V samotném základu strukturálního principu je tedy obsažen polaritně a korelativně fundovaný substrát...
V jedné z diskusí zde na Jiném právu Michal zmiňoval, že čím si je při psaní méně jist tím, co říká, tím více sklouzává k cizím výrazům a komplikovaným větným konstrukcím (já dělám to samé a dodal bych, že úměrně také bytní můj poznámkový aparát). Při čtení této pasáže nálezu Ústavního soudu, která ke mně doputovala přes kolegy (ano, "jiní právníci" se baví i čtením nálezů Ústavního soudu), jsem si říkal, jak tenký musel být led, na kterém se pisatel tohoto nálezu pohyboval:
K uvedenému nálezu Ústavní soud v projednávané věci dodává, že je si dobře vědom složitosti sociálního a politického dění, v němž strukturování společnosti je provokováno působením odstředivých, diferenciačních společenských sil, nepředstavujících však v sociálním procesu jeho jedinou konstituantu, ale zaznamenatelných vždy jen v antinomickém postavení vůči všem "dostředivým" integračním projevům. Stejně jako tyto "dostředivé" integrační prvky, staly-li by se jediným faktorem sociálního vývoje, by svým tlakem projevovaným ve směru integrace a kooperace finálně zrušily všechny sociální struktury, a přivedly by tak lidskou společnost ke tvaru nepohyblivého monolitu, také naopak neúměrná dominance "odstředivých", diferenciačních, sil by lidské dění přeměnila v rej jakoukoli komunikaci vylučujících projevů, nezpůsobilých ani k náznaku strukturální skladby. Také v samotném základu strukturálního principu je tedy obsažen polaritně a korelativně fundovaný substrát, zabraňující na jedné straně neúměrné difúzi struktur, na druhé straně však i dosažení již neúměrného stupně integrace. Proces diferenciace může tak plnit svou základní funkci hnací síly a tvůrčího elementu historického vývoje a pokroku jen tehdy, realizuje-li se na půdě kontinua mezi krajními tendencemi, jejichž funkční napětí vylučuje zaujímání extrémních pozic. Také v politické praxi používaný model "poměrného zastoupení" proto může, a také musí, činit celou řadu koncesí principu integrace, tak se však může dít jen na určitém úseku kontinua, kdy ke svému ideálnímu typu zůstává "přivrácen", jinými slovy, kdy projevuje tendence se tomuto typu v jeho zásadních aspektech alespoň přibližovat.
Jasné, ne?
K uvedenému nálezu Ústavní soud v projednávané věci dodává, že je si dobře vědom složitosti sociálního a politického dění, v němž strukturování společnosti je provokováno působením odstředivých, diferenciačních společenských sil, nepředstavujících však v sociálním procesu jeho jedinou konstituantu, ale zaznamenatelných vždy jen v antinomickém postavení vůči všem "dostředivým" integračním projevům. Stejně jako tyto "dostředivé" integrační prvky, staly-li by se jediným faktorem sociálního vývoje, by svým tlakem projevovaným ve směru integrace a kooperace finálně zrušily všechny sociální struktury, a přivedly by tak lidskou společnost ke tvaru nepohyblivého monolitu, také naopak neúměrná dominance "odstředivých", diferenciačních, sil by lidské dění přeměnila v rej jakoukoli komunikaci vylučujících projevů, nezpůsobilých ani k náznaku strukturální skladby. Také v samotném základu strukturálního principu je tedy obsažen polaritně a korelativně fundovaný substrát, zabraňující na jedné straně neúměrné difúzi struktur, na druhé straně však i dosažení již neúměrného stupně integrace. Proces diferenciace může tak plnit svou základní funkci hnací síly a tvůrčího elementu historického vývoje a pokroku jen tehdy, realizuje-li se na půdě kontinua mezi krajními tendencemi, jejichž funkční napětí vylučuje zaujímání extrémních pozic. Také v politické praxi používaný model "poměrného zastoupení" proto může, a také musí, činit celou řadu koncesí principu integrace, tak se však může dít jen na určitém úseku kontinua, kdy ke svému ideálnímu typu zůstává "přivrácen", jinými slovy, kdy projevuje tendence se tomuto typu v jeho zásadních aspektech alespoň přibližovat.
Jasné, ne?
13 komentářů:
"... bydlil zde profesor Karlovy university, muž rozvážlivý, písemný půtkář a člověk, jenž potřásal literaturou starou i novou, a víte-li pak, že nedovedl říci souvisle číslo kabiny, kde se svlékl. Od těch dob soudím, že vzdělání tohoto druhu je na obtíž, chceme-li se vyjadřovati."
Antonín Důra, provozovatel říčních lázní, Krokovy Vary
(V. Vančura, Rozmarné léto)
Pokud si pamatuji z osobní účasti na vyhlašování tohoto nálezu, tak soudcem zpravodajem byl dnes již zesnulý profesor Vladimír Čermák. Každý, kdo se jen pokoušel číst jeho Otázku demokracie, ví, že holt psal velmi komplikovaným stylem. V jeho případě však mám za to, že tento styl nebyl dán tím, že by se pohyboval na tenkém ledě svých znalostí, ale dobou (dlouhými roky), kdy psal své dílo do šuplíku jako příslušník nikoli vládnoucí třídy.
Na ilustraci: "Vědecky je totiž pověst Vladimíra Čermáka spjata především s jeho monumentální Otázkou demokracie, v podstatě pěti samostatnými monografiemi. Text, čítající takřka dva tisíce stran, podává svébytné svědectví o možnostech nezávislého myšlení v podmínkách komunistické diktatury. (...) Způsobila nepřiznané rozpaky nad Čermákovou životní prací náročnost celého díla, myšlenková, kompoziční a v neposlední řadě stylistická a jazyková? Nebo se na nich podepsala nebývalá maxima výzvy, kterou Vladimír Čermák postavil před každého čtenáře nejen ve smyslu intelektuálním, nýbrž především z pozice mravní autority, nerezignující vedle odbornosti ani na aktivní, a přitom uměřený přístup ke každodennímu společenskému dění?" Jan Holzer: In memoriam - Vladimír Čermák (1929-2004). In Politologický časopis, roč. 2004, č. 3, str. 203-204.
O obrovské mravní autoritě prof. Čermáka ani v nejmenším nepochybuji. Budiž však tato pasáž nálezu Ústavního soudu důkazem, že vynikajícího právníka tvoří z určité části i jeho schopnost se přesvědčivě a srozumitelně vyjadřovat. Opakuji, nechci tím zpochybňovat význam jeho osoby pro působení Ústavního soudu ani pro formování české ústavnosti v průběhu devadesátých let.
Stejně tak jsem s obrovským zájmem četl "Rozhovory s Vladimírem Čermákem", které vyšly díky editorům P. Fialovi a F. Mikšovi v Brně (2000), kde lze řadu jeho myšlenek nalézt vyjádřených překvapivě přístupným způsobem. Na jeho "Otázku demokracie" jsem prozatím nenašel síly (asi to je tím, že zápasím s dostatkem jiných komplikovaných textů...)
Souhlasím s vámi ("...vynikajícího právníka tvoří z určité části i jeho schopnost se přesvědčivě a srozumitelně vyjadřovat."). Nechtěl jsem narušovat "příjemně lehký styl" Jiného práva, jen chtěl jsem poukázat patrně na výjimku. Tedy že příčiny takto komplikovaného stylu nemusí vždy být způsobeny nedostatkem znalostí.
Plně vám rozumím. Taky jsem ještě nenašel odvahu vrhnout se na systematické studium Otázky demokracie:-)
Je zcela přirozené, že nálezy ÚS mívají filozofický rozměr. Nicméně, měly by se psát stylem, který bere ohled na jejich běžné adresáty. Myslím, že profesor Čermák tu překročil hranice žánru.
To ano. Ale pokud zvládnu v 72 letech napsat takovýto text, asi budu šťastný muž.
V jednom z prvních postů na podzim psal Michal Bobek o "vykořeněném právníkovi", německém emigrantovi a cambridgeském profesorovi Kurtu Lipsteinovi, který srozumitelně přednášel do 97 let. Ale patrně posledních 50 let byly v Brně jiné klimatické podmínky než v Cambridge.
Filozof Hans-Georg Gadamer zemřel v roce 2002, kdy mu bylo 102 let. Přičemž už od poloviny 90. let se o něm tak nějak automaticky psalo jako o zesnulém autorovi.
waw
Dovolím si dodat jednu poznámku na vysvětlenou. Pokud vím, tak hlavní důvod, pro který jsou Otázky demokracie psány s použitím takového kvanta cizích slov, spočíval v tom, že za minulého režimu bylo zcela zjevné, že tato práce nemůže být v tuzemsku nikdy publikována. Proto ji V. Čermák zcela vědomě psal tak, aby se co nejvíce ulehčil její případný překlad do některého z cizích jazyků. Nechci spekulovat, ale v normálních podmínkách by zřejmě byla vyjádřena daleko srozumitelněji. Zároveň mne stále více fascinuje vnitřní síla V. Čermáka, který tuto monumentální práci psal doslovně každý den, vždy po několika stránkách. Jaké to zrcadlo akademické čistoty nastavené vůči dnešním mnoha grafomanům, kteří s vidinou tučného honoráře dokáží za pár hodin okomentovat cokoliv a s jakýmkoliv vyzněním!
U osobností typu V. Čermáka je zároveň vždy velmi dobře slyšet jejich ústní projev, který byl velmi srozumitelný a navíc i hluboce lidský, byť odborně vždy zcela precizní. To již dnes bohužel není možné. Nicméně doporučuji si pro lepší pochopení Čermáka přečíst nejen J. Komárkem označenou knihu rozhovorů, nýbrž také řadu popularizařních dohledatelných článků, které publikoval v měsíčníku Proglas (později Revue Politika). Tam bych rád zejména poukázal na bytostný a zcela zjevně vyjadřovaný odpor vůči "vlajkonošům pravdy", kdy V. Čermák často hovořil o tom, jak neustále pochybuje o sobě samém a proto nemá rád univerzální vyjadřovatele obecné a nezpochybnitelné pravdy. (V tomto směru byl nelítostně spravedlivý a pokud si dobře vzpomínám, např. v jednom krátkém období z obdobného důvodu podrobil kritice jak V. Klause za jeho zcela nefundovaný projev k osobě TGM, tak ale i T. Halíka za některý z publikovaných textů.)
Diskutující na tomto blogu však samozřejmě nepovažuji za potřebné jakkoliv přesvědčovat o kvalitách V. Čermáka a o tom, jak dnes hrozně jeho formát v oblasti práva chybí a souhlasím i s tím, že soudní rozhodnutí by měla být psána výrazně srozumitelnějším způsobem, než je předestřený citát.
Tak já bych si dovolila přiklonit se k Honzovi, protože dobrý právník se podle mého pozná právě podle toho, že dokáže srozumitelně, a to i pro neprávníka, objasnit své myšlenkové pochody a to zejména při rozhodování. Tím spíše lze-li očekávat, že se s takovým textem bude asi dále pracovat (např.jej interpretovat), což se u nálezů Ústavního soudu bohužel nedá vyloučit. Ale na druhou stranu, kdyby se soudci vyjadřovali jasně a srozumitelně, tak bychom my neměli na chleba, že?
jana jirkalová
ad anonymní jana jirkalová:
Jsem si jist, že ani Radek Policar ani Vojtěch Šimíček nechtěli obecně ospravedlňovat nesrozumitelnost soudních odůvodnění. Spíše se snažili vysvětlit a omluvit, proč měl konkrétní soudce tak zvláštní styl psaní, který (a to si přiznejme) JE nesrozumitelný.
Vážení. Můj stručný názor je, že zde Ústavní soud přebírá jakousi strukturální teorii, kterou formuloval někdo jiný, a velmi pravděpodobně i mimo obor práva. Přinejmenším by musel být z pomezí - filosofie práva apod. Nevylučuji, že takto někdo píše německé komentáře ústavního práva, ale nevylučuji ani to, že se jedná o francouzskou sociologii apod.
Moje otázka je, zda někdo tušíte, odkud ta inspirace byla?
Potíž totiž je, že v té době ještě ÚS citace či inspirace spíše nepřiznával.
Podotýkám, že momentálně tuto argumentaci shledávám jako právně poměrně nepřesvědčivou. Zjistit původ by mi pomohlo ověřit, zda originál teorie obsahuje nějaké podpůrné myšlenky, které pro stručnost byly ze znění nálezu vypuštěny, a zda aspoň potom tato teorie je argumentačně nějak nosná.
Okomentovat