Proč nemluví na Ústavním soudě česky? A měli by?
Poslední post Vojty Šimíčka je určitě zajímavý a otevírá důležité otázky. Chtěl jsem k němu původně napsat komentář, který by se týkal tématu, ale než jsem se rozhoupal, bylo toho v diskusi řečeno tolik, že se má plánovaná intervence stala oním příslovečným dřívím neseným do lesa. I tak mne ale Vojtův příspěvek nakonec přiměl k vyjádření. Ovšem k vyjádření s hlavním tématem postu absolutně nesouvisejícím. Mě na něm totiž zaujala jedna úplně bagatelní věc. Opravdu taková banalita, nebo-li nepodstatnost. Věc, kterou jsem nechtěl vyvolávat off-topic diskusi, která by odváděla pozornost od důležitého tématu. A tak jsem ji radši izoloval a strčil do tohoto samostatného postu, či snad spíše glosy, protože nějaké delší pojednání si to „ono“ ani nezaslouží.
Onou banalitou aktivující mou pozornost bylo použití latinského obratu „infra dignitatem curiae“ ve Vojtou citovaném usnesení.
Latinu jsem nikdy systematicky nestudoval, ale při větší a menší znalosti jiných jazyků a toho mála latiny, co člověk tak během života porůznu pochytí, nebyl naštěstí problém dovtípit se, co že tím autor chtěl říci. Nicméně jen tak cvičně jsem to poslal kamarádovi, vysokoškolákovi, leč neprávníkovi, a ten nevěděl, která bije. Nevěděl to ani jiný vysokoškolák, finanční analytik jedné banky. Stejně dopadla i psycholožka pracující v personální agentuře... Referentka ústředního úřadu státní správy se mi též poctivě přiznala, že jí to „ale vůbec nic neříká.“ Nakonec jsem se chtěl zeptat prodavačky v Tescu, ale ta stěží rozuměla češtině...
Proč tedy na nás všechny, jejichž mateřskou řečí je čeština, mluví Ústavní soud latinsky?
Ano, vím, není to otázka zásadní a na tomto blogu není ani úplně nová, protože nad srozumitelností a literárním stylem Ústavního soudu a jeho jednotlivých soudců jsme na Jiném právu již mudrovali, a to například zde či zde. Nedá mi to však, abych tu debatu, z trochu jiného úhlu, zase neotevřel.
Používání slov a frází z latiny ale i dalších cizích jazyků, obvykle angličtiny, francouzštiny či případně němčiny je zvláštním problémem srozumitelnosti soudních rozhodnutí. Pokud si mi nedávno jeden kolega stěžoval, že Ústavní soud na dvou stranách rozplizle a zmateně popisuje něco, co by šlo říci jedním jasným odstavcem, jedná se o jev zcela jistě politováníhodný, nicméně přece jen odlišný od situace, kdy soud v rámci jinak srozumitelného textu použije náhle cizojazyčný obrat. Pro ty, kdo daný cizí jazyk ovládají, je takový text i nadále zcela srozumitelný a nebudou tedy jistě v tomto ohledu na soud žehrat. Na druhé straně pro ty, kdo daný jazyk neznají, se text stává zcela nesrozumitelným v míře, v jaké je dané slovo či obrat rozhodující pro pochopení významu dané pasáže.
Zatímco tedy text psaný zmateným, složitým a často šroubovaným jazykem ztěžuje život prakticky každému, text prodchnutý cizojazyčnými obraty pouze někomu. Zato však většinou naprosto zbytečně. Jestliže pro onen složitý, zmatený a šroubovaný jazyk může být snad „omluvou“ snaha o vytvoření textu tak vágního, aby si v něm každý našel to „své“ a tím svůj souhlas s rozhodnutím udělil dostatečný počet soudců, pro používání cizího jazyka tam, kde existuje zcela výstižný český ekvivalent, omluvu nemám. Aniž bych chtěl rozviřovat debatu o tom, kdo všechno je adresátem rozhodnutí Ústavního soudu, určitě se shodneme na tom, že jazykem řízení u této instituce je čeština a že je to právě tento jazyk, jehož znalost se obecně u adresátů jeho rozhodnutí předpokládá.
A přece k nám Ústavní soud promlouvá latinsky. Možná si dotyčný asistent či soudce myslí, že tím zdůrazní, jak jsou všichni na tom Ústavním soudě vzdělaní. Pouze český text by zřejmě působil moc prostě, příliš obyčejně, málo intelektuálně... Nebo jsou třeba přesvědčeni, že cizojazyčná fráze posiluje právní argumentaci... Nebo snad věří tomu, že i skladník ve šroubárně si čte Vergilia v originále...?
Nevím... Ať tak či tak, domnívám se, že soudní rozhodnutí by mělo být psáno tak, aby mu v rámci možností rozuměl každý. A třebaže to v praxi není vždy jednoduché a v některých složitých případech téměř nemožné, neměli by to soudci komplikovat aspoň tam, kde to není nutné. A to nejen proto, že počet použitých cizojazyčných výrazů není přímo úměrný inteligenci autora, nezlepšuje právní argumentaci a neoslňuje skladníky ani ve šroubárnách ani nikde jinde. Čeština může působit kultivovaně, vzletně a na úrovni i tehdy, zůstane-li ušetřena latinských frází. A naopak, ubohý styl, stejně jako hloupý rozsudek, nezachrání ani báseň ve staré řečtině...
Co vím, tak osobně si nepamatuji, že by např. rozsudky Nejvyššího soudu USA překypovaly latinismy či frázemi z jiných jazyků. Snad v těch starších, ještě z 19. století se sem tam objeví nějaký francouzský výraz, ale to většinou tam, kde neexistoval dostatečně výstižný anglický ekvivalent. A to je také jeden z mála případů, kdy bych použití cizojazyčných obratů v soudních rozhodnutích akceptoval. Uznávám totiž, že ne pro všechny pojmy může existovat zcela výstižný český obrat. Pak bych to snad toleroval i v případech, kdy se jedná o fráze či slova, jejichž používání zobecnělo natolik, že jsou přinejmenším v široké odborné veřejnosti dobře známy, jako např. „de lege ferenda“, „de lege lata“ atp.
Možná by mohl někdo namítnout, že i tento blog, mé příspěvky nevyjímaje, se hemží nejen slovy ale i celými pasážemi v angličtině, francouzštině, i v té latině. Stejně tak by se v našich akademických článcích našly výrazy, jež by jistě bylo často možné nahradit češtinou. Nu, nerad bych mluvil za kolegy (byť tedy Honza s Michalem zde a zde sympaticky přiznali, že čím méně jsou si něčím jisti, tím nesrozumitelněji píšou a tím více cizích výrazů používají), ale pokud jde o můj pohled, tak bych řekl, že je zde základní rozdíl mezi adresáty a také druhem našich sdělení. Na blogu píšeme primárně pro právníky, navíc čtenáři jsou převážně mladí lidé, kteří dané jazyky většinou ovládají. Delší pasáže (alespoň já) nepřekládáme také z pohodlnosti, protože by se pak psaní některých postů stalo neúměrně časově náročným. Podobné platí pro psaní do odborných časopisů, kde navíc primárním adresátem bývá akademická obec a určitá míra intelektuálního snobismu je zde obvyklá a bez vytáček přiznávám, že člověk tomu sem tam podlehne (v jaké míře, to ať soudí jiní). Zcela zásadní je však ten rozdíl v druhu sdělení – v našem případě se nejedná o autoritativní výklad práva, jímž bychom deklarovali či dokonce zakládali něčí práva či povinnosti.
A já se domnívám, že pokud někdo rozhoduje o tom, že jiný přijde o pozemek nebo mu bude odebráno dítě, pak by bylo pěkné, kdyby se mohl o důvodech takového rozhodnutí dozvědět cele a úplně v jazyce, kterému rozumí, a nemusel chodit do latinských hodin profesora Hrbolka.
Nebo je snad užívání českého jazyka infra dignitatem curiae bohemiae?
Onou banalitou aktivující mou pozornost bylo použití latinského obratu „infra dignitatem curiae“ ve Vojtou citovaném usnesení.
Latinu jsem nikdy systematicky nestudoval, ale při větší a menší znalosti jiných jazyků a toho mála latiny, co člověk tak během života porůznu pochytí, nebyl naštěstí problém dovtípit se, co že tím autor chtěl říci. Nicméně jen tak cvičně jsem to poslal kamarádovi, vysokoškolákovi, leč neprávníkovi, a ten nevěděl, která bije. Nevěděl to ani jiný vysokoškolák, finanční analytik jedné banky. Stejně dopadla i psycholožka pracující v personální agentuře... Referentka ústředního úřadu státní správy se mi též poctivě přiznala, že jí to „ale vůbec nic neříká.“ Nakonec jsem se chtěl zeptat prodavačky v Tescu, ale ta stěží rozuměla češtině...
Proč tedy na nás všechny, jejichž mateřskou řečí je čeština, mluví Ústavní soud latinsky?
Ano, vím, není to otázka zásadní a na tomto blogu není ani úplně nová, protože nad srozumitelností a literárním stylem Ústavního soudu a jeho jednotlivých soudců jsme na Jiném právu již mudrovali, a to například zde či zde. Nedá mi to však, abych tu debatu, z trochu jiného úhlu, zase neotevřel.
Používání slov a frází z latiny ale i dalších cizích jazyků, obvykle angličtiny, francouzštiny či případně němčiny je zvláštním problémem srozumitelnosti soudních rozhodnutí. Pokud si mi nedávno jeden kolega stěžoval, že Ústavní soud na dvou stranách rozplizle a zmateně popisuje něco, co by šlo říci jedním jasným odstavcem, jedná se o jev zcela jistě politováníhodný, nicméně přece jen odlišný od situace, kdy soud v rámci jinak srozumitelného textu použije náhle cizojazyčný obrat. Pro ty, kdo daný cizí jazyk ovládají, je takový text i nadále zcela srozumitelný a nebudou tedy jistě v tomto ohledu na soud žehrat. Na druhé straně pro ty, kdo daný jazyk neznají, se text stává zcela nesrozumitelným v míře, v jaké je dané slovo či obrat rozhodující pro pochopení významu dané pasáže.
Zatímco tedy text psaný zmateným, složitým a často šroubovaným jazykem ztěžuje život prakticky každému, text prodchnutý cizojazyčnými obraty pouze někomu. Zato však většinou naprosto zbytečně. Jestliže pro onen složitý, zmatený a šroubovaný jazyk může být snad „omluvou“ snaha o vytvoření textu tak vágního, aby si v něm každý našel to „své“ a tím svůj souhlas s rozhodnutím udělil dostatečný počet soudců, pro používání cizího jazyka tam, kde existuje zcela výstižný český ekvivalent, omluvu nemám. Aniž bych chtěl rozviřovat debatu o tom, kdo všechno je adresátem rozhodnutí Ústavního soudu, určitě se shodneme na tom, že jazykem řízení u této instituce je čeština a že je to právě tento jazyk, jehož znalost se obecně u adresátů jeho rozhodnutí předpokládá.
A přece k nám Ústavní soud promlouvá latinsky. Možná si dotyčný asistent či soudce myslí, že tím zdůrazní, jak jsou všichni na tom Ústavním soudě vzdělaní. Pouze český text by zřejmě působil moc prostě, příliš obyčejně, málo intelektuálně... Nebo jsou třeba přesvědčeni, že cizojazyčná fráze posiluje právní argumentaci... Nebo snad věří tomu, že i skladník ve šroubárně si čte Vergilia v originále...?
Nevím... Ať tak či tak, domnívám se, že soudní rozhodnutí by mělo být psáno tak, aby mu v rámci možností rozuměl každý. A třebaže to v praxi není vždy jednoduché a v některých složitých případech téměř nemožné, neměli by to soudci komplikovat aspoň tam, kde to není nutné. A to nejen proto, že počet použitých cizojazyčných výrazů není přímo úměrný inteligenci autora, nezlepšuje právní argumentaci a neoslňuje skladníky ani ve šroubárnách ani nikde jinde. Čeština může působit kultivovaně, vzletně a na úrovni i tehdy, zůstane-li ušetřena latinských frází. A naopak, ubohý styl, stejně jako hloupý rozsudek, nezachrání ani báseň ve staré řečtině...
Co vím, tak osobně si nepamatuji, že by např. rozsudky Nejvyššího soudu USA překypovaly latinismy či frázemi z jiných jazyků. Snad v těch starších, ještě z 19. století se sem tam objeví nějaký francouzský výraz, ale to většinou tam, kde neexistoval dostatečně výstižný anglický ekvivalent. A to je také jeden z mála případů, kdy bych použití cizojazyčných obratů v soudních rozhodnutích akceptoval. Uznávám totiž, že ne pro všechny pojmy může existovat zcela výstižný český obrat. Pak bych to snad toleroval i v případech, kdy se jedná o fráze či slova, jejichž používání zobecnělo natolik, že jsou přinejmenším v široké odborné veřejnosti dobře známy, jako např. „de lege ferenda“, „de lege lata“ atp.
Možná by mohl někdo namítnout, že i tento blog, mé příspěvky nevyjímaje, se hemží nejen slovy ale i celými pasážemi v angličtině, francouzštině, i v té latině. Stejně tak by se v našich akademických článcích našly výrazy, jež by jistě bylo často možné nahradit češtinou. Nu, nerad bych mluvil za kolegy (byť tedy Honza s Michalem zde a zde sympaticky přiznali, že čím méně jsou si něčím jisti, tím nesrozumitelněji píšou a tím více cizích výrazů používají), ale pokud jde o můj pohled, tak bych řekl, že je zde základní rozdíl mezi adresáty a také druhem našich sdělení. Na blogu píšeme primárně pro právníky, navíc čtenáři jsou převážně mladí lidé, kteří dané jazyky většinou ovládají. Delší pasáže (alespoň já) nepřekládáme také z pohodlnosti, protože by se pak psaní některých postů stalo neúměrně časově náročným. Podobné platí pro psaní do odborných časopisů, kde navíc primárním adresátem bývá akademická obec a určitá míra intelektuálního snobismu je zde obvyklá a bez vytáček přiznávám, že člověk tomu sem tam podlehne (v jaké míře, to ať soudí jiní). Zcela zásadní je však ten rozdíl v druhu sdělení – v našem případě se nejedná o autoritativní výklad práva, jímž bychom deklarovali či dokonce zakládali něčí práva či povinnosti.
A já se domnívám, že pokud někdo rozhoduje o tom, že jiný přijde o pozemek nebo mu bude odebráno dítě, pak by bylo pěkné, kdyby se mohl o důvodech takového rozhodnutí dozvědět cele a úplně v jazyce, kterému rozumí, a nemusel chodit do latinských hodin profesora Hrbolka.
Nebo je snad užívání českého jazyka infra dignitatem curiae bohemiae?