Dá se měřit kvalita soudců?
Článek pro HN, který nakonec nevznikl
Na počátku bylo slovo jednoho „sprostého podezřelého“. Když bývalý ministr Vladimír Mlynář dostal nejprve pět a půl roku nepodmíněně a pak ho odvolací instance zcela zprostila viny (přitom předsedkyni senátu první instance vytkla několik chyb), postěžoval si autorovi tohoto textu: „Když chirurgovi umírá příliš pacientů pod skalpelem, přeřadí ho na jinou práci. (...) Kdybychom věděli, že soudkyně Slepičková dělá jednu chybu za pět let, budiž - to je život. Ale co když jí odvolací instance kvůli hrubým chybám zrušila desítky věcí?“
Zajímavá otázka. Dá se k ní ovšem přidat další: Pokud takové statistiky existují, má smysl je zveřejňovat?
„Kvantitativní“ statistiky (počet nových věcí u soudu XY, průměrná délka řízení) zpracovává ministerstvo spravedlnosti každý rok. Ale „kvalitativní“ (jak často se účastníci proti rozhodnutím soudu XY odvolávají a v kolika procentech jsou úspěšní) už běžně nevycházejí.
Autor to zkusil počátkem léta na ministerstvu a u čtyř krajských soudů: nejvíce se původní představě blížily údaje od průkopníků elektronické justice, z Krajského soudu v Praze. Tamní vedení si udělalo vnitřní statistiku u civilní agendy za období od 1. 1. 2007 do 31. 10. 2007. Může to být dobrý modelový příklad, jak by výsledky mohly vypadat. (Krajský soud poskytl základní data bez průměrů a vyhodnocení, následné výpočty a interpretace proto padají čistě na autorovu hlavu, nikoli na samotný soud.)
Řekněme, že možný problém naznačují data u civilních sporů v Rakovníku. Jak to?
Ve středních Čechách existuje dvanáct okresních soudů a dvanáct odvolacích senátů; potvrzující rozhodnutí se vynáší v necelých 46 % odvolacích řízení. Nad polovinu se dostal jen okresní soud v Benešově (51,8 %), na druhém konci se vymyká Kutná Hora (41,53 %) a Rakovník (42,64 %).
Zhruba každé páté rozhodnutí odvolací instance změní (21,58 %). Výrazněji se vymyká Rakovník (27,6 %), na druhém konci škály Mladá Boleslav (17,2 %).
Zrušena a vrácena je zhruba každá dvacátá věc, vymyká se Kladno (8,4 %) a Praha-východ (7,1 %), Rakovník je zde na průměru, naopak Kutné Hoře zrušily a vrátily jen 3,3 %.
Zbytek do sta procent tvoří pestrá směs věcí rozhodnutých „jinak“ (odvolání odmítnuté pro opožděnost, nepřípustnost, vracené k odstranění vad, zastavená řízení...).
Z téže statistiky vyplývá, že například odvolací senát 30 Co je mírnější než ostatní: nejčastěji ze všech potvrzuje rozhodnutí první instance (51,9 %), nejméně ze všech je mění (15,7 %) a má druhý nejnižší počet zrušených a vrácených věcí (3,5 %). Naopak existují senáty, které potvrzují zřetelně méně často, třeba 25 Co (38,3 %).
Čtenáře zde nutně napadne, jak často se vůbec účastníci na úrovni okresních soudů odvolávají. „Podle mých zkušeností tak 2-3 z 10 případů,“ říká místopředsedkyně Krajského soudu v Praze – a zároveň jeho mluvčí – Lenka Ceplová.
Řekněme, že bychom se mohli dopracovat až k statistice „úspěšnosti“ jednotlivých soudců. (Třeba kdybychom se ze zvědavosti chtěli podívat, zda má dr. Argonantus u Vrchního soudu v Praze stejnou úspěšnost jako dr. Ryška u Vrchního soudu v Olomouci.)
Jenže: mohla by taková data upozornit na „chirurga, kterému umírá příliš pacientů pod skalpelem“? Nebo by jen vytvořila veřejný tlak na vymykající se jedince, aby se hleděl zařadit do průměru? Kde je psáno, že má odvolací instance pravdu? Klasická ukázka: trestní případ bývalé ministryně Marie Součkové vstupuje už do sedmého (!) „kola“, odvolací soud ho už potřetí zrušil a vrátil nižší instanci. Kdo tady „má pravdu“: původní předsedkyně senátu obvodního soudu Monika Křikavová, nebo předseda senátu městského soudu Petr Stutzig?
Skutečně extrémních odchylek by si předsedové soudů všímat měli (ale co to je extrém? negativní odchylka o 10 % od průměru?). Kdyby se takové údaje zveřejňovaly ve výroční zprávě, pomohlo by to transparentnosti justice („máte, pane kolego, dvakrát víc zrušených a vrácených věcí než ostatní, zamyslete se nad sebou“)? Nebo by to spíš vytvořilo tlak na konformitu („už je červenec a potvrdili jsme v senátu 70 % věcí, měli bychom pár aspoň změnit, ať to nevypadá, že je vůbec nečteme“)?
Co si myslíte vy?
39 komentářů:
Jen pár poznámek (protože se shodou okolností právě věnuji něčemu, co vcelku souvisí):
1) Údaje o tom, jakým způsobem jsou vyřizována odvolání v občanskoprávních věcech, lze nalézt i na www str. Ministerstva spravedlnosti (tabulka č. 44: Co - výsledek odvolacího řízení u krajských soudů).
2) Pokud budeme ignorovat kategorii "vyřízeno jinak" (odmítnutí opožděných či nepřípustných odvolání atd.), pak je podle cit. tabulky (a podle mých výpočtů) situace v posledních letech takováto:
2007
Přezkoumaná rozhodnutí soudu 1. stup. celkem: 53 781
Zrušeno či změněno: 21 354 (39,7%)
Potvrzeno: 32 427 (60, 3 %).
2006
Celkem: 51 705
Zrušeno či změněno: 20 543 (39,7 %)
Potvrzeno: 31 162 (60,3 %)
2005
Celkem: 52 330
Zrušeno či změněno: 21 595 (41,3 %)
Potvrzeno: 30 735 (58,7 %)
2004
Celkem: 50 766
Zrušeno či změněno: 19 780 (42,54 %)
Potvrzeno: 26 714 (57,46 %)
3) Pokud je u Krajského soudu v Praze "zrušeno a vráceno" jen každé dvacáté odvoláním napadnuté rozhodnutí soudu nižšího stupně, pak je to z celostátního hlediska anomálií. Ve skutečnosti je podíl takto vyřízených odvolání podstatně vyšší (8,9% v r. 2007), i když v posledních letech se snižuje (řádově 10 % v r. 2006 a 12 % v r. 2005 -- pokles zřejmě souvisí s posílením principu apelace na úkor kasace). Pozn: u těchto údajů je zahrnuta i kategorie "vyřízeno jinak".
Něco podobného už jsem z opačné strany naťukl, a to zde:
http://leblog.cz/?q=node/241
Při striktním přístupu "kvalitní soudce=soudce, kterému to odvolačka neruší" jsou jednoznačně nejkvalitnějšími soudci ti, kteří rozhodují bagatelní věci často bez přípustnosti odvolání (typu žalob dopravních podniků). Jejich kvalita je totiž při tomto přístupu bez nadsázky zpravidla 100 %.
Je pravda, že měřit kvalitu soudce počtem vrácených/změněých rozhodnutí odvolacím soudem není dost dobře možné. Nechci působit nabubřele, nicméně z krátké praxe bych řekl, že odvolačka někdy chytřejší je... a někdy není. Dost často to bývá střet mezi mladším, vzdělanějším, otevřenějším a progresivnějším soudcem na stupni prvním a soudci... uhm.... "zkušenými" na stupni druhém.
Pokud jde o metodiku výzkumu - souhlasím, že je z výpočtu v němž se zjišťuje procento potvrzovaček třeba odečíst data, kdy bylo odmítnuto z důvodů na straně účastníka. Není možno dedukovat, že soud XY je hloupý, neboť mu potvrdili pouze Z% případů, proti nimž bylo podáno odvolání, je třab započíst puze případy, proti nimž bylo podáno přípustné, včasné a řádné odvolání.
O tomto thematu jsme vedli obsáhlou diskusi nedávno, a své argumenty v ní, myslím, mohu jen zopakovat:
1. Interpretovat statistická čísla o výsledku odvolacího řízení je velmi obtížné, protože je nutné vzít úvahu jednak objektivní přípustnost, jednak subjektivní "žádoucnost" odvolání v jednotlivých případech (typicky konsensuální rozvody nebo nespory typu dědictví). Velmi záleží i na druhu rozhodované agendy.
2. Znám soudce, kteří jsou podstatně kvalitnější než jejich odvolací senáty (bezesporu V. Cepl, M. Ryška, M. Holeček a další), a jejich "úspěšnost" takto měřit odmítám.
3. Rozhodování odvolacích senátů je sice obecně lepší než rozhodování okresních soudů, ale přesto velmi záleží na tom, "jak se senát vyspal", takže při současné míře eratičnosti odvolacího rozhodování bych pokládal jakékoli závěry za předčasné. Až tu bude situace, že rušeno bude 1-2 % rozhodnutí, ve kterých "o něco jde", je na místě tuto metriku uplatnit, dřív ne.
Jenže jak jsem psal v tom postu, počet odvolání může být odvislý i od přístupu soudce. Ale úspěšnost odvolání už ne. Takže soudce "House" bude mít třeba 10 odvolání, z toho ale odvolačka 8 potvrdí (protože většina odvolání byla motivována nedůvěrou v osobu soudce). Soudce "Hanlon" bude mít jen 5 odvolání, ale odvolačka potvrdí jen 3. Počet zrušených je stejný - 2. Na účastníky má přitom lepší vliv Hanlon, prože je zároveň o svém názoru přesvědčí a oni se zbytečně neodvolávají. Statisticky je ale úspěšnější House, protože má lepší poměr potvrzených a zrušených.
Obávám se, že vámi zvolené měřítko je ovlivňované i řadou těžko měřitelných faktorů (jako např. obtížnost případu) a ukazuje tak spíše to, že kvalita soudce je - narozdíl od zmiňovené kvality lékaře (ač i zde by stály za zohlednění další skutečnosti jako například přístup k pacientům et cetera) - hodnotitelná s mnohem většími obtížemi a mnohem nejistějším výsledkem.
...a přesto se např. advokáti vcelku jednoznačně shodují, kteří soudci jsou dobří a kteří ne-e. Tedy nějak to poznat jde, otázkou je, zda to není poznání poněkud esoterické. Možná bychom mohli zusit kývati nad hlavou soudcovou siderickým kyvadélkem.
Zajímavé by bylo na tomto místě definovat subjektivní kritéria kvality. Zkusil bych to:
1. Soudce hodnotí případ, ne osobu (nedávno jsem měl příšerný zážitek u MS-B, kde soudkyně neměla tak moc ráda Pražáky, že to mohlo dopadnout všelijak, nebýt toho, že protistrana vzala žalobu zpět).
2. Soudce poslouchá, co mu píšu a říkám.
3. Soudce se tomu pokusí porozumět a v rozhodnutí se s tím vypořádá.
Je toho vlastně dost málo, a o moc víc ani není potřeba. Chybná rozhodnutí, pokud jsou aspoň nějak smysluplně odůvodněna, u mě nevzbuzují negativní emoce (uspěje se o instanci výš), k zuřivosti mne naopak přivádí soudcovská indolence (nepřečetl, popř. přečetl, ale nepochopil, anebo pochopil, ale ignoruje).
Přidal bych "techniku souzení". Někteří soudci si prostě v soudní síni nevědí rady (organizačně). Nemají tah na branku, dokazování vedou tak nějak aby se dokazovalo (lhostejno, zda je to třeba), při výslechu se radši zeptají úplně na všechno, neboť jim není příliš jasné, proč vlastně vyslýchají, důkazy čtou a vrší, aniž by po stranách chtěli vysvětlení, co že zásadního ten důkaz dokazuje (puristé prominou, ano, vím že je rozdíl mezi důkazem, důkazním prostředkem a nosičem/telem důkazu).
Obdobně mnozí soud-ci a spíše -kyně nejsou stavu přinutit účastníky, aby přesně a jasně vymezili, co vlastně žalují a chtějí a proč (což jim nezabrání v konání pěti jednání a vypracování tří znaleckých posudků).
Rád bych podotknul, že tam, kde si smluvní strany samy vybírají, který soud a soudce jejich spor rozhodne (srov. arbitráž), tak se samozřejmě řídí tím, jakou má daný rozhodčí soud či rozhodce reputaci. Dobrá pověst soudce (rozhodce) je pak dána i tím, jak rychle a kvalitně spory rozhoduje. Čili zde diskutované problémy jsou do značné míry způsobeny spíše tím, na jakých principech funguje státní soudnictví.
Jinak by bylo zajímavé mezinárodní srovnání, proti kolika procentům rozhodnutí soudu prvního stupně ústrany podávají odvolání a jaké jsou výsledky přezkumu odvolacího soudu. Mně se 40 % úspěšnost odvolání (tam, kde odvolací soud věcně přezkoumá rozhodnutí soudu nižšího stupně) jeví jako poměrně vysoká, ale netuším, jak je tomu v zahraničí.
Mimochodem, je až fascinující, jak razantně se v posledních 5-ti letech změnil relativní poměr mezi měněnými a zrušovanými rozhodnutími soudu prvního stupně (dokonce se úplně obrátil):
2003
Změněno či zrušeno: 19 780 (100 %)
Změněno: 7 942 (40,15 %)
Zrušeno a vráceno: 11 838 (59, 85 %)
2004
Změněno či zrušeno: 21 687 (100 %)
Změněno: 9 955 (45,9 %)
Zrušeno a vráceno: 11 732 (54,1 %)
2005
Změněno či zrušeno: 21 595 (100 %)
Změněno: 12 390 (57,4 %)
Zrušeno a vráceno: 9 205 (42,6 %)
2006
Změněno či zrušeno: 20 543 (100 %)
Změněno: 13 682 (66,6 %)
Zrušeno a vráceno: 6 861 (33,4 %)
2007
Změněno či zrušeno: 21 354 (100 %)
Změněno: 14 951 (cca 70 %)
Zrušeno a vráceno: 6 403 (cca 30 %)
PS: v předchozím komentáři se mi u roku 2004 nedopatřením podařilo pomíchat údaje z roku 2004 a 2003.
"Shora" ... to myslíte ze strany předsedů soudů?
Ono je to vůbec s tou zásadou dvouinstačnosti zajímavé. Když se podíváte na rozhodčí řízení (třeba v USA, kde má podstatě delší tradici než u nás), tak je rozhodčí řízení obvykle jednoinstanční, i když si smluvní strany samozřejmě mohout sjednat možnost, že rozhodnutí arbitra přezkoumají jiní rozhodci. Fakt, že této možnosti v praxi využívají jen zřídka, nasvědčuje tomu, že dodatečné přínosy druhé instance (dejme tomu: "větší správnost rozhodnutí") jsou (v očích stran) nižší než s tím spojené dodatečné náklady (časové i finanční). Ovšem netroufnul bych si na základě toho tvrdit, že by bylo efektivní zavést zásadní jednoinstačnost řízení i v civilních věcech u státních soudů. Začne-li rozhodce vynášet svévolná, nesmyslná, pochybná apod. rozhodnutí, obdrží velmi rychle negativní zpětnou vazbu spočívající v odlivu klientů a poklesu příjmů. Rozhodce s takovou reputací smluvní strany asi těžko zvolí pro případ jejich budoucího sporu. Pozice státních soudců je úplně jiná.
Je patrně nutno rozlišovat mezi motivy sjednání doložek rozhodčích a prorogačních. Zatímco v případě prvním s myšlenkami Matěje Šustera souhlasím, v případě druhém je situace poněkud jiná.
Prorogační doložky (sjednávané nejčastěji velkými obchodními společnostmi formulářově v rámci všeobecných smluvních podmínek) totiž při výběru místně příslušného soudu nejsou motivovány faktorem rychlosti a kvality rozhodování soudců zvoleného soudu. V opačném případě by asi na tomto základě běžně nenapadaly tisíce, tisíce a tisíce žalob k soudu, jehož soudci patří mezi nejpřetíženější v republice, což se nutně promítá i do rychlosti řízení.
Prorogace tedy bývá motivována spíše než kvalitou a rychlostí soudu:
- faktory ekonomickými (pošlu-li koncipienta se substituční plnou mocí k soudu v místě svého sídla, přijde to v rámci nákladů řízení výrazně levněji, než pokud by se tento trmácel na druhý konec republiky k obecnému soudu dlužníka),
- faktory procesně-taktickými (takový koncipient může snadno navrhnout vydání rozsudku pro zmeškání, neboť je patřičně zvýšená pravděpodobnost, že se na druhý konec republiky nebude trmácet dlužník).
Zastávám stanovisko, že prorogační doložky ve spotřebitelských smlouvách jsou relativně neplatné: forum je zákonem určeno in favorem žalovaného (spotřebitele) a nelze provést změnu v jeho neprospěch.
Bohužel, zatím jsem neměl možnost otestovat to u soudu.
Ku statistickému poznatku MŠ dovolil bych si poznamenati, že OSŘ tuhle utrpělo novelizaci, která právě onen jev způsobuje, když výrazně omezilo možnost vracet ve prospěch nutnosti porouchané rozhodnutí opravit.
Tím započal výskyt některých zajímavých procesních jevů - předně nesprávná usnesení procesní, která dříve byla rušena, jsou nyní negativně měněna, neboť pro jejich zrušení není dle platného OSŘ zčasta prostor. ("... se mění tak, že se řízení nezastavuje." - tady dřív bývala zrušovačka)
A abych si rýpnul do stavu soudcovského - někteří soudci prvé stolice znalí této úpravy správně usoudili, že pokud vcelku zjistí skutkový stav a jakž takž to odůvodní, tak to může být sebevětší blbost a odvolačka to musí dodělat sama a nemůže to vracet. Tedy na to hřeší a strany tak občas přijdou o celý jeden stupeň, neboť ne zřídka píšu do odvolání, že soud prvého stupně věc de facto neprojednal.
Michal Ryška:
Když jsem hovořil o soudcích, měl jsem tím na mysli "soukromé soudce" (rozhodce aj.). Samozřejmě i tam může být problém s tím, když je rozhodčí doložka ve formulářové smlouvě se spotřebitelem. Tím mám ale na mysli spíše problémy typu, že firma velmi pochybného rázu spolupracuje s rozhodčím centrem rovněž velmi pochybného rázu, přičemž dotyčná činnost hraničí se systematickým podvodem na spotřebiteích. Takovýto "byznis" sice zpravidla vydělá jen krátkodobě, než se to provalí, ale riziko tu samozřejmě existuje, zvláště když mezi spotřebiteli (lidmi) vždy najdeme nějakou tu skupinku, která velmi ochotně naletí téměř na cokoli. Naproti tomu mi vcelku nevadí samotná skutečnost, že rozhodci se pravděpodobně budou striktněji držet textu smlouvy a budou mít menší sklon ji korigovat "dobromravnictvím" ve prospěch konkrétního spotřebitele (v roli žalovaného). Ono když se kritizují rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, tak se většinou hledí jen na to, jaký to má dopad na ty spotřebitele, kteří řádně neuhradili svůj dluh vůči firmě a je proti nim iniciováno rozhodčí řízení. Pro ně to je možná opravdu "méně výhodné", než kdyby byli žalováni u soudu (+ jednorázové náklady rozhodčího řízení jsou vyšší, zejm. je-li předmětem sporu relativně nízká částka). Nicméně spotřebitelé jako celek z toho i tak mohou mít ve skutečnosti prospěch, pokud nižší (časové i finanční) náklady firmy na vymáhání pohledávek vedou k tomu, že firma je pak schopna spotřebitelům nabízet úvěry atd. levněji (s nižší RPSN). Tlak konkurence ji totiž časem přiměje k tomu, aby tyto "úspory" z velké části přenesla na spotřebitele. Netřeba přitom dodávat, že velká většina klientů své závazky vůči firmám řádně hradí, takže je to pro firmu i pro ně "win - win" situace.
Co se týče "veřejných soudů" a "prorogační doložky", tak krom již řečeného bych ještě dodal, že rozdíl spočívá i v tom, že dotyčné "oblíbené" soudy (a jejich soudcové) z toho asi nadšeni moc nejsou, protože (předpokládám) vyšší počet případů pro ně znamená jen větší práci, ale nikoli i vyšší příjem. :o)
Poněkud zjednodušeně:
"Soukromý soudce": čím více případů mám řešit, tím lépe, protože si vydělám více. Čím méně žalob odmítám pro formální vady a čím více případů meritorně rozhodnu, tím lépe.
"Veřejný soudce":
čím méně případů na náš soud chodí, tím lépe. A čím více jich mohu smést ze stolu z "formálních důvodů" anebo "přeposlat" na jiný soud, tím lépe. :o)
Ovšem detaily o tom, jak přesně je konstruován plat (veřejných) soudců, neznám, takže se mohu "šeredně mýlit". :)
Dan Dvořáček:
To je zajímavá případová studie "nezamýšlených vedlejších důsledků".
Setkal jsem se s případem, že advokátní kancelář měla ve VOP rozhodčí doložku ve znění, že rozhodce určí sama. To jsou ovšem extrémy… :-)
Anebo srovnej rozhodnutí kárné komise ČAK ze dne 27. 4. 2007 sp. zn. K 129/06.
Právní věta:
"Podá-li advokát jako místopředseda Rozhodčího institutu k tomuto institutu, jehož předsedou je jeho koncipient, žalobu proti občanovi, [třebaže mezi žalobcem a žalovaným neexistovala rozhodčí smlouva o pravomoci rozhodčího institutu], dopouští se kárného provinění."
(Za to dostal dotyčný advokát, kterého "nebudu jmenovat", pokutu ve výši 100 000 Kč.)
To, co je v hranaté závorce, tam je kvůli tomu, že si nejsem jistý, nakolik zrovna TOTO zakládalo kárné provinění. Protože v literatuře se přece připouští možnost, aby se vedlo rozhodčí řízení i bez existence písemné rozhodčí doložky, pokud žalovaný učiní první úkon ve věci, aniž by namítl neexistenci rozhodčí doložky.
Mimochodem, kdyby tato možnost "dodatečného zhojení" (?) (propadnutí námitky?) neexistence rozhodčí doložky byla odstraněna, resp. kdyby zákon vskutku jednoznačně požadoval písemnou rozhodčí doložku vždy a bez výjimky, pak by nedošlo k slavné kauze Bc. "Sandry Svobodové". Její "rozhodčí nálezy pro uznání" by pak bývaly byly i pro exekuční soudy jen cárem papíru.
Pro úplnost dodávám, že postup "Sandry Svobodové" nebyl košer tak jako tak, protože v oněch případech žalovaní na doručení "rozhodčí žaloby" vůbec nereagovali. Ona dovozovala svou pravomoc prostě z toho, že se žalovaný nevyjádřil k žalobě ve lhůtě, kterou mu určila. A to při neexistenci rozhodčí doložky!!
Což mi připomíná, že bych se měl kouknout, jak vlastně to její trestní stíhání pak dopadlo.
Matěj Šuster:
S těmi postoji "veřejných soudců" nemáte tak úplně pravdu. Existují totiž tzv. "tabulky dostihových koní" (přehledy výkonnosti soudců) a pro každého soudce jsou tyto ve své podstatě bagatelní spory jednoduchými a vítanými čárkami do tabulek. Jinou věcí je, že koncentrace celorepublikové činnosti velké obchodní společnosti k jedinému soudu logicky odčerpává síly a kapacity soudců od řešení jiných "významnějších" kauz.
Michal Ryška:
Tím myslíte ten ukazatel "průměrná měsíční výkonnost"? A tam má vydaný plaťák ve prospěch DP stejnou váhu, jako vynesení rozsudku ve věci atd.?
Jinak já bych pak stejně očekával, že hlavní motivací soudce je, aby jeho výkonnost nebyla výrazně horší, než jaká je průměrná výkonnost soudců u daného soudu, protože jedině pak mu hrozí problémy s předsedou soudu (a v některých případech) kárné řízení, pokud jeho výkonnost zůstává dlouhodobě výrazně podprůměrná.
Vůbec bych rád více pronikl do tajů soudcovské práce. Já si třeba vůbec nedovedu představit, že namluvím do diktafonu nějaký souvislejší text, který pak písařka převede do písemné podoby. Moc nechápu, jak je možné takto pracovat (tj. např. nadiktovat 20 stran textu "z hlavy"). U mě ty myšlenky pořádně vzniknout, až když je hodím na papír, do té doby existují spíše v zárodečné podobě. :o) Ale četl jsem nějaké kárné rozhodnutí, kde si dotyčná soudkyně rovněž všechna svá rozhodnutí psala sama a vůbec pak nestíhala. Takže to asi jinak ani nejde.
U mě ty myšlenky pořádně vzniknout, až když je hodím na papír, do té doby existují spíše v zárodečné podobě. :o)
Problém je, že ony v ní často zůstanou i po přepisu písařkou, resp. transformují se do jedné z desítek variací na thema českou justicí oblíbených odůvodnění typu "protože proto" a souvětí, která drží pohromadě pouze pevností papíru, na němž jsou vytištěna.
U jednodušších věcí to asi možné je (vzpomínám si, že jsem jednou nadiktoval celé trestní odvolání z hlavy po telefonu, stačilo doplnit datum a spisovou značku), ale naprosto souhlasím, že argumentace musí být rozmyšlená a soudce by si minimálně některé části odůvodnění měl napsat sám.
Matěji Šusterovi:
Pokusím se na některé otázky dle nejlepšího vědomí a svědomí odpovědět. Berte to ale s jistou rezervou, neboť již delší dobu nemám ke klasické "všehochuti" přístup, když řeším pouze spory o ochranu osobnosti, mediální žaloby, katastrální žaloby a žaloby ve věcech vyvlastnění. No, ty spíše neřeším (poté, co mi nedal za pravdu zvláštní senát při NSS, budu čekat, co řekne na ústavnost některých ustanovení zákona o vyvlastnění ÚS):
1) "Tabulky dostihových koní"
Tabulky se sestavují za různě dlouhá časová období, jsou měsíční, kvartální, pololetní i roční. Nevím, které z nich se zveřejňují a které nikoli. Údaj o průměrné měsíční výkonnosti se týká celého roku, jeho vypovídací hodnota je ale IMHO poněkud omezená.
Výsledné číslo by mělo odrážet celkovou výkonnost soudce, tj. všechny rozsudky (vč. rozsudků pro uznání či pro zmeškání), usnesení (vč.smírů) i platební rozkazy. Všechny formy rozhodnutí jsou v celkovém čísle rovnocenné, i když existují i podkategorie. Některé typy věcí (např. zmíněné DP) mají koeficienty nižší než 1,00 a počet vyřízených věcí se tak příslušně krátí. Podle mne ale nikoli dostatečně, neboť soudci specializovaní dle rozvrhu práce na tuto zcela bagatelní agendu značně převyšovali svými kvantitativními výkony soudce ostatní. Rovněž, pokud se dobře pamatuji, existovala se sníženým koeficientem např. i kategorie "Multiservis" (i když víme, že ten již pod tímto názvem neexistuje), kam ale paradoxně nespadaly věci splátkových prodejců či poskytovatelů spotřebitelských úvěrů jiných. Ty se proto ve výsledku nekrátily. Jsou rovněž soudci, kteří platební rozkazy a rozsudky pro zmeškání či pro uznání ve svých věcech ze zákona vůbec vydat nemohou, což nepochybně jejich výkonnost značně snižuje. Rovněž tak z hlediska tabulek výkonnosti není rozdílu mezi soudcem, který odvádí v jednací síni heroický výkon ve věci, která do vynesení finálního rozhodnutí vyžaduje desítky hodin trávených výslechy svědků a znalců, a soudcem, který je v té době na dovolené. Faktor dovolených a nemocí rovněž tabulky zkresluje v neprospěch soudců přítomných, neboť soudce přítomný a zdravý na tom po přepočtu v tabulkách býval z hlediska celkové výkonnosti překvapivě hůře.
2) Diktafon contra Word:
Každý má jiný styl práce a tedy i formu vyhotovování rozhodnutí. Já osobně diktoval poslední rozsudek tak před 5 lety, dnes už bych to možná ani nesvedl.
3) Kárná řízení:
Bohužel znám z praxe několik případů, kdy byla vedena kárná řízení i proti soudcům, jejichž výkonnost byla nadstandardní. Znám i případy opačné, ale s ohledem na požadavek "falešné stavovské solidarity" a nesnižování důstojnosti justice v očích "veřejnosti" si je s dovolením ponechám pro sebe.
Díky za info. Pokusím si k tomu (konstrukce ukazatele výkonnosti)opatřit ještě další informace, protože toto téma je velmi zajímavé.
Co se týče kárných řízení, tak já jsem měl na mysli kárná řízení pro zaviněné průtahy v řízení, protože tam, jak jsem si všiml, dost často hraje stěžejní roli argument dlouhodobě podprůměrnou výkonností dotyčného soudce (= je to takový podpůrný důkaz toho, že průtahy a nedodělky jsou zaviněné, protože většina ostatních soudců má na daném soudě "podmínky stejné", avšak výsledky "lepší").
Samozřejmě, i nadprůměrně výkonný soudce může např. něco přehlédnout a nechat marně uplynout lhůtu k prodloužení vazby, následkem čehož je obviněný propuštěn z vazby. (A to už vůbec nemluvím o té soudkyni, co ukradla salám! :) To se přece může snadno stát i vrcholně výkonnému soudci. :o).
V souvislosti s výkonností soudců mi nešlo o ukradené salámy ani o dětskou pornografii, ale o to, že kárně stíhaní pro průtahy v řízení mohou být i nadprůměrně výkonní soudci, když za vzniklé průtahy v řízení mohou být přitom za této situace (spolu)odpovědní i kární žalobci.
Asi ano, ale já jsem pročetl veškerá kárná rozhodnutí publikovaná na netu Ministerstva spravedlnosti (tj. s datem 2007 a pozdějším) a žádný takový případ si nepamatuji. Tam vždy šlo o soudce, jejichž "výkonnost" byla v porovnání s kolegy (z daného soudu) dlouhodobě neuspokojivá, bylo jim dáno XXX varování od předsedy soudu a žádné zlepšení nenastalo.
Mimochodem, je tam jedno kárné rozhodnutí, kde výčet věcí, v nichž se soudce podle kárného senátu dopustil zaviněných průtahů, zabírá asi 80 stran textu (pravda, šlo o exekuční věci, což byla jakási bokovka tohoto soudce, které se moc nevěnoval). [Resp. nejde tam jen o prostý výčet věcí, ale vždy je tam velmi stručné shrnutí toho, jak ve věci dotyčný soudce (ne)postupoval, ale stejně.]
Věřte, že takové případy z praxe znám, pouze nejsou zveřejněny tam, kde hledáte. Zkusmo jsem vyhledal třeba tento (mnou anonymizovaný) článek z února 2006 (výkonnost 140%, 3,5-ti leté průtahy v 1 ze 450 spisů):
Soudkyni XY potrestal v pátek vrchní soud za průtahy v jednom z případů restitučního řízení. Soud XY snížil plat na dva měsíce o deset procent. Vrchní soud tak rozhodl v kárném řízení. Všechny strany si ponechaly lhůtu na rozmyšlenou.
Soudkyně se podle kárného senátu více než tři a půl roku nevěnovala případu restitučního řízení přesto, že ji o to účastníci několikrát žádali. XY se hájila tím, že případ byl atypický, nebyla si jistá, jak rozhodnout, a kauzu neměla s kým konzultovat.
"Uznávám, že jsem nerozhodla včas. Je to ale také tím, kolik případů musíme řešit. V současné době mám v běhu asi 450 věcí. Přestává to být ve fyzických možnostech soudce," uvedla XY. Její právní zástupce uvedl, že XY pracuje ve srovnání s normami soudců na 140 procent.
Podle předsedy senátu soudu AB však není možné, aby si soudkyně nevěděla rady 3,5 roku. Dále uvedl, že z průtahů XY neomlouvá ani množství případů, které musí řešit. Kárný soud však přihlédl k výkonnosti soudkyně při rozhodování o trestu. Uložil jí sankci při spodní hranici sazby.
Díky.
Je pravda, že pohled nelze omezovat jen na to, jakým incentivům / pobídkám čelí "veřejní soudci".
Na druhé straně (na straně poptávky po soudcovských službách) tu máme evidentní fakt, že účastníci řízení (v průměru) nesou jen zlomek skutečných nákladů daného soudního řízení. Tím pádem se ale budou soudit častěji a ochotněji, než kdyby měli nést plné náklady. Odtud "záplava soudů" případy.
Mělo by se na to pamatovat vždy, když se hořekuje nad tím, že je málo smírů v civilních věcech.
A kromě toho jsou "veřejní soudci" znevýhodněni tim, že na rozdíl od rozhodců nemají právo odmítnout případ, který z nějakého důvodu nechtějí řešit (např. jde o oblast práva, kteou vůbec neovládají). Rozhodce se tak může specializovat na určitý výsek sporů a tam plně využít svých komparativních výhod.
Jestli se soudci opravdu takto zjednodušeně "hodnotí" (a není důvod M. Ryškovi nevěřit), je to opravdu dost děsivé.
Zejména ty koeficienty: např. soudce, který by dospěl k závěru, že nebude vydávat plaťáky dopravním podnikům (k čemuž je dobrý důvod: obvykle je jejich jediným "důkazem" to, že znají údaje z občanky žalovaného), by se mohl stát největším lajdákem na soudě a být popotahován v kárném řízení.
Nejsou ty koeficienty porušením zásady rovnosti stran?
1) Hodnotit soudce je skutečně nesnadné; jádro problému vidím v tom, že jejich činnost je multidimenzionální. Nejde jen o co nejrychlejhší a co nespravedlivější rozhodnutí, ale co nejspravedlivější a nejrychlejší zároveň; tím je potom dáno, že se ve většině složitějších věcí nabízí několik alternativ, která přinášejí různou míru uvedených hodnot. Takže pokud se hodnotí čistě rychlost, může uniknout kvalita toho výsledku a obráceně; pokud si jen čtete rozsudek, může uniknout, že se ho strana dočkala o půl roku dříve (což má pro ni také velkou hodnotu).
2) Autorem popsané hodnocení je tedy jedním z možných; popisuje jistou část nebo přesněji jistý úhel činnosti. Je zřejmé, že když počet změněných nebo zrušených věcí přesahuje obvyklou míru (nejlépe ve srovnání se soudci stejného druhu), svědčí to o tom, že je na jednom či druhém stupni cosi v nepořádku. Co přesně, to z kritéria samotného nelze zjistit.
3) Zejména je důležité zjistit, jestli odvolání funguje v tzv. "rotačním" (kdy věci napadají průběžně ke všem senátům odvolacího soudu z celého kraje)nebo "pevném" systému (kdy má odvolací senát pevně přidělenu část kraje).
"Rotační" systém je daleko více vypovídající o soudcích na prvním stupni; "pevný" systém může být zkreslen celou řadou subjektivních vztahů (třeba přátelstvím soudce a odvolacího soudu, nebo naopak jejich animozitou).
4) Nejzákeřnější je, že popsaný systém odhaluje jen ROZPORY názorů soudů obou stupňů - pokud je mezi nimi shoda, není stále ještě vyloučeno, že rozhodují špatně oba. A pak máme tu mnohokrát zmíněnou horu případů, kde se neodvolá nikdo a takto nezjistíme vůbec nic.
Dovolil bych si ještě ke komentáři mého ctihodného bratra dodat zkušenost (bývalého) studenta PhD v sociologii.
Jeden z velmi temných problémů měření čehokoli ve společenských vědách je naprosto zoufalý nedostatek tvrdých dat. Což vede k tomu, že jakákoliv data už jsou k dispozici, jsou naprosto brutálně nadužívána.
Samozřejmě, že správný přístup k měření čehokoli (a dovolil bych si poznamenat, že program evaluation je velice složitá věda, které se věnují zástupy profesorů na vznešených univerzitách) je že nejprve se vymyslí co vlastně se má měřit, pak se to celé ještě jednou důkladně promyslí (conceptualization) a pak se teprve přemýšlí, jak by se to dalo změřit.
Přístup, který naprosto převládá (bohužel nejenom v hodnocení české justice) je, že když už se nějaká data najdou (ona je to také otázka ceny -- shromáždění originálních dat je velice drahá záležitost), tak se nějak narvou na danou otázku, aby výsledek alespoň vzdáleně připomínal to na co si myslím, že bychom chtěli znát odpověď (ale pořádně jsme si to nepromysleli, takže vlastně ani nevíme, co je vlastně otázka).
Ach jo.
Dobrý den,
jsem zvědav na studii Matěje Šustera, bude-li veřejně dostupná.
Pro VJC: Ano, zajímalo mě, jestli z dat náhodně vybraných krajských soudů půjde poznat, co je "obvyklá míra". Překvapilo mě, že třeba MS Praha vůbec nemohl (nebo nechtěl nebo jsem nežádal dost důrazně, co já vím) taková data poskytnout.
Pro Matěje Cepla: Což o to, otázka je jasná -- to je ta původní Mlynářova. Jen mám výjimečně pochyby, jestli by v tomto případě byl veřejný tlak prospěšný, nebo kontraproduktivní; to jsem se chtěl dozvědět od diskutujících.
Že jsou taková data k ničemu, to nelze vyloučit. Ale snad to paní švagrové raději neříkejte, vypracování power pointů pro vnitřní potřeby KS Praha jí muselo stát čas a energii.
Zdraví
Tomáš Němeček
Tomáš Němeček:
Měření tohoto druhu bylo provedeno, protože ho umožňuje naše vybavení.
Jsme si vědomi všech namítaných omezení jeho výpovědní hodnoty, a nepřeceňujeme ho; na druhé straně se zdá, že je lepší využívat alespoň ta měření, která je možné provést, než měření žádná (obdoba problému s vědeckými citacemi na universitách je dost věrná).
Pokud se neměří vůbec, vznikají časté a docela nebezpečné předsudky - například to, že soudu X se zrušuje většina věcí. V takové situaci je dobré zjistit, kolik jich vlastně je.
Všeobecně se "kvalita rozhodování" zkoumá podstatně hůře a složitěji, než rychlost.
Ad Matěj Cepl
"...naprosto zoufalý nedostatek tvrdých dat. Což vede k tomu, že jakákoliv data CO už jsou k dispozici, jsou naprosto brutálně nadužívána."
Parádní postřeh. Znamenám si. Je velmi platný např. v sociologii byrokracie.
Zajímalo by mě, zda se angažujete v oblasti měření justiční výkonnosti, nebo jste "za ruběžom" a děláte něco jiného.
Téma mě velmi zajímá, proto vás oslovuji veřejně, ale zkusil bych to přes váš rodinný mejl i soukromě.
PS: moc pozdravujte "doma" (však víte)
@hynek banouch (omlouvam se, ale na tomto pocitaci neni cestina):
ne, ani jedno, nakonec jsem se studiem sociologie neuspel (ne jenom vlastni vinou) a venuji se ted poctive praci -- pracuji pro vyvoj Red Hatu.
a ano, moje emailova adresa je takova, jaka si myslite, ze je.
Ad MC:
Díky.
"Rozhodl jsem se živit poctivou prací" :-D
Vidím, že proslulý Ceplovský takt je děditelný :-)
(ať už geneticky, nabo jako kulturní kapitál.)
Mějte se pěkně. HB
PS: ... i když využití IT Databází při analýze soudního provozu, to je velmi ... No nic, utíkám k poctivé práci ;-)
Okomentovat