Another Good Idea from Cambridge: funkční LLM, pohádka o třech dějstvích
„Ovšem studium není věc snadná. Řekl bych, že je přímo nelehká.“
LLM! Zaklínadlo, které je pro zavedené univerzity příjemnou příjmovou položkou a pro nově se emancipující právnické školy mokrým snem. Jak přesvědčit potenciální uchazeče a pracovní trh, že jde stále o plnohodnotné studium? Jak zabránit, aby nezdegenerovalo jako v případě manažerského programu MBA? Jak si s tím poradili v Cambridge? A co na to Jan Opletal?
Vytvořit atraktivní postgraduální program tak, aby vydělal, ale přitom se pořád dal ještě nazvat prezenčním vysokoškolským studiem je pro univerzity opravdový oříšek. A ne jeden, hned několik jich musela Cambridge rozlousknout, než vyjela s kůží na trh. Úspěšně?
Oříšek č. 1: efektivita
a tradice proti stádu
Univerzity v Anglii jsou stále veřejnými vysokými školami.
Na jak dlouho? V říjnu 2012 Cambridge vydala své
první dluhopisy...
|
V Cambridge ale při
utváření postgraduálních programů působil i jiný faktor, tj. železná košile
tradiční výuky pregraduálních studentů, která je založená primárně na
individuálním přístupu v rámci tzv. „supervisions“, tedy metody výuky jeden na
jednoho nebo ve skupinkách max. 3 studentů. Na Oxfordu je tradiční pregraduální
výuka podobná, jen se supervizím říká „tutorials“, což dalo vzniknout vtipu, že
zatímco šikovným cambridžským studentům stačí dohled, „Oxonians“ potřebují
poručníka.
Tutoriály mají vůbec
zajímavou historii, vznikly na konci středověku nebo v raném novověku jako
by-produkt porušování univerzitních a kolejních statutů. Podle nich měl totiž
každý „Fellow“, tedy seniorní člen koleje, na starosti dva až tři pregraduální
studenty. Pečoval o jejich studium, i styl života a vlastně spolu trávili
veškerý univerzitní čas. Fellows se ale časem začali flákat a tak čistě z pragmatických
důvodů se výuky osiřelých studentů chopili jen někteří Fellows, kteří si za extra
práci nechali od studentů platit. Byť to nebyla oficiální kolejní pozice,
říkalo se jim „tutors“ (odtud „tuition fee“). Těm ještě pomáhali „assistant
tutors“ a „lecturers“. Dokud se na univerzitě učily jen klasická studia a
matematika, systém fungoval, protože každý fellow, pokud se chtěl do tutoriální
výuky zapojit, byl schopný tyto základní předměty vyučovat. S diverzifikací studia
a zejména s rozvojem přírodních věd, které vyžadovaly drahé laboratoře a vybavení,
ale došlo postupně k centralizaci vyučování pod křídly univerzitních
profesorů a jejich týmů, dnes tedy univerzitních fakult a departmentů. V moderním
hávu tutoriál, na Cambridge supervision, vypadá tak, že studenti před každou
seancí pošlou svému kolejnímu tutorovi zpracovanou esej na dané téma a diskuze
je pak vlastně detailní zpětnou vazbou k předloženému dílu. Je jasné, že
postgraduální studijní program s více než stovkou studentů nebylo možné
budovat na stejném základě. Zatímco
oxfordská obdoba LLM - program MJur/BCL formálně tutoriály podržel (ovšem zřejmě
nikoliv individuální, nýbrž pro malé skupiny studentů), Cambridge supervisions
vesměs nahradila vyučováním v malých skupinách, jejichž velikost se ovšem
oxfordskému tutoriálu většinou blíží. Navíc, pokud si student zvolí místo
vykonání zkoušky z určitého předmětu možnost napsat diplomovou práci
(okolo 18,000 slov), dostane k dobru několik hodin pravého supervision,
tedy jeden na jednoho. Mezi přispěvovateli tohoto blogu je řada Oxoniánů, tak
by mě osobně zajímalo, jak je to s těmi tutoriály v rámci MJur doopravdy.
Těším se na vaše komentáře!
Cambridge taky dost
spoléhá na svůj brand (jistě jste si všimli, jak se ho snažím podsouvat
v záhlaví každého postu). Na druhou stranu je třeba ocenit, že přestože by
si sebevědomá univerzita mohla dovolit kleštit postgraduální programy ještě víc,
snaží se tak nečinit. Určitou zásluhu na tom má i profesorka Catherine Barnard,
která byla do loňského roku ředitelkou programu LLM a dle některých zdrojů se
právě ona zasloužila o to, že zbytky „supervisions“ a další formy individuální
výuky ještě nezmizely úplně. Bohužel byla tento rok vystřídána jinou dámou, a
proto se v dalších letech očekává více či méně výrazný posun
v organizaci programu LLM směrem ke stádnosti. Určitým Cimrmanovským
úkrokem stranou bylo vytvoření nového postgraduálního programu MCL (Master of
Corporate Law), za jehož absolvování se uděluje stejně znějící titul, údajně
první zcela nově vytvořená akademická hodnost na Cambridge v posledních dvou
stoletích. Je dost drahý (kolem £ 20 tis. shodně pro domácí, EU i overseas
studenty), ale zato jej navštěvuje jen cca 20 lidí sakumprásk. Obava, že časem
LLM skončí úplnou degenerací, jako současný masový a přitom na britské poměry
extrémně drahý program MBA na cambridžské Judge Business School, je tedy bohužel oprávněná.
Oříšek č. 2: dotace
výuky versus samostudium
Obecné informace k programu
LLM na Cambridge lze nalézt zde.
Zevrubně to vypadá tak, že aby univerzita udělila titul Master of Law, student musí
ve velikonočním trimestru složit zkoušku ze čtyř předmětů (papers), které si
volí z poměrně atraktivního seznamu asi 40 různorodých tematických okruhů.
Písemnou tříhodinovou examinaci lze také nahradit napsáním výše zmíněné diplomové
práce (thesis) v rozsahu 18.000 slov, která sebou také nese bonus několika
hodin supervision nad dílčími výsledky tvorby, a to klidně i od některé z profesorských
celebrit, pokud ji student výběrem zajímavého tématu dokáže jako supervizora zlákat.
Navíc si nelze představit lepší a důkladnější předehru ke studiu Ph.D.
Pokud vám tyto židle připomínají první třídu ZŠ, vězte, že právě tak je pociťuje i studentská zadnice |
Poměrně kontroverzní je
nízká dotace vyučovacích hodin. Čistý čas strávený na standardních přednáškách
a seminářích činí týdně přesně 8 hodin a spolu s občasnými supervisions či
vyučováním v malých skupinách týdně student víc než 12 hodin ve škole
nestráví. Fakulta sice předpokládá, že studenti využívají pestrou nabídku
obědových seminářů a večerních přednášek z úst zajímavých hostů, ale i tak je důraz kladený hlavně
na samostudium a přípravu na supervisions pro zpětnou vazbu. Předepsaná
literatura a judikatura dosahuje na každý seminář i 500 stran což nutí studenty
učit se černému umění selekce a skimmingu. Pro ulehčení břemena čtení se
spontánně zakládají study groups a někdy se studenti neostýchají ani sdílet
výpisky z předepsané literatury (rozhodně tu panuje spíš kooperativní
atmosféra, oproti dravé soutěži třeba na Harvardu, jak psala Daniela Ratajová).
Každý předmět (paper) se pak liší svou formou. Masivní předměty (přes 50
studentů) se učí formou přednášek a potom malých studijních skupin, které vedou
Ph.D. studenti nebo post-docové. Jiné předměty jsou komornějšího rázu (5-10
studentů) a většinou jsou právě díky prostoru k diskuzi nad načtenou
literaturou nejzajímavější. A hlavně tam lze při rozvážném výběru narazit na
skutečné učitelské skvosty. Setkal jsem se i s tutorem, který nás
překvapil slovy: „Vy mi řekněte, o čem si tu budeme povídat.“ Vyklubal se
z toho úžasný seminář o metafyzice evropského práva a obecně o
problematice přístupu ke spravedlnosti. Každý paper provází psaní esejí, které
jsou individuálně hodnocené nejen známkou, ale i tou zpětnou vazbou.
Zajímavé je, že zatímco
dotace výuky kupříkladu na masovém programu MBA značně převyšuje čas
k samostudiu (tuším, že mají přednášky i v sobotu), neznamená to
nutně, že se studenti více naučí. Naopak, vzhledem k tomu, že si
organizátoři MBA dobře uvědomují, že networking je pro již zkušenější manažery
tou hlavní prioritou, vycházejí tím vstříc vytvářením prostředí pro aktivní
setkávání a brainstorming. Stinnou stránkou LLM přístupu je, že velký důraz na
samostudium a také výzkumná práce v případě psaní thesis může vést
k poměrně značné izolaci studenta, jenž se pak začne podobat Ph.D. zombiím
stále ťukajícím do počítače kdesi v podzemí. Nízká dotace výuky také
souvisí s tím, jak celkově život v Cambridge funguje. Mýlil by se ten,
kdo čekal studium jako prioritu č. 1! Ale o tom víc v dalším příspěvku.
Milým bonusem od právnické
fakulty v Cambridge je luxusní servis v posledně zmiňované Squire Law
Library, která vyčlenila zvláštní sekci pro LLM studenty obsahující ve speciálních
boxech jen a pouze předepsané monografie a odborné články, pokud jsou k sehnání
na internetu jen s obtížemi. Nejprve se nažhavený student nad takovou berličkou
pousměje, později však v LLM sekci tráví celé mládí. Orientaci na
přednáškách a seminářích také usnadňuje Handout Office, kam všichni učitelé dodávají
před vyučování kompletní osnovy, slidy či poznámky a sympatická asistentka je
pro všechny rozmnoží. Nepříliš ekologické, zato velmi pohodlné.
Oříšek č. 3: Mixáž
studentstva
Byť mi Michal Bobek vysekl poklonu coby mladé jinoprávní
ještěrce, v Cambridge se Čechoslovák nemůže zbavit pocitu, že je strašidelně
starý. Tedy zejména, když se večer vypraví do báru s anglickými studenty.
Ti totiž na studium LLM a další postgraduální programy napříč obory vyplují
většinou hned po dokončení tříletého bakaláře, tedy kolem své jednadvacítky.
Sem tam se objeví i zázraky typu třiadvacetiletého držitele Ph.D. ze Švýcarska,
(a historie oplývá dalšími pikantériemi, např. Jeremy Bentham byl poslán na
Oxford ve svých 12 letech…) ale jinak jsou z anglofonního světa studenti nejmladší.
Opačným extrémem jsou zástupci krajin, kde se právo studuje povinně delší dobu
a zejména právníci z Německa, kteří často před nástupem na LLM završili celé
kolečko v systému Rechtsreferendare, tedy praxi u advokátů, na soudech a vůbec
všude možně před druhou Staatsexamen.
Byť studentský mix není žádný oříšek k rozlousknutí
ale prostá realita, nelze přehlédnout, že věková i národní pestrost studentů se
promítá nejen do výdrže v hospodě, nýbrž i do fungování přednášek a
seminářů. A na tomto místě je třeba vyvrátit jeden mýtus – mýtus
angloamerického studenta. Alespoň z mé zkušenosti, i z povídání
spolužáků z jiných oblastí právního studia, vyplývá, že paradoxně
studenti, kteří si na Cambridge odskočili ze studií JD na Harvardu nebo
Yale (mají mezi sebou zvláštní výměnné programy) nebo jsou absolventi Oxbridge
a dalších místních univerzit, jsou relativně pasivní. Pasivní ve smyslu
interakce na seminářích, propracovanosti argumentů v diskuzích a kvalitě
pokládaných otázek. Proč? Protože semináře naprosto suverénně ovládají Němci. Nejen
počtem hlav (některé skupiny by mohly do němčiny přepnout rovnou), ale především
kvalitou. Semináře tak někdy připomínají vtip, že právnická fakulta není od
toho, aby se tam člověk něco naučil, nýbrž aby tam zazářil, protože občas
pochybuju, že spolužáci dokážou přítomným Germánům dodat potřebný challenge. A
pokud jej dodá učitel, ostatní přestávají tušit, o čem se dotyční baví (zažil
jsem několik neformálních setkání, kde se ostatním musel obsah semináře ještě
jednou polopatě převyprávět). Hned jsem si vzpomněl na prof. Alana Dershowitze,
který kdysi na pražské fakultě opěvoval metodu platónského dialogu, kterou se
spolu s Robertem Nozickem a dalšími snaží vyučovat právnické elévy na
Harvardu. Nevím, jestli neměl na mysli, že on je Sokrates a studenti jen
přitakávači ala Charmides, kteří měli zrovna smůlu, že do něj vrazili na
athénské agoře. Nechci se zde nikoho dotknout, a navíc moje zkušenost stojí na
relativně malém vzorku studentů a předmětů. Úlek z tohoto soumraku bohů mi
ale nasadil brouka tak, že jsem se o tom tady nemohl nezmínit. Těším se na
komentáře absolventů jiných LLM programů, zejména z USA, kteří mi pomohou zklamání
z angloamerických studentů vyléčit. Ještě jednou – pro jistotu – ne že by
byli špatní, ale Němci jsou prostě o třídu výš.
Nuže, myslím, že řada z vás se mnou bude souhlasit, že
rozlouskat všechny oříšky a vybudovat smysluplný postgraduální program za
rozumné peníze je docela kumšt a že vždy je na univerzitě co vylepšovat, byť by
to byla světová jednička. Jak jsem ale předeslal, studium není vždy to, co by
student Cambridge označil za primární náplň svého univerzitního života. O
báječném prostředí, které univerzita nabízí pro mimoškolní aktivity,v dalším
postu!
7 komentářů:
Tomáš,
Veľmi príjemný text. Nedá mi to nevyjadriť sa k tvojmu sklamaniu z angloamerických študentov. :-)
Nedávno som absolvoval LLM na University of California, Berkeley Law. Náš ročník LLM mal dokopy 2 amerických študentov ale všetky predmety boli spojené s JD študentami. Na JD študentoch som mal možnosť okúsiť ten mýtus angloamerickej Sokratovej metódy výučby. V tomto prípade bolo absolútne jasné, že americkí JD študenti boli omnoho aktívnejší ako LLM študenti na prednáškach, seminároch a workshopoch. Ale iba do jedného kľúčového momentu - akonáhle sa začala diskutovať téma, ktorá bola odbornejšia, konkrétnejšia, resp. nedajbože medzinárodného charakteru, v takom prípade sa k slovu dostali prevažne LLM študenti. Tí, ktorí sa odvážili svojim, možno niekedy, horším prízvukom a znalosťami angličtiny zapojiť do diskusie, často krát naplnili profesionálne očakávania profesorov o diskusiu na danú tému oveľa viac a následne už diskusia pokračovala viac menej v réžií LLM študentov.
Je to samozrejme môj subjektívny empirický zážitok a nechcem generalizovať ale z mojich štúdií som nadobudol pocit, že JD študenti v USA sú v prvom rade skvelí rečníci (a k tomu ich aj štúdium vedie) a excelujú vo výučbe (a následne v praxi) ak môžu siahodlho rozprávať resp. argumentovať použitím všeobecných ústavných princípov, práv a common law rules. Ak debata nadobudne technickejší právny charakter a venuje sa podrobnostiam, kde neobstojí všeobecný argument, vysvetlenie resp. nie je možné sa z toho tzv. "vykecať", v takom prípade JD študenti boli na rovnakej pozícií ako LLM študenti a vtedy zaváži už len pripravenosť a skúsenosť daného študenta.
Všeobecnejšie predmety typu Business Associations, Criminal Law, Property a pod. sú prirodzene doménou amerických študentov a ich aktivita je výraznejšia. Na špecifickejších predmetov ako Mergers & Acquisitions, International Business Transactions, Income Taxation, IP predmety a pod. sa aktivita JD študentov výrazne znižuje a LLM študenti sú schopní efektívnejšie zapájať a aplikovať nadobudnuté vzdelanie a právne povedomie.
Približne taká je moja osobná skúsenosť so americkými študentami, v perspektíve ako ich opisuješ ty vo svojom príspevku.
Lukáš
Děkuji za odezvu. Lukáš zdůraznil důležitou věc, že zatímco jsou američtí studenti aktivnější v určitých typech předmět, v seminářích např. z evropského práva by jejich pasivitu bylo možné pochopit (byť některé univerzity ve Státech jsou známé excelentí výukou evropského práva. To by navíc nemělo platit pro studenty z UK a kolonií.
Mezi hlavní faktory u angloamerických studentů ale počítám naprostou nedotčenost praxí. Jak jsem zmínil, jdou na LLM zpravidla hned po dokončení BA (často třeba ani ne v právu anebo ne zcela, na právnické BA se dá přejít po roce či dvou studia třeba klasických studií, ekonomiky nebo jazyků.) Pokud si do Anglie odskočí Američani z JD, v podstatě se toho práva taky moc ještě naučit nestihli (jejich BA na Colleges jsou obecná studia gymnaziálního typu), a o praxi, na kterou při studiu v USA naprosto není čas, snad krom letních stáží, ani nemluvě.
Němci naopak vesměs nejsou mladší 25 let a mají za sebou tuny práce. Výsledná směska je pak trochu nefunkční a možná by to univerzita měla zohledňovat ve výběru uchazečů, např. na MBA prý uchazeč bez výrazné praxe nepřichází v úvahu.
My z východní Evropy jsme tak někde na půl cesty. Vytížení na právnických fakultách je nulové, takže paralelní práce v AK je častou praxí, a taky povinné studium 5 let způsobuje, že pokud se vyloženě neflákáme, měli bychom znát alespoň o trochu málo víc než absolventní BA v UK.
Není to ale vyloženě negativní věc. Věková diverzita i rozdíly k přístupu ke vzdělávání jsou minimálně lidsky obohacující v každém případě.
Díky za hezký příspěvek. Dovolím si přidat pár zkušeností s LL.M. v Cambridge.
Některé přednášky jsou opravdu masové, ale i ty mají během 2. a 3. semestru menší pracovní skupiny. Zajímavější jsou ale ty od počátku komornější, zejména když jsou občas spojeny s full English breakfast (vědeli jste, že její součástí je i šampaňské?).
Kloním se k tomu, že se vyplatí vypracovat v rámci jednoho předmětu "thesis" namísto zkoušky. Požadavky na práci s akademickým textem v Cambridge je mnohem náročnější než v ČR. Pro studenta to znamená získání nových dovedností, které by u nás neměl šanci načerpat. Tím spíše, pokud má dobrého supervisora (jako je např. zmiňovaná skvělá Catherine Barnard). Debaty nad thesis se supervizorem opravdu stojí za tu námahu se psaním.
Také jsem byl překvapen kvalitou německých studentů. Nevíte, co dělají dobře? Angličany bych ale nezatracoval. V rámci seminářů na právo EU jsme sice měli pouze jednu studentku (asi je EU moc nebere), ale za to velmi chytrou.
Na závěr jeden "slovutný učitelský skvost": "Rozhodnutí Soudního dvora jsou sepisovány ve francouzštině. Z něj lze nejlépe vyčíst úmysl soudců a bylo by vhodné, abyste jej takto chápali. Na přístí pátek si nastudujte tato rozhotnutí..."
Jiří Buryan (už LL.M.)
Ad Jiří Buryan: s tou franštinou jste mi připomněl loni odchodvšího anglického soudce u ESD, Konrada Schiemanna, který se dušoval, že na mezinárodních tribunálech je to stále lingua franca zejména protože umožňuje soudcům vyjadřovat se nejasně. (myslím, že řekle přesně "to remain obscure".) A skutečně dával příklady včetně doprovodné nonverbální komunikace, které by i rodilého mluvčího nechaly na pochybách. To se v AJ stát nemůže, maj na všechno přesnou frázi (což ovšem dělá angličtinu hodně těžkou na naučení.)
@Jiří Buryan: Již několik let studuji doktorské studium v Německu a předtím jsem zde studovala LL.M., tak jsem s německými studenty a studentkami získala již dost zkušeností na to, abych se mohla vyjádřit k otázce, co Němci dělají dobře, že jsou tak "kvalitní".
Podle mého názoru je to dáno jednak kvalitou německé právní vědy, kde je vše zpracováno opravdu do podrobností, exstuje mnoho literatury a je zveřejňováno mnoho poměrně kvalitní judikatury. Normy jsou aplikovány tak, že jsou rozloženy na jednotlivé "předpoklady", ty jsou definovány a u každého z nich je pak zkoumáno, jestli je v konkrétním případě splněn, a pak až je vysloven závěr. Němci se tedy právem zabývají velmi zevrubně a pravděpodobně jim to usnadňuje rychle proniknout k podstatě norem. Určitě velkou roli hraje také obtížnost systému státnic, kdy na první státní zkoušku na konci studia se studenti a studentky učí dle mé zkušenosti tak nejméně rok, a to denně - a přesto neuspějě kolem třetiny studujících. Na druhou státní zkoušku se pak připravují v rámci povinné praxe 2 roky, a to také velmi intenzivně. Takže jejich připravenost - a to ve velmi širokém spektru právních odvětví, protože na zkouškách je skoro vše - asi proto ve srovnání s jinými vyniká.
Markéta Říhová
Okomentovat