pondělí 5. prosince 2011

Saif studentem: několik poznámek k Woolfově zprávě o vazbách LSE na Libyi

Všichni fanoušci Sira Humphreyho vědí, že pokud nechcete nic vyšetřit, vyšetřováním je nezbytné pověřit meziresortní komisi s dostatečně širokým referenčním rámcem. Rada (Council) London School of Economics (LSE) se v návaznosti na svůj skandál s doktorátem Saifa (al-Islama) Kaddafiho z března tohoto roku nicméně rozhodla, že vyšetřovat chce. Prošetřením svých vlastních vztahů s Libyí, ze kterých byl Saifův doktorát jenom jednou (byť klíčovou) částí, pověřila bývalého Lord Chief Justice (cca "předsedu nejvyššího soudu"), Lorda Woolfa. Lord Woolf provedl šetření sám, v pozici jakéhosi „vyšetřujícího soudce“. A rozdíl ve výstupu od šetření té běžné "meziresortní komise“ je myslím také znát: jedná se o dosti hutné čtení na 186 stranách, které i skutečně něco našlo. Popsat celou zprávu není možné. Zainteresovaný čtenář si ji může sám přečíst zde; tady pak nalezne reakci LSE. Dovolím si nicméně nabídnout několik poznámek k vybraným aspektům zprávy.

Nespornou výhodou podobného přístupu (pověřit šetřením jednoho seniorního soudce) je jasný hlas, kterým zpráva mluví. Stejně tak je zpráva nedocenitelná s ohledem na rozsah a detail posbíraných skutkových zjištění. Hromady prostudovaných materiálů a rozhovorů s klíčovými osobami dávají konečně jasný obraz o tom, co se v rámci aktivit „Libyan School of Economics“ skutečně dělo a co je pouze nehezká šeptanda.

LSE si zprávu asi moc za rámeček nedá. Ze zprávy neplyne důkaz o žádné „přímé“ korupci odpovědných osob (tedy à la „kolik jste za to od Saifa osobně dostali“). Jak nicméně zpráva také jasně říká, bylo dokumentována řada etických a akademických „nedokonalostí“ a „nepravidelností“, které by se prostě na světové univerzitě stát neměly. Přeloženo z velice opatrně formulovaných obratů decentního anglického Lorda, došlo k řadě případů jakési „nepřímé“ korupce pravidel a standardů. Čím je ale zpráva cenná není primárně její hodnotící část a část formulující doporučení, ale právě jasně srovnaná fakta: ta myslím mluví sama za sebe a každý si může hodnocení provést sám s ohledem na své umístění etické hranice v akademickém životě či práci.

Zpráva se zabývá třemi klíčovými oblastmi: za prvé, Saifovým studiem na LSE a okolnostech tohoto studia a následného udělení doktorátu. Za druhé, okolnostmi sponzorského daru ve výši 1, 5 miliónu liber, který se LSE rozhodla od Saifa v den jeho doktorské promoce přijmout. Za třetí, popisem řady dalších vazeb LSE na Libyi, které se začaly rozvíjet po přijetí Saifa ke studiu na LSE: od jmenování klíčových osob na LSE do různých poradních funkcí v libyjských orgánech až po smlouvy uzavřené dceřiným LSE podnikatelských subjektem (společností LSE-Enterprise) na výuku libyjských státních zaměstnanců aj.

S ohledem na třetí oblast dochází zpráva k závěru, že byť tedy při uzavírání smluv LSE-Enterprise s libyjskými subjekty využívala LSE skutečnosti, že Saif byl jejím studentem, libyjským úřadům bylo poskytnuto korektní proti-plnění v podobě odvedené výuky. Co se týče oblasti druhé, tedy sponzorského daru od čerstvého absolventa či v době návrhu daru stále ještě studenta, tady zase Woolfova zpráva konstatuje jasné pochybení LSE. Akceptovat sponzorský dar od studenta, který má zjevné problémy s dokončením svého doktorátu, je pochopitelně problémem samo o sobě. Byl tu však ještě větší zádrhel: LSE si totiž nikdy nezjistila, odkud přesně pocházejí peníze, které ji mají být skrze Saifem kontrolovanou nadaci poskytnuty. Zpětně se ukazuje, že do nadace přispívaly především zahraniční firmy, které chtěly v Libyi dostat vládní zakázky. Woolfova zpráva uzavírá, že tyto informace bylo možné zjistit již v období, kdy Rada LSE rozhodovala o přijetí sponzorského daru. Protože však byla Rada informována především členy LSE, kteří by z onoho sponzorského daru sami těžili, její informace nebyly, diplomaticky řečeno, úplné.

Na konto sponzorského daru, stejně jaké dalších témat ve zprávě zmíněných, Lord Woolf dodává výstižný obecný popis současné situace LSE (především body 1.24 – 1.29 a 3.1 – 3.10 zprávy), stejně jako jiných významných anglických či světových univerzit: z těchto univerzit se v posledních dvou dekádách staly významem, dosahem a částečně také obratem v podstatě globální podniky, aniž by se však odpovídajícím způsobem proměnila také jejich řídící a správní struktura. Tyto univerzity musí tvrdě soutěžit o studenty a nestátní financování, za postupné (a od příštího roku v Anglii úplné) redukce přímých plateb na studenty z veřejných rozpočtů. Představa, že osoby, které napíší úžasné články a zajímavě přednášejí kupříkladu v oblasti teoretické sociologie, budou také fundovaně a smysluplně rozhodovat v rámci univerzitních (samo)správných těles kupříkladu o způsobu krytí ztráty univerzity z obchodů uskutečněných v minulém trimestru na trzích s finančními deriváty či hodnotit míru propojení libyjských nadací na libyjské suverénní fondy na straně jedné a na BP či Shell na straně druhé, je poněkud nerealistická.

Konečně první klíčová oblast, kterou se Woolfova zpráva zabývá, nese název „Saif Kaddáfí studentem na LSE“. Je to vskutku zajímavé čtení na téma jak se dá také psát disertace, když jsou k tomu prostředky (a poněkud benevolentní instituce). Ke cti LSE slouží, že ze zprávy plyne, že řada „departmentů“ na LSE Saifovu žádost o studium odmítla (stejně jako zdá se, tedy ve stadiu neformálního „sondování“, i Oxfordská univerzita – pozn. č. 12 na str. 28). Stejně tak ze zprávy plyne, že v průběhu Saifova „studia“ se v rámci LSE spustila řada varovných mechanismů (ve Wolfově terminologii „červených vlajek“), kterým ale nikdo nevěnoval odpovídající pozornost.

I tak je nicméně celkový přehled faktů zjištěných Lordem Woolfem devastující: Saifovu přihlášku ke studiu patrně napsal zaměstnanec British Aerospace, kterého tento podnik ucházející se o zakázky v Libyi „detašoval“ do Saifovy nadace (bod 2.92); pro zadání esejů, které má Saif napsat do svých kurzů, si chodí přímo k vyučujícímu v daném kurzu osobní zaměstnanci Saifa či libyjské ambasády v Londýně (2.40); doučování zajišťují pro Saifa osobní tutoři, kteří ho biflují nejčastěji v jeho soukromém letadle při cestách mezi jednotlivými politickými či obchodními setkáními (2.34 – 2.36); Saifovu disertaci či její podstatné části zdá se ve skutečnosti napsal jeho osobní sekretář, kterému Saif diktoval své myšlenky a sekretář je pak přepsal a rozpracoval (2.57 - 2.60); od obhajoby disertace je pak Saif vyhozen/nevyhozen s tím, že bude moci přepracovanou práci předložit znovu, tentokráte již ale bez ústní obhajoby (2.64, a pak především pozn. č. 100, 101 a 103 na stejné straně). Výše uvedené a další se pak odehrává v kontextu rozvíjející se provázanosti jednotlivých osob a pracovišť LSE s Libyí, v drtivé většině zdá se za osobního přispění či přímého zprostředkování Saifa.

Dvě další otázky spojené s působení „Saifa studenta“ stojí za povšimnutí, a to v obecné rovině. Za prvé, do jaké míry může/má/smí univerzita spojovat svoji činnost s otevřenou politickou agendou? Saif na přijetí do doktorandského studia odborně neměl. Přesto byl přijat, a to, jak se zdá, právě s ohledem na to, kdo byl. Odpovědné osoby v daném departmentu nazývají tuto úvahu „elementem idealismu“, který je dle jejich názoru vepsán v historii a poslání LSE: již od doby svých fabiánských zakladatelů je cílem LSE vzdělávat studenty, kteří mají potenciál konat dobro a zlepšit podmínky ve světě (2.13). Aplikace tohoto „elementu idealismu“ na přijímání Saifa Kaddafiho generovala přesvědčení, že mnohé v Libyi by se mohlo zlepšit, kdyby byl Saif vystaven liberálním myšlenkám a vlivu západního světa (2.30 a 2.31). Nezdá se nicméně, že by všechny departmenty LSE s těmito ideály (a především jejich aplikací při přijímání studentů) souhlasily (podrobná diskuse je v bodech 2.11-2.31 zprávy).

Za druhé, Saifovy pracovní „postupy“ při psaní disertace budou patrně vyžadovat novou definici typu a rozsahu „pomoci“, jakou může osoba při psaní disertace (či jakékoliv jiné kvalifikační práce) obdržet, aniž by se jednalo o práci jiné osoby. Jako plagiát nejčastěji vnímáme opisování bez udání pramene. Jak ale nazvat situaci, kdy osobní poměry „nebohého doktoranda“ umožňují najmout si na práci na disertaci „osobního vědeckého sekretáře“? (podrobný popis jeho činnosti je v bodech 2.55 – 2.60) Kdyby psal daný „sekretář“ disertaci pro někoho jiného celou sám, pak je věc jasná. Co když ale vychází z nadiktovaných myšlenek svého pána a vládce, které pak (patrně „kreativně“) rozpracovává, nicméně je nedále s „autorem“ konzultuje? Některé myšlenky tak jistě „autora“ budou, určit přesný podíl je však nemožné. Osobně se domnívám, že podobný systém práce je již za hranicí. Tato hranice je zde nicméně obtížně uchopitelná. Ostatně postup některých nechvalně známých profesorů, kteří „napíší kostru“ či hlavní text a pak svého asistenta či doktoranda nechávají „dopsat detaily“ či poznámky pod čarou, není ve své podstatě vlastně až tak odlišná.

Odlišit jednotlivé případy a míru vnější „pomoci“ nebude snadné. Sám Lord Woolf (v klasické technice psaní anglických rozsudků skrze drobné odlišování skutkových okolností) vypočítává řadu případů, kdy autor textu dostává vnější pomoc – od korektury jeho textů rodilým mluvčím pokud píše v cizím jazyce až po obsáhlé věcné připomínky od kolegů (2.105). Mít svého osobního vědeckého sekretáře se nalézá nicméně za hranicí s ohledem na rozsah pomoci. Jak Lord Woolf uzavírá za pomoci hezké metafory: považovat se za baletního mistra, který udává celkový směr představení, je něco jiného, než sám tančit (2.133). Při psaní disertace je vyžadován nicméně právě ten osobní tanec …

1 komentář:

Juraj Lörinc řekl(a)...

Jim Hacker sa s týmto problémom svojej Alma Mater nejak vyrovná. Ale Sir Humphrey sa naňho bude pozerať ešte viac zvrchu. Nie kvôli vysokej škole. Ale preto, že vedenie školy nepresvedčil na spomínanú metódu komisie...