03 března 2012

Mohou hrát při určování výše přiměřeného zadostiučinění v difamačních sporech roli majetkové poměry mluvčího?

Ve stávající judikatuře ESLP týkající se střetu svobody projevu a osobnostních práv (typicky práva na čest) lze podle mě vysledovat tři základní přístupy: (1) zdůraznění rozdílů mezi skutkovým tvrzením a hodnotovými soudy a potlačení kritérií „o kom, kdo, co a kde“; (2) potlačení rozdílů mezi skutkovým tvrzením a hodnotovými soudy (zejména u politického projevu) a zdůraznění kritérií „o kom, kdo, co a kde“, resp. jednoho či více z těchto kritérií; a (3) důraz na přiměřenost sankce a s tím spojené vyhnutí se otázce, zda daný výrok jako takový požívá ochrany čl. 10 EÚLP. V tomto postu bych se chtěl zaměřit na jeden aspekt týkající se problematiky sankcí za projev nepožívající ochrany, a to konkrétně na to, zda při určování výše přiměřeného zadostiučinění hrají (resp. by měly hrát) roli majetkové poměry mluvčího (tj. žalovaného v žalobě na ochranu osobnosti).

Krátký úvod do problematiky

U soukromoprávních sankcí za zásah do osobnostních práv je v kontextu difamace nejspornějším bodem judikatury ESLP určování výše přípustného přiměřeného zadostiučinění. Ačkoliv ESLP s ohledem na doktrínu prostoru pro uvážení a princip subsidiarity ponechává smluvním stranám při určení přiměřeného zadostiučinění v penězích značnou volnost, opakovaně zdůraznil, že částka přiznaná za zásah do osobnostních práv musí být v rozumném vztahu ke způsobené újmě na cti [Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království, rozsudek, 13. 7. 1995, č. 18139/91, § 49; či Steel a Morris proti Spojenému království, rozsudek, 15. 2. 2005, č. 68416/01, § 96]. Z tohoto důvodu shledal ESLP jako excesivní zadostiučinění ve výši 1,5 miliónu liber za urážku Lorda Aldingtona [Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království, § 49-51]. Zde je ale nutno dodat, že tento případ je hodně specifický, neboť šlo nejen o nejvyšší přiznanou částkou přiznanou v difamačním sporu v historii anglického soudnictví, ale tato částka byla dokonce třikrát vyšší než druhá nejvyšší přiznaná částka.

Daleko spornější je již závěr ve věci Steel a Morris proti Spojenému království [rozsudek, 15. 2. 2005, č. 68416/01, § 96-97], kde ESLP shledal jako nepřiměřenou povinnost zaplatit zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 36 000 liber u prvního stěžovatele a 40 000 liber u druhého stěžovatele. V tomto případě vzal ESLP v potaz mj. závažnost sankce vzhledem ke skromným příjmům a majetku obou stěžovatelů, poměrně malý dopad „letákové akce“ stěžovatelů [a contrario Hertel proti Švýcarsku, rozsudek, 25. 8. 1998, č. 25181/94, § 96] a skutečnost, že poškozeným subjektem byla nadnárodní společnost McDonald’s [Steel a Morris proti Spojenému království, § 96]. Na závěru ESLP ve věci Steel a Morris proti Spojenému království nezměnila nic ani skutečnost, že přiznané zadostiučinění nebylo po stěžovatelích vymáháno [tamtéž, § 97].

Podobně jako ve věci Steel a Morris proti Spojenému království přihlédl k majetkovým poměrům mluvčího ESLP i ve věci Koprivica proti Černé Hoře, kde shledal relativně nízkou částku přiměřeného zadostiučinění v penězích (5.000 EUR) nepřiměřenou, a to s ohledem na výši penze stěžovatel, jež byla pětadvacetkrát nižší, a rovněž s přihlédnutím k příjmům obvyklým v Černé Hoře v daném období [rozsudek, 2. 11. 2011, č. 41158/09, § 65 a 73].

Otázka k diskusi

Výše zmíněné rozsudky ve věcech Steel a Morris proti Spojenému království a Koprivica proti Černé Hoře naznačují, že majetkové poměry mluvčího se stávají jedním z faktorů, které by měly vnitrostátní soudy při určování výše přiměřeného zadostiučinění v penězích za zásah do osobnostních práv brát v potaz. Podobně se ESLP vyjádřil i v několika dalších kauzách z posledních let [srov. např. Lepojić proti Srbsku, rozsudek, 6. 11. 2007, č. 13909/05, § 77 in fine; či Sorguç proti Turecku, rozsudek, 23. 6. 2009, č. 17089/03, § 37]. Podle mě tak už nejde pouze o jednotlivé judikáty, ale o trend v judikatuře ESLP.*

Otázka zní: Je tento postup, kdy se výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění odvíjí (přinejmenším do jisté míry) od majetkových poměrů „škůdce“, správný/vhodný? Osobně nemám na tuto otázku zcela vyhraněný názor, ale ESLP mě zatím nepřesvědčil o tom, proč by měly vnitrostátní soudy přihlížet k majetkovým poměrům „škůdce“, když jde o náhradu újmy, a nikoliv o peněžitý trest (jako tomu je například u určování výše pokuty ve správním řízení). Nebo snad „personifikace práva“ dospěla tak daleko, že se závažnost újmy (nikoliv přípustnost projevu) mění podle bohatství/chudoby kritizující osoby? Rád se dozvím rovněž názory čtenářů JP ohledně kritérií používaných u určování výše přiměřeného zadostiučinění v difamačních sporech obecně.

* V judikatuře ESLP lze dohledat i rozsudky jdoucí proti tomuto trendu. Například v čerstvém rozsudku ve věci Růžový panter, o. s., proti České republice ESLP akceptoval přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč, i když to mělo pro dané občanské sdružení v podstatě likvidační účinky [rozsudek, 2. 2. 2012, č. 20240/08, § 36].