Jan Potměšil: Centrální registr přestupků – očekávání versus realita

Již déle jak rok se v médiích periodicky objevují tiskové zprávy a články na téma centrálního registru přestupků, v němž by, podobně jako je tomu u trestných činů v Rejstříku trestů, byly evidovány všechny přestupky, jichž se naši spořádaní občané dopustili. Naposledy v Lidových novinách publikoval Petr Kolman text „Budeme moci zadržet pachatele přestupku? ( LN 27.2.2012), v němž jmenovaný kladně zhodnotil záměr vlády ČR zřídit registr přestupků, který by umožnil spravedlivý postih přestupkové recidivy, a zejména pak trestní kriminalizaci opakovaného páchání vybraných přestupků. Zároveň dotyčný položil otázku, zda do zákona o přestupcích výslovně nezakotvit i možnost zadržet pachatele přestupku svědky či poškozenými, tedy nikoliv jen policisty nebo strážníky obecní policie. Zmíněný text mě vybudil k formulování reakce („K čemu je dobrý registr přestupků“, LN 5.3.2012), v níž jsem se pokusil uvést na pravou míru některé nepřesnosti obsažené ve výše uvedeném článku, a zároveň jsem zkusil varovat před riziky aktuálně navrhovaného zúžení rozsahu evidence přestupků. O něco podrobněji bych se rád zmíněným otázkám znovu věnoval níže. Pro úplnost bych závěrem stručně okomentoval i návrh uzákonit právo na zadržení pachatele občany.

Proč registr přestupků

Úvodem se lze ztotožnit s názorem, že pod pojmem přestupek si většina veřejnosti představí jen přestupky dopravní, což někdy platí i o orgánech činných v trestním řízení. A to i z důvodu, že přestupkové právo stabilně zůstává stranou zájmu politiků, s výjimkou případů, kdy se jim nebo osobám jim blízkým stane něco nemilého, co ve spravedlivém rozhořčení považují za trestný čin, nikoliv za „pouhý“ přestupek. V rámci práva přestupkového se však řeší i krádeže, podvody, zpronevěry, poškození cizí věci, podílnictví, výhrůžky násilím či jinou újmou, ublížení na zdraví, stalking, hospodské rvačky, závažné domácí násilí, pomluvy, urážky, vydírání, činy obdobné výtržnictví a desítky (až stovky) dalších protiprávních jednání. Tam, kde je nápad kriminality vysoký a příslušné orgány přetížené, Policie ČR nebo státní zastupitelství často „rády“ překvalifikují trestný čin na přestupek, ač v „klidnějším“ okresu by se jinak jednalo o trestný čin.

Rovněž Policie ČR, v návaznosti na různá tzv. úsporná opatření, nyní směřuje k omezení šetření přestupků, coby bagatelní, tedy jako by „nedůležité“, kriminality. Byť přestupky tvoří většinu kriminality postihující občany. A byť netrestané méně závažné delikty jsou předpolím a „iniciací“ pro páchání deliktů závažných, kdy už je „pozdě“, a škody jsou vyšší. Na základě způsobu řešení drobné kriminality (nikoliv počtu objasněných vražd, kterých je max. 100 ročně) si také občané vytvářejí vztah (ne)důvěry ve spolehlivost a výkonnost orgánů veřejné moci. A také subjektivní pocit bezpečí, které by jim stát jako suverén garantující řešení sporů, a zejména pak postih kriminálních jednání (a to automaticky, z moci úřední), na základě mezinárodních úmluv, Ústavy, Listiny a samozřejmě i zákonů, měl zajišťovat.

Do centra zájmu politických elit se přestupky dostaly až poté, co byla kriminalizace přestupkové recidivy prezentována jako „lék“ (resp. bič) na drobnou kriminalitu tzv. nepřizpůsobivých, rozuměj především Romů (a možná ještě bezdomovců, narkomanů nebo prostitutek stojících tam, kde okounět nemají, příp. obecně nejchudších obyvatel ČR, ocitajících se chtě-nechtě na okraji společnosti). Kteří zřejmě v očích některých komet i stálic politického nebe přestávají být plnoprávnými občany ČR, ale nově „lúzou“, již je třeba eliminovat, vytěsnit z veřejného prostoru a kriminalizovat; popřípadě přestěhovat k sousedům (viz ne příliš povedené, upřímně řečeno pak diletantské a v praxi zcela neaplikovatelné, návrhy na zakotvení sankce zákazu pobytu). I některá politická prohlášení pak rozlišují občany ČR na tzv. slušné, a na ty „ostatní“, aniž by byl populistický termín „slušný občan“ jakkoliv přesně (natož ústavně konformně) definován. Na základě zkušeností z přestupkové praxe však podotýkám, že i tzv. slušní občané dokáží být velmi „neslušní“, ať už je to dělník, důchodkyně, IT odborník, manažerka, vědec, úřednice či prominentní politik (starosta, radní, náměstek, ministr). Navíc, i když může registr přestupků sloužit i řadě jiných užitečných cílů, je zatím bohužel prezentován jen jako bič na tzv. nepřizpůsobivé (a max. navíc – aspoň tak – na majetkové delikventy, bez rozdílu rasy).

Co bude v registru přestupků a k čemu má (nebo může) sloužit?

Považuji proto za vhodné shrnout, co by měl registr přestupků přinést. A to nikoliv dle závěrů Analýzy zřízení registru přestupků zpracované Ministerstvem spravedlnosti (s přihlédnutím k dříve předložené analýze, podrobně zpracované Ministerstvem vnitra) v podobě před jejím přepracováním, z níž zřejmě shora jmenovaný autor příspěvku k registru přestupků vycházel, ale dle verze upravené a přepracované po připomínkovém řízení a následně schválené vládou ČR dne 15.2.2012, kterou už interpretovala řada mainstreamových médií a již komentoval i ministr spravedlnosti.

Cílem analýzy Ministerstva spravedlnosti je stanovení východisek pro přípravu novely zákona o přestupcích, trestního zákona a dalších předpisů, jíž má být zřízen centrální registr přestupků. Registr přestupků má dle analýzy přispět k možnosti zohledňovat přestupkovou recidivu ve správním (přestupkovém) řízení, jakož i k možnosti kriminalizovat kvalifikovanou přestupkovou recidivu jako trestný čin. Materiál shrnuje základní východiska a varianty možných řešení zřízení registru přestupků, dále varianty technického řešení a varianty údajů, které budou do registru přestupků zadávány, a dále alternativní řešení rozsahu a způsobu kriminalizace přestupkové recidivy. Výstupem materiálu jsou, na základě provedené analýzy a výsledků připomínkového řízení, následující závěry:

Registr přestupků bude zřízen jako součást Rejstříku trestů. Evidovány budou všechny přestupky (s níže podrobněji rozebranou výhradou), a to včetně blokových pokut. (Původně se navrhovalo blokové pokuty neevidovat. Řada přestupků, zejména drobných krádeží, jejichž recidivu je třeba kriminalizovat, zejména jde-li de facto o pokračující trestný čin, je však řešena právě v blokovém řízení. Neevidování blokových pokut by zároveň vedlo ke korupčnímu tlaku na vyřizování i závažných přestupků blokem.) Dopravní přestupky budou i nadále evidovány odděleně v Centrálním registru řidičů tak, jako doposud (statisticky jde o nadpoloviční většinu všech přestupků, která je bez problémů evidována, včetně bloků).

Doba rozhodná pro přestupkovou recidivu se navrhuje dvouletá (max. tříletá). Údaje do registru přestupků bude vkládat správní orgán prvního stupně (zejména obecní úřad, přestupková komise, Policie ČR, obecní policie).
Přestupková recidiva má být kriminalizována především u přestupků proti majetku spáchaných formou krádeže, podvodu, zpronevěry či poškození věci z cizího majetku. O konkrétní podobě kriminalizace recidivy přestupků proti veřejnému pořádku a přestupků proti občanskému soužití se rozhodne až v rámci přípravy novelizace, eventuálně v připomínkovém řízení. Nepůjde-li ovšem finálně o ryze politické rozhodnutí, příp. o výsledek „lidové tvořivosti“ poslanců a poslankyň.

Kriminalizace se navrhuje dle zásady „třikrát a dost“, kdy dvojí postih za přestupek lze už považovat za dostatečné „varování“ pachateli, po němž přichází na řadu citelnější, tedy trestní, postih. Vázání kriminalizace na výši škody, jde-li o přestupky proti majetku, totiž není vždy možné, není-li výše škody často vůbec zjišťována. Přesně je výše škody zjišťována zpravidla jen tehdy, jde-li o krádeže v supermarketech (a to především soukromými bezpečnostními agenturami, nikoliv policií) nebo v případě krádeží pohonných hmot na čerpacích stanicích. Zejména v bloku se však výše škody většinou vůbec neuvádí. U poškození věci z cizího majetku nebo krádeže opotřebené věci (ukradený mobilní telefon, uražené zpětné zrcátko, prokopnuté dveře) ani není v možnostech podfinancovaných správních orgánů, omezených navíc roční propadnou lhůtou k projednání přestupku (a minimálním rozpočtem na znalce či tlumočníky), škodu odborným způsobem určit (např. drahými znaleckými posudky, které se navíc často ve svých závěrech diametrálně liší). Zároveň se jako přestupek projednávají i skutky, jimiž už „napoprvé“ byla způsobena škoda vyšší než hranice „trestnosti“ určená částkou 5.000,- Kč.

Na druhé straně je logicky vyloučen postih za trestný čin (přečin) u zjevně bagatelních, byť i opakovaných, krádeží, např. u třetí krádeže 1 rohlíku tukového, paštiky Hamé s drůbežím separátem nebo imitace čokolády v ceně 21,- Kč. Neboť společenská škodlivost takového skutku zpravidla nebude dosahovat intenzity trestného činu (přečinu). Údajný přečin (např. třetí krádež rohlíku) tak bude pouze nákladně „prohnán“ orgány činnými v trestním řízení, aby nakonec opět skončil u přestupkové komise jako přestupek…

Aktuálně navrhovaný rozsah evidence přestupků a kriminologická odbočka

Jak už bylo výše naznačeno, v registru přestupků by měly být evidovány všechny přestupky bez rozdílu, konkrétně po dobu min. 5 let (a max. 10 let). Jakkoliv nedošlo ke změně finální podoby Analýzy zřízení registru přestupků zpracované Ministerstvem spravedlnosti, vyplynulo z tiskové zprávy Úřadu vlády ČR ze dne 15.2.2012, že v registru by (aktuálně) měly být evidovány pouze přestupky, jejichž recidiva má být kriminalizována. Důvodem je možná závěr, že evidováno má být cokoliv jen v případě výše zmíněných, tzv. nepřizpůsobivých, občanů, nikoliv tzv. občanů „slušných“, jakkoliv se statisticky většiny přestupků dopouštějí spíše „slušní“ občané (etničtí Češi). Romové totiž ve skutečnosti tvoří menšinu pachatelů přestupků (a obecně nadpoloviční většinu všech přestupků zaujímají přestupky dopravní). Kriminalita Romů je však zpravidla „více vidět“, je podstatně více (a velmi důsledně a nadmíru pečlivě) medializována, včetně zpráv falešných a tzv. hoaxů (kde halt zpráva není, tam se musí vymyslet…). Pokřikování, ne-li hulákání, mezi členy vybrané romské rodiny v místním parčíku kolemjdoucí jistě obtěžuje a pohoršuje, ale delikt to opravdu není. Ale proč z pokřikování neudělat netrestaný přestupek, ne-li trestný čin, že.

Drobná pouliční kriminalita (nejde-li o sousedské rozbroje, ale skutečně o závažný veřejnoprávní delikt), však může být pro občany skutečně subjektivně mnohem více obtěžující (oproti únikům ze zkorumpovaných veřejných zakázek, které jsou přece jen příliš abstraktní). Na základě dřívější praxe úředníka správního orgánu prvního stupně však podotýkám (ať už je vysvětlení jakékoliv), že Romy jsem na přestupkovém oddělení vídal jen výjimečně, resp. sporadicky (za 2 roky max. 3x, a to „má“ městská část měla cca 140.000 obyvatel a spoustu Romů, kdy přestupků oznámených MČ bylo ročně zhruba 1.200).

Před omezeným rozsahem evidence přestupků bych pak velmi varoval. Jediným účelem registru přestupků by pak bylo pouze umožnění kriminalizace recidivy vybraných přestupků, resp. kriminalizace tzv. nepřizpůsobivých, a to jen s ohledem na několik málo skutkových podstat. Tím se dostaneme do fáze, kdy budeme řešit, proč evidovat přestupek A, ale nikoliv už přestupek B, byť i závažnější (společensky nebezpečnější), kdy stejně zapomeneme na přestupek C nebo D, a ještě budeme muset vysvětlovat vysoce postavenému soudruhovi z městysu Makolesy (který se, pozor na to, zná s poslancem X), proč jsme do registru přestupků nezařadili přestupek E, jak si přál soudruhův kamarád ze Sdružení dobrovolných hasičů obce Kurotřasy (kdy „velké oči“ Policie ČR, která by kriminalizovala kde co, už raději nerozebírám). Proto už na počátku odborná komise složená ze zástupců příslušných orgánů veřejné moci, Svazu měst a obcí ČR i odborné, resp. akademické, obce doporučila, aby byly evidovány přestupky všechny. Je-li někdo notorickým recidivistou v určité oblasti, resp. na určitém úseku státní správy, třebas i v různých správních obvodech (které o sobě navzájem „nevědí“), není důvodu, proč by měl být posuzován jako prvopachatel, a recidiva by při ukládání sankce neměla být zohledněna. Lze totiž opakovaně týrat zvířata, lze opakovaně pytlačit, lze notoricky podávat křivé vysvětlení na Policii ČR, lze ostentativně stavět „na černo“, lze soustavně porušovat lesní či živnostenský zákon atd.

Zároveň však není nutno dělat ze všeho hned trestný čin, je-li přestupkové řízení (dle mého názoru i zkušenosti) zpravidla rychlejší a umožňuje-li správní (přestupkové) právo nezřídka i ukládání podstatně drakoničtějších sankcí, než právo trestní.

Překvalifikováním veřejnoprávního deliktu z přestupku na trestný čin možná budeme více stigmatizovat pachatele a uspokojíme svoji touhu po veřejném odsouzení a společenském vyloučení pachatele („pomsta“, resp. odveta, společnosti), reálný dopad postihu se však příliš nezmění. Nanejvýš nás tento postih bude stát mnohonásobně více z veřejných rozpočtů, než v případě postihu cestou práva přestupkového: Policie ČR a Státní zastupitelství, pak soud, po odsouzení k alternativnímu trestu Probační a mediační služba, návazně obec a poskytovatel pracovních míst pro obecně prospěšné práce, následně při nevykonání OPP obec a opět soud, následně Policie ČR a vězeňství „nahánějící“ (pokud vůbec) adepta pro nástup výkonu náhradního trestu odnětí svobody, poté následuje samotná věznice (nákladný „hotel“ pro delikventy), počítaje v to vstupní a výstupní prohlídku, nulovou preventivní a převýchovnou práci (u krátkodobých trestů není prostor), a po opuštění vězení opět obec (kurátor pro dospělé), resp. úředník pro propuštěnce z výkonu trestu. A tak dokola, ad nauseam…

Snaha kriminalizovat přestupkovou recidivu byla na druhé straně motivována mj. poznatkem, že určité skupiny lidí se s ohledem na své sociální poměry a životní styl de facto ocitají „mimo zákon“, resp. „nad zákonem“, a represe (zejména pokuty) na ně neplatí. Jedná se zejména o občany, kteří jsou finančně „na dně“ nebo žijí „mimo systém“, a vyjma trestu odnětí svobody na ně není žádná „páka“ (zejména bezdomovci – poslední svobodní, byť v bídě, ústrcích a na okraji žijící, lidé). Krátkodobé sankce odnětí svobody za přestupek (viz „obecní šatlavy“) známe naposledy z tzv. první republiky. Aktuálně platný a účinný zákon o přestupcích (vedle napomenutí, zákazu činnosti u vybraných přestupků a propadnutí věci opět jen u určitých přestupků) zná pouze sankce finanční, které u některých pachatelů z podstaty věci vymoci nelze a které pak žádný sankčně-preventivní efekt nemají. Právě proto se objevila myšlenka učinit z opakovaného přestupku trestný čin, který lze trestat i vězením (posl. Ing. Řápková).

Domnívám se však, že tato úvaha (nezbytnost trestní represe) plyne z (dá se říci naivního) závěru, že kriminalizace problému odstraní problém samotný. Nejde-li ovšem pouze o cynický záměr ukázat vůli k vládě „tvrdé ruky“, která aktuálně vybraný a veřejnosti doporučený terč nenávisti „spořádaných občanů“ vezme „pod krkem“, aby byla odvedena pozornost od systémových příčin problémů, a především od problémů skutečně zasahujících veřejné rozpočty. Trestní represe však má být až poslední možností (ultima ratio), nastupující teprve poté, co ostatní prostředky ochrany a nápravy selhaly. Nebudou-li řešeny příčiny sociálně-patologických vzorů chování a jednání „notorických recidivistů“, stěží může být řešením zostření veřejnoprávního postihu, tedy jakési „odvety společnosti“. Výsledkem mohou být nanejvýš přeplněné (a zároveň podfinancované) věznice, coby velmi drahý hotel pro recidivisty, kteří již nyní tvoří cca 60% osazenstva nápravných zařízení (slovy C.G.Junga „lyceí pro zločince“, kteří se zde naučí i to, co dosud neuměli; preventivní činnost u krátkodobých trestů zároveň absentuje, a od spoluvězňů se noví „nájemníci“ mnohé, co dosud neuměli, naučí). Dodejme, že většina obyvatel věznic se skládá právě z pachatelů méně závažných trestných činů nebo těch, kteří nastupují náhradní výkon trestu (trest obecně prospěšných prací vykoná max. polovina odsouzených – ostatní čekají, „jak to dopadne“, nebo na budoucnost nemyslí).

V této části závěrem uvádím, že jde o to, zda budeme problém nákladně řešit kosmetickým postihováním „následků“, jakkoliv občané reálně žádnou změnu nezaznamenají. Nebo zda budeme řešit příčiny sociálně patologických jevů a budeme se snažit konstruktivně řešit (soustavně a v horizontu více než jednoho volebního období) jevy jako chudobu, nezaměstnanost, lichvu, toleranci proherních automatů, dále sociální vyloučení, rasovou segregaci ve školství a nevzdělanost, jakož i nedostatečnou či neobratnou sanaci rodin postižených krizí, hmotným nedostatkem, gamblerstvím, alkoholismem, drogami či násilím nebo jiným rizikem. Volba je na nás, dále na vládě ČR a v neposlední řadě na obcích a krajích. Tedy zda zvolíme drahou a (min. z dlouhodobého hlediska) neúčelnou a drahou represi, příp. rovnou represi a zastrašování nebo stěhování problému k sousedům (Chomutov, Vsetín). Nebo zda zvolíme trpělivou a tvůrčí sociální práci s dlouhodobou vizí, řešící (a odstraňující!) příčiny problémů (Obrnice, Ostrava-Vítkovice, Dobrá Voda a další).

Využít potenciálu registru přestupků a odložit kriminalizaci vyjma krádeží

Jak už jsem výše naznačil, registr přestupků by neměl sloužit úzce jen ke kriminalizaci chudých a tzv. nepřizpůsobivých. Stejně tak by nemělo být přistoupeno hned od počátku k plošné a tvrdé kriminalizaci všech v médiích zmiňovaných přestupků. Bude-li totiž evidence přestupků omezena jen na přestupky proti majetku, a nanejvýš ještě na přestupky proti veřejnému pořádku a občanskému soužití, získáme za stejné peníze „mnohem méně muziky“. Správní orgány, tedy krom jiného obecní policie, Policie ČR a obecní úřady, přestupky pro své potřeby evidují už nyní, mj. kvůli zajištění výkonu rozhodnutí (vymáhání pokut, k čemuž jsou povinny min. po dobu 10 let od právní moci rozhodnutí). Stačí tedy udělat jeden „klik“ myší navíc, a údaje odeslat i do centrálního registru přestupků. Zároveň, bude-li evidence „úzkoprofilová“, avšak trestní represe plošná, není vyjma krádeží vůbec zřejmé, jak často (nakolik opakovaně) je ten který přestupek páchán. Volba kriminalizace recidivy vybraných deliktů by proto měla nastoupit až po cca 2 letech, kdy si systém centrálního registru přestupků „sedne“, a kdy budeme vědět, na základě údajů z registru (které nyní nemáme), kde je trestní represe skutečně namístě.

Zatím to rámcově víme pouze u krádeží – alespoň osobně mám zkušenost např. s 15 blokovými pokutami po 1.000 Kč uloženými za jediný rok témuž pachateli (který se navíc vydával za bratra – pokuty bylo následně nutno v přezkumném řízení rušit, příp. alespoň nevymáhat). Časté jsou i tzv. újezdy od pump – pachatel objíždí čerpací stanice, napříč různými obvody, a stihne i za relativně krátkou dobu v součtu „nakrást“ i za 20.000 Kč, aniž o tom ale správní orgány vědí nebo si to mezi sebou řeknou. Na opakovaný případ rušení nočního klidu, jde-li o veřejný pořádek, kde by bylo více jak jedno pravomocné rozhodnutí u téhož pachatele za rok, ani za dva, si však nevzpomínám. Častější (a z podstaty věci opakované) je však domácí násilí či pronásledování, kde bych trestní postih akceptoval, ne-li uvítal. Pomluvy a urážky bych ale vypustil (už jen s ohledem na procesní aktivitu některých politiků, zneužívajících trestní či přestupkové právo), podobně jako „hrubá jednání“ dle § 49/1/c) PřesZ – snad jen s výjimkou fyzických napadení či výhrůžek násilím nebo jinou vážnou újmou. Pak už bych ale končil a raději počkal na první údaje z nového registru.
Mám-li výše uvedené úvahy shrnout, volme tedy plošnou evidenci, a zároveň úzkou a střídmou trestní represi. Bude-li tomu naopak, tedy evidence úzká, ale represe co nejširší, půjde o nejhorší možné řešení. Což samozřejmě neznamená, že takové „řešení“ nebude navrženo, eventuálně i schváleno/odhlasováno/přijato, neboť, jak praví klasik, „to je blbé, to se bude líbit“. To už ale závisí na vládě a na Parlamentu, a sledujme, zda zvítězí odbornost, uměřenost a efektivita, ale i pragmatismus spolu s hospodárností. Nebo zda naopak zvítězí populismus a škrábání se na výsluní politické „polní trávy“ po zádech tzv. nepřizpůsobivých, ve jménu (cynicky zneužívaných) „slušných občanů“. Jakkoliv i ti se velmi snadno mohou ocitnout „na jedné lodi“ s těmi, na které doposud žehrali.

Abych jen nekritizoval, uvádím níže některé přínosy (odbornou veřejností doporučované) plošné evidence všech přestupků, jakkoliv jsou tyto výstupy zajímavé spíše jen pro orgány veřejné moci.

Jak už bylo naznačeno, zřízení registru přestupků, zahrnujícího všechny přestupky, může zajistit sjednocení a centralizaci údajů o postihu za přestupek, neboť v současné době příslušné správní orgány většinou jen nesystematicky a rozdílnými způsoby evidují pro své vnitřní potřeby údaje o jimi projednaných přestupcích; centrálně však údaje získat nelze. To může být překážkou efektivní činnosti mj. Policie ČR a obecně orgánů činných v trestním řízení, které (zpravidla dotazem směřovaným do místa trvalého pobytu dotčené osoby, např. v rámci tzv. žádosti o pověst) nezískávají kompletní a přesné údaje. Přesné údaje postrádá Policie ČR i při řešení problematiky extremismu či tzv. diváckého násilí. Podobně nelze získat přesné údaje o tzv. spolehlivosti dotčených osob pro účely řízení dle zvláštních předpisů (zákon o zbraních a střelivu, zákon o obecní policii aj.). Tím dochází i k nerovnému postavení mezi osobami trvale se zdržujícími (a eventuálně přestupky páchajícími) v místě svého trvalého pobytu, a osobami, které páchají přestupky v jiných či různých územních obvodech, aniž by tato skutečnost byla správnímu orgánu v místě trvalého pobytu (a návazně pak dalším orgánům veřejné moci) známa.

Dalším, ne-li nejdůležitějším, účelem zřízení registru přestupků by zároveň mělo být využití evidovaných údajů pro vedení vlastního přestupkového řízení, resp. pro řádný výkon správně-trestní pravomoci správních orgánů. Recidiva je obecnou přitěžující okolností, která může být (buď na základě § 12 zákona o přestupcích, nebo výslovně na základě ustanovení obecného či zvláštního předpisu) důvodem ke zpřísnění správní sankce. Zákon o přestupcích ani zvláštní zákony však výslovně neupravují možnost vyšší výměry sankce z důvodu recidivy právě proto, že neexistuje centrální evidence přestupků, resp. registr přestupků. V případě zavedení registru přestupků lze přestupkovou recidivu zohledňovat při výměře sankce za další spáchaný přestupek, a to při zachování principu rovnosti. V současnosti bývá recidiva zohledňována s odkazem na § 12 zákona o přestupcích jen tehdy, ví-li správní orgán z vlastní úřední činnosti o dříve spáchaných přestupcích. Jak už bylo naznačeno, správní orgán však neví o přestupcích projednávaných jinými správními orgány, a proto je v praxi zohledňování recidivy v podstatě nahodilé a k pachatelům přestupků tak ve výsledku není přistupováno v souladu se zásadou rovnosti i požadavkem náležitého zjištění stavu věci ve smyslu § 3 správního řádu.

S ohledem na výše uvedené se tedy naléhavě přimlouvám za evidenci všech přestupků bez rozlišování, a zároveň za velmi střídmý přístup ke kriminalizaci.

Zadržení pachatele přestupku občanem

Na samý závěr bych se jen krátce vyjádřil k návrhu Petra Kolmana zakotvit do zákona o přestupcích právo občanů „zajistit“ pachatele přestupku.

Návrh má jistě srozumitelné opodstatnění, nedomnívám se však, že by se zadržováním pachatele „svépomocí“ byly v praxi nějaké vážnější komplikace. Řada pachatelů sice ihned poté, co poškodí na právech jiného, začne srdnatě bojovat za práva svá, přičemž upozorňuje na právo na osobní svobodu, na níž byli omezeni. Na druhé straně jsou Policie ČR i správní orgány zpravidla rozumné, a takovýto protest oprávněně kvalifikují jako drzost (s oblibou říkám chucpe), či případ, kde s ohledem na poměřování konkurujících si chráněných zájmů převážil zájem na zajištění, postihu a potrestání pachatele (kdy postih, bez předchozího zadržení a identifikace pachatele, bývá ex post jen velmi obtížný, ne-li vyloučený).

Především ale nastíněný návrh nijak nesouvisí s registrem přestupků, což si doufám každý uvědomuje. Ujišťuji zároveň, že každý „přestupkář“, tedy každý úředník projednávající přestupky, má „plný rukáv“ nabitý nápady, co by se v zákoně o přestupcích mělo změnit, opravit či doplnit.

To už je však na jinou debatu. Konkrétně na diskuzi nad zcela novým zákonem o přestupcích, zahrnujícím i procesní (jakož i základní hmotněprávní) úpravu projednávání správních deliktů, který (dá-li Pán Bůh) bude předložen vládě ČR v podobě návrhu paragrafovaného znění k 1.1.2013 a v účinnost by měl vstoupit k 1.1.2014. Pak budou odborné diskuze nad předloženým návrhem, jdoucím nad úzký rámec zavedení registru přestupků, v rámci připomínkového řízení i širší celospolečenské polemiky, nepochybně vřele vítány.

Jan Potměšil
(Výše uvedené závěry a hodnotící soudy jsou výlučně osobními názory autora.)