Another good idea from Cambridge: člověk cambridžský - zoon politikon
Poslední post mírně enigmaticky naznačoval, že učení v Cambridge není pro studenty
priorita číslo jedna. Samozřejmě jsem blafoval, poněvadž kolem školy se tam přirozeně
otáčí celý vesmír. Na čistě statistickou otázku, kolik času průměrný student věnuje
studiu svého oboru a kolik lecčemu ostatnímu, bych se ovšem odvážil odpovědět,
že tak půl na půl. Proto si zde Cambridge coby město společenské, sportovní a
kulturní zaslouží samostatný post.
Spolek všude kam se podíváš
Jestliže
univerzita organizuje studium, studentské spolky řeší vše ostatní. Cambridge
jich hostí neskutečné množství (přes 400, kolejní spolky v to nepočítaje) a
podnikají i ty nejnepředstavitelnější aktivity, byť řada
spolků konzervativně realizuje činnosti propojené s některým studijním
programem nebo chodem fakulty či departmentu, jako třeba Cambridge
University Law Society. Každý rok se koná v prvním týdnu podzimního
trimestru veletrh spolků pro univerzitní veřejnost (Freshers’ Fair), kde se
zkušení borci snaží ulovit zmatené prváky na barevné transparenty za světový
mír, na ochutnávku anglického piva nebo výhodné roční členství ve sdružení
francouzských sýrařů. Nejvíce ale studenti přirozeně berou na zvýrazňovače.
Určitým
spolkem sui generis jsou také koleje. Ty staré a bohaté se vás snaží na kolena
srazit úžasem, ty nové a “chudé” zase lítostí. Pravda ovšem je, že jsou to
všechno nechutně nabobtnalé nadace, které patří mezi největší vlastníky
nemovitostí v zemi a nejagresivnější investory po celém světě. Coby
charity jsou samozřejmě osvobozeny od placení daní. Proto se říká, že kdo např.
jednou vejde do vinných sklepů Trinity College, už nikdy
nespatří světlo světa - dobrovolně. Jsou to ale především společně obědy a večeře,
které pomáhají vytvářet z koleje kompaktní sociální prostředí a hlad věru
dokáže vytáhnout z podzemí i PhD studenty. Koleje se navíc snaží na své členy působit výchovně a vhodnými doporučeními povinného odívání k večeři se zejména z
mezinárodních studentů snaží učinit pravé anglické gentlemany, kteří pak ve světě
neudělají ostudu. Přestože nošení talárů na společné večeře již není
povinné, studenti si socializaci v “gownu” v podstatě užívají do té míry, že
sem tam i mezi relativně dospělými lidmi proletí nějaké to bradavické
zaklínadlo. Gown je teď prostě in! Koleje se nadto snaží budovat u studentů
pocit sounáležitostí se svou alma mater (zřejmě v očekávání sponzorských darů
budoucích absolventů), proto si všichni ujíždějí na kravatách a šálách v
barvách koleje nebo na manžetových knoflících s příslušným heraldický znakem.
Samozřejmě je to vše nezbytné i pro řádné fandění při mezikolejních sportovních
kláních.
Ze
spolků dál za zmínku stojí i slavný debatní klub Cambridge Union Society, který si co týden
volí zajímavá témata a k nim zve studenty i zástupce široké veřejnosti, aby
argumentovali v řízené diskuzi. Nedávno si klub po dosti náruživé
debatě odhlasoval, že pornografie dělá dobrou službu veřejnosti. Jusnaturalisty zase potěší diskuze na téma "The Law is an Ass". K
mnohem zajímavějšímu sporu ovšem došlo minulý čtvrtek, kdy se v klubu vyměňovaly
názory na téma zklamal Oxbridge Velkou Británii? Role
Oxbridge (tedy obou britských univerzit, jak říká
Sir Humphrey) a systém přijímacího řízení britskou společnost opravdu
hodně rozděluje a fakt, že si Cambridžská debatní Union Society vybrala toto
téma, je výsledkem nedávno vyhrocené debaty mezi novináři na stránkách The
Independent zde, zde a zde… Není se
čemu divit, když například portál The Guardian má celou sekci nazvanou Oxbridge and elitism,
kde mimo jiné schraňuje všechny možné peprné historky o studentech páchajících
z nabubřelosti a opilosti disciplinární
delikty, anebo o tom, jak se v období známých pozkouškouvých
slavností May Ball vracejí nad ránem ve stavu, který je nutno cenzurovat. To vše věru dobré mediální
image obou škol neprospívá a jedním z argumentů v diskusi bylo, že taková
démonizace odrazuje uchazeče z chudších rodin a státních škol, kteří se
pak na Oxbridge přihlásit jednoduše bojí.
Spolkový
život ale paradoxně nepřináší jen samá pozitiva a sociální jistoty. Zatímco při
prvním pohledu na seznam studentských spolků člověk vyjekne nadšením, co
všechno může v Cambridge provádět, časem zjistí, že jej tento typ občanské společnosti
spíše limituje. Nejde si prostě jen tak jít zaveslovat nebo zahrát squash, když
se jednomu zrovinka chce. Nutno je přihlásit se do spolku, zaplatit členský
poplatek, chodit pravidelně na tréningy atakdále. Klubová organizace sebou taky
nese onen elitismus a kravatismus (přítelem je ten, kdo nosí stejnou kravatu).
Když se americká kontrarozvědka po válce rozčilovala, že nemůže rozeštvat buňku
tzv. Cambridžských špionů, kteří Sovětům vynesli plány
atomové bomby, bylo to údajně kvůli silnému poutu mezi agenty jakožto dávnými
spolukolejníky z Trinity College. “In England, it is all about ties”.
Kratochvíle sportovní
Kdo
by si při zmínce o Cambridge nevzpomněl na slavný Great Court run, běh na 370
metrů velkého dvora Trinity College v intervalu, v němž hodiny na věži
odbíjejí dvanáct. Zde svoji běžeckou kariéru odstartoval olympijský vítěz v běhu
na 100 metrů v roce 1924, Harold Abrahams, kterýžto příběh dojemně zpracovává Oscary věnčený film Chariots of Fire. Co ale studenty dojímá nejvíc je nejspíše
veslování, kterým každá kolej vyloženě žije. Veslování - vrchol
sociální evoluce, kdy osm lidí musí aspoň na pár minut fungovat jako jeden muž
- provází zaangažované studenty od samého počátku podzimního trimestru, přes
zimu až do finále sezony, která vrcholí v červnu každého roku nejslavnějšími
cambridžskými závody “May Bumps”. Na úzké řece Cam se loďky nevejdou vedle sebe, a proto se v řadě za sebou dohánějí (“bumpujou”) za vydatného křiku davu líně popíjejícího šampaňské, zatímco posádky se snaží přežít 2,5 km úsek
ve stavu totální hypoxie. Jinak tradiční celobritskou událostí roku je závod
veslic mezi Oxfordem a Cambridží v pozdním březnu, slavný “Boat Race”. Přestože
má Cambridge ve více než stoleté závodní tradici vítězství více (jak jinak,
že), loňské prvenství mírně zahořkl plavec Trenton Oldfield, který na protest
proti Oxbridžskému elitismu skočil mezi obě lodě a závod přerušil. Po restartu
byly týmy nervózní do té míry, že si Oxford o Cambridge (vlastní vinou) zlomil
veslo a závod tak neměl šanci regulérně dokončit. Jinak kritiky kauzy Romana Smetany nejspíš potěší následné odsouzení plavce k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za to, že svým
“politickým projevem” způsobil veřejné pohoršení, frustraci miliónů fanoušků a
všech závodníků. BBC přenáší Boat Race do celého světa, takže pokud se na základě tohoto postu budete dívat, víte komu fandit :)
Život músický
King's men a jejich božské hlasy v akci. Byť fotka dynamikou neoplývá, jejich hudba je uchvacující. Stejně jako interiér kaple King's College |
Málokdo
by čekal, že v tak historicky nehudební zemi potká lidi, kteří
si na ulici broukají leckterou známější operní árii. Na druhou stranu, byla to
právě univerzita v Cambridge, která v roce 1884 našemu Antonínu Dvořákovi udělila
čestný doktorát, přičemž slavná Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze se k tomu
rozhoupala až o 7 let později. Město si na dobrou hudbu vyloženě potrpí, a to v
neposlední řadě díky vynikající hudební fakultě, jež fanouška nenechá
vychladnout ani na okamžik. Mezi komorní (a přitom velmi dostupné) hudební zážitky
patří každovečerní mše v jedné z nejkrásnějších kolejních kaplí za zpěvu chlapeckých
souborů, studentů dané koleje (zejména King’s
College Choir, jednoho z nejlepších sborů na světě vůbec) a
recitativů na varhany v sobotním odpoledni. Byť ranní a večerní bohoslužby v
kolejních kaplích nejsou pro studenty povinné už nějaký ten pátek, díky špičkové
performanci bývá napráskáno vždy jak “gownies” tak i „townies“. Důkazem světového
renomé sboru King’s College je i tradiční štědrovečerní BBC vysílání vánoční
mše Festival of Nine Lessons and Carols, kterou poslouchají či sledují miliony
diváků po celém světě již od roku 1928 (a místní jsou pro tento fantastický
zážitek ochotní vystát před kaplí celodenní řadu). Když by ani toto nestačilo, lze vyrazit do skvostného
Glyndebourne, klenotu mezi hudebními festivaly, o kterém se zde podrobně rozepsal předloňský prosincový host Jakub Hrůša, jenž byl několik
let jeho uměleckým ředitelem. O záplavě divadelních, muzikálních a jiných představení
už ani nemluvě. Vždyť to byla právě Cambridge, kde se potkali a na prknech
amatérského divadla jedné z kolejí poprvé před diváky vystoupili Graham
Chapman a John Cleese z Monty Pythonů.
Inu snad už se dá pochopit, proč v Cambridge na studium vlastně není čas :) Závěrem popisu chci ještě poděkovat své drahé přítelkyni Janě, která při své návštěvě vnímala Cambridge se smyslem pro poezii sobě vlastním. Bez injekcí z její něžné strany by tento i další posty nudily prostým cvičením z deskriptivy. Jak že to bylo s těmi ženami a 21. stoletím? Nechť je to století múzické!
Žádné komentáře:
Okomentovat