V lednu publikoval Hynek Baňouch na tomto blogu rozsáhlý text o nákladech řízení. Ve čtvrtek se k této problematice docela zásadně vyjádřil Ústavní soud nálezem vyhlášeným pod sp. zn. I. ÚS 3923/2011, který nebyl ještě zveřejněn (až bude zveřejněn, odkaz bude fungovat), ale anotace zní více než slibně. Současně pak parlament projednává novelu občanského soudního řádu, která by se měla dotknout i otázky nákladů řízení. V návaznosti na Hynkův text, se kterým zcela souhlasím, bych se chtěl vyjádřit k některým ekonomickým aspektům obecných pravidel nákladů řízení.
K tomuto textu mě vyprovokovala diskuse pod Hynkovým textem, ve které zazněl mimo jiné názor, že nepoměr nákladů a přísudku může být problém i opačný, přičemž je to z hlediska práva na spravedlivý proces skoro horší než náklady nepřiměřeně vysoké. Stejně jako je problematický nepoměr mezi náročností vedení sporu na straně jedné a získaných nákladů v bagatelních věcech na straně druhé je opačný nepoměr, kdy jsou naopak jiná řízení fakticky finančně náročnější, než předpokládaný přísudek, skoro ohrožením práva na spravedlivý proces. Tato úvaha má zdánlivě racionální jádro. Je to ovšem skutečně problém?
Je pravda, že v jiných řízeních se téměř nikdy nestává, že by přiznané náklady pokryly náklady skutečné; mě se stalo jen jednou v mé praxi, že klient získal na přísudku více než kolik mi musel zaplatit podle dohody vyjednané v tržních podmínkách (dle hodinové sazby). Pokud bychom si prošli různé typy řízení, tak výsledek je nasnadě. Za správní řízení, které člověk nezavinil a byl v něm úspěšný, nedostane od státu nic. Totéž platí o situacích, kdy by z normálních okolností advokáta nepotřeboval, ale kvůli obstrukci úřadu si ho musel zjednat (typicky třeba stavební věci, živnostenské záležitosti apod.). V bleděmodrém totéž platí o přestupcích, správních sankcích apod. Také nedostane nic, ale advokáta si zaplatí.
Bude-li někdo obviněn, bude si možná chtít vzít obhájce, popřípadě to bude dokonce muset udělat, ale když pak bude osvobozen, tak nedostane na nákladech nic. Možná si něco vyžebrá v následném řízení na ministerstvu, či před soudem, ale faktické náklady to prostě nepokryje. Pokud někdo vede soudní řízení správní, tak přiznání nákladů podle tarifu se sice může jevit jako velkorysejší, než podle přísudkové vyhlášky, ale pokud bude psát složitější žalobu více dnů, což je běžné, tak se advokát v rámci tarifu stejně dostane pod minimální mzdu. I v běžném civilním řízení je zpravidla cena za právní služby sjednaná na trhu vyšší než přísudek. Za úspěšné řízení před Ústavním soudem také nikdo nic nedostane (obvykle). Jenže, není to pořádku? Je to v pořádku. Za právní služby a spravedlnost se prostě platí. Ti, co na to nemají, by měli mít přístup zajištěn prostřednictvím bezplatné právní pomoci, což je ovšem diskuse jiná a s otázkou nákladů řízení nesouvisí.
Nahlížíme-li na spektrum různých právních situací a řízení, kde je advokát skutečně zapotřebí, jsou postupy vymáhání bagatelních pohledávek, kde spíše advokát není zapotřebí, právně výjimečné tím, že jejich faktické náklady jsou výrazně nižší než ty skutečné. Aktéři ekonomických transakcí se ovšem chovají racionálně a tak jsme svědky jevu, že prostředí sociálních vztahů generuje v podstatě uměle právě tento typ pohledávek, prostě protože je to ekonomicky výhodné. To má mnoho podob, mnohé (především spotřebitelské) vztahy jsou založeny s úmyslem vytvořit bagatelní pohledávku, popřípadě jejich pravidelný zdroj. Každá pohledávka je dělitelná teoreticky až na jednotlivé haléře (dle § 13 zákona č. 6/1993 Sb.) a je možné ji postupovat po kouskách více subjektům. Spontánně se tak vytváří komplikovaný systém uplatňování a vymáhání bagatelních pohledávek v pásmu bagatelity.
Tento systém má jediný regulační mechanizmus, kterým je průchodnost jednotlivých soudů. Stoupá-li nápad nad míru, kterou je soud s to unést, musí se snížit, aby mohl nadále fungovat. Ostatní agendy v civilním soudnictví tím ovšem trpí. Je-li tedy výjimečně právní úprava nastavena tak, že se provedení určitého procesu vyplatí z definice, tak výsledkem je hypertrofie takových sporů. Ve výsledku pak vedení těchto sporů nevypovídá o faktické spornosti projednávaných případů, ale o jejich výhodnosti pro navrhovatele.
Považuji tedy za jednoznačné, že není potřeba napravovat ostatní oblasti práva tak, aby se vedení sporu vyplatilo, ale naopak systémově odstranit principiální výhodnost masového vymáhání pohledávek. Je tento závěr v souladu se zárukami práva na spravedlivý proces? Domnívám se, že ano. Jestliže je akceptovatelné, aby ve všech ostatních řízeních nesl ten, kdo se domáhá práva, nějaký podíl na nákladech na tomto postupu, není důvodem, aby se v jiném řízení muselo takové řízení vždy vyplatit.
Existují samozřejmě ekonomické protiargumenty, které jsou odvozeny například z úvahy, že dobytnost takových pohledávek je třeba třetinová a je zapotřebí neúspěšnost kompenzovat tímto způsobem. Tento argument je ovšem právně nepřijatelný a je srovnatelný s postupem, kdy by byla výše uloženého trestu násobena koeficientem objasněnosti trestné činnosti a daňová sazba násobena odhadovanou schopností státu vyměřovat a vymáhat daně.
Naopak by měl platit odvěký princip, že dluh je ekonomickým rizikem věřitele. Vymahatelnost práva nemůže znamenat přenos ekonomické zátěže tohoto rizika na jiné subjekty, stejně jako vymáhání právně nemožného; kdo nemá peníze, prostě je nemá. Nastavení pravidel, kdy se určitý typ řízení ekonomicky vyplatí, je navíc popřením jednoho z funkčních principů justice, a to její subsidiarity. Soudní řešení sporu je až posledním řešením věcné spornosti. Je samozřejmě legitimní vést úvahy, že by se měly snižovat prahy přístupu ke spravedlnosti, ale pokud tato úvaha přeroste k motivačním mechanizmům vedení sporů, tak je systémově špatná.
Považuji za přirozené vést diskusi nad tím, jestli chudí lidé mají přístup k nástrojům práva. Lze vést úvahu, jestli zdravotně postižený, který přijde protiprávně o práci, má efektivní možnosti se domoci práva, včetně potřebné právní podpory. Lze vést úvahu, jestli důchodce, kterému je špatně vypočten důchod, má skutečně dostatek možností, jak tuto skutečnost napravit. Lze vést úvahu o tom, zda ten, kdo tvrdí, že byl šikanován policií pro svůj etnický původ, se domůže práva. Všechny tyto typové problémy znají svá řešení, která jsou časově nesmírně náročná a nikdo nepochybuje o tom, že případné přiznané náklady nemohou pokrýt faktické náklady na spor. Má smysl vytvářet pravidla dle kterých se snižují prahy přístupu k právu, které je třeba překonat. Vždy ale bude platit, že spravedlnost něco stojí. Není tedy věcný důvod, aby v případě bagatelních pohledávek, kde je i hodnotový obsah takových sporů bagatelní, byly atypicky náklady přiznávány v rozsahu přesahujícím náklady faktické. To platí i to více při vědomí skutečnosti, že jde o spory právně nejméně náročné; naopak elektronickou multiplikací podání je dosaženo zpravidla úplné robotizace veřitelství.
Pokud bych se měl tedy vrátit k původní otázce, tedy k otázce přípustnosti disproporce mezi faktickými náklady a přiznaným přísudkem, tak dospívám k závěru, že jediné možné systémové nastavení, které nemá zbytečně zatěžovat soudy a jiné orgány, je takové nastavení, kdy se náklady z principu nevyplatí. Těm, co pochybují, navrhuji, aby si představili takové uspořádání procesních předpisů, dle kterého by se úplně každé řízení vyplatilo tomu, kdo by byl nakonec úspěšný. V takovém případě by systém veřejné správy musel zkolabovat už pouze na množství vedených řízení.
I v bagatelních věcech je tedy nezbytné, aby nebyly pro navrhovatele tolik výhodné jako nyní. Současné zahlcení justice je totiž výsledkem pokřivené poptávky po spravedlnosti dané právě onou atypičností nákladů v bagatelních sporech. Srovnání není nutné činit pouze s jinými procesními režimy v rámci národního práva. Stačí se podívat i do jiných zemí západní Evropy, z nichž téměř všechny přiznávají náklady v případě tzv. „small claims“ v mnohem menší míře, pokud vůbec. Soudit se o pár stovek má sice každý právo, ale ať si náklady na právní obsluhu tohoto dobrodružství hradí laskavě sám. V tomto směru musím bohužel konstatovat, že Ministerstvo spravedlnosti, které úhradovou vyhlášku udržuje, nenaplnilo očekávání kladené na racionálního vyhláškodárce. Poslední změna z počátku března je pak spíše kosmetická a neřeší kořen problému; naopak při zachování výtěžnosti se bude muset počet řízení ještě zvýšit.
Pokud má justice plnit skutečně funkci efektivního ochránce subjektivních práv, tak je nezbytné, aby tato funkce byla po všech stránkách subsidiární. Otázku nákladů řízení v bagatelních sporech je pak třeba řešit radikální redukcí jejich přiznávání. Hledání efektivních prahů, které současně brání zahlcení systému a současně umožňují každému přístup k právu, je věcí obtížnou a mnohdy trvá léta, než je nalezena potřebná rovnováha. Za situace, kdy je civilní justice zatížena touto disproporcí, je ovšem hledání takové rovnováhy nemožné. Dokud nebude tato otázka řešena systémově, budou všechna jiná opatření pouze řešením následků bez hledání příčin. Náklady se tedy vyplatit nesmí.
A na závěr menší ilustrační obrázek:
Celý příspěvek
