Amnestie: komentář 2 (na pozvání Práva & Justice Lidových novin)

Rozsah nynější amnestie je ohromující. Mediální pozornost poutá propuštění více než třetiny vězňů (zhruba 7400). A přitom vězni jsou jen špičkou ledovce.

Amnestie promíjí suverénně nejčastěji ukládaný trest: podmíněně odložený trest odnětí svobody, jehož výměra nepřevyšuje dva roky. U podmíněných trestů je určena tzv. zkušební doba (obvykle jeden až tři roky). Během ní pachateli hrozí, že si trest odpyká, pokud se neosvědčí. Takže i pachatel odsouzený k podmínce před dvěma lety amnestii uvítá, pokud je stále ve tříleté zkušební době.

Statistiky ukazují, že k podmíněnému trestu do dvou let a se zkušební dobou, která ještě neuplynula, bylo v posledních letech odsouzeno téměř 100 tisíc pachatelů. Bohužel nevíme, kolik z během zkušební doby skončilo ve vězení či bylo takto odsouzeno vícekrát. Nelze tedy říct, že tato část amnestie se týká všech 100 tisíc pachatelů „v podmínce“. Ale zjevně se týká desítek tisíc osob, řádově více, než je propuštěných vězňů. K tomu ještě amnestie promíjí často využívaný trest obecně prospěšných prací – k němu je ročně odsouzeno zhruba 6500 pachatelů.

[Pozn: Tisková zpráva Ministerstva spravedlnosti ze 4.1. uvádí, že u podmíněných odsouzení s dohledem se amnestie bude vztahovat přibližně na 14500 osob. Ale nemůžu si pomoct, text amnestie vcelku jasně promíjí všechny podmíněné tresty,  s dohledem i bez. Přitom podmínek bez dohledu je uloženo přibližně 11x více než podmínek s dohledem.]

Stručně řečeno, (téměř) veškerá méně závažná trestná činnost je odpuštěna. Tak rozsáhlá amnestie nemůže nemít výrazné důsledky.

Důsledky

a) Růst kriminality. Vzroste bagatelní kriminalita, odpovídající profilu propuštěných vězňů (krádeže, řízení automobilu bez řidičského průkazu či v opilosti). Netroufám si odhadovat o kolik – nemáme empirické odhady, jaký vliv na kriminalitu mají v českém kontextu změny v počtu vězňů. Seriózní studie, které tento vliv odhadovaly na případech amnestií ve Spojených státech či Itálii, došly k závěru, že vypuštění průměrného vězně o rok dříve způsobuje dodatečných 15 až 20 (i více) trestných činů ročně. V kontextu aktuální amnestie asi bude toto číslo nižší; zejména proto, že se propouštějí méně závažní zločinci. (Chce se říci – doufejme, že bude nižší! Jinak by propuštění zhruba 7400 vězňů znamenalo skokový nárůst trestných činů, jichž policie ročně zaznamená přibližně 320 tisíc.)

Kriminalita v posledních deseti letech pozvolna, ale vytrvale klesala. Celkem spolehlivě lze předpovídat, že toto šťastné období dnes právě a pouze díky amnestii končí.

b) Počet vězňů. V nedávné studii Kde hledat příčiny přeplněných věznic (2012) jsem mj. prováděl modelové simulace, jak rychle by se při eventuální amnestii počet vězňů vrátil na původní úroveň. Výsledek byl, že opravdu rychle – při propuštění třetiny vězňů za pouhého dva a půl roku.

Realita může být odlišná, protože nevíme, jak takto nestandardní amnestie změní klíčový faktor ovlivňující naplnění věznic: míru, v jaké zločinci „přitékají“ zpátky do vězení. Na jedné straně rostoucí kriminalita přítok urychlí, na druhé straně má v sobě amnestie zakódován důležitý a dlouhodobý dopad na rozhodování soudů. Na desítky tisíc amnestovaných pachatelů se bude hledět, jako by odsouzeni nebyli. Až spáchají další trestný čin, neměly by soudy tuto prominutou recidivu brát v potaz. Řada z těchto pachatelů tak od soudu odejde s podmínkou, zatímco bez amnestie by už je – jakožto recidivisty – čekalo vězení. Díky tomu se v nejbližších letech přítok do věznic zpomalí.

c) Státní rozpočet. Kolik se ušetří? Těžko říci. Vězení jsou velmi drahá – dle oficiálních údajů Vězeňské služby činily v roce 2011 roční náklady na jednoho vězně 285 tisíc Kč. To ale neznamená, že propuštěním 7400 vězňů náklady klesnou o dvě miliardy. Jednak jsou propouštěni vězni z mírnějších, tj. levnějších věznic (kde jsou náklady na vězně až třetinové oproti těm nejdražším), jednak náklady věznic nejsou v přímé úměře k počtu vězňů – budovy mají své pevné náklady na provoz a počet zaměstnanců též neklesne o třetinu.

V nejbližších letech ztrácí smysl rozšiřování kapacity věznic, což je potenciálně výrazná úspora. Ještě více ale mohla amnestie ušetřit, kdyby byla přišla dříve. Jen během podzimu 2012 byly dokončeny přístavby tří věznic, za celý rok byla kapacita věznic rozšířena o téměř 600 osob při nákladech 90 milionů korun. Po amnestii se tyto investice jeví jako zbytečné, nebo alespoň předčasné.

Pro a proti

Hromadné prezidentské amnestie je těžké hodnotit, protože není jasné, k čemu mají sloužit. Individuální amnestie jsou užitečné, pokud prezident svou „feudální“ pravomocí napravuje chyby v soukolí justice. Stejným pohledem lze nahlížet i na amnestii hromadnou: Ideálně by se „mouchy“ v systému trestní justice měly řešit koncepčně (změnami legislativy, vhodným rozdělením peněz na činnost soudů, probačních úředníků a věznic), ale pokud prezident amnestií zmírní některé systémové chyby, má to svůj smysl. Nakolik tedy amnestie přispívá k řešení hlavních systémových problémů trestní politiky?

a) Nadbytečná kriminalizace. U řady trestných činů je nabíledni otázka, zda a do jaké míry je kriminalizovat: zanedbání povinné výživy, maření výkonu úředního rozhodnutí, výtržnictví, drogové delikty… V tomto směru amnestie de facto odkriminalizovala většinu bagatelních trestných činů, tedy i těchto sporných. Ale učinila tak plošně: osvobodila i činy, které by naopak kriminalizovány být měly – krádeže, podvody, vydírání. Problém nadbytečné kriminalizace by amnestie skutečně řešila pouze tehdy, pokud by určila i konkrétní paragrafy, na které se vztahuje a na které ne.

b) Nadužívání věznic na úkor alternativních trestů. Řada bagatelních činů by měla být častěji trestána pokutou, domácím vězením či jinými alternativními tresty. Amnestie vskutku en bloc propouští z vězení řadu lidí, kteří by v lepším trestním systému ve vězení nebyli. Ale zároveň promíjí i ony alternativy – tj. podmíněně odložené tresty, obecně prospěšné práce, i domácí vězení. Nevhodnou balanci mezi vězením a alternativními tresty nemění, zkrátka promíjí naprostou většinu mírnějších trestů.

Dosti paradoxně amnestie dopadne na vězně odsouzené za zanedbání povinné výživy – zřejmě nejspornější paragraf, který zbytečně zaplňuje věznice. Polovina ze zhruba 1200 osob ročně odsouzených k nepodmíněnému trestu je totiž trestána sazbou vyšší než jeden rok. Ti propuštěni nebudou, neboť zanedbání povinné výživy je trestným činem proti rodině, u kterých amnestie tresty nad jeden rok nepromíjí.

c) Přeplněné věznice. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizí problémy s přeplněnými věznicemi. Jak už však bylo řečeno, řešení je to jen krátkodobé. A i z tohoto pohledu je amnestie zbytečně rozsáhlá. Kapacita věznic (pro výkon trestu) je přibližně 18 800 vězňů; před amnestií bylo ve věznicích zhruba 20 700 odsouzených. Amnestování dvou nebo tří tisíc vězňů by bylo postačující. Po amnestii klesne počet odsouzených vězňů na 13,900, tedy zhruba na stav roku 2003, kdy fenomenální růst počtu vězňů odstartoval.

Příležitost

Amnestie alespoň dává jednu příležitost.  Vláda a parlament mají nyní dva až tři roky (než se věznice znovu naplní) na skutečně koncepční řešení problému přeplněných věznic a jiných neduhů trestní politiky. Lze zvážit různé varianty, vyčíslit pro a proti, zpracovat analýzy – zda a v jaké míře se vyplatí stavět věznice, dekriminalizovat některé delikty, dobudovat systém náramků pro domácí vězení.

Jen se bojím, že bez tlaku z přeplněných věznic politici udělají přesný opak. Dají problém k vodě, aby za pár let překvapeně zjistili, že věznice jsou zase plné.

Článek vyšel v Lidových novinách v sobotu 5.1.2013. .