Náhrada za vyvlastnění věci: Proč má převýšit obvyklou cenu
Dle čl. 11 odst. 4 Listiny: "Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu." Jistě, vyvlastnění za náhradu -- ale jak vysokou? Možná byste navrhli, že náhrada má odpovídat obvyklé ceně (tržní hodnotě) vyvlastněné věci. Níže odůvodním, že takováto výše je zpravidla nedostatečná, tedy ekonomicky neefektivní a vůči vyvlastněnému nespravedlivá. Ostatně, pro závěr, že nahradit vyvlastnění obvyklou cenou zpravidla nestačí, lze najít jistou oporu i v níže uvedené judikatuře Ústavního soudu.
Důvody, proč by vyvlastněný měl za vyvlastněnou věc obdržet náhradu převyšující její obvyklou (tržní) cenu, jsou přinejmenším dva: (1) Vyvlastněnému by mělo být kompenzováno riziko, že se částka odhadnutá znalcem odchyluje od skutečné tržní ceny; a (2) Vyvlastněnému by měla být kompenzována cena zvláštní obliby, zejména je-li vyvlastňovanou věcí dům či byt, kde vyvlastňovaný bydlí.
(1) – Kompenzace za riziko
Řekněme, že znalec ocenil tržní hodnotu Vašeho domu na 10 mil. Kč. Ať už se snažil sebevíce, jeho odhad se nutně více či méně ochyluje od ceny, za kterou by byl dům prodán na trhu: Obvyklou (tržní) cenu určují tržní transakce a znalecké ocenění je jen její více či méně nepřesnou předpovědí.
Vyjděme příkladmo z toho, že s 50 % pravděpodobností je tržní cena (cena, jakou byste obdrželi, pokud byste dům skutečně prodali) Vašeho domu o 2 mil. Kč vyšší a s 50 % pravděpodobností o 2 mil. Kč nižší, než odhadl znalec. Tedy: tím, že Vám stát dům odejme a zaplatí Vám za něj znalcem určených 10 mil. Kč, donutí Vás podstoupit riziko -- hrát loterii, v níž máte poloviční šanci získat navíc 2 miliony a poloviční šanci 2 miliony ztratit.
Mínus dva miliony a plus dva miliony, to je v průměru nula, ne -- tak jaký problém? Ten problém, že člověk je rizikově averzní: Ztratit dva miliony pociťuje jako větší újmu, než za jaký přínos považuje dva miliony získat. Zjistit, že za 10 milionů si srovnatelnou nemovitosti nekoupíte a musíte 2 miliony doplatit, je více nepříjemné, než jak je příjemné zjistit, že po zakoupení srovnatelné nemovitosti Vám dva miliony vybyly.
Aby člověk hru, že s poloviční pravděpodoboností přijde o 2 mil. Kč a s poloviční pravděpodobností 2 mil. Kč získá, vůbec dobrovolně podstoupil, museli bychom mu nabídnout určitou částku předem jako kompenzaci za riziko. Řekněme, že v daném případě činí spravedlivá kompenzace 0,5 mil. Kč, tj. vyvlastněný by si řekl: "Pokud byste mi jako kompenzaci nabídli méně než 0,5 mil. Kč, na hru bych nepřistoupil; pokud mi nabídnete právě 0,5 mil. Kč, hra mi nevadí; pokud mi nabídnete více než 0,5 mil. Kč, podstoupím hru dokonce rád."
Nejedná se o imaginární újmu: I pokud nemovitost držíte jen jako čistě investiční aktivum (tedy nemovitost pro Vás nemá, viz níže, cenu zvláštní obliby, tj. cenu přesahující cenu obvyklou), vnutil Vám stát vyvlastněním (za náhradu ve výši obvyklé ceny) riziko, které lze vyjádřit finančním ekvivalentem: Toto riziko (a s tím spojený penězi vyjadřitelný náklad) však ponesete Vy sám/sama; stát o tento náklad náhradu (ve výši obvyklé ceny) nenavýší.
(2) – Cena zvláštní obliby
Další, hmatatelnější důvod, proč je kompenzace obvyklé (tržní) cenou nedostatečná, spočívá v tom, že nemovitost si zpravidla ceníte na vyšší než obvyklou cenu. Čím déle bydlíte v domě či bytě, čím více přátel v dané lokalitě máte, čím lépe jste si uspořádal/a život kolem Vašeho bydlení -- tím spíše se odmítnete stěhovat, pokud za nemovitosti dostanete obvyklou cenu, a tím větší "bonus" byste požadoval/a, abyste ke stěhování přistoupil/a. Tento bonus však nebude nijak zohledněn, pokud Vám vyvlastňovatel nahradí jen obvyklou cenu...
Poznámka: Samozřejmě existuje i řada případů, kdy zvláštní cena obliby není relevantní. To nejzřetelněji tehdy, pokud stát započne s vyvlastňováním poté, kdy jste nemovitost nabídli k prodeji, s úmyslem přestěhovat se jinam. Avšak podstatně pravidelněji nastane situace, kdy Vám vystěhování za náhradu ve výši obvyklé ceny způsobí újmu
Ekonomická efektivita
Výše jsem argumentoval z hlediska spravedlnosti, tedy pohledu samotného vyvlastněného, na kterého stát přenáší újmu spojenou s vyvlastněním. Ke shodnému závěru ovšem směřuje i hledisko efektivnosti, tedy riziko, že pokud stát neponese veškeré skutečné náklady spojené s vyvlastněním, bude motivován k němu přistoupit, i pokud by jiná varianta byla prospěšnější.
Představme si, že stát zamýšlí postavit silnici a za tím účelem vyvlastnit nemovitosti 10 vlastníků v souhrnné obvyklé ceně 100 mil. Kč. Přitom materiální i imateriální újmu (jakož i jim vnucené riziko), která těmto vlastníkům vznikne, by plně vykompenzovala teprve částka 200 mil. Kč (dále jen "plná kompenzace"). Stát rovněž může -- namísto toho, co by nemovitosti vyvlastnil -- postavit okolo nich obchvat: ten by byl pro řidiče stejně komfortní jako přímá cesta, avšak státu by se jeho výstavbou dálnice prodražila o 150 mil. Kč.
Pokud stát má možnost nahradit nemovitosti pouhou obvyklou cenou, rozhodne se pro vyvlastnění. Je pro něj totiž levnější: (i) vyvlastnit nemovitosti za 100 mil. Kč (jejich obvyklou cenu) a zřídit na takto získaných pozemcích přímou cestu; než (ii) zaplatit 150 mil. Kč vícenákladů na zřízení obchvatu. Přitom je zřejmé, že vyvlastnění nemovitostí a výstavba přímé cesty představuje celospolečensky neefektivní řešení: menší celospolečenské náklady by přineslo postavit obchvat. K tomu však stát nemá dostatečnou motivaci: nenese veškeré náklady, které vyvlastněním způsobí, a proto je motivován vyvlastnit, ačkoli tu je jiná celospolečensky méně nákladná varianta.
Teprve pokud přijmeme pravidlo "stát musí poskytnout plnou kompenzaci" (tj. kompenzaci včetně imateriální újmy/ceny zvláštní obliby a způsobeného rizika), zahrne stát do svého rozhodování veškeré relevantní náklady: To v našem konkrétním případě znamená, že nemovitosti nevyvlastní, neboť místo toho, co by vynaložil plnou kompenzaci ve výši 200 mil. Kč, je pro něj výhodnější postavit obchvat za nižší částku 150 mil. Kč.
Z judikatury a zákona
Jakkoli jsem neprovedl detailní právní rešerši, poukážu na judikát ÚS, v němž lze najít oporu pro závěr, že vyvlastněnému nutno dle čl. 11 odst. 4 Listiny kompenzovat i cenu zvláštní obliby. Konkrétně se v nálezu Pl. ÚS 56/05 z 27.3.2008 ("squeeze-out"), odst. 67, uvádí:
"S ohledem na pouze ekonomický rozměr [problematiky squeeze-outu akcionáře], redukovaný na investiční aspekt, to však znamená také to, že např. na rozdíl od vyvlastnění rodinného domku nebude přihlížet k citovým aspektům, sociálním vazbám a důsledkům..." (Zvýraznil J.P.)
Dále lze z téhož rozhodnutí, odst. 68, zmínit následující citaci (byť učiněnou v kontextu vytěsňování minoritních akcionářů):
"S ohledem na okolnosti výkupu spojeného se zásahem do vlastnického práva se přiměřenost ceny kótovaných akcií nikdy nemůže pohybovat pod hranicí tržní ceny."
S ohledem na uvedené tak vzniká otázka, zda je ústavně konformní § 10 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění.
(1) Za vyvlastnění náleží vyvlastňovanému náhrada a) ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby, včetně všech jejích součástí a příslušenství, došlo-li k odnětí vlastnického práva k nim ...
(2) Kromě náhrad uvedených v odstavci 1 náleží vyvlastňovanému též náhrada stěhovacích nákladů, nákladů spojených se změnou místa podnikání a dalších obdobných nákladů, které vyvlastňovaný účelně vynaloží následkem a v souvislosti s vyvlastněním.
16 komentářů:
a co takhle komparistika s civilizovanymi zememi ?
Dobrý den,
se závěry článku lze jednoznačně souhlastit. Souhlasit lze také s důvodem ad 2 (zvláštní obliba). V důvodu, který uvádíte ad 1 (kompenzace za riziko) vidím ale problém.
Celkově je třeba oddělit dva často nesprávně zaměňované pojmy. Prvním je tržní cena. Tržní cena je cena realizovaná mezi konkrétním prodávajícím a konkrétním kupujícím na konkrétním trhu (už zde je patrný nesoulad s pojmem "obecná cena", který mimochodem nemá žádnou teoretickou oporu). Tržní cena je tedy historickým faktem a jako taková je v podstatě neodhadnutelná (závisí na konkrétních osobách jejich schopnostech atd.).
Znalci tržní cenu nikdy neodhadují a pokud to tvrdí, tak lžou. Určit (odhadnout) je možné pouze tržní hodnotu. Tržní hodnota má svou definici a není možné ji zaměňovat s tržní cenou.
Tržní hodnota např. dle International Valuation Standards: "Market value is the estimated amount for which a property should exchange on the date of valuation between a willing buyer and a willing seller in an arms-length transaction after proper marketing wherein the parties had each acted knowledgeably, prudently and without compulsion."
Z výše uvedeného vyplývá, že realizovaná tržní cena se bude rovnat odhadnuté tržní hodnotě pouze za splnění definičních požadavků (nemluvě o mimodefiničním požadavku týkajícím se nejlepšího možného užití majetku - highest and best use).
Abych to uzavřel, problém rizika, že tržní cena se nerovná odhadnuté tržní HODNOTĚ je širší. V podstatě se nejedná o riziko ale o jistotu, která je však ekonomicky nevyjádřitelná. Jedná spíše o riziko trhu, které však vždy působí vůči všem účastníkům, a je tedy otázkou, zda z toho vyvozovat nějaké kompenzace.
Mimo to by stálo za úvahu, zda by nebylo pozitivní sjednotit právní e ekonomickou terminologii v oblasti ceny a hodnoty.
Omlouvám se za dlouhý příspěvek. :)
Roman Č.
Já vidím ještě jeden důvod pro "premii" nad obecnou cenu, a to je náhrada za zásah do principu smluvní volnosti a autonomie vůle vyvlastňovaného.
Socialista se nejspíš ohradí, ale konservativní člověk uznává, že právo na vyvlastnění není "samozřejmé", ale je mimořádným zásahem a tato mimořádnost se musí promítnout i do výše náhrady.
Dobrý den,
děkuji za koment. Asi mohu říci, že mám dobrou ekonomickou intuici a chápu způsob i princip oceňování. Neznám ale užívané oceňovatelské pojmosloví. Myslím ale, že je z článku zřejmé, co se má na mysli. Pokud mi navrhnete, kde je potřeba termíny upravit, rád to učiním.
Jinak, pokud se v článku používá pojem obvyklá cena (dříve nesprávně obecná), jde o konvenci zákona o vyvlastňování a především NOZ:
§ 485
(1) Hodnota věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena věci se určí jako
cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem.
(2) Mimořádná cena věci se stanoví, má-li se její hodnota nahradit,
s přihlédnutím ke zvláštním poměrům nebo ke zvláštní oblibě vyvolané náhodnými vlastnostmi věci.
Riziko trhu -- ano, nediverzifikovatelné, ale vyvolané vyvlastněním. To bychom stejně tak mohli říci: riziko vyvlastnění je rizikem trhu, a tak se za vyvlastnění neposkytne žádná náhrada.
Pro názornost: Představte si, že máte v kruhu sto přesně stejných domů-novostaveb; všechny jsou identické; jejich obvyklá cena je shodná. Kvůli vedení potrubí nutno vyvlastnit ten Váš -- obdržíte jeho obvyklou cenu. Nabídnete, že za tuto obvyklou cenu koupíte některý z těch zbývajících. Buď Vám něco z obecné ceny zůstane, anebo budete muset něco doplatit. To je riziko. Že nejde přesně ocenit, není relevantní. (Opomeňme, že zrušením jednoho z domů se marginálně sníží obecná cena zbývajících.)
Jinak řečeno:
(1) Patrně požadujeme, aby se vyvlastněný nedostal v důsledku vyvlastnění do horší situace, než kdyby k vyvlastnění nedošlo.
(2) Obdrží-li však vyvlastněný obvyklou cenu věci a odhad obvyklé ceny (tržní hodnoty) je nevychýlený (unbiased), dostane se do horšího postavení v 50 % případů.
(3) Pokud řekneme, že vyvlastněný dostane x-násobek obvyklé ceny věci (kde x>1), pak riziko, že se majetková situace zhorší, snížíme z 50 % na určitou nižší částku (byť ne až na nulu) -- na druhou stranu, čím vyšší x, tím více se vyvlastněnému v průměru vyvlastnění vyplatí.
(4) Nevím, kolik má x přesně být. Vím jen, že má být více než 1. Společnost se může domluvit na určitém paušálu: Vyvlastněný obdrží 1,2-násobek obvyklé ceny + objektivizovanou cenu zvláštní obliby.
Anonym, 10.7., 11:41
"A co takhle komparatiskika s civilizovanými zeměmi?"
Je určitě zajímavá, ale nevyčitejte mi, prosím, že jsem ji neprovedl. Zabýval jsem se tím, co mě zajímá a co mě napadlo (prémie za vnucené riziko, snad originálně zmíněná), ne "celým světem". Navíc: jde o blogpost, ne o akademický článek. Ke komparatistice máte prostor (stejně jako já) -- pokud napíšete nějakou povedenou, rádi ji, myslím, uveřejníme.
Tomáš Pecina
Jak vysokou byste takovou prémii chtěl? Prémie za "zásah do principu" je, myslím, hodnotová záležitost vymykající se analýze. I tak by bylo zajímavé znát Vaše preference jako konzervativního člověka.
Roman Č.
Svůj koment z 10.7.11 15:49 jsem nemyslel nijak namyšleně ani úsečně, vážně. V postu jsem se pokusil na pár místech upravit terminologii tak, aby Vás (nebo jiného znalce) nebila tolik do očí. Pokud mi napíšete přetrvávající terminologické chyby, děkuji Vám za to.
ad Jan Petrov, 10.7.11, 15:49
paragraf 485
Něco mi na znění paragrafu nesedí. Mám pocit, že komunikační schopnosti jeho tvůrce jsou velmi omezené.
Proč třeba se snažit stavět dálnice a vyvlastňovat majetky, když stačí komunikaci (teď pozemní) označit dopravní značkou DÁLNICE a máme dálnici (Autoškola, předpisy pro provoz silničních vozidel, GRADA, 2002, strana 5, par.2, bod r): dálnice je pozemní komunikace označená dopravní značkou "Dálnice".). Stačí tak označit Vinohradskou třídu v Praze, vlastně i všude jinde, takovými cedulemi a budeme mít nejhustší dálniční síť na světě a s minimální korupcí! Jednou ranou aspoň deset much! I když: VON BY SE DO TOHO CHTĚL ZAPOJIT I KAPŠ A UTČITĚ BY TVRDIL, ŽE MÁ SMLOUVU, KTERÁ HO OPRAVŇUJE DÁT PAK VŠUDE SVOJE ČTEČKY za stovky miliard korun! Tak nevím.
Mirek Vorlický
to Jan Petrov
V pořádku. Svůj příspěvek jsem myslel částečně i obecně.
Já s Vámi souhlasím. Vyvlastnění je bez ohledu na veřejný zájem samo o sobě zásahem do základních majetkových práv a postavění subjektu vyvlastnění by rozhodně nemělo být zhoršeno. Chtěl jsem jen poukázat na složitost, nejednoznačnost a tím pádem snadnou zpochybnitelnost určování takovýchto premií.
Např. při squeeze outu existovalo doporučení (metodika) ČNB, že akcie minoritních vlastníků by měly být vykupovány za tržní hodnotu bez aplikace diskontu za minoritu (jako alikvotní podíl na hodnotě čistého obchodního majetku společnosti). Tedy vlastník jedné akcie za ni dostane stejně, jako kdyby byla prodávána v rámci majoritního balíku akcií, ačkoliv tržní hodnota jedné samotné akcie při transakci u neobchodované společnosti je samozřejmě značně nižší.
R.Č.
R.Č.
Děkuji Vám za komenty. Souhlasím s Vámi, že nějak vyčíslit náklad spojený s vnuceným rizikem je velmi obtížné, možná pouhé věštění z křišťálové koule. Třeba by věc lépe řešilo pravidlo: v pochybnostech o parametrech znaleckého posudku ve prospěch vyvlastněného.
To víte asi lépe než já: Ocenit podíl squeeze-outovaného přes ČOM je celkem divné a podhodnocující. Hodnota společnosti (není-li zralá na likvidaci) je dána nikoli tržní hodnotou jejího jmění, nýbrž potenciálem generovat volné peněžní toky.
Jinak je otázka, do jaké míry "diskont za minoritu" vzniká z očekávání, že majoritní akcionář bude čerpat privátní požitky z kontroly ("tunelovat"). Co do této míry, soudní moc na diskont za minoritu přistoupit nemůže.
Někdy občan upřednostní výměnu před finanční náhradou. Jde i o jiné hodnoty – farmáři chtějí nadále obhospodařovat pole, nikoliv hospodařit s financemi. Obyvatelé, jejichž domy mají být zbourány z důvody těžby nerostů, chtějí dále bydlet a to v podobných podmínkách s takovými sociálními vazbami, jak jsou zvyklí. Stát by mohl po dohodě vystavět nejprve podobné městečko, kam se rádi přestěhují.
ad R.Č, který tvrdí, že "tržní hodnota jedné samotné akcie při transakci u neobchodované společnosti je samozřejmě značně nižší."
Jenomže zahájením squeeze-outu se trh pro vyvlastňované akcie vytváří, vytváří jej hlavní akcionář svou "nabídkou, která nemůže být odmítnuta", takže problém neobchodovatelnosti zde není, je to jen problém ceny.
Dále k tržní hodnotě. Trh /burzovní/ je vytvářen v drtivé většině obchody s minoritními podíly (velké podíly se zpravidla neobchodují), takže proporcionální hodnota per share musí být vyšší než hodnota zjištěná z obchodů s minoritními podíly. viz pojem Implicit Minority Discount".
Je to celé na delší diskuzi.
Petr Zima
Ad JP:
Nejméně ve výši obecné ceny, typicky ve výši jejího dvojnásobku. Máte jistě pravdu, že exaktní analysa zde není proveditelná, ale protože jde o signál společnosti, že zásah do vlastnického práva je zásadně nepřípustný, byla by taková výše odpovídající.
Vycházím z toho, že dvojnásobek až trojnásobek škody je běžná výše přiznávaného sankčního odškodnění, kde jde o stejnou věc: o hodnotovou deklaraci, zdůraznění významu jistého principu, v daném případě tedy neminem laedere.
Na Slovensku je vyvlastňovanie obzvlášť populárne. Pri akejkoľvek stavbe, ktorá sa aspoň zdiaľky podobá na "stavbu vo verejnom záujme" sa akosi automaticky počíta s tým, že sa potrebné pozemky (iné nehnuteľnosti) vyvlastnia. A ak ide o cesty, nepoznáme brata - vyvlastňuje sa zaradom, všetko, čo stojí v ceste buldozéru. Nikdy sa cesty neprispôsobujú ľuďom, vždy len ľudia cestám. Absurdným dôsledkom tohto postoja je Zákon o jednorazových mimoriadnych opatreniach v príprave niektorých stavieb diaľnic a ciest pre motorové vozidlá (č. 669/2007). Tento zákon umožňoval postaviť diaľnicu na pozemku ešte skôr, než boli k nemu vysporiadané majetkové práva, teda ešte skôr, než vôbec nejaké vyvlastňovacie konanie začalo. Stačilo sa preukázať pochybným lajstrom, že vlastník pozemku nesúhlasí s podhodenou kúpnou zmluvou, a tento sa ani nestihol spamätať, a po dvore mu behali bagre a tatrovky a buldozéry... Ústavný súd po neuveriteľne dlhom otáľání a váhaní napokon začiatkom tohto roku rozhodol, že tento zákon nepatrí celkom do rodiny ústavne súladných, ale počkali, kým väčšina sporných úsekov bude aspoň rozostavaná... Nejdem tu rozpisovať osudy dotknutých ľudí (ktorí si vypočuli aj úradnícke výroky typu: "veď aj ja bývam v byte, môžete aj vy - nemusíte mať dom"), čo je však pre mňa zarážajúce, je postoj ESĽP - tento totiž vo svojich rozhodnutiach veľmi opatrne konštatoval, že náhrada nemusí ani zodpovedať reálnej trhovej hodnote majetku, mala by byť len "rozumne primeraná hodnote vyvlastneného majetku". Takáto suma však podľa mňa nielenže nezohľadňuje riziko ani citovú hodnotu majetku, ale ani fakt, že vlastník nehnuteľnosti jednoducho tú svoju záhradu, dvor či dom nechce predať. Nechce nový (a možno lepší) dom, nechce novú záhradu, jednoducho nechce nič predávať, pretože jeho životné plány sú úplne iné. Táto skutočnosť sa vo výslednej hodnote nijako nezohľadňuje. Razí sa teória, ktorú pred pár rokmi prezentoval premiér: kvôli pár ľuďom predsa nebude celá spoločnosť ustupovať..
Eva Kováčechová.
TP: Děkuji za upřesnění. Čistě pocitově: proti Vámi navrhovanému duplu bych neprotestoval.
Děkuji za zajímavý článek.
Mám jiný názor na věc, než autor a výše diskutující.
Pokud bychom skutečně poskytovali při vyvlastnění dva až tři krát více, než je tržní hodnota nemovité věci, pak to pravděpodobně povede k následujícímu:
1.Bude se více vyvlastňovat. Vyvlastňovatel bude cítit jakési „ospravedlnění“ toho, že „zasahuje do principu smluvní volnosti a autonomie vůle vyvlastňovaného“ (jak napsal pan Pecina výše). Úřední šiml se bude chovat tak nějak ve smyslu: „Má to zaplaceno, tak co by ještě chtěl?“ Bude tedy více těch, kteří vyvlastnění uvítají, protože snadno zdvoj nebo ztrojnásobí svůj majetek, ale zároveň bude i více vyvlastněním poškozených, tj. těch, kteří by svůj pozemek nebo dům neprodali ani za trojnásobnou cenu, protože je k tomuto majetku váže zvláštní pouto. Tento systém by byl tedy sotva spravedlivější než ten dosavadní. Nicméně – v tomto případě se pouze domnívám, že by to takto fungovalo.
2.Dosažení „veřejného zájmu“ se jaksi rapidně prodraží. Veškeré pozemky a stavby bude vyvlastňovatel získávat za trojnásobek tržní hodnoty a to včetně těch nemovitostí, kde by se jinak za současného systému dohodl s vlastníkem na ceně nemovitosti stanovené dle odhadu tržní hodnoty. Kdo by totiž prodal svůj pozemek za „normální“ cenu, když ví, že v případě cavyků může získat trojnásobek? Jinými slovy – některé stavby, třeba dálnice, by pak kvůli ceně nešlo vůbec realizovat nebo by se výstavba alespoň řádně omezila.
Aby nedošlo k mýlce, pouze ještě doplním, že vyvlastnění považuji za něco mimořádného, co by ve vyspělé společnosti mělo přicházet na řadu pouze v případě „intenzivního“ veřejného zájmu, kdy navíc cíle sledovaného vyvlastněním nelze dosáhnout jinak, případně cíle lze dosáhnout jiným způsobem pouze za vynaložení nepřiměřeně vysokých nákladů.
Jiří Kvasnička
Ad JK:
To souvisí s chápáním obsahu pojmu vlastnictví.
Pro socialisty je to beneficium, které občan dostává od státu, takže je naprosto přirozené, že bude-li stát věc takto občanu svěřenou potřebovat k jinému účelu, vezme si ji zpět a vzniklou újmu nahradí. Jakákoli specifická výše nebo forma náhrady by ale byla porušením principu rovnosti, na němž socialisticky pojímaný stát stojí.
Pro mne (a další konservativně orientované občany) je naopak stát odvozen od vůle svých občanů, je ustaven k ochraně jejich společných zájmů a může do jejich života zasahovat jen subsidiárně, není-li zbytí. Za zcela výjimečných okolností může stát majetek, který jinak musí chránit (k tomu byl zřízen), i vyvlastnit, avšak potom není žádný problém s tím, že se tak stane za vyšší náhradu než odpovídá jeho ceně. Když na svém pozemku najdete ropu, také z toho máte – domněle nezasloužený – prospěch. Prostě jste si jen koupil vyhrávající los.
ad TP)
S mým názorem nemusíte souhlasit, ale těžko z něj můžete vyvodit, že vlastnictví chápu jako "beneficium". Nerozumím, jak jste na to vůbec mohl přijít?
Dále pak..pokud píšete, že není žádný problém vyvylastňovat za vyšší cenu (tj. u Vás dvoj až trojnásobek tržní hodnoty), pak zcela ignorujete skutečnost, že v takovém případě veřejný zájem často nebude možné vůbec realizovat. Například: Pokud je pro výstavbu určitého úseku dálnice potřeba získat 500 nemovitostí - řekněme, že za současného systému by se stát ve 495 případech s vlastníky dohodl na koupi nemovitostí a v 5 případech by vyvlastňoval. Pokud by se zavedl "Váš" systém, pak by to neznamenalo, že stát opět získá 495 nemovitostí za stejnou cenu a jen u 5 nemovitostí bude muset zaplatit dvoj nebo trojnásobek, ale všech 500 nemovitostí získá za dvoj nebo trojnásobek tržní hodnoty.
Jiří Kvasnička
Okomentovat