13 září 2022

Martin Abel: Salus populi suprema lex esto

Ve věci tzv. klimatické žaloby Městský soud v Praze („MS Praha”) v červnu letošního roku rozhodl, že Ministerstvo životního prostředí („MŽP”), Ministerstvo zemědělství („MZe”), Ministerstvo průmyslu a obchodu („MPO”) a Ministerstvo dopravy („MD”) nezákonně zasáhla do práv spolku Klimatická žaloba ČR a dalších žalobců tím, že neprovedla dostatečná opatření k mitigaci změny klimatu. Rozsudek jsem komentoval i tady.

Všechna ministerstva už proti rozsudku v mezidobí podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu („NSS”), a to včetně MŽP (k údivu některých jeho úředníků). Kasační stížnost podal také spolek Klimatická žaloba ČR. Níže chci vyzdvihnout některé věci, které se do komunikace se soudem dostaly jen okrajově.


Žalovaní v řízeních před MS Praha a NSS opakovaně tvrdili, že

a) v oblasti ochrany klimatu nevystupují v postavení správního orgánu, který by rozhodoval o právech a povinnostech osob (viz vyjádření Vlády, MŽP a MPO v řízeních před MS Praha a NSS), a že i kdyby vystupovali, tak

b) soustavná exekutivní nečinnost není konkrétním zásahem, který by byl způsobilým předmětem správní žaloby, tak jako jeden konkrétní právní akt (viz vyjádření MŽP a MD v řízeních před MS Praha a NSS), a že i kdyby byla, tak 

c) tvrzený zásah není „přímou újmou na právech žalobců” (viz vyjádření MŽP, MPO a MD v řízeních před MS Praha a NSS). 

Všechna podání byla zveřejněna na webu.


MŽP v kasační stížnosti takovou žalobu označuje za „acio popularis”. (1)  Ta je v českém právním řádu nepřípustná a souvisí s ústavní rolí soudů, na které se každý může obrátit kvůli ochraně svých práv. „Pokud existuje společenská vůle změnit celkovou klimatickou politiku státu,” uvedlo MŽP před MS Praha, „je nutné této změny dosáhnout skrze nástroje zastupitelské demokracie formou změny právních předpisů, nikoli prostřednictvím správního soudu formou zásahové žaloby. Správní soudy nejsou příslušné přezkoumávat politická rozhodnutí vlády ani legislativní činnost státu.”


Všechna tři tvrzení už žalobci i MS Praha ve svém rozsudku důkladně a opakovaně vyvrátili s pomocí odkazů na zákon, komentáře i judikaturu a já je zde nebudu rekapitulovat. Jen dodám, že aby šlo o actio popularis, musela by klimatická žaloba mířit na ochranu práv někoho jiného než žalobců. Žalobci ale tvrdili a s pomocí důkazů i doložili, jak neřešení změny klimatu negativně dopadá na jejich právní sféru. Skutečnost, že se zásah týká velkého počtu dalších lidí, podle výrokové logiky i soudní judikatury nevylučuje přímou dotčenost jednotlivých žalobců. (2)


Navrhuji ustoupit na tomto místě o krok dozadu a pohlédnout na argumentaci žalovaných širokoúhlým objektivem politické morálky. Institut zásahové žaloby je skutečně defaultně nastaven pro přezkum „konkrétních zásahů proti konkrétním lidem”, jak tvrdí ministerstva, typickými příklady jsouce zabavení majetku dlužníka nebo zásah policie proti demonstrantům. Úkolem správních soudů v právním státě je chránit subjekty práv před svévolí moci požadavkem na zákonnost opatření, potažmo chránit subjekty práv před nepřiměřenými zásahy do jejich základních práv zákony odrážejícími zájem politické většiny. Z toho neplyne - a teď pozor - z toho neplyne, že skutečný zájem (dobro) žalobců ve správním soudnictví musí nutně kolidovat se skutečným zájmem (dobrem) politické většiny.


Napadené opatření může škodit žalobcům, poněvadž jednoduše škodí všem. Protože škodí všem, škodí i žalobcům. Naopak hledání střetu individuálního a veřejného zájmu v každém sporu a jejich následné poměřování je ve skutečnosti poměrně moderní heuristika, která redukuje hodnoty, jako jsou mír, bezpečí, solidarita nebo ekologická stabilita na pouhé veřejné zájmy, které může v různé míře označit za své aktuální politická většina. Pokud například ekologickou stabilitu vládní většina nepociťuje jako svůj skutečný zájem a nejedná podle toho, musí jít podle této heuristiky o zájem soukromý. Subjekty pak mohou své soukromé zájmy chránit před soudem, dokáží-li, že na ně ekologický kolaps dopadá dostatečně individualizovaně.


Argumentovat, že žalobci nejsou individuálně dotčení, protože jsou možná ohrožovány a ničeny vzácné celospolečenské statky, ale ne jen jejich statky, je slovy amerického právníka Adriana Vermeuleho „perverzní.” „Je docela perverzní upřít žalobci aktivní legitimaci proto, že se snaží hájit obecné dobro všech občanů; je to přesně ten typ nároku, který by měl mít [u soudů] přednost, a ne být odmítán.” (3) Tady jde ke cti správních soudů, že případy týkající se nouzového stavu nebo právě klimatickou žalobu řešily poměrně rychle.


Argumentace žalovaných je bohužel jedním ze symptomů morálního reduktivismu v českém právu a politice. Rétorika zájmů – individuálních, kolektivních, veřejných – historicky vychází z utilitarismu. Ten usiloval v osvícenském duchu o čistě racionální uchopení společenských věd. Jeho princip užitku říká, že „dobré“ je to, co maximalizuje potěší a minimalizuje bolest. Co je pro člověka dobré, to je v jeho zájmu. „Společnost je fiktivní těleso, jehož konstitujícími součástmi jsou jednotlivci. Co je tedy zájmem společnosti? Agregát zájmů všech jednotlivců, kteří ji tvoří,“ mínil Bentham. (4) Odpověď na otázku, zda existuje nějaké právo, závisí na tom, jestli je uznání takového práva v souladu s politickými cíli společenství vedoucími k vyššímu agregátnímu užitku. Ronald Dworkin a další liberálové ve 20. století namítali, že brát práva vážně jako principy morálky znamená činit jejich uznání nezávislým na užitku, jaký to má pro všechny členy společnosti. Ale přestože se Dworkinův model principů nakonec uchytil, v jedné věci se neodchýlil od utilitarismu a Hobbesovy politické filozofie, která mu předcházela: politický stav je výsledek neustálých střetů a protínání instancí vůle. Práva jsou nároky, které si vůle jednotlivce dělá kvůli zájmu na vlastním přežití a (dnes bychom řekli) kvalitě života, ať jsou to požadavky na svobodu projevu, soukromí nebo třeba podnikání, zatímco veřejné zájmy jsou agregáty těchto individuálních nároků, zejména v situacích, za kterých tyto nároky nemohou být chráněny nebo rozvíjeny jinak než skrze státní moc. (5) Rozdíl v naší politické teorii je pouze v tom, že právům udělujeme normativní prioritu.


A tak není divu, že ochrana práv pojící se s ochranou něčeho sdíleného, jako je klima, vyvolává mezi právníky zmatení. Z našeho slovníku se úplně vytratil pojem společného dobra. Společné (někdy obecné) dobro je specifické tím, že jej nelze rozdělit mezi jednotlivce, není jen souhrnem všech zájmů jednotlivců, ale jedním (neoddělitelným) celkem, ze kterého nelze nikoho vyloučit. (6) V ekonomii je mu nejblíže pojem „veřejný statek”, ale na rozdíl od něj je společné dobro neměnné v místě a neměnné v čase. V českém právu se tu a tam vyskytne pojem „obecný zájem”, který je pak kladen do protikladu k zájmu veřejnému, nikdo si však s touto dichotomií nikdy příliš nelámal hlavu, protože je od počátku založena na lichém předpokladu, že může existovat něco jako nejnižší společný jmenovatel všech vůlí ve státě ve smyslu Rousseauvské obecné vůle (Volonté générale). Ne, něco jako společné dobro v našem diskurzu jednoduše chybí, právo coby podíl každého člověka na společném dobru jakbysmet. Zůstávají jen egocentrická subjektivní práva a veřejné zájmy, kdy v lepším případě to první tvoří to druhé, v horším případě stojí obě kategorie ve věčném střetu. A než se ozvou kritici liberální politické teorie, připomeňme, že liberalismus takový nebyl vždycky. Ostatně i John Locke, oslavovaný to otec liberalismu a zastánce myšlenky, že stát by měl především chránit přirozená práva na život, zdraví a majetek, chápal garanci přirozených práv jako nejlepší cestu ke společnému dobru (public good), podle něj nejvyššímu zákonu ve státě - „Salus populi suprema lex.” (7) 


Takový je význam slov vytesaných na štítu budovy, kam ministři nosí své tisky k prohlasování. Rozum, ne vůle, společné dobro, ne „společenská vůle”, mají vést státní orgány ke změně jeho klimatické politiky. Proto není žaloba na nezákonný zásah spočívající v nepřijetí konkrétních a účinných opatření na ochranu práv žalobců o nic političtější než žaloba proti opatření, kterým by se například bez náhrady zrušila státní pomoc v hmotné nouzi. Není to věc skupinových zájmů, není to věc názoru, je to žádost o soudní ochranu před jednáním, které umožňuje ničení některých z nejcennějších darů, které společně sdílíme a které je úkolem státu chránit (čl. 7 Ústavy). Je na Nejvyššímu správním soudu, aby nyní s ohledem na závazky státu přehodnotil dostatečnost cílů a opatření, které mají žalovaní na stole. Pokud se ale právníci moderního liberálně-demokratického státu hodlají vyhýbat soudnímu přezkumu přiměřenosti opatření schováváním se za aktivní legitimaci žalobců, možná by se měli zamyslet nad tím, jaký dojem na občany to vytváří…


Martin Abel


(1) V replice před MS Praha to právníci MŽP netvrdili a možná reagují na odstavec 197 rozsudku MS Praha, který actio popularis zmiňuje. Až se známý termín z římského práva naučí správně psát, mohou se právnici naučit i jeho obsah, který správně shrnuje 14. senát jako „žalobu na ochranu práv třetích osob (actio popularis).”

(2) Stoicescu proti Rumunsku (č. 9718/03, rozsudek ze dne 26. 7. 2011, odst. 59); viz také rozsudek Di Sarno proti Itálii, č. 30765/08, ze dne 10. 1. 2012), rozsudek Nejvyšší soudu Nizozemska ve věci Urgenda (odst. 5.3.1 rozsudku), rozsudek Správního soudu v Berlíně ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 10 K 412/18, bod 73.

(3) Adrian Vermeule, Common Good Constitutionalism (Polity Press, 2022) 176.

(4) Jeremy Bentham, A Fragment on Government and An Introduction to the Principles of Morals and Legislation, ed. Wildrif Harrison (Oxford, 1960) 126.

(5) Theodore M. Benditt, The Public Interest, Philosophy & Public Affairs, 1973, roč. 2, č. 3.

(6) Jiří Baroš, ‘Krize liberální demokracie a pojem společného dobra’, Studia theologica, 2018, roč. 20, č. 2.

(7) John Locke, Second Treatise of Government, 1689, § 159.

Celý příspěvek

16 června 2022

Martin Abel: Nad včerejším úspěchem klimatické žaloby

Městský soud v Praze vyhlásil ve středu 15. června 2022 průlomový rozsudek. V senátu složeném ze soudců Jana Kratochvíla, Štěpána Výborného a předsedkyně Karly Cháberové vyhověl našemu spolku a několika dalším žalobcům a rozhodl o nezákonnosti zásahu do našich práv nečinností státu v otázce mitigace klimatické změny. Navázal tak na obdobná recentní rozhodnutí v Německu (Neubauer et al. proti Vládě Německa), Nizozemsku (Urgenda Foundation proti Vládě Nizozemska) nebo Irsku (Friends of the Irish Environment proti Vládě Irska a ostatním). Část žaloby soud zamítl a část odmítl. Cílem tohoto blog postu je krátce seznámit zdejší právnickou komunitu s tímto pro některé překvapivým rozhodnutím v rozsahu, který odpovídá krátkém časovému rámci, v jakém byl blog post napsán. Nutno předeslat, že budu vycházet z ústně vyhlášeného výroku a jeho stručného odůvodnění (účastníci řízení požádali o ústní jednání ve věci). Písemné vyhotovení rozsudku k dispozici dosud není a jeho podrobnou analýzu ponechám jiným.
Celý příspěvek

02 června 2022

Kateřina Šimáčková: Roční placená soudcovská stáž na ESLP

Právnická práce v týmu Evropského soudu pro lidská práva je velmi inspirativní a motivující – poznáváte právní problémy své vlastní země, ale též různé způsoby přemýšlení o právu. Již druhý rok však ani jedna osoba z české justice neprojevila zájem přihlásit se na roční placenou stáž u Evropského soudu pro lidská práva, kterou vypisuje The European Judicial Training Network, což mi připadá jako škoda – škoda pro toho konkrétního jednotlivce, kterému tato možnost utekla, pro Evropský soud pro lidská práva, ale též pro českou justici jako celek nebo pro konkrétní soud či senát, v němž bude stážista po svém návratu pracovat.

Celý příspěvek

26 května 2022

Právnické podcasty?

Existují nějaké dobré právnické podcasty v češtině? S ohledem na pokračující rozmach tohoto média by snad nějaké měly existovat. V anketě Podcast roku asi žádný neuspěje, ale právnické podcasty ani v podstatě neexistují nebo jsem je nenašel; snad Politici mezi paragrafy, TrestOnline nebo Čekání na prezidenta?

Celý příspěvek

17 května 2022

Vyloučení ruských a běloruských sportovců z mezinárodních soutěží: nezbytná reakce na válku, nebo diskriminace a kolektivní vina?

Ruská invaze na Ukrajinu vyvolala reakce v mnoha oblastech společenského života, sport nevyjímaje. Mezinárodní sportovní organizace v zásadě vymazaly Rusko a jeho strategického partnera Bělorusko ze světové sportovní mapy. Zbavily je práva na organizaci mezinárodních sportovních soutěží a pozastavily členství jejich sportovních organizací, týmů a klubů. Většina z nich zároveň neumožňuje ruským a běloruským sportovcům startovat v jejich soutěžích, a to ani jako neutrálním. Tím se sportovní organizace primárně snaží chránit integritu sportu a bezpečnost sportovců. Zároveň doufají, že přispějí k míru tím, že přimějí Rusko ukončit válečný konflikt, aby se mohlo vrátit na mezinárodní sportovní scénu. Je to nezbytná reakce na válku, nebo nepřípustná diskriminace na základě státní příslušnosti a kolektivní vina?

Celý příspěvek

10 dubna 2022

K nálezu (menšiny) Ústavního soudu o mužích a ženách

„Na území České republiky se lidé dělí na ženy a muže,“ konstatoval Ústavní soud („ÚS“) ve svém plenárním nálezu (Pl. ÚS 2/20) ze dne 31. března 2022. „Existenci mužů a žen bere na vědomí i ústavní pořádek. […] Je-li tedy ústavně akceptováno, a dokonce ústavním pořádkem předvídáno, že se lidé dělí na muže a ženy a že toto dělení má a má mít určité právní či praktické dopady […], pak se jeví logické, že stát zároveň informaci o pohlaví, tedy o tom, zda je člověk mužem, nebo ženou, v určité formě zaznamenává.“ Těmito výroky ÚS zamítl argumentaci nebinární osoby, která ve své ústavní stížnosti proti rozsudku NSS současně iniciovala ústavní přezkum tří zákonných ustanovení.


Celý příspěvek

08 dubna 2022

Jiří Novák: Resuscitatio blogus aneb jak si na Tinderu vybrat patnáctku

Letí to. Rok se s rokem sešel, pár vln pandemie přešlo, a ač se to nezdá, už je zase čas na nový blogpost. Nevkusně šokující (či šokovaně nevkusný) nadpis dává tušit, že to bude to pravé.

Celý příspěvek

08 dubna 2021

Langášek, Simon, Šimáčková: Odpovědi kandidátů na pozici nového soudce či soudkyně ESLP za Českou republiku

V listopadu letošního roku vystřídá v devítiletém mandátu současného českého soudce u Evropského soudu pro lidská práva Aleše Pejchala nový nástupce či nástupkyně. Z vnitrostátního výběrového řízení, organizovaného Ministerstvem spravedlnosti, vzešla (v abecedním pořadí) jména těchto tří kandidátů: Tomáš Langášek, Pavel Simon a Kateřina Šimáčková.

Odpovědi tří kandidátů na 10 otázek ohledně jejich případného působení ve Štrasburku připravili Jan Lhotský a jeho tým v Bulletinu lidských práv. Jaké jsou názory kandidátů na činnost štrasburského soudu a jak by k ní chtěli přispět?
Celý příspěvek

14 listopadu 2020

Bílá hora očima ekonoma

Před 400 lety české stavy prohrály povstání proti králi a nastolený režim „stabilizoval společnost“ na další čtvrt tisíciletí. Pohled na pobělohorský režim, jaký jsme dostali ze školních lavic, dnes neobstojí. Zde nabízím pohled očima své profese, institucionální ekonomie. Ta zkoumá zejména, jak pravidla hry ve společnosti – politický a právní systém - ovlivňují ekonomickou výkonnost. Závěr bude až překvapivě jednoznačný: pobělohorský režim byl ještě horší, než nám ve škole tvrdili.

Celý příspěvek

22 srpna 2020

Nález Ústavního soudu k lex Babiš: hospodářská soutěž jako ústavní hodnota


Jeden postřeh k únorovému nálezu Pl. ÚS 4/17. Ústavní soud jím zamítl návrh prezidenta republiky a skupiny poslanců na zrušení některých částí zákona o střetu zájmů. Zajímavé je, že ačkoliv se soud celkem konvenčně přihlásil k "ekonomické neutralitě" ústavního pořádku, na mnoha místech odůvodnění nálezu přece jen klade výrazný akcent na regulatorní funkci úpravy střetu zájmů v zajišťování volné hospodářské soutěže a v její interakci se soutěží politickou. Mimoděk tak svým způsobem povyšuje imperativ nekoncentrované ekonomicko(-politické) soutěže a představy o ekonomickém liberalismu (!) až někam mezi ústavní principy podpírající demokratický právní stát.
Celý příspěvek