Životní kruhy Erica Steina

Smutné zprávy se píší vždy těžko. Dnes ráno amerického času zemřel ve věku 98 let profesor Eric Stein. Patřil k nejvýznamnějším českým právníkům 20. století. Svou kariéru vybudoval po druhé světové válce v USA. Za svůj dlouhý život přežil Rakousko – Uhersko i Československo, které až do smrti miloval a o jehož rozpadu napsal i poutavou knihu, v roce 1999 přeloženou Zdeňkem Masopustem do češtiny (Česko – Slovensko. Konflikt, roztržka, rozpad, Academia 1999). V 50. letech se účastnil v rámci amerického týmu vyjednávání Rady bezpečnosti OSN v době korejské krize, na sklonku 50. letech otevřel kurz práva EHS na Michiganské univerzitě Ann Arbor. Jako takový byl spoluzakladatelem oboru práva EU. V říjnu 2001 dostal medaili za zásluhy I. stupně od prezidenta Václava Havla. Sám jsem Erica Steina poprvé potkal až v srpnu 2001 v Ann Arbor, v posledních deseti letech jsem pak s ním byl v pravidelném kontaktu. Nechť je tento post ohlédnutím za životem tohoto vynikajícího českého právníka a skvělého člověka.

Dětství v Holicích a gymnaziální studia
Eric Stein se narodil jako poddaný císaře Františka Josefa v červenci 1913 v Holicích na Pardubicku v rodině malého podnikatele. Jakkoliv jeho rodina představovala typickou židovskou rodinu přelomu století (v rodině se mluvilo spoustou jazyků, část rodiny byla z německy mluvící části Rakouska, z matčiny strany pak z maďarské části Uher), Ericovou mateřštinou byla již čeština. Jeho první dětská vzpomínka byla dětská hra s kartičkami, na kterých byl poslední císař a český král Karel. Vzpomínka druhá pak byla výjev z holického náměstí v říjnu 1918, kdy před davem lidí letí na zem rakouská orlice a je vyhlašována republika. Jeho dětstvím byly 20. léta v Holicích, na které až do smrti vzpomínal s láskou. Když v roce 2001 přebíral v Holicích čestné občanství, zavzpomínal na lumpárny, které tam jako kluk před osmdesáti lety prováděl: „Jednou jsme se rozhodli zahrát si na Jánošíka, a tak jsme se vžili do děje, že jsme našeho kamaráda málem oběsili“.

Studovat začal na hradeckém gymnáziu, pak se ale rodina přestěhovala do Prahy a pokračoval tak od kvinty na akademickém gymnáziu v Praze na Příkopech. S úsměvem vždy vzpomínal, že přechod na kvalitnější gymnázium byl pro něj jako hradeckého premianta šok: najednou musel věnovat učení mnohem více času než v Hradci. Vzdělání bylo klasické, tedy latina a řečtina (tu ale brzy po studiích zapomněl). S trochou trpkosti však podotýkal, že jakkoliv se tehdy četli klasikové v originálech (Vergilius, Ovidius, Homér), učitelé nevěnovali kráse literatury žádnou pozornost a veškerý smysl četby spočíval jen v gramatice. Němčina byla naopak slabě vyučována i po této stránce.

Zajímalo mne, jak probíhala výuka literatury na gymnáziu před bezmála stoletím: „Byly nám vykládány obsahy knih, nikdo však neočekával, že tyto knihy budeme skutečně číst.“ Chce se tedy říci, že to byly ony příslovečné „telefonní seznamy“, známé i z dnešní výuky na středních školách. Eric Stein mi uváděl i humorný příklad tehdejšího gymnaziálního vzdělávání: vybavil si pražského profesora Peška, který byl mezi studenty oblíben pro jednu svou nepochopitelnou vlastnost: když se na něco zeptal, stačilo jen povídat, úplně o čemkoliv (třebas o počasí nebo o kopané) a učiteli, který vůbec neposlouchal, to stačilo.

Tehdejší gymnázia, která známe z pamětnických filmů třicátých a čtyřicátých let, nabízela jen málo komfortu, na který jsme dnes zvyklí. Například přírodní vědy byly handicapovány tím, že nebyly skoro žádné laboratoře, v nichž by se mohly odehrávat experimenty. Také proto se skoro žádné experimenty a pokusy nedělaly, snad i proto, aby se opravdu nestaly výbuchy, které z oněch filmů všichni dobře známe. Jídelny v oněch školách nebyly vůbec, v Praze však na rozdíl od Hradce alespoň školník o hlavní přestávce prodával párky a byl velice rozezlen, pokud si je někdo nekoupil.

Pražská právnická fakulta třicátých let
Eric se rozhodl studovat práva už velmi záhy a proto mu rozhodování, kam jít po gymnáziu nedalo mnoho práce. Patřil k prvním generacím studentů, kteří studovali v nové budově právnické fakulty podle návrhu Jana Kotěry. Pražská fakulta před druhou světovou válkou se však v řadě aspektů velmi lišila od té, kterou známe dnes. Zájemce v tomto mohu odkázat na knihu pamětí Viktora Knappa, jinak též spolužáka Erica Steina a jeho celoživotního kamaráda. V jednom ročníku na fakultě studovalo, ovšem jen virtuálně, až pět tisíc studentů. Na přednášky však jako dnes chodily jen desítky studentů, na vynikající přednášky pak stovky. O některých studentech z venkova kolovaly vtipy, že na pražské Wilsonovo nádraží přijedou jen dvakrát do roka a cestou se ptají, jak se dostat na fakultu.

Profesory, na které celý život velmi rád vzpomínal, byli zejména civilista Jan Krčmář a profesor římského práva Otakar Sommer. Specifikem tehdejší výuky byla nepovinná výběrová kolokvia, na která profesoři vybírali ty nejlepší studenty. Přísná selekce garantovala špičkovou úroveň seminářů. Například Sommer jednou vyhodil z hodiny dvě třetiny studentů, mezi nimi i Erica Steina. Ten se však nevzdal a příště přišel zase. Nakonec si ho Sommer oblíbil. Sommerův seminář, na který chodil s Viktorem Knappem, byl vynikající. Tehdejší profesoři římského práva mohli využívat všeobecné znalosti klasických jazyků, a tak hodina probíhala třeba tak, že vyučující rozdal třebas kopii smlouvy nalezené v Alexandrii, navíc částečně poškozené, a prováděla se její analýza. Takto na tyto přednášky Stein vzpomínal v roce 2005 ve své řeči při převzetí zlaté medaile Univerzity Karlovy:
„Jako začínající student práv jsem se zamiloval do římského práva, které tenkrát učil profesor Otakar Sommer. Vešel jsem sebevědomě na jeho kolokvium, a myslel si, jak skvěle ovládám látku. Když jsem začal, profesor Sommer mě po dvou větách přerušil a řekl, “Pane Štajn, to nestačí, přijďte příště.” Hluboce zklamaný jsem studoval znovu, a při dalším setkání mne pak profesor Sommer opět přerušil po dvou větách a řekl, “To stačí, pane Štajn,” a dal mi “výbornou”. A, což bylo mnohem důležitější, vzal mne do svého elitního semináře, společně s Viktorem Knappem, mladým Schwarzenbergem a jinými hvězdami třídy. Na první hodině, když nám profesor zadával úkoly, zvedl Viktor Knapp nesměle ruku a řekl “Spectabilis, kniha, kterou jste mi zadal, je v holandštině, a já holandsky nečtu.” Profesor odpověděl s výrazem pohrdání, “Pane Knapp, holandsky se naučíte.” Já jsem dostal řeckou listinu, která měla uprostřed díru. Měl jsem přeložit a analyzovat text, který – jak jsem vyluštil s pomocí mého skvělého spolužáka Tondy Špačka – byl ve skutečnosti smlouvou o převodu nemovitosti v Alexandrii.“

Řada přednášek však byla velmi špatná, učitelé jen přeříkávali svá skripta. Studenti proto trávili čas jinak. Často tak studovali v kavárnách (oblíbená byla dnes již zaniklá SIA nedaleko fakulty v místech, kde je dnes hotel President), kde studenti trávili k pramalé spokojenosti číšníků nad jedním šálkem kávy celý den. Tradicí také bylo, že se dalo pár penízek pedelovi, který (pochopitelně neoficiálně) studentovi prozradil, který vyučující bude studenta daný den zkoušet. To bylo důležité, protože pak se mohl student v rámci „nalejvárny“ důkladně připravit právě na dotčeného profesora (nalejvárna byly stručné výpisky obsahující odpovědi na otázky, na které se s oblibou ptá ten který zkoušející – většina studentů tehdy v podstatě nestudovala učebnice, ale namísto toho studovala jen tyto stručné spisky).

Když jsem tuto podkapitolku nazval pražská fakulta, jen málokdo si asi uvědomí, že tehdy byly fakulty vlastně dvě – vedle české též německá (a ve dvacátých letech dokonce krátce fungující fakulta ruská, což bylo dáno tehdy početnou emigrací ze sovětského Ruska). Vzájemný vztah mezi českou a německou školou však byl v podstatě nulový. Eric Stein se sice s několika studenty (a studentkami) z německé fakulty přátelil, byl však spíše výjimkou. Když na sklonku třicátých let přijel na pražskou německou fakultu z Německa vyhnaný Hans Kelsen, asi největší právní teoretik minulého století, česká fakulta tuto osobnost zcela ignorovala. Německá fakulta pak vůči Kelsenovi vytvořila antisemitskou štvanici, takže tento pražský rodák po několika měsících opustil své rodné město a odjel do Švýcarska (a později do USA).

Jako student si přivydělával. Protože měl výbornou znalost spousty jazyků (vedle latiny a řečtiny též němčinu, francouzštinu a italštinu, a pak také angličtinu, kterou si přibral v Praze), přispíval s Viktorem Knappem recenzemi cizojazyčných knih do Literárních novin. Během studia absolvoval dvě stáže v advokátních kancelářích. Advokáti však tehdy žili jinak než v dnešní uspěchané době. První Ericův šéf tak například odjel na lyže, aniž cokoliv řekl, druhého dne poté, co Eric nastoupil do kanceláře. Ten pak zůstal sám v advokátní kanceláři jen se sekretářkou – a překvapenými klienty. Už jako student chodil na soudy, zejména na rozvody, náhrady škody atp. Tehdejší zákon z roku 1919 vyžadoval, aby při rozvodu byly objasněny všechny okolnosti rozpadu manželství, v čemž se někteří soudci náramně vyžívali (Eric Stein měl ještě po osmdesáti letech před očima soudce, který do protokolu uvedl, že žalobkyně „je veselá v rozkroku“). Protože na české právnické fakultě byly sice neoficiální, ale o to tvrději uplatňované kvóty na max. podíl židovských profesorů, asi by se nebýt Adolfa Hitlera nestal nikdy akademikem, ale praktikoval by v Praze advokacii.

Vojna a Mnichov
Po absolutoriu práv v roce 1937 nastoupil Eric Stein vojenskou službu. Po anšlusu Rakouska byla jeho jednotka převelena do prostoru jižní Moravy, kde se v zákopech Stein opět setkal se svým přítelem ze studií Knappem. V prostoru jeho jednotky nebyla žádná hotová opevnění. Během krize v roce 1938 nedisponovalo jeho jednotka žádnými těžkými zbraněmi, nebyly tam ani žádné tanky. I proto byl Eric Stein vždy velkým skeptikem ohledně možností, které naše vláda v září 1938 měla: „Němci by přes nás na jižní Moravě prostě přejeli“.

Po stažení z hranic byl s jednotkou převelen do smíchovských kasáren. Na březnovou okupaci v roce 1939 vzpomínal v knize Česko-Slovensko takto: „Za sychravého rána 15. března 1939 jsem se v obvyklou hodinu probudil v kasárnách 28. pražského pěšího pluku. Pohlédl jsem z okna a viděl, jak se to na dvoře hemží šedými uniformami a vozidly. Český důstojník, který měl tu noc službu, se ani neobtěžoval nás vzbudit dříve, než dorazila předsunutá jednotka německé okupační armády. Dostal jsem rozkaz doprovázet německého poddůstojníka, který s několika muži pátral v kasárnách po ukrytých zbraních. Každý obraz prezidenta republiky, na který jsme narazili, rozdrtili Němci napadrť“. Pak Němci poslali československé vojáky domů a služba v armádě pro Erica Steina skončila.

Krátce po okupaci se Stein v Praze setkal s americkým profesorem práv, který se přes Prahu vracel domů. Zakrátko se s ním spřátelil. Tehdy ještě netušil, že mu onen profesor příští rok významně pomůže při začátku právnických studií v USA.

Z Prahy přes Itálii do USA
V létě 1939 bylo ještě postavení českých Židů v Protektorátu snesitelné. Steinova rodina však tušila, že se to může brzy změnit. Proto se složily peníze na jednoho člena rodiny, který by měl vycestovat do ciziny. Rozhodnutí padlo na šestadvacetiletého Erica.

Eric Stein tak v letní Praze roku 1939 dostal pas k cestě do Itálie. Ve vlaku z Prahy do Milána si přisedl do kupé k dominikánovi, se kterým se dal brzy do přátelského rozhovoru. Po několika hodinách jízdy již začínal věřit, že je z Velkoněmecké říše definitivně pryč. Na hranicích mezi obsazeným Rakouskem a Itálií však začali Němci vysazovat některé pasažéry bez ohledu na jejich pasy. Stein až do smrti nevěděl, proč nebyl vysazen s nimi, a proč dokonce Němci jeho kupé ani nekontrolovali. Snad proto, že nechtěli zasahovat do kupé, s nímž seděl s oním mnichem.

Stein tak opustil rodné Čechy. Většina jeho příbuzných v následujících šesti letech zahynula v německých vyhlazovacích táborech. Své rodiče ani sestru už nikdy neviděl.

Zimu 1940 prožil Eric Stein v malé rybářské vesnici na jihu Itálie. Itálie je zatím stranou války, Italové jsou pohostinní, norimberské zákony tu zatím nejsou uplatňovány. Situace na jaře 1940 se však rychle mění, německá armáda bleskově postupuje západní Evropou a Mussolini se chystá učinit největší chybu svého života, vstup do války na straně Německa. Itálie přestává být bezpečným útočištěm. Eric Stein proto navštěvuje konzulát USA v Neapoli. Poctivě líčí tamnímu úředníkovi svou svízelnou situaci uprchlíka z okupované střední Evropy a prosí o americké vízum. Podle předpisů by mu ho americký úředník dát neměl, stává se však jedna z těch neobyčejných věcí, které ovlivňují lidské osudy. Druhý den, v rozporu s předpisy a na vlastní odpovědnost, Američan Steinovi vízum vystaví. Jeden z podivuhodných životních kruhů Erica Steina se uzavře deset let poté, kdy na Valném shromáždění OSN Stein jako člen americké delegace potká onoho Američana znovu, tehdy jako ambasadora USA v nově vzniklém Pákistánu. „V roce 1940 jsem byl uprchlík ztracený v Itálii. Jen o deset let později se mi dostalo cti zastupovat svou novou vlast ve Valném shromáždění OSN“, říkal po padesáti letech Stein.

V červnu 1940 vyplouvá z Janova italská loď. Cílem byl New York. Loď, na níž je i Eric Stein, je jedna z posledních, které proplují Gibraltarem. Několik dní nato Itálie zaútočí na jižní Francii a Britové italskému loďstvu průjezd Gibraltarem uzavřou.

Studia v USA
New York, jeho rasová a etnická různorodost mladého českého právníka uchvátily. Nesmírně mu zpočátku pomohli jeho příbuzní, kteří do USA emigrovali na počátku století. Nedlouho po příjezdu odjel Eric do města Ann Arbor ve státě Michigan, kde začal studovat právnickou fakultu. Začátky studia byly velmi těžké, měl problémy s jazykem („Moje poznámky byly jakousi směsicí češtiny a angličtiny“, říkal mi po letech). S velkým úsilím se mu však podařilo složit zkoušky na výtečnou a další semestr se stal studentským členem redakční rady Michigan Law Review (pro evropské studenty je to něco nepředstavitelného, ale americké prestižní právnické žurnály jsou vedeny studenty, samozřejmě těmi nejlepšími).

„Byl jsem zcela uchvácen americkým sokratickým stylem právní výuky v USA. Tehdy vlastně nebylo v USA vůbec žádné přednášení, učitel přišel a zahájil výuku tím, že vyvolal studenta a zeptal se: Pane Kühne, paní Smithová přišla do obchodu, uklouzla na banánové slupce, a zlomila si nohu. Přišla k Vám a požádala o radu.“ Stejně tak jej fascinovala práce s kasuistikou a soudcovským právem, práce s precedenty, která v zemích common law tradičně dominuje. „Soudcovská rozhodnutí jsou zde fantastická, soudce s Vámi mluví, rozhodnutí je příběhem, mimořádně zajímavým vyprávěním o konkrétní životní situaci.“ Na druhé straně si Eric uvědomoval i problémy americké metody. „Sokratovský styl zanedbává systém jako celek, chybí v něm obecná část typická pro kontinentální právo.“

Pracoval také jako studentský asistent pro dva vynikající komparativní právníky: Ernsta Rabela, německého civilistu, a Hessela Yntemu. „Zvláštní uzavření kruhu: asi po třech desítkách let jsem byl uveden právě na post, který nese jméno profesora Hessela E. Yntemy na michiganské právnické fakultě“. Dnešním Hessel Yntema profesorem, tedy následovníkem Erica Steina, je mimochodem vynikající komparatista, Němec Mathias Reimann. Ten dosáhl toho, že se American Journal of Comparative Law po několika desítkách let vrátil z Berkeley zpět do Ann Arbor, kde v padesátých letech začínal. Eric Stein byl před šedesáti lety samozřejmě u začátku tohoto světově uznávaného časopisu.

Jak napsat abdikaci italského králi
Po absolvování michiganské fakulty Eric Stein, již jako americký občan, vstoupil znovu do armády. Tentokrát to byla armáda USA. Byl přidělen do zpravodajské služby a po krátkém výcviku v Marylandu se naplnil další z kruhů jeho života. V roce 1943 se dostal s americkou armádou zpět do jižní Itálie, odkud před třemi lety prchal před nacismem. Jedním z nezapomenutelných, avšak krutých zážitků byla pro Erica exploze Vesuvu, jedna z největších v historii, kde pomáhal při záchranných pracech.

Eric Stein pracoval na ustavení první italské postfašistické vlády. Po šedesáti letech na to vzpomínal s humorem: „Přijeli jsme k prokurátorovi do města Bari prodiskutovat jeho jmenování náměstkem ministra spravedlnosti. Prokurátor se jako jistě vzorný člen fašistické strany tehdy celý roztřásl, když viděl přijíždět americké vojenské vozidlo.“

Jeden z nejkurióznějších úkolů dostal Stein na jaře 1944 v Salernu. Italský král Victor Emmanuel III předběžně odsouhlasil postoupení svých pravomocí ve prospěch svého syna Umberta, po vstupu Spojenců do Říma si to však rozmyslel. Úkol pro Erica Steina zněl: připravit abdikaci, a to v italštině. S ohledem na povahu věci nebylo možno v této věci kontaktovat italské právníky, proto dostal Eric ústavu Italského království a učebnici ústavního práva, obojí v italštině. Nikde ale nebylo nic o abdikaci! Naštěstí, jak se smíchem vzpomínal Stein, pod dojmem kvality jím připraveného návrhu nakonec příslušný dekret připravili sami královští právníci.

Za svůj podíl na osvobození Itálie od fašismu dostal Eric Stein řadu italských vyznamenání včetně italského válečného kříže.

Práce pro novou vlast v OSN
Po válce začal Stein pracovat na ministerstvu zahraničí, kde byl jeho nadřízeným mj. pověstný John Foster Dulles. Zastupoval USA na valném shromáždění a v Radě bezpečnosti v počátcích fungování OSN. To, o čem se my učíme v učebnicích mezinárodního práva (např. vyslání vojsk OSN v době korejské války, kdy SSSR bojkotoval účast na Radě bezpečnosti), byla pro Erica věc osobní účasti na těchto jednáních, která utvářela svět studené války.

O Evropskou unii, respektive její první ztělesnění, sdružení uhlí a oceli, se začal zajímat v samotných začátcích jejího fungování, během svých častých pobytů v západní Evropě. Později se stalo studium evropské integrace jeho celoživotním akademickým zaujetím. V polovině 50. let byl již pevně rozhodnut učit na právnické fakultě. Když se loučil s ministrem zahraničí Johnem F. Dullesem, ministr mu řekl: „Do dnešního dne Ti bylo nasloucháno proto, že jsi mluvil za Spojené státy. Ale ve třídě už budeš mluvit jen sám za sebe. Mnoho zdaru!“

Během práce na ministerstvu se Eric oženil. Jeho manželkou se stala kolegyně z ministerstva, rodačka z amerického Arkansasu. O několik let mladší Virginie strávila s Ericem šedesát let šťastného manželství. Na jeho akademickém úspěchu má podle mne velký podíl svou trpělivou podporou, ale začasté také tvrdou kritikou. Energická a praktická Virginie byla skvělým protipólem idealistického Erica.

Michiganská univerzita v Ann Arbor
Právnická fakulta v Michiganu se stala Ericovým osudem. Je jeho zásluhou, že se fakulta stala centrem studií evropského a mezinárodního práva a globálním lídrem těchto studií.

Jeden z prvních kurzů, které Eric Stein učil, bylo právo mírového využití atomové energie. Zde se mj. zabýval též právní analýzou Euratomu. Co však mělo Erica Steina proslavit, byla výuka práva EHS. Pravidelné kurzy rozjel vlastně bezprostředně po založení EHS na sklonku 50. let. Právo EHS se začalo učit v Michiganu jako na první škole v USA. Podle mnoha zdrojů byl Ann Arbor vlastně první fakultou na světě, která díky Steinovi začala právo EHS učit. Eric Stein takovéto vychloubání neměl rád, vždy mne upozorňoval, že toto není jisté. Je to však dost pravděpodobné, neboť zatím co například ve Francii bylo třeba k rozjetí nového kurzu zdlouhavého byrokratického procesu, v Americe prostě Stein sedl a tentýž rok rozjel nový předmět. Zanedlouho tak do Ann Arboru začali jezdit lidé z celé Evropy, kteří tam mohli studovat to, co doma zatím ještě neměli.

Na počátku 60. let bylo zřejmé, že se evropské právo stává novou a svébytnou disciplínou, k jejímuž pochopení je třeba znovu vyrazit do Evropy. „Když nějaká organizace, ať to jsou Spojené národy nebo privátní korporace, začne žít vlastním životem, nepostačí znát jen její chartu nebo zakládací smlouvu. Musíte se podívat na „živé právo“ tohoto celku.“ Tak začal jeden z mnoha návratů Erica Steina do Evropy. V letech 1962 a 1963 pracoval jako stážista v Komisi EHS. Nabyté vědomosti mu umožnily další rozvoj disciplíny práva EHS: „Moje stará Evropa nabrala nový směr, který se stal pravděpodobně nejdůležitější událostí století. Jak nám říká doktor Freud, jsme odsouzeni k tomu, abychom se vraceli do míst a snů svého dětství. Učinil jsem snad i proto právo Evropského společenství centrem mého vědeckého zájmu. Bohužel, byl zde také krutý paradox: vývoj nezahrnul do Společenství mou starou vlast, která byla vskutku „evropská” po celá staletí, a teď byla násilně vyloučena z této „nové Evropy.“

Současně se v sedmdesátých a osmdesátých letech Stein věnoval též ekonomické integraci v jižní Americe. Léta devadesátá pak pro něj byla ve znamení návratů do jeho původní vlasti, tentokrát však ve znamení její dezintegrace.

Návraty do Československa a Česka
Eric Stein až do konce života miloval svou rodnou vlast, miloval svůj rodný jazyk. Vždy říkal, že pro toho, kdo se živí slovem a psaním, je potřeba psát v jiném než rodném jazyce velkým handicapem. Do Prahy však přijel poprvé až po 43 letech od svého útěku, v roce 1982, a to, což „byla jedna z podivných, nevysvětlitelných okolností, den před setkáním spolužáků gymnázia po 50 letech.“ V úvodu knihy Česko-Slovensko na to vzpomíná takto: „Ze všech někdejších maturantů dopadli nejhůř ti, co šli na práva. Nejnadanější z nich dřel bídu kdesi na stavbě a skončil jako úředníček národního podniku; pocházel totiž ze staré buržoazní právnické rodiny. … Jeden absolvent právnické fakulty, od jinošských let přesvědčený komunista, se stal úspěšným filmovým dokumentaristou, po roce 1968 směl však jen dabovat zahraniční filmy. Jiný se jakž takž živil poskytováním právních porad načerno.“ Po své druhé návštěvě Československa v roce 1985 odjížděl pevně odhodlán, že se již nikdy nevrátí do země, kterou komunistický režim „tak mrzce vytrhl z jejích západních kořenů“.

Rok 1989 vše změnil. Na prahu osmdesátky se Eric Stein vrací do vlasti v rámci skupiny mezinárodních expertů, která Čechům a Slovákům pomáhala napsat novou ústavu pro funkční federativní stát. Završení jednoho velkého životního kruhu profesora Steina. Namísto nově koncipovaného společného státu však byl svědkem dezintegrace a rozpadu své vlasti. V roce 1997 tuto etapu svého života charakterizoval „jako epizodu nikdy nekončícího procesu učení, příběh o tom, jak se právník vyrovnává se současným nacionalismem a snaží se pochopit to těžce postižitelné něco, co za tímto složitým procesem stojí“ (Česko-Slovensko, s. 21). Jeho pohled na politický proces v Československu v letech 1990 až 1993 je nanejvýš zasvěceným pohledem zahraničního pozorovatele, pohled oproštěný od schematických zkratek, které dodnes v různé podobě přetrvávají v západní i východní části někdejšího společného státu. Strhující pohled, který vniká do hloubky procesu česko-slovenské dezintegrace stejně jako je kritickým popisem postkomunistického práva a právní profese.

Právnická fakulta v Michiganu udržovala i během komunismu omezené vztahy s českým právnickým světem. Do roku 1989 to bylo zejména díky přátelství Steina s akademikem Viktorem Knappem, v době pražského jara v Michiganu pobýval i Vojtěch Cepl, kterému Ann Arbor učaroval. Vedoucím právnické knihovny michiganské fakulty byl po dlouhou dobu jiný Čech, proto je v tamní knihovně vynikající sbírka starší české literatury (mnoho z ní dnes v Praze ani nenajdete, protože ji v roce 2002 odnesla voda). Po roce 1989 se pak Michigan otevřel českým studentům dokořán. V roce 2000 převzal na Michiganu čestný doktorát Václav Havel, krátce poté pak byl založen v Michiganu Havlův stipendijní fond (i díky podpoře Jana Švejnara).

Na sklonku života se uzavřel i další životní kruh Erica Steina ve vztahu k jeho pražské alma mater: díky podpoře profesora Pavlíčka a profesora Jičínského získal Eric Stein v říjnu 2005 zlatou medaili Univerzity Karlovy (této medaile si ve své sbírce Eric Stein cenil jako „korunního klenotu“). To bylo naposledy, kdy byl Eric Stein ve vlasti.

Eric Stein zůstal po celý svůj život zastáncem evropské integrace. S ním odchází i jeden z posledních členů generace, která evropské sjednocování chápala jako odpověď na hrůzy druhé světové války a nesla s tím spojený velmi silný étos. Jakkoliv byl Stein přesvědčeným federalistou, byl současně vždy i realistou. Rok po přistoupení ČR do Evropské unie k tomu v Praze Stein poznamenal:
„Chápu, že k tomu byla vznesena řada otázek tady i na Západě – ale nemusíme být zrovna hegeliány, abychom viděli, že členství České republiky v Evropské unii bylo historicky dáno, bylo nevyhnutelné a nezbytné. V jistém smyslu chápu obavy těch, kteří se cítí konečně osvobozeni od jednoho nenáviděného Pána, jen aby akceptovali “podřízení” druhému. Ale myšlenka Evropské unie jako federace v pojetí centralizovaného celku jako Spojené státy, byla-li snad někdy realistickým cílem, je nyní, a to nejen ve světle nedávného rozšíření, jasnou chimérou. Evropská unie je, a předpokládám, že zůstane, mnohaúrovňovým systémem vládnutí, jež musí vzít v úvahu bohatá kulturní a historická specifika jejich členských států, a ve kterém tyto státy nepřestávají hrát rozhodující roli. Na vládě a zastupitelských sborech této země bude, aby se efektivně organizovaly nejen za účelem hájení zájmů České republiky, ale aby využily svoje nové postavení k ovlivnění obecných politik unie. Česká republika spolu se svou tradicí zastupitelské demokracie by měla být schopna přispět k budování otevřenějšího a demokratičtějšího jednotného systému Unie. Je samozřejmě naprosto nezbytné poslat do Bruselu schopné zástupce (a v tomto městě je spousta schopných právníků), kteří by se dokázali inteligentně zapojit do „unijní hry“. Z druhé strany Atlantiku tomu přihlížím s velkým zájmem a hloubokou sympatií. Vidět Českou republiku v Evropské unii je pro mě uzavření dalšího kruhu, a to tentokrát nejen kruhu v mém osobním životě, ale, což je mnohem významnější, v životě a historii této země“.