Časopis ANTITRUST

Protože mně pánové Jiného práva prozatím zapomněli odstřihnout od možnosti psát, byť krásný měsíc mého hostování již skončil, rád bych ještě místo rozlučky upozornil na nově vznikající časopis ANTITRUST, zaměřený speciálně na soutěžní právo.

Jak jsem uváděl už ve svém úvodním postu, soutěžním právem se zabývá jen relativně omezená skupina právníků, kteří jej však považují za naprosto fascinující, a proto by o něm rádi psali a diskutovali. V "obecných" právních časopisech však zhusta nenacházejí prostor, protože se jedná o příliš úzce profilovanou problematiku.

V listopadu proto bylo vydáno pilotní "nulté" číslo časopisu, který by měl od příštího roku přinášet novinky rozhodovací praxe i úvahy o soutěžní politice; cíle časopisu shrnuje předseda redakční rady prof. Bejček zde, takže se ani nebudu pokoušet je parafrázovat.

Na webových stránkách časopisu můžete získat základní informace a přečíst si články, které byly publikovány v "nultém" vydání.

Celý příspěvek

Co vám může správní orgán

V mých minulých soutěžněprávních postech jsme se dotkli otázek, týkajících se smyslu pokut i možnosti domáhat se náhrady škody. Dnes bych tato témata rád spojil úvahami, jak moc vůbec mohou soutěžní orgány zasahovat do soukromoprávních vztahů.

Jaké dopady má rozhodnutí, Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (Úřad) o tom, že určitý podnik určitým jednáním porušil soutěžní právo, na tento podnik, další podniky a na spotřebitele?

Zákaz jednání

Na prvním místě, Úřad takové jednání do budoucna zakáže (§ 7 odst. 1, § 11 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže, OHS). Můžeme se asi podivit, jaký význam takový příkaz má – pokud je o určitém jednání autoritativně prohlášeno, že je nezákonné, mělo by se rozumět jaksi samo sebou, že bude ukončeno; v trestním řízení při pokusu o vraždu se v odsuzujícím rozsudku taky neobjevuje příkaz: a mimochodem, už se ho nepokoušejte zabíjet.

Rozdíl se možná může skrývat v pojetí skutku v soutěžním (a vůbec ve správním) právu, a v právu trestním. Pokud by byl v trestním řízení vyšetřován pokračující nebo trvající delikt, byl by jako skutek ukončen sdělením obvinění (§ 12 odst. 11 trestního řádu), a předmětem řízení by byla jen část jednání sdělení obvinění předcházející, která je tedy v okamžiku vydání rozhodnutí již zjevně ukončená. V řízení před Úřadem k takovému „dělení“ skutků nedochází, odpovídající ustanovení se mi ve správním řádu nepodařilo objevit. Pokud tedy posuzované jednání trvá i poté, co bylo Úřadem zahájeno řízení (což se stává velmi často, neboť účastníci řízení zásadně tvrdí, že jejich jednání je zákonné), deklaruje Úřad, že delikt trval až do vydání prvostupňového rozhodnutí; protože v tu chvíli k porušování práva ještě docházelo, vyslovení zákazu v pokračování takového jednání může mít smysl.

Problém ale nastává, pokud je proti takovému rozhodnutí podán rozklad (což se stává prakticky vždycky), a pokud účastníci řízení ve svém jednání i nadále pokračují (což se taky stává), protože zákaz ještě není pravomocný. I když předseda Úřadu později rozhodnutí potvrdí, to nabude právní moci a závadné jednání bude skutečně ukončeno, zůstává tu období mezi dnem vydání rozhodnutí prvního stupně (kde se deklaruje, že delikt trval do tohoto data), a dnem, kdy toto nabylo právní moci, ve kterém sice docházelo k porušování práva, které není rozhodnutím „pokryto“. Bylo by namístě zahájit nové řízení, které by se zabývalo tímto zbytkem? Asi ano, ale není mi znám jediný případ, kdy by k něčemu takovému došlo. A ještě o krok dál: jak vyplývá z Výroční zprávy Úřadu, průměrná délka správního řízení výrazně překračuje rok, přičemž po celou tuto dobu může docházet k pokračování v porušování práva – nebylo by namístě, aby Úřad více využíval svého práva rozhodnout o předběžných opatření (§ 61 správního řádu), a takové jednání již v průběhu řízení zakázal? Takových rozhodnutí ovšem byla vydána jen hrstka.

Neplatnost

Další problém spojený s vydáním rozhodnutí o tom, že určité jednání představuje porušení soutěžního práva, je otázka platnosti smluv, které byly při takovém jednání uzavřeny. Zákon o ochraně hospodářské soutěže deklaruje jednoznačně, že zakázané dohody jsou neplatné (§ 3 odst. 1 OHS), a současně, že týká-li se důvod zákazu jen části dohody, je zakázána a neplatná jen tato část (§ 3 odst. 3 OHS). Zjevně tu, tedy alespoň podle mě, dochází k míchání terminologie soutěžního a občanského práva – soutěžní právo, jako administrativní právo deliktní, může stanovit, že určité jednání je zakázané. Stanoví tak mimo jiné ohledně dohod narušujících soutěž (§ 3 odst. 1 OHS), které mohou, ale taky nemusí být obsaženy ve smlouvách (jak tomu pojmu rozumí soukromé právo); jinými slovy, pojem smlouvy nemá pro soutěžní právo žádný význam. Když si vezmeme jako příklad tzv. zakázané určování cen pro další prodej (tzv. RPM – Resale Price Maintanance), povinnost distributora dodržovat ceny stanovené výrobcem (tedy zakázaná dohoda) bude zpravidla obsažena ve smlouvě o distribuci; na toto smluvní ujednání se pak má zjevně vztahovat výše uvedené pravidlo, že se jedná o ujednání neplatné. Nestačilo by však pro tento závěr ustanovení občanského zákoníku, že neplatný je právní úkon, který odporuje zákonu nebo jej obchází (§ 39 ObčZ)? A naopak, pokud by tato dohoda nebyla obsažena ve smlouvě, ale jednalo by se např. o tzv. jednání ve shodě, kde chybí jakýkoliv dvoustranný právní úkon („uzavření“ zakázané dohody se dovozuje z kontaktů mezi dotčenými podniky, kteří se informovali o svém budoucím jednání a mohou tedy jednat koordinovaně, aniž by se na tom výslovně dohodli), má pravidlo o soukromoprávní neplatnosti takové dohody nějaký význam?

Problém pak může být i v souvislosti se zneužíváním dominantního postavení, kde zákon o ochraně hospodářské soutěže žádné pravidlo o platnosti nebo neplatnosti právních úkonů neobsahuje. Pokud by se zneužívání dominantního postavení realizovalo prostřednictvím uzavírání smluv, znamená to, že tyto smlouvy jsou platné? Anebo jsou neplatné na základě § 39 občanského zákoníku? Jedná se o dosti praktické otázky, které ovšem nemůže řešit Úřad, ale civilní soudy; není mi však známo, že by se k tomu některý soud dosud zřetelně vyjádřil.

Opatření k nápravě

V rozhodnutí, kterým bylo shledání porušení soutěžního práva, může Úřad rovněž rozhodnout o uložení tzv. opatření k nápravě (§ 20 odst. 4 OHS), jejichž účelem je obnovení účinné hospodářské soutěže na trhu; taková opatření se zásadně týkají informační povinnosti a povinnosti změnit určitá ujednání, ať už smluvních nebo interních dokumentů (srov. např. nedávné rozhodnutí ve věci Sdružení pohřebnictví). Pokud by ovšem vedla řízení Evropská Komise, byla by oprávněna rozhodnout nejen o těchto (tzv. behaviorálních) opatřeních, ale i o tzv. strukturálních opatřeních k nápravě (čl. 7 odst. 1 Nařízení 1/2003), spočívající v příkazu ke změně struktury podniku, např. odprodeji jeho části, pokud by samotná tato jeho struktura vyvolávalo riziko opakování deliktu (bod 12 preambule Nařízení 1/2003). Jedná se o mimořádně závažný zásah do chodu podniku, ke kterému Komise, jak vyplývá z její zprávy za poslední "pětiletku", dosud nepřistoupila.

Bylo by něco takového možné i v řízení před Úřadem? Zákon o ochraně hospodářské soutěže mezi behaviorálními a strukturálními opatřeními nerozlišuje, takže by možná bylo lze dovodit, že ano. Na druhou stranu, dikce zákona směřuje k obnovení soutěže, tedy k tomu, aby, jak sám název napovídá, došlo k nápravě, zatímco strukturální opatření u Komise jsou zaměřena spíše preventivně. Domnívám se proto, že dnešní zákon o ochraně hospodářské soutěže strukturální opatření k nápravě spíše neumožňuje.

Naopak nebylo nikdy sporu o tom, že opatření k nápravě nemůže spočívat v povinnosti nahradit škodu, způsobenou porušením soutěžního práva, na čemž se shodli komentáře jak autorů z oblasti advokacie, tak Úřadu i justice. Úřad přesto nedávno vydal rozhodnutí, které, zdá se, povinnost nahradit škodu ukládá. Jde o případ RWE Transgas, ve kterém se jednalo o vykořisťovací zneužití dominantního postavení formou tzv. pohodlného života (quiet life); u této skutkové podstaty jde v podstatě o to, že dominantní podnik zůstává nečinný v situaci, kdy jeho nečinnost působí újmu spotřebitelům, která by mohla být snížena nebo vyloučena, pokud by nečinný nebyl, přičemž by bylo možné po něm takovou aktivitu spravedlivě požadovat. V tomto konkrétním případě byly spotřebitelům – odběratelům zemního plynu účtovány (a vybírány) v důsledku administrativní chyby dominanta zálohy za plyn v nepřiměřeně vysoké výši. Z přibližně 130 000 spotřebitelů, kteří tím byli postiženi, se necelých 50 000 proti tomuto postupu bránilo, a výše zálohy jim byla snížena; u zbylých, necelých 80 000 zákazníků, však dominant ke snížení zálohy nepřikročil, ačkoliv si již byl vědom, že je nepřiměřeně vysoká. Zneužití mělo spočívat právě v této nečinnosti – vzhledem ke zvláštní odpovědnosti dominanta bylo jeho povinností přikročit k nápravě i u těch spotřebitelů, kteří se nápravy sami nedomáhali; protože tak neučinil, vznikla spotřebitelům újma, neboť nemohli disponovat prostředky, které na nepřiměřeně vysokých zálohách odvedli, a jemu naopak neoprávněný prospěch, neboť tyto prostředky měl (až do konečného ročního vyúčtování) k dispozici.

Opatření k nápravě pak spočívalo v povinnosti vrátit tento přeplatek i s úrokem 8 % p. a., a právě tato výše úroku (která měla podle odůvodnění představovat přibližně dvojnásobek úrokové míry u bank) vyvolává nejzávažnější otázky. Je Úřad vůbec oprávněn takto, navíc paušalizovaně, stanovit, jaká škoda jednotlivým spotřebitelům vznikla? Pokud by byla vyšší, mohli by jednotliví poškození žádat u soudu zbytek? A pokud by byla nižší, mohl by u soudu žádat rozdíl naopak dominant? A nebo se vůbec nemá jednat o náhradu škody (odůvodnění rozhodnutí hovoří o „náhradě újmy“, případně „kompenzaci“), a pokud by spotřebitelům nějaká škoda vznikla, jsou oprávněni ji u soudu žádat v celém rozsahu? Domnívám se, že se Úřad tímto rozhodnutím vydal na velmi tenkou půdu, a s napětím sleduji, jak se jeho další praxe vyvine.

Dalším překvapivým krokem bylo, že tato částka zaplacená na „kompenzacích“ byla odečtena z výše pokuty, mimo jiné s tím, že tato částka bude „účastníkem řízení dobrovolně uhrazena přímo dotčeným zákazníkům“. Je snad plnění opatření k nápravě, uloženého ve vykonatelném rozhodnutí, dobrovolným plněním? Ale i pokud necháme stranou tuto tajuplnou formulaci, bude do budoucna politikou Úřadu, že pokud delikvent nahradí škodu, kterou porušením soutěžního práva způsobil, bude mu tato náhrada z výše pokuty odečtena? Pokud by se např. o náhradě škody vedlo řízení u soudu, bude Úřad vyčkávat, jak toto řízení dopadne? A pokud by bylo řízení u soudu ukončeno až poté, co rozhodl o pokutě, byl by připraven řízení znovu otevřít a pokutu snížit, aby postupoval koherentně? A pokud by výše kompenzace přesahovala zamýšlenou výši pokuty, ustoupil by Úřad zcela od jejího uložení?

Hranice mezi veřejným a soukromím právem je dosti nezřetelná; některá rozhodnutí ji však mohou rozmazávat více, než by bylo nezbytné ... Celý příspěvek

Kolektivní žaloby v českém soutěžním právu?

Osoby, kterým byla způsobena škoda porušením soutěžního práva, mají nárok, aby jim byla tato škoda kompenzována. Činí tak však jen naprosto výjimečně, mimo jiné i s ohledem na to, že výše škody v jednotlivém případě bývá nízká; celková suma těchto jednotlivých škod však může představovat velmi signifikantní částku, kterou porušitel práva získal a která mu zůstává. Pomohlo by, kdyby mohli všichni poškození uplatnit svá práva na základě jediné kolektivní žaloby?

V České republice, a v Evropské unii vůbec, je zvykem, že o porušení soutěžního práva rozhodují takřka výlučně specializované orgány – soutěžní úřady. Ty vyšetřující protisoutěžní delikty z úřední povinnosti a jsou za tím účelem vybaveny rozsáhlými vyšetřovacími pravomocemi, jakož i možností ukládat sankce. Jednotlivec, který se cítí porušením soutěžního práva poškozen, se však může obrátit rovněž na soud; ten může rozhodnout nejen, obdobně jako soutěžní úřad, že určité jednání soutěžní právo porušuje, a takové jednání případně zakázat, ale rovněž o povinnosti delikventa nahradit poškozenému škodu. Takové uplatňování nároků z porušení soutěžního práva se nazývá soukromé prosazování (private enforcement).

Právo na náhradu škody těch, kteří byli poškození protisoutěžním jednáním, vyplývá přímo z komunitárního práva, jak potvrdil Evropský soudní dvůr (ESD) v rozsudku Courage a později opět v rozsudku Manfredi. ESD uvedl, že každý má nárok dovolávat se před národním soudem oprávnění vyplývajících z porušení komunitárního soutěžního práva, zejména náhrady tím způsobené škody, a že samotná existence takového nároku posiluje fungování systému vymáhání soutěžního práva v EU, jakož i přispívá k obecné prevenci tím, že již sama reálná vidina povinnosti nahrazovat způsobenou škodu možné delikventy od porušování práva již předem odradí. Žaloby na náhradu škody před národními soudy tedy významně přispívají k zachovávání účinné hospodářské soutěže v rámci EU a podporují převládající, tzv. veřejné prosazování soutěžního práva (public enforcement), kdy porušení soutěžních pravidel odhalují, stíhají a trestají specializované, k tomu určené orgány.

Z rozsudku ve věci Manfredi vyplývají rovněž spodní limity pro náhradu škody, která má být poškozeným poskytnuta: s ohledem na princip efektivity a na právo poškozeného domoci se zadostiučinění je vyžadována plná kompenzace, tedy náhrada nikoliv jen skutečné škody (damnum emergens), ale i ušlého zisku (lucrum cessans) a úroku z prodlení za dobu, kdy takto vymezená částka nebyla zaplacena. Komunitární právo naopak nevylučuje, aby náhrada škody byla ještě vyšší, a zahrnovala tak i prvek „potrestání“ odpovědné osoby (punitive damages), jakkoliv je takový přístup mezi členskými státy EU zcela výjimečný.

Každému poškozenému by se tedy mělo dostat plné kompenzace za újmu, kterou utrpěl. Jakkoliv tento nárok, jak již bylo výše uvedeno, jednoznačně vyplývá z komunitárního práva, komunitární právo již neobsahuje procesní mechanismy, kterými by mohl být zajištěn. Zůstává tak na právních řádech jednotlivých členských států, aby určily soudy, které mají o těchto otázkách rozhodovat, a vymezily pravidla, podle kterých mají postupovat.

Po vydání rozsudku ve věci Courage se začala Komise možností podávat žaloby na náhradu škody zabývat; v roce 2004 publikovala studii o podmínkách žalob na náhradu škody v případě porušení soutěžního práva v jednotlivých členských státech, jejímž obecně známým a často citovaným výsledkem bylo shledání ohromující různorodosti (astonishing diversity) a naprosté nerozvinutosti (total underdevelopment) těchto žalob v rámci EU. Studie rovněž identifikovala několik oblastí, jejichž změny by mohly širší uplatnění private enforcement usnadnit. Na základě těchto návrhů vydala Komise v roce 2005 Zelenou knihu o žalobách na náhradu škody způsobené porušením komunitárního soutěžního práva, a následně v roce 2007 k totožné problematice Bílou knihu, která obsahuje řadu konkrétních návrhů, jaká opatření by měla být na národní úrovni přijata, aby se procesní situace osob dovolávajících se náhrady škody usnadnila.

Východiskem Bílé knihy je konstatování, že současný nedostatečný rozvoj soukromého prosazování je do značné míry dán nejrůznějšími právními a procedurálními překážkami, kterými se uplatňování nároků plynoucích z porušení soutěžního práva řídí, a které vedou k nedostatečné úrovni právní jistoty. Snahou Bílé knihy je tuto právní jistotu zvýšit.

Bílá kniha je založena na třech výchozích principech; prvním a základním z nich je zajištění plné kompenzace újmy utrpěné poškozeným. Druhým principem je, že návrhy na zlepšení, které Bílá kniha přináší, by měly odrážet čistě evropský přístup; mělo by se tak jednat o vyvážená opatření, která čerpají z evropské právní kultury a tradic. Zdůrazněním této zásady má být zajištěno, že výsledkem snahy Komise nebude systém podobný tomu ve Spojených státech, kde je sice pomocí private enforcement řešeno až 90 % všech soutěžněprávních případů, kde jsou však podle řady komentářů žaloby na náhradu škody užívány extensivně.

Mezi nejvíce kontroverzní návrhy Bílé knihy patří snaha o uplatnění nároků velkého množství poškozených osob pomocí kolektivních a reprezentačních žalob. Protisoutěžním deliktem je mnohdy postižena široká supina osob, typicky spotřebitelů, jejichž jednotlivé nároky (škoda, kterou jednotlivě utrpí) jsou nízké, které jsou však významné ve svém souhrnu – kartelovou dohodou týkající se cen mohou být postiženy desetitisíce spotřebitelů, jejichž individuální nároky jsou ale natolik malé, že jednotlivce nemotivují k tomu, aby se jich domáhaly; kartelistům tak ovšem „zbude“ značný neoprávněný prospěch. Představte si kartelovou dohodu producentů mléka, v důsledku které cena mléka stoupne o 15 % (statistické výpočty ukazují, že v důsledku kartelu dochází k navýšení ceny o 13 - 19 %; srov. Connor, J. M., Bolotova, Y. Cartel Overchages: Suevey and Meta-Analysis), což se projeví např. v nárůstu ceny jogurtů; řada z nás sice jogurt pravidelně snídá, a za rok tak může být poškozena v řádu stovek korun, lidé, kteří nejsou velkými fandy soutěžního práva, se však kvůli tomu na soud patrně neobrátí.

Bílá kniha navrhuje zavedení tzv. reprezentačních žalob (representative actions), kde by určité kvalifikované subjekty (různé asociace či orgány veřejné moci), pověřené k tomu obecně nebo ad hoc pro určitý případ, podávaly žaloby jménem poškozených. V takovém případě by účastníkem řízení byl pouze tento subjekt, nikoliv jednotliví poškození, a náhrada škody by byla rovněž přidělena tomuto subjektu, který by ji následně musel nějakým způsobem rozdělit. Jedné se tedy do určité míry o obdobu úpravy, kterou zná obchodní zákoník v oblasti nekalé soutěže, tam jsou však žaloby na náhradu škody vyloučeny, a žalobce může žádat nanejvýš ukončení závadného jednání (§ 54 odst. 1 ObchZ).

Vzhledem k tomu, že tyto kvalifikované subjekty by zřejmě nepodávaly žalobu ve všech případech, se navrhuje rovněž zavedení kolektivních žalob (collective actions) založených na systému opt-in: poškození by se museli výslovně rozhodnout pro účast v takové kolektivní žalobě; nejednalo by se tedy o řešení jako v USA, kdy jsou žaloby podávány jménem všech a jednotlivci mají naopak právo z ní „vystoupit“ (systém opt-out).

Návrh Komise je v detailech navrhovaných opatření skoupý; všeobecně se očekávalo, že Komise ještě během českého předsednictví, nejpozději během podzimu tohoto roku představí návrh směrnice, na základě které by byla Bílá kniha promítnuta do národního práva, dosud však k tomu, zejména s ohledem na odpor některých členských států, především Německa, nedošlo. Postoj České republiky, resp. Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže byl naopak velmi „eurooptimistický“, zavedení reprezentačních i kolektivních žalob podpořil.

Jakkoliv jsou tyto návrhy Komise převratné, je možné i otázat, jestli nezůstávají na půli cestu. Pokud už chceme kolektivní žaloby zavádět, bude dostatečné založit je na principu opt-in, tedy vyčkávat, že se jednotlivý zájemci k žalobě připojí? Skromné zkušenosti např. z Francie a Velké Británie ukazují, že by tomu tak nemuselo být. Ve Velké Británii se k žalobě na náhradu škody způsobené cenovou dohodou při prodeji fotbalových dresů připojilo zhruba 600 z předpokládaných 2 mil. poškozených spotřebitelů, ve Francii v případě dohody mobilních operátorů asi 12 000 z 20 mil. poškozených spotřebitelů. Nejsem si jistý, jestli zde Komise ve snaze "neopisovat od Američanů" nenavrhuje řešení, které by v Evropě nebylo dostatečně funkční.

Zásadnější je však otázka o krok dřívější: umíme si v českém právním řádu kolektivní žaloby představit, navíc pouze ve vztahu k uplatňování nároků z porušování soutěžního práva? A žaloby reprezentační, kde bude žalobce žádat i náhradu škody?

Celý příspěvek

Trestat matky za hříchy dcer?

Soutěžní právo není tak docela právem. Snaží se uchopit ekonomickou realitu, a jako takové musí pracovat s pojmy, které jsou více ekonomické než právní. Na pomezí mezi právem a ekonomií stojí i vymezení adresátů norem soutěžního práva, tzv. soutěžitelů, resp. podniků.

Dnes již snad není sporu o tom, že obsah obou pojmů, jak „soutěžitel“ užíván v právu českém, tak „podnik“ v právu komunitárním, je shodný; z rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci Česká rafinérská tento závěr jednoznačně vyplývá. Co tedy tyto pojmy popisují?

Představme si běžnou firmu, která vyrábí určité zboží, které následně distribuuje. Bude čistě na uvážení vlastníků této firmy, jestli si za tímto účelem založí jednu právnickou osobu, která zajistí výrobu i distribuci, případně právnické osoby dvě, jednu pro účely výroby, druhou distribuce, nebo dokonce žádnou, pokud by tyto činnosti vykonávaly přímo osoby fyzické, anebo přijmou jakékoliv jiné řešení. Z hlediska působení takové firmy na trhu je její organizace také nerozhodná – podstatné je jednak, že určité zboží je vyráběno a distribuováno, jednak že subjekty, které se této výroby a distribuce účastní, se fakticky chovají jako jeden celek, jedna jednotka, ať už jsou jejich organizační vztahy jakékoliv.

Soutěžní právo proto pracuje s celou takovou ekonomickou jednotkou jako s jedním celkem, jedním podnikem; jak uvedl Evropský soudní dvůr ve věci Hydrotherm (odst. 11), podnik „… označuje ekonomickou jednotku [angl. economic unit, fr. unite economique, něm. wirtschftliche einheit] … i když po právní stránce taková ekonomická jednotka sestává z několika osob, ať již fyzických či právnických“. Podstatné je právě vystupování celé skupiny jako jednoho celku – je proto nezbytné, aby určitá osoba jednání celé skupiny koordinovala, kontrolovala. Takový vztah je typický pro mateřské a dceřiné společnosti. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku Česká rafinérská, „dceřiné společnosti vytvářejí spolu s mateřskou společností koncern, který je považován za jedinou hospodářskou jednotku, která se jako celek považuje za soutěžitele (podnik), pokud je splněna podmínka, že dceřiné společnosti nemohou skutečně autonomně určovat své jednání na trhu, nýbrž musí následovat pokyny mateřské společnosti, která ke kontroluje“.

Uvažovat o různých koncernech, holdinzích a podnikatelských seskupeních jako o jednom celku zjevně dává smysl, praktický problém ale nastává ve chvíli, kdy je potřeba vést správní řízení a zejména, pokud se ukládá pokuta – jen těžko ji můžeme uložit „jednotce sestávající z několika osob“. I když je nám (ekonomicky) jasné, kdo se na trhu porušení práva dopouští, musíme se (právně) rozhodnout, koho za to učiníme odpovědným.

Pragmatickým řešením by bylo potrestat celou „jednotku“: na trhuje vystupuje jako celek, ze zisků, které v důsledku porušení soutěžního práva získala, profitovala jako celek, měla by proto jako celek nést i odpovědnost. V praxi Evropské Komise tak je někdy pokuta společně a nerozdílně udělena více osobám v rámci podniku, které za ni odpovídají solidárně (jak Soud prvního stupně potvrdil např. ve věci Akzo Nobel). Určitý krok k úvahám směřujícím tímto směrem již učinily i české soudy, které například u schopnosti zaplatit pokutu (zatím jen ve vztahu k rozhodování o odkladném účinku) přihlížejí nejen k finančním možnostem toho konkrétního subjektu, kterému byla pokuta uložena, ale i ekonomické jednotky, jejíž je součástí; např. Krajský soud v Brně ve věci České dráhy uvedl, že "... zohledňuje i celkové žalobcovo postavení v rámci podnikatelského seskupení, jehož je účasten. Soud totiž sice nepředpokládá, že by snad pokuta uložená žalobci měla být „hrazena“ z prostředků jiných subjektů, v nichž má žalobce majetkovou účast, nicméně není důvodu, aby se celé podnikatelské seskupení nemohlo, byť by se tak mělo stát dočasně, na eliminaci okamžité potřeby vyčlenění dostatku finančních prostředků na zaplacení pokuty, pokud by skutečně hrozil žalobci kritický stav atakující jeho samotnou činnost, podílet".

Pokud však jde o samotný základ problému – solidární deliktní odpovědnost, nejsem si jistý, jestli české deliktní právo umožňuje uložit „kolektivní“ sankci více subjektům, s tím, ať si ji jednotlivé osoby uvnitř podniku mezi sebou „rozdělí“; i výše zmíněný rozsudek Krajského soudu zřejmě směřuje proti takovému závěru. Česká praxe proto zvolila přístup, který je konec konců vlastní i praxi evropské, a který se snaží identifikovat jedinou konkrétní osobu, kterou by bylo možno učinit odpovědnou za jednání celého podniku. Vzhledem k tomu, že ekonomická jednotka je vymezena vztahy kontroly mezi jednotlivými osobami, je logické dovozovat odpovědnost u osoby kontrolující, ve výše uvedeném příkladu tedy společnosti mateřské.

Tento přístup ovšem může mít některé kontraintuitivní důsledky. Představme si jednoduchý případ mateřské a dceřiné společnosti, kde „matka“ stoprocentně kontroluje „dceru“; dcera zajišťuje distribuci a přitom uzavírá smlouvy, které jsou v rozporu se soutěžním právem. Protože při tom byla matkou kontrolována, můžeme pokutu uložit matce, ačkoliv se sama závadného jednání fakticky nedopustila? Komunitární judikatura říká, že ano; Soud prvního stupně např. ve svém nedávném rozhodnutí ve věci Clearstream (odst. 198) uvedl, že „... může být chování dceřiné společnosti přičteno mateřské společnosti, pokud dceřiná společnost neurčuje samostatně své chování na trhu, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jí udělila mateřská společnost“. Obdobně se v několika případech zachoval i Úřad, k tomu se však dostaneme v zápětí.

Před tím se však musíme zamyslet ještě nad jedním problémem: co když v rámci podniku – ekonomické jednotky dojde k organizačním změnám, v důsledku kterých některá osoba zanikne? Pokud by v našem příkladu došlo k fúzi mezi matkou a dcerou, při které obě zaniknou, a vznikla by společnost nová, která by byla jejich univerzálním právním nástupcem, bylo by možno učinit odpovědnou tuto společnost nástupnickou? Ekonomický přístup říká, že ano, protože s ohledem fungování podniku na trhu se v podstatě nic nestalo. Obdobně se k tomu staví i judikatura komunitární (srov. např. rozsudky Evropského soudního dvora Suiker Unie nebo Rheinzink).

V jediném případu, kdy o něčem takovém rozhodovaly české soudy, však došel Krajský soud v Brně k odlišnému závěru. V obdobném případu (fúze uvnitř hospodářské jednotky) totiž ve věci Kartel benzínových společností uzavřel, že „... došlo-li v průběhu správního řízení k zániku dvou jeho účastníků, Úřad byl oprávněn dokončit správní řízení s jejich právními nástupci (v postavení účastníků), pokud jde o deklaraci existence zakázané dohody a zákazu jejího plnění do budoucna (§ 7 odst. 1 zákona); nebyl však oprávněn rozhodnout též o uložení sankce těmto nástupcům (§ 22 zákona).“. Osobně jsem neměl potíže ani tak se závěrem, že deliktní právní nástupnictví není bez speciální právní úpravy možné (jak dokládá na české judikatuře Kindl, J. Do třetice k procesnímu nástupnictví zaniklých právnických osob v soutěžních věcech. Právní rozhledy, 2007, č. 21), ale spíše, že je sice možné rozhodnout o vině, ne však o trestu.

A teď již k aktuální praxi Úřadu. Z hlediska určování odpovědnosti v rámci podniku je nejvíce ilustrativní rozhodnutí ve věci Kofola, které je známé spíše pro uplatnění tzv. procedury narovnání; k tomu se však dostaneme až někdy příště. Pro nás je dnes určující, že předmětem řízení v případě Kofola bylo určování cen pro další prodej (resale price maintenance) v rámci distribuce nealkoholických nápojů. Jednání považované Úřadem za zakázané trvalo od roku 2001 do roku 2008, přičemž během těchto let došlo k řadě zásadních vnitroorganizačních změn uvnitř předmětného podniku; Úřad se tedy musel zabývat jak otázkou ekonomické jednotky (tj. které obchodní společnosti vystupují jako jedna jednotka), tak přičitatelnosti odpovědnosti v jejím rámci a konečně i problematikou právního nástupnictví.

Na zakázaném jednání se postupně účastnila řada obchodních společností, vždy však v rámci jedné ekonomické jednotky, kterou můžeme pro zjednodušení nazývat Skupina Kofola. Pro nás jsou stěžejní změny, ke kterým došlo v roce 2006. Původní akciová společnost KOFOLA zanikla a byla transformována na společnost Kofola Holding jako na svého právního nástupce; ještě předtím z ní však byla jako odštěpný závod (divize výroba a obchod) vyčleněna část podniku, se kterou byly spojeny aktivity týkající se výroby a prodeje, přičemž tento odštěpný závod byl následně vložen do akciové společnosti Kofola, kontrolované nejprve společností KOFOLA a po jejím zániku společností Kofola Holding. Zjednodušeně řečeno, obchodní společnost, která se po řadu let podle názoru Úřadu dopouštěla porušování soutěžního práva (KOFOLA), zanikla, přičemž část jejích aktiv, se kterými bylo toto jednání spojeno, přešla na společnost Kofola, která je v tomto smyslu jejím ekonomickým nástupcem, zatímco jejím právním nástupcem je společnost Kofola Holding, která Kofolu kontroluje.

Úřad dospěl k závěru, že jak Kofola Holding, tak Kofola tvoří jako mateřská a dceřiná společnost jednu ekonomickou jednotku a jsou tedy jedním soutěžitelem; zabýval se rovněž otázkou přičitatelnosti odpovědnosti, přičemž uzavřel, že „společnost Kofola Holding je … v souladu se zásadou jedné ekonomické jednotky postižitelná za jednání své dceřiné společnosti“. Pozornost věnoval Úřad i otázce právního nástupnictví a přechodu odpovědnosti za porušení soutěžního práva společností KOFOLA, kde došel k závěru, že „… lze odpovědnost za posuzované jednání … přisuzovat společnosti Kofola Holding, a to bez ohledu na to, že v rámci ekonomické kontinuity došlo … k převodu části podniku týkajícího se prodeje a výroby nealkoholických nápojů na společnost Kofola. V situaci, kdy existuje právní nástupce … má právní nástupnictví obecně přednost před ekonomickým nástupnictvím“.

Obdobným způsobem Úřad postupoval i v dalších případech. Nejen tedy že trestá matku za hříchy dcer, ale pokud matka „zmizí“, potrestá i jejího právního nástupce, tedy jakéhosi „klona“. Zatímco otázka deliktního nástupnictví by snad již mohla být vyřešena novelou zákona o ochraně hospodářské soutěže, která na ně již výslovně pamatuje (§ 22b), otázkou přičitatelnosti jednání společnosti dceřiné společnosti mateřské se české soudy dosud, pokud je mi známo, nezabývaly. Celý příspěvek

Svatý Martin a soutěžní právo

V jinak šedém životě právníka je jen několik málo událostí, na které se může opravdu těšit. V rámci každodenního práva však jako plášť Svatého Martina na sněhu září naděje na vstup do práva jiného. Každý z nás jistě ráno kontroluje mail s radostným očekáváním, že třeba dnes, právě dnes dostane nabídku stát se hostem Jiného práva. Pocit čistého štěstí, který už třetím dnem jako novopečený host zažívám, je ale bohužel kalen tím, že jiní Pánové práva očekávají, že jejich host přijde s nějakým zajímavým povídáním.


Většina lidí má tendenci pokládat obor, kterým se zabývá, za kromobyčejně vzrušující; totéž si samozřejmě myslím i já o soutěžním právu. Bohužel, pokud se podívám na intenzitu debaty, která se na těchto stránkách v souvislosti se soutěží rozhořela, vyšlehl její plamen v podstatě jen jednou, nadto relativně skromně, v souvislosti s problematikou kriminalizace kartelů (35 komentářů), i když i zde je třeba podotknout, že přímo s tématem článku souvisela jen menší část z těchto komentářů; v ostatních případech debata jen tak nesměle doutnala.

Nebudu se proto pokoušet rozdmýchávat skomírající oheň zájmu o soutěžní právo jako takové. Jeho příznivce bych však rád upozornil na Svatomartinskou konferenci, kterou Úřad pro ochranu hospodářské soutěže pořádá 11. a 12. listopadu 2009, kde budou plamenně diskutována žhavá soutěžně právní témata, mimo jiné problematika vztahu ochrany hospodářské soutěže a ochrany průmyslového vlastnictví, jakož i otázky související s dohodami o výměně informací nebo regulací tzv. obchodních řetězců (kde byl shodou okolností právě dnes schválen nový zákon poté, co Poslanecká sněmovna přehlasovalo veto presidenta). Všichni zájemci jsou srdečně zváni, možnost registrace je stále otevřená. Pro zvídavé hlavičky pro úplnost dodávám, že Svatý Martin není patronem soutěžního práva, ale – možná trochu paradoxně – hus a abstinentů, Úřad však pořádá obdobnou konferenci na den Svatého Martina již několikerým rokem; doufám, že bude v této tradici pokračovat i v budoucnu.

Během svého hostování bych se však rád zaměřil na témata, která nejsou čistě soutěžní a která by tak snad mohla zaujmout širší okruh čtenářů. Bylo by žádoucí, aby byl do českého práva zaveden institut odpovídající kolektivním žalobám, známým ze Spojených států, přinejmenším právě ve věcech náhrady škody způsobené porušením soutěžního práva? Je přijatelné, aby správní orgán požadoval pod hrozbou sankce od účastníků řízení informace, které mohou být užity v jejich neprospěch? A může správní úřad "výměnou" za přiznání upustit od uložení pokuty, případně pokutu výrazně snížit, ačkoliv zákon s ničím podobným nepočítá? Anebo k sankcím obecněji, může jeden subjekt dostat pokutu za jednání, kterého se fakticky dopustil subjekt jiný? Příspěvky na tato témata bych se zde v příštích týdnech chtěl pokusit splnit své hostovské povinnosti.

Celý příspěvek