čtvrtek 3. května 2007

"Publikuj nebo zemři!" , díl 3: poznámky, poznámky, poznámky...

„Je to dobrý, ale chce to zkrátit….“ broukám si písničku bratrů Ebenových, když upravuji svůj článek do konečné podoby a mám za úkol jej zkrátit z nějakých 18ti tisíc slov na 14. Jak na to? Ponořit se do poznámek pod čarou a mazat a mazat. Jak jste možná poznali, konečně se dostávám ke slibované poznámce pod čarou a zkusím se na ni podívat z jiného úhlu pohledu než Michal, který jejímu lákání také neodolal.

Pokračování příspěvku:

Tedy nevím jak Vy, ale já poznámky pod čarou prostě miluji a s rozkoší vždy klikám na ikonku mezi příkazy ve Wordu, abych do svých výpotků nějakou tu poznámku pod čarou přidal. Stejně tak se často rozhoduji, zda číst nějaký článek i podle toho, co naleznu v poznámkách pod čarou. Co mě dokáže spolehlivě odradit od čtení je odkaz typu: "Jak poukázal v dosud nepřekonané práci XY", přičemž je můj názor na XY takový, že jeho příspěvky jsou dosud nepřekonané v úplně jiném směru než domnělé akademické kvalitě...

Americká právnická akademie je známá svojí posedlostí poznámkami pod čarou a článek otištěný ve Spojených státech poznáte spolehlivě podle toho, že je většina jeho stran pokryta z poloviny právě jenom poznámkami. Dáno je to ovšem i velice přísnými formálními požadavky amerických právnických časopisů a také tím, že je z velké většiny editují studenti druhých a třetích ročníků právnických fakult (Například zde je zajímavý a neamericky krátký článek, který nabízí vhled do toho, jak probíhá editace právnického časopisu). Studenti se potom (vzhledem ke své omezené schopnosti posoudit článek po odborné stránce) zaměřují na formální stránku věci. Jak se na tuto praxi dívají někteří renomovaní američtí právníci vystihuje název článku Richarda Posnera: "Welcome to a world where inexperienced editors make articles about the wrong topics worse".

Jak nedávno vtipně upozornil Dan Solove na blogu Concurring Opinions, studentští editoři často požadují poznámku pod čarou pro tak zjevná tvrzení jako: „Země se točí okolo Slunce.“(1) V téhle souvislosti je zajímavé porovnat právnický časopis, který sice vychází v USA, má však „peer review“, které je běžné v Evropě, např. velice prestižní American Journal of Comparative Law, s ostatními časopisy. Poznámek v něm naleznete znatelně méně.

Evropané jsou o poznání střídmější. Já bohužel v poslední době čtu spíše americké články a projevuje se to i na mém psaní – poznámky, poznámky, poznámky. Odlišné (od psaní článků) je samozřejmě psaní doktorátu, u kterého můžete očekávat ostrou (někdy i více než) dvouhodinovou bitvu s Vašimi oponenty a kde si musíte být velmi jisti tím, co říkáte…

Jiným důvodem proč jsem v poznámkách pod čarou svého článku měl okolo 2.000 slov textu, který jsem pak s klidem vymazal, je však samotný proces psaní. Když tvořím text, kde si na počátku nejsem jistý, kam mě argumentace dovede, a teprve v průběhu psaní se mi vyjasňují moje závěry, odkazy na jinou literaturu mi dodávají alespoň zdání „jistoty“, že neříkám úplné hlouposti (v té souvislosti mi analogicky připadá nemožné tvořit sofistikovanou právní argumentaci již vyhlášeného rozsudku teprve ex post…). Když se pak k již jednou dopsanému textu vracím poté, kdy jsem ho měl možnost prodiskutovat při různých vystoupeních nebo třeba jen s ochotnými kolegy, kteří první verzi článku přečetli (a třeba i tvrdě zkritizovali), jsem si daleko více „jistý“ a s klidem mažu poznámky pod čarou které měly ukázat, že nejsem ve své argumentaci na úplně tenkém ledě.

Michal už psal o vytváření nesmrtelnosti pomocí odkazů na „velikány“. Já jen dodám, že v mnoha případech není výběr okruhu Vaší bibliografické citace neutrální. Naopak, tím, na koho odkazujete můžete často ukázat k jakému myšlenkovému proudu se hlásíte (kromě toho, co zmiňuje Michal: že tím naznačíte, u koho třeba právě píšete doktorát, popřípadě kdo je oponentem Vaší habilitace; neřekl bych, že je to praxe omezená na evropský kontinent a tipl bych si, že ve Spojených státech na tom nebudou „tenure articles“, tedy články které píší akademici v období, kdy se univerzita rozhoduje, zda jim dát „tenure“ – trvalý pracovní poměr, o mnoho jinak). Zajímavé je všimnout si toho, koho NEocitujete, ačkoliv by citace byla možná (nikoliv nutná – pokud čerpáte myšlenku z určité práce, je samozřejmě hrubým prohřeškem vůči publikační etice neuvést zdroj). Můžete tak nenápadně naznačit, co si o dané práci myslíte…

Nakonec k odkazům na autory, kteří plácli naprostou hloupost, popřípadě řekli něco velmi provokativního. Zvlášť ty druhé mám rád a jak už jsem tady psal, největší hodnota jejich článku pro mě spočívá v nesouhlasných výkřicích, které v horším případě neartikulovaně vydávám při čtení takového článku v tramvaji (na lince 23 z Kubánského náměstí na Malostranské jsem toho přečetl skutečně spousty), v lepším případě poznamenávám po okrajích článku. Jak ale velmi trefně upozorňují Jack Balkin se Sanfordem Levinsonem, právě takové články poněkud relativizují vypovídací hodnotu množství citací pro hodnocení kvality článku, když tyto poznámky říkají „Pro naprosto neudržitelný názor srov. …“.

Jsem na vážkách, zda právě o tenhle typ nesmrtelnosti stojím…
____________________
(1) Srov. Mikoláš Koperník, O revolucích v nebeských sférách (1543).

3 komentáře:

peter brezina řekl(a)...

ja len opravim Honzovu poznamku :)

Kopernik, M.: De revolutionibus orbium coaelestium, Norimberk 1543, slovensky Obehy nebeskych sfer, Bratislava: VEDA 1974, kniha I kapitola 9

Tomáš Sobek řekl(a)...

Napsal jsem dizertaci na multi-disciplinární téma. V některých oblastech se orientuji lépe a v některých hůře. Snadno se přitom pozná, kde píši o věcech, ve kterých se necítím dostatečně erudovaný. Pozná se to tak, že tam mám hodně poznámek pod čarou s odkazy na autority. :)

Poznámky jsou ideální místo pro legrácky. V posledním Právníku (5/2007) mi vyšel článek s následující poznámkou:
Pozn. č. 63: "K problému Jørgensenova dilematu viz Kamp G., Logik und Deontik: Über die sprachlichen Instrumente praktischen Vernunft, Verlag 2001. Jedná se o neobyčejně precizní, notačně ukázněnou a systematickou práci. Zvláště ji doporučuji těm, kteří si myslí, že umřít nudou je dobrá smrt."

Hynek Baňouch řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek a poznámka pod čarou jako známka nejistoty:

Souhlasím, že odvolání se na autority může být časti projevem autorovy nejistoty.

Někdy však autor také ví, že názor jež prezentuje není u publika k němuž píše obecně přijímán. Proto se odvolá na autority, avšak protože sám nepovažuje referování za důležité a věc má pro sebe či stoupence téhož směru uvažování "za odbytou", učiní poznámku pod čarou. Může to být odkaz poměrně obsáhlý, avšak pro obecného čtenáře ne až tak zajímavý.

Dalším důvodem je prosté držení se etiky vědce: předkládané závěry mají být ověřitelné. POkud tedy autor učiní generalizaci, či jemný posun, resp. interpretaci, uvede zároveň místo (či místa), z něhož se odrazil ke své úvaze.