10 září 2012

Helena Bončková: Evropské právo nahlížené z krkonošských hřbetů

Jako lákadlo pro ty z Vás, kdo uvažují, jak strávit část prázdnin příští léto...

Studentská organizace Common Law Society letos uspořádala letní školu zaměřenou na právo Evropské unie – „EU Law: The View from a Mountain“. Bylo tomu tak poprvé a hned úvodem nutno podotknout, že to byla premiéra vyloženě úspěšná. Dva červencové týdny strávené pod krkonošskými vrcholy ve Špindlerově mlýně rozhodně nelituji. Letní škola si svým obsahem a kvalitou přednášejících v ničem nezadala s obdobnými letními školami pořádanými v Budapešti (Weilerova „Total Law“) nebo ve Florencii („Academy of European Law“), které jsem v předchozích letech měla rovněž možnost absolvovat. Naopak v mých očích je dokázala v mnohém překonat.

Osobně mě nadchla už samotná představa kvalitní letní školy v České republice. Byť chápu, že pro mnohé je cestování za novými poznatky do atraktivních destinací v zahraničí lákavou vidinou, v mém případě však byly prázdninové tužby po roce stráveném v zahraničí přesně opačné. Cena letní školy ve výši 12 600,- Kč mi přišla přiměřená, většina studentů si ji navíc při troše šikovnosti může nechat proplatit z univerzitních stipendijních fondů. Proces přihlášení a veškerá administrativa byla sympaticky jednoduchá. Ke stručné elektronické přihlášce stačilo zaslat životopis a případná doporučení. O letní školu byl zájem hned napoprvé, přijata byla zhruba třetina přihlášených uchazečů. Mezi účastníky převládali čeští a slovenští studenti, i když většina z nich primárně studovala v zahraničí. Druhá půlka účastníků však byla umně vybrána z řady dalších členských států EU, Číny a Tajwanu. Ve výsledku tak o zajímavé diskuze a různorodost pohledů a názorů nebyla nouze. Vyučujícím jazykem byla samozřejmě angličtina.

Hlavní kurz věnovaný veřejnému právu EU byl přednášen Janem Komárkem a společně s prakticky orientovanými semináři vedenými odborníky z praxe pro mne představoval jednoznačně nejzajímavější bod programu. V tomto ohledu mám za to, že krkonošská letní škola předčila i výše uvedené kurzy v Budapešti a Florencii. V Budapešti jsem komplexnější a jednotlivá témata spojující kurz postrádala, v důsledku čehož se někteří přednášející ve svém výkladu překrývali. Ve Florencii mne obdobný kurz věnovaný konstitucionalizaci unijního práva příliš nenadchnul, byť byl přednášen charismatickým Franzem Mayerem, v zásadě se však jednalo o základní kurz z dějin evropské integrace a základů unijního práva. Komárkův kurz byl naopak jednoznačně pokročilý, zároveň však dostatečně komplexní a zasazený do policko-právního kontextu. V probírané látce se tak neztratili ani studenti politických věd ani právníci.

Nesrovnatelnou výhodou oproti jiným letním školám byl příjemný mix teorie a praxe. Hlavní kurz byl doplněn tematickými semináři s odborníky z praxe, jmenovitě s vedoucí oddělení Senátu ČR pro EU Adélou Šuchmanovou, advokátem Petrem Břízou, soudcem Janem Passerem, vládním zmocněncem pro zastupování ČR před Soudním dvorem EU Martinem Smolkem nebo vedoucím odboru unijního práva ministerstva zahraničních věcí Emilem Rufferem. Nevýhodou těchto seminářů mohlo být jejich zasazení do českého kontextu, čímž v očích zahraničních účastníků letní školy patrně ztrácely na atraktivitě. Hlavní kurz byl dále doplněn specializovaným kurzem Michala Bobka, jenž se věnoval vnějším limitům unijního práva, a dále několika přednáškami z úst hostujících vyučujících, konkrétně Damiena Chalmerse, Stefana Van den Bogaerta, Florise de Witte, Alexandra Saydé, Mateje Avbelje a Alicie Hinarejos. Ve výsledku tak byl program bohatý jak na témata, tak na diskuze se zahraničními přednášejícími zvučných jmen, a to vše ve vyloženě neformálním a sympatickém prostředí krkonošské boudy. V mých očích bylo jedinou pihou na celkové kráse programu možná zbytečně překrývající se téma měnové krize (Chalmers, Bogaert, Hinarejos). Na druhou stranu je třeba otevřeně přiznat, že problematika měnové unie mým šálkem čaje není, byť se momentálně nepochybně jedná o „být či nebýt“ současné unijní politiky.

Jednoznačným pozitivem letní školy byla skutečnost, že se většina přednášek odehrávala na čerstvém vzduchu. Sluncem spálené nosy tak střídala lehká epidemie rýmiček a naopak, ale už kvůli těm výhledům na zelené vrcholky to stálo za to. Jednotlivé kurzy byly doplněny řadou doprovodných studijních materiálů, i když pouze v elektronické podobě. Svým objemem si však nezadaly se standardními semestrálními univerzitními kurzy. Materiály byly navíc dostupné v dostatečném časovém předstihu, takže se do nich ti poctiví studijní nadšenci mohli zakousnout již několik týdnů před zahájením letní školy. Skutečným nočním ptákům a na studentské párty a krkonošské krásy vysoce odolným jedincům se pak mohlo podařit na četbu vyšetřit i několik hodin v průběhu samotné letní školy. Zajímavou třešničkou na dortu oficiálního programu představoval moot court, do něhož se mohli přihlásit všichni účastníci letní školy. Pro velký zájem však nakonec soutěžily pouze čtyři dvoučlenné týmy. Pro mne osobně byla účast v moot courtu premiérová a trochu intenzivnějšího studijního zápřahu rozhodně nelituji. Byla to po všech stránkách přínosná zkušenost, stejně jako celá krkonošská letní škola unijního práva. Takže suma sumárum: palec nahoru!

Text byl publikován v prázdninovém čísle Bulletinu Centra pro lidská práva a demokratizaci, s jehož obsahem se můžete seznámit zde [PDF].
Celý příspěvek

I. Sjezd nemocničních právníků

Zaměřeno na novou zdravotnickou legislativu v oblasti poskytování zdravotních služeb a její praktickou aplikaci (zejména zákon o zdravotních službách, zákon o specifických zdravotních službách a zákon o zdravotnické záchranné službě).

Termín: 22.-23. listopadu 2012

Určeno pro: nemocniční právníky, advokáty spolupracující se zdravotnickými zařízeními, právníky zdravotních pojišťoven a státní správy i samosprávy

Místo konání: Hotel Gustav Mahler, Křížová 4, Jihlava, www.hotelgmahler.cz

Organizační výbor: MUDr. Mgr. Jolana Těšinová, JUDr. Alena Tobiášová, Mgr. Radek Policar, Mgr. Radek Suchý, Mgr. Libor Vejnar

Kontakt pro registraci: Michaela Kabátková, tel. 257272350, e-mail: michaela.kabatkova@health.cz nebo prostřednictvím webových stránek www.medicinskepravo.cz

V rámci pořádaného setkání bychom rádi část programu věnovali sdílení zkušeností vyplývajících ze sporů pacientů, jejich blízkých, resp. pozůstalých vedených proti poskytovatelům zdravotních služeb.

Za tímto účelem vyzýváme všechny nemocniční právníky, kteří se hodlají účastnit I. sjezdu nemocničních právníků a zároveň by rádi seznámili své kolegy s podrobnostmi konkrétního soudního sporu, aby nám zaslali anotaci svého vystoupení. Nemusí být nutně zástupci účastníků daného soudního řízení.

Své návrhy nám prosím zasílejte v následujícím formátu:
- identifikace autora (jméno a příjmení, ve které nemocnici působí, telefonní číslo, e-mailová adresa),
- název příspěvku,
- stručný obsah příspěvku (max. 1 normostrana, tj. 1800 znaků s mezerami v MS Word),
- názvy soudních instancí, které v dané věci rozhodovaly, data a spisové značky (např. MS Brno, 1. 12. 2008, 5C 128/2006; KS Brno, 8. 9. 2009, 20Co 267/2008; NS, 10. 10. 2010, 25Cdo 1293/ 2009).

Garantujeme vám, že naším cílem bude vybrat co nejvíce příspěvků, které mohou co nejvíce obohatit ostatní účastníky sjezdu.

Využijte prosím této jedinečné příležitosti sdílet své zkušenosti s ostatními nemocničními právníky a díky poskytnutým informacím svým kolegům napomoci v jejich nelehké práci.

Návrhy prosím zasílejte v termínu do 21. října 2012 na mail jolana.tesinova@health.cz nebo policar@mou.cz.
Celý příspěvek

09 září 2012

Vyhlášení nejlepších letních Kafků

Doufala jsem, že se do Letní literární soutěže Jiného práva přihlásí alespoň tři lidé, aby velkorysý počet cen nevypadal směšně. Fakt, že soutěž nakonec zaznamenala zhruba desetinásobný počet kvalitních příspěvků, mě naplnil pýchou: čtenáři Jiného práva píší, a nejen to - píší velmi dobře. Tímto děkuji všem, kteří se zúčastnili, za jejich čas, nápady a hlavně odvahu jít s kůží na trh. Několikrát jsem přečetla všechny příspěvky a do notesu zaznamenala řadu postřehů, především ten, že všechny zúčastněné texty zasluhují hlubší rozbor. Na zveřejnění kritického poznámkového aparátu ke všem příspěvkům zde bohužel není místo, ale napadlo mě něco jiného: během podzimu budu pořádat jednorázový odpolední kurz, přesněji řečeno trénink stylistiky pro právníky (motto: zapomeňte na to, že psaní je souborem mluvnických a slohotvorných činitelů, skutečné psaní je.... však víte!). Obvykle pracuji s předem zaslanými texty účastníků, a tak - pokud by někdo z vás měl zájem se přihlásit spolu se svým zdejším soutěžním příspěvkem, dejte mi vědět na bcechova@centrum.cz. A nyní, vzhůru k vyhodnocení a vyhlášení výsledků!
Celý příspěvek

08 září 2012

Nejdůležitější lekce amerického ústavního práva poslední dekády

Jak vědí i pozorní diváci filmů o Batmanovi, jedním z hlavních dilemat boje s mezinárodním terorismem poslední dekády byl konflikt mezi svobodou a bezpečností. Tedy otázka, jak moc lidská práva omezíme v zájmu zajištění bezpečí. Jaký je v současnosti stav této debaty v USA? Lidskoprávní aktivisté sice před Nejvyšším soudem USA vyhráli případy jako Rasul a Boumediene, věznice na Guantánámu však stojí dál a už to vlastně ani nikomu moc nevadí. Jack Goldsmith, profesor na Harvard Law a bývalý vysoce postavený právník Bushovy administrativy, v tomto zdánlivě paradoxním vývoji vidí nejdůležitější lekci amerického ústavního práva poslední dekády.

Zdá se, že na začátku druhé dekády Války proti terorismu dosáhla americká odborná i laická veřejnost jisté rovnováhy v debatě ohledně boje s radikály. Mučení zůstává tabu, teroristé mají nárok na lidské zacházení a spravedlivý proces, ale dlouholeté držení těch nejnebezpečnějších teroristů bez soudu a procesy před vojenskými komisemi jsou již zřejmě akceptovány. Mezi komentátory této rovnováhy se nedávno se svou knihou a články přidal i Jack Goldsmith.



Prezidentský synoptikon


Jack Goldsmith během své přednášky na Georgetown Law na jaře 2012 představil svůj koncept „prezidentského synoptikonu“, který vyjadřuje, jak moderní technologie (internet, kamery, odposlechy) vytvořily jistou rovnováhu sil mezi teroristy, vládou a občany. Teroristé sice díky technologiím získali mnoho možností, jak na své cíle útočit, ale vlády mají také nové způsoby obrany, přičemž jsou zároveň kontrolovány ze všech stran, jestli své moci nezneužívají. Goldsmith takto ilustruje neustálé vyvažování v rámci amerického politického systému, který se po mimořádném posílení exekutivy za Bushovy první administrativy opět stabilizoval již během jeho druhého funkčního období, takže Obamovi již nezbylo tolik démonů, proti kterým by mohl bojovat.

I přes odpor mocných členů Bushovy vlády byl absolutní zákaz mučení v USA potvrzen, a to i v případě katastrofické hrozby terorismu. Americký synoptikon v případě mučení zafungoval, mezinárodní kritiku často umožnil například zveřejněním informací nebo debatou nad přelomovými rozsudky Nejvyššího soudu a postupně omezil mnohé pravomoci, které si exekutiva v několika letech nejistoty po 11. září 2001 nově vydobyla. Goldsmith tvrdí, že vzhledem k interním postihům v rámci CIA se například použití tzv. waterboardingu nemůže v USA opakovat, protože ani armáda, ale ani tajné služby v čele se CIA, již prý nejsou ochotny nekriticky naslouchat vládním právníkům a riskovat postih vůči svým lidem. Otázkou nicméně je, zda k opakování podobných přehmatů a rozšíření mimořádných pravomocí de facto nedochází v jiných případech, například v rámci cíleného zabíjení teroristů bezpilotními letouny.

Každotýdenní Faculty Colloquium na Georgetown Law, kam jsem se  spolu s pár J.D. studenty dostal jako jediný LL.M. greenhorn. Kolokvium organizuje Carlos Vázquez, profesor na Georgetown Law a člen U.N. Committee on the Elimination of Racial Discrimination.  Věhlasné hlavy amerického ústavního a mezinárodního práva si na kolokviu kritizují vlastní texty. Od studentů se očekává to stejné, což nebývá úplně jednoduché. Na fotce např. Jack Goldsmith (Harvard), Ruth Wedgwood (Johns Hopkins), Marty Lederman (Georgetown), Jane Stromseth (Georgetown) a další.


Guantánamo je ok

Situace je nicméně komplikovanější, co se týče vojenských komisí určených pro souzení teroristů a dlouhodobých detencí lidí bez jejich formálního obvinění. Zdá se, že po čtyřech letech Obamovy administrativy nejen americká politická a právní elita, ale i mezinárodní společenství akceptovalo nutnost těchto institutů pro dlouhodobý boj s terorismem. Hlavní argument Goldsmithe, který jej nazývá nejdůležitější lekcí v rámci amerického ústavního práva poslední dekády, je ostatně ten, že k tomuto konsensu přispěli i liberálové a obhájci lidských práv jako Michael Ratner. Ti však svůj boj po deseti letech považují za prohraný.

Lidskoprávní aktivisté na jedné straně vyhráli případy před Nejvyšším soudem USA jako Rasul a Boumediene, které vedly k propuštění asi 700 z původních 900 vězňů na Kubě a soudy navíc stanovily přísné podmínky pro vojenské komise či tvrdé standardy práva na spravedlivý proces. Výsledkem však na druhé straně nebylo zrušení Guantánama, ale jeho legalizace a legitimizace. Jak uvedl soudce Kennedy v rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Boumediene, ve kterém označil původní Bushův zákon o vojenských komisích za protiústavní: „Naše rozhodnutí nepodrývá pravomoci exekutivy jakožto vrchního velitele vojsk. Naopak, výkon těchto pravomocí je obhájen, nikoliv nahlodán, když jsou potvrzeny soudní mocí.“ Po jedenácti letech války proti terorismu tak na Kubě zůstává až 170 vězňů bez soudního procesu nebo obvinění, někteří jsou souzeni vojenskými komisemi a dalších asi 2000 vězňů je drženo v Afghánistánu.

Konec války s terorismem je navíc i po jedenácti letech stále v nedohlednu, i když s takřka zdecimovaným velením al-Káidy a stahováním západních vojsk z Afghánistánu se „mír“ snad blíží. Obamův „boj s al-Káidou“, jak jeho administrativa přejmenovala Bushovu „Válku proti teroru“, nicméně na existenci „války“ staví své zdůvodnění legálnosti cíleného zabíjení teroristů bezpilotními letouny, proto přílišný spěch s vyhlašováním příměří očekávat nemůžeme.

Teroristy držené na Guantánamu tak zřejmě nečeká brzké propuštění, i když Obama svým věrným během prezidentské kampaně v roce 2008 slíbil jeho zrušení „do jednoho roku“. Stal se pravý opak a věznice na Kubě se má čile k světu. Náměstek ministra obrany USA odpovědný za Guantánamo se tak může chlubit studentům na Georgetown Law, že na diskuse o vhodných standardech zacházení s vězněnými teroristy si jej teď zve i Mezinárodní výbor Červeného kříže.



Lukáš Hoder s podporou Fulbrightovy komise absolvoval mezinárodní právo na Georgetown University ve Washingtonu a působí jako člen Centra pro lidská práva a demokratizaci v Brně. Je autorem knihy Transatlantické vztahy v době krize, kterou vydalo nakladatelství MUNI Press v roce 2009.

Tento text vychází z obsáhlejšího článku, který vychází v sobotních Lidových novinách 8. září 2012.
Celý příspěvek

07 září 2012

Common Law Review hledá kandidáty na pozici šéfredaktora dalšího čísla CLR

Common Law Review je odborný právnický časopis vydávaný v tištěné podobě pololetně spolkem Common Law Society. Jeho cílem je přiblížit, především prostřednictvím právní komparatistiky, české právnické obci systém angloamerického práva "common law", evropské právo a cizí právní systémy obecně. Smyslem je poukázat na jiné formy a možnosti právní regulace, než jaké jsou vlastní českému právnímu řádu. Common Law Review dává přednostně prostor k publikaci příspěvků studentů a mladých právníků.

Konkurz na pozici šéfredaktora je otevřen pro každého. Ideální uchazeč by měl již publikovat v nějakém právnickém odborném časopisu a jevit zájem o common law. Pozice šéfredaktora spočívá především ve zvolení tématu čísla, vedení a podpoře jednotlivých autorů, vedení celého čísla, přípravě čísla pro tisk a tisku čísla. Aby byl kandidát úspěšný, musí být spolehlivý, schopný pohotově reagovat a být neústupný, pokud si to situace vyžaduje.

Své přihlášky, životopis a motivační dopis mohou zájemci posílat na commonlawreview@gmail.com. Uzávěrka přihlášek je 21.9.2012.
Celý příspěvek

05 září 2012

Centrum dopravního výzkumu v.v.i. přijme právníka

Centrum dopravního výzkumu v.v.i. přijme do pracovního poměru právníka / právničku.

Náplň práce:

- právní podpora při zadávání veřejných zakázek, mezinárodní konsorciální smlouvy, podnikový právník

Požadavky:
- ukončené min. 5 leté VŠ vzdělání právnického směru
- min. 2 –letá praxe v oboru právo
- znalost problematiky zadávání veřejných zakázek veřejným zadavatelem
- výborná aktivní znalost Aj - slovem i písmem
- vynikající znalost práce s PC, MS WORD, EXCEL, ASPI
- flexibilita
- samostatnost

Nabízíme:

- výborné finanční ohodnocení, reprezentativní pracovní prostředí, renomovaný zaměstnavatel, benefitní program

Přihlášky zasílejte na e-mailem na adresu : vlasta.stankovova@cdv.cz. Ukončení přijímání přihlášek bude 15.10.2012 o 12.00 hod.
Celý příspěvek

04 září 2012

Nabídka zaměstnání na Ministerstvu vnitra, Odbor bezpečnostní politiky

Ministerstvo vnitra, odbor bezpečnostní politiky, hledá právníka.
Podrobnosti dále v postu.

Náplň práce:
Nabízíme zajímavou a tvůrčí práci v oblasti vnitřní bezpečnosti státu, přípravu právních předpisů a koncepčních materiálů, tvorbu právních stanovisek. Primární zaměření na oblast bezpečnosti silničního provozu, obecní policie, soukromých bezpečnostních služeb, zbraní a problematiky související. Vedení správního řízení.

Požadujeme:
Ukončené magisterské studium práv, dobrou znalost AJ, uživatelskou znalost PC, aktivní přístup, schopnost práce v týmu. Součástí přijímacího řízení je absolvování psychotestů.

Nástup možný k 1.11.2012. Pracovní poměr na dobu neurčitou. Strukturovaný životopis společně s motivačním dopisem zasílejte na: straznik(zavináč)mvcr.cz
Celý příspěvek

01 září 2012

Letní střípky (hosté, trička a štěnice)

První kaštany, jeřabiny a studená voda venku naznačují, že se sluší ukončit letní okurky. A také přivítat zářijového hosta, kterým je Lukáš Hoder. Lukáš vystudoval právo a mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě. Působil jako právník na Úřadu vlády ČR a v roce 2009 spoluzaložil první české Centrum pro lidská práva a demokratizaci. S podporou Fulbrightova stipendia absolvoval LL.M. na Georgetown University ve Washingtonu, DC se zaměřením na řešení mezinárodních právních sporů. Na Georgetown Law působil i jako Global Teaching Fellow. Nyní se coby research assistant se na International Law Institute ve Washingtonu podílí na přípravě casebooku o investičních arbitrážích pro Oxford University Press. Myslím, že se můžeme těšit na spoustu zajímavých příspěvků.

Návdavkem několik letní střípků. Předně je mi líto, že Jiné právo neposkytuje kompletní servis. Coby dnes již postarší autoři jsme prostě ještě nepochopili, že dnešní omladina do ničeho delšího tří stránek nejde. Jak naznačuje přiložený komiks, který ke mně doputoval a dost mě rozesmál, pokud chce David napříště doporučovat nějakou literaturu, nechť dodá i odpovídající výcucy!

 Málem jsem se stal porotcem v trestním řízení v oxfordském Crown Court (porotní soud prvního stupně pro závažné trestné činy). Mé srdéčko perverzně zajásalo nad obsílkou, vyzývající mě se dostavit počátkem listopadu k soudu a stát se porotcem. Podobnou obsílku může v průběhu let dostat každý, kdo má v Anglii registrovaný trvalý pobyt: adresáty losuje počítač podle aktuálních voličských seznamů. Má fantasie se rozjela na plné obrátky: konečně si vyzkouším 12 rozhněvaných mužů v praxi. V reáliích současného obsazování anglických porot tedy spíše cca 7 žen v domácnosti a 5 důchodců, ale jistě stále rozhněvaných. Podařilo by se mi nenápadně přesvědčit jak anglického důchodce, tak ženu v domácnosti indického původu, o (ne)vině obžalovaného? Mé sociologicko/psychologické hrátky in spe bohužel zhatila podmínka, že v porotě může zasedat pouze ten, kdo měl na území Spojeného království trvalý pobyt nejméně po dobu pěti let. Škoda…

Když minulý rok Jirka Přibáň v jednom ze svých esejů v knize „Právo a dobro v ústavní demokracii“ s lítostí psal, že leckterý absolvent právnického studia považuje i dnes Radbruchovu formuli za „motoristickou soutěž“, patrně netušil, jak hluboce jeho stesky promění vnímání právní filosofie u právnického dorostu. Jak řečená formule, tak i jiné hvězdy právní filosofie (namátkou I. Kant, J. Habermas, J. Rawls či N. MacCormick) totiž v mezidobí získaly takovou popularitu, že je studenti práv chtějí nosit na svých prsou. Značková trička jsou „out“, Radbruchova formule je „in“: k prohlédnutí i objednání zde.

S otevřenou pusou jsem si přečetl článek na „Ukáčku“ (studentský portál Univerzity Karlovy). Jde o příspěvek do debaty na téma kvality univerzitních kolejí UK z pohledu zahraničních studentů. Zdá se, že když přijedou na UK studenti ze západní Evropy, bývají kvalitou univerzitního ubytování překvapeni, spíše v tom negativním směru. Odpověď Kolejí a menz UK v článku „Hostivař zamořili štěnicemi sami studenti, tvrdí správci kolejí“ mi ale vyrazila dech. Dovolím si ocitovat:

„Štěnice zpravidla zavlékají sami zahraniční studenti pocházející většinou ze zemí bývalého SSSR,“ vysvětlil […] vedoucí provozního útvaru Kolejí a menz Univerzity Karlovy. […] problém se štěnicemi třeba řešit systémově. Studenti z některých zemí jsou prý na štěnice z domova zvyklí. Sestěhovat je k sobě by ale mohlo být ostatními považováno za segregaci, uvedl Bém. „KaM proto volí kompromis a většinu studentů programu Erasmus stěhují do Hostivaře, aby byla zamořena pouze jediná kolej,“ vysvětlil bývalý ředitel, proč jsou zahraniční studenti záměrně sestěhováváni na hostivařskou kolej, kde se štěnice dlouhodobě vyskytují.“

Dvakrát jsem si ten článek přečetl. Poté jsem zkontroloval datum jeho publikace (2. 7. 2012 není Apríl). Stále si nejsem jist, jestli to, jak to chápu, chtěl autor výroku skutečně říct, ale pokud ano, pak mi nezbývá než zůstat v němém úžasu: Erasmus štěnice sestěhovat s podlidmi z bývalého SSSR na jednu kolej do izolace, aby zahraniční špína nenakazila Čechy? To je schopen někdo vypustit v roce 2012, nedej Bože zrealizovat? Pomoc...
Celý příspěvek

30 srpna 2012

Jan Vučka: § 132 vrací úder

Bez vyvolání větší pozornosti byl minulý měsíc zveřejněn návrh směrnice o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie. Přitom jde o dokument velmi zajímavý jak svou formou, tak svým obsahem.

Obsah navrhované směrnice není sám o sobě dramaticky nový, z významné části je převzat ještě z Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství z roku 1995. To, co je revoluční, je forma navrhované úpravy. Jedná se o první případ – opravte mne, pokud se mýlím – kdy Evropská unie směrnicí nadiktuje členským státům povinnou definici určitého trestného činu včetně trestní sazby.

Stalo se tak s odkazem na článek 325 odst. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie („K zajištění účinné a rovnocenné ochrany v členských státech a v orgánech, institucích a jiných subjektech Unie přijímají Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem po konzultaci s Účetním dvorem opatření nezbytná k předcházení a potírání podvodů ohrožujících finanční zájmy Unie“). Důkladné prostudování všech ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie pak odhalí, že podřízení národních trestních zákoníků evropskému právu se netýká pouze boje s podvody a že podobné akty EU mohou (a nejspíše budou) následovat také v dalších oblastech trestního práva hmotného.

V té souvislosti stojí za zmínku první dvě stránky důvodové zprávy obsahující vysvětlení, proč je vlastně evropská unifikace potřebná. Tabulka s přehledem národních úprav porovnává mimo jiné trestní sazbu nejkvalifikovanější skutkové podstaty rakouského těžkého podvodu (až 10 let odnětí svobody) s trestní sazbou pouze základní skutkové podstaty českého podvodu (až 2 roky odnětí svobody). Za těchto okolností se ovšem lze jen těžko divit, že byly zjištěny rozdíly negativně ovlivňující účinnost politik Unie.

Moje první myšlenka po přečtení byla, že za takovouto manipulativní statistiku by se nemusel stydět ani Sir Humphrey. Po pečlivém uvážení jsem se ale přiklonil k závěru, že Sir Humphrey by nepochybně dokázal vymyslet něco méně bijícího do očí.

Srovnání návrhu směrnice a českého trestního zákoníku ukáže vícero drobných odlišností mezi odpovídajícími ustanoveními obou norem; například odpovídající skutkové podstaty trestního zákoníku jsou oproti čl. 4 odst. 1 návrhu užší. V dohledné době nás tedy nejspíše čeká euronovela trestního zákoníku.

Místo detailního rozboru návrhu se zde zaměřme na jeden související velmi kontroverzní prvek, který se v českém právu objevil již dříve v rámci implementace Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství.

Trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 trestního zákoníku je - s vědomím jistého zjednodušení - obdobou trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, případně dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 trestního zákoníku. Rozdíl mezi oběma trestnými činy však nespočívá jen a pouze v osobě poškozeného subjektu. Pokud podvedete soukromou osobu nebo český stát, hrozí vám v základní skutkové podstatě trest odnětí svobody až na DVĚ léta. Pokud se téhož skutku (předpokládejme jednání, které by jinak naplnilo skutkovou podstatu podle § 209/212 odst. 1 i § 260 odst. 1 trestního zákoníku) dopustíte vůči Evropské unii, hrozí vám trest odnětí svobody až na TŘI léta.

Už vidíte, v čem spočívá problém? Nenápadným způsobem se nám vrátil starý dobrý trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Pro později narozené připomínám, že šlo o § 132 trestního zákona č. 140/1961 Sb. Podle původního znění tohoto zákona za krádež prostou hrozil trest odnětí svobody až na tři léta, zatímco u rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví činila horní trestní sazba rovných pět let odnětí svobody, neboť socialistický majetek jako vyšší forma vlastnictví si vyžadoval přísnější ochranu.

Problém má rovinu morální, politickou a dost možná i ústavněprávní. Zrušení § 132 patřilo k těm nejsamozřejmějším požadavkům na změnu trestního zákona po listopadu 1989, spolu s trestným činem hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele podle § 104 trestního zákona a podobnými skvosty. Teď ho však máme v modifikované podobě zpět. Je takové ustanovení legitimní?

Samozřejmě musíme připustit, že není podvod jako podvod. Daňový podvod, úvěrový podvod i pojistný podvod mají určitá specifika, kvůli kterým byly zavedeny zvláštní skutkové podstaty s vlastními trestními sazbami. Ale § 260 odst. 1 trestního zákoníku přiznává po vzoru majetku v socialistickém vlastnictví zostřenou ochranu majetku Evropské unie jen proto, že je to majetek Evropské unie, a zvýhodňuje jej oproti majetku České republiky nebo majetku NATO či Organizace spojených národů. Proč by měl být majetek Evropské unie chráněn před podvody více než majetek Organizace spojených národů?

Na argument, že evropský majetek byl shromážděn ze společných zdrojů, slouží k uspokojování širších potřeb atd. lze velmi snadno odpovědět, že přesně to samé platí i pro majetek členských států. Ať už nějakou dotaci poskytne členský stát nebo Evropská unie, pořád je to dotace z eráru a není důvod, proč jeden erár chránit více než jiný. V situaci, kdy daňoví poplatníci více odvádějí svému státu než Evropské unii, ani nedává smysl, proč by menší proud peněz měl být s odkazem na veřejný zájem chráněn více.

Historické konotace zvýšené ochrany jedné formy vlastnictví by měly českého zákonodárce zvlášť důrazně vést k tomu, aby poskytoval shodnou ochranu majetku národnímu i evropskému a aby pečlivě sjednotil trestní sazby u odpovídajících trestných činů.

Dodejme, že nejde jen o problém trestních sazeb. § 260 odst. 1 trestního zákoníku není přesným ekvivalentem § 209/212 trestního zákoníku. Skutková podstata podle § 260 odst. 1 trestního zákoníku je na jednu stranu zúžena na finanční zájmy Evropské unie, jinak však pokrývá širší okruh jednání.

Širší rozsah ochrany je ještě více patrný u skutkové podstaty podle § 260 odst. 2 trestního zákoníku: „kdo neoprávněně zkrátí nebo použije finanční prostředky, které tvoří příjmy nebo výdaje souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem“. Jedná se mimochodem o další pasáž, kde návrh směrnice i Úmluva používají poněkud odlišné formulace než trestní zákoník. Odpovídající ustanovení čl. 3 návrhu hovoří o nesprávném použití finančních závazků či výdajů za jiným účelem, než pro který byly původně přiděleny, a o nesprávném použití zákonně získané výhody, které má za následek protiprávní snížení prostředků z rozpočtu Unie či rozpočtů spravovaných Unií nebo jejím jménem.

Přesný dosah této skutkové podstaty není jasný. Nepodařilo se mi prozatím objevit žádný pracovní dokument EU, kde by bylo srozumitelně vysvětleno, co ještě spadá pod tuto skutkovou podstatu a co již ne. Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku hovoří u § 260 trochu tajemně o porušení hospodářské disciplíny a autoři komentářů se přesnému vysvětlení také raději vyhýbají, což mne vede k lehce provokativní myšlence, zdali vůbec někdo ví, co všechno tento trestný čin zahrnuje. Pokládám však za jisté, že jde o širší jednání než pouze ekvivalent trestného činu úvěrového či dotačního podvodu podle § 211 odst. 2 nebo 212 odst. 2 trestního zákoníku (opět navíc s přísnější trestní sazbou v základní skutkové podstatě). Při širokém výkladu by trestný čin podle § 260 odst. 2 trestního zákoníku zahrnoval také úmyslné nesplnění smluvního závazku. Tak či onak je zřejmé, že § 260 trestního zákoníku poskytuje majetku v evropském vlastnictví ochranu i před jednáním, které u nás není jinak trestné.

Možný přezkum ústavnosti takového ustanovení není nepravděpodobný. Bude-li někdo odsouzen pro trestný čin podle § 260 trestního zákoníku, mohl by podat ústavní stížnost, v níž namítne neústavnost ukládání rozdílných trestů podle toho, zda šlo o podvod ke škodě České republiky nebo Evropské unie. Já osobně bych na úspěch takové ústavní stížnosti nechtěl sázet, na druhou stranu jsem zvědav na případný komentář Ústavního soudu k reinkarnaci § 132. Pokud jsme znovu zavedli odlišnou ochranu různých forem vlastnictví, domnívám se, že se někde stala chyba.

Jan Vučka
Celý příspěvek

Vyšlo to (vážně) moc hezky

Se značným zájmem jsem si přečetl rozhovor s nově zvoleným soudcem ESLP za Českou republiku, Alešem Pejchalem, v posledním vydání časopisu Právní rádce s titulkem „Vyšlo to moc hezky“. Rozhovor je to jistě nevšední. Výrazně mě zaujaly tři myšlenky. Z odpovědí na ně si dovolím podrobněji ocitovat a ve zbytku doporučit přečtení celého rozhovoru. Stojí za to.

Za prvé, na téma vhodnosti otevřeného výběrového řízení na funkci soudce ESLP se z rozhovoru dozvíme:

„Na současný systém výběru, a to byl druhý z důvodů, jsem pohlížel jako na poněkud zvláštní. V tom smyslu, že Ministerstvo spravedlnosti vyvěsilo na své webové stránky jakýsi inzerát o tom, že se celkem kdokoliv může přihlásit do výběrového řízení na evropského soudce. Osobně jsem se domníval, že to není vhodný způsob, spíše mi vyhovovala dřívější praxe, kdy úctyhodné instituce, jako právnické fakulty, Nejvyšší soud nebo Česká advokátní komora, navrhly kandidáta, za kterým si stály, protože o něm něco věděly. Ve svém věku, letos mi bylo 60, jsem k tomu přistoupil tak, že hlásit se někam na inzerát je pro lidi po škole.“

Jsa však následně přesvědčen náměstkem ministra spravedlnosti F. Korbelem, že by bylo vhodné, aby kandidoval, a při pohledu na své dva protikandidáty, při kterém pochopil, že by „mohl uspět“, A. Pejchal se nakonec přeci jen „na inzerát pro lidi po škole“ přihlásil, neboť „[…] To už byla ale poněkud jiná situace. Byl jsem vyzván a neodpovídal jsem tak na nějaký inzerát. Za této situace bylo asi učiněno zadost mé ješitnosti (smích - pozn. aut.), nakonec jsem tedy reagoval kladně a na celou záležitost se začal připravovat.“

Za druhé, k průběhu samotného výběrového řízení před komisí sestavenou dle čl. 4 odst. 1 nařízení vlády ze dne 26. srpna 2009 č. 1063 se dozvíme:

„Ve vztahu k sobě bych to ani velkým výběrovým řízením nenazval. Všechny členy komise, kterou pan ministr sestavil a před kterou se jednotliví kandidáti představovali, jsem za svou mnohaletou právnickou praxi znal osobně a oni znali mě. Myslím si, že o mě věděli všechno. Šlo o to, zda se komise ztotožní s mým pohledem na právo a mou možnou úlohu u ESLP, či nikoliv. Myslím si, že ani jeden z nich nemusel objevovat, zda něco znám nebo neznám, zda jsem o něčem napsal nebo nenapsal. V právnickém světě v České republice se pohybuji velice dlouho a nejsem úplně neznámý.“

Za třetí, čeho by si coby český soudce ESLP přál při svém devítiletém působení dosáhnout:

„Prvním krokem by mělo být, že ESLP bude úmluvu posuzovat daleko více pohledem Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Ta je interpretačním vodítkem pro výklad veškerých mezinárodních smluv. Musíme si uvědomit, že i Úmluva je mezinárodní smlouvou a veškeré rozhodování soudu je rozhodování o tom, zda byla nebo nebyla tato smlouva porušena. Veškeré termíny ve smlouvě, veškeré kontexty musí být vykládány v obvyklém významu. To je právě ten prubířský kámen, jak se k tomu obvyklému významu dopracovat...

Napadá mě jednoduchá, i když v první fázi možná finančně trochu náročnější metoda. Úmluva byla ratifikována v angličtině a ve francouzštině. Kdo trochu umí nějaký cizí jazyk, ví, že je daleko jednodušší interpretovat text ve stejném jazyce než v jazyce jiném. Pokud interpretuje text v cizím jazyce, v prvním kroku si potřebný termín přeloží. Tady může být ten problém a ten problém v tom skutečně je. Překlad je nepřesný nebo není úplný a od toho se začne často odvíjet naprosto mylná interpretace. Několikrát se mi to stalo i v mé praxi, někdy i ve velice vážných záležitostech. Chtěl bych se zasazovat o to, byť je to zdánlivě záležitost jen politiků, ale já si myslím, že i soud k tomu má co říct, aby byla Úmluva přeložena a hlavně ratifikována do všech jazyků všech členských zemí. Když jsem to počítal, a počítal jsem jen ty hlavní (tedy když se v nějaké zemi hovoří čtyřmi jazyky, vzal jsem jen ten, který je nejvíce používán), tak je to 36 jazyků ve 47 členských zemích. Je to velice nutné i k implementaci case-law a k tomu, aby případy končily na národní úrovni […]
“

Více Vídeňské úmluvy o smluvním právu (při současném stavu Evropské úmluvy a hlavně její judikatury) a ratifikace Úmluvy ve všech jazycích smluvních stran? K takto zásadním myšlenkám si netroufám cokoliv dodat, stejně jako k výběrovým řízením pro lidi po škole a jasné volbě výběrové komise. Zdá se, že budeme muset výrazně přepsat druhé vydání komentáře k Evropské úmluvě…
Celý příspěvek