Domácí právník aneb "potřeboval bych poradit"

Vzhledem k tomu, že momentálně můj obzor zahrnuje především péči o vlastní zdraví a zdraví ostatních členů rodiny, nabízím Vám veskrze oddechovou (jedno)aktovku...

Místo: kdekoliv.

Postavy: právník, jeho blízcí, přátelé nebo známí.

Děj: právník se účastní rozhovoru, telefonuje nebo čte e-mail. Náhle dojde na osudovou větu uvedenou v titulu. Právník bedlivě vstřebává vylíčení skutkového stavu, jeho tvář nabývá lehce nepřítomného výrazu, oči však vyzařují pevné odhodlání pomoci moudrou radou bližnímu svému.
Celý příspěvek

Do Berlína za Ronaldem Dworkinem...

...a dalšími zajímavými řečníky se můžete vydat 28. a 29. ledna na konferenci "Constitutionalism in a New Key? Cosmopolitan, Pluralist and Public Reason-Oriented", kterou pořádá Wissenschaftszentrum Berlin für Sozialforschung. Program konference naleznete zde, spolu s informací, jak se zaregistrovat jako host (na konferenci není registrační poplatek). Celý příspěvek

Neveselé vyhlídky (většiny) studentů práv v USA

New York Times se v nedávném článku ptají, zda jsou investice do studia na právech hrou, ve které se prohrává. Ekonomická krize v USA vedla k drastickému omezení míst v právních firmách a navíc ke krácení platů tamtéž. Pokud nejste vynikajícím absolventem zhruba tuctu nejprestižnějších právnických fakult, stáváte se jedním z tisíců každoročních absolventů, kteří zápasí s dluhy kolem dvou set tisíc dolarů. Ty navíc raketově narůstají. Článek upozorňuje, že viníkem jsou zčásti též samotné právnické fakulty, které slibují zájemcům o studium nereálné příjmy a vytvářejí v nich nereálná očekávání. Systém vysokého školného společně s nízkými náklady na právnické vzdělávání vede k tomu, že profesoři práva mají nejvyšší příjmy ze všech akademiků (článek doslova říká, že "dochází k přenosu peněz od chudých studentů k bohatým akademikům"). Z právnických fakult se pak stávají továrny na peníze. Článek je sice dlouhý, ale stojí za přečtení.

Celý příspěvek

Psaní o soutěžním právu

Vážení čtenáři Jiného práva, dovoluji si Vás jménem redakční rady Common Law Review, informovat o „Call for Papers“ pro nové číslo, jehož vydání je plánováno na zimu 2011. Tématem čísla je hospodářská soutěž.

Pokud jste si vybrali téma z níže uvedeného přehledu, či uvažujete o tématu vlastním, kontaktujte nás, prosím, do 28 února 2011 na adrese commonlawreview(at)gmail.com.

Tisknutelnou podobu Call for Papers a podrobnější informace spolu se základní literaturou k jednotlivým tématům naleznete na stránkách http://www.commonlawreview.cz/.

Děkuji za Vaši pozornost a přeji vše dobré do nového roku!
Jakub Kocmánek

• The Invisible Hand Protected by an Iron Fist
• Competition: Whom does it serve?
• Antitrust: A Good Servant or a Bad Master?
• State Aid: A Medicine or a Disease?
• Intellectual Property and Competition Law: Uneasy Neighbours?
• Essential Facility: Free Riding on Innovation?
• Antitrust Aspects of Patent Pools: Standards and Standardisation
• Transatlantic Competition: American and European Approach to Competition Law
• The Czech ‘Act on Significant Market Power’ in Comparative Perspective
• Bid-rigging
• Fine, Restitution and Settlement: ‘some shall be pardon’d and some punished’
• Commitments: Competition Authority Acting Ultra Vires?
• Punitive Damages in Competition Law Infringement Cases
• Antitrust and Class Action: Does it Really Work?
• Access to Evidence and Private Enforcement of the Antitrust Law
• Crime of Capitalism: Imprisonment for Hindrance of Competition
• Plea Bargaining in Competition Cases
• The Right to a Fair Trial in Cartel Investigations
• Privilege against Self-Incrimination versus Investigative Powers of Competition Authorities
• Is Leniency Appropriate for Small Markets?
• Arbitrability of Competition Law Claims
• Arbitrators and the Antitrust Dictate: Do They Need to Obey?
• Enforcement of Antitrust Law Abroad: Sisyphean Task
• Competition in the Energy Sector: Balancing Various Interests
• The Sport of Competition: Competition Aspects of Geographically Limited Television Licenses
• Sector Regulation v. Competition: Differing Views of Sector Regulators and Competition Authorities on Functioning of Regulated Markets
• Google: Unchallengeable Dominance? Celý příspěvek

Kde je hranice soudcovského nesouhlasu?

V minulosti se na tomto blogu různí lidé vyjadřovali pro existenci či zavedení odlišných stanovisek u vrcholných soudů. Disent je prostředkem pro tříbení názorů a napomáhá transparentnosti soudcovského rozhodování. V tomto ohledu není pochyb o jeho užitečnosti. Existuje ale něco jako míra rozumného nesouhlasu? Co třeba takový disent vůči disentu?

Tuto poněkud kuriózní kategorii uvedl v život nedávný článek předsedkyně slovenského Ústavného súdu, JUDr. Ivetty Macejkové. Dost čtenářů asi postřehlo politicky výbušný nález slovenského ÚS z května 2009 ve věci ústavnosti Špeciálneho súdu. Kauzu nebudu věcně rozebírat: tiskovou zprávu k rozhodnutí naleznete zde, kompletní text nálezu pak zde.

Není asi žádným tajemstvím, že Ústavný súd byl při rozhodování v dané věci výrazně (politicky) rozdělen. Hlasování o výroku pak prošlo těsnou většinou. K nálezu je připojeno společné odlišné stanovisko celkem šesti soudců: Ľudmily Gajdošíkovej, Juraja Horvátha, Jána Lubyho, Lajosa Mészárosa, Ladislava Orosza a Rudolfa Tkáčika.

Formulací většinového názoru a odlišného stanoviska (stanovisek) by asi člověk očekával, že debata končí. Názor soudu byl utvořen, právní názor zaujat. Z této poněkud tradičnější vize stylu soudní debaty nicméně nejnověji vybočuje akademický článek, publikován letos v létě na Slovensku a nyní v zimě také v Čechách v časopise Právník, s názvem „Ešte raz k Špeciálnemu súdu“ (Justičná revue, 2010, č. 6-7, s. 707-727). Autorkou, jak již bylo zmíněno, je předsedkyně slovenského Ústavního soudu, která ve věci „Špeciálneho súdu“ hlasovala s většinou.

Článek je replikou ke společnému odlišnému stanovisku disentujících soudců. Paní předsedkyně v úvodu článku uvádí, že "Na rozdiel od niktorých zahraničných právnych úprav však zákon o ústavnom súde neumožňuje sudcom tvoriacim väčšinu pléna reflektovať v prijatom rozhodnutí argumenty menšiny pléna uvedené v odlišnom stanovisku. Môže tak nastať situácia, v ktorej odlišné stanovisko detailne reaguje na ústavnoprávnu analýzu vykonanú v rozhodnutí ústavného súdu, ale "diskusia" už nepokračuje ďalšou reakciou väčšiny pléna."

Z článku by tudíž nepřímo plynulo, že:
1) menšina s většinou spolu nemluví a koncepty si neukáží;
2) člen většiny má „právo“ vést další debatu, načež patrně menšina bude mít právo reagovat duplikou na repliku většiny, poté bude reagovat většina triplikou …

Jak jsem zmiňoval, politický kontext celé kauzy je velice silný. Veřejné ohrazování se vůči odlišnému stanovisku tak může plnit úlohy ledasjaké; o tom však nemíním spekulovat. Spíš tak medituji, v obecné rovině oproštěně od pozadí této konkrétní kauzy, jestli má skutečně soudce, který byl ve většině, jakési „právo“ se dále vyjadřovat k názoru přehlasované menšiny. Sluší se to? Má se to? Je právo soudce „říct svůj názor“ absolutní, anebo by taky mělo někde rozumně končit?

Celý příspěvek

Tak nám to vzali zpátky, paní Müllerová...

Krátce před Vánoci se Tribunálu svěřil žalobce, že bere zpět žaloby v několika známkových věcech, na kterých jsem jako asistent pracoval.

Ke zpětvzetí došlo v poměrně pokročilém stadiu, což v našem podání znamená, že proběhlo kompletní písemné řízení (tři účastníci krát dvě písemná vyjádření v každé věci), po němž jsme v kabinetu nastudovali spisy a připravili zprávu k jednání (shrnutí argumentů stran, které se jim zasílá kvůli zpětné vazbě) a předběžnou zprávu (interní zpráva soudce zpravodaje pro senát, kde se věc analyzuje s ohledem na právní úpravu a judikaturu, uvádí se, co je ještě třeba zjistit nebo probrat se stranami a předkládá se první nástin řešení), obě zprávy nastudovali ostatní členové senátu a jejich asistenti a celá skupina věcí byla na základě zpráv prodiskutována na konferenci, kde bylo nařízeno jednání.

Po konferenci soudní kancelář zaslala stranám zprávu k jednání - a pic kozu do vazu: "žalobce již nadále neusiluje o zápis předmětných ochranných známek".

Nestalo se mi to poprvé. Přesto jsem (opět nikoliv poprvé) půl dne nevěděl, jak se tvářit, protože se ve mně mísily přinejmenším tři pocity.

Zmar. Věci nebyly jednoduché, základní otázka ještě nebyla na úrovni EU judikována, a tak jsme do přípravy investovali ne-li mnoho bezesných nocí, pak přinejmenším několik debat a spoustu hodin práce se spisem, přemýšlení a redigování. Navíc zbývající část - tedy jednání a příprava rozsudku - je v podstatě ta méně náročná. A teď všechno spadne pod stůl a nikdo se nedozví, co si o celé věci Tribunál myslel, takže nezbude než čekat, až tentýž problém zase samovolně vyplave. Ještě k tomu se u Tribunálu neplatí soudní poplatky, takže celou tu práci žalobce ani symbolicky nezaplatí.

Úleva. Pod stolem či jinde, jednání a práce na rozsudku představuje přinejmenším pár týdnů práce, které člověk může investovat jinam a ještě se těšit z čárky do statistiky. Navíc by se ten rozsudek určitě vzpouzel, redigování by mi šlo jako psovi pastva, takže není čeho litovat.

Nejistota. Proč to vlastně vzali zpátky? Změnili taktiku? Ve světle národních rozhodnutí k téže otázce usoudili, že nemohou uspět? Nebo se věc táhla tak dlouho, že z jejich pohledu ztratila smysl? Ale mohli jsme něco udělat rychleji?

Po obědě jsem přestal blbnout a začal dělat na něčem jiném. Ale přesto zůstalo pár otázek, které v rámci autoterapie přesunu na vysoce ctěné čtenářstvo.

Jak časté je v českých krajích zpětvzetí, obzvláště ve správních věcech, a kdy k němu dochází?

Před Tribunálem není ničím neobvyklým ve známkových věcech (dohoda stran, případně si to přihlašovatel rozmyslí), a to buď prakticky okamžitě po podání žaloby (podali jsem, teď začneme vyjednávat), nebo v okamžiku, kdy se nařídí jednání. V ostatních oblastech nápadu je zpětvzetí mnohem vzácnější, což (odhaduji) souvisí s tím, že jde o čistě správní spory s veřejnou mocí, kde je dohoda nepravděpodobná; i tak se ovšem někdy najde žalobce, který couvne (zpravidla poté, co z vyjádřeníprotistrany pochopí, že jeho žaloba je naprosto beznadějná).

Kolegové z justice: jaký pocit ze zpětvzetí máte? Ulehčení? Vztek na žalobce, že Vám berou práci? Pokud to druhé, jak to řešíte? Obědem?

Kolegové z advokacie: chtějí-li klienti brát věci zpátky, proč tak činí? A jaký je Váš postoj? Podporujete je, nebo jim to rozmlouváte?

Kolegům z akademických kruhů se omlouvám - s ohledem na praktické zaměření svých příspěvků jsem pro ně už podruhé nedokázal vymyslet žádnou otázku. Ale třeba se jednou polepším...
Celý příspěvek

Podivná neznalost trestního zákona na NSS, aneb o pokračujícím správním deliktu a analogii v neprospěch

V srpnu 2008 jsem v rámci diskuse pod mým jedním příspěvkem poukazoval na možné tendence v judikatuře NSS založené na (dle mého názoru obecně správné) koncepci jednoty trestání za trestné činy a správní delikty případně používat i analogii v neprospěch obviněného. Konkrétně jsem se zabýval judikaturou používající závěry nauky k trvajícím trestným činům na trvající správní delikty. Poukazoval jsem na to, že se zdá "z odůvodnění ... rozhodnutí je podle mne zřejmé, že by zřejmě podobným způsobem byl NSS připraven postupovat i u pokračování ve správním deliktu, přičemž pokračování je v TZ definováno (narozdíl od trvajících deliktů) a považuje se za jeden skutek." Následně jsem se v diskusi Tomáše Peciny ptal: "Nevnímal byste např. takové "prodloužení" lhůty pro uložení pokuty u "pokračujícího" správního deliktu (tj. ve vztahu ke všem dílčím útokům) za analogii v neprospěch u těch dílčích útoků, kde by jinak - posuzováno samostatně - prekluzivní lhůta uplynula?"

Nedávno jsem se dozvěděl (nesledoval jsem tu problematiku příliš pravidelně) o rozhodnutí NSS č.j. 5 Afs 87/2008-139 z 9.10.2009, které mé obavy naplnilo a současně pozoruhodným způsobem ilustruje neznalost trestního zákona ze strany autora(ů) daného rozhodnutí. Blíže se k této problematice vyjadřuji níže.



Skutkové okolnosti daného případu nemá pro účely tohoto postu smysl detailněji rozebírat. Zaměřím se jen na to, co je podstatné ve světle shora vytyčené úvahy. V rozhodnutí šlo o to, od kdy běží lhůta pro uložení pokuty u pokračujícího správního deliktu. Obdobná otázka se již v minulosti řešila ve vztahu k trvajícím správním deliktům a NSS ji poměrně přesvědčivě (a opakovaně) vyřešil za použití odkazu na nauku trestního práva tak, že u trvajících správních deliktů se taková lhůta vztahuje k okamžiku ukončení protiprávního jednání (tj. ukončení protiprávního stavu, který byl pachatelem dopouštějícím se deliktu po delší dobu udržován). Na příslušnou judikaturu (část z ní) odkazuje NSS i v komentovaném rozhodnutí. Konkrétně se zejm. jedná o rozsudek č.j. 5 A 164/2002-44 z 22.2.2005, ale šlo by odkázat i na další (č.j. 8 As 17/2007-135, 2 As 21/2005-72, 9 As 64/2007-98, 2 As 61/2005-56, 9 As 40/2007-61 atd.).

V dané judikatuře se k nastíněnému problému a ke zvolenému řešení v kostce uvádí, že

(i) se nejedná o nepřípustnou analogii s trestním v neprospěch účastníka, jelikož "[v] daném případě se však o analogii vůbec nejedn[á], neboť kategorie trvajícího trestného činu není v trestním zákoně pozitivně právně zakotvena a neexistuje tak v tom smyslu žádná mezera v zákoně stavebním, kterou by bylo třeba vyplnit. Naopak pojem trvajícího deliktu je vytvořen právní naukou; je sice nejčastěji používán v trestním právu, ale obecně jej lze použít i v případě správního trestání. Zmíněná „trvalost“ je totiž znakem jednotlivých skutkových podstat obsažených jak v trestním zákoně, tak v zákonech jiných" (cit. z rozsudku NSS č.j. 2 As 21/2005-72) a

(ii) dovodit jiné řešení pro závěr o počátku běhu lhůty pro uložení pokuty u trvajících správních deliktů by mohlo vést k absurdním důsledkům (a je tedy třeba je odmítnou na základě teleologické redukce), jelikož pokud by se daná lhůta vztahovala k počátku trvajícího deliktu (či jiného obdobného dřívějšího okamžiku - např. prvního dozvědění se o existenci deliktu úřadem), mohla by taková lhůta uplynout a daný trvající delikt stále (a nadále tedy beztrestně) pokračovat.

Ve vztahu k pokračujícím správním deliktům je však otázkou, zda lze řešení použité u trvajícího deliktu použít shodně. NSS v komentovaném rozhodnutí prakticky "bez mrknutí oka" dospěl k závěru, že ano, a to je aspekt, který chci v tomto příspěvku stručně zkritizovat.

Jak v tomto směru NSS postupoval. No ... posuďte sami: "Na rozdíl od stěžovatele má za to, že závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 164/2002 - 44 ze dne 22. 2. 2005 jsou plně aplikovatelné na nyní projednávanou věc a to přestože vytýkané jednání stěžovatele by bylo možno spíše přirovnat k pokračujícímu trestnému činu a tedy posoudit spíše jako pokračující správní delikt. Trestní zákon v žádném ze svých ustanovení výslovně nevymezuje znaky pokračování v trestném činu. Ustálená soudní praxe ve shodě s právní naukou charakterizuje pokračování v trestném činu jako uskutečňování společného zločinného záměru jednáním, které stále nově naplňuje skutkovou podstatu téhož trestného činu a jehož jednotlivé útoky se vyznačují stejnorodým způsobem provedení a časovou souvislostí."

Nevím, zda vás to (shora vytučněná pasáž) zarazila stejně jako mě. Jak něco takového může NSS vůbec říci?

Vždyť přece ve starém trestním zákoně byl výslovně § 89 odst. 3, který zněl: "Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku." (pro nynější trestní zákon srov. jeho § 116). S pokračováním v trestném činu se pak výslovně pracuje i v trestním řádu. Nelze tedy říci, jako to šlo u trvající deliktu, že se jen v oblasti správního trestání aplikuje rozvinutější nauka na poli trestního práva. V tomto případě se prostě analogicky aplikuje institut výslovně zakotvený v trestním zákoně a dost dobře nechápu, jak to mohl NSS pominout. Shora popsaný první důvod (ad (i) výše) tak ve vztahu k "pokračujícímu správnímu deliktu" neplatí - šlo by o analogii legis v neprospěch účastníka. Přitom se domnívám, že nelze považovat za samozřejmé, že by nauka dospěla k obdobnému závěru, jaký se nyní u pokračujících trestných činů používá, kdyby zde § 89 odst. 3 starého tr.zák. nebyl. Proč by jinak nebylo možno na vícero dílčích útoků naplňujících samo o sobě skutkovou podstatu nahlížet jako na stejnorodý vícečinný souběh?

Stejně tak neplatí u pokračování ani druhý výše uvedený důvod (ad (ii) shora). Pokud by totiž se lhůta pro uložení pokuty u "pokračujícího" deliktu počítala samostatně pro každý dílčí útok zvlášť, znamenalo by to jen to, že by ve vztahu k některým starším deliktům mohla taková lhůta uplynout, ale rozhodně by bylo možno delikventa sankcionovat za nové dílčí útoky, kterých by se dopustil. Na takové situaci tak nespatřuji nic absurdní, co by si vyžadovalo argumentaci teleologickou redukcí.

Spíše mi přijde, že se prostě o analogii v neprospěch účastníka jedná a že by názoru vyjádřenému v komentovaném rozhodnutí NSS neměla být přikládána normativní váha. Ostatně i s ohledem na zjevnou chybu ilustrovanou v citaci shora.

Možná ostatně, že tímto směrem naznačuje i rozhodnutí (paradoxně od téhož senátu) č.j. 5 Afs 89/2009-120 z 28.7.2010, z kterého lze negativní přístup k analogii v neprospěch zřejmě dovodit (viz "Nejvyšší správní soud na rozdíl od městského soudu tedy dospěl k závěru, že není na místě užití analogie legis, jejíž nepřípustnost stěžovatel namítá a jemuž v tomto směru dává Nejvyšší správní soud v dané věci za pravdu."; byť NSS nakonec považoval delikt zřejmě za trvající, ač má v tomto ohledu poněkud nejednoznačnou, resp. zmatenou terminologii). Celý příspěvek

Standardizace soudních rozhodnutí

Pozvou-li člověka na večeři, je namístě poděkovat hostiteli. Rovněž je slušné stručně se představit, aby všichni věděli, co jste zač a co od Vás mohou očekávat.

Děkuji proto úvodem stálým jinoprávníkům za pozvání a přivítání. Vzhledem k tomu, že s blogováním nemám zkušenosti, napjatě očekávám, kdy ve snaze o přifouknutí vlastního ega vypustím nějakou neskutečnou ptákovinu, a jsem zvědav, na jak dlouho se mi tak podaří znemožnit.

Pokud jde o představování, posledních šest let pracuji jako asistent soudkyně Ireny Pelikánové u Tribunálu Evropské unie v Lucemburku. Těžiště mé práce spočívá ve studiu soudních spisů, analýze argumentů stran, přípravě interních zpráv pro porady senátu a redigování prvních návrhů soudních rozhodnutí.

Mou "živnou půdou" je tedy právo Evropské unie, převážně pak právo správní. Jak už však předeslal Jiří, po úvaze jsem dospěl k závěru, že hmotné právo, kterým se zabývám, víceméně není "blogovatelné", a to z celé řady důvodů. Mimo jiné bych neustále musel dávat pozor na to, co píšu, protože jako zaměstnanec Tribunálu jsem v mnoha ohledech vázán mlčenlivostí; takovéhle kontrolované psaní by mě ovšem nebavilo. Mnohá specifičtější témata by pak nejspíš nebavila ani drtivou většinu čtenářů - záliba v otázkách rozlišovací způsobilosti trojrozměrných označení je poměrně vzácná.

Příspěvky, které Vám budu během ledna nabízet, se tak budou týkat jiných, vesměs praktických témat, na něž narážím při své práci. Budu se snažit představit Vám v tomto rámci v hrubých rysech modus operandi Tribunálu a vyzývat Vás ke srovnávání se situací jinde. Zbyde-li čas, snad se dostanu i k zvláštnostem lucemburského právního i běžného života a k tomu, co napadá právníka před usnutím. A možná přijde i kouzelník...

Ale teď už k dnešnímu tématu.

Soudní rozhodování by mělo odpovídat celé řadě požadavků. Odhlédnu-li od obtížně uchopitelného konceptu "kvality", potažmo "přesvědčivosti", postačí snad jako pracovní minimalistická definice tvrzení, že soud by měl rozhodovat o předmětu sporu s ohledem na všechny relevantní argumenty stran a měl by tak činit srozumitelně, stabilně a pokud možno rychle.

Jedním ze způsobů, jak ovlivnit stabilitu a rychlost rozhodování, ale do jisté míry i jeho srozumitelnost, je stanovení více či méně závazných pravidel a nástrojů pro přípravu soudních rozhodnutí, a tedy jejich standardizace. Taková pravidla a nástroje mohou být přinejmenším trojího druhu.

1) Formát: jak má vypadat hlavička, úvod (strany, předmět sporu a složení soudu) a závěrečná stánka s podpisy; jaká je základní struktura rozhodnutí (např. právní rámec - skutkový stav - řízení - přípustnost - meritum - náklady - výrok); jaký formát mají mít jednotlivé odstavce a titulky; pravidla pro citace, odkazy a typografická pravidla.

2) Formulace neargumentačních částí. Soubor ustálených formulací pro "tradiční" součásti popisu skutkového stavu, jednotlivé procesní úkony stran a soudu a rozhodnutí o nákladech.

3) Formulace argumentačních částí. Soubor ustálených citací právního základu a existující judikatury ke konkrétním otázkám.

Každá z těchto tří kategorií může existovat ve dvou variantách: pasivní, kdy jsou příslušná pravidla nebo formulace stanoveny, ale jejich zohlednění či použití je na tom, kdo připravuje rozhodnutí, a aktivní, kdy je rozhodnutí ve větším či menším rozsahu automaticky generováno na základě zadaných kritérií a v souladu s definovanými pravidly.

Kategorie jsem seřadil podle vzrůstající míry standardizace, což má přinejmenším tři důsledky:

• čím vyšší číslo, tím větší úspora času (kdyby se aplikovaly všechny tři kategorie v aktivní podobě, mohlo by v hypotetickém případě dojít k tomu, že automatizovaný proces sám "vyplivne" přijatelné rozhodnutí);
• čím vyšší číslo, tím menší zásah lidského faktoru (k tomuto bodu se vrátím v otázkách);
• čím vyšší číslo, tím vyšší požadavky na stejnorodost nápadu nebo na vnitřní rozrůznění pravidel a nástrojů (první kategorie je aplikovatelná v podstatě bez rozdílu na všechna rozhodnutí; u druhé se bude aplikace lišit podle typu a průběhu řízení a předmětu sporu; aplikace třetí kategorie závisí na konkrétní argumentaci stran).

Pokud jde o situaci u Tribunálu, první kategorie sestává ze závazných pravidel a zahrnuje i aktivní prvky. Příprava návrhu rozhodnutí začíná automatickým generováním prázdné "kostry" dokumentu s hlavičkou, úvodem, záhlavím a poslední stranou na základě informací zadaných v dialogovém okně (číslo věci a typ dokumentu); systém si "vytáhne" údaje o stranách, předmětu sporu a složení soudu z databáze soudní kanceláře. Při další editaci dokumentu mohou být používány jen předdefinované styly. Pravidla pro strukturu, citace, odkazy a typografii jsou obsažena v poměrně vyčerpávající rukověti, kterou má na stole snad každý, kdo se přípravy rozhodnutí účastní.

Druhá kategorie je formalizována jen zčásti a je pasivní. Existuje seznam formulí pokrývající běžné procesní záležitosti a náklady, ze kterého se při přípravě rozhodnutí kopírují a podle potřeby upravují či doplňují příslušné části. Pokud jde o vylíčení skutkového stavu, standardizace se v širší míře uplatňuje jen v oblasti ochranných známek.

Podobně je tomu u třetí kategorie. V oblasti ochranných známek existují ustálené "bloky" pro vybrané právní otázky, které byly shrnuty do vzorového dokumetu. Jejich používání je ovšem fakultativní. V ostatních oblastech dochází pouze ke standardizaci živelné, podle hesla "když už to někdo jednou tak pěkně sesumíroval, byla by škoda to nepoužít"; tu ovšem není namístě podceňovat.

Tímto jsem odkryl svoje karty a budu Vám nahlížet (ovšem s Vašim přispěním) přes rameno.

Otázky pro kolegy na soudní straně : jaká je situace v české kotlině? Existují pravidla pro přípravu a formulaci rozhodnutí, případně nástroje usnadňující jejich dodržování? Liší se situace na ÚS, NS, NSS a v rámci obecné soustavy? Existují nějaké smělé plány? Historické nezdary?

Otázka směřující (hlavně) na druhou stranu, do řad advokacie: co Vám na českých soudních rozhodnutích nejvíce vadí z formálního hlediska? Zkuste vymyslet co nejjednodušší pravidlo, jehož obecné zavedení by pokud možno nestálo žádné peníze a které by přineslo největší užitek pro všechny "uživatele" (schválně, jestli máte stejného favorita, jako já).

Otázka obecná: jak daleko podle Vás může standardizace soudních rozhodnutí zajít, aniž by se dostala do rozporu se základní premisou, podle níž mají rozhodovat soudci sami, a to na základě okolností konkrétního případu? Obáváte se toho, že pokud soudce bude mít po ruce víceméně kompletní sadu prefabrikovaných dílků, bude v pokušení poskládat z nich - ve snaze urychlit a zjednodušit si práci - čtverec, ačkoliv spor se vede o trojúhelník?

Celý příspěvek

Anonymita a temná stránka Internetu

Anonymita v internetových diskusích je jedním z problémů všech blogů a internetových diskusí vůbec. V dnešních New York Times o problému píše můj oblíbený právní filozof, profesor Stanley Fish v článku Anonymity and the Dark Side of the Internet. Fish kritizuje rozhodnutí NS USA z doby těsně předinternetové, podle něhož je protiústavní (neboť porušující svobodu slova) zákon, který vyžaduje identifikaci osoby veřejně šířící nějaké heslo nebo pamflet. Identita mluvčího nějakého sdělení je podle Fishe částí informace, a tedy významnou částí významu samotného sdělení. Anonymita blogosféry je strategií anonymů, kteří tak nenesou žádnou odpovědnost za smyšlenky, nesmysly a urážky, které šíří. Oddělují tak své internetové já od jejich identity v reálném světě, současně mají ale zaručeno, že jejich slova materiální význam mají, neboť adresáti jejich urážek a smyšlenek jsou identifikováni jednoznačně. Fish rozebírá nedávnou knihu na toto téma, a citací autorů jako je Leiter nebo Sunstein dospívá k závěru, že Internet by byl lepším světem, pokud provozovatelé jednotlivých stránek ponesou odpovědnost za to, co na těchto stránkách říkají jiní (zájemce odkazuji v tomto aspektu na skvělou analýzu, kterou napsal v Jiném právu offline D. Kosař). Tuto odpovědnost neponesou provozovatelé webových stránek (nebo třebas bloggeři tohoto blogu) jen tehdy, pokud zajistí, že diskuse na jejich stránkách nebude anonymní, a eventuální lži tak budou žalovatelné vůči tomu, kdo je sám šíří.

Ve Fishem rozebírané knize je pozoruhodné, že téměř všichni autoři jsou akademici, kteří jsou současně "zásadoví obhájci svobody slova. Poté, co byli konfrontování s problémy Internetu, ale začali hovořit o řeči "malé hodnoty" (“low value” speech) (což je pojem, který silná doktrína Prvního dodatku odmítá) [...] Asi nejvíce fascinující je názor, který má Daniel J. Solove, podle něhož “právo je poškozováno, protože přespříliš chrání svobodu slova.” Běžný názor na První dodatek je, že svoboda slova nemůže být chráněna "přespříliš", ale tento názor je shora uváděnými mysliteli zpochybňován."

Celý příspěvek

Nová příloha LN Právo a justice a rozhovor s P. Rychetským

V dnešních Lidových novinách vychází poprvé příloha Právo a justice. Nová příloha je iniciativou redaktora LN Tomáše Němečka. Rubrika je vedle čistě informativních, ale důležitých příspěvků o nových zákonech a očekávaných rozhodnutích ÚS plná zajímavých článků (např. o případu Anežky Hrůzové, výňatky ze zajímavé disertační práce na téma právní regulace kanadských žertíků, o judikátu týdne, kterým je "intertemporální" stanovisko ÚS k dopadům derogace trestního řádu o prohlídkách jiných prostor - na tento judikát si tu na blogu mimochodem brousím zuby, až vyjdou všechny disenty - ale ty zatím nějak ne a ne vyjít). Příloha je ambiciózní, první vydání vydařené, ale bude určitě problém ji "vyplnit" stejně dobře každý týden. Z příspěvků mne nejvíce zaujal rozhovor s předsedou ÚS Pavlem Rychetským, z něhož dál vybírám několik témat.

Rozhovor s předsedou ÚS je, jak to bývá od P. Rychetského zvykem, velmi otevřený (včetně otázek a odpovědí ohledně průtahů na ÚS a event. kárné odpovědnosti soudců). Namátkou vybírám několik témat a přidávám k nim moje poznámky.

Jako problém vidí Rychetský to, že nálezy ve věcech ústavních stížností vydávají malé senáty - Rychetský by preferoval plénum. Jde o téma, které předseda ÚS opakovaně skloňuje. Já si myslím, že vhodné řešení je model německý, kde větší těleso rozhoduje jen o stížnostech novátorských, zatímco věci prejudikované a "standardní" jsou rozhodovány malými senáty. Jakkoliv mi je jasné, že rozlišení věcí prejudikovaných a novátorských bude leckde ošemetné, tento model řeší problém na jedné straně velkého zatížení soudu jako celku (není prostě možné, aby plénum ÚS vydávalo veškeré nálezy), a na straně druhé zavázání ÚS (i soudů obecných) názorem, se kterým se ve skutečnosti většina ÚS neztotožní.

Odborníky na daňové řízení asi zaujme, že se daňová praxe podle předsedy ÚS vyrovnala s nálezem ÚS o protiústavnosti daňových kontrol zahájených bez výslovně vyjádřených důvodů. O tom si dovolím pochybovat. Navíc, jak známo, se v těchto věcech NSS proti ÚS vymezil a v podstatě ho vybídl k přehodnocení judikatury.

Rychetský se vyjadřuje též k nedávnému rozhodnutí ÚS ve věci poskytování informací o komunistické minulosti soudců. Nález ÚS hodnotí jako trpící „ideologickou mnohomluvností a nedostatkem ústavněprávní argumentace,“ který ale obchází základní problém, totiž, že tyto informace nikdo nemá. O věci samotné si myslím v podstatě totéž, co tu již napsal Michal Bobek, totiž že veřejnost sice má právo vědět, zda soudce byl nebo nebyl členem KSČ, ale k ničemu konkrétnímu jí taková informace nebude. O nálezu si pak myslím v podstatě to, co řekl Pavel Rychetský, když hovoří o „ideologické mnohomluvnosti“, které ale jaksi chybí právní argumenty. Tento nález lze asi nejspíše používat v hodinách právního psaní, které se snad na našich fakultách již brzy objeví, a to jako příklad toho, jak v žádném případě soudní rozhodnutí nepsat. Opak si asi bude myslet jen ten, kdo má za to, že rozhodnutí se píšou tak, že si nejprve zadám nějaké téma do google, pak si vyberu z odkazů věci, které se mi líbí, a všechny je pak jako pejsek s kočičkou nasypu do dortu. Výsledná chuť dortu bude taková, jaká byla v oné Čapkově pohádce.

PS: Bohužel server Lidovky.cz v upoutávce hrubě zkreslil výrok Rychetského k zmíněnému nálezu. Titulek totiž zní: Rychetský: Ptát se soudců na členství v KSČ je renonc. Nic takového však v rozhovoru nezaznělo. Renonc Rychetský vidí v tom, že ÚS ani NSS vůbec nevzaly ve svém odůvodnění v úvahu, že údaje o členství soudců v pol. stranách soudy neshromažďují, nikoliv v tom, že by „renoncem“ byla samotná otázka na členství soudce v pol. straně (Problém je přece jinde: podle zákona o svobodném přístupu k informacím jsou veřejné instituce povinny poskytovat informace o své působnosti. Žádný soud v republice však nemá v působnosti shromažďovat osobní údaje tohoto charakteru o svých zaměstnancích! Tady si myslím, že je renonc. A kupodivu se tím nezabýval ani v původním rozhodnutí Nejvyšší správní soud.). To je vskutku věc, se kterou se ani NSS ani ÚS ve svém nálezu nijak nevypořádal.

PPS: 4. 1. 2011 už PS není aktuální, titulek byl změněn.

Celý příspěvek