Jak se Michal Bobek zjevil v podobě hořícího keře v parku.

Jednoho lednového dne v Brně, když jsem byl opět nucen obcházet hektar trávníku na Obilním trhu po pravoúhle lomených, nepřirozeně naplánovaných chodnících, všiml jsem si, že túje kolem sochy představující plodnost ve střední části parčíku hoří. Zpočátku mě to trochu mrzelo, neboť od té doby, co blízký objekt zastávky a čekárny MHD se záchodky, funkcionalilstický skvost od architekta Oskara Pořísky, chátrá, sloužily túje nemalé části Brna-střed jako náhrada zmíněného objektu, nikoli však co do funkce zastávky a čekárny. Když jsem přistoupil blíže, všiml jsem si, že túje hoří velmi intenzivně a přesto nejsou stravovány plameny. Z hořícího keře najednou zazněl jasný a zvučný hlas Michala Bobka. Hlas mi sděloval (a bylo to trochu jakoby shůry), že již delší dobu pozoruje mou snahu stát se vyhubitelem všeho zeleného v šedi velkoměsta, chci si blahem mnout ruce nad chvosty hořících veverek a okamžitě rozdupat třeba i ten něžný lístek zrovna vyrašivšího jaterníku podléšťky. Ihned na mne padl nevýslovný pocit bázně, že za své hříchy budu stižen bobčím trestem. Ale hlas z keře změnil tón a náhle zněl dobrotivě: „Já vím, že na to balíš ženský. A protože jsem vševidoucí Michal, tak Ti prorokuji, že s tím budeš mít úspěch a ženských na to fakt sbalíš stovky.“ Náhle oheň zhasl, dým zmizel a túje stály v parčíku nedotčeny, jako kdyby nikdy nebyly hořely. Jen já jsem dál obcházel trávník obtížen v podstatě asi radostným proroctvím; no i když, jak se to vezme...

Začal jsem tedy dělat vše proto, aby bylo proroctví naplněno, neb jak nás poučily mnohé antické tragédie, před osudem není úniku a ani nemá smyslu s ním moc bojovat. Snažil jsem se tedy armády žen oslnit myšlenkami americké socioložky Jane Jacobsové, která v šedesátých letech vydala zásadní práci, ze které vychází urbanismus dodnes. Ta práce se jmenuje The Death and Life of Great American Cities, vyšla i v českém překladu, sehnat se v podstatě nedá a pédéefko scanu této knihy koluje mezi zasvěcenými v podstatě jako samizdat. Jane (my, její stoupenci, ji pro sebe familiérně oslovujeme křestním jménem) ve své knize kritizuje několik jevů, které přinesl do urbanismu zejména funkcionalismus. Jane si bere na mušku koncept zahradního města, který město ředí do suburbáních kaší, všímá si, proč ve městě někam lidi chodí a jinam ne a nevyhýbá se ani problematice parků. Na jejích myšlenkách hodně staví i známý brněnský urbanista, architekt Petr Hurník, který je ovšem ještě radikálnější, a jeho myšlenky a učení by podle mého soudy šly shrnout v podstatě do následujících vět: Do města patří domy a do lesa stromy. Mix obojího nebude nikdy dobře fungovat. Můj osobní názorna zeleň ve městě, který ale není zdaleka tak radikální jako Hurníkův, nejlépe a koncentrovaně shrnuje tento článek.

Nakonec bych rád vzkázal Michalovi, jak to dopadlo s jeho proroctvím z keře: Michale, ženský se na to balit nedají, naopak. Příště, až na mě budeš mluvit jako hořící keř, bych byl raději, kdyby se ten keř nenacházel na Obilňáku, ale někde v lese za co nejkoncentrovanějším a ne až do Jihlavy rozlezlým Brnem! (pozn.: do Jihlavy rozlezlým proto, že každý přece chce mít ten svůj domeček v zeleni ).

Michalovi Bobkovi tímto velice děkuji za pozvání na Jiné právo, čtenářům pak za ochotu posty číst.

PS: Ještě mi Michal kladl na srdce, abych napsal něco o letošním ročníku vín. Nuže, máme se na co těšit. Není ojedinělý názor (a já se k němu přikláním též), že ročník 2011 byl snad nejlepším ročníkem porevolučního moravského vinařství vůbec. Vína mají ideální poměr cukrů a kyselin, svěžest, květnatost, ovocnost v míře, jaká tu prozatím nejspíš nebyla.