01 března 2012

Nenárokové dovolání je protiústavní?

V úterý rozhodl ÚS další z řady svých problematických a kontroverzních nálezů. V něm zrušil pro protiústavnost institut tzv. nenárokového civilního dovolání. Rozhodnutí vyvolává řadu otazníků a následuje proto několik mých stručných úvah.

1. Nový typ přezkumu ústavnosti?
Jednou z nejlepších záruk dělby moci je to, že soud je ve svém rozhodování vždy „reaktivní“, tedy rozhoduje jen o tom, co mu strany samy přednesou, a k čemu má pravomoc dle příslušných právních předpisů. Soud tedy nemůže kauzu procesně „ohnout“ tak, aby se dostal k řešení otázky, která je pro věc nepodstatná, případně ke které mu procesní předpisy vůbec neumožňují přistoupit.

Obávám se, že v kauze Pl. ÚS 29/11 ÚS postupoval přesně opačně (stejně jako byl krkolomně dohledáván implicitní návrh na odklad vykonatelnosti například v kauze Melčák). Velmi pochybný je způsob, jakým se plénum dostalo k rozhodování o ústavnosti § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nález k tomu v bodě 1 jen stručně říká, že „[ú]stavní stížností vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2371/11 se stěžovatelka VY.PO. 2010, s.r.o. domáhala mj. zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 101/2007“ (zvýraznění doplnil ZK). Věc je poněkud komplikovanější, oč jde se však dozvíme až z disentu J. Nykodýma: napaden byl jednak rozsudek NS ze dne 22. 12. 2009, kterým byl zrušen rozsudek VS v Praze ze dne 19. 9. 2006, a dále rozsudek VS v Praze ze dne 25. 10. 2010 a usnesení NS ze dne 31. 5. 2011, č. j. 29 Cdo 1113/2011-279, kterým bylo odmítnuto dovolání směřující proti rozsudku VS v Praze ze dne 25. 10. 2010. Zrušení zákona měl iniciovat rozsudek nejstarší, nadto ještě zrušující! Podle dosavadní judikatury a nepřetržité praxe ÚS nebyla ústavní stížnost proti kasačnímu rozsudku NS z roku 2009 vůbec přípustná, ÚS však velmi nepřesvědčivě tvrdí opak. V tomto se naprosto a nečekaně odklonil od své po dvě desetiletí budované judikatury – viz disent M. Výborného, body 6 násl.

Naprosto souhlasím s M. Výborným, že ve svém nálezu ÚS vytvořil jakousi novou proceduru abstraktní kontroly ústavnosti, kde přezkoumávané soudní rozhodnutí plénum ÚS nijak neomezuje v jeho judikatorním rozletu. Tím se však popírá shora zmíněná „reaktivnost“ soudního rozhodování, a zásadně zpochybňuje dělba moci. Soud přestává být soudem: ve skutečnosti si okruh případů, které bude posuzovat, určuje zcela volně nezávisle na jakémkoliv zákonném omezení.

2. „Diskurs“ s amici curie
ÚS se v průběhu řízení obrátil s otázkou ústavnosti nenárokového dovolání na řadu institucí, které nebyly účastníky řízení – kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP, Ministerstvo spravedlnosti, předsedkyni NS, ČAK. Od všech těchto institucí dostal odpovědi, že zpochybněná právní úprava občanského soudního řádu není protiústavní (toho si všímá např. disentující J. Mucha, bod 8). Takováto stanoviska přinejmenším teoreticky kladou ještě větší nároky na argumentaci ÚS. Bohužel, namísto toho, aby ÚS takovéto odpovědi zohlednil ve svém právním názoru, případně s těmito názory vstoupil v diskusi (onen kýžený právní diskurs), omezil se jen na břitkou kritiku některých dotázaných institucí. Nejvíce to asi „schytal“ vládní zmocněnec pro ESLP (srov. bod 67, kde nad jeho stanoviskem ÚS vyslovil „údiv“, v bodě 47 je zase kritizován nad tím, že si neuvědomuje odchylnost od konstrukce certiorari v USA atd.).

Pikantní je, že Ústavnímu soudu bylo doručeno také „nevyžádané vyjádření Nejvyššího soudu“, totiž předsedy senátu 29 Cdo. O jeho obsahu se ovšem mnoho nedozvíme, totiž jen to, že NS zde obsáhle argumentoval k nepřípustnosti ústavní stížnosti a vznesl výhrady k procesnímu postupu II. senátu Ústavního soudu a jeho složení (bod 9). ÚS nicméně uzavřel, že NS není účastníkem řízení o zrušení zákona, a nevznesl ve vztahu k řízení sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ani relevantní argumentaci. Proto prý nebylo třeba jeho podání v rámci odůvodnění tohoto rozhodnutí rekapitulovat a blíže se s touto argumentací zabývat. Je nicméně otázkou, zda nepřípustnost řízení o kontrole norem se vskutku míjí s podstatou věci. Podle mne nikoliv.

Zajímavé je, že kritiku procesního postupu II. senátu v této věci ÚS ignoroval též ve stanovisku předsedkyně NS Ivy Brožové, kterou jinak k vyjádření vyzval (srov. bod 15).

Neporušil ÚS tímto postupem svou novátorskou tezi z nejnovějšího nálezu ve věci slovenských důchodů o soudu jako straně řízení, která, není-li vyslechnuta, může argumentovat dotčením principu Audiatur et altera pars?

3. Meritum – protiústavnost současné úpravy nenárokového dovolání
Nález je podle mne napsán nesmírně zdlouhavě. I pozorný čtenář bude mít velký problém najít v několika desítkách odstavců nosné důvody zrušení části zákona o nenárokovém dovolání.

Některé úvahy ÚS jsou jednoduše nesprávné. Jde například o srovnání úpravy amerického certiorari s českým nenárokovým dovoláním (bod 47). ÚS kritizuje českou úpravu, neboť v USA o přípustnosti certiorari rozhoduje soud jako celek, zatímco v Česku jen malý senát. Ovšem v USA přece devítičlenný Nejvyšší soud rozhoduje jako celek vždy! Naopak v Česku skoro desetkrát větší NS nikdy (ostatně jen občanskoprávní a obchodní kolegium má více než čtyři desítky soudců). Protože jsou kontinentální nejvyšší soudy nastaveny na rozhodování tisíců případů, na rozdíl od jejich angloamerických protějšků, rozhodujících desítky případů, nese to s sebou odlišné počty soudců (a samozřejmě odlišnou prestiž toho být soudcem nejvyššího soudu). Americký Nejvyšší soud má navíc při selekci věcí (až na zcela zanedbatelné výjimky) naprostou a ničím neomezenou diskreci.

Naopak s ÚS lze souhlasit v jeho kritice, pokud k odmítnutí nenárokového dovolání může senát NS dospět i přes disent některého ze soudců. V tomto případě je podle mne následováníhodná úprava zákona o ÚS, kde disent soudce znamená automaticky povinnost o věci rozhodnout meritorně.

Velmi pochybný argument ÚS spočívá v tom, že přes 80 % nenárokových dovolání je odmítáno pro nepřípustnost. Podle ÚS skutečnost, že všichni odvolatelé jsou zastoupeni advokáty, prokazuje, že i pro ně je rozhodování NS naprosto neodhadnutelné (body 48). Velmi trefně k tomu podotýká disentující I. Janů, že v takovém případě by neobstála ani úprava zákona o ÚS, neboť jako zjevně neopodstatněných je tam odmítáno zcela srovnatelné procento ústavních stížností. Mimochodem, u nepřijatelnosti věcí mezinárodní ochrany v řízení před NSS by to číslo bylo pro stěžovatele ještě podstatně horší.

ÚS zdůrazňuje nejednotu judikatury NS v posuzování nenárokových dovolání. V tom má jistě pravdu, a uvádí zarážející množství zcela rozporných rozhodnutí NS (body 58 násl.). Na druhou stranu NS v průběhu řízení před ÚS, asi i v reakci a v obavách z výsledku tohoto řízení, vydal nová rozhodnutí, kterými se pokusil sjednotit nejednotnou praxi (srov. bod 16). Je nepochybně možné, aby ÚS zrušil úpravu i proto, že jednoduše není možno ji ústavně konformně aplikovat, což se prokáže též z aplikační praxe. V tom tedy nelze souhlasit s některými disentéry – ostatně přesně to udělal ÚS ve svém nálezu, kterým na počátku tohoto století zrušil starou úpravu správního soudnictví. Udělal to však až po řadě svých kritických nálezů, v nichž postupně gradovalo varování ÚS správním soudům i zákonodárci nad pochybnou úpravou. Když se ani po řadě nálezů situace nezlepšila, přistoupil ÚS k derogaci části páté o.s.ř. (Pl. ÚS 16/99). Naopak v nyní komentovaném nálezu přichází zásah ÚS jako blesk z čistého nebe, poté, co ve stovkách svých rozhodnutí ÚS nenašel na aplikované úpravě ústavněprávní vadu.

ÚS razí tezi, že pravidla pro přípustnost dovolání mají být nastavena lépe, totiž co nejurčitěji (body 53, 57). Ani po několikerém přečtení nálezu mi však není jasné, jakou „určitější“ právní úpravu má tedy zákonodárce přijmout. ÚS ve skutečnosti s ničím novým nepřichází, což asi nejlépe glosuje V. Kůrka v bodě IV. svého disentu. Pokud ÚS říká, že nová úprava musí být do té míry předvídatelná, že „přípustnost dovolání musí být zřejmá každému potencionálnímu dovolateli ještě předtím, než opravný prostředek v podobě dovolání využije“ (bod 23), domnívám se, že takto prostě nenárokové dovolání v obecné rovině nastavit nelze.

Na závěr lze jen stručně upozornit na bod 71, který se mi jeví ve skutečnosti klíčový. ÚS totiž v podstatě volnou selekci kauz ze strany NS vylučuje, neboť jeho rozhodnutí musí v každém případě obstát v řízení o ústavních stížnostech. To je asi jádro problému. Český justiční systém je dnes nastaven jako systém se dvěma nejvyššími soudy, nad nimiž de facto (nikoliv de iure) stojí soud „supernejvyšší“. Pravomoc ÚS odmítat ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost je ve skutečnosti variací na certiorari. Nepraktickým aspektem věci je však nutnost všechna odmítavá usnesení odůvodňovat, což zabírá velkou část energie soudců a jejich asistentů. Je logické, že možnost selekce u obou nejvyšších soudů, jejichž rozhodnutí mohou být podrobena ústavnímu přezkumu ze strany ÚS, vyvolává velké pnutí uvnitř justičního systému. Dobré fungování systému ku prospěchu jeho adresátů, tedy účastníků soudních řízení, předpokládá rozumné nastavení podmínek přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k nenárokovým opravným prostředkům uvnitř obecné justice (to říká i J. Nykodým v závěru svého disentu, shodně V. Kůrka). Tato úprava by měla zajistit, aby ÚS nebyl nucen sjednocovat judikaturu obecných soudů namísto soudů nejvyšších.

15 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Po pravdě řečeno, vůbec nechápu, jak tento nález mohl většinově projít. Nemá smysl se moc rozepisovat, protože se ztotožňuji s naprostou většinou argumentů v jednotlivých disentech a ani já se neubráním podezření, že důvodem pro tento nález je "prevence" před diskutovanou novou úpravou dovolání. A s JUDr. Výborným musím souhlasit i v tom, že není nikde řečeno, že zákonodárce vůbec nějakou novou úpravu přijme. Koneckonců JUDr. Kůrka správně poukazuje na to, že moc možností úpravy není a v podstatě všechny už byly vyzkoušeny a neosvědčily se. Ale třeba se mýlím.
Důsledkem tohoto nálezu ale podle mne bohužel bude, že se nečitelnou stane rozhodovací praxe Ústavního soudu, pokud jde o možnost rušení kasačních rozhodnutí a v důsledku toho nejspíše podstatné zvýšení počtu ústavních stížností. Jiří Sýkora

Jan Potměšil řekl(a)...

Ostrý komentář k nálezu má Guy Peters zde: Šílenství ústavního soudu pokračuje

Osobně se domnívám, že zatímco v případě tzv. Slovenských důchodů šlo spíše o věc osobní, bez rozměru veřejného prospěchu pro účastníka řízení či další občany, zde se ÚS zřejmě domnívá, že koná obecné blaho tím, že na někoho udělá "ty, ty, ty" a zruší mu procesní předpis. Tím se myslím povyšuje na zákonodárce, byť negativního, mimo meze, které mu jsou svěřeny.

Post zde na JP je psán velmi korektně, GP už si servítky nebere. Budu-li také osobní a soustředím se na osobu zpravodajky nálezu, E.Wagnerová zřejmě (v nadsázce řečeno) začala uvádět v život svůj plán, resp. seznam, věcí, které mají být zrušeny (viz rozhovor pro týdeník Respekt 5.2.2012), protože ty zákony jsou dle jejího názoru prostě špatné a zákonodárce ÚS zkrátka "neposlouchá" (byť tedy některé ty věci podivné vskutku jsou - nemyslím si ale, že si soudce má "objednávat", co chce/bude zrušit).

Závěrem lze uvažovat i o snaze - před odchodem z ÚS - toho ještě co nejvíce "stihnout", dokud je čas. Zda to ponese ovoce dobré či nahnilé, to už je otázka.

Mysak řekl(a)...

než se z toho vzpamatuju, tak budu mít přinejmenším chvíli pocit, že někteří soudci ÚS úplně přišli o rozum. Shodou okolností se mi minulý týden dostal do ruky materiál pro mezirezortní připomínkování k novelizaci OSŘ, který měl naopak dovolací důvody ještě rozšířit. A teď tohle

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=71390&pos=1&cnt=1&typ=result

Tady je to původní rozhodnutí, které funguje vlastně jako návrh (což je taky tak trochu k diskusi, zda je to košer - pokud si ÚS vyrobí sám návrh, je jeho pravomoc hned širší)

Rozhodnutí NS ČR je 29 Cdo 101/2007
Rozhodnutí VS Praha je 3 Cmo 138/2005 - 160
Rozhodnutí Krajského soudu Ústí je
45 Cm 5/2001-115

a šlo o to, že, cituji podle NS,
"soud uložil žalovanému (Ing. V. K., coby tehdejšímu správci konkursní podstaty úpadkyně D. spol. s r. o. zaplatit žalobci (J. H., coby procesnímu nástupci původní žalobkyně JUDr. I. W., správkyně konkursní podstaty úpadkyně Dr. Z. s. r. o. do tří dnů od právní moci rozsudku z konkursní podstaty úpadkyně částku 5 miliónů Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,6 % ročně od 16. září 1999 do zaplacení (bod I. výroku)".

Což se už ani z prvního rozhodnutí ÚS moc zjistit nedá.
Filipika, kterou jsem nedávno pronesl proti tomu, že se u vyšších instancí jaksi ztrácejí účastníci sporu i spor samotný a řeší se nějaké složité mocenské záležitosti, které se sporem původně vůbec nesouvisely, dopadá na toto rozhodnutí zvláště případně.
Bývalo dobrým zvykem, že soud řeší spor.

Anonymní řekl(a)...

Některé komentáře k příspěvku Zdeňka Kühna (ZK):

I. Proč nenavrhuje Ústavní soud zákony?
ZK píše: "Ani po několikerém přečtení nálezu mi však není jasné, jakou „určitější“ právní úpravu má tedy zákonodárce přijmout."

Pokud by ústavní soud předepisovala Parlamentu jakou "právní úpravu má tedy zákonodárce přijmout", jednalo by se dle mého názoru o pokus o zákonodárné iniciativy ze strany Ústavního soudu a o porušení principu dělby moci mezi moci zákonodárné a soudní.

Ústavní soud uvádí ve svém nálezu v bodě 69: "Ústavní soud chce respektovat svobodnou vůli zákonodárce, kterou vtělí do nové úpravy dovolání, nicméně připomíná, že tato úprava musí být do té míry předvídatelná, že přípustnost dovolání musí být zřejmá každému potencionálnímu dovolateli ještě předtím, než opravný prostředek v podobě dovolání využije."

Inspirace "určitější právní úpravu" § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může třeba tvořit pravidla locus standi v různých zemích a u ESLP).

Čl. 35, odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod):
“Soud [tj. ESLP, komentář PZ] prohlásí za nepřijatelnou každou individuální stížnost předloženou podle článku 34, pokud se domnívá, že:
a je neslučitelná s ustanoveními Úmluvy nebo jejích Protokolů, zjevně neopodstatněná nebo zneužívající právo na stížnost; nebo
b stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu, ledaže dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje přezkoumání stížnosti, přičemž z tohoto důvodu nemůže být odmítnut žádný případ, který nebyl řádně posouzen vnitrostátním soudem.“


Podobné znění by mohlo být zapracováno do o.s.ř. ale místo slovo slovo „Úmluva“ by použilo slovo „Ústava“ a podobně.

Srovnávací průzkum různých úprav přípustnosti dovolání k NS v různých zemích může třeba provést parlamentní institut.
Navržená úprava by měla zajistit, že budou respektované relevantní judikáty ÚS (viz např. body 58 až 66 nálezu).

Když se budou měnit kriteria přípustnosti odvolání NS, tak by mohlo být vhodné zvážit zda ne provádět podobnou revizi pravidel přípustnosti a přijatelnosti kasačních stížnosti (§ 102 s.r.s. a další) a pravidel přípustnosti uvedené v ZÚS.

II. Garantují tříčlenné senáty NS rozhodující prostou většinou dostatečně rovnost dovolateli před právem?
Úspěch či neúspěch jednotlivých dovolání NS závisí značnou mírou na náhodnou kompozici tříčlenného senátu, který rozhoduje o přípustnosti prostou většinou. Myslím si, že je klíčové měnit velikost senátů a pravidla hlasování, aby NS mohla lépe vytvářet ustálenou, sjednocenou, nerozpornou a předvídatelnou judikaturu (bod 56).

Líbí se mi konstrukce německého Spolkového soudního dvora (BGH), která byla referovaná v bodě 47 nálezu: “o odmítnutí opravného prostředku (revize) rozhoduje dvoutřetinová většina šestičlenného senátu”.

III. Zásah z dlouhodobě zamračeného nebe
ZK píše, že v nyní komentovaném nálezu přichází zásah ÚS jako blesk z čistého nebe.

V nálezu ÚS jsou uvedené desítky relevantních judikátů Ústavního soudu, které NS opakovaně ignoruje, viz body 58 až 66). Metafor o blesku “z čistého nebe” těžko lze považovat za věrný popis skutečného stavu. Po zhodnocení žalostného stavu u NS konstatuje nález ÚS, že “reálně existuje problém, který spočívá v nejednotné judikatuře Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu a aplikaci napadeného ustanovení, a to při soustavném opomíjení korigujících názorů Ústavního soudu, a to v nejrůznějších právních otázkách” (bod 67).

Omlouvám se za pravopisné chyby, pocházím ze Švédska. Děkují za pochopení.

Unknown řekl(a)...

Nemohu si pomoci ale flashback na "Audiatur et altera pars" mi připomněl výroky Renáty Vesecké, že státní zástupci nejsou soudci, aby se na ně vztahovala zásada zákonného soudce. Pravidla procesu lze porušit i objektivně, aniž by by takové porušení bylo nutně základem individuálního nároku. Stejně tak lze porušit zásadu zákonného soudce tím, že bude dosáhnuto toho, že se věc před soud vůbec nedostane.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Já si myslím, že od jistého stupně bludnosti stává se judikát nezpůsobilým k akademickému diskursu.

Anonymní řekl(a)...

Z nálezu Pl. ÚS 1/2013:

...

28. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek
k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Její subsidiarita má ale jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální (viz nález sp. zn. Pl. 29/11). Navíc Ústavní soud je orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgán, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce vždy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

30. Z uvedeného tudíž plyne, že ani skutečnost, že ústavní stížnost podána nebyla, nemůže zabránit přezkumu jakéhokoliv rozhodnutí Nejvyššího soudu. Samozřejmě za předpokladu, že bylo vydáno rozhodnutí, které zasáhlo do ústavně zaručených základních práv a svobod. V takových případech je ÚS ve smyslu své role orgánu ochrany ústavnosti povinen poskytnout komukoliv ochranu práva na spravedlivý proces. Lze tedy shrnout, že je-li v daném případě ústavní stížnost přípustná, je i přes její nepodání zároveň dána aktivní legitimace Ústavního soudu, který si proto od Nejvyššího soudu vyžádá daný spisový materiál, posoudí přípustnost možné ústavní stížnosti a jestliže přípustnost shledá, o věci také rozhodne. Vyloučit přezkum rozhodnutí, proti kterému ústavní stížnost podána nebyla, by totiž roli Ústavního soudu jako ochránce ústavnosti (čl. 83 Ústavy) zcela eliminovalo (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09).


Futurolog

Anonymní řekl(a)...

S kritikou zdlouhavosti a mlhavosti nálezu nelze než souhlasit. S přirovnáním zjevné neopodstatněnosti k § 273 odst. 1 písm. c) OSŘ souhlasím též. Naštěstí je ÚS vázán zákonem o ÚS, a nebude tedy nucen zjevnou neopodstatněnost zrušit. I když kdo ví....NICMÉNĚ souhlasím s výrokem nálezu. Toto sporné ustanovení OSŘ, které zakládalo prostor pro libovůli ze strany NS, nebylo na místě. Doufám jenom v to, že zákonodárce v reakci na tento nález nepřivře dovolací dvířka před NS až příliš.
Michal Sylla

Anonymní řekl(a)...

Současná zákonná úprava rozhodování NS (č. 6/2002 Sb.) dává větší prostor pro bohyni Fortuny než pro Justicií při rozhodování o přípustnosti dovolání.

Jak Fortuna deklasuje Justicie v NS - příklad
Předpokládejme, že máme dovolání u NS, kde malému (3-člennému) senátu náhodně byla přidělená žádost o dovolání. Senát rozhodně dovolání nepřipouštět. Zároveň předpokládejme, že 2/3 soudců 41-členného kolegia NS by dovolání připouštěli.

Jak často může výše uvedená situace nastat, pokud senát je náhodně složen a případ náhodně přidělen soudcům?

Rychlý výpočet ukáže, že taková nerovnost čí chybovost 3-členných senátů může nastat v 23% ze všech dovolání.

Výpočty mohu doložit a tím i předložit k ověření. Jedná se o jednoduchá kombinatorika.

Současný systém připouštění dovolání NS tedy dává moc velkou příležitost pro Fortunu ovlivnit rozhodování NS a Justicie je deklasovaná. Práva občanů se dovolat za rovných podmínek nejsou zajištěná, což taky ÚS uvedl ve svém nálezu. Návrh Zdeňka Kühna (meritorně se věci zabývat pokud není jednomyslnost nepřipouštět dovolání) neodstraní problém s náhodnou kompozicí 3-členných senátů popsaný výše.

Pokud by jednomyslnost byla vyžádaná u rozhodování 3-členných senátů, tak by "chybovost" se výrazně snížila - od 23% na 2,7% v příkladu výše.

Vzhledem k tomu, že na blog Jiné Pravo moc příspěvků k reformě Justici není uvádím níže jaké reformy NS bych osobně uvítal. Podobnou reformu by mohla přijmout NSS, a částečně nižší soudy a ÚS, který však už většinu z výše uvedené reformní prvky mají přijaté.

Reformní návrhy NS, které zvýhodnějí Justicií na úkor Fortuny

1) většina pro judikát minimálně 2/3 hlasujících kolegia (jako u změn stanov akciovek a jiných organizací), Alternativně se stanoví jiná pravidla pro vytváření judikátů, kde by taky platila zásada 2/3 většiny. To proto, aby judikatura měla setrvačnost a výraznou podporu mezi většího počtu soudců.

2) velký senát a 5-členný senát by měl rozhodovat 2/3 většinou hlasujících (nebo alt. 3/5 nebo 2/3 většina hlasů všech členů). 3-členné senáty by měly rozhodovat o zamítnutí přípustnosti dovolání jednomyslně. Ostatní rozhodnutí 3-členného senátu by mohly být jednomyslná nebo předáná 5- nebo 7-člennému senátu (třeba by se taky 3-členný senát mohl rozšířit na 7-členný).

3) 41 soudců kolegia, je možná přespříliš velké pro kvalitní a setrvačnou judikaturu. Raději by počet soudců se měl snížit a soudce by měli dostat větší počet asistentů. Jiná možnost je vytvářet například pět 9-18 členné kolegia s různými specializacemi.

4) Mělo být zákonem uvedeno, jak konkrétně NS by měl zapracovat judikáty ÚS do svého rozhodování.

5) Hlasování soudců by mělo být jmenovitě zaznamenané v rozhodnutí NS.

6) Disenty by měly vždy být umožněné a součásti rozhodnutích.

7) Rozhodnutí dovolání odmítnout by vždy mělo být zdůvodněné.

8) Způsoby výběru soudců, naplnění funkcí, ustanovení senátů apod. by měly být uzákoněné, průhledné a podléhat principům dobré zprávy – tj. umožnit obsazení funkcí na základě prokazatelné schopnosti a umožnit efektivní rozhodování. Efektivita a kvalita práce jednotlivých soudců by měla být zveřejněná a průběžně sledovaná, vyhodnocená. Soudce by měly průběžně se vzdělávat. Špatné soudce by neměli soudit. O kárných řízení by měl rozhodovat prokazatelně nezavislé soudce.

9) Počet soudců NS by měl být uveden v zákoně.

Tolika myšlenek od právního laika a nadšence, který se však trochu orientuje v otázkách týkající se hlasování a volebních systémů.

Těším se na více příspěvků na téma Justiční reformu, třeba návrh jak podporovat vytváření kvalitní judikaturu. Takové příspěvky by se hodily na „blog“nazvaný „Jiné Právo“.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad Futurolog:
Jelikož jsem přehlédl číslovku 2013 a zde kritizovaný nález jsem ještě podrobně neřetl, chvíli jsem si zcela vážně myslel, že Vaše citace je právě z něho. Aniž by mě to zásadně překvapilo.

Obecně - osř moc neznám a nesrozumitelné výklady NS stran (ne)přípustnosti toho kterého dovolání jsem v rozhodnutích NS vždy přeskakoval. Na druhé straně zde zřejmě hrozí, že ÚS, pokud to EW stihne, zruší i úpravu přezkumného řízení v s.ř., na jehož zahájení není nárok (řízení za stanovených podmínek "lze" zahájit, omezení pak vyplývají zejména z práv nabytých v dobré víře či z legitimního očekávání účastníků, kterým byla nějaká práva přiznána, že pravomocné, soudem nezrušené, rozhodnutí platí).

Už dříve jsem se setkal s nápady, že i sdělení o nezahájení přezkumného řízení, jakkoliv jde u přezkumného řízení o prostředek dozoru, nikoliv o mimořádný opravný prostředek, by mělo být soudně přezkoumatelné. Naštestí správní soudy i NSS zatím konstantně judikují, že sdělení o nezahájení přezkumného řízení nelze přezkoumat, nejde o rozhodnutí a na zahájení přezkumného řízení není právní nárok. Dodávám, že ten, kdo je nespokojený, má podat správní žalobu proti rozhodnutí o opravném prostředku proti rozh. 1. stupně, nikoliv žádat o přezkum, nedejbože ještě žalovat "nepřezkum". Od toho přezkumné řízení není.

Nyní sde však zdá, že když se někdo prosoudí se žalobou na sdělení o nezahájení přezkumu až k NSS a pak půjde k ÚS, dostane-li se to na stůl EW (příp. dr. Duchoně), zřejmě zruší všechna rozhodnutí spr.soudů i to sdělení, a navíc i § 94 s.ř. Že je občan málo chráněn. Budu-li parafrázovat klasika, tak "zasedá-li ÚS, nikdo si není jist životem ni svými statky".

Pro úplnost připomínám, že správní řízení může být až 5ti stupňové, a vedle toho paralelně existuje KS, NSS a ÚS. Příklad (nijak zřídkavý): vydáno rozhodnutí 1. stupně - podáno odvolání. Vydáno rozhodnutí 2. stupně - podán podnět k přezkumu. Je-li rozhodnutí zrušeno v přezkumném řízení, lze podat rozklad (i tím, komu bylo "vyhověno - zažil jsem). Není-li vyhověno, je podána stížnost (zároveň lze i správní žalobu). Není-li stížnost důvodná, je podána žádost o přešetření způsobu vyřízení stížnosti. Je-li žádost nedůvodná, následuje další podání, které - teprve - lze finálně stručným sdělením odmítnout s tím, že s.ř. už neposkytuje další prostředky ochrany a podání se odkládá add acta. Není-li podnětu "vyhověno", opět často následuje stížnost a žádost o přešetření způsobu vyřízení stížnosti.
To ale není konec. Je podána žádost o obnovu řízení. Není-li jí vyhověno, je podáno odvolání, pak podnět k přezkumu, pak stížnost, pak žádost o přešetření způsobu vyřízení stížnosti. Jelikož negativní rozhodnutí o zamítnutí obnovy nezakládá překážku věci rozhodnutí, lze žádat znovu a vše se opakuje (zažil jsem). Jeden pán za 3 roky podal žádostí o obnovu 17. Toto platíme ze svých daní. Zbývá jen zavést soudní přezkum sdělení o nezahájení přezkumu a soudní přezkum vyřizování stížností. stranou už nechávám VOP, který má však většinou pravdu, byť někdy vymýšlí procesní povinnosti ("dobrá správa..."), které ani v zákoně nejsou, zejména chce-li stěžovateli aspoň v něčem vyhovět, nemá-li jinak pravdu.

Anonymní řekl(a)...

Vzhledem k tomu, že vidím, jak někteří z diskutujících živě reagují na skutečnost uvedenou ÚS (v závorce) pod bodem 47. nálezu, a sice, že německý BGH rozhoduje o odmítnutí opravného prostředku (revize) dvoutřetinovou většinou šestičlenného senátu, rád bych se zeptal, zda-li někdo ví, na čem je uvedené tvrzení ÚS založeno.

Žiji možná již několik let v klamné představě, ale mám za to, že v Německu revizi zásadně připouští již ODVOLACÍ soud ve svém rozsudku (§ 543 odst. 1 bod 1. ZPO). Přístup k nejvyšší civilní instanci je tedy založen na systému obdobném tomu, jaký jsme u nás pár let po revoluci měli a který kritizuje ve svém disentu Kůrka (str. 38-39). Podle údajů za rok 2007 bylo touto cestou k přezkumu BGH připuštěno celkem 790 revizí (R/S/Gottwald, 17. vyd., str. 820) .

BGH pouze přísluší právo odvolacím soudem již připuštěnou revizi odmítnout, avšak činí tak JEDNOHLASNĚ (§ 552a ZPO) a podle mého názoru v klasickém PĚTIČLENNÉM senátu (§ 139 GVG). Ve stejném složení rozhoduje i o stížnosti proti nepřipuštění revize odvolacím soudem (§ 544 ZPO), což je druhá možná cesta, jak se k reviznímu přezkumu před BGH v civilních věcech dostat.

Možná se mýlím, ale zdá se mi, že tvrzení většiny ÚS o odmítnutí revize Spolkovým soudním dvorem (!) je nejspíše založeno na ust. § 554b odst. 2 ZPO ve znění před novelou z r. 2001, tedy na více než deset let neplatné právní úpravě. Jen nechápu, kde se vzal ten šestičlenný senát…

Bohumil Dvořák

Anonymní řekl(a)...

Ad článok (a najmä ad rozhodnutie):

To čo je za "zábavná procesná sranda", prípustná podľa § 64 ods. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.? V SR také nepoznám. Kým písmeno e) toho odseku by som všetkými desiatimi bral aj v "našom" čl. 130 Ústavy SR, toto písmeno c) veru ČR nezávidím. Čiže ÚS ČR "de facto ex offo" začne konanie o súlade právnych predpisov, o ktorom aj sám rozhoduje? Fascinujúce. Ale zákonodarca sa nemá čo sťažovať, takú normu o ústavnom súde prijal, tak nech teraz píska podľa toho.

Rozhodnutie "zásadného právneho významu" je barlička súdov (ako odvolacieho, tak dovolacieho) na to, aby (a to súhlasím s plénom ÚS ČR) bez akejkoľvek predvídateľnosti pripustili alebo nepripustili dovolanie.

Prípustnosť dovolania považujem za nešťastný inštitút, pretože paušálne povedať, že ak 2 súdy rozhodli rovnako, tak nepripúšťam, iba ak (a tu nastupuje napr. tá podivuhodná barlička "zásadného právneho významu", akoby odvolací súd vopred spochybnil svoje kvality), je nezmysel. V SR je bežný jav (a upozorňujú na to už aj sudcovia), že existuje "8 právnych poriadkov" (= počtu odvolačiek v SR), pretože prvostupňové sa prispôsobujú odvolačke a rozhodujú často systémom "len aby mi to nezrušili". Predsa buď si za tým rozhodnutím stojím alebo nie.

Ondrej Pivarči

Anonymní řekl(a)...

Jiří Gottwald

Jen praktická stránka věci. Zrušené ustanovení mělo umožnit, aby zjevné judikatorní excesy zrušily obecné soudy samy, příp. mělo jít o otázku neřešenou dosud jednotně.

Pokud nebude přijat nový zákon, pak jsem nález pochopil tak, že dosavadní dovolání v těchto otázkách budou nyní ústavními stížnostmi.

Jistě je chvályhodná snaha ÚS odbřemenit NS v jeho těžkém díle. Ale nebudeme čekat na rozhodnutí ÚS již nikoli roky, ale staletí?

Anonymní řekl(a)...

to Bohumil Dvořák:
1)Nemohl šestičlenný senát vzniknout špatným překladem jako 5 + předseda?
"...in der Besetzung von fünf Mitgliedern einschließlich des Vorsitzenden."
2)Z čeho jste prosím vyvodil, že senát BGH rozhoduje o stížnosti proti odmítnutí revize ("nichtzulassungsbeschwerde") jednohlasně? Odkazované ustanovení dopadá pouze na revize připuštěné odvolacím soudem! "Das Revisionsgericht weist die von dem Berufungsgericht zugelassene Revision durch einstimmigen Beschluss
zurück,..."
Nenacházeje speciální úpravu, docházím k závěru, že o ní rozhoduje prostou většinou.