Dne 25. 4. 2013 vyhověl Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/12 návrhu 11 senátorů na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., jíž se stanovuje výše náhrady nákladů v občanském soudním řízení, a to tím způsobem, že se tato vyhláška ruší dnem vyhlášení rozsudku ve Sbírce zákonů. Dle názoru Ústavního soudu dotčená vyhláška „motivuje věřitele k soudním sporům o bagatelní částky, přičemž jejich ziskem není samotný předmět sporu, ale paušální (a vzhledem k předmětu řízení nepřiměřená) výše odměny právního zastoupení. To vede ke vzniku trhu s bagatelními pohledávkami, během jejichž uplatňování převyšují přiznané náklady ty, které byly skutečně vynaloženy. Přiznané náklady se v důsledku této vyhlášky pravidelně dostávají do hrubého nepoměru k hodnotě sporu, čímž dochází ke stanovení sankce bez zákona, a tedy i ke kolizi s čl. 4 odst. 1 Listiny (povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích). Tato skutečnost, stejně jako rozpor s § 142 odst. 1 o. s. ř., který stanoví jako kritérium přiznání náhrady nákladů řízení účelnost vynaložení těchto nákladů, vedla Ústavní soud k rozhodnutí vyhovět návrhu a přísudkovou vyhlášku zrušit jako celek (odst. 94 a 103 nálezu).
Při čtení celého odůvodnění tohoto nálezu se nelze zbavit dojmu, že soudci Ústavního soudu podlehli tlaku médií a s ním spojeným osobním emocím. Poslední dobou totiž byly médii často popisovány praktiky jisté skupiny „podnikatelů“, kteří vytvářeli nemravně vysoký zisk na náhradách nákladů řízení u vymáhání bagatelních pohledávek. Tomu má tento nový nález zabránit. Články o zjevných nespravedlnostech, kdy malý dluh vzroste o tisíce procent, přirozeně nechávaly chladným málokoho. Čtenáři si po jejich přečtení vybíjeli negativní emoce v diskuzích pod články, politici v diskusních pořadech i podáním návrhu na zrušení dotčené vyhlášky a soudci nyní všechny tyto emoce přetavili na okamžité zrušení vyhlášky. A tím zdánlivým odstraněním jedné nespravedlnosti málem způsobili nespravedlnost jinou a stejně závažnou.
Dle § 71 zákona o Ústavním soudu totiž „(…) pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat.“ Pokud se tedy komukoliv v ČR v poslední době podařilo u soudu úspěšně dovolat spravedlnosti, tak jeho vítězný rozsudek zůstává nedotčen, ale přiznanou částku na náhradu nákladů řízení dle jazykového výkladu § 71 zákona o Ústavním soudu nelze vymáhat. To je velice znepokojivé zjištění, protože vítězné straně na základě tohoto nálezu by neměly být náklady řízení uhrazeny, leda jen jako naturální obligace, tedy jen pokud tak dlužník sám od sebe bude chtít. O dobrovolném uhrazení lze ale v mnoha případech pochybovat, neboť právníci poražené strany by své klienty jistě informovali o právní nevynutitelnosti této části rozsudku.
Tohoto závažného nedostatku ve svém Nálezu si Ústavní soud ex post všiml a nyní se ho snaží odstranit svým Sdělením k účinkům nálezu sp. zn. Pl. ÚS. 25/12, ve kterém vykládá § 71 odst. 2 tím způsobem, že se ta část ustanovení o nevykonatelnosti neuplatní. A to z důvodu, že by uplatnění tohoto ustanovení zasahovalo do základních práv vítězných účastníků řízení, jak již bylo upozorněno výše a tudíž by byla taková aplikace tohoto ustanovení protiústavní. K tomu se však pojí několik zajímavostí.
První zajímavostí je, že toto sdělení ÚS samozřejmě nemá žádné právní účinky. Je to pouze jakási zpráva ostatním soudům, jak mají rozhodovat a že pokud budou rozhodovat jinak a toto jejich odlišné rozhodnutí se dostane až k ÚS, tak že ho s největší pravděpodobností ÚS zruší.
Druhou zajímavostí je, že ve svém sdělení k § 71 Ústavní soud potvrdil platnost přesně té logiky, která dokazuje, že zrušená vyhláška o náhradách nákladů řízení protiústavní nebyla. Ústavní soud totiž také nezpochybňuje ústavnost celého § 71 zákona o ústavním soudu, ale pouze konstatuje, že v určitém okruhu konkrétních případů je protiústavní jen jeho aplikace a tedy v těchto případech se jednoduše neaplikuje. Ústavní soud se zde nepokouší tvrdit, tak jak činí u zrušené vyhlášky, že by možnost protiústavní aplikace § 71 zakládala důvod k úplnému zrušení tohoto ustanovení. Což je dobře, protože v jiných případech, např. týkající se trestního práva, je jeho existence velmi žádaná. Je mi záhadou, proč stejnou logiku neuplatnil ÚS u zrušené vyhlášky.
Neméně zajímavé je, že v konečném důsledku lze za protiústavní označit právě nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS. 25/12. Ústavní soud má přeci při svém rozhodování znát zákony a to zejména když se jedná o zákon o Ústavním soudu. Tedy když ústavní soud tvořil svůj nález, tak ho měl zformulovat tak, aby byl v souladu s českým řádem, tedy aby se dal plně aplikovat. Nicméně jak Ústavní soud nyní přiznává svým sdělením, důsledná aplikace zákona na tento nález vede k závěrům a protiústavnosti takové aplikace. A přeci když nějaký akt veřejné moci vede k protiústavnímu stavu, tak je tento akt protiústavní. Bohužel ani Ústavní soud nemůže své rozsudky rušit, a tak nyní musí tvořit „manuál“ pro soudy v podobě sdělení, jak správně § 71 zákona o ÚS ohnout, aby nedošlo k dalším zásahům do základních práv.
Budiž mu to ale přičteno k dobru, protože se tímto svým, jak se ukazuje nedokonale promyšleným nálezem, zahnal sám do kouta a nyní svým sdělením bojuje ani už ne tak u zachování své cti, jakožto o zachování elementární spravedlnosti pro vítězné účastníky řízení.
Přitom pokud soudci cítili naléhavou potřebu vyhlášku zrušit a chtěli by předejít celému tomuto nešťastnému stavu, tak se stačilo rozhodnout pro derogaci s odkladem tak, aby mělo Ministerstvo spravedlnosti čas přijmout vyhlášku novou, která by již reflektovala výhrady Ústavního soudu a plynule navázala na zrušenou vyhlášku. Pouhým lehkým pozměněním výroku rozsudku by byl tedy celý problém s § 71 vyřešen. Ústavní soud bohužel ve svém nálezu neodůvodňuje, kde se najednou vzala tato potřeba vyhlášku překotně zrušit doslova ze dne na den navíc, když zde tato vyhláška fungovala se změnami více než 12 let.
Paradoxní na celé situaci je, že okamžité zrušení dotčené vyhlášky pravděpodobně nepovede k odstranění kritizovaného jevu, tzn. generování zisku na vymáhání bagatelních pohledávek. Až do vydání nové vyhlášky se náhrada nákladů řízení bude totiž muset vypočítávat podle advokátního tarifu, který ale také samozřejmě náklady paušalizuje. K této skutečnosti vznáší ve svém odlišném stanovisku soudce Vladimír Kůrka řečnickou otázku: „ (…) Doložila většina pléna však, že advokátní tarif nepřináší obdobné, resp. obdobně kritizované důsledky? Nebyly i za jeho účinnosti ‚bagatelní‘ pohledávky … rovněž dobrým ‚byznysem‘?“
Nejsmutnější na celém odůvodnění je, že v něm Ústavní soud de facto „odhalil“ viníka za vznik kritizovaného byznysu, který vedl až ke zrušení vyhlášky. A to na straně soudní moci. Přitom se ale v rozporu s tímto jeho jasným konstatováním snaží prokázat, že za tento stav může zrušená vyhláška. Že za vznik tohoto nečestného podnikání mohou soudci a ne vyhláška Ústavní soud doložil v odst. 104 konstatováním, že vyhláška a zákony poskytují dostatečný prostor pro žádaný výklad, který zamezuje hrubému nepoměru mezi uplatňovanými náklady řízení a skutečnými náklady řízení. Problém ale, jak odhaluje Ústavní soud v odst. 106, tkví v tom, že takové odchýlení od vyhlášky musí být soudcem odůvodněno. A nutnost odůvodňovat odchýlení se od vyhlášky „demotivuje soudce, aby využívali těchto variantních postupů.“ Nejsem si jistý, jestli skutečnost, že se některým soudcům nechce vypracovávat odůvodnění, je dostatečný důvod pro zrušení vyhlášky.
Z výše uvedeného jasně plyne, že dotyčná vyhláška v kontextu s českým právním řádem protiústavní postup nevynucuje ba ani neukládá. Současná právní úprava naopak dává soudcům dostatečné nástroje k tomu, aby ke kritizovaným nespravedlnostem nedocházelo. Konkrétně § 150 o. s. ř. říká: „Soudce dále může v konkrétní věci přihlédnout k důvodům hodným zvláštního zřetele.“ Dokonce i sám Ústavní soud přiznává, že „judikatura, včetně judikatury Ústavního soudu, poskytuje relativně široké pole možností pro rozhodování.“ Takže protiústavnost musí nutně spočívat jen v konkrétní aplikaci vyhlášky, tzn. konkrétním rozsudku. Právní řád ale nutně protiústavní aplikaci vyhlášky nevyžaduje. Vyhlášku v kontextu občanského soudního řádu musíme, jak vyplynulo z výše uvedeného, za protiústavní označit teprve ve chvíli, kdy si připustíme, že soudci obecně nejsou schopni posoudit, zda náhrady, které ve sporech přiznávají, jsou adekvátní náročnosti sporu – tedy zda přiznávají náklady potřebné k účelnému uplatnění práva. Pokud by některý soudce přiznal náhrady vyšší, jak jsme v poslední době médii upozorňováni, tak by bylo poté na místě zrušit jeho nespravedlivý rozsudek, ale ne snad celou vyhlášku, když je drtivá většina přiznaných nákladů řízení dle této vyhlášky v pořádku a protiústavní aplikaci nevynucuje.
V návaznosti na pojem účelně vynaložených nákladů ještě upozorním na odst. 105, kde Ústavní soud dovozuje, že se „vyhláška příčí zákonu – občanskému soudnímu řádu, podle něhož se přiznávají náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (ust. 142 odst. 1 o. s. ř.). Toto konstatování totiž není prosté kontroverzí, neboť tento bod komentuje ve svém odlišném stanovisku soudce Kůrka, který upozorňuje na skutečnost, že toto ustanovení „míří zcela jinam, neboť stanoví primárně kritérium, jež určuje, kdo hradí náklady řízení a komu.“ Účelné náklady jsou poté dle jeho názoru v kontextu tohoto zákona všechny ty, jež mají oporu v právním předpisu. Pokud ale přistoupíme na výklad většiny pléna, že pojem účelné náklady jsou ty, které strana sporu skutečně vynaložila, tak stejně můžeme učinit závěr, že toto ustanovení naopak ústavní konformitu zrušené vyhlášky jen podtrhuje. A to z důvodu, že pokud soudce rozhoduje v souladu s českým právním řádem, tedy i § 142 odst. 1 o. s. ř., tak se od vyhlášky v případě, že hrozí přiznání neadekvátní výše náhrady nákladů řízení, odchýlit musí skrze aplikaci § 150 o. s. ř. Tím se zároveň protiústavnost vyhlášky i protiústavnost její aplikace vyloučí.
Na závěr bych ještě zmínil, že nad rámec tohoto článku soudce Kůrka v odlišném stanovisku např. upozorňuje, že Ústavní soud v tomto nálezu rezignoval na uplatnění vlastních přezkumných standardů, jmenovitě testu tří kroků (účelnosti, přiměřenosti a proporcionality). Ústavní soud tedy dle mého názoru zrušil vyhlášku Ministerstva spravedlnosti ne kvůli tomu, že by byla ve své podstatě protiústavní, ale jen kvůli tomu, že někteří soudci a jen v některých konkrétních případech nepostupovali ústavně konformním způsobem. Na Právnické fakultě UK jsem se v hodinách ústavního práva dozvěděl, že pokud lze právní předpis vykládat ústavně konformním způsobem, tak by ze zásady neměl být zrušen jako protiústavní. Nemyslím si, že v tomto případě dochází k tak zjevné a silné protiústavnosti, aby nejméně invazivní nebo dokonce jediná možná náprava spočívala v okamžitém zrušení vyhlášky. A to vzhledem ke skutečnosti, že její protiústavnost se projevuje jen u určení náhrad nákladů u bagatelních částek, což tvoří pouze jednu malou část celé soudní agendy, u ostatních sporů je výpočet dle zrušené vyhlášky v pořádku. Navíc právní řád dává dostatečný prostor pro to, aby v případech, kdy by uplatnění vyhlášky bylo nespravedlivé, nebyla vyhláška soudem aplikována. V tomto konkrétním případě tedy soud již zmíněnou zásadu obrátil následovně: Jestliže lze právní předpis vyložit protiústavním způsobem, je nezbytné takový předpis zrušit. Každý si ale může zkusit odpovědět sám, kolik předpisů protiústavní aplikaci nepřipouští ...
Celý příspěvek
