Kristýna Foukalová: Kraslice, anebo jalovec pro Českou republiku?
Již týden před začátkem letošního postního období si Česká republika od Evropského soudu pro lidská práva odnesla věru neoblíbenou výslužku: výrok o tom, že porušila čl. 2 Úmluvy, tedy jedno z jejích nejdůležitějších ustanovení – právo na život. Stalo se tak ve věci Eremiášová a Pechová proti ČR (stížnost č. 23944/04), na jejímž začátku bylo úmrtí muže po pádu z okna policejní služebny během jeho zadržení. ESLP stěžovatelkám přisvědčil v tom, že ČR selhala v provedení účinného vyšetření události, jakož i (možná trochu překvapivě) v tom, že stát nedostál ani své pozitivní povinnosti chránit mužův život již preventivně.
Rozhodnutí, jež ČR alespoň na chvilku zařadilo do „(d)eli(k)tní“ skupiny zemí-porušitelů práva na život, přineslo nemálo podnětných otázek k zamyšlení; přesto však v českých právnických kruzích zatím zůstalo spíše opominuto. Cílem tohoto postu je proto „nadhodit“ alespoň některé z těchto otázek do diskuze a z ní zároveň nasbírat inspiraci pro možné řešení nepříznivé právní situace obětí porušení čl. 2 či čl. 3 (zákazu mučení) Úmluvy v ČR. Právě k tomu by totiž chtěla přispět i Liga lidských práv, která se na zastupování daného případu úspěšně podílela a za niž je psán i tento post.[1] Níže se proto stručně zaměřím na dva palčivé problémy, které zmíněné oběti mohly trápit či ještě stále často trápí, a závěrem představím i potenciální cesty k jejich odstranění, které snad budou zkritizovány, rozvedeny či jinak doplněny v následné diskuzi.
Nezávislé vyšetřování trestných činů policistů
Jak jsem již zmínila, ČR v daném případě pochybila mimo jiné v zajištění účinného vyšetření věci. ESLP zde – pozdě, ale přece… (viz níže) – mimo jiné specificky upozornil na český systém vyšetřování trestné činnosti policistů, který dlouhodobě trpěl podstatným neduhem: nedostatkem nezávislosti. Štrasburský soud se tak konečně (stížnost u něj ležela osm let!) přidal k vytrvalé kritice z úst a per domácích nevládních organizací, zejména Ligy (souhrnně viz například zde), i mezinárodních institucí, jako Výboru pro lidská práva (jeho závěrečné připomínky k ČR viz zde) či Výboru proti mučení. Vyšetřováním trestných činů policistů totiž u nás původně byla pověřena Inspekce ministra vnitra (později, od 1. 1. 2002, se Inspekce MV měla účastnit pouze fáze prověřování, tedy před zahájením trestního stíhání, poté měl vyšetřování převzít specializovaný státní zástupce – alespoň podle zákona), což bylo zcela nevhodné vzhledem k tomu, že ministrovi vnitra byl zároveň odpovědný i policejní prezident (systém „vnitro sobě“). Spolu s novým policejním zákonem č. 273/2008 Sb. přišla změna, Inspekce MV byla zrušena a nahradila ji Inspekce policie, která měla zajistit větší nezávislost. To bylo ovšem spíš jen zbožné přání, když v nové Inspekci fakticky pracovali policisté a její ředitel byl sice jmenován vládou a jí odpovědný, nicméně Inspekce stále zůstala speciálním útvarem ministerstva vnitra.
Domácí i zahraniční volání po nezávislosti vyšetřování policejní trestné činnosti byla nakonec vyslyšena až vloni, kdy byl přijat zákon č. 341/2011 Sb., jenž s účinností od 1. 1. 2012 zřídil Generální inspekci bezpečnostních sborů. Ta by konečně mohla požadavkům nezávislosti vyhovovat, alespoň objektivně.[2] Na druhou stranu ale není důvod usínat na vavřínech – vyšetřování totiž musí být nezávislé i subjektivně (v praxi), což může být vážně ohroženo, pokud do GIBS byli jen přesunuti policisté ze zrušené Inspekce, avšak s nezrušenými vazbami na své bývalé kolegy z řad policistů a s nepřerušenými zvyky zavírat, nebo alespoň přivírat, oči nad některými případy. A z informací Ligy vyplývá, že pracovníci Inspekce policie byli opravdu hromadně a automaticky, až na pár výjimek,[3] k 1. 1. 2012 zkrátka převeleni do GIBS. Takže – sledujme „zrakem ostřížím“ práci nové instituce i nadále.
Náprava za porušení čl. 2 a 3 Úmluvy
Případ Eremiášová a Pechová ale upozornil ještě na jeden závažný – a opět systémový – problém při porušení čl. 2 nebo 3 Úmluvy v ČR: oběti těchto porušení nemají efektivní právní prostředky, jak se domoci nápravy. Takové případy si totiž podle ESLP přímo říkají o trestní prošetření, jež může být doplněno, nikoliv nahrazeno „pouhým“ přiznáním odškodnění. Jenže u nás mají poškození zkrátka smůlu, pokud státní zastupitelství (spolu s policií či GIBS), ať už z jakéhokoli důvodu (politického, kolegiálního atd.), nemá vůli určitou věcí se zabývat. A to je právě časté v případech podezření na policejní trestnou činnost. Rozhodnutí (nadřízeného) státního zástupce o ukončení trestního řízení ve fázi prověřování či vyšetřování je v praxi téměř soudně nepřezkoumatelné. K „obecným“ soudům se vůbec nedostane, k Ústavnímu soudu si sice cestu najde, jenže tamní brány restriktivní interpretace se pootevřou jen natolik, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Po letmém přezkumu odůvodnění napadeného rozhodnutí a zjištění, že alespoň trochu dává smysl, z Joštovy zazní oblíbená věta, že poškozený přeci nemá žádné subjektivní právo na trestní stíhání pachatele (respektive šířeji na satisfakci za trestný čin), a tečka (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010 či sp. zn. III. ÚS 3577/11 ze dne 12. 1. 2012 a další tam citovaná rozhodnutí). Jak prokazuje jiný případ Ligy, Ústavní soud neobměkčí a odmítavé rozhodnutí nezvrátí ani výslovné tvrzení stěžovatele o tom, že mu nejde o výsledné potrestání (trestní stíhání) pachatele, nýbrž o provedení účinného vyšetřování v souladu s požadavky ESLP (usnesení sp. zn. I. ÚS 745/11 ze dne 17. 1. 2012).
Lépe se však obětem porušení čl. 2 či 3 často nepovede ani v civilním řízení o odškodnění (náhradu škody a/či zadostiučinění za nemajetkovou újmu). Pokud nedošlo k řádnému prověření věci v trestním řízení a OČTŘ tak neshledaly žádná pochybení – ne nutně trestný čin podezřelých policejních pachatelů – je dost málo pravděpodobné, že by poškozený žalobce byl schopen unést důkazní břemeno, které v řízení před soudem spočívá na něm (o prejudiciálním uplatnění nároku u příslušného ministerstva podle zákona č. 82/1998 Sb. snad ani nemá cenu mluvit…).V civilním řízení ostatně narážíme na další rozpor s judikaturou ESLP, který prosazuje obrácení důkazního břemene tam, kde k újmě jednotlivce dojde v době, kdy se tento nachází pod kontrolou státu (typicky během vazby či zadržení). Stát je pak povinen poskytnout přesvědčivé vysvětlení a prokázat, že nijak nepochybil; jinak jej stíhá odpovědnost za porušení práva jednotlivce.
Co s tím?
Jak tedy vyřešit popsané navýsost problematické postavení oběti porušení práva na život či zákazu mučení? Podle nás se nabízí několik možností:
1) Zatímco aktuální ministerské snahy směřují ke zlepšení hmotněprávní situace poškozených, bylo by potřeba v trestním řízení posílit i jejich procesní pozici. V tomto ohledu je zajímavý věcný záměr nového trestního řádu z roku 2008, který počítal se zavedením institutu subsidiární žaloby, známého třeba z Polska nebo Rakouska. Tak by v určitých případech mohl sám poškozený nastoupit na místo státního zástupce, pokud by veřejný žalobce nechtěl pokračovat v trestním řízení, přičemž o dalším průběhu řízení by posléze rozhodoval soud. Už to by byla znatelná záruka pro oběti protiprávního (trestného) jednání policistů či podobných úředních osob.
2) Mohla by se obecně rozšířit možnost poškozených podávat stížnosti proti průběhu přípravného řízení trestního, a to třeba i k soudu (nejen ke státnímu zastupitelství).
3) Ústavní soud by mohl přenastavit rámec svého přezkumu rozhodnutí exekutivy o ukončení trestního řízení, zejména jsou-li podezřelými příslušníci policie či podobných sborů a orgánů. Alespoň v takových případech by měl zkoumat i celkovou účinnost trestního řízení, jak to vyžaduje ESLP – nejde přitom o samotný výsledek (zahájení trestního stíhání či dokonce odsouzení pachatele), ale právě o použité prostředky (tzv. obligation of means).
4) Za zamyšlení stojí i zakotvení automatického zahájení prověřování ze strany GIBS, pokud se objeví stížnost či jiné podezření na porušení práva na život či zákazu mučení ze strany policistů. Ze zkušenosti totiž víme, že v minulosti se některé takové případy k prověření Inspekcí policie ani nedostaly, a to i přes nemalou snahu poškozených osob.
5) V civilním řízení o odškodnění by se mohlo (mělo) přikročit k převrácení důkazního břemene v případech, kde to vyžaduje štrasburská judikatura. Z povahy věci je totiž toto štrasburské pravidlo nepoužitelné v trestním řízení, nicméně jde-li o civilní odpovědnost státu za zásah do základních práv osoby (podle čl. 2 či 3 Úmluvy) a tato osoba přednese tzv. hájitelné tvrzení o své újmě, není důvodu nepostupovat souladně s judikaturou ESLP a nevycházet z toho, že odpovědnost státu je dána, neprokáže-li se opak.
6) Také by bylo vhodné posílit – již preventivně – informovanost potenciálních obětí a kupříkladu přidat do poučení o právech osob omezených na svobodě a do poučení osob před výslechem nebo podáním vysvětlení bod navíc. O tom, že si mohou stěžovat na jednání policistů (či jiných úředních osob), nebo dokonce podat trestní oznámení a že také mohou žádat odškodnění za případnou újmu. Samozřejmě s uvedením konkrétních míst, kde tak mohou učinit.
Tolik z mé strany. Závěrem se vrátím na začátek, abych vysvětlila otázku v nadpisu. Snad mi čtenáři odpustí, že jsem ještě dnes využila velikonoční metaforu, tedy: Co by si asi o Velikonočním pondělí vysloužila Česká republika pohledem obětí porušení práva na život nebo zákazu mučení? Ačkoli je třeba ocenit nastartované pozitivní změny, česká praxe je pořád plná nedostatků, i systémových. Takže já osobně bych ji spíš než odměnila kraslicí, přiměřeně vymrskala větvičkou z jalovce (z dětských let si pamatuji, že ty jsou nejhorší) – samozřejmě s povzbudivým úsměvem, vždyť je to pro její zdraví!
[1] Autorka úzce spolupracuje s Ligou lidských práv jako právnička.
[2] Ředitel GIBS je jmenován (po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny) předsedou vlády, kterému je taky zodpovědný, a základní kontrolou GIBS je pověřena Poslanecká sněmovna (viz § 1 odst. 2 a § 57 odst. 1 zákona č. 341/2011 Sb.).
[3] Viz § 69 odst. 4 zákona č. 341/2011 Sb. a odpověď GIBS na žádost Ligy (prostřednictvím Zuzany Candiglioty) o informace ze dne 17. 2. 2012.