Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie
Sekci „reklamní okénko“, tentokráte s podtitulem „poněkud těžší čtení na prázdniny“, si dovolím doplnit upozorněním na vyšlou knihu „Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie“. Níže přetiskuji část úvodu. Obsah publikace je k nahlédnutí zde. Pokud kliknete sem, pak si můžete přečíst trochu reklamní propagandy. Nu a konečně knihu si lze buď zde ochmatat a očichat či zde objednat online.
***
Bezmála sedm let po přistoupení České republiky k Evropské unii ztrácí unijní právo nádech exotiky. Přímý účinek, povinnost souladného výkladu, srovnávací jazykový výklad a mnoho jiných otázek již přestaly být vzdálené kategorie, existující pouze v přednáškách několika aproximačních expertů.
Unijní právo se stalo součástí české aplikační praxe ve všech oblastech práva a před všemi orgány veřejné moci. Existují již stovky případů, ve kterých se české orgány musely vypořádat s tou či onou otázkou propojení obou právních řádů: unijního a českého. Tato skutečnost umožňuje a zároveň vyžaduje začít se nad vnitrostátním působením unijního práva zamýšlet konkrétněji a hlouběji, než tomu bylo v minulosti. Pokročilá česká aplikační praxe si v současnosti žádá již detailní a především „lokalizované“ poznatky týkající se vnitrostátní aplikace unijního práva.
Skutečnost, že existuje nějaký nepřímý účinek, již praxe povětšinou objevila. Rojí se však praktické otázky s ním spojené, jejichž míra detailnosti je určena životem reálných kauz: kde je hranice nepřímého účinku? Může správní orgán využít nepřímého účinku tím způsobem, že zhorší právní postavení fyzické nebo právnické osoby? Vztahuje se povinnost nepřímého účinku pouze na vnitrostátní právní předpisy, které byly přijaty s cílem provést směrnici? Tíží správní orgán povinnost souladného výkladu se směrnici také v období před uplynutím lhůty k jejímu provedení?
Právo Unie realizují na úrovni členského státu vnitrostátní orgány. Pokud má být výklad o unijním právu relevantní pro českou vnitrostátní aplikační praxi, pak musí být nutně „lokalizován“ s ohledem na normativní prostředí a reálie České republiky. Právní předpisy Unie či judikatura Soudního dvora jsou pochopitelně určující v tom, co je unijním právem. Představují však pouze jednu část celkového obrazu vnitrostátní aplikace unijního práva; druhá část je tvořena vnitrostátními předpisy, rozhodnutími českých soudů a správní praxí.
Tato kniha nabízí obé: jak detailní rozbor základních principů vnitrostátního působení unijního práva, tak jejich promítnutí do českého právního prostředí. Východiskem našeho zkoumání je rozbor unijního práva a především judikatury Soudního dvora ke klíčovým principům vnitrostátní aplikace unijního práva. Výklad je nicméně vždy doplněn o příklady z české soudní či správní praxe, se snahou o jejich zobecnění. Kniha tak plní dvojí úlohu: za prvé, zachycuje, popisuje a systemizuje dnes již desítky či stovky kauz rozhodnutých českými soudy všech stupňů a správních orgánů, ve kterých bylo tím či oním způsobem argumentačně využito unijní právo. Za druhé, utříděnou informaci vrací čtenáři (a českému právníkovi), který ji může využít coby praktický návod pro budoucí aplikaci unijního práva v České republice.
10 komentářů:
Vypadá to hodně dobře. Už se těším, až si to někdy přečtu. Konečně nějaká slušná knížka o evropském právu taky v českém jazyce. Dík autorům za vynaložené úsilí.
Bez ironie, určitě to bude kvalitní kniha.
Autoři vzdělaní, pracovití a jsou i vnitřně nezávislí.
Je to exekutivou placená kniha na níž pracovali dva bývalí ministerští úředníci, takže nějaké to vychýlení tam bude. A s "grantem" ministerstva zahraničí je spojena další pikantnost: Petr Bříza a Jan Komárek se často navážejí do platů lidí ve veřejném sektoru a věc nahlížejí z etického hlediska. Jak je tomu u takového grantu. Byla soutěž otevřená? Kdo rozhodl o výši grantu? Nebyl to jen podnik mezi kamarády? Upřímně, myslím si,že je vše v pořádku, a že asi nebylo momentálně dost jiných lidí, kteří by to napsali, ale docela by mě při bohorovnosti zmíněných autorů zajímal jejich názor na tuto stránku věci.
Jan Kuřimský
Vážený pane Kuřimský,
pokud si myslíte, že jsme "vnitřně nezávislí" (já si to myslím také:-), pak ta kniha bude asi ztěží "vychýlená". Ale budu se těšit na důkazy opaku, až si tu knihu doopravdy přečtete.
Podobně jsem rád, že si myslíte, že bylo ohledně grantu vše v pořádku - takže moc nevím, co byste chtěl slyšet od nás.
Ale každopádně je skvělé, že se pod své názory podepíšete a nebojíte se je tak jednoznačně formulovat - bez ironie;-)
Nikdy jsem netušil, že s českou veřejnou správou to je jako s katolickou církví („Semel catholicus, semper catholicus“). Člověk, který byl jednou ve veřejné správě, patrně již nikdy v životě nebude moci dělat cokoliv jiného …
„Vychýlení“ a „kniha placená exekutivou“: zkusme se bavit o reálném obsahu, a nikoliv o dojmech. Který argument či kterou pasáž máte konkrétně na mysli? Vybavují se mi spíše pasáže, které si ani česká exekutiva (správní orgány), ani soudy, a ani prezident republiky zrovna za rámeček nedají …
Zklamu Vás, jednalo se o veřejnou soutěž vypsanou MZV (které pravidelně vypisovalo témata pro vědecké projekty na svých internetových stránkách). Každý se mohl přihlásit.
Ve zbytku: nevím, jak ve Vaší zkušenosti, ale já jsem u pseudovědeckých projektů typu „malá domů“ zatím neviděl, že by „autoři“ podobný „výstup“ publikovali v podobě monografie o šesti set stranách v dobrém nakladatelství, a dávali jej tedy veřejnosti v plen.
Ad p. Kuřimský: Jak české (bohužel)... Nejsem-li sám schopen, aspoň hodím jedovatou slinu...
Pardon, že se vměšuji. Když jsem si četl příspěvek p. Kuřimského poprvé, jen jsem se trpně pousmál, ale když vidím ty vytočené reakce, začíná ve mně hlodat červíček pochybnosti.
Před dávnými lety jsem také psal cosi pro zamini, to bylo ještě předtím, než jsem se tam coby otevřený nepřítel EU obecně a Lisabonské smlouvy zvláště stal personou non grata. Dodnes se to dá dohledat všechno na webu, div ne včetně mé tehdejší adresy. I tehdy se počítalo s tím, že to napíšu já, obor je malý a k danému tématu jsem tehdy byl nejzpůsobilejší. Pánové Komárku a Bobku, nebylo by lepší sem prostě hodit odkaz na www.isvav.cz, než takhle ztrácet glanc?
P.H.
P.S.: Je mi to šumák, nemám na tom žádný osobní zájem, tu knížku jsem nečetl, a myslím si, že by se zaplatila sama i bez grantu, byl-li jaký. Je užitečná v tom smyslu, že (předpokládám) ji má v knihovničce každý druhý řadový český úředník a v důsledku toho (a také v důsledku právě přijatého zákona o spolupráci s mez. soudy) se sníží počet kauz prohraných ČR v Lucemburku.
Pavle,
dobrý nápad. Je to tady
Kniha se s projektem překrývá asi ze 3/4. Každý nechť si udělá podle výstupu představu, kolik hodin práce na tom bylo stráveno a jak "výhodné" to bylo...Zvlášť ti, co něco někdy napsali, budou mít myslím docela jasnou představu...
Petře, jen 330 tisíc korun???
Tak to je za dílo takového rozsahu úplný pakatel. Notabene když se to musí vydělit třema.
Čekal jsem, že ta suma bude aspoň trojnásobná.
P.H.
Myslím, že je třeba mít především radost z toho, že někdo "implementuje" evropské právo do české vnitřní praxe. Ve stávajících učebnicích se o tom (tj. "jak na to" v praxi) jeden nedočte nic. Za první věc k řešení pak považuji to, zda se to autorům podařilo, příp. kde se mýlí. Nikoliv to, "kolik za to" (čímž se hlásím k výše uvedenému anonymu). Vážím si těch, kteří ví podstatně víc než já a podělí se o to. Víc než kroužek min. duchem mladých a energií překypujících právníků na JP dle mě zaslouží kritické pozornosti spíš opusy etablovaných akademických stálic žijících z toho, že "sedí" na některé "věhlasné" škole, z podstaty žijící.
Srozumitelná, podrobná a (na poměry odborné právnické literatury) i čtivá kniha. Děkuji autorům za ni.
Ale měl bych jednu poznámku. Asi jsem zcela neporozuměl vaší interpretaci usnesení NS 33 Cdo 2894/2008 (s. 136 an.)
Podstatu případu spatřujete v tom, že „šlo svojí povahou o soukromoprávní spor mezi provozovatelem sítě a účastníkem o výši poplatku za služby, nikoliv o spor týkající se povinnosti uložené na základě zákona.“
Dané rozhodnutí jsem si vyhledal a připadá mi, že jádro problému spočívalo v tom, že předmětnou pohledávku věřitel (jako subjekt vykonávající komunikační činnost) postoupil jiné osobě (na subjekt komunikační činnost nevykonávající). Z rozhodnutí jsem měl dojem, že zde šlo pouze o právní nástupnictví (a z toho vyplývající změnu charakteru věřitele), nikoliv o změnu charakteru samotné povinnosti. Tomu by snad měla svědčit následující část odůvodnění (kterou v knize i citujete):
„Zatímco jazykový výklad tohoto ustanovení svědčí ve prospěch názoru prosazovaného žalobkyni, že pravomoc Úřadu je vymezena nejen věcnou charakteristikou sporů (spory týkající se povinností uložených zákonem nebo na jeho základě), ale zároveň i osobní charakteristikou stran sporů (spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem nebo uživatelem), jeho smyslem a účelem je, aby Úřad rozhodoval spory týkající se plnění povinností stanovených zákonem č. 127/2005 Sb.“
Pokud by se jednalo v daném případě o to, že nešlo „o spor týkající se povinnosti uložené na základě zákona“, proč by NS dovozoval, že účelem ustan. § 129 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb. je, aby „Úřad rozhodoval spory týkající se plnění povinností stanovených zákonem č. 127/2005 Sb“ bez ohledu na postavení stran?
Nebo je to myšleno nikoliv tak, že pouze shrnujete obsah toho rozhodnutí, ale naopak s ním polemizujete (tedy, že vidíte podstatu sporu jinde)?
Jiří Novák
Okomentovat