09 dubna 2012

Dle NOZ smlouvy platí: i když Vám prodám či pronajmu, co nevlastním

V českém právu zakořenilo následující pravidlo (dále jen "zneplatňovací dogma"): Uzavřu-li s Vámi smlouvu o majetkové dispozici, k níž nejsem oprávněn, je smlouva neplatná dle § 37 odst. 2 OZ: "Právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný". Tak pokud Vám prodám automobil, který jsem platně nekoupil, nebo Vám pronajmu svůj byt, který jsem dříve pronajal jinému, je smlouva mezi mnou a Vámi neplatná, od počátku a nezhojitelně. V tomto příspěvku -- po stručném přehledu judikatury NS -- odůvodním, že zneplatňovací dogma:

  1. může být vůči kupujícímu či nájemci hrubě nespravedlivé, neboť mu neumožňuje dosáhnout sjednaného plnění;
  2. navíc vylučuje, aby kupující či nájemce uplatnil ve smlouvě ujednané sankční mechanismy, zejména smluvní pokuty;
  3. může negativně zasáhnout i další osoby, nejen strany neplatné smlouvy; a
  4. neodpovídá moderním úpravám (ani tomu, jak se nemožnost plnění aplikuje v Rakousku) a je výslovně opuštěno novým občanským zákoníkem ("NOZ"). Nově se uplatní následující pravidla: Zřídím-li Vám právo k věci, aniž mi věc patří, bude smlouva přesto platná. Avšak co do zřízení práva nenabude účinnosti, dokud k věci nezískám dispoziční oprávnění. Do té doby můžete od smlouvy odstoupit dle (za předpokladů) ustanovení o prodlení nebo (právních) vadách předmětu plnění.
Stručný přehled judikatury NS

Již v rozhodnutí 22 Cdo 1072/99 Nejvyšší soud vyslovil: právní úkon učiněný v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, je neplatný pro (tzv. počáteční právní) nemožnost plnění podle § 37 odst. 2. Neplatnost kupní smlouvy, kterou někdo prodává automobil, ačkoli mu nepatří, pak vyslovilo např. navazující rozhodnutí 33 Odo 713/2004. Pravidelně je neplatnost smlouvy (resp. zánik závazků ze smlouvy) pro nemožnost plnění shledávána, pokud ten, kdo uzavřel smlouvu o budoucím prodeji věci, tuto věc zcizí jinému (25 Cdo 4147/2008, 26 Odo 1406/2005).

Obdobné zásady platí ve vztahu k nájmu: Pronajmu-li někomu věc, kterou jsem dříve pronajal jinému, a jsou-li oba nájmy v kolizi, pak je pozdější nájemní smlouva neplatná (28 Cdo 2789/2007, 30 Cdo 3109/2005, 26 Cdo 2186/2009).

Pro spravedlnost nutno přiznat, že Nejvyšší soud zneplatňovací dogma omezuje v případech  smlouvy o postoupení pohledávky (platnost smlouvy o převodu neexistující pohledávky: 32 Cdo 2801/2007; platnost smlouvy o převodu pohledávky, kterou má dle očekávání stran postupitel teprve nabýt: 33 Cdo 4658/200929 Cdo 1610/2007) a vylučuje v případech smluv zástavních (21 Cdo 957/2001). Mimo to je zneplatňovací dogma omezeno i textem zákona: Prodá-li nevlastník věc kupujícímu, který k ní v dobré víře nabude vlastnictví dle § 446 ObchZ nebo § 20 zákona o cenných papírech (srov. 29 Odo 1335/2005), musí být kupní smlouva platná (neboť dle neplatné smlouvy nabýt vlastnictví nelze).

1. Poškozená strana si nemůže vynutit plnění

Jako strana kupní či nájemní smlouvy se spoléháte na můj slib, že z Vás učiním vlastníka automobilu či nájemce bytu. Avšak je-li smlouva mezi mnou a Vámi neplatná (např. z důvodu, že jsem k okamžiku jejího uzavření neměl k předmětu smlouvy dispoziční oprávnění), znamená to, že po mně nemůžete plnění požadovat -- a to i pokud by se ukázalo, že je přece jen mohu poskytnout.

Patrně nejkřiklavější jsou případy nájmu, kde nájemce přichází o zákonnou ochranu jen proto, že si pronajal byt, který byl dříve pronajat jinému -- a to i pokud jiný již v bytě nebydlí a nájemce o dřívější nájemní smlouvě nemohl vědět. Exemplární je rozhodnutí 26 Cdo 548/2006: Zde soudy v roce 2005 (!) shledaly, že nájemcova smlouva z roku 2000 je neplatná (a tedy nájemce musí být vyklidit), neboť v roce 1997 si týž byt pronajala jiná osoba -- a to i přesto, že tato osoba byt před rokem 2000 opustila a od té doby si nečinila na užívání bytu nárok.

Z uvedeného dále plyne že judikatura Nejvyššího soudu otevírá široký prostor pro podvodné vyvázání se z povinnosti plnit: Rozhodne-li se pronajimatel, že nesplní svou povinnost přenechat Vám byt či jiný předmět nájmu, postačí mu sepsat antedatovanou nájemní smlouvu s kamarádem.

Případy, kdy Vám jsem s Vámi uzavřel smlouvu o prodeji či nájmu toho, co nemám, by neplatnost smlouvy způsobovat neměly. Vždyť není právně vyloučeno, abych věc získal (byť třeba se zvýšenými náklady). Navíc i pokud se mi předmět smlouvy nabýt nepodaří, stále budete mít zájem na tom, abych Vám např. zaplatil sjednanou smluvní pokutu. Bude-li však smlouva neplatná (neboť jedna ze stran není k okamžiku uzavření oprávněna převést či přenechat k užití předmět plnění), pak:

2. Poškozená strana nemůže uplatnit smluvně předvídané sankční mechanismy

Při počáteční neplatnosti smlouvy zejména nemůžete požadovat smluvní pokuty: Právo na ně Vám vznikne, jen pokud jsem porušil nějakou povinnost, avšak z neplatné smlouvy mi žádná povinnost vzniknout nemohla.

A tak Vám zůstane jen zákonné právo na náhradu škody (§ 42 OZ: „Vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.“; § 268 ObchZ: „Kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody ...“). Odškodnění však může být dosti omezené. Nehradí se nemajetková újma a můžete mít obtíže prokázat ušlý zisk. (Srov. nepřátelský přístup Nejvyššího soudu k náhradě ušlého zisku, a to zvláště v občanskoprávních vztazích, kde se neuplatní ustanovení § 381 ObchZ, které poškozenému umožňuje, aby namísto skutečného ušlého zisku požadoval ušlý zisk abstraktní.)

Připadá v úvahu argumentovat: Zaviním-li neplatnost smlouvy, pak odpovídám i za škodu, která Vám vznikne tím, že nemůžete uplatnit smluvně předvídanou smluvní pokutu. Tedy: smluvní pokutu bych Vám tak jako tak měl nahradit, ať už přímo (dle ustanovení platné smlouvy), anebo zpřevodovaně (dle ustanovení neplatné smlouvy ve spojení s § 42 OZ, resp. § 268 ObchZ). Avšak uvedené řešení je poněkud "přes ruku" a navíc mi není známo, že by k němu judikatura přistoupila. Ovšem v každém případě: Ani dle této konstrukce se nehradí nemajetková újma a navíc smluvní sankce mohou být nepeněžité povahy (obtíže při vyčíslení), resp. založené na přísnějším standardu odpovědnosti, než jaký zákon stanoví pro náhradu škody.

Není ani zcela zřejmé, že náhrada dle § 42 OZ, resp. § 268 ObchZ směřuje k tomu, posunout poškozeného k majetkovému stavu, jaký by tu byl při platnosti smlouvy (expectation damages, positive Interesse). Tak rozhodnutí 25 Cdo 4147/2008 naznačuje možnost, že se poskytne jen taková náhrada, aby se poškozený přiblížil k majetkovému stavu, jako by smlouvu nikdy neuzavíral (reliance damages, negative Interesse).

3. Neplatnost smlouvy může zasáhnout třetí osoby

Neplatnost smlouvy může zasáhnout též věřitele smluvní strany, resp. další nabyvatele v pořadí. Vezměme si následující situaci "řetězového plnění" (pozn.: předpokládejme, že se neuplatní ustanovení NOZ o nabytí v dobré víře od neoprávněného): Městu M patří určitá věc. Dne 1.1.2010 M tuto věc prodalo paní A. Ta ji následně prodala panu B, ten dále panu C a ten panu D. Následně A zjistila (aniž by tato informace byla známa B, C, D), že věc pořídila neplatně: město M věc prodalo bez zákonem požadovaného souhlasu zastupitelstva. Paní A však dosáhla nápravy: dne 1.1.2011 jí M věc prodalo ještě jednou, tentokrát s požadovaným souhlasem.

Nabízí se dvojí řešení:

(1) Zneplatňovací dogma: Paní A nabyla věc v rozporu se zákonem, a proto neplatně (o tom není sporu). Protože, ale A s věcí disponovala, když jí nepatřila, je neplatná i smlouva mezi A a B. Z téhož důvodu je neplatná i smlouva mezi B a C, jakož i smlouva mezi C a D. Tedy nastane stav rozporný s tím, co strany ujednaly, a zbytečná a překvapující nutnost vypořádat bezdůvodné obohacení.

(2) Rozumnější přístup: Pokud A věc nakonec nabyla, pak k tomuto okamžiku přejde v souladu s vůlí jednotlivých stran na B, z něj na C a z toho na D. Tedy nastane stav, který strany od počátku předpokládaly a k němuž se A zavázala vůči B, B vůči C a C vůči D.   
Poznámka: Nový občanský zákoník sice neobsahuje obdobu § 185 II BGB ("Dispozice nabude účinnosti, jakmile ji oprávněný schválí, nebo jakmile ten, kdo s předmětem disponoval, jej nabude...") ani čl. VIII-2:102 (1) DCFR"Pokud převodce není k převodu vlastnictví oprávněn k okamžiku, kdy k němu má dojít, převod nastane, když převodce takové právo získá nebo když oprávněná osoba převod schválí." Avšak mám za to, že uvedená pravidla se po účinnosti NOZ použijí i bez jejich výslovného zakotvení, neboť jsou přirozeným důsledkem § 1760 NOZ (srov. část 4. tohoto příspěvku níže).
4. Nová úprava v NOZ

Ustanovení § 1760 NOZ staví platnost smlouvy najisto: "Skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává." Smlouva, na kterou dopadá § 1760 NOZ, platí, stejně tak i závazek z ní. Pokud jej povinný nesplní, může oprávněný uplatňovat nároky z vad či prodlení, včetně ujednaných sankcí.

Uvedené ustanovení je inspirováno čl. II.-7:102 DCFR: "Smlouva není vcelku ani zčásti neplatná z pouhého důvodu, že k okamžiku jejího uzavření není možné splnit závazek nebo že strana smlouvy není oprávněna nakládat s hodnotou, k níž se smlouva vztahuje." NOZ však nepřebírá první část (smlouva není neplatná jen proto, že závazek z ní nelze splnit) citovaného ustanovení: namísto toho, co by NOZ přistoupil na moderní řešení posilující právní jistotu, obsahuje i nadále výslovné ustanovení o počáteční nemožnosti plnění (§ 580 odst. 2 NOZ). Jakkoli z § 1760 NOZ nepochybně plyne, že pro nedostatek dispozičního oprávnění počáteční nemožnost plnění nastat nemůže, nelze vyloučit neplatnost smlouvy, pokud strany ujednaly individuální předmět plnění a ten zanikl. (Taková neplatnost vede k nespravedlivým důsledkům, jestliže povinná strana zánik předmětu plnění zapříčinila a oprávněná strana při uzavírání smlouvy o zániku nevěděla). Je tu však naděje, že ustanovení o nemožnosti plnění bude vykládáno restriktivně, po vzoru rakouské doktríny a judikatury k § 878 ABGB.

21 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

a jak je chráně ten, kdo je skutečným vlastníkem ?

Luděk Hrdlička

Anonymní řekl(a)...

Toto je kritizováno už několik měsíců... je vidět, že poslancům to nevadilo.
Jistě se najde nový Harry Jelínek a neprodá jenom Karlštejn, ale třeba Pražský hrad... ale mám obavy, že zmíněné nemovitosti by poslancům nestály za změnu zákona. Asi se bude muset najít spíše Juro Jánošík, který prodá střechy nad hlavou poslancům a jejich rodinným příslušníkům...

Patrik Šebesta

Anonymní řekl(a)...

Ďakujem za skvelý blog. V kontexte slovenského práva diskusia na identickú tému prebehla napr. tu (www.lexforum.cz/332). Slovenské súdy v tomto smere (našťastie) nepostupovali tak rigidne ako české a slovenský najvyšší súd judikoval proti zneplatňovacej dogme. Ale považujem za veľmi prospešné, že český zakonodarca sa tiež vybral opačným smerom ako doterajšia judikatúra a verím, že to spätne podporí aj pozitívny judikatórny trend na Slovensku.

Juraj Gyarfas

Anonymní řekl(a)...

Pokud ale dojde k právně platnému převodu věci od nevlastníka, je to jen státem posvěcená krádež. Představa, že je možné trvat na faktickém a přitom neuvědomnělém vyvlastnění vlastníka, resp. krádeži vlastníka ve prospěch právní jistoty třetí strany (nájemník, kupující), ke které vlastník nemá žádný právní ani faktický vztah je natolik šílená, že se ptám, kdo kromě majitelů bazarů a p.Petrova , tento princip v ObchZ hájí.

Jan Vrchař

Tomáš Pecina řekl(a)...

Nedomnívám se, že všechny premisy postu jsou správné a nesporné.

Za prvé je zde § 580 ObčZ/2012, podle něhož zůstávají neplatnými taková jednání, která jsou, inter alia, nemravná nebo nezákonná. Prodat/pronajmout věc, kterou nevlastním nebo jí nemohu disponovat, je nezákonné i nemravné (navíc, činím-li tak vědomě, potenciálně i trestné), takže dovozovat z toho, že kupní/nájemní smlouva je přesto platná, je mírně řečeno odvážné.

Vedle toho by taková smlouva byla neplatná i podle § 583 ObčZ/2012, protože kupující/nájemce jednal v omylu o rozhodující okolnosti a v tento omyl byl uveden druhou stranou.

Rozdíl proti současné úpravě je v podstatě jen v tom, že absolutní neplatnost ustupuje neplatnosti relativní a tedy odvislé od vůle kontrahenta, ovšem ani toto pravidlo neplatí neomezeně (cf. § 588 ObčZ/2012).

Anonymní řekl(a)...

Jakým moderním úpravám vadí ? Podobně je to v Holansku, UK anebo Itálii. Co je moderního na tom, že se opusti stará osvědčená právní zásada ?

Jinak ale nechápu, jak si pomůže nájemník, který bude mít platnou smlouvu a bude fakticky bydlet (dnes fakticky bydlí ale má neplatnou smlouvu).

I pokud mu bude v bydlení bráněno z důvodiu existence předchozího nájmu, moc si nepomůže. I on sám je povinen škodu snižovat a tedy uzavřít si náhradní nájem, nájemné beztak v obou příadech platit nebude.

Jan Vedral

Jan Petrov řekl(a)...

Tomáš Pecina:

K omylu: Máte pravdu, děkuji Vám za doplnění a opravu mé chyby. Nájemce či kupující se skutečně bude často moci dovolat relativní neplatnosti pro omyl. Na druhou stranu: v některých případech předpoklady ustanovení o omylu nebudou splněny nebo pro kupujícího či nájemce bude výhodnější zvolit mechanismus odstoupení od smlouvy (budou-li ve hře smluvní pokuty či jiné sankce, srov. § 2005 odst. 2 NOZ).

Myslím, že základní premisu článku jste nezpochybnil. Tou je, že NOZ nespojuje s absencí dispozičního oprávnění počáteční nemožnost plnění, a tedy ani absolutní neplatnost smlouvy (§ 588 druhá věta NOZ). Zda v případě, že nájemce či kupující nechce být smlouvou vázán, uplatní námitku relativní neplatnosti, anebo od smlouvy odstoupí, je spíše jen věc mechaniky. Relativní neplatnost má podstatně blíže k odstoupení než k absolutní neplatnosti.

Rozpor se zákonem či dobrými mravy: Zde bych si dovolil silně oponovat. Ví-li o nedostatku dispozičního oprávnění jen jedna ze stran, pak (absolutní) neplatnost pro rozpor s dobrými mravy či zákonem (a zároveň veřejným pořádkem) nenastává.

Váš (dle mého názoru zjevně nesprávný) výklad: (1) vede k obcházení jasných ustanovení NOZ, ať už § 1760 nebo o nabytí od nevlastníka; (2) zásadně podlamuje jistotu v právním styku (proč má druhá strana přijít o beneficium smlouvy, neví-li že protistrana jednala nečestně); a (3) odporuje i aktuální (rozumné) judikatuře Nejvyššího soudu: "Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák.[tj. nikoli dle § 39 obč. zák.], jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.)." (31 Cdo 135/2007).

Pokud by ale o nedostatku dispozičního oprávnění věděly obě strany, pak s Vaším závěrem o absolutní neplatnosti (pro rozpor s dobrými mravy) zcela souhlastím.

Juraj Garfyas: Děkuji Vám za pochvalu a odkaz. Jdu číst.

Jan Vrchař: Oč neinformovanější, o to agresivnější. Prosím, mrkněte se, které občanské zákoníky ustanovení o nabytí od nevlastníka (z dobrých důvodů a s řadou omezujících podmínek) obsahují.

Jan Vedral: Snad nereaguji na něco, co jste nenapsal, ani nemyslel. Je jasné, že žádné ustanovení zákona nevykouzlí ještě jeden byt tak, aby oba konfliktní nájemci mohli být spokojeni. Jeden z nich ostrouhá (nemá-li dle právního řádu vůči pronajimateli nárok na dostatečnou náhradu újmy, resp. je-li pronajimatel insolventní).

Pravidlo o platnosti smlouvy však dle mého názoru přináší následující výhody:

(1) je-li byt fakticky volný (byť papírově tu je konkurenční nájemní právo), je nájemce oprávněn jej užívat (dle platné smlouvy) a může si užívání vůči pronajimateli vynutit;

(2) chrání se platnost sankčních ustanovení; minimalizuje se zásah do vůle stran;

(3) vzniká možnost, aby zákon upravil odlišnou prioritu než "vyhrává nájemce s nejdříve datovanou smlouvou, protože všechny pozdější jsou neplatné". NOZ tuto možnost využívá a rozumně volí prioritu na základě faktického zjevného stavu: Přednost má ten nájemce, který začal věc jako první užívat (§ 1763).

Anonymní řekl(a)...

Pokud má přednost má ten nájemce, který začal věc jako první užívat, NOZ nezabrání žádnému z negativních důsledků antidatace, protože antidatovat lze nejenom nájemní smlouvu ale i svědectví (první nájemním a pronajímatel).

Navíc to znamená pro nájemníka se o prioritu soudit s někým, s kým žádnou smlouvu neuzavřel, jehož smlouvu a důkazní situaci ani nezná.

Jan Vedral

Jan Petrov řekl(a)...

Tomáš Pecina

Ještě vzniká otázka, nakolik (v jakém rozsahu) působí ustanovení o vadách (a to i těch právních, § 1920 NOZ) jako lex specialis k § 583 an. NOZ o omylu. V ČR, tuším, neřešeno, v SRN ano.

Anonymní řekl(a)...

Možná objevuji Ameriku, ale myslím, že NOZ není v tomto směru tak rigidní aby se to muselo stavět do polohy "původní majitel ostrouhá" VS "nabyvatel v dobré víře ostrouhá".

Věta: "Skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává." mě dává možnost aplikovat v konkrétním případě i jiná ustanovení zákona, ať je to omyl, nebo rozpor s dobrými mravy, ale v případě že tu takové další okolnosti nejsou (tj. například nehlásí se poškozený původní majitel)to podporuje jistotu nabyvatele.

Bohužel, nebo bohudík opět bude na posouzení soudu jak v dané situaci rozhodne. Já osobně jsem rád, že soud tímto dostal možnost rozhodnout (na rozdíl od předchozí judikatury) i ve prospěch nabyvatele.

Jan Huňka

Anonymní řekl(a)...

Nyní řeším případ, kdy jsem zhodnotil (v roce 2005) nemovitost (není třeba řešit jak - např. oprava havarijního stavu zdi ohrožující mě jako souseda).

Samozřejmě jsem za toto plnění zažaloval (2007) vlastníka nemovitosti pana A (spor byl přerušen kvůli sporu mezi vlastníkem A a dřívějším vlastníkem B).

Bohužel v roce 2010 ve sporu vlastník A vs. původní vlastník B soud rozhodl, že jejich smlouva z roku 2001 je absol.neplatná a vlastníkem je tedy pan B a nikoliv můj žalovaný pan A.

Ten koho jsem tedy tehdy žaloval nyní nebyl tedy nikdy vlastník a žaloval jsem ho tedy nesprávně.

Bojím se, že při současné právní úpravě soud konstatuje nedostatek pasivní legitimace žalovaného v mém sporu a spor tak projedu... :-(

(ps: k nemovitosti je již 10 let nikdo moc nehlásí a nikdo do ní nechodí)

přístup NOZ k problematice platnosti smluv se mi tedy zdá, že má něco do sebe :-)
(omlouvám se za anonym)

Občasný blogger řekl(a)...

Mám jen pár doplňujících poznámek.

1. Nemluvil bych v souvislosti s § 37 odst. 2 OZ o „zneplatňujícím dogmatu“. To je příliš široký termín, se kterým tradiční ustanovení o „počáteční nemožnosti plnění“ nemá příliš mnoho společného. Popravdě řečeno, § 37 odst. 2 má v OZ své místo a je správné, že jej 580 odst. 2 NOZ přebírá.
2. Kámen úrazu leží někde v německé pandektistice 19. stol., v jejíchž rukou nauka o nemožnosti plnění hypertrofovala. Jedním z následků byl i vznik figury „počáteční právní nemožnosti plnění“, který později zakořenil i v naší právní vědě a judikatuře. Kriticky o tom píše Kubeš ve své monografii o nemožnosti plnění.
3. Právní nemožnost plnění je nonsens, neboť konkuruje s nedovoleností pro rozpor se zákonem podle § 39 OZ (jaksi nevědomky na to poukazuje i p. Pecina). Lámejme si hlavu, jak chceme, rozlišovací kterérium právní nemožnosti a nedovolenosti nenajdeme.
4. Nemožnost plnění se proto vztahuje pouze na faktickou, nikoliv právní, neschopnost poskytnout smluvené plnění. Její účel spočívá v tom, nenutit smluvce k chování, které objektivně nemůže splnit (např. dispozice ohledně individuálně určené věci, která v době uzavření smlouvy již zanikla). Zatím je podle mého názoru myšlenka, že právní řád nesmí být prostředkem šikany.
5. S nemožností plnění proto nemají nic společného případy, kdy chování dlužníka, k němuž se zavázal, objektivně splnitelné je. Z tohoto pohledu není proto rozdílu mezi prodejem věci, která ještě nevznikla (budoucí úroda) a např. nájmem ještě nezhotovené věci. Mezi dvojím prodejem jedné věci a jejím dvojím pronajmutím. Dlužník má v takových případech vždycky možnost úrodu vypěstovat, věc zhotovit, odkoupit ji zpět a předat druhému věřiteli, vypovědět první nájemní vztah, atd. …
6. Takto (chtělo by se říci „reskriktivně“) chápaná nemožnost nepřekáží současné platnosti pravidla „nemo plus iuris“.
7. Konečně – judikaturu, která staví na konceptu „počáteční právní nemožnosti plnění“, je samozřejmě třeba kritizovat. Jen je třeba vědět, že to není její výmysl. Hlavním viníkem je zde právní věda, která přes jisté (relativně silné) záblesky (Kubeš), není v tomto bodě schopná účinné sebereflexe.
8. Lze těžko představit něco obtížněji měnitelného, než nesprávný judikaturní závěr podporovaný nesprávným většinovým názorem právní vědy. Jenda Petrov se o to v blogu pokouší, protože správně tuší, že to není nemožné… Díky.

Bohumil Dvořák

Matej Pustay řekl(a)...

Ani zďaleka si ako Burian hovoril: ,,při mém vzdelání" nedovoľujem prichádzať s kritikou na jednu alebo druhú stranu. Môj príspevok preto bude skôr otázkou. Ak som správne pochopil, dnes je stav nasledujúci: niekto prevedie vec ku ktorej nemá dispozičné právo - zmluva je absolútne neplatná, nabyvateľ sa môže stať maximálne držiteľom v dobrej viere a od toho môže pôvodný vlastník vec požadovať naspäť. Podľa NOZ bude takáto zmluva platná (respektíve nebude neplatná čisto z dôvodu nedostatku dispozičného práva). Takáto zmluva teda bude ,,řádny titul". Podľa §1111 sa teda takýto nabyvateľ stane vlastníkom. Neplatí to ak pôvodný vlastník preukáže skutočnosti v §1111 uvedené. Ale čo to znamená? Znamená to, že sa stanem riadnym vlastníkom na základe platnej, dajme tomu kúpno predajnej zmluvy (aj keď tu bude nedostatok dispozičného práva predajcu), a keď pôvodný majiteľ za rok zistí, že vec je v mojom vlastníctve a namietne, že ten kto ju mne predal ju jemu ukradol, zrazu nebudem vlastník? A čo teda budem? Tak ako aj na začiatku aj teraz na konci poznamenávam, že pri svojich vedomostiach som kľudne mohol v úvahe spraviť chybu za ktorú sa prípadne ospravedľňujem, ale inak mi táto situácia pripadá problematická. Matej Pustay

Jan Petrov řekl(a)...

Bohumil Dvořák

Ahoj, děkuju Ti za poznámky.

1. Máš pravdu. Potřeboval jsem nějakou krátkou a zapamatovatelnou definici, na kterou bych mohl dále v článku odkazovat. Měl jsem ale vymyslet nějaké lepší (přesnější) spojení.

2. Jsem rád, že reforma BGB z r. 2002 počáteční nemožnost plnění zcela opustila. Škoda, že NOZ neučinil taktéž :). Ale: při rakousko-německy restriktivním výkladu § 580 II NOZ by právní jistota byla spokojená.

3. Asi ano, zvlášť když dle NOZ "právní nemožnost" představuje kvalifikovaný případ neplatnosti: rozpor s veřejným pořádkem, stižený absolutní neplatností.

4+5. V některých případech je vhodný kompromis: zachovat existenci závazku (aby byly prosaditelné ujednané sankce pro jeho porušení), avšak odepřít specific performance (protože je za daných okolností nadměrně zatěžující až šikanózní), tj. přiznat jen náhradu škody, resp. jiné remedies. V tomto ohledu je NOZ myslím nedotažený, zato DCFR se povedl.

6. Hurá :).

7. Určitě nemám načteno o historii právních doktrín tolik jako Ty. Jdu na to možná trochu (moc) selským rozumem: Rád bych, aby soudci domysleli jimi zvolený výklad do důsledků -- a našli takový, který nejenže není v rozporu se zbytkem doktríny, ale ani nezpůsobuje nerozumné či kruté důsledky. V tom se NS myslím neuvěřitelně lepší.

Matěj Pustay

Jen stručně doplním: Dle § 1111 NOZ se nabyvatel stane vlastníkem, jen byl-li v dobré víře (široké pole pro úvahu soudu). Avšak dle § 1111 NOZ není ani dobré víra nabyvateli nic platná, pokud (původní) vlastník pozbyl věc ztrátou nebo činem povahy t.č.

K druhé větě § 1111 NOZ: "[Nabyvatel, byť byl v dobré víře, se vlastníkem nestane], pokud [původní] vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu." Z té, myslím, plyne:

Pokud původní vlastník věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy trestního činu, pak ("objektivně vzato", tj. bez ohledu na to, k jakým skutkovým zjištěním dospěje soud) vlastnictví nikdy nepozbyl a nabyvatel se vlastníkem nikdy nestal. Pokud ale původní vlastník není s to prokázat, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy trestného činu, pak (při dobré víře nabyvatele) soud (v rozporu s "objektivním stavem světa") vychází z toho, že původní vlastník vlastnictví pozbyl a nabyvatel se jím stal.

Je přirozené, že se procesněprávní pravda (skutkový stav plynoucí z dokazování a pravidel o důkazním břemeni a tomu odpovídající posouzení práv a povinností) může lišit od pravdy hmotněprávní (od toho, jaká práva a povinnosti tu jsou "doopravdy", tj. od toho, jak by ve věci rozhodl Bůh, znalý všech skutečností).

Ale o tom byl lépe napsal B. Dvořák.

Občasný blogger řekl(a)...

Ad Jenda Petrov

Jen krátká replika k bodu 2.:

Bohužel nemám čas se tím zabývat blíže, ale při letmém pohledu na § 311a II věta druhá BGB mě napadá - není to ve výsledku stejné jako při existeci ustanovení o počáteční nemožnosti plnění (§ 306 BGB a.F.)? Jestliže dlužník za nemožnost neodpovídá, nemá věřitel ani právo na náhradu škody ani na náhradu svých výdajů podle § 284 BGB. Smlouva tak sice zůstává platná, ale je věřiteli k ničemu, protože ji ani nelze splnit, ani za nesplnění obdržet kompenzaci. Klasický přístup § 580 II NOZ mi proto přijde logičtější.

Samozřejmě za předpokladu rozumného (tedy "resktriktivního") výkladu pojmu nemožnost plnění.

Bohumil Dvořák

Anonymní řekl(a)...

Jako právní "zelenáč" musím předeslat, že jen velmi neochotně narušuji zajímavé diskuze erudovanějších kolegů. Nicméně chtěl jsem se zeptat, z čeho pramení ta nutkavá potřeba spojovat platnost smlouvy (kupní nebo nájemní) s účinností převodu vlastnického (či vzniku nájemního) práva?

Tedy významově bych chápal, že pokud jako prodávající uzavřu kupní smlouvu s kupujícím k věci, kterou nevlastním, nemělo by to samo o sobě způsobovat neplatnost kupní smlouvy. Učinil jsem závazek převést vlastnické právo a je můj problém, jak tohoto legálně dosáhnu. Úvaha o nemožnosti plnění se dle mého názoru v takovém případě uplatnit nemůže, protože (a zde zcela souhlasím s panem Dvořákem) se nejedná o faktickou nemožnost plnění (vždyť přeci mohu tu věc nabýt do svého vlastnictví a pak prodat). V tomto směru souhlasím s Jendou.

Ale. Znamená to, že pokud věc předám jako prodávající kupujícímu, ač k ní nemám vlastnické právo, že na kupujícího přešlo (to je pojmový nesmysl) či mu jinak (originárně) vzniklo vlastnické právo k věci (pokud pominu možnost vydržení u kupujícího v dobré víře)? Podle mého názoru kupující v takové situaci vlastnické právo nenabude. A dál se ptám, znamená to snad, že kupní smlouva je v takovém případě neplatná(jen z toho důvodu, že vlastnické právo nepřešlo)? Podle mě opět ne. Ustanovení § 39 obč. zák. dotčeno není, neboť obsah i účel kupní smlouvy je legitimní.

Takže to stručně k východiskům mých úvah. V čem jsou chybné si rád nechám osvětlit :)

Lukáš Pauldura

Jan Petrov řekl(a)...

Bohumil Dvořák

Přesně -- dle BGB se dlužník pro nemožnost plnění vyváže, jen pokud za ni neodpovídá. Avšak dle konceptu počáteční nemožnosti plnění (ledaže jej vyložíme patřičně restriktivně) se dlužník vyváže vždy, ať už za nemožnost odpovídá, anebo ne.

Lukáš Pauldura

Děkuju Ti za skvělý koment. Problém diskuze výše je možná v tom, že nezdůrazňuje, o které ze dvou různých záležitostí se zrovna vede. Zda o: (1) platnosti smlouvy; a (2) tom, zda (platná) smlouva založí věřiteli oprávnění k věci.

Nemůže platit automatismus:
"platná smlouva" <=> "převod vlastnictví".

Musí platit:
"převod vlastnictví" <=> ("platná smlouva" AND ("dispoziční oprávnění převodce" OR "použitelnost ustanovení o nabytí v dobré víře od neoprávněného")).

Občasný blogger řekl(a)...

Ad Jenda Petrov:

:-) Tedy, chápu-li Tě dobře, říkáš: je-li počáteční nemožnost plnění správně vykládána, nemáš s ní problém.

Není pravda, že se v tradičním systému počáteční nemožnosti dlužník "vyváže vždy". Jestliže za nemožnost odpovídá, vystavuje se tím zároveň povinnosti k náhradě škody. Jak správně určit rozsah náhrady, je jiná otázka.

Neměli bychom rovněž zapomínat, že v mnoha případech odpovídají za nemožnost obě strany.

Opakuji tedy, že ve výsledku nevidím mezi oběma pojetími podstatný rozdíl. Snad jen ten, že klasická koncepce § 580 II NOZ (spolu s § 878 ABGB, ale i § 37 II OZ) je pojmově čistší, protože není-li odpovědnost dlužníka, nejsou tu žádné povinnosti a tedy ani žádný právní vztah. Němcům v takovém případě ale zůstává prázdná skořápka smlouvy.

Ad Lukáš Pauldura:

K převodu vlastnictví viz názornou odpověď Jendy Petrova. Ještě k dvojímu pronajnutí - v době, kdy vlastník podruhé pronajímá stejnou věc, nedisponuje užívacím právem k ní. Vznikne mu tedy platně pouze závazek užívací právo v pořadí 2. nájemci převést. Než se tak stane, nemá tento "nájemce" nárok na užívání věci vůči třetí osobě (nemůže tedy např. s úspěchem vindikovat věc na 1. nájemci). Neplatí zde jakási obdoba lex posterior derogat legi priori...

Bohumil Dvořák

Anonymní řekl(a)...

Děkuji oběma váženým pánům kolegům, už se v tom vyznám lépe.

Dovolím si ale ještě jednu poslední noticku. Za prvé se mi moc nelíbí používání pojmu převod vlastnictví v případech nabytí od nevlastníka (tady by to skutečně mělo být koncipováno jako originární nabytí) a za druhé se mi tou naznačenou tautologií poněkud redukoval modus, a to se mi taky nelíbí.

Bylo by možné chápat celou koncepci nabytí od nelvastníka v dobré víře po materiální stránce jako vydržení bez vydržecí lhůty? Totiž. Směřuji k tomu, že podle mého názoru (a tady se zase projeví moje obscedantní myšlenka) by ty podmínky nabytí (za předpokladu existence zákonného ustanovení) měly být tři: (1) platná smlouva (titulus), (2) dobrá víra, (3) nabytí držby (zdánlivý modus) - ať už v podobě držby faktické nebo knihovní. To by jinými slovy znamenalo, že převodcem by v těchto situacích musela být pouze osoba držitele (tedy osoba se zdánlivým dispozičním oprávněním - ať už sama v dobré nebo zlé víře). No a pak se tedy skutečně nedomnívám, že by se ta úprava de lege ferenda významně (v rovině fakticity společenských vztahů) odlišovala od úpravy současné.

Toto, prosím, neberte jako polemiku, ale spíše jako upřesnění Vašich úvah vůči mé osobě. Každopádně slibuji, že se vynasnažím vše pochopit.

Lukáš Pauldura

Klapal řekl(a)...

Promiňte, že se vkládám do této poněkud starší diskuse. Působím na škole, kde občanské právo není zrovna stěžejním předmětem, avšak vyučujeme tu i jeho základy a mám za úkol sepsat k tomu nějaký učební text. Právě zápolím s náležitostmi právního jednání. A kladl jsem si podobné otázky jako si zde kladete vy. Potřeboval bych si vyjasnit dvě otázky, na které zde nalézám jen částečnou odpověď. Jde mi o počáteční právní nemožnost plnění. 1. Lze vůbec uvést příklad rozporu právního jednání se zákonem obecně (tj. ve smyslu § 580 odst. 1 OZ), který by zároveň nebyl případem počáteční právní nemožností plnění ve smyslu § 580 odst. 2 OZ? A za 2. Jaký lze uvést příklad počáteční právní nemožnosti plnění, která by sama o sobě způsobovala neplatnost právního jednání ve smyslu § 580 odst. 2? Pokud to totiž dám do souvislosti i s vámi rozebíraným ust. § 1760 OZ: "Skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává",přičemž komentář tu poslední část citovaného ust. tj. "sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává" chápe tak, že neplatné to právní jednání bude jen tehdy, je-li zde dán nějaký jiný nedostatek právního jednání (omyl, rozpor s dobrými mravy, faktická nemožnost), tak mě nic nenapadá. Komentář k § 580 odst. 2 v judikátech k právní nemožnosti plnění uvádí i vámi zmiňovaný judikát 28 Cdo 2789/2007, který podle mě vzhledem k znění § 1760 už nelze použít jako příklad neplatnosti pro nemožnost plnění (i když neplatnost by v uvedeném případě mohla být dána např. pro uvedení v omyl, pro samotnou právní nemožnost plnění však nikoli).

Martin Šíma řekl(a)...

Dobrý den, velmi pěkný článek. Já pro své potřeby využívám i web https://comeflexoffice.cz/sluzby/vzory-smluv, kde se nachází nespočet smluv a všechny jsou zdarma. Budu velmi rád, pokud odkaz někomu pomůže. Budu se těšit na další Vaše články.