Tak kolik jste toho dnes obšlehl, kolego?

Záměrně se v titulku vracím k Michalovu příspěvku, kde se pozastavil nad tím, že by si učitelé vypláceli zvláštní prémie za odhalené plagiáty mezi studentskými pracemi. Pod příspěvkem se rozhořela vášnivá diskuse nad tím, zda je takový postup vhodný či nikoliv. Zastávám názor, že se jedná o postup pochybný, nechci tady ale rozpoutat další kolo diskuse, kde dojde k recyklaci toho, co zaznělo již dříve. Spíše chci upozornit na daleko širší rozsah problému, který stíhá českou akademii. Neopisují totiž jen studenti, ale i samotní učitelé. Jak v nedávné době upozornilo několik článků (Lidové noviny, Neviditelný pes), ovzduší mezi českými akademiky přitom je takové, že si ani své podvodné jednání neuvědomují, popřípadě mají pocit, že s ním nemohou nic dělat.

Pokračování na samostatné stránce.

Jak říká autor článku, ze kterého čerpám:

Silná kultura podvodu, nízké produktivity a mafiánského mlčení je úspěšně předávána i mladší generaci českých ekonomů. Možná, že se to této generaci snad občas i nelíbí, ale není pro ně východiska. K jejich vlastní docentuře případně profesuře se musí dostat přes stávající české docenty a profesory (z nichž většina získala své tituly za plánovitou (nikoliv tržní) ekonomiku, případně vysloveně za dnes nefunkční marxismus). Mladí čeští ekonomičtí vědci musí být nejdříve úspěšní v rámci stávající kultury, aby se snad v budoucnu se někdy pokusili o její změnu. Kolika z nich asi vydrží ten dobrý úmysl z mládí?

Možná je situace mezi právníky lepší. Sepsat právnický blábol, za který při dodržení nutné míry konformity můžete dostat kýžený titul, je v právu zřejmě jednodušší než v ekonomii a „opisovat“ tedy nemusí být vůbec nutné. Kolega bloger Zdeněk Kühn je zase nadějí, že cesta k habilitaci nemusí vést pouze konformistickým chováním v rámci stávající kultury (ačkoliv je taková cesta nepoměrně náročnější). Na druhou stranu, stále ještě se lze setkat s právnickými články, které se podobají těm, jež byly vydány v zahraničí, aniž by alespoň byl uveden zdroj, ze kterého český autor „čerpal“ při jejich psaní. (Jedná se o zvláštní odrůdu plagiátorství: překladem myšlenek z cizojazyčného článku totiž jeho autor zřejmě získá dojem vlastní originality a na citaci se prostě „zapomene“.)

Zdá se mi, že i z těchto důvodů (kromě jiných, které jsem uvedl v diskusi pod Michalovým příspěvkem) je odměňovaní učitelů za odhalené plagiáty nevhodné – jakoby se tím dávalo najevo, že problém je pouze na straně studentů. Ostatně tento názor se zdá vyznívat i z některých diskusních příspěvků zde na Jiném právu: střední školy prý produkují „pologramotné absolventy, kteří nejsou schopni vyprodukovat smysluplný text“. Mlčky se pak pomíjí skutečnost, že výchova nebo proces vzdělávání nekončí na střední škole a že svůj díl odpovědnosti za úroveň studentských prací nesou i sami učitelé.

Myslím, že než se častovat pokutami, je lepší o problému plagiátorství v české akademii diskutovat. Věřte tomu nebo ne – takhle to dělají třeba tady v Oxfordu, kde ten problém samozřejmě spočívá spíše na straně studentů než pedagogů; jelikož jsem teď absolvoval krátký kurs pro budoucí vyučující, vím, že se tomuto problému věnuje značná pozornost, aniž by se učitelé za odhalování podvodů nějak zvlášť odměňovali. Pokud vím, funguje to. Každý ví, že opisováním by se vystavil tvrdému postihu a hlavně opovržení ze strany ostatních členů akademické komunity. Nevím, proč by se stejným způsobem nemohlo mluvit o plagiátorství i nás. Náš blog může být začátkem.