Kateřina Kopečková, Lenka Bahýľová: Erós svobody Udo Di Fabia

...aneb několik postřehů z osobního setkání a tip na vánoční dárek

Dne 1. prosince 2009 se v příjemném prostředí Zeleného salonku Senátu ČR konala veřejná prezentace publikace s názvem „Kultura svobody“ profesora Udo Di Fabia, která nedávno vyšla v nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury. Celá akce byla koncipována jako debata, která následovala po kratší prezentaci knihy, již přednesl samotný autor. Ten je vedle svého akademického působení (je profesorem veřejného práva na Univerzitě v Bonnu) soudcem německého Spolkového ústavního soudu. Je tak možné seznámit se s některými postoji Udo Di Fabia rovněž prostřednictvím odůvodnění (či odlišných stanovisek) rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (například 2 BvR 1436/02 ze dne 24.9.2003). V neposlední řadě je Udo Di Fabio také otcem čtyř dětí, což není s ohledem na jeho názory nepodstatné.

K osobní účasti na této kulturní události nás přivedla především zvědavost. Di Fabio totiž ve své knize mimo úvah nad jinými závažnými právními a filosofickými otázkami pléduje za zachování romantiky v manželství, kritizuje adrogynní bezbarvost vztahů mezi pohlavími, oceňuje péči rodičů, kterou věnují za probdělých nocí u postýlek svým dětem a hovoří o erótu svobody. K tomu později Di Fabio poznamenal, že „erós svobody“ byl původně zamýšlený název knihy, který mu však jeho žena (z důvodu možné asociace s německou sítí erotických zařízení) raději rozmluvila… Náš dojem z tohoto setkání byl natolik silný, že jsme se rozhodly podělit se alespoň o několik vybraných postřehů i se čtenáři Jiného práva. Nejedná se tedy o recenzi uvedené publikace. Ta by měla být uveřejněna v roce 2010 v prvním čísle (vychází v únoru) časopisu Kontexty, a to z pera Vojtěcha Šimíčka. Minimálně by tento příspěvek mohl sloužit jako inspirace na (třeba vánoční) dárek, pokud ovšem publikaci Die Kultur der Freiheit některý „jinoprávník“ nesehnal v německém originále, který vyšel již v roce 2005.

Vystoupení samotného autora potvrdilo dojem, který lze částečně získat i z jeho díla. Promluvil se zápalem a s úsměvem (dámy a pánové, je to skutečně charismatický muž), a to nejen jako právník, precizně formulovanou a přitom srozumitelnou němčinou, ale především jako myslitel a v konzervativně-liberálním spektru hodnotově ukotvená osobnost. Osobní setkání s Udo Di Fabiem tak bylo velmi osvěžující, pro mladého právníka motivující a přivádějící k zamyšlení, ač se všemi jeho názory nemusíme souhlasit. Di Fabio nejen pojmenovává (či se nebojí pojmenovat) problémy, které jsou předmětem diskurzu, jež ve více rovinách probíhá už delší dobu v západní společnosti dnešní doby (kritika liberalismu, multikulturalismu a sociálního státu), ale pokouší se rovněž navrhnout řešení. Snad jen Di Fabiovo konstatování, že s některými svými (z určitého úhlu pohledu kontroverzními) názory, které se týkají například elit, již nemůže za současné politické konstelace v Německu ve veřejné diskuzi vůbec vystoupit, zanechalo poněkud nepříjemnou pachuť…

Co se svobodou po „osvobození“?

V rámci prezentace Udo Di Fabio předeslal, že při používání pojmu svoboda je jeho význam v současné době již tak mlhavý, že je nutné nejprve si ujasnit, v jakém smyslu o svobodě mluvíme. Upozornil na to, že v dnešní době již přestaly platit původní rastry liberalismu, konzervatismu a socialismu. Svoboda je v západním kulturním společenství vedle rovnosti všech lidí v právech stále chápána jako základní předpoklad důstojného života. Toto pojetí svobody vychází z myšlenek osvícenství, z myšlenek osvobození od společenských vazeb a privátní osobní autonomie. životě. V rámci diskuze o knize bylo poukázáno zejména na svobodu volby jako výdobytek osvícenství. Di Fabio pak položil během prezentace, a stejně tak ve své knize, znepokojující otázku, kterou si klade v posledních letech nejen česká společnost. Co nyní se svobodou? Jaký je vlastně obsah tohoto pojmu po osvobození od útlaku? Jak se svobodu naložit poté, kdy už není proti čemu bojovat, když už jde o svobodu nikoliv od něčeho, ale o svobodu k něčemu?

Di Fabiův koncept konzervatismu
Di Fabio se snaží nalézt odpovědi na tyto otázky v myšlenkách konzervatismu, jemuž, jak sám uvedl, chce dát v tomto smyslu šanci. Ve své knize proto popisuje hodnoty konzervatismu, jež dle něj umožní nově a smysluplně naplnit koncept svobody člověka západního kulturního prostředí. Konzervatismus v Di Fabiově pojetí může vrátit okcidentální společnosti mizející vitalitu, jež souvisí se stárnutím populace, rezignace široké střední třídy na potomky, zadlužováním sociálních států v důsledku stále se zvyšujících lidských nároků na podíl na materiálních statcích. Di Fabio během diskuze upozornil na stoupající deficit společenské a rodinné solidarity, kdy čím dál více naopak narůstá očekávání podpory zajišťované státem.

Řešení vidí Udo Di Fabio v konceptu liberálního pro-osvícenského konzervatismu. Jeho pojetí představuje obrácení se ke kultuře jako mnohovrstevnatému souhrnu odpovědí na existenciální otázky života člověka západní civilizace a k hodnotám měšťanského stavu (aktivní a racionální přístup ke světu, osobní disciplína, humanita, generační odpovědnost) jako identifikačnímu vzoru. Udo Di Fabio zdůrazňuje význam měšťanství bez jeho pejorativního nádechu. Koncept člověka jako měšťana (z německého der Bürger) klade Di Fabio proti pojetí člověka jen jako nakupujícího (návštěvníka supermarketů) a jako diváka, sledujícího politické dění. Zdůrazňuje nikoliv slepé podřizování se globální vládě sociálního inženýrství, ale naopak dobrovolné otevření se na základě poznání, na základě vědomí toho, kdo jsem, z jaké kultury pocházím a kým chci být. V této souvislosti pak z Di Fabiových myšlenek vychází zcela jiné pojetí tolerance, a to nikoliv mlčící snášenlivé tolerance, pramenící spíše z nezájmu a případného strachu kritizovat, ale jako vědomé přijetí a respekt k odlišným kulturním postojům se znalostí vlastního kulturního zázemí. V souvislosti s otázkou tolerance v knize poukázal na nebezpečí plynoucí ze stárnutí společnosti. Stárnoucí kultura bez generace mladých lidí, jež se dnes zdá lhostejně tolerantní, může již zítra upadnout do agresivní agónie, jestliže zpozoruje, že její důvěrný svět postupně mizí.

Zákonodárství a svoboda
Jsou dnešní zákony přátelské ke svobodě? Di Fabio k současnému zákonodárství uvedl, že zákon, který není schopen sám sebe ospravedlnit jinak než tím, že je vydáván mocenskou autoritou, může být ohrožením svobody. Nebezpečí vidí ve zintenzivnění sociálně-technického účelu zákonodárství, kdy zákony vnímají své adresáty jako konzumenty, odběratele, nárokující si od státu něčeho a stát je pak prostřednictvím takového zákonodárství vnímán jako poskytovatel. Nesouhlasí s tím, že problémy západní společnosti lze řešit jen sociálně-regulačními projekty, tedy ekonomickými transfery (redistribucí) a legislativními opatřeními, zavádějícími stále nová a podrobnější pravidla mezilidských vztahů. A právě tento sociálně-regulační projekt západních společností je pro Di Fabia protivníkem svobody. Během diskuze poukázal i na to, že tam kde dříve byla pravidla dána sociálními normami chování, která jsme v současnosti z velké části pozbyli, se politická moc snaží pomocí zákonů vynucovat pravidla chování, jež považuje za správné (například slušné chování kuřáků vůči nekuřákům). Mezi lidmi naopak narůstá ostych sociální normy mimo hranice práva vůbec vyžadovat či naznačovat.

Erós svobody aneb zavazující svoboda
Podle Di Fabia mají budoucnost společnosti založené na kulturním společenství a nikoliv na sociálně inženýrských pravidlech. Státní společenství může být organizací potřebnou ke společnému uplatňování svobody za předpokladu, že se samo omezí a bude vykazovat důvěru v uplatňování individuální svobody. Udo Di Fabio se během diskuse vyslovil pro maximální zaměření na vzdělávání, pro podporu rozhodnutí mít děti a pro ocenění výchovné práce, kterou rodina odvádí. Sociální a daňová politika by se měla zaměřit na podporu výkonu a jeho uznání, na podporu vlastního zaopatření a také práce pro druhé, v nichž Di Fabio spatřuje základní pilíře kulturního a svobodného společenství. Blíže k tomu v knize odkazuje například na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 3.4.2001, 1 BvR 1629/94 .

Udo Di Fabio navrhl rozvinout diskusi o „european way of life“, jejímž hlavním tématem by měla být otázka, jak budeme užívat svobody v souladu s rozumným způsobem života, bez očekávání konformity. Řešení vidí v nalezení erótu svobody, jež spatřuje ve svobodném rozhodnutí pro určitý životní projekt (například podnikatelský projekt či Di Fabiem tolik zdůrazňovanou rodinu). Tomu pak s vědomím individuální odpovědnosti a zároveň s radostí věnujeme svoji energii a úsilí. V knize k tomu uvádí, že v konečném výsledku koncept svobody přesvědčí pouze toho, kdo ve svobodě žije, kdo ji miluje a cítí její erós. Ten dle Di Fabia spočívá v proměnlivém rozvoji vlastní osobnosti, hledání něčeho, co leží mimo naši zkušenost, v jiném, v intimitě, v přírodě, ve zdůvodňování a ve tvoření. I v průběhu prezentace Di Fabio zdůraznil potřebu nejen instrumentálního, ale i romantického a transcendentálního přístupu k životu, jež shrnul do pojmu zavazující erós svobody.

Manželství a rodina: nepostradatelný předpoklad svobody
Během prezentace a diskuse Udo Di Fabio opakovaně zdůrazňoval důležitost rodiny, která je dle něj základním předpokladem pro růst lidí schopných svobody a štěstí, potažmo předpokladem rozvoje celého kulturního společenství. Děti jsou dle Di Fabia středobodem života a nadějí pro evropskou společnost. V současnosti je však na rozhodnutí, zda mít dítě či nikoliv, nazíráno spíše z ekonomického hlediska a z hlediska užitku. Děti jsou v důsledku takového pohledu logicky vnímány jako zátěž a nikoliv jako východisko, od kterého by se měl náš život odvíjet. Ve společnosti zaměřené na výkon jednotlivce, kde vzorem je individuální nevázaná a hedonistická seberealizace, představuje založení rodiny sociální riziko spojené se ztrátou individuální svobody a snížením životní úrovně. Podle Di Fabia se však již tento vzor přežil, neboť jeho výsledkem je nutně společnost bez budoucnosti.

Manželské soužití by nemělo být soutěží mezi partnery, kteří důsledně uplatňují svoje nároky na rovnost a sebeurčení. Mělo by být živeno potěšením z jinakosti, odlišnosti muže a ženy, které vyvolává vzájemné napětí, ale zároveň není diskriminační. Di Fabiova představa o trvalém romantickém vztahu mezi mužem a ženou v manželství se může jevit jako žádoucí, jde však v zásadě o ideál. Škoda jen, že nebyl v tomto směru prostor pro osobní postřehy autora jako otce čtyř dětí a zcela jistě velmi vytíženého právníka…J A jaká navrhuje Di Fabio řešení v situaci, kdy se (z ekonomického pohledu) „nevyplatí“ mít děti a kdy práce v rodině a s dětmi nepožívá zaslouženého společenského respektu a uznání? Běžně slýcháme: „Jo, tak ty jsi jen doma s dětmi? A když nejsi zaměstnaná, co vlastně celý den děláš..?“

Udo Di Fabio nevolá po návratu k tradičnímu rozdělení rolí na „mužské“ a „ženské“, nýbrž se ptá, jak uspořádat život rodičů v současné společnosti, která tenduje k tabuizaci rozdílů mezi pohlavími. Pléduje proto pro neodkladné přijetí opatření, která by podpořila vznik trhu pro soukromé opatrování dětí a zatraktivnila povolání pomocnic v domácnosti, a jež by zajistila vytvoření odpovídající a kvalifikované infrastruktury péče pro děti. Rozhodování, zda mít dítě či nikoliv, opatření tohoto charakteru minimálně ulehčí. Infrastruktura zajišťující péči o dítě však musí zachovat svobodu volby; podle Di Fabia musí být nabídkou, nikoliv nucením. V kontextu jeho myšlenek lze například poukázat na neustále se měnící systém rodičovských příspěvků a kritérií přijímání dětí do jeslí a školek v České republice (jež se z pohledu pracující matky může jevit jako značně nespravedlivý). Pro společnost by bylo naopak prospěšnější důvěřovat svobodné volbě rodičů a ponechat na nich, jakým způsobem celodenní péči o své dítě zajistí. Sekundárním efektem daňového zákonodárství přátelského k rodině a k pracujícím rodičům odrostlejších dětí, by totiž dle názoru autorek byla i větší odvaha „zainvestovat“ životní energii do projektu rodina (či do podnikatelského projektu „soukromá školka…“).

Závěrem
lze snad jen práci Di Fabia (kromě výše zmíněných témat se dále věnuje třeba problematice rovnosti, přerozdělování, náboženských společenství, národu či Evropské unii) vřele doporučit jako inspirující myšlenkovou „potravu“ i pro současnou společnost, tedy i pro nás, kteří můžeme její podobu a směřování svým jednáním utvářet či ovlivnit. Snad není bez budoucnosti.

Celý příspěvek

Usnesení ÚS k publikaci ve Sbírce - s připomínkou advokátům

Není tomu tak dlouho, kdy plénum Ústavního soudu rozhodlo (v souladu s § 59 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) o publikaci několika usnesení, vynesených v průběhu 3. čtvrtletí letošního roku. Publikována by měla být v 54. svazku (přičemž jsem nedávno dostal na stůl svazek 47...)

Smyslem publikace usnesení je zdůraznit jejich význam, nebude tedy na škodu na ně upozornit i tady (a teď). Jednomu z nich, kterého by si měli povšimnou především advokáti, věnuji trochu více pozornosti níže v postu.


Usnesení k publikaci jsou:

Usnesení spis. zn. Pl. ÚS 24/09 ze dne 1. září 2009 a 15. září 2009 (soudce zpravodaj Pavel Holländer) - jedná se o usnesení v případu Melčák; prvým z nich byla odložena vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny, druhým bylo zastaveno řízení o ústavní stížnosti poslance Melčáka,

Usnesení spis. zn. III. ÚS 1974/09 ze dne 10. září 2009 (soudce zpravodaj Jan Musil) a IV. ÚS 1221/09 ze dne 28. července 2009 (soudce zpravodaj Miloslav Výborný) se týkají intenzity přezkumu rozhodnutí obecných soudů.

Konečně v usnesení spis. zn. I. ÚS 1656/09 ze dne 1. července 2009 (soudkyně zpravodajka Eliška Wagnerová) Ústavní soud odmítl jako zjevně nepřípustnou ústavní stížnost podanou obecným zmocněncem účastníků řízení, ve kterých bylo napadenými usneseními rozhodováno o vyloučení soudců obvodního soudu.

Ústavní soud nejprve uvedl, že „[ú]stavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba [čl. 87 odst. 1) písm. d) Ústavy], jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Účastníkem řízení je pak stěžovatel a státní orgán, nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Nelze tedy podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně za účelem ochrany veřejných zájmů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99)“. Poté stížnost odmítl, jelikož stěžovatele nelze „považovat za osobu oprávněnou podat ústavní stížnost, neboť chybí elementární předpoklad - totiž to, že by stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž byla zpochybňovaná rozhodnutí vydána. Ústavní soud proto musel návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou“.

K uvedenému závěru však Ústavní soud připojil následující doušku, díky které si usnesení zřejmě vysloužilo svoji publikaci ve Sbírce:

Vzhledem k výše uvedenému a vzhledem k vysokému počtu podání nesplňujících elementární požadavky kladené zákonem o Ústavním soudu na ústavní stížnost tak, aby byla meritorně projednatelná, a to přes to, že jsou podávány prostřednictvím advokáta, konstatuje Ústavní soud, že takový profesně liknavý postup shledává nepřijatelným. Povinné zastoupení advokátem (ust. § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) v řízení před Ústavním soudem má zajistit, že k Ústavnímu soudu budou podávána formálně bezvadná podání, která budou meritorně projednatelná. Ústavní soud nesmí být zahlcován neprojednatelnými podáními, jejichž zpracování mu brání věnovat se těm věcem, které zasluhují pozornosti Ústavního soudu, popř. dokonce i jeho zásahu. Pokud advokát podá zcela neprojednatelný návrh, který trpí neodstranitelnými vadami (jako v nyní projednávané věci za osobu zcela zjevně neoprávněnou k jejímu podání), jedná se, dle názoru Ústavního soudu o neprofesionální výkon advokacie. Takové pochybení lze totiž vysvětlit jen buď jako neznalost procesních předpisů (zákona o Ústavním soudu) nebo jako snahu advokáta o získání majetkového prospěchu (odměny za sepsání ústavní stížnosti) bez ohledu na to, zda takový postup zákon umožňuje. Oba naznačené důvody jsou, dle názoru Ústavního soudu, porušením buď zákonných nebo etických povinností advokáta. Ústavní soud proto nevylučuje, že v případě opakovaného porušení povinností advokáta při poskytování právních služeb spojených s podáním ústavní stížnosti, předá věc k posouzení představenstvu České advokátní komory.

Kdysi jsem na Jiném právu psal o „Opomíjené proměnné v úloze o reformě justice“ (a podobně, i když s ironickým nadhledem, se úloze advokáta v justičním systému věnoval i Petr Černý). Usnesení Ústavního soudu je připomenutím, že právní zástupci nejsou jen pasivními poslíčky mezi svými klienty a soudy, ale účastníky procesu, na jehož konci by měla být spravedlnost. Odpovědnost za jeho fungování pak není jen na soudech, ale i na nich.
Celý příspěvek

Anonymizační mánie stále žije

Otázka anonymizace judikatury je jedním z evergreenů tohoto blogu. Nutno říci, že se ledy za několik posledních roků hnuly, nejprve v praxi Ústavního soudu, později v praxi Nejvyššího správního soudu. Anonymizace se na obou soudech velmi redukovala (byť by to podle mne šlo zúžit ještě dále, a nevidím důvod, proč se nadále mají - až na výjimečné případy - anonymizovat jména fyzických osob. Ale o tom se tady již napsalo hodně). Co mne však opakovaně zaráží, je anonymizace judikatury Nejvyššího soudu. Čtenáři tak v rozsudku 3 Tdo 1174/2004 zůstane zapovězeno nejen to, že českým vydavatelem knihy Mein Kampf je M. Zítko, ale dokonce i to, že autorem knihy Mein Kampf je Adolf Hitler (a anonymizován byl pro jistotu i název knihy). Anonymizována jsou jména měst, vodních nádrží a přehrad, jména soudců, značky automobilů, názvy úřadů, jména deníků (MF Dnes je pro jistotu MF D.), ba dokonce i jména zemí (tak například Velká Británie je anonymizována jako V. B.). Anonymizace se děje švejkovsky, tedy nejjednodušší je anonymizovat úplně všechno, až z rozhodnutí zůstává nesrozumitelný text plný zkratek. Z judikátů zůstávají trosky, sdělnost informací je omezena a dohledatelnost judikatury je velmi ztížena. Vše zde uvedené sice již bylo mnohokráte řečeno, vše však bohužel zůstává při starém.

Celý příspěvek

Umožnil ESD poslat dopis tetě do Portugalska zdarma a přes soud?

Některá z rozhodnutí Evropského soudního dvora v oblasti justiční spolupráce v civilních věcech z poslední doby bývají překvapivá. Jedním z takových rozhodnutí je i rozsudek ESD ve věci Roda Golf (C-14/08), který se mj. týkal výkladu pojmu mimosoudní písemnost v režimu doručovacího nařízení č. 1348/2000 (jeho závěry lze ale vztáhnout i na nové doručovací nařízení č. 1393/2007).

V dané věci se společnost Roda Golf rozhodla využít dobrodiní doručovacího nařízení a požádala španělský soud o doručení dopisu obsahujícího odstoupení od kupních smluv na prodej nemovitostí šestnácti adresátům bydlícím ve Spojeném Království a v Irsku. Odstoupení bylo sice formálně sepsáno formou notářského zápisu, ale šlo o čistě soukromoprávní listinu, bez jakéhokoli vztahu k probíhajícímu či chystanému soudnímu řízení. To se nezdálo španělskému soudnímu úředníkovi, který měl doručení jako odesílající orgán provést, a proto doručení písemností v režimu doručovacího nařízení odmítl s odůvodněním, že dané listiny nespadají do působnosti nařízení.

Roda Golf se proti tomuto postupu bránila a věc se tak ocitla až před ESD s žádostí o zodpovězení mj. otázky, zda spadá doručování výhradně mimosoudních písemností mezi soukromými osobami s použitím hmotných a personálních zdrojů soudů Evropské unie a evropského právního rámce, aniž by bylo zahájeno soudní řízení, do působnosti nařízení Rady č. 1348/2000.

Již z formulace otázky předkládajícím soudem je zřejmé, že se mu nechtělo být pošťákem ve věci, která se soudním řízením a tedy ani soudní spoluprací neměla nic společného. Této argumentaci však nedopřál sluchu GA Colomer, podle jehož stanoviska v dané věci zahrnuje pojem mimosoudní písemnost také písemnosti, které je třeba doručovat nezávisle na existenci soudního řízení. Zároveň však stanovil tři podmínky kvalifikující takovou mimosoudní písemnost pro působnost nařízení, a to sice: musí jít o písemnost vydanou veřejným úřadem, podléhající určité formě, která zvyšuje její účinky a musí podporovat určitý nárok v případném soudním řízení.

ESD pak šel ve svém rozhodnutí ještě dál a učinil alfou a omegou svého posouzení odpověď na otázku, zda doručení sporné písemnosti podporuje řádné fungování vnitřního trhu, které je cílem jak čl. 65 SES, jako právního základu opatření v oblasti justiční spolupráce v civilních věcech obecně, tak i nařízení o doručování jako takového (viz bod 2 jeho úvodních ustanovení). Splnění této podmínky pak podle ESD postačuje k tomu, aby doručení mimosoudní písemnosti spadalo do působnosti nařízení. V dané věci o to více, že jde o listinu vypracovanou notářem.

Uvedené závěry mají zásadní dopad na doručování mimosoudních písemností českými soudy jako odesílajícími orgány, protože se podle něj může každý, kdo chce do jiného členského státu doručit svoji písemnost i bez souvislosti s probíhajícím, či chystaným soudním řízením, obrátit na český soud a požádat jej o doručení písemnosti v režimu doručovacího nařízení. Dobrá zpráva pro něj přitom je, že výrazně ušetří oproti tomu, kdyby šel se svou písemností na poštu, protože české soudy nepožadují za doručení takové písemnosti žádný poplatek, který může být zvlášť u objemných písemností nemalý.

Jediné, co zůstává nejasné, je forma písemnosti. Skutečně musí jí o listinu sepsanou např. ve formě notářského zápisu? Nestačilo by do dopisu tetičce, trávící zimní dovolenou v Portugalsku, připsat závěrem stručnou žádost o zjištění ceny Rolexek v místním hodinářství s tvrzením, že budou-li lacinější než v ČR, rád si je koupím? Vždyť i tím přece podporuji fungování vnitřního trhu v přeshraničním případě!

Za sebe doufám, že nestačilo. Byť argument o notářském zápisu v posuzované věci přihodil ESD tak nějak navíc ke své argumentaci o podpoře vnitřního trhu, neměla by být interpretace pojmu mimosoudní písemnost v nařízení bezbřehá. V takovém případě bychom totiž mohli na našich soudech udělat to, co mi napsal po vydání rozhodnutí ve věci Roda Golf slovutný Petr Bříza – otevřít poštovní oddělení. ;-)

Celý příspěvek

Lidská práva stále ve hře - festival Týden lidských práv

Ve dnech 7. - 12. prosince 2009 se v Brně u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv uskuteční VII. ročník festivalu Týden lidských práv. Festival se tentokrát zaměří na souvislosti mezi lidskými a sociálními právy. Učiní tak nejen prostřednictvím besed a přednášek, ale i formou filmových projekcí,interaktivních workshopů či informačních stánků v ulicích. Nad letošním ročníkem festivalu převzal oficiální záštitu Veřejný ochránce práv JUDr. Otakar Motejl.


Lidská práva - ještě stále ve hře" je mottem letošního sedmého ročníku festivalu Týden lidských práv. Přestože od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv uplynulo již 61 let, jejich dodržování ve světě stále není samozřejmostí. Dennodenně probíhá v řadě míst naší planety zápas o zajištění často nejzákladnějších lidských práv, jako je právo na život, či právo na osobní svobodu. Vedle těchto základních lidských práv však stále častěji nabývají v dnešním světě na významu i práva tzv. třetí a čtvrté generace, tj. práva sociální, či právo na příznivé životní prostředí. Proto také program festivalu akcentuje souvislosti mezi ekologickými problémy (např. klimatické změny) a z nich plynoucí porušování základních lidských práv a humanitární krize.

Duch festivalu podpoří i hudební vystoupení brněnské skupiny Zelené koule, která na koncertu konaném v rámci Týdne lidských práv pokřtí své nové CD se svéráznými ekologickými písněmi. Přímo na koncertu budou moci návštěvníci připojit svůj podpis k petiční akci za práva domorodých obyvatel Latinské Ameriky. Dopisy na podporu obětí porušování lidských práv budou mít lidé možnost podepsat také v ulicích města či na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, kde ve čtvrtek 10.12.2009 proběhne Maraton psaní dopisů organizace Amnesty International.

Úplný program festivalu je dostupný na http://tlp.nesehnuti.cz nebo také na distribuovaných letácích a plakátech.
Celý příspěvek

Mechanizace justice (m-justice)

Děkuji Otcům zakladatelům Jiného práva za pozvánku k hostování. Protože je prosinec nejhektičtějším měsícem v roce a ne každý musí mít během něj prostor a chuť na do hloubky jdoucí existenciálně-právně-teoretické úvahy z oblasti mezinárodního práva soukromého, dovolím si své hostování zahájit informativním příspěvkem o zvažované novince v české justici.

Zatímco elektronizace justice, tj. e-justice, je v plném proudu a aplikace jako ePodatelna, InfoSoud nebo InfoJednání prokázaly svou užitečnost, o mechanizaci justice, tj. m-justici, se toho mezi odbornou a potažmo ani laickou veřejností mnoho neví. Jde přitom o zásadní změnu pro průběh soudních jednání, která do nich vnáší často postrádanou dynamiku a hravost.

Při pohledu na mou fotografii v tomto postu by se mohlo zdát, že jsem podlehl typickému justičnímu klišé a nechal se zvěčnit s váhami jako tradičním ornamentem Spravedlnosti. Taková úvaha je však pravdě velmi vzdálena. Fotografie jen bohužel neodhaluje to, co lze spatřit při místním ohledání zobrazených vah. Jde totiž o váhy mechanické, spojené přes dálkové ovládání s tlačítky na jednacím stole, které plynulým pohybem svých misek nahoru a dolu reagují na vývoj procesní situace v projednávané věci.

Jde o velmi názorný prostředek, který společně s důsledným plněním poučovací povinnosti ze strany soudu oběma sporným stranám jednoznačně ukazuje, jak si ve věci stojí a tím přispívá k předvídatelnosti soudního rozhodování. Řečeno jednoduše, na čí stranu se misky vah nachýlí, ten se může těšit na procesní úspěch ve věci.

Praxe ukázala, že se díky mechanismu vah mohou strany seznámit s tím, jak si ve věci stojí, již při příchodu do jednací síně, kdy na nich soud může demonstrovat svůj předběžný názor na věc. S postupujícím jednáním, stranami snášenými argumenty a prováděním důkazů se pak misky vah mohou vychylovat na tu či onu stranu a účastníci, případně jejich zástupci díky tomu vědí, kdy v jednání přidat a kdy se zase naopak mohou uvolnit.

Konečně m-justice přispívá i k informovanosti laických účastníků řízení o kvalitách jejich zastoupení. Někdy jsme totiž v jednací síni svědky toho, že zástupce strany mluví dlouze a květnatě, aniž by přitom svému mandantovi jakkoli prospěl. Zastoupený laik není s to poznat kvalitu svého zastoupení a v tom mohou mechanické váhy výrazně pomoci. Jestliže se totiž během projevu jeho zástupce misky vah vychylují stále více ve prospěch protistrany, je zřejmé, že je s jeho zastoupením cosi v nepořádku.

Jako osobní postřeh si pak dovoluji dodat, že pohled do radostí rozzářených očí účastníků, v jejichž prospěch se misky vah vychylují, je i pro soudce velmi potěšující a celé to přispívá k pohodové atmosféře v jednací síni.

Je jen škoda, že současná situace se stále dýchavičnějším státním rozpočtem neumožňuje, aby m-justice v podobě mechanických vah vtrhla do všech našich jednací síní již dnes. Není ale všem dnům konec a já věřím, že se stejně jako i jiné skvělé nápady před ní, v justiční praxi nakonec prosadí.

Celý příspěvek

Vánoce Brusel I

Nebohý Michal Petr se po vydařených svatomartinských soutěžních hodech těšil, že jej odřízneme od publikování na Jiném právu, aby měl konečně klid. Neodřízneme, naopak bude mít možnost se k soutěži kdykoliv vrátit jako občasný blogger (To je rafinovaný způsob, jakým se „pánové Jiného práva“ mstí nebohým hostům).

S poděkováním se tak loučíme s listopadovým hostem a vítáme hosta vánočního. Letošní nadílka bude předpokládám především z oblasti mezinárodního práva soukromého a bude ve znamení kombinací různých měst a římských číslic (Brusel I, Řím I, Schengen III, Bělá pod Bezdězem VII. atd.). Pavel Simon působí jako soudce na Okresním soudu v Chebu, a to s krátkými přestávkami, ve kterých si odskakoval na Krajský soud v Plzni. V letech 2008 - 2009 se podílel se na přípravě a realizaci českého předsednictví v Radě EU, a to mj. i jako předseda pracovní skupiny Rady pro projednání Zprávy Komise o aplikaci nařízení Brusel I ve členských státech. Je autorem komentáře evropského mezinárodního práva soukromého, který vyšel v těchto dnech jako součást komentáře OSŘ v nakladatelství C.H.Beck a lektorem Justiční akademie ČR a SR pro stejnou oblast.

Celý příspěvek

Pražský studentský summit

Byl jsem požádán studenty o zveřejnění následujícího inzerátu, a v důsledku svojí nedbalosti tuto informaci dávám dost pozdě, ale snad přece to ještě někomu k něčemu bude. Ve zkratce se jedná o vzdělávací projekt určený studentům českých vysokých škol, kde účastníci simulují v rolích ministrů zahraničních věcí členských států zasedání Rady EU. V rámci jednání se projednávají skutečné právní dokumenty, k tomu probíhají zajímavé diskuze s odborníky, rozvíjí se analytické myšlení a komunikační dovednosti. Více o tomto projektu zde či zde. Uzávěrka přihlášek je již bohužel 6. 12. 2009. Celý příspěvek

Časopis ANTITRUST

Protože mně pánové Jiného práva prozatím zapomněli odstřihnout od možnosti psát, byť krásný měsíc mého hostování již skončil, rád bych ještě místo rozlučky upozornil na nově vznikající časopis ANTITRUST, zaměřený speciálně na soutěžní právo.

Jak jsem uváděl už ve svém úvodním postu, soutěžním právem se zabývá jen relativně omezená skupina právníků, kteří jej však považují za naprosto fascinující, a proto by o něm rádi psali a diskutovali. V "obecných" právních časopisech však zhusta nenacházejí prostor, protože se jedná o příliš úzce profilovanou problematiku.

V listopadu proto bylo vydáno pilotní "nulté" číslo časopisu, který by měl od příštího roku přinášet novinky rozhodovací praxe i úvahy o soutěžní politice; cíle časopisu shrnuje předseda redakční rady prof. Bejček zde, takže se ani nebudu pokoušet je parafrázovat.

Na webových stránkách časopisu můžete získat základní informace a přečíst si články, které byly publikovány v "nultém" vydání.

Celý příspěvek

Co vám může správní orgán

V mých minulých soutěžněprávních postech jsme se dotkli otázek, týkajících se smyslu pokut i možnosti domáhat se náhrady škody. Dnes bych tato témata rád spojil úvahami, jak moc vůbec mohou soutěžní orgány zasahovat do soukromoprávních vztahů.

Jaké dopady má rozhodnutí, Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (Úřad) o tom, že určitý podnik určitým jednáním porušil soutěžní právo, na tento podnik, další podniky a na spotřebitele?

Zákaz jednání

Na prvním místě, Úřad takové jednání do budoucna zakáže (§ 7 odst. 1, § 11 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže, OHS). Můžeme se asi podivit, jaký význam takový příkaz má – pokud je o určitém jednání autoritativně prohlášeno, že je nezákonné, mělo by se rozumět jaksi samo sebou, že bude ukončeno; v trestním řízení při pokusu o vraždu se v odsuzujícím rozsudku taky neobjevuje příkaz: a mimochodem, už se ho nepokoušejte zabíjet.

Rozdíl se možná může skrývat v pojetí skutku v soutěžním (a vůbec ve správním) právu, a v právu trestním. Pokud by byl v trestním řízení vyšetřován pokračující nebo trvající delikt, byl by jako skutek ukončen sdělením obvinění (§ 12 odst. 11 trestního řádu), a předmětem řízení by byla jen část jednání sdělení obvinění předcházející, která je tedy v okamžiku vydání rozhodnutí již zjevně ukončená. V řízení před Úřadem k takovému „dělení“ skutků nedochází, odpovídající ustanovení se mi ve správním řádu nepodařilo objevit. Pokud tedy posuzované jednání trvá i poté, co bylo Úřadem zahájeno řízení (což se stává velmi často, neboť účastníci řízení zásadně tvrdí, že jejich jednání je zákonné), deklaruje Úřad, že delikt trval až do vydání prvostupňového rozhodnutí; protože v tu chvíli k porušování práva ještě docházelo, vyslovení zákazu v pokračování takového jednání může mít smysl.

Problém ale nastává, pokud je proti takovému rozhodnutí podán rozklad (což se stává prakticky vždycky), a pokud účastníci řízení ve svém jednání i nadále pokračují (což se taky stává), protože zákaz ještě není pravomocný. I když předseda Úřadu později rozhodnutí potvrdí, to nabude právní moci a závadné jednání bude skutečně ukončeno, zůstává tu období mezi dnem vydání rozhodnutí prvního stupně (kde se deklaruje, že delikt trval do tohoto data), a dnem, kdy toto nabylo právní moci, ve kterém sice docházelo k porušování práva, které není rozhodnutím „pokryto“. Bylo by namístě zahájit nové řízení, které by se zabývalo tímto zbytkem? Asi ano, ale není mi znám jediný případ, kdy by k něčemu takovému došlo. A ještě o krok dál: jak vyplývá z Výroční zprávy Úřadu, průměrná délka správního řízení výrazně překračuje rok, přičemž po celou tuto dobu může docházet k pokračování v porušování práva – nebylo by namístě, aby Úřad více využíval svého práva rozhodnout o předběžných opatření (§ 61 správního řádu), a takové jednání již v průběhu řízení zakázal? Takových rozhodnutí ovšem byla vydána jen hrstka.

Neplatnost

Další problém spojený s vydáním rozhodnutí o tom, že určité jednání představuje porušení soutěžního práva, je otázka platnosti smluv, které byly při takovém jednání uzavřeny. Zákon o ochraně hospodářské soutěže deklaruje jednoznačně, že zakázané dohody jsou neplatné (§ 3 odst. 1 OHS), a současně, že týká-li se důvod zákazu jen části dohody, je zakázána a neplatná jen tato část (§ 3 odst. 3 OHS). Zjevně tu, tedy alespoň podle mě, dochází k míchání terminologie soutěžního a občanského práva – soutěžní právo, jako administrativní právo deliktní, může stanovit, že určité jednání je zakázané. Stanoví tak mimo jiné ohledně dohod narušujících soutěž (§ 3 odst. 1 OHS), které mohou, ale taky nemusí být obsaženy ve smlouvách (jak tomu pojmu rozumí soukromé právo); jinými slovy, pojem smlouvy nemá pro soutěžní právo žádný význam. Když si vezmeme jako příklad tzv. zakázané určování cen pro další prodej (tzv. RPM – Resale Price Maintanance), povinnost distributora dodržovat ceny stanovené výrobcem (tedy zakázaná dohoda) bude zpravidla obsažena ve smlouvě o distribuci; na toto smluvní ujednání se pak má zjevně vztahovat výše uvedené pravidlo, že se jedná o ujednání neplatné. Nestačilo by však pro tento závěr ustanovení občanského zákoníku, že neplatný je právní úkon, který odporuje zákonu nebo jej obchází (§ 39 ObčZ)? A naopak, pokud by tato dohoda nebyla obsažena ve smlouvě, ale jednalo by se např. o tzv. jednání ve shodě, kde chybí jakýkoliv dvoustranný právní úkon („uzavření“ zakázané dohody se dovozuje z kontaktů mezi dotčenými podniky, kteří se informovali o svém budoucím jednání a mohou tedy jednat koordinovaně, aniž by se na tom výslovně dohodli), má pravidlo o soukromoprávní neplatnosti takové dohody nějaký význam?

Problém pak může být i v souvislosti se zneužíváním dominantního postavení, kde zákon o ochraně hospodářské soutěže žádné pravidlo o platnosti nebo neplatnosti právních úkonů neobsahuje. Pokud by se zneužívání dominantního postavení realizovalo prostřednictvím uzavírání smluv, znamená to, že tyto smlouvy jsou platné? Anebo jsou neplatné na základě § 39 občanského zákoníku? Jedná se o dosti praktické otázky, které ovšem nemůže řešit Úřad, ale civilní soudy; není mi však známo, že by se k tomu některý soud dosud zřetelně vyjádřil.

Opatření k nápravě

V rozhodnutí, kterým bylo shledání porušení soutěžního práva, může Úřad rovněž rozhodnout o uložení tzv. opatření k nápravě (§ 20 odst. 4 OHS), jejichž účelem je obnovení účinné hospodářské soutěže na trhu; taková opatření se zásadně týkají informační povinnosti a povinnosti změnit určitá ujednání, ať už smluvních nebo interních dokumentů (srov. např. nedávné rozhodnutí ve věci Sdružení pohřebnictví). Pokud by ovšem vedla řízení Evropská Komise, byla by oprávněna rozhodnout nejen o těchto (tzv. behaviorálních) opatřeních, ale i o tzv. strukturálních opatřeních k nápravě (čl. 7 odst. 1 Nařízení 1/2003), spočívající v příkazu ke změně struktury podniku, např. odprodeji jeho části, pokud by samotná tato jeho struktura vyvolávalo riziko opakování deliktu (bod 12 preambule Nařízení 1/2003). Jedná se o mimořádně závažný zásah do chodu podniku, ke kterému Komise, jak vyplývá z její zprávy za poslední "pětiletku", dosud nepřistoupila.

Bylo by něco takového možné i v řízení před Úřadem? Zákon o ochraně hospodářské soutěže mezi behaviorálními a strukturálními opatřeními nerozlišuje, takže by možná bylo lze dovodit, že ano. Na druhou stranu, dikce zákona směřuje k obnovení soutěže, tedy k tomu, aby, jak sám název napovídá, došlo k nápravě, zatímco strukturální opatření u Komise jsou zaměřena spíše preventivně. Domnívám se proto, že dnešní zákon o ochraně hospodářské soutěže strukturální opatření k nápravě spíše neumožňuje.

Naopak nebylo nikdy sporu o tom, že opatření k nápravě nemůže spočívat v povinnosti nahradit škodu, způsobenou porušením soutěžního práva, na čemž se shodli komentáře jak autorů z oblasti advokacie, tak Úřadu i justice. Úřad přesto nedávno vydal rozhodnutí, které, zdá se, povinnost nahradit škodu ukládá. Jde o případ RWE Transgas, ve kterém se jednalo o vykořisťovací zneužití dominantního postavení formou tzv. pohodlného života (quiet life); u této skutkové podstaty jde v podstatě o to, že dominantní podnik zůstává nečinný v situaci, kdy jeho nečinnost působí újmu spotřebitelům, která by mohla být snížena nebo vyloučena, pokud by nečinný nebyl, přičemž by bylo možné po něm takovou aktivitu spravedlivě požadovat. V tomto konkrétním případě byly spotřebitelům – odběratelům zemního plynu účtovány (a vybírány) v důsledku administrativní chyby dominanta zálohy za plyn v nepřiměřeně vysoké výši. Z přibližně 130 000 spotřebitelů, kteří tím byli postiženi, se necelých 50 000 proti tomuto postupu bránilo, a výše zálohy jim byla snížena; u zbylých, necelých 80 000 zákazníků, však dominant ke snížení zálohy nepřikročil, ačkoliv si již byl vědom, že je nepřiměřeně vysoká. Zneužití mělo spočívat právě v této nečinnosti – vzhledem ke zvláštní odpovědnosti dominanta bylo jeho povinností přikročit k nápravě i u těch spotřebitelů, kteří se nápravy sami nedomáhali; protože tak neučinil, vznikla spotřebitelům újma, neboť nemohli disponovat prostředky, které na nepřiměřeně vysokých zálohách odvedli, a jemu naopak neoprávněný prospěch, neboť tyto prostředky měl (až do konečného ročního vyúčtování) k dispozici.

Opatření k nápravě pak spočívalo v povinnosti vrátit tento přeplatek i s úrokem 8 % p. a., a právě tato výše úroku (která měla podle odůvodnění představovat přibližně dvojnásobek úrokové míry u bank) vyvolává nejzávažnější otázky. Je Úřad vůbec oprávněn takto, navíc paušalizovaně, stanovit, jaká škoda jednotlivým spotřebitelům vznikla? Pokud by byla vyšší, mohli by jednotliví poškození žádat u soudu zbytek? A pokud by byla nižší, mohl by u soudu žádat rozdíl naopak dominant? A nebo se vůbec nemá jednat o náhradu škody (odůvodnění rozhodnutí hovoří o „náhradě újmy“, případně „kompenzaci“), a pokud by spotřebitelům nějaká škoda vznikla, jsou oprávněni ji u soudu žádat v celém rozsahu? Domnívám se, že se Úřad tímto rozhodnutím vydal na velmi tenkou půdu, a s napětím sleduji, jak se jeho další praxe vyvine.

Dalším překvapivým krokem bylo, že tato částka zaplacená na „kompenzacích“ byla odečtena z výše pokuty, mimo jiné s tím, že tato částka bude „účastníkem řízení dobrovolně uhrazena přímo dotčeným zákazníkům“. Je snad plnění opatření k nápravě, uloženého ve vykonatelném rozhodnutí, dobrovolným plněním? Ale i pokud necháme stranou tuto tajuplnou formulaci, bude do budoucna politikou Úřadu, že pokud delikvent nahradí škodu, kterou porušením soutěžního práva způsobil, bude mu tato náhrada z výše pokuty odečtena? Pokud by se např. o náhradě škody vedlo řízení u soudu, bude Úřad vyčkávat, jak toto řízení dopadne? A pokud by bylo řízení u soudu ukončeno až poté, co rozhodl o pokutě, byl by připraven řízení znovu otevřít a pokutu snížit, aby postupoval koherentně? A pokud by výše kompenzace přesahovala zamýšlenou výši pokuty, ustoupil by Úřad zcela od jejího uložení?

Hranice mezi veřejným a soukromím právem je dosti nezřetelná; některá rozhodnutí ji však mohou rozmazávat více, než by bylo nezbytné ... Celý příspěvek