Kristýna Foukalová: Kraslice, anebo jalovec pro Českou republiku?
Již týden před začátkem letošního postního období si Česká republika od Evropského soudu pro lidská práva odnesla věru neoblíbenou výslužku: výrok o tom, že porušila čl. 2 Úmluvy, tedy jedno z jejích nejdůležitějších ustanovení – právo na život. Stalo se tak ve věci Eremiášová a Pechová proti ČR (stížnost č. 23944/04), na jejímž začátku bylo úmrtí muže po pádu z okna policejní služebny během jeho zadržení. ESLP stěžovatelkám přisvědčil v tom, že ČR selhala v provedení účinného vyšetření události, jakož i (možná trochu překvapivě) v tom, že stát nedostál ani své pozitivní povinnosti chránit mužův život již preventivně.
Rozhodnutí, jež ČR alespoň na chvilku zařadilo do „(d)eli(k)tní“ skupiny zemí-porušitelů práva na život, přineslo nemálo podnětných otázek k zamyšlení; přesto však v českých právnických kruzích zatím zůstalo spíše opominuto. Cílem tohoto postu je proto „nadhodit“ alespoň některé z těchto otázek do diskuze a z ní zároveň nasbírat inspiraci pro možné řešení nepříznivé právní situace obětí porušení čl. 2 či čl. 3 (zákazu mučení) Úmluvy v ČR. Právě k tomu by totiž chtěla přispět i Liga lidských práv, která se na zastupování daného případu úspěšně podílela a za niž je psán i tento post.[1] Níže se proto stručně zaměřím na dva palčivé problémy, které zmíněné oběti mohly trápit či ještě stále často trápí, a závěrem představím i potenciální cesty k jejich odstranění, které snad budou zkritizovány, rozvedeny či jinak doplněny v následné diskuzi.
Nezávislé vyšetřování trestných činů policistů
Jak jsem již zmínila, ČR v daném případě pochybila mimo jiné v zajištění účinného vyšetření věci. ESLP zde – pozdě, ale přece… (viz níže) – mimo jiné specificky upozornil na český systém vyšetřování trestné činnosti policistů, který dlouhodobě trpěl podstatným neduhem: nedostatkem nezávislosti. Štrasburský soud se tak konečně (stížnost u něj ležela osm let!) přidal k vytrvalé kritice z úst a per domácích nevládních organizací, zejména Ligy (souhrnně viz například zde), i mezinárodních institucí, jako Výboru pro lidská práva (jeho závěrečné připomínky k ČR viz zde) či Výboru proti mučení. Vyšetřováním trestných činů policistů totiž u nás původně byla pověřena Inspekce ministra vnitra (později, od 1. 1. 2002, se Inspekce MV měla účastnit pouze fáze prověřování, tedy před zahájením trestního stíhání, poté měl vyšetřování převzít specializovaný státní zástupce – alespoň podle zákona), což bylo zcela nevhodné vzhledem k tomu, že ministrovi vnitra byl zároveň odpovědný i policejní prezident (systém „vnitro sobě“). Spolu s novým policejním zákonem č. 273/2008 Sb. přišla změna, Inspekce MV byla zrušena a nahradila ji Inspekce policie, která měla zajistit větší nezávislost. To bylo ovšem spíš jen zbožné přání, když v nové Inspekci fakticky pracovali policisté a její ředitel byl sice jmenován vládou a jí odpovědný, nicméně Inspekce stále zůstala speciálním útvarem ministerstva vnitra.
Domácí i zahraniční volání po nezávislosti vyšetřování policejní trestné činnosti byla nakonec vyslyšena až vloni, kdy byl přijat zákon č. 341/2011 Sb., jenž s účinností od 1. 1. 2012 zřídil Generální inspekci bezpečnostních sborů. Ta by konečně mohla požadavkům nezávislosti vyhovovat, alespoň objektivně.[2] Na druhou stranu ale není důvod usínat na vavřínech – vyšetřování totiž musí být nezávislé i subjektivně (v praxi), což může být vážně ohroženo, pokud do GIBS byli jen přesunuti policisté ze zrušené Inspekce, avšak s nezrušenými vazbami na své bývalé kolegy z řad policistů a s nepřerušenými zvyky zavírat, nebo alespoň přivírat, oči nad některými případy. A z informací Ligy vyplývá, že pracovníci Inspekce policie byli opravdu hromadně a automaticky, až na pár výjimek,[3] k 1. 1. 2012 zkrátka převeleni do GIBS. Takže – sledujme „zrakem ostřížím“ práci nové instituce i nadále.
Náprava za porušení čl. 2 a 3 Úmluvy
Případ Eremiášová a Pechová ale upozornil ještě na jeden závažný – a opět systémový – problém při porušení čl. 2 nebo 3 Úmluvy v ČR: oběti těchto porušení nemají efektivní právní prostředky, jak se domoci nápravy. Takové případy si totiž podle ESLP přímo říkají o trestní prošetření, jež může být doplněno, nikoliv nahrazeno „pouhým“ přiznáním odškodnění. Jenže u nás mají poškození zkrátka smůlu, pokud státní zastupitelství (spolu s policií či GIBS), ať už z jakéhokoli důvodu (politického, kolegiálního atd.), nemá vůli určitou věcí se zabývat. A to je právě časté v případech podezření na policejní trestnou činnost. Rozhodnutí (nadřízeného) státního zástupce o ukončení trestního řízení ve fázi prověřování či vyšetřování je v praxi téměř soudně nepřezkoumatelné. K „obecným“ soudům se vůbec nedostane, k Ústavnímu soudu si sice cestu najde, jenže tamní brány restriktivní interpretace se pootevřou jen natolik, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Po letmém přezkumu odůvodnění napadeného rozhodnutí a zjištění, že alespoň trochu dává smysl, z Joštovy zazní oblíbená věta, že poškozený přeci nemá žádné subjektivní právo na trestní stíhání pachatele (respektive šířeji na satisfakci za trestný čin), a tečka (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010 či sp. zn. III. ÚS 3577/11 ze dne 12. 1. 2012 a další tam citovaná rozhodnutí). Jak prokazuje jiný případ Ligy, Ústavní soud neobměkčí a odmítavé rozhodnutí nezvrátí ani výslovné tvrzení stěžovatele o tom, že mu nejde o výsledné potrestání (trestní stíhání) pachatele, nýbrž o provedení účinného vyšetřování v souladu s požadavky ESLP (usnesení sp. zn. I. ÚS 745/11 ze dne 17. 1. 2012).
Lépe se však obětem porušení čl. 2 či 3 často nepovede ani v civilním řízení o odškodnění (náhradu škody a/či zadostiučinění za nemajetkovou újmu). Pokud nedošlo k řádnému prověření věci v trestním řízení a OČTŘ tak neshledaly žádná pochybení – ne nutně trestný čin podezřelých policejních pachatelů – je dost málo pravděpodobné, že by poškozený žalobce byl schopen unést důkazní břemeno, které v řízení před soudem spočívá na něm (o prejudiciálním uplatnění nároku u příslušného ministerstva podle zákona č. 82/1998 Sb. snad ani nemá cenu mluvit…).V civilním řízení ostatně narážíme na další rozpor s judikaturou ESLP, který prosazuje obrácení důkazního břemene tam, kde k újmě jednotlivce dojde v době, kdy se tento nachází pod kontrolou státu (typicky během vazby či zadržení). Stát je pak povinen poskytnout přesvědčivé vysvětlení a prokázat, že nijak nepochybil; jinak jej stíhá odpovědnost za porušení práva jednotlivce.
Co s tím?
Jak tedy vyřešit popsané navýsost problematické postavení oběti porušení práva na život či zákazu mučení? Podle nás se nabízí několik možností:
1) Zatímco aktuální ministerské snahy směřují ke zlepšení hmotněprávní situace poškozených, bylo by potřeba v trestním řízení posílit i jejich procesní pozici. V tomto ohledu je zajímavý věcný záměr nového trestního řádu z roku 2008, který počítal se zavedením institutu subsidiární žaloby, známého třeba z Polska nebo Rakouska. Tak by v určitých případech mohl sám poškozený nastoupit na místo státního zástupce, pokud by veřejný žalobce nechtěl pokračovat v trestním řízení, přičemž o dalším průběhu řízení by posléze rozhodoval soud. Už to by byla znatelná záruka pro oběti protiprávního (trestného) jednání policistů či podobných úředních osob.
2) Mohla by se obecně rozšířit možnost poškozených podávat stížnosti proti průběhu přípravného řízení trestního, a to třeba i k soudu (nejen ke státnímu zastupitelství).
3) Ústavní soud by mohl přenastavit rámec svého přezkumu rozhodnutí exekutivy o ukončení trestního řízení, zejména jsou-li podezřelými příslušníci policie či podobných sborů a orgánů. Alespoň v takových případech by měl zkoumat i celkovou účinnost trestního řízení, jak to vyžaduje ESLP – nejde přitom o samotný výsledek (zahájení trestního stíhání či dokonce odsouzení pachatele), ale právě o použité prostředky (tzv. obligation of means).
4) Za zamyšlení stojí i zakotvení automatického zahájení prověřování ze strany GIBS, pokud se objeví stížnost či jiné podezření na porušení práva na život či zákazu mučení ze strany policistů. Ze zkušenosti totiž víme, že v minulosti se některé takové případy k prověření Inspekcí policie ani nedostaly, a to i přes nemalou snahu poškozených osob.
5) V civilním řízení o odškodnění by se mohlo (mělo) přikročit k převrácení důkazního břemene v případech, kde to vyžaduje štrasburská judikatura. Z povahy věci je totiž toto štrasburské pravidlo nepoužitelné v trestním řízení, nicméně jde-li o civilní odpovědnost státu za zásah do základních práv osoby (podle čl. 2 či 3 Úmluvy) a tato osoba přednese tzv. hájitelné tvrzení o své újmě, není důvodu nepostupovat souladně s judikaturou ESLP a nevycházet z toho, že odpovědnost státu je dána, neprokáže-li se opak.
6) Také by bylo vhodné posílit – již preventivně – informovanost potenciálních obětí a kupříkladu přidat do poučení o právech osob omezených na svobodě a do poučení osob před výslechem nebo podáním vysvětlení bod navíc. O tom, že si mohou stěžovat na jednání policistů (či jiných úředních osob), nebo dokonce podat trestní oznámení a že také mohou žádat odškodnění za případnou újmu. Samozřejmě s uvedením konkrétních míst, kde tak mohou učinit.
Tolik z mé strany. Závěrem se vrátím na začátek, abych vysvětlila otázku v nadpisu. Snad mi čtenáři odpustí, že jsem ještě dnes využila velikonoční metaforu, tedy: Co by si asi o Velikonočním pondělí vysloužila Česká republika pohledem obětí porušení práva na život nebo zákazu mučení? Ačkoli je třeba ocenit nastartované pozitivní změny, česká praxe je pořád plná nedostatků, i systémových. Takže já osobně bych ji spíš než odměnila kraslicí, přiměřeně vymrskala větvičkou z jalovce (z dětských let si pamatuji, že ty jsou nejhorší) – samozřejmě s povzbudivým úsměvem, vždyť je to pro její zdraví!
[1] Autorka úzce spolupracuje s Ligou lidských práv jako právnička.
[2] Ředitel GIBS je jmenován (po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny) předsedou vlády, kterému je taky zodpovědný, a základní kontrolou GIBS je pověřena Poslanecká sněmovna (viz § 1 odst. 2 a § 57 odst. 1 zákona č. 341/2011 Sb.).
[3] Viz § 69 odst. 4 zákona č. 341/2011 Sb. a odpověď GIBS na žádost Ligy (prostřednictvím Zuzany Candiglioty) o informace ze dne 17. 2. 2012.
11 komentářů:
Dobrý den,
úvodní věta mého posledního odstavce - "Tolik z mé strany." - bohužel, alespoň dočasně, platí doslova. Pro tuto chvíli se totiž musím rozloučit, neboť v následujících dnech budu mimo ČR (a přístup na JP). A tak své slovo pro následnou diskuzi, která se zde snad zajímavě rozvine, předávám svým kolegům z Ligy lidských práv, a sama se na zapojení do ní budu těšit po svém návratu.
Tak tedy prozatím nashledanou a přeji všem podnětné diskutování, kritizování a jiné komentování!
Kristýna Foukalová
Sice hezky napsáno, ale když někdo náhle chce skočit z okna, tak prostě skočí. Navíc vůbec nechápu, proč by v tom měla Policie bránit, sloužilo by to jen jako forma vydírání a přitom důsledky svého kroku nese jen postižený.
Jan Hrubý
Myslím, že prezentovaná doktrína ÚS není chápána takto absolutně, jak by se z článku autorky zdálo, a to bez ohledu na rozsudek Eremiášová and Pechová proti České republice. Z nálezu Pl. ÚS 17/10 (232/2011 Sb.) ze dne 28. 6. 2011 (platy státních zástupců):
[obiter dictum] 61. Není na volné úvaze státu, zda a jakým způsobem bude postihovat zločinnost. Ústavní soud setrvává na doktríně, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Nelze však zároveň pominout, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 či čl. 8 Úmluvy [X a Y proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 26. 3. 1989, č. 8978/80, § 27: „This is a case where fundamental values and essential aspects of private life are at stake. Effective deterrence is indispensable in this area and it can be achieved only by criminal-law provisions (…)“; M. C. proti Bulharsku, rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. 39272/98, § 150–153; Assenov a další proti Bulharsku, rozsudek ze dne 28. 10. 1998, č. 24760/94, § 102; Osman proti Spojenému Království, rozsudek ze dne 28. 10. 1998, č. 23452/94, § 115–116; a další]. Zvláště k nezastupitelné roli státního zástupce v řízení před soudem konstatuje Ústavní soud, že spravedlivé trestní řízení bez aktivní participace státního zástupce vést nelze, neboť převzetí jeho funkcí soudem samotným zakládá důvodné pochybnosti o nestrannosti soudu v konkrétní věci a porušení zásady obžalovací [Thorgeir Thorgeirson proti Islandu, rozsudek ze dne 25. 6. 1992, č. 13778/88, § 53; zejména pak Ozerov proti Rusku, rozsudek ze dne 18. 5. 2010, č. 64962/01, § 54–55 (porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy pro absenci státního zástupce); v nedávné době pak Krivoshapkin proti Rusku, rozsudek ze dne 27. 1. 2011, č. 42224/02, § 44–46 (porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy pro absenci státního zástupce)].
Zdravím a děkuji Kristýně za napsání výborného článku.
Ad Jan Hrubý
Ano, je otázka, zda má policie bránit třeba skoku z okna nebo sebevraždám a skákání z mostu apod. Podle zákona o policii je ovšem jejím úkolem ochrana bezpečnosti osob. Problém v tomto případě ovšem je především to, že není jisté, zda někdo chtěl a skočil z okna, nebo zda mu někdo z toho okna pomohl. To totiž nebylo řádně vyšetřeno.
Ad Petr Jäger
K čemu jsou poškozeným hezká slova Ústavního soudu v nálezu o platech státních zástupců, když je nepoužije též v případě, kdy existuje podezření na nelidské zacházení ze strany policie a toto podezření nebylo řádně dle standardů ESLP prošetřeno?
Např. i v důvodové zprávě k zákonu o generální inspekci bezpečnostních sborů se jasně uvádí, že z některých článků evropské úmluvy (čl. 2, 3, 8) ESLP dovodil povinnost státu provést účinné, nezávislé a nestranné vyšetřování, zvláště jestliže podezřelým ze spáchání daných činů je příslušník bezpečnostního sboru. Klasickými jsou případy použití síly ze strany příslušníků policie, jejichž výsledkem je poškození zdraví či dokonce smrt. Specificky v těchto případech vystupuje do popředí požadavek nezávislosti a nestrannosti vyšetřování, který znamená nikoli pouze to, že mezi vyšetřovateli a osobami vyšetřovanými nesmí existovat žádné hierarchické a institucionální spojení, ale též že tyto osoby jsou na sobě nezávislé i v praxi (Ramsahai a ostatní proti Nizozemí, Tahsin Acar proti Turecku, McKerr proti Spojenému království aj.). Je proto v zásadě nepřípustné, aby úkony vyšetřování trestného činu spáchaného policistou prováděli též policisté. ESLP v řadě případů konstatoval porušení např. z důvodu, že prvotní úkony prováděli kolegové policistů podezřelých ze spáchání trestného činu nebo kdy vyšetřování prováděli policisté, kteří stejně jako vyšetřovaní policisté hierarchicky podléhali generálnímu inspektorovi policie. Skutečnost, že dozorem nad vyšetřováním je pověřena jiná a nezávislá instituce než ta, jejíž příslušník je podezřelý ze spáchání trestného činu, není podle názoru ESLP dostatečnou zárukou nezávislosti vyšetřování...
Pak se ale dostane k Ústavnímu soudu případ, kdy policie jednomu muži vykloubí rameno (více než měsíc pracovní neschopnosti) a druhému zlomí žebro, třetího jen zmlátí, přičemž všichni na to mají lékařské zprávy a nebylo nijak prokázáno, že by se dopustili nějakého přestupku, jen, že byli opilí a postávali na parkovišti a pokřikovali. Když chtěli podat trestní oznámení na státním zastupitelství, tak byli odkázáni na odbor vnitřní kontroly policie, tam byli vyslechnuti a brzy byli stručně vyrozuměni mailem o tom, že se policisté ničeho protiprávního nedopustili a že se jejich oznámení "ukládá". Pak tedy již s pomocí právníků podali trestní oznámení přímo na inspekci policie, ta je ale vyrozuměla, že inspektor prošel záznamy policie, neshledal spáchání trestného činu a že "prošetření předmětné věci bylo plně ve věcné a místní příslušnosti OVK krajského ředitelství policie Zlínského kraje".
A co na to Ústavní soud ve světle zmíněné judikatury ESLP?
"Souhlasit lze do určité míry se stěžovateli pouze v tom, že by bylo vhodnější, aby vyšetřování vedl především orgán zcela jednoznačně nezávislý od orgánu, jehož příslušníci se měli dle stěžovatelů dopustit vůči nim špatného zacházení. Případ stěžovatelů byl přezkoumáván celou řadou orgánů, včetně Inspekce Policie České republiky a několika státních zastupitelství, nicméně velkou část vyšetřování provedl Odbor vnitřní kontroly Krajského ředitelství Zlínského kraje. Přesto Ústavní soud nemá za to, že by se jednalo o tak velkou slabinu, aby bylo na místě vyhovět podané ústavní stížnosti, kdy vyšetřování se jako celek jeví provedeno důkladně a jeho výsledky jako velmi přesvědčivé."
Takže podle Ústavního soudu je důležité nikoliv to, zda vyšetřování proběhlo v souladu s požadavky ESLP, ale to, zda se vyšetřování tváří, jako že bylo důkladné. Tak to je výsměch všem obětem policejního násilí...
ZC
Na otázku, zda má Policie ČR bránit skoku z okna (či z mostu, do kolejiště metra apod.), je zřejmě třeba jednoznačně odpovědět ano, s tou významnou výminkou, že to lze jen pokud je Policie ve správný čas na správném místě. Takto obecně pozitivní povinnost členského státu chránit život jednotlivce z Úmluvy nevyplývá (prostě proto, že o tom, že někdo chce skákat z okna Policie vůbec nemusí vědět), a tato informace bohužel v článku zcela chybí. Konstantní judikatura ESLP vychází z předpokladu, že členský stát má zvláštní pozitivní povinnost podniknout rychlá opatření na ochranu osob, jejichž život je v nebezpečí, což platí zejména tam, kde je jednotlivec pod kontrolou orgánů státní moci (typicky právě vazba či jakékoliv jiné formy zbavení svobody). V tomto ohledu tedy není rozsudek příliš překvapivý, nicméně považovala bych za dobré z důvodu srozumitelnosti tuto věc v článku komentovat spolu s odkazy na související judikaturu.
Pavla Boučková
Zde se totiž ale kooperuje s tím, že je nějaký rozdíl mezi skokem z okna policejní budovy a jakékoli jiné budovy.
Petr Musil
Důležitější než rozlišovat, co to bylo za okno je, jestli ten, kdo je v pozici státního orgánu, udělal vše co bylo možno od něj rozumně očekávat, aby smrti člověka zabránil. Důkazní břemeno je v tomto ohledu na straně státního orgánu (nebo toho, kdo se v takové pozici v daných souvislostech na základě vnitrostátního práva nachází, to může být nejen Policie, ale klidnš i zdravotnické zařízení, dětský domov apod.) který musí prokázat, že podnikl všechna rozumná opatření, která od něj bylo možno očekávat, aby tomu zabránil. Tomuto důkaznímu břemeni tedy nelze dostát konstatováním, že nebylo zjištěno cizí zavinění. To je prostě málo. A pokud konkrétně Policie někoho zadržela, musí si být vědoma, že ten člověk se může pokusit nejen o sebevraždu, ale především o útěk, a přitom si ublížit. Člověk je zrozen ke svobodě, takže pokus o útěk je zcela přirozenou reakcí na zbavení svobody, a policejní orgán je tu od toho, aby ji předpokládal. V dané věci Soud konstatoval, že při eskortování nebyl zadržený ani spoután, což by jej mohlo rovněž účinně odradit od pokusu o útěk skokem z okna (o kterém nemusel vědět, jak je vysoko, to ne každému musí dojít) nehledě na samozřejmou povinnost ostrahy pokusy o útěk zadržených zmařit. Ať už to zkrátka bylo jakkoliv, pokud se zabije člověk eskortovaný na policejní služebnu, je třeba odpovědět na otázku, zda se tomu dalo zabránit, a pokud ne, tak proč. Konstatování, že se neprokázalo žádné pochybení, je v případě kdy má stát tuto pozitivní povinnost prostě příliš málo.
Pavla Boučková
ad Boučková :
Policie není naše matka a chová se podle zákona. Policie nehlídá pachatele, protože podle vás člověk je zrozen ke svobodě (tomu tvrzení nevěří ani hodně špatný etolog ani český historik s krátkou pamětí) a protože má tendenci k útěku, ale protože to nařizuje zákon.
Zvrácená logika soudu, že měl být pachatel spoután jako prevence před skokem z okna, je celkem hezká ukázka lidské hlouposti a nemá smysl to komentovat.
Hodně mladých právníků si myslí, že spousta odůvodnění znamená více pravdy a chce od police odůvodnění i vlastního dýchaní a myšlení na vlastní dýchání, aniž by si uvědomila objektivní každodenní realitu. Pokud 999 z 1000 podezřelých nenapadne skočit z policejního okna, pak je důvody skoku hledat u pachatele a ne policie a nemá smysl kvůli němu těch 999 spoustávat. Když se někdo rozhodne, že uteče, musí počítat s náhodou a nést logické důsedky svého rozhodnutí. Jinak řečeno, když je někdo hloupý a umře tak blbě, nezachrání jeho pověst ani rozhodnotí světosoudu všehomíra.
Michal Vaněk
ad Boučková : proč je to málo ? Chápu, že příbuzní hledají, jak si něco přivydělat, ale představa, že budou s podezřelým chodit po policejní budově i na záchod, aby náhodou neutekl a neskočil přitom z okna je natolik komická, že se mi vaší úvaze nechce věřit.
Jiří Hutla
Dobrý den,
děkuji za všechny komentáře i za reakci Zuzany C.
Ad Pavla Boučková:
Mockrát děkuji za doplnění a další dovysvětlení okolností případu i povinností státu podle čl. 2 Úmluvy. Já sama jsem do těchto otázek, v omezeném rozsahu příspěvku, nechtěla příliš zabíhat, neboť bylo mým cílem spíše upozornit na nepříznivé postavení obětí porušení čl. 2 a 3 Úmluvy, zejména pokud jsou podezřelými z takového porušení policisté, a zamyslet se nad možnostmi zlepšení postavení dotčených obětí.
Ad Michal Vaněk a Jiří Hutla:
Naplnění pozitivní povinnosti státu chránit lidský život samozřejmě může být v tom kterém případě sporné. Nicméně ve věci Eremiášová a Pechová policisté zadrženého mladíka, který potřeboval jít na toaletu, eskortovali z druhého patra policejní budovy do přízemí, kde toalety byly vybaveny zamřížovanými okny (na rozdíl od vyššího patra). Dokonce mu na toaletě ani nedovolili zcela zavřít dveře. Takže nějaká preventivní bezpečnostní opatření policisté provedli - asi to považovali za důležité; s tím pak právě kontrastuje skutečnost, že na cestě zpět nahoru už mladíka skoro vůbec nekontrolovali - jeden policista ho prý jen letmo držel za zápěstí (jeho různé výpovědi se lišily v tom, o které zápěstí šlo), druhá policistka šla o několik kroků napřed. A právě tenhle nepoměr v bezpečnostních opatřeních se nezdál ani ESLP.
Na druhou stranu chápu, že závěry ESLP co do této pozitivní povinnosti státu chránit život zadrženého mladíka už preventivně mohou být diskutabilní. Zásadní problém je však v tom, jak už upozornila moje kolegyně Zuzana, že jsme se nikdy přesně nedozvěděli odpověď na otázku, jestli policie udělala opravdu všechno, co mohla a měla, aby mladíka ochránila - jak vlastně celá událost proběhla, nemohla policie udělat víc, anebo dokonce mladíkovi s výskokem pomohla...? Událost nikdy nebyla řádně prošetřena a právě na nedostatek účinného vyšetřování ve věci se ESLP zaměřil nejvíce.
Jako zcela správnou lze označit zde vyslovenou úvahu, že policie hlídá zadrženého, protože jí to nařizuje zákon. A právě proto je třeba předpokládat, že jestliže policie nezabránila útěku zadrženého, musí vyšetřit, proč: tedy zda selhal lidský faktor, nebo zda šlo o takovou situaci, kdy nebylo objektivně možné takovému vývoji událostí zabránit. Jak správně konstatuje autorka článku, právě odpověď na tuto otázku zůstal členský stát dlužen. Věc nebyla nikdy dostatečně vyšetřena, a není tedy vůbec zřejmé, zda policie udělala vše, co měla v rámci své zákonné povinnosti zadrženého střežit. Důsledkem pozitivní povinnosti státu v této situaci pak je, že pokud odpověď na tyto otázky není dána, odpovědnost za život člověka spočívá na členském státu Úmluvy. Je totiž třeba brát zřetel na to, že členské státy Úmluvy jsou demokratickými státy, které zajišťují svým zákonodárstvím úctu k lidskému životu. Úmluva má přece sloužit jako nástroj "předběžného varování" proti totalitní praxi, která by tuto úctu k likskému životu jakkoliv zpochybňovala. Jako k takové k ní i členské státy přistoupily - není pravdou, že by na to nikdo nebyl připraven. Jinými slovy - není normální, aby policie v demokratickém státě připustila, aby se zadržení na základě zákona zabíjeli skokem z okna či jakkoliv jinak. To je naopak normální v totalitních režimech, které žádné záruky ochrany lidských práv negarantují. To neznamená, že se to v demokratickém státě stát nemůže. Nicméně pokud se to stane, měl by mít státní orgán alespoň tolik sebereflexe, aby vyšetřil, zda se tomu nedalo zabránit a proč. V daném případě se to nestalo a to je chyba, protože to uvaluje na státní moc podezření, která jsou v diskusi již reflektována.Demokratický stát by ale neměl dopustit, aby taková podezření na něm ulpěla. Je to věc zásadního principu a přístupu. Jinak by nebylo možné odlišit případy zcela neodvratitelné náhody od případů odvlečení, zmizení a smrti člověka, běžné v totalitních režimech, kde vysvětlení státních orgánů může být účelové a jen zakrývat jejich podíl na celém průběhu událostí. A ještě jinak - transparentní vysvětlení je v takových případech jediným účinným prostředkem, jak prokázat, že státní moc nejednala s nedbalostí nebo nezneužila svých pravomocí, a důsledkem nebyla smrt člověka.
Pavla Boučková
Okomentovat