středa 17. září 2008

Česká republika jako královna transpozičního deficitu – v čem je problém?

Česká republika je bez jakékoli nadsázky pevně a dlouhodobě usazena na špici států, které mají nejvyšší počet netransponovaných směrnic, jejichž lhůta pro provedení ve vnitrostátním právním řádu uplynula. Tuto skutečnost nám po čase opět připomněl v pořadí již 17. Internal Market Scoreboard, vydaný v červenci tohoto roku (všechny dosavadní „scoreboardy“ jsou dostupné zde). Byť tato pravidelná výroční zpráva Komise zahrnuje pouze směrnice z oblasti vnitřního trhu, věrně kopíruje skutečný stav i v ostatních oblastech (Komise pojímá okruh směrnic v oblasti vnitřní trhu pro účely zprávy široce, takže de facto je v ní tak jako tak zahnuta jejich podstatná část). Ačkoli vládní zmocněnec není odpovědný za vnitrostátní provádění komunitárních předpisů, existuje samozřejmě přímá úměra mezi počtem netransponovaných směrnic a počtem zahájených řízení podle čl. 226 Smlouvy ES. Přirovnáme-li agendu vládního zmocněnce k činnosti hasiče vzniklých požárů, pak je namístě ptát se po jejich příčinách, aby jim bylo možné předcházet. V čem je tedy problém?...

Několik povzbudivých (diplomatických) vět v úvodníku a na několika dalších místech scoreboardu o tom, že Česká republika vykazuje velký pokrok ve snaze o zlepšení svého skóre (ani zde ovšem nejsme úplně nejlepší), nemůže zakrýt fakt, že s celkovým počtem 42 netransponovaných směrnic jsme první mezi „hříšníky“ (na druhém místě je podle Scoreboardu Portugalsko s 32 netransponovanými směrnicemi a na třetím v těsném závěsu s 31 směrnicemi Polsko a Lucembursko). Transpozice je přitom tím nejzákladnějším (či lépe nejbanálnějším) předpokladem k faktickému plnění požadavků, které z nich pro členské státy vyplývají – samotná transpozice přitom ještě přirozeně zdaleka nezaručuje, zda či jakým způsobem bude dotčená norma v praxi aplikována. Odhlédneme-li od skutečnosti, že (menší) část transpozičního deficitu je motivována politickou nevůlí/obtížemi směrnici ve vnitrostátním právu provést (tak např. směrnice v oblasti rovného zacházení, které by měly být transponovány tzv. antidiskriminačním zákonem, jehož cesta skončila prozatím po prezidentově vetu v Poslanecké sněmovně), je třeba hledat řešení v rovině legislativního procesu / legislativních technik.

Každého asi v této souvislosti napadne zákonodárný sbor, který se k pranýřování v tomto ohledu logicky nabízí. Podle mého názoru ale zde zakopán pes není. Jistě, v případech některých zákonů, jako byl např. nový zákon o léčivech, si Parlament skutečně dával na čas, což v případě České republiky vyústilo ve vydání 4 odsuzujících rozsudků v rámci řízení podle čl. 226 Smlouvy ES (rozsudky ve věcech C-60/07, C-114/07, C-155/07 a C-118/07 Komise proti České republice). Bylo by zajisté možno v této souvislosti uvažovat o změně zejména Jednacího řádu dolní komory Parlamentu co do flexibilnějšího/rychlejšího nastavení projednávání návrhů zákonů označených jako transpoziční (takový postup zvolily podle mých informací pobaltské státy, Bulharsko a Rumunsko, přičemž podle Scoreboardu patří skutečně mezi státy s nejmenším transpozičním deficitem)[1]. Zároveň si dobře uvědomuji, že čistě transpoziční předpis by asi nikdy nebyl tak křišťálově čistý, ale v případě upřednostnění těchto návrhů, např. jejich automatickým projednáním pouze v jednom čtení, by se okamžitě objevily snahy o jejich doplnění o kdejaký horký brambor, který nemá s transpozicí co dělat. Tím nejzásadnějším limitujícím faktorem pro práci Parlamentu co do řádné (včasné) transpozice jsou především pozdě dodané legislativní návrhy zákonů ze strany exekutivy[2].

Exekutiva hraje v procesu transpozice dvojitou úlohu: jednak je předkladatelem legislativních návrhů, které je třeba přijmout na úrovni zákona, jednak sama vydává prováděcí právní předpisy (forma nařízení vlády je v rámci transpozice směrnic méně obvyklá, spíše jsou používány ministerské vyhlášky). Co do teoretické koncepce transpozice, nelze si stěžovat – Komise dává pravidelně Metodické pokyny pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii za vzor ostatním členským státům. Ale praxe poněkud pokulhává, a to podle mého názoru ve dvou základních směrech: problém je (a) v přílišné pomalosti přípravy návrhů transpozičních předpisů a (b) v souvisejícím nedodržování povinnosti přikládat k návrhům zákonů návrhy prováděcích předpisů.

Ad (a) Zpoždění vzniká ve dvou ohledech: jednak je způsobeno nastavením zpracování legislativních návrhů uvnitř rezortů (viz zejména věčný a do značné míry nesmyslný boj „věcařů“, tedy odborníků na danou oblast, a legislativců – legislativci jsou obvykle ti zlí zvěstovatelé nesmyslných požadavků komunitárního práva, proti kterým je potřeba - viděno očima „věcařů“ - bojovat, přičemž osvědčená metoda boje je zdržovat) a jednak i příliš dlouhými lhůtami pro projednávání návrhů v rámci mezirezortního připomínkového řízení, potažmo v Legislativní radě vlády[3]. Uvedené souvisí do určité míry i s povinným rozsahem připomínkových míst, což přirozeně – pokud nám jde o čas – celý proces neúměrně zdržuje, aniž by to dodalo návrhům na kvalitě (čili všichni nemusí vidět všechno, zejména jedná-li se o technické předpisy, kterým i při nejlepší vůli nemůže celá řada připomínkových míst rozumět; z tohoto pohledu musím dát za pravdu spolupracovnici Janě Šamánkové, se kterou jsem na toto téma vedl dlouhé diskuze – obrácenou stranou mince je samozřejmě potřeba převzetí odpovědnosti subjektu, který by rozhodoval, jaký návrh se komu pošle k připomínkám).

Ad (b) „Součástí materiálu, kterým se návrh zákona předkládá k projednání vládě a Legislativní radě, je i předkládací zpráva a dále návrh prováděcího předpisu (návrh nařízení vlády nebo návrh vyhlášky), pokud návrh zákona obsahuje zmocnění k vydání prováděcího předpisu a tento prováděcí předpis má nabýt účinnosti současně se zákonem [..]“…říká se v čl. 10 odst. 4 Legislativních pravidel vlády. Dosud jsem se prakticky nesetkal s tím, že by se tak dělo, resp. pokud se tak děje, že by uvedené nebylo pojímáno jako čistá formalita, tj. návrh prováděcího předpisu bez odpovídajícího obsahu. Značná část opožděné transpozice – a s tím související zahájení řízení o porušení Smlouvy – totiž není navázána na předpisy na úrovni zákona, ale na úrovni ministerských vyhlášek. Jedná se přitom ve velké většině o transpozici komitologicky přijímaných směrnic, která spočívá prakticky v překlopení pro laika nesrozumitelných technických informací do vnitrostátního předpisu (jedná se většinou např. o hygienické normy, technické požadavky na určité druhy produktů apod.). Pokud by byly tyto předpisy skutečně připraveny (i po obsahové stránce) a předloženy spolu s návrhem zákona, mohly po nabytí účinnosti zákona vstoupit v účinnost prakticky automaticky, tj. okamžitě a celá řada problémů by odpadla. Nepředložení textu prováděcího předpisu spolu s návrhem zákona má ještě jeden možný negativní důsledek, který též již vyústil v několik řízení o porušení Smlouvy: pokud zpracovatel návrhu zákona nemá k dispozici současně kompletní návrh prováděcího předpisu, může se lehce stát, že nesprávně naformuluje zmocňovací ustanovení. Zjistí-li se tento deficit až po přijetí zákona, z jednoduché transpoziční vyhlášky se stává velký problém…

S poctivostí nejdál dojdeš, říká staré české přísloví. Je otázka, zda lze poctivost, zejména tu v případě řádně provedené transpozice, považovat za zásadu komunitárnímu právu vlastní (dosud, pokud vím, nicméně k této zásadě neexistuje žádná judikatura Soudního dvora). Je to sice čistě má privátní spekulace, ale občas se sám sebe ptám, zda část problémů nevzniká příliš přísnými vnitrostátními pravidly pro provádění tzv. notifikace transpozičních předpisů (ČR je např. jedním ze států, který vždy přikládá k notifikaci tzv. tabulku shody). Není to totiž tak dávno, co kolovaly fámy ohledně praxe některých zejména nových členských států ohledně provádění notifikací – výjimkou údajně nebylo odnotifikování transpozice směrnice týkající se letectví zákonem o železniční dopravě…Neprovedení notifikace transpozičního předpisu se totiž zjišťuje velice snadno (pohledem na elektronické databáze), posuzování notifikovaného obsahu je mnohem složitější…

Statistika nuda je, má však cenné údaje…neodpustím si nakonec jednu poznámku na adresu Komise, která bohužel opět prokázala, že i mistr tesař se může utnout. V zatím posledním, 17. Scoreboardu Komise poprvé uvedla statistiku odpovědí členských států na jednotlivé dopisy zasílané v rámci řízení o porušení Smlouvy, resp. zpoždění členských států s odpověďmi, zřejmě za účelem vyšší motivace států. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že v případě formálních upozornění odpovídáme pouze v 92% případů a na odůvodněná stanoviska pouze v 89% (s. 21 anglické verze Scoreboardu). Jelikož si na základě moudré rady starých členských států necháváme potvrzovat předání našich vyjádření podatelnou Komise (ne jednou se i v našem případě stalo, že Komise odpověď ztratila a zahájila pak fázi odůvodněného stanoviska s odůvodněním, že jsme neodpověděli na formální upozornění – k její cti v tomto ohledu slouží, že vždy poté, co jsme jí předložila její vlastní potvrzení o přijetí, chybu uznala), dotázali jsme se na jejím Generálním sekretariátu, na jaké že to dopisy jsme neodpověděli, když ode všech máme potvrzení…dostalo se nám ujištění s omluvou, že statistika je chybná a že napříště ji dostaneme před zveřejněním údajů ke kontrole. Je pak otázkou, když Komise takto promptně uznala svoji chybu, tj. při zpracování statistiky si byla zřejmě vědomá, že zahrnuté údaje nemusí odpovídat skutečnosti, proč takovou statistiku vůbec zpracovává. Za sebe mohu potvrdit, že jsme tímto počinem k větší spolupráci s Komisí úplně motivováni nebyli…

[1] Zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, v současném znění, sice obsahuje ustanovení týkající se projednávání záležitostí Evropské unie (§§ 109a až 109c, část patnáctá A zákona), ale jejich předmětem je toliko projednání návrhů předpisů ES/EU, nikoli záležitostí týkajících se jejich následného provádění ve vnitrostátním právním řádu.
[2] V zákonodárném sboru trpí transpozice odlišnou chorobou, kterou jsou poslanecké/senátorské předělávky slučitelného návrhu zákona, který se po takovém zásahu stává neslučitelným (pro ilustraci lze uvést novelu zákonu o autorském právu transponují příslušnou komunitární směrnici, která se po takovém zásahu stala neslučitelnou z důvodu udělení výjimky pro provozovatele hotelů co do placení autorskoprávních poplatků za rozhlasové a televizní vysílání v hotelových pokojích; z tohoto důvodu bylo proti ČR zahájeno též řízení podle čl. 226 Smlouvy ES). Rozsah takto vzniklých problémů oproti případům opožděné transpozice je nicméně spíše marginální.
[3] Čl. 8 a násl. Legislativních pravidel vlády.

26 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Myslím, že ty problémy se dají rozdělit do několika rovin. Prvnímu můžeme říkat moment překvapení, který lze shrnout do věty: "A to jako po vstupu do ES budeme ještě muset něco dělat?" Další souvisí s tím, že některé směrnice jsou vyloženě nesmyslné (např. antidiskriminace) a vyvolávají obecnou nechuť k transpozici a obstrukce. Další důvod spočívá i ve snaze dělat vše pořádně, což v porovnání s jinými státy, které k transpozici přistupují stylem "spláchneme to jednou za rok jedním předpisem" působí dosti pomalým dojmem. Přičte-li se ke všemu ještě neokordinovanost a obecný chaos vládnoucí v české legislativě, pak máme skvělý dort. M. Slepička.

Anonymní řekl(a)...

Martine,

přehlížíš ten skutečně hlavní problém: Směrnicemi se de facto zákonodárce obchází. Něco, co nelze vnitrostátně udělat jinak než zákonem, něco, čeho podle české ústavy má být zákonodárce autorem, něco, co nelze mezinárodní smlouvou sjednat bez souhlasu zákonodárce, se mu v případě práva ES předkládá jako hotová věc, kterou má jen povinně odmávnout. Nedivím se, že to vyvolává odpor a že někteří zákonodárci si pak kladou otázku, k čemu byli vlastně zvoleni, když nemají šanci pořádně nic ovlivnit, přitom ale nesou odpovědnost před svými voliči ... věř mi, někteří jsou mnohem nasranější, než se navenek zdá. A byla by legrace pozorovat, kdyby skuteční autoři všech těch směrnic museli vyjít ze své pohodlné anonymity.

K antidiskriminačnímu zákonu: kdyby to vláda, či přesněji řečeno skuteční autoři nepojali jako ideologický manifest a omezili se na novely příslušných zákonů, veto presidenta Klause by se bylo nekonalo. Abych se neopakoval:
http://www.virtually.cz/index.php?art=16617

P.H.

Jan Komárek řekl(a)...

Dobrý den,

rád bych Vás požádal, abyste své komentáře podepsal svým plným jménem, abyste předešel podobnému nedorozumění, jako u Vašeho komentáře pod inzerátem na práci na Úřadu vládu (jen na okraj podotýkám, že jsem jej nevymazal já, ale někdo z dalších kolegů, který má administrátorská práva). My sice z předchozí debaty víme, že se jedná o Vás (Pavla Hasenkopfa), neví to nicméně ostatní čtenáři. Rovnež bychom tím chtěli zachovat férové jednání a rovný přístup ke všem diskutujícím na základě přístupu, o které informujeme zde. Pokud nechcete, aby se přímo zde objevilo Vaše jméno, můžete si založit profil na blopgspotu s přezdívkou, přičemž se Vaše jméno objeví alespoň v profilu.

Věcně k Vaší poznámce: prezident podle mého názoru nemůže vetovat zákon (stejně jako jej Ústavní soud nemůže přezkoumat a zákonodárce blokovat jeho přijetí) v oblasti, kde ČR přenesla své pravomoci na EU a právní předpis EU, který je výkonem této pravomoci, neponechává členskému státu (tedy i České republice) žádné uvážení. Pokud je ČR vázána Přístupovou smlouvou (a tudíž je vázána Smlouvou o založení ES a Smlouvou o EU)), tak je jí vázán i prezident (ehm, chápu, že jeho postoj pana prezidenta vázanosti zákonem a pravidly obecně je poněkud jiný, ale to je asi na samostatný post - a ač je pan prezident mým koníčkem jako jsou pro někoho broučci, přeci jen mám i jiné věci na práci, než psát jen o něm).

Pokud tedy např. EU přijme směrnici o boji s diskriminací, může se to panu prezidentovi zdát nerozumné, hloupé, poručnické, ve smyslu POZITIVNÍHO práva to je ale asi tak všechno, co může dělat.

Podle mého názoru pokud prezident odmítne podepsat zákon, který tuto směrnici transponuje do českého právního řádu, tak porušuje nejen právo EU, ale zprostředkovaně i článek 1 odst. 1 spolu s článkem 10a a čl. 78 Ústavy, poněvadž učinil něco, k čemu od okamžiku členství ČR v EU nemá pravomoc (teď se výslovně dovolávám konstrukce, kterou použil ÚS v případu Cukerné kvóty, ačkoliv v případě prezidentského veta není cesty, jak jej před ÚS napadnout).

Jan Komárek řekl(a)...

Teď se dopustím prohřešku, který mi jinak celkem vadí: ještě doplním svůj předchozí komentář, poněvadž bych byl nerad nepochopen: je diskusní, zda může prezident vetovat návrh zákona, který transponuje směrnici, jde však nad její požadavky anebo novelizuje "kde co" pod pláštíkem požadavků EU (což však nevím, zda je zrovna případ té antidiskriminační směrnice). Ponechme tento případ stranou (poněvadž by vyžadoval samostatnou diskusi) a soustřeďme se na případ, kdy prezident vetuje transpoziční zákon, přičemž se mu "nelíbí" pravidla, která mají svůj původ v samotné směrnici. V takovém případě se domnívám, že má předchozí úvaha platí absolutně.

Konkrétně se (pokud mě paměť neklame) jednalo třeba o transpozici směrnice o hluku, kde v odůvodnění veta prezident skutečně brojil proti její samotné podstatě (tedy např. vytváření hlukových map). Díky prezidentskému vetu pak myslím nakonec ČR obdržela první odsuzující rozsudek před ESD.

robert zbiral řekl(a)...

K argumentaci Pavla Hasenkopfa není co dodat, snad jen, že už by některé osoby mohly skutečně vzít v potaz, že jsme dobrovolně a legitimně někam vstoupili. Doporučuji místo latentní "nasranosti" obhajovat transparentně jediné řešení- vystoupení z Unie, to jsem ale jaksi od nikoho až na pár extremistů neslyšel...

Mnohem zajímavější je názor Honzy Komárka, nejsem si jistý, zda je situace tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Pokud je mi známo, legislativní akt typu směrnice má svůj význam, a tím je ponechat členskému státu prostor pro uvážení, jak bude cíl naplněn. Z toho je třeba vycházet a formuje to celý problém. Aneb:

1) Vnitrostátní zákonodárce provede směrnici způsobem A, prezident argumentuje, že jsme "papežštější než papež" a jdeme nad rámec požadavků směrnice (nebo naopak mimo), pak má dle mého názoru právo vetovat.

2) Vnitrostátní zákonodárce provede směrnici způsobem B, cíl není překročen, prezident vetuje například proto, že by řešení mohlo být nalezeno hospodárněji. Veto je jeho osobním právem, podle mého když najde rozumné zdůvodnění (což by mělo jít vždy- k cíli nevede pouze jedna cesta), je bezpředmětné, že do novin pronese cosi o integrační zrůdnosti. Je pak samozřejmě na Komisi a Soudním dvoru, jak se s tím následně vypořádají, při Vaší argumentaci o absolutní čistotě postupu vnitrostátních orgánů a priori by v konečném důsledku bylo řízení dle čl. 226 a 228 SES zbytečné.

3) Cíl ve směrnici je natolik přesně vymezen, že ho vnitrostátní zákonododárce může naplnit pouze přes přesně vymezenou roadmap (a nikdy jinak!). Pak se ale domnívám, že primární chybu učinila Komise při návrhu aktu, potažmo Rada (+EP), že tu věc schválila, protože daný předpis nemá být směrnicí, ale nejspíš nařízením. Nařízenosměrnice je zřejmým obcházením smyslu rozlišování mezi různými legislativními akty a mělo by být úkolem Soudního dvora, aby tuto věc v rámci žaloby na neplatnost řešil. Veto prezidenta by pak mohlo být indikací pro vládu, aby takovou žalobu podala.

Jan Komárek řekl(a)...

Roberte,
Ja si dokonce JSEM JISTÝ, že situace NENÍ tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát;-) Proto také ve svém komentáři píši o směrnici (resp. právním předpisu EU), která v některých ohledech neponechává prostor pro uvážení. A proto také píši, že záměrně ponechávám stranou situace, kdy to uvážení členský stát skutečně má (a kde může docházet ke škálám situací, které naznačujete; doplnil bych ještě, že roli hraje rovněž to, zda je zákon přijímán po lhůtě, která byla stanovena pro transpozici - ale opakuji, tady by bylo třeba argumentovat podrobněji).

Pokud se týká ustanovení směrnice, které neponechává uvážení, nemusí se hned jednat o "směrniconařízení".

Například stanovení cílů směrnice, respektive pokyn pro členský stát: "zpracujte hlukové mapy" je bezesporu něčím, kde členský stát uvážení nemá. Tady samozřejmě s požadavky práva EU není v rozporu, pokud by prezident vetoval konkrétní způsob zpracování hlukových map (a opět ponechávám stranou, zda je to rovněž v rámci našeho politického systému legitimní a rovněž otázku, významnou z pohledu práva EU - zda tak činí ještě v době, kdy má ČR čas na transpozici). Pokud ovšem prezident transpoziční zákon vetuje s tím, že si myslí, "že plánovat hluk je nesmysl," tak se staví proti konkrétnímu cíli směrnice, kde členský stát uvážení nemá. A způsobuje tak, že ČR porušuje právo ES a vystavuje ji tak riziku žaloby.

Pokud jde o "pokyn" vládě prostřednictvím prezidentského veta, aby napadla právní předpis před ESD: Vzhledem k žalobním lhůtám to je dost nepravděpodobné, poněvadž obecně to jsou dva měsíce (čl. 230; ponechávám stranou dost iluzorní možnost, že by to vláda dělala nějak přes vnitrostátní soudy prostřednictvím předběžné otázky), během kterých je šance na projití legislativního návrhu Parlamentem až k prezidentovi minimální.

robert zbiral řekl(a)...

Pokud prezident vetuje prováděcí zákon s oficiálním odůvodněním (které tuším ale nemusí ani poskytnout), že kontrola hluku je nesmyslná sama o sobě, pak samozřejmě souhlasím s tím, že se dostává na ústavní šikmou plochu. Moje poznámka se týkala situace, kdy vetuje se záminkou, že to mělo být součástí ja nevím např. zákona o zdraví lidu a hluk měly měřit dle něj pouze krajské hygienické stanice. Pak již dle mého jeho jednání nebude protiústavní (vetuje jen provedení cíle, ne cíl samotný), odpovědnost ČR tím samozřejmě dotčena není. Argumentace, že by se nějaký ústavního subjekt měl vyvarovat jednání, protože "vystavuje ČR riziku žaloby", je normativně správný, ale prizmatem vnitrostátního ústavního práva formálně nerelevantní.

Přiznám se ale, že hlavním cílem mého příspěvku bylo ventilovat svou nechuť nad praxí směrnic, které jsou postaveny tak, že cílem je uvařit lečo, ale směrnice zároveň adresátovi určuje nejen přesný recept, ale také ve kterých obchodech a podle kterých letáků má nakoupit suroviny. Že se pak maďarský politik zlobí, že on sám by udělal guláš chutnější než postupem nabízeným kočičkou a pejskem (27 MS+ EP+ EK), se není co divit.

Na lhůtu jsem ve svém rozhořčení zapomněl, díky za upozornění, když nad tím hlouběji přemýšlím, tak se mi to zdá opět ne úplně logické, protože mnoho problémů směrnice se může objevit právě až v průběhu jejího transponování zákonodárcem, jinými slovy, kdyby lhůta dvou měsícu běžela až po uplynutí transpozičního deadlinu, bylo by to férovější.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Předešel mě už zčásti R. Zbíral, ale přesto:

O vstupu do Evropské unie bylo rozhodnuto v referendu, a to poměrně výraznou většinou, takže není žádný důvod k poslanecké "nasranosti", jestliže určité rozhodovací procesy jsou – přesně v souladu s touto referendem vyjádřenou vůli občanů – přenášeny na nadnárodní úroveň.

Kdokoli jistě může vyčítat Unii, že acquis je vytvářeno isolovaně od vůle občanů EU, ale to je jiná písnička; je velmi nekorektní (či spíš zcela buranské) vstoupit do klubu a nerespektovat klubová pravidla, resp. na ně doma nadávat a vyvěsit si v kuchyni heslo "My jim to osladíme", místo snažit se ta pravidla, která pokládáme za chybná, cestou příslušných procedur revidovat.

Mimochodem, abych nebyl nařčen z nějakého huráevropanství, v referendu jsem hlasoval PROTI.

Jan Komárek řekl(a)...

Roberte:

Argumentace, že by se nějaký ústavního subjekt měl vyvarovat jednání, protože "vystavuje ČR riziku žaloby", je normativně správný, ale prizmatem vnitrostátního ústavního práva formálně nerelevantní.

Já myslím, že s ohledem na přenesení pravomocí může být porušení práva ES (nikoliv tedy pouze "riziko žaloby," jak trochu nepřesně citujete moje slova Vy) ústavně relevantní (viz Cukerné kvóty, i když je otázka, kolik toho z nich zbylo po nálezu ve věci lékové vyhlášky - Pl. ÚS 36/05).

robert zbiral řekl(a)...

Pokud přejdu na Vaši rovinu, tedy "porušení práva", ne jen hrozba, tak se na mém postoji moc nemění.
Nechci se tady pouštět do oblasti logiky, aby mě Tomáš Sobek nerozšlapal na atomy, ale chápu to tak, že ne každé odsouzení ČR na základě čl. 226 SES, které "zavinil" ústavní orgán, musí být automaticky způsobeno protiústavním postupem. Rozhodnutí o tom je totiž pouze na ÚS (nemluví ostatně v cukerných kvótách cosi o "konkrétním případě"? stejně přes svoji jakoby solange doktrínu dělá přezkum pokaždé...).
Ale v tom se myslím nelišíme, aspoň pokud chápu dobře Vaše vyjádření "MŮŽE být porušení práva ES...ústavně relevantní", což absolutní souvislost vylučuje.

Anonymní řekl(a)...

Pane Komárku:

1) To mám chápat tak, že kdybych se byl býval podepsal plným jménem, nebyl bych smazán? Vám to nepřijde trapné? Když už čistě teoreticky přistoupím na tu Vaši zdejší hru, neměl by pak být jediným kritériem k mazání obsah postů a nikoli povolání/zaměstnání jejich autorů? Já Vám o žádná privilegia nestojím, obejdu se bez nich. Necítím se jako elita a nechci být elita. Ale když už takhle rozlišujete, kdo je kdo, tak se k tomu, proboha, aspoň nepřiznávejte - to je na tom celé to nejstrašnější, že Vám to přijde normální ... a to chcete ostatní poučovat o lidských právech ...

2) Nic o tom, že prezident má povinně podepisovat zákony, které jsou odůvodněny přenosem, v ústavě není. Možná by bylo poctivější přiznat, že už dávno jsme jen evropskou provincií a ústavu v tomto duchu přepsat - zkuste to navrhnout, ale myslím, že by vás pak lidi vynesli v zubech - konečně by totiž bylo jasné, vo co gou. Mimochodem, spousta lidí hlasujících pro vstup do EU měla jen velmi hrubou představu, co to obnáší, a jen pár desítek lidí mělo představu, jakým směrem se EU vzápětí vydá. Ta ES, do které jsme chtěli v Listopadu 1989, byla něčím úplně jiným, než je dnešní EU. ES regulace odbourávala, EU je vymýšlí jak na běžícím pásů. Velmi rozumím lidem, kteří říkají "utekli jsme před socialismem z Východu a on k nám zatím přichází ze Západu". Strategická výhra menševiků, dodávám já. A to nemluvím o budoucím vývoji, kdy na svou otázku "a kam až chcete tu integraci vlastně prohlubovat, kde má ta integrace skončit" jsou mi odpovědí jen udivené pohledy naznačující, že tato otázka rozhodně není salonfähig ...

A dokonce i místopředseda vlády za ODS (!) je schopen výroku, že EU zatím není na federalizaci připravena ... já vím, že mu to do toho projevu napsal někdo z ÚV, kdo moc nepřemýšlel, ale že to Vondru vůbec netrklo ...

Co se týče AD zákona, znova: Kdyby to nebyl politický manifest, kde bylo oproti evropským předpisům spousta věcí navíc, nebyl by důvod ho vetovat.

3) Co se týče Vašich - a abych byl spravedlivý, nejen Vašich - poznámek na adresu pana prezidenta, vypovídají mnohem víc o Vás než o něm. Nemyslím tím, že jste nějaký hajzl nebo tak nějak, to vůbec ne - jen nezkušený mlaďoch.

Prozradím Vám tajemství: Svoji diplomku jsem kdysi postavil na přirozenoprávní teorii, také jsem byl mladý nadšenec a považoval pozitivisty div ne za zločince. Dnes si myslím, že bojovníci za lidská práva dohnali sami sebe a jsou pro lidská práva sami největším nebezpečím.

4) Právě to Vaše zde je důvod, proč s tímto webem mám jen nerad něco společného. Takhle nějak asi uvažovali koncem 40. let nadějní mladí svazáci, kteří prostě nedokázali pochopit, že ty jejich pravdy se někomu nelíbí ... a protože to byly pravdy, oponenti byli nutně zločinci. Někteří se pak nestačili divit, jaký to vzalo obrat, někteří z toho mají mindrák dodnes a stali se z nich věční disidenti.

Pavel Hasenkopf

Jan Komárek řekl(a)...

Pane Hasenkopfe:

Nám vůbec nejde o to lustrovat, jaké má kdo z přispěvatelů postavení, zaměstnání, (rasu, barvu pleti, sociální původ, …). Nám je to úplně jedno. Jen se nám osvědčilo, že nutnost podepsat příspěvek vlastním jménem obecně kultivuje diskusi a zabraňuje její vulgarizaci, což je jev, kterého můžeme být svědky na mnoha jiných fórech. Nic jiného za tím není, a pokud tam něco takového vidíte, pak se obávám, že to spíš říká něco o Vás. (Jen pro vaši informaci, řada právnických blogů v USA praktikuje dokonce i moderování diskuse, tj. schvalování příspěvků autory blogu; doufám, že profesory předních amerických univerzit nebudete mít za mladé svazáky).

Jsem skutečně potěšen, že si o mně nemyslíte, že jsem „nějaký hajzl nebo tak nějak, to vůbec ne - jen nezkušený mlaďoch.“ Přemýšlím, co si myslet o panu prezidentovi, když se na něj nevztahuje to o „nezkušeném mlaďochovi.“ No, snad nějaké zkušenosti, abych na to přišel, najdu během svého putování mimo český rybník, kde se tak lehce vládne…

Anonymní řekl(a)...

Skvěle, právě jsme se dostali k jádru pudla:

1) Nesnáším, když se někdo snaží "kultivovat diskusi", neb to implicite předpokládá kultivaci druhého. Já jsem já a Vy jste Vy. Nechtějte mne vychovávat. Já nesu odpovědnost za své názory a Vy zase za Vaše. A pokud se týče různých internetových úchylů a tapet: jen minimum jsou vyloženě nesmysly, většina jakýs takýs názor obsahuje - byť by to byl jen odpor proti něčemu, co pisatel sám neumí jasně vyjádřit. A vždy se budou lišit názory na to, co ještě nechat a co smazat.

Takže:

Buď jste tady parta kamarádů téhož vyznání a chcete si pokecat a nestojíte o jiná "náboženství" a podobné votravy - pak si to tady prostě zaheslujte, heslo dejte jen těm oblíbeným a vysvětlete našim společným kamarádkám, že mi nemají posílat odkaz na zdejší články, které mne spolehlivě naštvou.

Nebo aspirujete na to stát se renomovaným právnickým blogem, kam chodí všichni z oboru, ale pak se musíte smířit s tím, že tu občas budete číst i něco, co budete číst neradi.

Ale snažit se spojit obojí dohromady, to prostě nejde. Buď to tady má suplovatz potlach s kamarádem u piva, nebo vědeckou konferenci.

Pokud jde o internetové úchyly:

a) Na internetu se pohybuji už asi 12 let a ze zkušenosti vím, že nejlepší recept je ignorovat je, neb internetový úchyl většinou stojí o reakci, jakoukoli. Nedejte mu ji a přestane ho to bavit.

b) Tak špatně, jako třeba Lidovky či Neviditelný pes, na tom určitě nejste.

c) Tapety prostě mažu a neinzeruju to.

d) Tím "zde" si o provokatéry vyloženě koledujete.

2) "... řada právnických blogů v USA praktikuje dokonce i ..."

"český rybník"

... no, tak v tom se asi opravdu, ale opravdu neshodneme :-)

Já svou vlastní zemí nepohrdám. A netrpím tudíž - aspoň doufám - ani přehnaným obdivem k jiným národům a zemím (maximálně tak ad hoc), a necítím tedy ani potřebu od nich opisovat či se s nimi srovnávat (vyrovnávat). Já se prostě řídím svými instinkty a ne tím, co je či není zvykem v Americe, v Evropě nebo třeba Rusku.

Takže na Vaše "... řada právnických blogů v USA praktikuje dokonce i ..." mám jen: No a co má být?

Pavel Hasenkopf

Dan Dvoracek řekl(a)...

Já si nejsem úplně tak jistý tou primární úvahou, že vstupem do ES a souvisejícím přenesením pravomocí jsme "odnesli" též pravomoc vetovat zákon implementující směrnici.
Zatímco v případě nařízení je normotvorba jasně přenesena, v případě směrnic je působení dělené a sama smlouva ES počítá s tím, že směrnici implementuje členský stát svými vlastními interními ústavními mechanismy.
Pokud bychom tvrdili, že jsme přenesli právo vetovat, zajímalo by mne, jaktože jsme nepřenesli právo takový zákon podepsat.
Dotaženo ještě o krok dále - znamená uvedená úvaha, že jsme přenesli právo poslance hlasovat proti?
Podle mého názoru nemají implementační závazky členského státu pražádný vliv na pravomoci jeho ústavních orgánů v legislativním procesu, pokud jde o ústavní pořádek sám. Výkon některých těchto pravomocí může konstituovat porušení evropského/mezinárodního práva členským státem, nicméně vždy a jen tímto členským státem, který jako takový jednal protiprávně. Nezakládá to však, podle mě, jednání ultra vires na straně ústavního orgánu.

Dovedeno ještě dál - podle mého názoru má prezident plnou pravomoc vetovat i zákon implementující zcela jednoznačnou směrnici, z níž není úniku, i jen tehdy pokud usoudí, že pro zásadní zájmy státu je přijatelnější snášet sankce za neimplementaci, než snášet implementaci samotnou.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Honza Komárek

Honzo, tvrdíte, že prezident nemá pravomoc vrátit přijatý zákon, který transponuje směrnici do českého právního řádu. Takové vrácení je tedy pouze nicotný pokus o veto (paakt) a zákon by měl být bez ohledu na tento pokus vyhlášen.

Zároveň ale tvrdíte, že pokud prezident transpoziční zákon vetuje, tak se staví proti konkrétnímu cíli směrnice a způsobuje tak, že ČR porušuje právo ES a vystavuje ji tak riziku žaloby.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad DD:

Normotvorné právo přeneseno bylo, zůstalo toliko právo způsobu implementace. Tj. existuje povinnost implementovat, přičemž národní orgány mají volnost v tom, jak přesně to provedou.

Ad PH:

Pravidlo o povinném uvádění jména berte jako výsledek určité zkušenosti, která se nemusí každému líbit, ale je to skutečně něco, co se tady osvědčilo. Rozhodně nepodezírám autory blogu ze snahy o vaši kultivaci, v tom jsou fakt nevinně! :-)

Tomáš Pecina řekl(a)...

K předchozímu erratum:

Měl jsem na myslí spíš "právo volby způsobu implementace", tak to dává lepší smysl.

Jan Komárek řekl(a)...

Danovi Dvořáčkovi:
Já také netvrdím, že prezident nemůže NIKDY vetovat návrh zákona, který transponuje směrnici. Je ovšem v důvodech pro svoje veto omezen povinnostmi, které vyplývají pro ČR z jejího členství v EU.

Vaši úvahu, že „implementační závazky členského státu [nemají] pražádný vliv na pravomoci jeho ústavních orgánů v legislativním procesu, pokud jde o ústavní pořádek sám“, lze myslím zpochybnit ve dvou rovinách.

1) V rovině práva EU bych to zkusil takhle: Ze závazku loajální spolupráce, stanoveného článkem 10 SES (který je např. pozitivně-právní oporou pro povinnost SOUDŮ – nikoliv tedy jen státu, ale i jednoho z jeho orgánů – interpretovat vnitrostátní právo konformně s právem ES) lze dovozovat, že vnitrostátní orgán nemůže činit kroky, kterými by zabránil přijetí právní úpravy, která zajišťuje efektivní uplatňování práva ES v členských státech. Prezident tedy nemůže vetovat zákon, který transponuje směrnici, notabene z důvodů, které leží mimo „transpoziční uvážení“ členského státu. Článek 249 SES totiž dává státu (a jeho orgánům) úvahu ohledně způsobu implantace, nikoliv však ohledně toho, zda má být implementace provedena (tj. dosaženo cíle zamýšleného směrnicí).

2) Z hlediska českého ústavního pořádku pak lze uvažovat o uplatnění principů stanovených v Cukerných kvótách III, i když zde přiznávám, že jsem na značně nejisté půdě s ohledem na následující nález ve věci Lékové vyhlášky. V Cukerných kvótách III ÚS konstatoval, že vláda přijetím nařízení, které mělo podle názoru ÚS pouze replikovat nařízení Komise, zasáhla do pravomocí Komise, které byly na ni přeneseny přistoupením k EU na základě čl. 10a Ústavy. Stejně tak bych se pokoušel argumentovat, že stát – a žádný z jeho orgánů včetně prezidenta – nemá volbu ohledně splnění cílů směrnice. Pokud je cílem směrnice vypracování hlukových map, pak zkrátka (ve světle článku 249 SES) nemůže prezident (a ani Parlament) říci – „my hlukové mapy nechceme.“ Ta Vaše analogie s nemožností poslance hlasovat proti „vypracovávání hlukových map“ myslím není zcela přesná. Přesnější je taková, která říká: „ani prezident, ani Parlament (čili oba orgány členského státu – kterým individuální poslanec není) nemohou zpochybňovat povinnosti, které pro ně vyplývají z práva EU – zde tedy dosáhnout cíle směrnice (= vypracovat hlukovou mapu).

Nález Léková vyhláška však dopad Cukerných kvót III dosti omezil, když stanovil, že měřítkem přezkumu Ústavním soudem je pouze ústavní pořádek a nikoliv ustanovení práva EU. Porušení práva EU tedy není porušením Ústavy. Ústavní soud se ale v tomto podruhé jmenovaném nálezu bohužel nevymezil proti Cukerným kvótám, proto si také nejsem jistý, nakolik ještě základní myšlenka Cukerných kvót III, o kterou se opírám, obstojí.

Ve světle skutečnosti, že jsou rozhodnutí prezidenta vetovat nepřezkoumatelná, jsou však výše uvedené úvahy v naší ústavní kultuře (která je dosti autoritářská a vnímá jako relevantní pouze to, co se opírá o konkrétní mocenský výron) více méně akademické.

Tomáši Sobkovi:
Díky ta tuhle úvahu, přiznám se, že takhle uvažovat mě nenapadlo. Intuitivně bych odpověděl, že nedostatek pravomoci k vydání aktu nemusí znamenat jeho nicotnost, ale musel bych dohledávat, jak k takové situaci přistupují konkrétní právní řády. Pokud jde o nás – v Cukerných kvótách III také ÚS shledal, že ta nařízení vlády byla vydána ultra vires a přesto je výslovně rušil…

Tomáši Pecinovi:
„Pravidlo o povinném uvádění jména berte jako výsledek určité zkušenosti, která se nemusí každému líbit, ale je to skutečně něco, co se tady osvědčilo. Rozhodně nepodezírám autory blogu ze snahy o vaši kultivaci, v tom jsou fakt nevinně! :-)“

Asi bych nečekal, že to někdy k Vašemu komentáři řeknu, ale bezvýhradně souhlasím a děkuji :-)

Pavlovi Hasenkopfovi:
Já jsem opravdu rád, že s námi diskutujete (bez ironie – věřte tomu nebo ne, poslední věc, o kterou bych stál, je uzavření se do bloku „kluků, co spolu mluvíme“). Pokud Vám to však působí duševní muka a zároveň nedokážete odolat svodům svých škodolibých kamarádek, pak Vám můžu jen poradit, abyste si zablokoval stránku JP ve svém prohlížeči. Já osobně budu rád, když to neuděláte.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Úvahou, že president není oprávněn k vetu, jakkoli ji legitimně opřete o komunitární právo, ovšem uděláte z vnitrostátního ústavního práva kůlničku na dříví. Nešel bych touto cestou…

Petr Bříza řekl(a)...

K debatě Honzy Komárka, Tomáše Sobka a Tomáše Peciny o "nicotnosti" prezidentského veta

Nicotnost je taková zvláštní kategorie, vždy jsem ji chápal jako jakousi očividnou neplatnost, neplatnost, kterou nelze zhojit a která se rovná fikci neexistence daného aktu. Ta neplatnost je tak očividná, tak závažná a zřejmá, že není třeba soudu, aby ji deklaroval. JENŽE, chcete-li tvrdit, že daný akt nicotný není, dozvíte se zase jen u soudu, je-li tomu tak či nikoliv. Osobně si případ, kdy by prezidentské veto mohlo být nicotné, tedy zcela očividně a bezpochyby neplatné, nedovedu představit. I u té nejpřísnější směrnice se dá argumentovat, že zákonodárce mohl použít tu a tam jiné slovo při implementaci, třeba i s argumentací, že panu prezidentovi jde o kultivovanost jazyka našich předpisů.

Navíc mám pocit, že důvody veta tvrzené prezidentem jsou z povahy věci irelevantní, přinejmenším z pohledu ústavního práva, a může se posuzovat pouze akt veta jako takový, zda vede k neústavnímu výsledku.

Možná by se dalo konstruovat (s výhradou Lékové vyhlášky, kterou již zmínil Honza), že každé veto po uplynutí transpoziční lhůty je nicotné, ale co když takové veto brání implementaci, která nebyla provedena ústavně nejšetrnějším způsobem? Proto si myslím, že i veto učiněné po uplynutí transpoziční lhůty by muselo být shledáno neplatným výrokem soudu, a nelze dovozovat nicotnost per se. Zde se ale dostáváme do roviny soudní (ne)přezkoumatelnosti aktu veta, a to už je na úplně jinou debatu...

Petr Bříza řekl(a)...

Speciální komentář pro Pavla Hasenkopfa

Ahoj Pavle,
stejně jako Honza lituji nedopatření s Tvým "nepodepsaným" komentářem pod Úřadem vlády, ale jinak Tvým nářkům příliš nerozumím.

Nechceme nic více než podepsané komentáře, které budou místo osobních útoků věcné. Taková pravidla jsou obvyklá nejen v USA, ale i jinde a jako správci blogu máme na jejich stanovení právo.

Podívám-li se např. pod Honzův post o prezidentu Klausovi, vidím tam mnoho nesouhlasných reakcí, kterým nebyl zkřiven vlásek. Nebohý příspěvek pana "Kučery," který jsem smazal, obsahoval jen urážky. Jako všechny smazané komentáře, máme i tento uložen, takže není problém Ti jej poslat, abys viděl, že je to jen plevel, který však bohužel jen provokuje další příspěvky podobné úrovně a odrazuje slušné přispěvatele, a to je důvod, proč takové výkřiky zde neponecháváme.

Samozřejmě, pokud je pro Tebe takový přístup absolutně netolerovatelný, platí, že ani Tebe ani nikoho jiného nikdo nenutí zdejší stránku navštěvovat, natož všechno číst. Přijde mi trochu úsměvné, když si sem lidi chodí stěžovat, že někomu něco kážeme, nařizujeme, vnucujeme, jako kdyby snad byla četba JP povinná...

Když se mi nějaká internetová stránka nelíbí (a že jich je), tak na ni prostě nechodím a ne že jsem tam každý den několikrát...

Nicméně osobně jsem stejně jako Honza rád, že jsi zde začal diskutovat, a to přesto, nebo snad právě proto, že se naše názory na mnohé (byť možná nikoliv na vše) rozcházejí. Proto si též troufám doufat, že zde budeme moci spolu (ne)souhlasit i do budoucna.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Souhlasím, rozdíl mezi zrušeným aktem a aktem, u něhož byla vyslovena nicotnost, je velmi subtilní, v podstatě spočívá jen v tom, že u toho druhého nebylo možno uplatnit presumpci správnosti, takže např. plnění podle nicotného rozsudku nebylo plněním bona fide.

Do nicotnosti (a ani do neplatnosti) presidentského veta bych ale doporučoval nejít, protože by se zakrátko mohlo ukázat, že jeden si myslí to, druhý ono, Ústavní soud, který by takový spor mohl jedině rozhodnout, by nejspíš vyslovil svou nepříslušnost, a výsledkem by byla ústavní krise.

Podle mne je nutné pohlížet na presidentské veto jako na platné a na transposiční zákon jako na nepřijatý. Upřednostnit komunitární legislativu před národním ústavním právem nemá podklad ani v Ústavě, ani tomu nenasvědčuje vývoj judikatury ostatních členských států (příkladmo nález spolkového Ústavního soudu ohledně nepřípustnosti předání německého občana na základě eurozatykače).

Anonymní řekl(a)...

OK, otázku "chcete mne vůbec tady"? jste mi ušetřili. S výjimkou nejmenované lady jsem se nikdy nikomu nevnucoval ... takže se pokusím ono "zde" nevidět a budu se řídit stejným přikázáním, jaké jsem si stanovil pro ICC: "Když tomu chtějí věřit, mají to mít, máme tisíc a jednu nesmyslnějších institucí". Pokud mne vyloženě nenaserete, možná se tady i zaregistruju. (Technická: Nasrat mne není až tak složitý úkol ...) Smím teď jednu vyloženě sprostou otázku, tu z nejsprostších?: Odhlédnu-li od všech logických argumentů, čistě instinktivně nemohu nevidět, že většina z vás VK právě nemilujete - to já také ne, této výsadě se těší úplně jiná lady - troufnete si někdo z Vás zformulovat mi stručně v několika málo bodech, čím Vás ten VK tak strašně sere, že se nad to nedokážete ani trošku povznést? (Btw, už to, že vás sere, je bod pro něj ...). Argument "nemá smysl pro humor" vynechte, ten Vám vymlouvat nebudu. Či jinak, smysl pro humor sice má, ale je to ten druh humoru, který většina zdejších štamgastů zjevně nepochopila (útěchou jim může být, že v tom nejsou sami a že i většina KPR - té části, co bude i po něm - některé jeho hlášky z nějakého mně nepochopitelného důvodu bere vážně a ne a ne si připustit, že si nich ve skutečnosti dělá .....).

P.H.

P.S.: Ještě k tomu podepisování: Když se někdo jmenuje Jan Novák, je to brnkačka, Nováků Janů je jak na ....o. Když se ale někdo jmenuje jako já, musí se smířit s tím, že díky nejvzácnější funkci google o něm kdejaký debil ví okamžitě všechno, co se kdy objevilo na internetu ... a Pavel Hasenkopf se už skoro 15 let vyskytuje na zeměkouli jen jeden, pokud vím. (A i navzdory tomu ho půl českého internetu zná pod zcela jinou značkou, které si po těch letech cením daleko víc ... a asi setina zná ještě další nick, který nemá s politikou ani právem společného už vůbec lautr nic).

A protože normotvůrkyně Elsa, Felis catus domesticus, Linnaeus 1758, právě stanovila normu, že jí mám dát okamžitě nažrat, tak dobrou noc. Kočka nepočká a já raději nechci dohlížet případných sankcí ...

Anonymní řekl(a)...

A ještě jedna věc: Když jsem ještě pracoval ve Sněmovně, bylo vyloučeno, abych pod svým jménem psal na internet. Ostatně, řada ministerstev (např. MZV) to má dodnes v dávno zapomenutých interních směrnicích, že k publikaci potřebujete souhlas nadřízeného, který může i rozhodnout, že publikaci sice dovolí, ale s dovětkem, že se "jedná výhradně o osobní názory autora, které vždy nutně nemusí odpovídat stanovisku ministerstva XY". Jestli mne VK něčím příjemně překvapil, tak právě tím, že nikomu vyjadřovat veřejně jeho vlastní názory nebrání ... než jsem zaal pracovat pro něho, musel jsem používat pseudonym. A znám také jednu vzácnou lady, kterou veřejné vyjádření osobního názoru (v kauze katarského pedofila) stálo místo ve státní správě ... prostě ji Němec neustál ... ... takže chtít podpis vlastním jménem na jednu stranu chápu, na stranu druhou se tím dost možná o mnohé připravujete - ne každý má za šéfa Klause a může si to dovolit ...

P.H.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Myslím si, že rozumný názor na otázku nicotnosti veta vyslovil Tomáš Pecina v posledním postu. Teoreticky je sice nicotnost jasná, a spadá tam i nedostatek pravomoci, prakticky však je hranice velmi subtilní. V případě pochybností o nicotnosti je nutné deklaratorní rozhodnutí určitého orgánu (zpravidla soudu), a protože tady žádné takové rozhodnutí není možné, je celá diskuse o nicotnosti veta prezidenta republiky zcela akademická (ostatně právě proto normativisté zpochybňují nicotnost jako takovou, neboť tvrdí, že nicotnost není vlastnost "nicotné" normy, ale je to naopak v podstatě norma vydaná ex post, která prohlásí normu "nicotnou" za normu neexistující. S tím se dá souhlasit, byť to samozřejěm je v rozporu třeba s teorií správního práva).
S názory Jana Komárka sice souzním, ale myslím si, že směřují spíše do oblasti politické než do oblasti právní.
Závěr: prezidentova pravomoc vetovat jakýkoliv zákon je z právního pohledu nedotčená evropským právem, a úvahy o zdrženlivosti vůči transpozičním zákonům bez možnosti diskrece jsou úvahy směřující na politickou odpovědnost prezidenta, nemají však jakékoliv konsekvence právní.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Výzva ke slohové práci na thema "Proč nemám rád Václava Klause", ač motivující, směřuje z větší části mimo právo a nemá proto valného smyslu postovat takový esej in extenso na právnický blog (namátkou: kuponová privatisace, popírání legitimity občanské společnosti, oposiční smlouva, implose ODS ve stranu jednoho muže, podpora českého šovinismu…).

Z oblasti práva lze Klausovi vytknout zejména to, že právu absolutně nerozumí, z čehož mj. plyne, že jeho význam podceňuje a tvrdí, zjednodušeně řečeno, že společnost by nejlépe fungovala bez právníků, na základě jakési mythisované ekonomické samoregulace.

Tato na povrchu liberální a líbivá představa je hrubým nepochopením liberalismu, protože za fungováním západních společností stojí velmi sofistikovaný, složitě strukturovaný a tradiční právní systém, který zaručuje tržním silám ("neviditelné ruce trhu") férové podmínky. Bez takového systému (právního rámce) nevznikne v postkomunistické zemi blahobyt, ale Ukrajina, čímž rozumím náhradu právní regulace regulací mafiánskou: místo, aby si podnikatel platil drahé právníky, musí si zaplatit ještě dražšího mafiána a ochranku, a aby mohlo jeho podnikání fungovat na basi rovných příležitostí a úspěchu nejschopnějšího (což je liberalistická mantra), musí podnikatel neustále uplácet policii, úředníky a politiky. Výsledkem jsou astronomické výdaje, s výdaji na právníky neporovnatelné, a z makrohlediska totálně dysfunkční, a prohnilý stát, ve kterém se investuje nikoli do výrobních prostředků, ale do věcí výrazně neproduktivních až kontraproduktivních, jako jsou pancéřovaná auta, zbraně pro bodyguardy a platy nejrůznějších vymahačů dluhů a/nebo výpalného (což je realita na zmiňované Ukrajině, v České republice se to děje také, jen v menším měřítku a ne tak ostentativně: nejnovější skandál kolem T-čka a I-čka, stejně jako celá řada předchozích afér, nedává nicméně velký prostor k pochybnostem, jak tu podnikání vypadá).

Tudíž, podcenění práva Klausovou garniturou (vulgárně: útěk ekonomů před právníky) je jedním z důvodů, proč je na tom Česká republika daleko hůř, než být mohla.