27 července 2011

Tvůrčí právo pro spisovatele

K tomuto postu mě přivedl shluk otázek v jednom z diskusních příspěvků pod nedávným pokračováním seriálu Jiné právo misijní, a sice: Vystudoval Dostojevský, Hemingway nebo Balabán či Hrabal kurz tvůrčího psaní? Znamená jeho absolvování skutečně to, že někdo umí psát?
Celý příspěvek

20 července 2011

Ministerstvo průmyslu a obchodu hledá právníka do Odboru mezinárodní konkurenceschopnosti

Po čase si dovolujeme opět pokračovat v sérii nabídek zaměstnání pro jiné právníky (zn. samá pozitiva a sociální jistoty.). Jde o nabídku Ministerstva průmyslu a obchodu, které hledá právníka do Odboru mezinárodní konkurenceschopnosti.

Náplň práce

Příprava a hodnocení návrhů legislativní i nelegislativní povahy směřující k posílení mezinárodní konkurenceschopnosti České republiky. Implementace Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti ve spolupráci s dalšími orgány státní správy (více zde).

Řešení přeshraničních sporů souvisejících s porušením práva EU v rámci evropské sítě SOLVIT (více na http://www.solvit.eu/)

Poskytování informací v rámci činnosti kontaktního místa pro výrobky ProCoP (více na http://www.mpo.cz/procop)

Práce s právními texty Evropských společenství a judikaturou Soudního dvora EU, konzultace s národními odborníky a experty z Evropské komise.

Požadujeme
Ukončené vysokoškolské vzdělání právního směru podmínkou
Orientace v ekonomické problematice
Zájem o problematiku evropského práva a fungování vnitřního trhu EU
Samostatný, aktivní přístup, schopnost týmové práce
Dobré komunikační a analytické schopnosti
Aktivní znalost anglického jazyka (znalost dalších jazyků EU výhodou) včetně práce s právními texty
IT gramotnost
Motivační dopis (max 3000 znaků)

Nabízíme
zajímavou práci v oblasti problematiky EU
pracovní poměr na dobu určitou s možností prodloužení
nezávislou a zodpovědnou práci
finanční ohodnocení v souladu s nařízením vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě
rozšiřování a prohlubování odborných znalostí
možnost jazykového vzdělávání

Nástup: od 15. srpna 2011

V případě zájmu o výše uvedenou pozici zašlete, prosím, Váš strukturovaný životopis spolu s motivačním dopisem nejpozději do 14. srpna 2011 na emailovou adresu hanakova[zavináč]mpo.cz
Celý příspěvek

18 července 2011

Jiné právo misijní 5: Fanfáry nezávislosti

Čtrnáctýho února. Do vyhlášení nezávislosti zbývají dny nebo možná už jen hodiny. Čas tiká jako stopky před odpálením velkýho třesku, který bude pro Albánce jako dlouho očekávanej ohňostroj a pro Srby hřib atomovýho výbuchu. Oba národy hledí k nebi nad Mitrovicí a prosí svoje bohy. Alláhu, žehnej naší nezávislosti! Svatý Iljo! Chraň nás před zkázou. Alláh o tom už dávno mluvil s Bushem, takže teď spokojeně pokuřuje, rozkročen nad jižním Kosovem jako Krakonoš, zatímco svatej Ilja pobíhá nebem sem a tam, chytá se za hlavu a volá – panebože! Panebože!

Celý příspěvek

09 července 2011

Náhrada za vyvlastnění věci: Proč má převýšit obvyklou cenu

Dle čl. 11 odst. 4 Listiny: "Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu." Jistě, vyvlastnění za náhradu -- ale jak vysokou? Možná byste navrhli, že náhrada má odpovídat obvyklé ceně (tržní hodnotě) vyvlastněné věci. Níže odůvodním, že takováto výše je zpravidla nedostatečná, tedy ekonomicky neefektivní a vůči vyvlastněnému nespravedlivá. Ostatně, pro závěr, že nahradit vyvlastnění obvyklou cenou zpravidla nestačí, lze najít jistou oporu i v níže uvedené judikatuře Ústavního soudu.

Důvody, proč by vyvlastněný měl za vyvlastněnou věc obdržet náhradu převyšující její obvyklou (tržní) cenu, jsou přinejmenším dva: (1) Vyvlastněnému by mělo být kompenzováno riziko, že se částka odhadnutá znalcem odchyluje od skutečné tržní ceny; a (2) Vyvlastněnému by měla být kompenzována cena zvláštní obliby, zejména je-li vyvlastňovanou věcí dům či byt, kde vyvlastňovaný bydlí.

(1) – Kompenzace za riziko

Řekněme, že znalec ocenil tržní hodnotu Vašeho domu na 10 mil. Kč. Ať už se snažil sebevíce, jeho odhad se nutně více či méně ochyluje od ceny, za kterou by byl dům prodán na trhu: Obvyklou (tržní) cenu určují tržní transakce a znalecké ocenění je jen její více či méně nepřesnou předpovědí.

Vyjděme příkladmo z toho, že s 50 % pravděpodobností je tržní cena (cena, jakou byste obdrželi, pokud byste dům skutečně prodali) Vašeho domu o 2 mil. Kč vyšší a s 50 % pravděpodobností o 2 mil. Kč nižší, než odhadl znalec. Tedy: tím, že Vám stát dům odejme a zaplatí Vám za něj znalcem určených 10 mil. Kč, donutí Vás podstoupit riziko -- hrát loterii, v níž máte poloviční šanci získat navíc 2 miliony a poloviční šanci 2 miliony ztratit.

Mínus dva miliony a plus dva miliony, to je v průměru nula, ne -- tak jaký problém? Ten problém, že člověk je rizikově averzní: Ztratit dva miliony pociťuje jako větší újmu, než za jaký přínos považuje dva miliony získat. Zjistit, že za 10 milionů si srovnatelnou nemovitosti nekoupíte a musíte 2 miliony doplatit, je více nepříjemné, než jak je příjemné zjistit, že po zakoupení srovnatelné nemovitosti Vám dva miliony vybyly.

Aby člověk hru, že s poloviční pravděpodoboností přijde o 2 mil. Kč a s poloviční pravděpodobností 2 mil. Kč získá, vůbec dobrovolně podstoupil, museli bychom mu nabídnout určitou částku předem jako kompenzaci za riziko. Řekněme, že v daném případě činí spravedlivá kompenzace 0,5 mil. Kč, tj. vyvlastněný by si řekl: "Pokud byste mi jako kompenzaci nabídli méně než 0,5 mil. Kč, na hru bych nepřistoupil; pokud mi nabídnete právě 0,5 mil. Kč, hra mi nevadí; pokud mi nabídnete více než 0,5 mil. Kč, podstoupím hru dokonce rád."

Nejedná se o imaginární újmu: I pokud nemovitost držíte jen jako čistě investiční aktivum (tedy nemovitost pro Vás nemá, viz níže, cenu zvláštní obliby, tj. cenu přesahující cenu obvyklou), vnutil Vám stát vyvlastněním (za náhradu ve výši obvyklé ceny) riziko, které lze vyjádřit finančním ekvivalentem: Toto riziko (a s tím spojený penězi vyjadřitelný náklad) však ponesete Vy sám/sama; stát o tento náklad náhradu (ve výši obvyklé ceny) nenavýší.

(2) – Cena zvláštní obliby

Další, hmatatelnější důvod, proč je kompenzace obvyklé (tržní) cenou nedostatečná, spočívá v tom, že nemovitost si zpravidla ceníte na vyšší než obvyklou cenu. Čím déle bydlíte v domě či bytě, čím více přátel v dané lokalitě máte, čím lépe jste si uspořádal/a život kolem Vašeho bydlení -- tím spíše se odmítnete stěhovat, pokud za nemovitosti dostanete obvyklou cenu, a tím větší "bonus" byste požadoval/a, abyste ke stěhování přistoupil/a. Tento bonus však nebude nijak zohledněn, pokud Vám vyvlastňovatel nahradí jen obvyklou cenu...

Poznámka: Samozřejmě existuje i řada případů, kdy zvláštní cena obliby není relevantní. To nejzřetelněji tehdy, pokud stát započne s vyvlastňováním poté, kdy jste nemovitost nabídli k prodeji, s úmyslem přestěhovat se jinam. Avšak podstatně pravidelněji nastane situace, kdy Vám vystěhování za náhradu ve výši obvyklé ceny způsobí újmu

Ekonomická efektivita

Výše jsem argumentoval z hlediska spravedlnosti, tedy pohledu samotného vyvlastněného, na kterého stát přenáší újmu spojenou s vyvlastněním. Ke shodnému závěru ovšem směřuje i hledisko efektivnosti, tedy riziko, že pokud stát neponese veškeré skutečné náklady spojené s vyvlastněním, bude motivován k němu přistoupit, i pokud by jiná varianta byla prospěšnější.

Představme si, že stát zamýšlí postavit silnici a za tím účelem vyvlastnit nemovitosti 10 vlastníků v souhrnné obvyklé ceně 100 mil. Kč. Přitom materiální i imateriální újmu (jakož i jim vnucené riziko), která těmto vlastníkům vznikne, by plně vykompenzovala teprve částka 200 mil. Kč (dále jen "plná kompenzace"). Stát rovněž může -- namísto toho, co by nemovitosti vyvlastnil -- postavit okolo nich obchvat: ten by byl pro řidiče stejně komfortní jako přímá cesta, avšak státu by se jeho výstavbou dálnice prodražila o 150 mil. Kč.

Pokud stát má možnost nahradit nemovitosti pouhou obvyklou cenou, rozhodne se pro vyvlastnění. Je pro něj totiž levnější: (i) vyvlastnit nemovitosti za 100 mil. Kč (jejich obvyklou cenu) a zřídit na takto získaných pozemcích přímou cestu; než (ii) zaplatit 150 mil. Kč vícenákladů na zřízení obchvatu. Přitom je zřejmé, že vyvlastnění nemovitostí a výstavba přímé cesty představuje celospolečensky neefektivní řešení: menší celospolečenské náklady by přineslo postavit obchvat. K tomu však stát nemá dostatečnou motivaci: nenese veškeré náklady, které vyvlastněním způsobí, a proto je motivován vyvlastnit, ačkoli tu je jiná celospolečensky méně nákladná varianta.

Teprve pokud přijmeme pravidlo "stát musí poskytnout plnou kompenzaci" (tj. kompenzaci včetně imateriální újmy/ceny zvláštní obliby a způsobeného rizika), zahrne stát do svého rozhodování veškeré relevantní náklady: To v našem konkrétním případě znamená, že nemovitosti nevyvlastní, neboť místo toho, co by vynaložil plnou kompenzaci ve výši 200 mil. Kč, je pro něj výhodnější postavit obchvat za nižší částku 150 mil. Kč.

Z judikatury a zákona

Jakkoli jsem neprovedl detailní právní rešerši, poukážu na judikát ÚS, v němž lze najít oporu pro závěr, že vyvlastněnému nutno dle čl. 11 odst. 4 Listiny kompenzovat i cenu zvláštní obliby. Konkrétně se v nálezu Pl. ÚS 56/05 z 27.3.2008 ("squeeze-out"), odst. 67, uvádí:

"S ohledem na pouze ekonomický rozměr [problematiky squeeze-outu akcionáře], redukovaný na investiční aspekt, to však znamená také to, že např. na rozdíl od vyvlastnění rodinného domku nebude přihlížet k citovým aspektům, sociálním vazbám a důsledkům..." (Zvýraznil J.P.)

Dále lze z téhož rozhodnutí, odst. 68, zmínit následující citaci (byť učiněnou v kontextu vytěsňování minoritních akcionářů):

"S ohledem na okolnosti výkupu spojeného se zásahem do vlastnického práva se přiměřenost ceny kótovaných akcií nikdy nemůže pohybovat pod hranicí tržní ceny."

S ohledem na uvedené tak vzniká otázka, zda je ústavně konformní § 10 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění.

(1) Za vyvlastnění náleží vyvlastňovanému náhrada a) ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby, včetně všech jejích součástí a příslušenství, došlo-li k odnětí vlastnického práva k nim ...
(2) Kromě náhrad uvedených v odstavci 1 náleží vyvlastňovanému též náhrada stěhovacích nákladů, nákladů spojených se změnou místa podnikání a dalších obdobných nákladů, které vyvlastňovaný účelně vynaloží následkem a v souvislosti s vyvlastněním.
Celý příspěvek

08 července 2011

Díky Kateřině Šimáčkové a přání hezkého léta

Jako každý rok a i letos vyhlašujeme našim hostům blogovací prázdniny - s dalším z nich se setkáme zase v září. Děkujeme ale Kateřině Šimáčkové za její příspěvky a budeme se těšit na shledanou třeba mezi Občasnými bloggery.

Celý příspěvek

05 července 2011

Bude se příští prezident ČR podílet na kreování dvou ústavních soudů?

O tom, že prezident České republiky má obrovský vliv na složení českého Ústavního soudu, není sporu. Jelikož jsme při jmenování soudců Ústavního soudu převzali americký model, bez posvěcení prezidenta se nikdo soudcem Ústavního soudu stát nemůže. Ne nadarmo se proto prvnímu ústavnímu soudu někdy říká „Havlův ústavní soud“ a druhému ústavnímu soudu „Klausův ústavní soud“.

Otázka zní, co s tím udělá přímá volba prezidenta. Pokud bude přijat návrh předložený vládou (viz zde), tak v podstatě nic. Vládní návrh totiž stávající úpravu jmenování soudců Ústavního soudu ponechává nedotčenou. V minulosti však zazněly návrhy (zejména z řad ČSSD – viz zde a zde), aby se se zavedením přímé volby prezidenta prodloužil i jeho mandát z pěti let na šest – a to s odůvodněním, že by se tím ušetřilo, neboť by se volba prezidenta mohla konat zároveň se senátními volbami. Netuším, nakolik má tento návrh stále oporu a jak je tato podpora velká, ale mám s ním problém.

V čem spočívá problém? Za předpokladu, že bude příští prezident zvolen v lednu 2012, by prodloužení mandátu prezidenta na 6 let vedl mj. k tomu, že by se příští prezident podílel na kreaci ne jednoho, ale hned dvou ústavních soudů. Připomeňme si, že Václav Klaus by měl (pokud nedojde k nějaké nepředvídané události) nominovat ještě maximálně tři nové soudce Ústavního soudu (náhradu za Elišku Wagnerovou, Františka Duchoně a Jiřího Muchu). Záměrně uvádím „maximálně“, protože u posledně jmenovaného soudce visí velký otazník, jestli to Václav Klaus vůbec stihne (Jiřímu Muchovi končí funkce v lednu 2013, tj. jen pár týdnů před tím, než Václav Klaus opustí Hrad).

To znamená, že příští prezident bude v období od března 2012 (Václavu Klausovi končí mandát 7. března 2013) do prosince 2015 (poslední přijde na řadu nástupce Vladimíra Kůrky, kterému končí mandát v prosinci 2015) moci nominovat přinejmenším 12 nových soudců Ústavního soudu. Presumujme, že příští prezident obhájí svůj mandát (což je vzhledem k vysoké popularitě prezidentského úřadu v ČR, ať už ho zastává kdokoliv, velmi pravděpodobné). Pokud zůstane prezidentský mandát pětiletý, tak příští prezident „dojmenuje“ své tři soudce mezi léty 2022 a 2023 a zkompletuje svůj „třetí“ Ústavní soud. Pokud se ale prezidentský mandát protáhne na 6 let, tak příští prezident nejen, že „dojmenuje“ tři soudce mezi léty 2022 a 2023, ale rovněž nanominuje většinu „čtvrtého“ Ústavního soudu v letech 2023 až 2025!!!

Co k tomu dodat? Jméno příštího prezidenta České republiky je velká neznámá. Ať už se jím stane kdokoliv, možnost nominovat soudce dvou ústavních soudů po sobě by byla obrovská institucionální chyba, protože by mohlo dojít k zakonzervování Ústavního soudu na dvě dekády. Jak říká Lucius Fox v Temném rytíři: „This is too much power for one person“.

Celý příspěvek

Jak snadno a rychle přijít o 150 tisíc korun

Právníci mají většinou despekt vůči lidem, kteří přijdou v důsledku nevýhodné smlouvy o peníze. I na stránkách tohoto blogu jsem viděl, byť jen mezi komentáři, posměšné narážky na údajné „hlupáky“, kteří si půjčují na nevýhodné úroky z půjček, a pak přijdou o barák. Nejlepším vyléčením z podobných sebevědomých myšlenek je asi jen situace, kdy se onomu sebevědomému nebo jeho blízkému stane něco podobného.


Před několika měsíci jsem viděl u mne blízké osoby nabídku k podpisu kontraktu, který, pokud by byl podepsán, by byl nejlepší cestou k snadnému pozbytí několika set tisíc korun. V daném případě šlo o oslovení majitele několika hektarů zemědělského pozemku ve středních Čechách na prodej tohoto pozemku za cca 1 milión korun. Dopis poslala realitní kancelář, která údajně měla též zájemce na koupi. Nabídka vypadala zajímavě, zejména s vědomím toho, že jinak byl výtěžek z onoho pozemku jeden pytel brambor za rok jako naturální splátka nájemného.

Realitka po reakci majitele pozemku reagovala bleskurychle a poslala smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti. Když jsem do ní nahlédl, nestačil jsem se divit. Provize za zprostředkování činila 150 tis., navíc nárok na ní vznikal (alespoň podle mého výkladu) jen v důsledku (blíže nespecifikované) aktivity zprostředkovatele, aniž by bylo nutnou podmínkou dosažení výsledku smlouvy, tedy prodej pozemku. Takováto podmínka je sice neplatná (§ 774 obč. zák.), nicméně smlouva se pro jistotu neřídila vůbec občanským zákoníkem. Byla totiž sjednána rozhodčí doložka, přičemž rozhodce mohl rozhodnout podle „zásad spravedlnosti“. Rozhodce měl určit jeden z nejproblematičtějších rozhodčích „soudů“ u nás.

K podpisu smlouvy již nedošlo, neboť když byl zprostředkovatel upozorněn, že nic z uvedeného není pro vlastníka pozemku akceptovatelné, další jednání ukončil.



Je mi jasné, že rozhodčí doložka (podle níž by neinstitucionalizovaný rozhodčí „soud“ určil ad hoc rozhodce) byla podle aktuální judikatury neplatná. Přesto je dost pravděpodobné, že normální smrtelník, který takovouto smlouvu podepíše, sice žádný pozemek neprodá, ale z pařátů povinnosti platit 150 tisíc se nevyvleče. Jen málokdo totiž bude s to v rozumné lhůtě sehnat právníka a bránit se proti rozhodčímu nálezu, o jehož obsahu si nedělám iluze. Naopak, k nákladům za rozhodce přiskočí ještě náklady za exekutora, a celá suma se hezky zakulatí.
Celý příspěvek

03 července 2011

Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie

Sekci „reklamní okénko“, tentokráte s podtitulem „poněkud těžší čtení na prázdniny“, si dovolím doplnit upozorněním na vyšlou knihu „Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie“. Níže přetiskuji část úvodu. Obsah publikace je k nahlédnutí zde. Pokud kliknete sem, pak si můžete přečíst trochu reklamní propagandy. Nu a konečně knihu si lze buď zde ochmatat a očichat či zde objednat online.

***

Bezmála sedm let po přistoupení České republiky k Evropské unii ztrácí unijní právo nádech exotiky. Přímý účinek, povinnost souladného výkladu, srovnávací jazykový výklad a mnoho jiných otázek již přestaly být vzdálené kategorie, existující pouze v přednáškách několika aproximačních expertů.

Unijní právo se stalo součástí české aplikační praxe ve všech oblastech práva a před všemi orgány veřejné moci. Existují již stovky případů, ve kterých se české orgány musely vypořádat s tou či onou otázkou propojení obou právních řádů: unijního a českého. Tato skutečnost umožňuje a zároveň vyžaduje začít se nad vnitrostátním působením unijního práva zamýšlet konkrétněji a hlouběji, než tomu bylo v minulosti. Pokročilá česká aplikační praxe si v současnosti žádá již detailní a především „lokalizované“ poznatky týkající se vnitrostátní aplikace unijního práva.

Skutečnost, že existuje nějaký nepřímý účinek, již praxe povětšinou objevila. Rojí se však praktické otázky s ním spojené, jejichž míra detailnosti je určena životem reálných kauz: kde je hranice nepřímého účinku? Může správní orgán využít nepřímého účinku tím způsobem, že zhorší právní postavení fyzické nebo právnické osoby? Vztahuje se povinnost nepřímého účinku pouze na vnitrostátní právní předpisy, které byly přijaty s cílem provést směrnici? Tíží správní orgán povinnost souladného výkladu se směrnici také v období před uplynutím lhůty k jejímu provedení?

Právo Unie realizují na úrovni členského státu vnitrostátní orgány. Pokud má být výklad o unijním právu relevantní pro českou vnitrostátní aplikační praxi, pak musí být nutně „lokalizován“ s ohledem na normativní prostředí a reálie České republiky. Právní předpisy Unie či judikatura Soudního dvora jsou pochopitelně určující v tom, co je unijním právem. Představují však pouze jednu část celkového obrazu vnitrostátní aplikace unijního práva; druhá část je tvořena vnitrostátními předpisy, rozhodnutími českých soudů a správní praxí.

Tato kniha nabízí obé: jak detailní rozbor základních principů vnitrostátního působení unijního práva, tak jejich promítnutí do českého právního prostředí. Východiskem našeho zkoumání je rozbor unijního práva a především judikatury Soudního dvora ke klíčovým principům vnitrostátní aplikace unijního práva. Výklad je nicméně vždy doplněn o příklady z české soudní či správní praxe, se snahou o jejich zobecnění. Kniha tak plní dvojí úlohu: za prvé, zachycuje, popisuje a systemizuje dnes již desítky či stovky kauz rozhodnutých českými soudy všech stupňů a správních orgánů, ve kterých bylo tím či oním způsobem argumentačně využito unijní právo. Za druhé, utříděnou informaci vrací čtenáři (a českému právníkovi), který ji může využít coby praktický návod pro budoucí aplikaci unijního práva v České republice.
Celý příspěvek

Barbara Havelková: „Proti její vůli?“– K ochraně obětí vztahového násilí

Následující text se zamýšlí nad právem oběti „disponovat“ trestním stíháním, případně institutem vykázání. Tedy nad tím, zda má stát, s ohledem na svůj zájem předcházet a trestat společensky nebezpečné násilné jednání, jednat i proti vůli osoby, na které je toto násilí pácháno. Impulsem pro sepsání byl zčásti nález Ústavního soudu z února tohoto roku III. ÚS 2523/10 a zčásti případ ESD C 483/09 a C 1/10 Gueye a Sanchez, ke kterému v květnu vyšlo stanovisko generální advokátky Kokott. (Čistě osobním impulsem pak byla má právě skončená účast na velice živých diskuzích mj. k tomuto tématu na evropském srovnávacím workshopu k institutu vykázání v rámci Daphne projektu „Realizing Rights“).

V následujícím textu nejdřív stručně načrtnu jaké pojetí a cíle se zde střetávají (I.), pak představím a okomentuji nález ÚS (II.) a stanovisko ESD (III.)a závěrem rozeberu feministické debaty o otázce práva volby u obětí násilných trestných činů (IV).

I. Vůle oběti vs zájem státu

Otázka, zda má stát zasahovat proti násilí bez ohledu na vůli či proti vůli oběti vyvstává zejména v situacích, kdy jsou pachatel a oběť v blízkém vztahu. Příkladem je institut souhlasu s trestním stíháním, podle kterého je u určitých trestných činů možné trestní stíhání zahájit a v již zahájeném stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozené, je-li jí pachatel zejm. manželem, partnerem nebo druhem (§ 163 trestního řádu). Toto ustanovení se stále uplatňuje na mnoho druhů vztahového násilí. Souhlasu sice není třeba při stíhání domácího násilí jako trestného činu „týrání osoby žijící ve společném obydlí“ (§ 199), ale je ho stále potřeba u znásilnění (§ 241 odst. 1 a 2 trestního zákoníku) sexuálního nátlaku (§ 186 odst. 1 a 2) či „nebezpečného pronásledování“ neboli stalkingu (§ 354).

Důvodem této výjimky ze zásady legality je zřejmě respekt zákonodárce k intimnímu nebo blízkému vztahu a fakt, že zásah orgánů činných v trestním řízení by tento vztah mohl narušit. Teoretickým základem je respekt volby oběti. Oběti je ponecháno právo rozhodnout o vlastním osudu, je uznáváno její „agentství“ (agency), včetně možnosti, že udělá „špatná“ rozhodnutí (nenechat násilného partnera stíhat, vrátit se k násilníkovi, atd.).

Pro oběť může ale současně „vzpoura“ proti osobně, která do této chvíle mnohdy zcela kontrolovala její život a na níž byla oběť závislá (ekonomicky, sociálně, emocionálně,…), být nepředstavitelná. Nemusí být schopna činit plně informovaná a nezávislá rozhodnutí. Zákonodárce (nově) reflektuje v § 163a trestního řádu obavu, že volba nebude plně svobodná, ale učiněna „v tísni vyvolané vyhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností“. V těchto situacích se souhlas nevyžaduje, a pachatel bude stíhán bez ohledu na přání oběti. Jiným příkladem přiklonění se k principu zásahu státu bez ohledu na vůli oběti je úprava, která umožňuje policii násilného pachatele vykázat bez žádosti a dokonce i bez souhlasu oběti (§ 44 zákona o policii). Teoretickým základem prolomení požadavku souhlasu s trestním stíháním v případě tísně a umožnění vykázání bez souhlasu je zpochybnění kvality vůle a volby oběti s ohledem na situaci, v níž se nachází. Spolu s tím jde veřejný zájem na prevenci násilí a ochraně před ním, jakož i chápání násilí jako společensky nebezpečného jednání, které zraňuje společnost obecně a nikoli pouze oběť. (Tento postoj je obecněji základem chápání trestního práva jako veřejnoprávního odvětví, kde stát vystupuje v první řadě v zájmu ochrany společnosti před nebezpečným jednáním a teprve v druhé řadě v zájmu obětí.)

Potud myslím neříkám nic zásadně neznámého či nového a na základě výše řečeného se sladění práva volby oběti a zájmu státu na eliminaci násilí jeví možným. Pojďme se ale podívat, jaké problémy způsobuje jejich střet v praxi.

II. Nález Ústavního soudu ČR

Nález ústavního soudu (III. ÚS 2523/10 ze dne 10. 2. 2011) se týkal spojených stížností manžela a manželky v situaci „odpuštěného“ domácího násilí. Manžel byl po dlouholetém domácím násilí obecnými soudy odsouzen za „týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě“ (od roku 2004 § 215a odst. 1, odst. 2 trestního zákona) k podmíněnému dvouletému trestu odnětí svobody. Psychické a fyzické týrání shrnul Ústavní soud takto:

„Stěžovatel stěžovatelku „např. budil kopanci se slovy "když nemůžu spát já, nebudeš spát ani ty", nebo jí sdělil, že ji bude štípat celou noc, aby nemohla spát a tím pádem jí zcela zničí, hrubě a vulgárně jí nadával sprostými výrazy uvedenými v trestním spise, opakovaně jí neumožnil vstup do společného bytu, při hádkách ji škrtil, ohrožoval kuchyňským nožem, vyhrožoval zabitím, doporučoval jí, aby šla skočit z Nuselského mostu a v případě, že si půjde stěžovat jeho nadřízenému, jí vyhrožoval fyzickou likvidací a následným odklizením její mrtvoly, opakovaně ji fyzicky bil, přičemž v důsledku těchto napadení měla viditelná zranění v obličeji a na jiných částech těla, přičemž tato slovní a fyzická napadání prováděl i v přítomnosti jejich dvou dcer.“ (odst. 10)

Manželé se k sobě nicméně v mezičase vrátili a opět spolu žijí. Před Ústavním soudem namítali porušení principu nullum crimen nulla poena sine lege (manžel) a práva na spravedlivý proces (oba):

A) Ústavní princip nullum crimen měl být porušen
   a. odsouzením za jednání, které je ve výroku odsuzujícího rozsudku časově vymezeno obdobím "nejméně od roku 1990 do 1. března 2009", ačkoliv zvláštní ustanovení bylo do trestního zákona vloženo pouze v roce 2004 (zákaz retroaktivity);
   b. odsouzením za čin, který neměl dostatečný stupeň nebezpečnosti. Toto stěžovatel dovozoval ze skutečnosti, že jeho manželka s ním obnovila manželské soužití (nesplnění pojmového znaku trestného činu).
B) Porušení práva na spravedlivý proces mělo spočívat v chybném poučení manželky vyslechnuté v trestním řízení jako svědkyně. Chybné poučení ji mělo uvést v omyl, že její souhlas je potřebný k zahájení trestního stíhání a k jeho pokračování a že může svůj udělený souhlas se stíháním vzít později zpět. Tato svědecká výpověď byla poté použita orgány činné v trestním řízení jako hlavní usvědčující důkaz proti stěžovateli.

Co se týká práva na spravedlivý proces (B), Ústavní soud se ztotožnil se skutkovým tvrzením stěžovatelky o chybnosti poučení a shledal porušení práva na spravedlivý proces. Podle mě zcela správně kladl ÚS obzvláště vysoké nároky na úkony orgánů činných v trestním řízení, na jejich transparentnost a jasnost (odst. 23). Za problematické nicméně považuji, že Ústavní soud dále vyslovil pochybnosti o věrohodnosti svědkyně, když později změnila svou výpověď (stěžovatelka tvrdila, že „motivem, vedoucím ji v přípravném řízení ke lživé usvědčující výpovědi, byla snaha "postrašit" manžela a přimět ho k polepšení“, odst. 26). Zde by bylo dle mého třeba pracovat s poznatky současné (západní) psychologie o motivacích a stavech obětí, ze kterých by bylo možné usuzovat o pravděpodobnosti či pravdivosti jejich tvrzení v různých obdobích násilných vztahů. Zejména je důležité rozlišit výpověď oběti o faktech (zde je bezprostřední reakce obvykle přesná) od jejích rozhodnutí, jak dále postupovat (zde může naopak pro kvalitu volby být prospěšný časový odstup).

Co se týká otázky retroaktivity (Aa), Ústavní soud konstatoval, že uvedení období násilí i před zavedením explicitní trestnosti týrání spolužijící osoby zpochybňuje zejména výměru trestu. Opět, souhlasím s Ústavním soudem, co se týká požadavku vysokého standardu odůvodnění soudních rozhodnutí zejména v trestních věcech (rozsudky měly být přesnější a „pořádnější“ ohledně identifikace doby, za kterou ukládaly trest), na druhou stranu si nemyslím, že dvouletý trest a ještě uložený podmíněně by byl zcela disproporční i „jen“ za týrání trvající pět let (tedy od trestnosti domácího násilí v roce 2004 po začátek trestního stíhání v roce 2009).

Co se týká argumentu, že současné spolužití manželů snižuje společenskou nebezpečnost předcházejícího trestného činu (Ab), Ústavní soud se se stěžovateli explicitně neztotožňuje. V nálezu je nicméně zjevná velká sympatie s tímto argumentem. Například v odst. 35 se dozvídáme, že „Ani v trestním řízení neplatí zásada fiat iustitia, pereant mundus ("spravedlnost musí zvítězit, i kdyby měl zahynout svět").“ ÚS argumentuje nejen překonáním absolutních teorií legality, ale též viktimologií pro svou pozici, že by oběť měla mít určitý vliv na trestní stíhání blízkého pachatele. Zajímavé je, že ÚS zde cituje dispoziční právo (tedy institut souhlasu poškozené s trestním stíháním) přestože u domácího násilí tento institut zrovna neuplatní a to z dobrých důvodů (specifikem „syndromu týrané ženy“ je mj. omezená nezávislost oběti).ÚS uzavírá:

„Jestliže orgán činný v trestním řízení v konkrétním případě, v němž škodlivost činu zjevně nedosahuje spodního prahu trestního bezpráví, neaplikuje princip subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti naznačují, že k tomu byly splněny podmínky, porušuje ústavní princip nullumcrimen, nullapoena sine lege… V posuzovaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy porušily výše uvedená ústavní práva tím, že jednání stěžovatele kvalifikovaly jako trestný čin, ačkoliv stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, vzhledem ke konkrétním a jedinečným okolnostem případu, byl nepatrný.“ (odst. 46-47)

Musím se přiznat, že konstatování, že společenská nebezpečnost pětiletého týrání se vyznačuje nepatrnou společenskou nebezpečností (Ab), mě zvedá ze židle (a motivuje k psaní blogů…). Důvodem tohoto šokujícího výroku je podle mého položení velkého důrazu na dispoziční právo oběti, a příliš malého důrazu na obecný zájem na boji proti domácímu násilí. V podobných případech je dle mne třeba rozlišovat:

a) nebezpečnost činu pro oběť tak, jak ji subjektivně (a v našem případě s odstupem času) vnímá oběť – toto vnímání je nutné respektovat, ale nesmí být jediným kritériem;

b) objektivní nebezpečnost činu pro oběť – zkušenosti s činem domácího násilí ukazují, že je spojeno s obrovským nebezpečím pro oběť – od rizika smrti, zmrzačení a úrazů po psychické poruchy související s dlouhodobým vystavením fyzickému násilí včetně posttraumatické stresové poruchy. Jeden příklad za všechny –množství vražd žen jejich partnery dramaticky pokleslo s liberalizací rozvodu v USA – tedy domácí násilí se vyhrocuje, jeho nebezpečnost s časem zvyšuje, a pokud oběť násilníka neopustí, končí často smrtí. (Betsey Stevenson a Justin Wolfers, Til Death Do Us Part: Effects of Divorce Laws on Suicide, Domestic Violence and Spousal Murder. 2000 (http://www.jourdan.ens.fr/piketty/fichiers/enseig/ecoineg/articl/StevensonWolfers2000.pdf)

c) nebezpečnost činu pro společnost – zde by se mělo vycházet jak z právě zmíněné objektivní nebezpečnosti pro oběť, tak z historie pachatele (zde je fakt, že se násilí dopouštěl téměřdvacet let relevantní), jakož i z predikce recidivy (opětovné páchání násilí na oběti, a na jiných obětech včetně dětí), které je u domácího násilí notoricky vysoké. Důležité jsou i genderové aspekty domácího násilí, které diskutuji níže (IV.)

Soud tak, podle mého, měl na jedné straně oddělit rozhodnutí manželů se k sobě vrátit – do této otázky nemůže a asi by ani bez vůle oběti ani neměl stát zasahovat (viz dále španělský případ) – od otázky, zda násilníka potrestat za předchozí společensky závadné a nebezpečné jednání. Soud tak mohl oběť respektovat (v jejím současném vnímání předchozího násilí jako odpustitelného a v jejím rozhodnutí obnovit s násilníkem rodinný život) a zároveň jednat proti její vůli ale v jejím (a rozhodně též celospolečenském) zájmu jeho potrestáním.

Jen poslední poznámka ke společenské nebezpečnosti – nález ÚS se vztahuje na období před účinností nového trestního zákoníku, kdy společenská nebezpečnost existovala nezávisle jako materiální znak trestného činu. Zánik trestnosti byl upraven v § 65 starého trestního zákona – „vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele“ mohla zaniknout společenská nebezpečnost činu. Za změnu situace se v judikatuře obvykle považovala „podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů“ (viz např. Usnesení NS, sp.zn. 6 Tdo 77/2008, ze dne 27. 3. 2008). O změně v osobě pachatele nelze v nálezu nic dovodit, ke změně chápání škodlivosti domácího násilí (naštěstí) nedošlo a o změně názoru oběti zákon mlčel. Tedy i striktně právně-jazykově (a nejen teleologicky) lze o argumentaci ÚS pochybovat.

III. Španělský případ před Evropským soudním dvorem

Co se týká případu Gueye a Sanchez, zde ho jen velmi stručně načrtnu. Zčásti tak činím z prostorových důvodů; zčásti také proto, že ve věci ještě nerozhodl Soudní dvůr. Věc se týká ustanovení španělského práva, podle kterého se v případech domácího násilí vedle trestní sankce pachatelům též povinně a bez výjimky ukládá zákaz styku s obětí. Tento zákaz trvá nejméně jeden rok po konci výkonu trestu odnětí svobody, či nejméně šesti měsíců byl-li uložen jiný trest. Porušení tohoto zákazu je trestné. Jako v českém případě zde napadá manželka (která obnovila soužití s násilným manželem) rozhodnutí obecného soudu o zákazu styku. Paralela s českým případem je zjevná, přestože zásah do autonomie oběti je ve španělském případě větší – zde soudy po určité období v podstatě znemožňují párům, aby se k sobě vrátily, a případný návrat trestají.

Před ESD je namítán nesoulad s Rámcovým rozhodnutím Rady 2001/220/JI , zejména nemožnost soudů zvážit, zda je v konkrétním případě uložení zákazu nutné (vyslechnutí oběti a zvážení zájmu oběti vyžaduje Rámcové rozhodnutí). Ve hře je též základní právo na soukromý a rodinný život.

Generální advokátka v podstatě konstatuje, že se nejedná o otázku práva EU, ale spíše národního ústavního práva a případně Evropské úmluvy (odst. 38 stanoviska). Toto odůvodňuje faktem, že se Rámcové rozhodnutí vztahuje na procesní práva obětí v trestním řízení, ale nikoli na hmotněprávní úpravu, a tudíž ani na otázky výše a typu trestu (odst. 39). Vyjadřuje se ale nicméně k jednotlivým ustanovením Rámcové směrnice, mj. konstatuje:

„Z práva oběti vyjádřit se k řízení… nicméně nevyplývá, že uložení trestu má být v dispozici oběti. Uložení trestu je otázkou, která vyžaduje komplexní úvahu, při které je nutno zohlednit nejrůznější aspekty. Uložení trestu nemůže záviset pouze na přání oběti. Proto nejsou soudy vázány tím, jak situaci hodnotí oběť. Dalším argumentem proti povinnému vzetí v potaz názoru oběti… je nebezpečí, že pachatel bude oběť vystavovat tlaku, aby se přimluvila za mírnější trest.“ (odst. 49, překlad autorky)

Je třeba vyčkat, zda se s ní v názoru, že otázka nespadá do rámce práva EU, Soudní dvůr ztotožní, a zda věcně okomentuje povinnosti respektu vůči obětem.

IV. Co je feministický pohled na věc?

Feministický pohled vychází z toho, že oběťmi domácího násilí jsou ve velké většině ženy a pachateli muži. Domácí násilí je chápáno jako součást genderové řádu = struktury vztahů mezi pohlavími, který je charakterizován nerovností. Hovoří se proto o „genderovém násilí“ (gender-based violence). Toto je v mezinárodním právu definováno v šestém odstavci 19. všeobecného doporučení výboru CEDAW. Podle něj se o genderové násilí jedná tehdy, je-li zaměřeno na ženu protože je žena, nebo jestliže disproporčně více postihuje ženy.

Dle radikálně feministické analýzy je genderové násilí součástí širších struktur genderové nerovnosti ve společnosti – je současně důsledkem kulturního i materiálního podřízení žen, a zároveň jedním ze způsobů, jak toto podřízení udržet. V tomto smyslu je dle radikálních feministek domácí či sexuální násilí nejen soukromou věcí a násilím na konkrétní ženě, ale je násilím na ženách jako na skupině (podobná úvaha vede kriminalizaci tzv. hate crimes). Susan Brownmiller, píšící o znásilnění, shrnuje:

„násilník vykonává funkci loajálního vymahače pro všechny muže tím, že udržuje ženy v područí úzkosti a strachu. Znásilnění je pro ženy tím, čím bylo pro americké černochy lynčování: krajní hrozba fyzického násilí, kterým všichni muži udržují všechny ženy ve stavu psychologického zastrašení.“ (Susan Brownmiller, Against our will: men, women, and rape (Simon and Schuster, New York 1975), str. 254.)

Toto je důležitým aspektem, který by měl být zvažován při hodnocení, do jaké míry zohledňovat přání oběti. V tomto pojetí není jedinou obětí ona, ale všechny ženy. Cílem trestního stíhání pak není jen změna jednání konkrétního pachatele, ale všech potenciálních pachatelů. V teorii trestního práva se jedná o princip obecné prevence; tato feministická analýza však přidává tomuto požadavku zvláštní urgentnost. Tento argument by také měl vést jakékoli úvahy o společenské nebezpečnosti.

Současně si feministky kladou otázku, jak nejvíc prospět oběti a respektovat její autonomii. Jejich cílem je oběť „zmocnit“ (empower), zejména jí umožnit, aby mohla udělat informované a svobodné rozhodnutí o své situaci.Výzvou je zde učinit boj proti genderovému násilí veřejnou záležitostí, ve které se plně angažuje stát, ale zároveň zabránit tomu, aby byl tento stát byl paternalistický (nahrazoval přání oběti svým přáním) a dále viktimizoval oběti. (K tomuto tématu viz např. Cheryl Hanna, No Right to Choose: Mandated Victim Participation in Domestic Violence Prosecutions. Harvard Law Review, 1996, Vol. 109, No. 8, str. 1849-1910). Zmocnění oběti může být dosaženo zejména tím, že jí v trestním procesu bude věnována pozornost a bude náležitě poučována o tom, co se v „jejím“ případě děje. Její nezávislost a svoboda její volby by mohla být posílena důsledným oddělením od násilníka v trestním řízení -například možnost vykázání obžalovaného v hlavním líčení či povinné zastoupení obviněného advokátem pro výslech oběti. Její schopnosti se informovaně a svobodně rozhodnout také samozřejmě pomáhá poradenství, které v našem kontextu poskytují zejména nevládní organizace – ty je nutno podporovat a aktivně do řízení zapojovat. Dále se orgánům činným v trestním řízení doporučuje vystavět obžalobu na jiných důkazech, než jen na svědectví oběti (k tomuto tématu viz například Myrna Dawson a Ronit Dinovitzer, Victim cooperation and the prosecution ofdomestic violence in a specialized court. Justice Quarterly, 2001, Vol. 18, No. 3, str. 593-6220).

Přáním obětí (učiněným informovaně a svobodně), je třeba naslouchat a brát je vážně. Přesto se domnívám, že zájem státu předcházet a trestat společensky nebezpečná jednání může (a musí) v některých případech převážit – genderové násilí neubližuje jen konkrétní oběti, ale v určité rovině všem ženám jakož i společnosti obecně. U trestního stíhání domácího násilí i rozhodování o vykázání násilníka policií tudíž někdy musí převážit obecný zájem a objektivní hodnocení situace nad subjektivním chápáním či přáním oběti.
Celý příspěvek

01 července 2011

František Korbel: Ministerstvo spravedlnosti přijme právníka do legislativního odboru

Ministerstvo spravedlnosti přijme právníka do legislativního odboru

Náplň:

tvorba právních předpisů
zapracování připomínek a zpracování pozměňovacích návrhů k legislativním návrhům
obhajoba legislativních návrhů v legislativním procesu (Úřad vlády, Parlament)
zpracovávání analýz dopadů regulace
zpracovávání odpovědí na dotazy vzešlé z aplikační praxe a vyřizování další agendy související s legislativou v gesci MSp

Požadujeme:

právnické vzdělání
komunikační a argumentační schopnosti
znalost práce s PC
velmi dobrá orientace v českém právu, a to zejména v předpisech soukromého práva
samostatnost, flexibilita, spolehlivost, týmové schopnosti

Výhodou

pracovní zkušenosti
znalost cizích jazyků
znalost legislativního procesu

Nabízíme

příjemný pracovní kolektiv
běh započitatelné praxe
atraktivní témata reformy justice

Další informace

platové zařazení dle zákoníku práce, nařízení vlády č. 564/2006 Sb.


Nástup
dle dohody

Kontakt: Ministerstvo spravedlnosti, Odbor legislativní, Vyšehradská 16, Praha 2, 128 10
E-mail: Ehulova@msp.justice.cz, tel. 221 997 381

Profesní životopisy zasílejte do 19. července 2011 do 9 hod.
Celý příspěvek