168 hodin aneb zpověď morální mrtvoly

Ve snaze udělat si hezký večer s další sadou reportáží o finanční krizi jsem si v televizi nalistoval svých (díky Noře Fridrichové oblíbených) 168 hodin, abych se dověděl, o co jsem v minulém týdnu přišel ve dnech, kdy mě média minula. Místo toho mě ovšem moderátorka posunula do pochybnosti o tom, zda jsem už opravdu – stejně jako jiní právníci, vůči zvrhlosti jejichž uvažování byla reportáž namířena – úplně za hranicemi morální normality. Reporáž nebyla o nuancích celého příběhu, věci, spisu; byla zaměřena na jeden jeho aspekt a tak snad i já si mohu dovolit zde referovat jen o onom výseku, tak jak byl Českou televizí popsán (takže se místo snahy o komplexní popsání sejdeme s ČT jen u jakési sdílené subjektivity tohoto příběhu), nejde ostatně tolik o příběh sám, jako o rozpor mezi pohoršením, který tento jeho fragment vyvolal u novinářů televize veřejné služby, a pochopením a pocitem, že vše je tak jak má být a klidně mohu jít spát…který vyvolal u mne.

Noc, jedna oslava a její patnáctiletý účastník jde tmou domů. Vstoupí do vozovky (podle televizí uváděných expertíz nečekaně), kde jej srazí auto, a to tak, že přelétne přes střechu a prorazí kufr, do kterého se zaboří. Řidič aniž by zkontroloval, co se stalo, odjede domů a teprve v garáži zjistí, že má v kufru auta (jež patří jisté obchodní společnosti-možná leasingové, možná zaměstnavateli toho řidiče) mladého a značně poškozeného člověka. Místo aby mu poskytl pomoc (hvězdné nebe nad ním svítí, ale mravní imperativ to tentokrát prohrál na celé čáře) , odveze ho do lesa a tam jej pohodí, aby se zbavil důkazu (těžko říci o čem). Mladík ale ještě žije, doplazí se do civilizace, je zachráněn a může označit toho, kdo mu místo poskytnutí pomoci chtěl poskytnout trvalé lesní zapomnění. Řidič je nalezen a odsouzen za pokus vraždy (!) a jde přemítat do vězení o svém zločinu a trestu. Až potud je odpověď právního systému na lidská pochybení v pořádku, a to i dle televizní reportáže.

S odstupem několika desítek měsíců se ovšem přihlásí ona společnost, které auto patřilo, a požaduje náhradu škody na vozidle po rodičích chlapce, neboť nehodu samu podle oněch expertů svým náhlým vstupem do vozovky zavinil on. Až potud berme příběh jako bernou minci.
V této podobě je ale reportér zděšen a nařkne právníky oné společnosti, soudy, které na takový nárok slyší, i celé právo, z nepochopení morálky a z úzkého - „právnického“ - pohledu na věc nemajícího pochopení pro rodiče chlapce. Copak nevytrpěli dost? Jak je možné po nich chtít ještě peníze za škodu?! To jsou právníci opravdu tak morálně zaslepeni těmi svými zatracenými paragrafy, že nevidí nenormálnost a nemorálnost takového požadavku?
A při tomhle apelu jsem se zarazil. Já ji totiž také nevidím. Jinak řečeno: nevidím nic nenormálního na tom, že společnost, které vznikla na autě škoda – pokud byla tato škoda způsobena převážně jednáním chodce a ne jednáním řidiče – požaduje tuto škodu na chodci, který ji zavinil, a to ještě předtím (byť jen chvilku předtím), než se chodec sám stal obětí tak děsivého činu řidiče. Zdá se mi spíš absurdní, proč by tato společnost (jako osoba třetí, jejíž vztah k řidiči není znám) měla být trestána za jednání tohoto řidiče po nehodě samé. Bylo by morálnější a méně „právnické“, kdyby se právo na náhradu škody mezi osobou A a B řídilo tím, jak se po škodní události zachovala k osobě B osoba C? Nebo opravdu máme celý příběh chápat celostně a pomáhat oběti trestného činu i ve vztahu k událostem, ke kterým došlo ještě před ním, a to i na úkor třetí osoby?
Jsem na vážkách, jestli jsem opravdu právník, který pro paragraf v oku svém nevidí křivdu na svém bližním, nebo si jen dělám těžkou hlavu z historky posunuté jedním novinářem do oblasti co nejdojímavější a burcující city mainstreamové společnosti, která jednohlasně odsoudí krkavčí majitelskou společnost. Přiznám se totiž ještě k jedné věci: na té společnosti mi bylo dost sympatické, že – pokud jsem správně pochopil časovou souslednost - čekala s uplatněním nároku na náhradu škody poměrně dlouhou dobu, jakoby na jedné straně nechtěla na rodiče vystartovat hned po nehodě a na druhou stranu jakoby nechtěla zmeškat promlčecí lhůtu.

Dospělí právníci jsou vážně divní…