17 května 2022

Vyloučení ruských a běloruských sportovců z mezinárodních soutěží: nezbytná reakce na válku, nebo diskriminace a kolektivní vina?

Ruská invaze na Ukrajinu vyvolala reakce v mnoha oblastech společenského života, sport nevyjímaje. Mezinárodní sportovní organizace v zásadě vymazaly Rusko a jeho strategického partnera Bělorusko ze světové sportovní mapy. Zbavily je práva na organizaci mezinárodních sportovních soutěží a pozastavily členství jejich sportovních organizací, týmů a klubů. Většina z nich zároveň neumožňuje ruským a běloruským sportovcům startovat v jejich soutěžích, a to ani jako neutrálním. Tím se sportovní organizace primárně snaží chránit integritu sportu a bezpečnost sportovců. Zároveň doufají, že přispějí k míru tím, že přimějí Rusko ukončit válečný konflikt, aby se mohlo vrátit na mezinárodní sportovní scénu. Je to nezbytná reakce na válku, nebo nepřípustná diskriminace na základě státní příslušnosti a kolektivní vina?


Válka je hrozná a je třeba využít všechny přiměřené prostředky k tomu, aby brzy skončila. Proto jsem rád, že se sportovní organizace neschovávají za proklamovanou politickou neutralitu (Olympijská charta, základní princip č. 5, s. 10), ale snaží se využít jim dostupné prostředky, aby přispěly k obnovení míru. Jejich aktivity v tomto ohledu přehledně shrnují například Johan Lindholm nebo Daniela Heerdt a Guido Battaglia. Mezinárodní sportovní organizace zakládají svá rozhodnutí na porušení svých stanov a dalších vnitřních předpisů, zejména etických pravidel. Někdy jim však právní základ pro taková rozhodnutí chybí. Jejich rozhodnutí může zároveň přezkoumat Rozhodčí soud pro sport, který dle posledních informací řeší 10 případů suspendace ruských týmů, klubů a sportovců. Tento příspěvek se však nezaměřuje primárně na procesní stránku věci. Jeho cílem je otevřít odbornou diskusi o podstatě rozhodnutí mezinárodních sportovních organizací, zejména vůči individuálním sportovcům. Jak zajistit soužití ruských a běloruských sportovců se zbytkem (sportovního) světa? 

 

Ruská federace a Běloruská republika porušují mezinárodní právo i své další závazky takovým způsobem, že by neměly mít možnost využívat mezinárodní sportovní scénu k další propagaci jejich nacionalismu. Proto souhlasím s tím, že se v Rusku nemají konat mezinárodní sportovní akce a ruské a běloruské národní týmy a kluby se nemají účastnit mezinárodních sportovních soutěží. Je však přiměřené neumožňovat účast individuálních sportovců z Ruska nebo Běloruska v mezinárodních soutěžích, a to ani jako neutrálních? Někteří ruští a běloruští sportovci aktivně podporují své politické představitele a jejich válečné aktivity. Na druhou stranu mnoho ruských a běloruských sportovců za válku nemůže a nepodporuje ji. Přesto však mnoho mezinárodních sportovních organizací následuje doporučení Mezinárodního olympijského výboru (MOV) a neumožňuje start nikomu s ruským a běloruským pasem. Zároveň se k nim přidávají i mnozí soukromí organizátoři sportovních soutěží, jako londýnský All England Lawn Tennis Club organizující Wimbledon. Je vhodné a nezbytné, že sportovci nesou odpovědnost za jednání jejich států?

 

Mír, integrita sportu a bezpečnost sportovců versus zákaz diskriminace a kolektivní viny


V rámci řešení tohoto dilematu se střetává několik obecných právních principů a práv a zájmů mezinárodních sportovních organizací i individuálních sportovců. Mezinárodní sportovní organizace argumentují integritou jejich soutěží a bezpečností ruských a běloruských sportovců, kterou by v aktuální geopolitické situaci nebyly schopné garantovat. MOV se nejčastěji odvolává na mír s odkazem na základní princip olympismu č. 2 (Olympijská charta, s. 10). Podle něho je cílem olympismu „zapojit sport do služby harmonického rozvoje lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti.“ Mír jako hlavní legitimní cíl akcí MOV uvedl i jeho předseda Thomas Bach v dopise nazvaném „Dejme míru šanci“, který 11. března 2022 adresoval všem národním olympijským výborům: „Naší hlavní zásadou je mír. Tímto posláním nás pověřil náš zakladatel Pierre de Coubertin.“ Na jedné straně tedy stojí mír, integrita sportu a bezpečnost sportovců.

 

Na druhé straně stojí další základní principy práva i olympismu, konkrétně zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti a související zákaz kolektivní viny. Olympijská charta stanoví, že provozování sportu je lidským právem a každý jednotlivec musí mít možnost provozovat sport a požívat práv dle Olympijské charty „bez jakékoli diskriminace“ (Olympijská charta, základní principy olympismu č. 4 a 6, s. 10). Thomas Bach napsal, že invaze na Ukrajinu nezměnila hodnoty olympijského hnutí, včetně „nediskriminace ve sportu z jakéhokoliv důvodu.“ S tím souvisí i zákaz kolektivní viny, podle kterého by sportovci neměli být trestáni pouze na základě určitého kolektivního znaku, v tomto případě státní příslušnosti. Přesto většina mezinárodních sportovních organizací svými zákazy pro ruské a běloruské sportovce navazuje na vyloučení sportovců z Jihoafrické republiky kvůli apartheidu nebo těch z bývalé Jugoslávie kvůli válce na Balkánu. Neumožňují tak start ruských a běloruských sportovců kvůli válečné agresi jejich států, a to ani jako neutrálních bez přímé vazby na stát. Je takový přístup odůvodněný mírem, integritou sportu a bezpečností sportovců? Nebo jde o diskriminaci a kolektivní vinu? 

 

Domnívám se, že aktuální situace vyžaduje zákaz startu Ruska a Běloruska jako států a propagace jejich státních symbolů. Proto je podle mě v pořádku, že nestartují ruské a běloruské národní reprezentace, neužívají se jejich názvy, nezobrazují vlajky a nehrají hymny. Hraniční, ale stále ještě odůvodněný, je podle mého názoru i zákaz startu ruských klubů a týmů, které jsou teritoriálně, finančně nebo jinak spojeny s Ruskem a Běloruskem. Příkladem jde Unie evropských fotbalových asociací, která dočasně suspendovala ze svých soutěží všechny ruské a běloruské národní týmy i kluby. Jejich hráči hrají pouze domácí soutěže, případně využili smluvních klauzulí a hledají si angažmá jinde, což je nezbytná daň za příslušnost k ruskému nebo běloruskému klubu. V rámci individuálních sportů Mezinárodní cyklistická unie suspendovala všechny ruské a běloruské týmy, které uvolnili jezdce pro závodění v jiných týmech (existuje však, byť výjimečně, i opačný přístup: Odvolací komise Evropské unie stolního tenisu rozhodla, že vyřazení ruských klubů bylo nelegální, jelikož na kluby by se nemělo pohlížet jako na zástupce jejich zemí). Ještě přísnější jsou některé národní sportovní svazy. Finští a švédští hokejisté, kteří hrají v Rusku, nedostanou pozvánku do národního týmu

 

Vyloučit, nebo nevyloučit neutrální sportovce z Ruska a Běloruska? 


Je přiměřené zároveň neumožnit účast ani neutrálním individuálním sportovcům jenom proto, že mají ruský nebo běloruský pas? Mezinárodní sportovní organizace argumentují, že sport není víc než lidské životy, a proto je takové reakce na válku nezbytná. Vnímají ruské nebo běloruské sportovce jako reklamu svých zemí, i když nebudou nosit národní dres. Vyloučení všech ruských a běloruských sportovců podporuje ekonomické a další sankce tím, že znemožňuje Rusku a Bělorusku využívat sportovní úspěchy k sebepropagaci. Odměny ruských a běloruských sportovců zároveň částečně proudí do jejich zemí, které z nich financují válku.  Mezinárodní sportovní organizace argumentují i tím, že někteří ruští nebo běloruští sportovci podporují válku, například zobrazením písmene Z nebo účastí na státních akcích podporujících tamní režim. Zároveň i ti ruští nebo běloruští sportovci, kteří mlčí, mohou s válkou sympatizovat, jen se chtějí vyhnout kontroverzím. Vyloučením všech ruských nebo běloruských sportovců zároveň mezinárodní sportovní organizace vyjadřují podporu Ukrajině, jejíž sportovci bojují na frontě. Častým argumentem je i ochrana bezpečnosti ruských a běloruských sportovců, kteří by byli při účasti na mezinárodních akcích vystaveni zášti a možnému ohrožení života nebo zdraví. 

 

Z mého pohledu však na křehké misce vah převažují argumenty pro to, aby mezinárodní sportovní organizace umožnily start ruských a běloruských sportovců jako neutrálních. Hlavní roli pro mě hraje rovné zacházení bez ohledu na státní příslušnost, které je nejenom základním principem olympismu, ale především obecnou právní zásadou uznanou právem Evropské unie, Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a dalšími mezinárodními i národními právními řády. Související kolektivní vina je zakázána v mezinárodních i jiných ozbrojených konfliktech podle společného článku 3 Ženevských úmluv a Dodatkového protokolu č. II. Mezinárodní sportovní organizace nejsou stranou ozbrojeného konfliktu, ale vylučováním ruských a běloruských sportovců kolektivní vinu uplatňují a jednají obdobně. I obecné trestání by mělo být založeno na individuální odpovědnosti, nikoliv kolektivní vině.


Individuální ruští nebo běloruští sportovci však nemohou za to, co se děje na Ukrajině. Někteří slavní ruští sportovci se navíc otevřeně staví proti válce, například hokejista Nikita Zadorov nebo moderní pětibojař a olympijský vítěz Alexandr Lesun. Další ruští nebo běloruští sportovci mlčí, možná i proto, že se obávají vězení a nechtějí ohrozit zdraví a život jich samotných nebo jejich rodin. Zároveň se dá říct, že vyloučení ruští nebo běloruští sportovci jsou další oběti války. Jejich hromadné vyloučení také zvyšuje nebezpečí xenofobie vůči státním příslušníkům Ruska a Běloruska. Zároveň tím trpí i úroveň sportu, a tedy i jeho integrita, kterou se mezinárodní sportovní organizace snaží vyloučením ruských a běloruských sportovců chránit. Ti se navíc díky případné účasti na mezinárodních akcích mohou dostat k relevantním informacím o válce, nejen těm, co jim předkládá domácí propaganda. 

 

Přikláním se tedy k tomu, že individuální ruští nebo běloruští sportovci by měli mít právo účastnit se při splnění ostatních podmínek mezinárodních sportovních soutěží jako neutrální. Neměli by reprezentovat Rusko nebo Bělorusko a nosit jejich označení nebo národní dresy. Mohli by se však účastnit mezinárodních sportovních soutěží jako neutrální sportovci, pokud neprojeví aktivní podporu válečné agresi. Nevyžadoval bych po nich jako podmínku účasti, aby podepsali prohlášení nebo jinak veřejně deklarovali nesouhlas s válečnými akty. Za takové jednání by jim v Rusku hrozilo minimálně dlouhé vězení. Neumožnil bych však start těm, kteří aktivně projeví podporu válce. Tím by pravděpodobně porušili nejen normy trestního práva, ale i sportovní pravidla, zejména Etické kodexy mezinárodních sportovních organizací, které by je tak mohly vyloučit. Pokud však aktivní podporu válce neprojeví, nechal bych je závodit. Domnívám se, že takový krok by nepodpořil válku, ale naopak by umožnil soužití osob, které ji nepodporují, se zbytkem světa.


Děkuji Zuzaně Vanýskové a Vojtěchu Bartošovi za komentáře k původnímu textu.


Žádné komentáře: