Another good idea from Cambridge: jak se učí práva ve Východní Anglii

„Log on, tune in, find out… another good idea from Cambridge.“ Tuto znělku uslyšíte vždy, když chcete vymáčknout něco o cambridžské univerzitě z vyhledávače YouTube. Cambridge Ideas je série hezky udělaných krátkých sestřihů o různých oblastech vzdělávací či výzkumné činnosti, nejčastěji jde o dokumenty historické a populárně technické, ale narazit lze i na trochu té filosofie či literatury. Cílem této série postů bude pokusit se o to samé z hlediska právního vzdělávání a metody právní výuky tak, jak se o ni pokouší právnická fakulta univerzity v Cambridge. Studovat v zemi, kde si stále neujasnili, zda je právo něco víc než shluk nahodilostí v rozhodovací praxi královských a kancléřských soudů, je totiž vůbec napováženou.

Děkuji Michalovi za milé pozvání na blog, se kterým má generace studentů v podstatě vyrůstala a jimž se logo Jiného práva velmi záhy a nezvratně vypálilo do displeje laptopu. Jak byl tento bezpečný přístav důležitý pro všechny, kdo brali studium práva vážně, asi nelze dost dobře vyjádřit. Howg.

Ale zpět do Cambridge! Než se pustím do vyprávění o tamním LLM programu, slušelo by se představit univerzitu geograficky a historicky, protože poloha a tradice činí Cambridge takovou, jaká je. Univerzita vznikla v původně bažinatých rovinách východní Anglie po tom, co se pár akademiků v Oxfordu zcela prozaicky popralo s místníma a pak si sbalilo svých pár švestek s úmyslem založit si konkurenční univerzitu co nejdál od Oxu, jak to jen šlo. Většina starých kolejí je tak rozložena podél líně tekoucí řeky Cam, na které se prohánějí na malých loďkách punteři a za mrzký peníz vykládají turistům o univerzitních kolejích a jejich obyvatelích smyšlené příběhy. Vítr je všudypřítomný, dost silný, aby osvěžil ale zase ne moc, aby vířil popel v dýmce anebo převracel stránky knížky (učebnice těm hardcorovějším). A jako každá univerzita v průběhu věků sbírá trofeje, Cambridge se ráda chlubí nejvyšším počtem nobelových cen a jmény jako Newton, Maxwell, Darwin nebo Ludwig Wittgenstein. 

Senate House

Cambridge je jednou z mála ještě existujících kolegiálních univerzit, což je organizační struktura obdobná federálnímu státu a dělba kompetencí mezi univerzitou a kolejemi (collegia) v podstatě vychází z principu subsidiarity. Koleje jsou tak samostatné právnické osoby (charitativní nadace, jejichž osobním substrátem jsou Master and Fellows of the College) a mají na starost prakticky vše, od ubytování a stravu studentů přes jejich duševní i tělesnou pohodu (příděl kondomů je přiměřených 60 kusů na osobu a týden) až částečně po výuku. Uchazeč o pregraduální, bakalářské studium na Cambridge se nehlásí na univerzitu, nýbrž na některou z kolejí. Je to ale univerzita, která zajišťuje zkoušení za rovných podmínek a uděluje akademické hodnosti ve známém a téměř kýčovitě hezkém Senate House. V případě postgraduálního studia také univerzita organizuje prakticky veškerou výuku prostřednictvím fakult a departmentů. V době nárůstu oblíbenosti navazujícího studia, tedy magisterských, doktorských a jiných programů, tak univerzita bobtná každým rokem. U postgraduálních studentů tak zakládá zajímavý konflikt identit – jsem v prvé řadě členem koleje a až potom univerzity či naopak? Není to konflikt jen virtuální. Zatímco na fakultách se student integruje do kruhu svých kolegů z oboru, na koleji zase do kolektivu sportovního, tanečního a podobně se studenty z jiných programů. Ve výsledku jsou ale studenti dost pragmatičtí. Pokud jsou členy nějaké tradiční, nechutně bohaté a celkově supercool college, má kolejní identita přirozeně navrch. V mailech a v monografiích se pak podepisují stylem: XY, Trinity College, Cambridge. Členové novějších a méně známých kolejí zase tíhnou k univerzitě. Inu, lepší značka jede. 

Byť tohle hraničí s černým humorem, prof. Stephen
Hawking z Caius College o sobě rád prohlašoval, že na svém
"professor chair" sedí zcela pevně :)

Statuty univerzity i jednotlivých kolejí byly v průběhu staletí dost měněny, zejména s novým panovníkem často došlo k úpravě politické a náboženské orientace univerzity i kolejí. Ze vztahu mezi korunou a univerzitou se také odvíjel institut univerzitního profesora. Univerzita v Cambridge měla původně jen 6 královských profesorů, tedy pracovních pozic financovaných královskou pokladnou (ještě dnes označovaných termínem „Regius Professor“… of Civil Law třeba). Další profesorská křesla pak vznikala dle aktuální potřeby a peníze na ně vyčlenila buď univerzita, nebo jednotlivé koleje a tu a tam se profesorský „chair“ založí i ze soukromých zdrojů (např. Tata Steel Professor of Metallurgy). Tento model, vlastní všem „ancient“ univerzitám v UK (tj. Oxfordu, Cambridge a čtyřem skotským institucím) byl pak přenesen do nově vznikajících univerzit v britských koloniích a také v UK. Zvláštnost financování, prestiž profesorského místa a vášnivá soutěž o něj tak v angloamerickém světě tvoří nezbytné předpoklady pro fungování tohoto modelu. Proto zamýšlená reforma v ČR, která by umožňovala vytvořit fakultám neomezený počet profesorských míst bez toho, že by se nějak řešilo jejich financování, bude vesměs nefunkční. Ve výsledku profesorský plat jen o málo převýší ten docentský, což kýženou soutěž o místa napříč vysokými školami jistě nezažehne, a navíc politici zřejmě nebudou mít mnoho chuti rušit stávající profesorské tituly => paskvil.

Vše, co zde bylo o Cambridgi napsáno, pochopitelně platí i pro její starší sestru v Oxfordu (mezi kterými sourozenci neexistuje rivalita, že) a zhruba i pro staré skotské univerzity. Nejen že sdílejí řadu tradic a systém samosprávy, ale také akademiky, kteří často vyučují na obou školách, zvlášť pokud se na něco výrazně specializují. Ostatně, jak to shrnula Barbara Havelková, která se teď čerstvě přesunula z Oxu do Cam učit evropské právo: je to to samé v bledě modrém. 

Interiér fakulty a Squire Law Library

Výuku práva organizuje univerzita skrz právnickou fakultu. Zatímco pro bakaláře fakulta pořádá jen přednášky a na tzv. „supervisions“ (jeden na jednoho nebo malé skupinky) dochází studenti na jednotlivé koleje, pro postgraduály se pak studijní život točí kolem fakulty naprosto. O silných a slabých stránkách programu LLM, největšího postgraduálního programu v Cambridge, se podrobněji rozepíšu v příštím příspěvku. Obecně lze ovšem předeslat, že spor o smysluplnost výuky práva, jak jsem v úvodu zmiňoval, je v Anglii opravdu aktuální. Jedním z vrcholů této věčné disputace bude únorová debata mezi prof. Grahamem Virgem, proděkanem cambridžské fakulty a zastáncem akademického vyučování práva na univerzitách a Lordem Sumptionem, soudcem Nejvyššího soudu UK, který je přesvědčen, že pro úspěšné vykonávání právní praxe vrchovatě stačí se prokousat některým z klasických předmětů, jako jsou jazyky, historie nebo matematika. Cambridge však očividně akademické výuce práva fandí a relativně nedávno (1996) postavila právnické fakultě ultramoderní, byť nepříliš funkční budovu, která zároveň poskytla domov věhlasné knihovně Squire Law Library založené roku 1904. Údajně se jedná o jednu ze tří nejrozsáhlejších sbírek právní literatury v zemi a vlastně zabírá i většinu prostoru v budově, čímž zahání fakultu do kouta a její přednáškové místnosti do podzemí. Naštěstí zbylo místo na prima kavárnu.

Snad čtenářům tento krátký úvodník dovolil nasát trochu cambridžské atmosféry s typickou příměsí zvadlé trávy a čerstvého větru od moře. Je skutečně úžasné studovat právo zrovna v Cambridge, v místě, které Ludwig Wittgenstein tolik nenáviděl. Měl pocit, že když mluví s inteligentními lidmi, plýtvá svým talentem :)

Příště už LLM pod drobnohledem!