středa 18. ledna 2012

Pawel Uhl: Strana, zločin a trest nebo strana rozpuštěná a vypuštěná?

Od počátku tohoto roku platí v českém právu novinka – trestní odpovědnost právnických osob. Nechci nijak hodnotit obecný význam tohoto nového nástroje práva, ale rád bych se vyjádřil k jednomu aspektu jakým toto nové odvětví právních vztahů může vstupovat do sfér práva již mnohokrát prodiskutovaných a nepochybných.

Trestní odpovědnost dopadá na úplný katalog právnických osob, s výjimkou územních veřejnoprávních korporací, včetně státu. Z toho nepochybně plyne, že trestně odpovědné jsou i politické strany. Politické strany jsou přitom vybaveny jednou z nejpropracovanějších ochranných doktrín, a to zejména díky judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a jeho výkladu Úmluvy, které připouštějí zásah do práva sdružování se v politických stranách pouze výjimečně. Vyvstává tedy otázka jaký je vzájemný vztah mezi trestní represí uplatněnou vůči politické straně na straně jedné a Úmluvou aprobovaným zásahem do života politické strany, respektive jejím rozpuštěním či pozastavením ve správním soudnictví na straně druhé?

Oba procesní instituty si totiž mohou jednak konkurovat a jednak se mohou vzájemně ovlivňovat. Existuje-li určitý standard ochrany, je pak otázkou, zda jej neuplatnit v prostoru právních vztahů vytyčeném právem trestní represe právnických osob. V procesní praxi pak může vyvstat otázka, jestli oba postupy nejsou ve vzájemném vztahu subsidiarity, a pokud ano, jaký z nich je subsidiární k tomu druhému. Řešení této otázky pak nesmírně akademicky zpestřuje fakt, že zatím jediné dokonané rozpuštění politické strany s plnou parádou (pomineme-li rozpouštění z úředních důvodů), tedy rozpuštění Dělnické strany, navazovalo na takovou její činnost, u které si lze klást legitimně otázku, do jaké míry byla trestnou činností jejích členů. Ostatně zmíněný rozsudek se této problematiky opakovaně dotknul.

V optice dnešního konceptu trestní odpovědnosti právnických osoby by skutkový stav, který zkoumal Nejvyšší správní soud, nepochybně vyvolal otázku trestní odpovědnosti takové strany. Vedle podobného předmětu řízení, respektive skutkového stavu, je zde i další podobnost, kterou je možný shodný následek obou řízení. Zrušení právnické osoby a rozpuštění politické strany jsou jen jinak nazvané způsoby popravy. Výsledek je tentýž. Trestní právo ovšem zná katalog mnoha jiných a mnohdy škálovatelných sankcí, kdežto rozpuštění má pouze alternativu v pozastavení; zde je třeba poznamenat, že Nejvyšší správní soud navíc dospěl k závěru, že je vázán návrhem a nemůže pozastavit činnost strany, pokud mu je podán návrh na její rozpuštění.

Při odpovědi na otázku, zda uplatnit dosavadní standard ochrany před zásahem státu v řízení trestním je třeba přihlížet k povaze obou institutů. Rozpuštění strany nebo její pozastavení není trest; je to opatření. Nezbytnou podmínkou není protiprávnost, ale naopak jednání, které účinně ohrožuje demokracii, bez nezbytné podmínky protiprávnosti. Odpadají tedy takové otázky jako zavinění apod. Tato skutečnost, kdy strana může nést následek za jednání, které není protiprávní na základě konstrukce, kterou nemusela nezbytně předvídat, vedla k těm závěrům, že tato opatření mohou být ukládány pouze výjimečně.

Lze legitimně po každém požadovat, tedy i po politické straně, aby kontroloval své chování na pozadí předem daného referenčního rámce pravidel. Naopak lze obtížně po někom rozumně požadovat, aby předvídal jaké dopady může jeho činnost vyvolat ve vztahu k ohrožení demokratického systému. Opatření rozpuštění, které závisí v posledním kroku na úvaze, zda skutečně je demokracie ohrožena, je tedy ukládáno značně zdrženlivě mimo jiné právě proto, že klíčovým kritériem je okolnost stojící vně rozpuštěné strany. Pro názornost je možné modelovat hypotetický případ že existuje strana, která je mnohem agresivnějším útočníkem na principy demokracie, než byla kdy Dělnická strana, ale systém je s to jí zcela čelit jinými nástroji, včetně toho, že ji lidé třeba vůbec nevolí a strana nemá žádnou podporu. Důvod k rozpuštění pak přirozeně nebude.

Narozdíl od obvyklých modelů právní odpovědnosti, kdy se zkoumá následek protiprávního jednání, jenž je již zjevný, tak v případě rozpuštění musí soud v podstatě extrapolovat předpokládané další jednání a jeho následky do budoucna. Na základě této úvahy pak soud k opatření přikročí či nikoliv. Do posouzení tak vstupují faktory, které jsou hodnotově neutrální (úspěšnost a schopnost strany) a faktory, které jsou mimo ní, tedy slabost politického a ústavního systému, neschopnost jeho jiných složek či stav společnosti. Nahlížet na to z hlediska rovnosti před zákonem je pak obtížné, protože je třeba přistoupit na to, že do faktorů definujících stejnost, podobnost a odlišnost se zahrnují skutečnosti, které stojí mimo ovlivnitelnost toho, vůči komu je opatření namířeno. Věc lze vulgárně zjednodušit tak, že strana je rozpuštěním v podstatě trestána za svou úspěšnost a neschopnost systému ji čelit jinak. V základu má tato úvaha racionální jádro, ale ve světle čl. 11 odst. 2 Úmluvy je právně plně obhajitelná. To vše pak jsou současně důvody, proč k tomuto kroku lze přistoupit pouze výjimečně.

V případě trestní odpovědnosti je naopak ukládán trest za předem definované zakázané jednání a přihlíženo je jen k následkům, které již nastaly. Zkoumá se zavinění a jiné složky odpovědnosti. Takové trestání je z hlediska odsouzeného zcela předvídatelné, protože definice skutkových podstat mu skýtají předen daný návod, co činit může a co nikoliv. Strana je případě pak trestána za to, co učinila, a nikoliv za to, zda někoho či něco abstraktně v budoucnu ohrožuje či nikoliv. Taková sankce je zcela předvídatelná a není tedy důvod aplikovat standard ochrany vztahující se k rozpuštění. Význam politických stran a jejich ochrana totiž nezakládá imunitu či indemnitu. Odlišný přístup k politickým stranám by naopak byl projevem nerovnosti ve vztahu k jiným právnickým osobám (spolky, obchodní společnosti, církve, nadace a jiné). Případné regulérní uložení trestu, včetně zrušení, by tedy principiálně mělo obstát i před Evropským soudem pro lidská práva. Zásah (omezení) z objektivních vnějších důvodů a následek protiprávního jednání jsou zásadně odlišné kategorie.

Odlišnost obou procesů pak dává i odpověď na to, který je subsidiární ke kterému. Jestliže Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku Dělnická strana I; body [57] a [61] a ve svém rozsudku Dělnická strana II; body [652] a [653] jednoznačně sdělil, že rozpuštění je až posledním krokem státu, kterým se omezuje činnost politické strany a kterému by mělo předcházet účinné vyčerpání všech jiných právních prostředků směřujících k nápravě (včetně individuální trestní represe), je nasnadě, že od počátku tohoto roku spadá do katalogu případných nástrojů, jak toho dosíci, i případná trestní odpovědnost politických stran. Naopak není možné aplikovat ust. § 12 odst. 2 trestního zákoníku, protože řízení o rozpuštění či pozastavení není řízením o právní odpovědnosti.

V praktické rovině to nejspíš bude znamenat, že pokud bude podán návrh na pozastavení činnosti nebo na rozpuštění politické strany, tak bude soud stát před otázkou, zda stát vyčerpal všechny jiné obvyklé nástroje umravnění politických stran, včetně využití její trestní odpovědnosti. Vzhledem k tomu, že mnohá tvrzení v takových návrzích mohou být současně trestnými činy, tak taková úvaha bude mnohdy skutkově a argumentačně bohatá. Možnosti státu rozpouštět a pozastavovat se tímto pak nepochybně významně redukují, protože k takovému kroku bude možné přistoupit až v okamžiku, kdy si soud odpoví kladně na otázku, že téhož účelu nebylo možné dosáhnout cestou trestní represe, včetně možného zrušení politické strany. Situace, kdy strana bude prokazatelně a přičitatelně představovat riziko pro demokracii a současně nebude možné jí přičíst zaviněné trestněprávní jednání, bude asi velmi výjimečná, byť nikoliv vyloučená.

Na druhou stranu se tím otevírají mnohé možnosti na poli trestního práva. Jednak odpadá poněkud poněkud specifický doupol na podání návrhu k soudu. Státních zástupců je přeci jen více, než vlád a prezidentů republiky. Jejich vazba na politický systém je přeci jen výrazně slabší. Současná diskuse, zda má vláda podávat či nepodávat to či ono se časem může ze spíše politických úvah proměnit v právní diskusi, která bude mít i procesní rámec. Je možné podat trestní oznámení, to je nezbytné vyřídit nějakým procesním způsobem, poté je možné se bránit přezkumem, přičemž je možné v polemice se státními zástupci stoupat výše a výše až nejvýše. V celém procesu lze argumentovat právně. Výsledky takových procesů, které mohou končit i před soudy, pak budou významným orientačním vodítkem pro vládu v úvahách zda podat či nepodat návrh k Nejvyššímu správním soudu.

V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že trestní odpovědnost právnických osob také reflektuje i proměny pojetí antisystémovosti politických stran, jak na ně nazírá politická věda. Jestliže nástroje správního soudního procesu měly sloužit k tomu, aby stát byl ochráněn proti antisystémovým stranám v tradičním pojetí (jak o nich pojednává např. Giovanni Sartori), tak nové pojetí trestní represe může sloužit k ochraně před tím, co lze nazvat tzv. relativní antisystémovostí politických stran (jak o ní hovoří např. Michal Klíma); tedy takové patologické jednání, které strana vykazuje v dílčím chování (regionální, sektorové, úrovňové, frakční), jež nahrazuje tradiční legitimační vazby volič/člen ↔ strana jinými klientskými vztahy, což se pak odráží do všech politických procesů, které materiálně delegitimuje. Jde o různé korupční procesy, manipulace s členskou základnou, netransparentní financování a jiné podobné jevy, na které by mělo trestní právo dosáhnout, kdežto důvodem pro rozpuštění či pozastavení být nepochybně nemohli.

Pluralita sankcí a možnost jejich škálovatelnosti pak dává možnost reagovat na tyto věci pružně. Stát jako celek nyní v podstatě nestojí před dilematem, zda podezřelého zastřelit nebo nechat jít, ale má spoustu jiných nástrojů jak posoudit jeho vinu a přiměřeně jej trestat. Trestní řád navíc dává policii více možností, než má vláda. Z hlediska proměny práva jde tedy podle mě o posun správným směrem. Ještě jej naplnit přiměřenou praxí. Už se těším na intelektuální dialog mezi oběma větvemi obecných soudů.

Pawel Uhl

3 komentáře:

kocour řekl(a)...

Tak jsem čekal na reakce, a ono nic.

Mohl bych mít jedovatou poznámku, jak z toho článku zoufale čiší touha potírat nepatřičné názory, ale pro jednou si ji odpustím.

Postačí ocitovat z důvodové zprávy, do které občas nezaškodí nahlédnout:

"K § 20

Zákaz činnosti ukládaný právnické osobě se týká určité činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení. Je třeba vždy specifikovat, o kterou oblast činnosti právnické osoby se bude jednat. Z podmínek uložení trestu zákazu činnosti (§ 73 trestního zákoníku), jakož i ze samotného ústavního zakotvení práva zakládat politické strany a sdružovat se v nich, vyplývá, že nelze uložit politické straně nebo hnutí trest zákazu politické činnosti."


Ergo úmysl zákonodárce je v tomto případě zřejmý.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Měl jsem při čtení obdobné jízlivé myšlenky jako přeřečník, nebo zde je to spíše předpisatel:-) ale stačí odkázat na monografii Judikatura a právní argumentace od zdejších bloggerů Zdeňka Kühna, Michala Bobka, Radima Polčáka a kol.

Mno a potom již v okamžiku, kdy autor píše o judikatuiře ESLP mi vyskočil hned Článek 10 Ústavy a skutečnost, že ČR jistě podepsala nějakou tu mezinárodní smlouvu, která se tohoto týká, tedy Lex superior derogat inferiori to jistí :-)

Pavel Uhl řekl(a)...

Ad kocour: Děkuji velmi, že jste se zdržel jedovatých poznámek, ale pokud mě můžete poučit o tom, jaké jsou mé názory, tak směle do toho! Nebojte se, nezakážu Vás ani Vaše názory a dokonce ani Vaše případné názory, že se nemají zakazovat jiné názory.

Existují i jiné tresty, než zákaz činnosti. Na zrušení se pak tato penalizační restrikce nevztahuje. On už už třeba § 23 sám o sobě má svůj význam.