03 dubna 2012

Kde hledat příčiny přeplněných věznic

Za posledních deset let v Česku vzrostl počet vězňů pykajících trest ve věznicích z cca 14,000 na dnešních 20,500 – viz obrázek.[1] Věznice jsou přeplněné na 116% oficiální kapacity.[2] Hlavním poselstvím příspěvku je:

  • Ačkoli soudy posílají víc zločinců do vězení a prodlužuje se doba pobytu ve vězení, tak první faktor se nejspíše na růstu počtu vězňů podílel výrazně a druhý poměrně málo.
  • Při současné trestní politice je počet vězňů „předurčen“ k tomu, aby ještě o něco stoupl.
  • Kdyby v posledních letech neklesala kriminalita, byly by věznice nejspíše o dost plnější.


Vězení je jako nádrž na vodu – hladina (počet vězňů) stoupá, když přítok je vyšší než odtok. Přítok roste, když roste kriminalita nebo policie objasní více případů nebo soudy odsuzují více obžalovaných k nepodmíněnému trestu. Odtok klesá, když se prodlužuje délka trestu skutečně stráveného ve vězení.


Co se v posledních deseti letech dělo? Kriminalita klesala – tento zdroj přítoku nových vězňů tedy dokonce vysychal. Objasněnost stagnuje – tady příčinu nehledejme. Ovšem razantně stoupla pravděpodobnost, že zločinec, jehož čin policie objasnila, bude nakonec odsouzen a nastoupí do vězení – z cca 7% na dnešních 11.6%. Odtok z vězení se též zpomalil – v posledním řádku tabulky je měřen jako podíl vězňů propuštěných během roku ke stavu vězňů na konci předchozího roku. Kdyby toto číslo bylo 100%, znamenalo by, že v průměru se celé osazenstvo věznic „protočí“ během jednoho roku a průměrná délka trestu je jeden rok. Je-li menší než 100%, je odtok pomalejší a průměrná délka trestu delší. Aktuálních 67% znamená, že průměrný vězeň stráví za mřížemi jeden a půl roku.


Ekonomie zde může přispět tím, že dokáže vyčíslit, jakou měrou jednotlivé faktory přispěly k růstu počtu vězňů. Zároveň dokáže vyjádřit, k jaké dlouhodobé rovnováze systém směřuje – tj. kdyby míra přítoku i odtoku zůstala stejná, na jakém stavu by se počet vězňů nakonec ustálil. Přísnější trestní politika zrychluje přítok či zpomaluje odtok, a zvyšuje tak dlouhodobě rovnovážný počet vězňů. Klesající kriminalita ho snižuje. Raphael and Stoll (2009) ve výborném článku takto analyzují obrovský nárůst vězeňské populace v USA za posledních 30 let. Níže prezentované výsledky jen aplikují stejnou metodiku na základní statistiky českých soudů a věznic.[3]

Nejprve se podívejme na vývoj dlouhodobě rovnovážného počtu vězňů – je v grafu 1 je zobrazen červeně spolu se skutečným počtem. Díky neustálému zpřísňování trestní politiky vytrvale rostl. Skutečný počet vězňů byl celou dobou mírně pod rovnovážným a vlastně jej „doháněl“. Pro ty, které rostoucí počet vězňů trápí, má graf dvě špatné a jednu dobrou zprávu: Za prvé, momentální počet vězňů je pod dlouhodobě rovnovážným, takže i při aktuální přísnosti trestní politiky je počet vězňů „předurčen“ k tomu, aby ještě o něco vzrostl, konkrétně na 21000. Zdůrazňuji, že při aktuální přísnosti. Graf ovšem jasně ukazuje vytrvalý trend zpřísňování trestní politiky, a je asi nerealistické, že by se tento trend ze dne na den zastavil (byť mnohé snahy o to se objevují). Pokud se trend nezastaví, počet vězňů asi poroste ještě dále. Dobrá zpráva je, že případná změna v trestní politice se v počtu vězňů projeví velmi rychle. Je to dáno vcelku krátkými tresty - v průměru zmiňovaných 1.5 roku. (Například kdyby všichni vězni seděli 5 let, tak i když se soudy rozhodnou posílat méně zločinců do vězení, trvá to plných 5 let, než všichni „staří“ vězni opustí vězení a jsou plně nahrazení „novými“ vězni v nižším počtu.)

A nyní jakou měrou přispěly k naplnění věznic jednotlivé faktory – tj. kriminalita, posílání většího procenta zločinců do vězení a pomalejší propouštění z vězení. Graf 2 ukazuje výsledky simulací, jak by se počet vězňů hypoteticky vyvíjel, kdyby jeden z faktorů zůstal zafixován na úrovni roku 2003 (tj. prvního roku, od kterého se odpíchl růst), zatímco ostatní faktory by se vyvíjely stejně jako ve skutečnosti. Pro srovnání černá čára ukazuje skutečný vývoj. Rozdíl mezi skutečným a simulovaným počtem vězňů pak udává příspěvek konkrétního faktoru k růstu počtu vězňů.

Hlavní výsledek: kdyby pravděpodobnost, s jakou jsou zločinci posíláni do vězení, zůstala stejná, tak by i počet vězňů zůstal stejný (modrá čára). Intenzivnější posílání zločinců do vězení se tak zdá být nejvýznamnější příčinou růstu počtu vězňů. Za druhé, ještě že kriminalita celou dobu klesala! Kdyby zůstala stejně vysoko jako v roce 2003, stoupl by počet vězňů ještě výrazněji, až k 24 tisícům (zelená čára). A do třetice, odtok vězňů se až do roku 2009 snižoval jen málo a k růstu počtu vězňů do roku přispěl jen nepatrně (oranžová čára). Až v posledních dvou letech došlo ke skokovému nárůstu délky trestů a zpomalení odtoku z věznic – a pouze v posledních dvou letech lze růst počtu vězňů přičíst na vrub právě delším trestům.

Vyjádřeno v číslech – celkový nárůst počtu vězňů o cca 6300 lze rozložit na příspěvek vyšší pravděpodobnosti, s jakou jsou zločinci posíláni do vězení (+ 6000), delších trestů (+2900) a nižší kriminality (-3200), zbytek jsou „ostatní faktory“.

Na závěr se sluší pár upozornění: tato analýza se „pouze“ snaží mechanicky vyčíslit, které faktory vedly k přeplnění věznic. Nic netvrdí o tom, zda snížení počtu vězňů je žádoucí či nikoli. Je možné, že optimální reakcí v této chvíli je výstavba dalších věznic stejně jako zmírnění trestní politiky. A je rozhodně možné, že pokles kriminality byl zapříčiněn právě impozantním nárůstem počtu vězňů. Analýza též pracuje s agregovanými čísly (celková kriminalita, celkový počet vězňů atd), za nimiž se mohou skrývat velmi rozdílné vývoje u různých typů kriminality nebo nástrojů trestní politik (např. nakolik za pomalejší odtok mohou delší tresty od soudů či méně štědré podmíněné propouštění).

Přeplněné věznice jsou aktuálním problémem a objevují se různé snahy počet vězňů snížit. K tomu má stát k dispozici spoustu nástrojů – a téměř všechny se v posledních letech měnily. Pro rozhodování, které nástroje utáhnout či povolit, je důležité vědět, které nástroje v posledních letech skutečně měly na vývoj počtu vězňů výrazný vliv a které ne. Tato jednoduchá analýza doufám naznačuje, kde hlavní „viníky“ hledat. Dopadení konkrétních „viníků“ samozřejmě vyžaduje analýzu podstatně podrobnější.


[1] V celém příspěvku bude řeč jen o odsouzených vězních, nikoli o čekajících ve vazbě.
[2] Statistická ročenka Vězeňské služby ČR 2001, str. 35.
[3] Analýza vychází z rovnic popisující změny počtu vězňů (stavová veličina) jako funkci parametrů trestní politiky (tokové veličiny). Rovnice It = (1-θt)It-1 + ctpt(1-It-1) udává, jak se podíl vězňů v celkové populaci v roce t (It) odvíjí od podílu vězňů v celkové populaci v roce předchozím, míře odtoku z věznic v roce t (θt), míře kriminality (ct), a pravděpodobnosti uvěznění za trestný čin (pt). Pokud zafixujeme některý z parametrů (například míru odtoku) na určité historické hodnotě, tak můžeme simulovat, jak by se byl býval počet vězňů vyvíjel, kdyby tento parametr zůstal nezměněn, zatímco ostatní parametry se vyvíjely jako ve skutečnosti. Rozdíl mezi skutečným a simulovaným počtem vězňů pak udává příspěvek změny daného parametru k růstu počtu vězňů. Dlouhodobou rovnováhou je taková hodnota I, která se při fixních parametrech θ, c, p z roku na rok nemění, tj. It=It-1. Řešením je I= cp/(cp+θ)