Atomový hokej v diskriminaci
Moje hostování na Jiném právu se
přehouplo do třetí třetiny. Bylo již dost vysedávání na střídačce eventuelně na
trestné lavici, kam jsem byl, soudě podle některých komentářů svého prvního
postu, vykázán, a nastal čas zkusit předvést taky něco na hřišti. Protože
v diskriminaci máme mnozí z nás trochu hokej a o Kanadě bude v poznámce
pod čarou také ještě řeč, rozhodl jsem se v následujícím postu popsat, co
je v našem právním prostoru nazýváno diskriminací. Záměrně si nekladu za
cíl říci, co dle mého názoru diskriminace je a co nikoliv. K věci přistoupím
diskursivně a pokusím se ukázat o čem a proč se o určitém jevu mluví jako o
diskriminaci; každý přístup má své dobré důvody. Předem bych ctěné čtenáře –
hokejové fanoušky varoval, že střílet od modré čáry se bude poměrně často.
První skupinu případů, v nichž
je použito slovo diskriminace, jsou případy, které se týkají nerovného zacházení
v oblasti hospodářské či ekonomické. Např. v judikatuře ústavního
soudu i nejvyššího správního soudu takových případů najdeme řadu. Mezi
nejznámější zástupce této skupiny patří asi kauza tzv. cukerných kvót[1], a
případy zvýhodněného jízdného na MHD[2] či
případy namítané diskriminace při platbě kreditní kartou či stravenkami[3][4].
Druhou, tradiční skupinu případů, v nichž se vyskytuje pojem diskriminace, jsou případy týkající se nerovného zacházení s jednotlivci – osobami na základě zapovězených důvodů, typicky rasy, pohlaví, zdravotního postižení, věku atd. Společným jmenovatelem těchto případů je lidská důstojnost, resp. zásah do lidské důstojnosti způsobený nerovným zacházením.[5]. Důvody rozlišování mezi jednotlivci se postupem času staly zakázanými právě na základě svého potenciálu způsobit jednotlivci nežádoucí intruzi do důstojnosti[6]. Mezi všemi zakázanými důvody, které náš antidiskriminační zákon staví zdánlivě na stejnou úroveň, má dle mého soudu největší potenciál intruze zejm. důvod etnicity[7] resp. rasy, následovaný genderem a zdravotním postižením[8]. Právě poměrně značně rozsáhlá rodina případů diskriminace, při které došlo k porušení lidské důstojnosti, tvoří páteř antidiskriminačního práva v užším smyslu. Diskriminace spjatá s lidskou důstojností, resp. diskriminace jako podmnožina důstojnosti je esenciálním stavebním kamenem antidiskriminačního práva. Diskriminaci spjatou s lidskou důstojností najdeme právě proto kromě veřejného práva i v právu soukromém. Antidiskriminační zákon či obecně antidiskriminační legislativa je potom podle mne jakýmsi zpozitivněním či "připojištěním" legislativce pro prozáření principů důstojnosti a nediskriminace vyplývající ze základních práv a svobod.
Další oblastí, ve které je často používáno slovo diskriminace, je Evropské právo, resp. její primární pramen Smlouva o fungování Evropské unie (dále jen SFEU) jako norma s přímým horizontálním účinkem. Je otázkou, zda v dnešním kontextu evropského práva má právo na rovné zacházení spíše hospodářskou či důstojnostní povahu[9]. Články SFEU (čl. 18, čl. 36, 37, 45 aj.) inklinují k zákazu diskriminace spíše hospodářské povahy. V kontextu dnešní EU a vývoje práva na rovné zacházení si však umím představit, že čl. 18, zakazující obecně diskriminaci z důvodu státního občanství, má i důstojnostní přesah. Samostatnou pozornost si zaslouží čl. 19, zakazující diskriminaci z důvodů přímo spjatých s lidskou důstojností. Na otázku, zda diskriminace vyskytující se v souvislosti s právem EU má více důstojnostní či hospodářskou povahu, nelze správně odpovědět. Obsahuje obojí přístup.
Poslední oblastí, kde je poměrně často používáno slovo diskriminace, je oblast mocenského působení státu vůči jednotlivci, tedy oblast vertikálních právních vztahů. Otázkou zůstává, zda i zde můžeme hovořit o diskriminaci, pokud zároveň nedochází k intruzi do důstojnosti jednotlivce, jinými slovy můžeme-li nazývat diskriminací nerovné zacházení s jednotlivci ze strany moci státu, a zároveň toto nerovné zacházení nemá nic společného s lidskou důstojností. Diskriminací je v této skupinně obecně nazývána nerovnost v základních právech a svobodách lidí, přičemž nerovnost se nezakládá na některém tradičně s důstojností spjatých důvodů (např. ne na rase, ale na tom, je-li někdo zaměstnancem státního či soukromého sektoru[10]), ale na důvodech, které nejsou z podstaty racionální. Zatímco v soukromém právu je iracionální rozlišování skoro až jeho imanentní součástí, ve veřejném právu iracionální rozlišování není možné. Pokud bychom problém posunuli dále, můžeme dojít k imperativu rovnosti všech před zákonem. Listina základních práv a svobod na rozdíl např. od článku 3 německého Základního zákona nezná termín rovnosti před zákonem. Nicméně nedodržování této rovnosti bývá v praxi označováno taktéž jako diskriminace[11][12][13].
Shrnuto: V současném diskursu o diskriminaci lze podle mého soudu hovořit o čtyřech formách diskriminace: Hospodářské (ekonomické) diskriminaci, důstojnostní diskriminaci, diskriminaci smíšené povahy (zejm. právo EU) a diskriminaci „mocenské“.
Jelikož na Joštově atomová bomba již vybuchla, jak jsme se nedávno na Jiném právu dozvěděli od Jana Komárka, a radioaktivního záření je plné povětří, mnoho již čtenářům neuškodím, pokud do diskuse přidám trochu té radioaktivity[14]. Udělejme si v našem samozvaném výzkumáku pokus, který jsme nazvali Atomgleichbehandlungdrittwirkung. Pokus spočívá v tom, že ostřelujeme destičku nejprve veřejného a za ní postavenou destičku soukromého práva částicemi diskriminace. První pokusný izotop diskriminace v sobě nese vnitřní náboj spočívající v nedůstojnostním, nehospodářském důvodu, např. z důvodu toho, že je někdo státní zaměstnanec. Částice má povahu záření alfa[15], moc společného s důstojností v ní nenalezneme a lze ji tedy odstínit listem papíru (pozn. v tomto případě je to papír úzetka č. 856 – Listina základních práv a svobod). Do soukromého práva nám alfa částice diskriminace z důvodu, že je někdo státní zaměstnanec, tedy nedoputuje, skončí odstíněná na papíru listiny, bude to však diskriminace. Maximálně, ale je to nepravděpodobné, se při nárazu izotopu do papíru může uvolnit neutron, který má velkou průraznost, pokračuje dál a na destičce soukromého práva možná ostřelí oblast s dobrými mravy. Pak nasadíme do našeho pokusu částici diskriminace, která v sobě nese náboj např. etnicity. Nasadili jsme tvrdý kalibr důstojnostního gamma[16] záření. Částice prolétne první destičkou (z papíru) jako nic a udělá důlek do olověné desky soukromého práva. Pokud se trefí do oblasti na destičce, která patří poskytování zboží a služeb, pracovnímu právu atd., říkáme tomu diskriminace. Pokud se trefí vedle, někdy takovému jevu říkáme „v rozporu s dobrými mravy“. Já vím, já vím, ještě existuje záření beta, ale pro to jsem v tomto článku nenašel zatím žádné využití.
[1] ÚS: Pl.
ÚS 50/04
[2] NSS: 4 As 63/2005 – 69, 1 As 14/2006-68
[3] NSS: 3
As 49/2007-43, 8 As
35/2005-51
[4] Komplexně k tématu cenové diskriminace
srov. rovněž Bejček, J.: Cenová diskriminace a tzv. dvojí ceny v evropském
a českém kontextu. Právní fórum, 2008, č. 5, s. 181 a násl.
[5]„Aby
bylo rozlišování diskriminací, musí dosáhnout intenzity zásahu do lidské
důstojnosti„: Kvasnicová, J.: (Ne)Diskriminace,
rovnost nebo rovné zacházení?, Právní rozhledy, 2011, č. 2
[6] Dle mého soudu lze jako
jeden z nejhodnotnějších judikátů v souladu s doktrínou dignity based approach v souvislosti
s diskriminací považuji stále nerezavějící judikát Nejvyššího soudu Kanady Law v.
Canada [1999] 1 S. C. R. 497
[7] Jak lze dokladovat
zejm. na vývoji judikatury US Supreme courtu od Plessy v. Fergusson (1896) se
založením v podstatě rasistické doktríny separate but equal, přes notoricky esenciální Brown v. Board of Education of Topeka, 347 U.S. 483 (1954) a pádu této
doktríny, pokračujíc přes Regents
of the University of California v. Bakke, 438 U.S. 265 (1978) s posvěcením
pozitivních opatření ve prospěch Afro-američanů, původních obyvatel, Hispánců.
[8] Ostatní zakázané důvody, např. věk, mají
stále rozporuplně a nejednotně přijímanou váhu, lišící sedále ve vnímání
kontinentálního a anglosaského práva; např. věk (srov. rozsudek SDEU C-144/04 – Werner Mangold v. Rüdiger Helm,
vč. disentu GA Tizzana a Félix Palacios de la Villa v. Cortefiel Servicios SA C-411/05, vč. na JP mnohokrát vychvalovaného stanoviska GA Mazáka),
sexuální orientace aj. ( Tadao Maruko v.
Versorgungsanstalt der deutschen Bühnen C-267/06, Jürgen Römer v. Freie Hansestadt Hamburg C-147/08 oproti např.
rozsudku US Supreme Courtu Boy Scouts of
America et al. v. Dale, 530 U.S. 640).
[9] Pro spíše „hospodářské“
chápání diskriminace by hovořila např. rozhodnutí SDEU ve věci tzv.
turistických cen (Komise proti
Španělskému království C-45/93 či komise proti Itálii C-388/01) na poli
pracovního práva pak např. Union Royale Belge des Sociétés de Football
Association ASBL v Jean-Marc Bosman 1995 C-415/93. Na druhou
stranu např. směrnice č. 2000/43/ES, zakazující zejm. v horizontálních právních
vztazích nerovné zacházení z důvodu rasy v nejrůznějších oblastech
práva (nejen právo na zaměstnání a povolání, ale i přístupu ke zboží a službám
aj). Směrnice neslouží primárně účelu
nastavení rovných ekonomických podmínek, ale právě k nápomoci zajištění
rovného zacházení opírajícího se o lidskou důstojnost. K tomu srov.
rozsudek SDEU Centrum voor gelijkheid van kansen en voor
racismebestrijding v Firma Feryn C-54/07 a zejm. stanovisko
Generálního advokáta Madura.
[10]K tomu srov. rozsudek NSS 6 Ads
122/2009-59
[11]
K používání pojmu diskriminace bez přímé vazby na důstojnost a dovození rovnosti
před zákonem srov. zejm. Pl. ÚS 15/02.
[12]
Princip rovnosti před zákonem zakotvený v čl. 3 odst. 1 Základního zákona
lze vnímat určitým způsobem jako zpozitivizování představ o spravedlnosti
vycházející z Francouzské revoluce. Imperativ rovnosti před zákonem potom
stojí na 3 principech: princip nerovného zacházení předvídaný právem, princip
faktického rovného zacházení a zákaz libovůle. Srov. Bumke, Ch. Voßkuhle, A.
Casebook Verfassungsrecht, München, 2008, C. H. Beck, 5. vydání, s. 92 – 93,
ISBN 978-3-406-57162-6 V případě České republiky týkající se akcesorické
povahy rovnosti a zákazu libovůle četná navazující judikatura např. Pl. ÚS 36/93,
Pl. ÚS 36/01 aj.).
[13] K tomu
srov. Wagnerová, E. Šimíček, V. Langášek, T. Pospíšil, I. a kol.: Listina
základních práv a svobod. Komentář, Praha, 2012, Volters Kluwer, ISBN 978-80-7357-750-6,
s. 68 a násl.
12 komentářů:
Letmým čtením preambule směrnice 2000/43/ES tam vidím spíš ty hospodářské aspekty (bod 9), ale ne tu důstojnost. Nebo se mýlím?
(9) Diskriminace na základě rasy nebo etnického původu může ohrozit dosažení cílů Smlouvy o ES, zejména dosažení vysoké úrovně zaměstnanosti a sociální ochrany, zvyšování životní úrovně a kvality života, hospodářské a sociální soudržnosti a solidarity. Může rovněž ohrozit cíl rozvíjet Evropskou unii jako prostor svobody, bezpečnosti a práva.
Radioaktivní diskriminace je vtipná.
Nejsem si ale úplně jist, nakolik čtyři zde popsané formy diskriminace snižují všeobecnou pojmovou hokejovitost v této oblasti. Jejich problém je, že to budou spíš asi jenom tématické škatulky, pod které možná v praxi KVOP jednotlivé případy podřazuje. Není však jasné (tedy alespoň mě ne) hraniční pravidlo, podle kterého se jednotlivé kategorie vytvářely. První zdá se dle oblasti regulace, druhé dle morální zavržení hodnosti, třetí dle regulátora (autora právního předpisu – EU) a čtvrtý je vlastně popis celého veřejného práva skrze mocenskou (vrchnostenskou) teorii.
Je pak jasné, že jednotlivé kategorie se překrývají. Pokud by třeba nějaký správní orgán vydal nařízení „Černoši platí dvojnásobnou sazbu DPH“, tak má čistý průstřel všemi čtyřmi „formami“ či „kategoriemi“ najednou.
Takže abych respektoval tón článku: ta kategorizace mi přijde jako když někdo staví hokejový tým do kterého šoupne hráče Komety Brno, jednu posilu z NHL, tři footsálové fotbalisty z Chebu, dva úředníky z Ministerstva vnitra a zbytek dosype členy juniorského kanadského curlingového týmu (led jako led, ne?) ;-))).
Zajímavé je, že se najdou oblasti, kde je nediskriminace napadána jaksi zezadu svého ochranného štítu, od těch koho má chránit, respektive jejich zástupců (zákonných).
Jde o oblast přijímání do mateřských škol. Ze čtení diskusí maminkovských webů (např.: www.rodina.cz – tam to běželo několik dní) je jasné, že na adresu ochránce a jeho stanoviska padlo dost tvrdých slov.
K uvedenému tématu vydal ochránce svoje doporučení vycházející z faktu, že MŠ jsou výchovně vzdělávací instituce, nikoli hlídárny dětí. A z toho plyne fakt, že při přijímání dětí nesmí být posuzovány charakteristiky rodičů ale pouze dítěte. Především jde o trvalé bydliště rodičů (jakkoli je to zřejmě pro obce daňově zajímavé), je přípustné testovat pouze trvalé bydliště dítěte a to ještě s přihlédnutím k rovnocennosti trvalého pobytu dětí z EU. Hlavně se to promítlo do posuzování pracovní situace rodičů: pracující, OSVČ, na MD/RD s tímto/druhým dítětem, nezaměstnaní apod. Tím došlo k tomu, že v podstatě (při nesmyslnosti přijímacích zkoušek), zůstává věk jediným relativně rozumným kritériem, které je navíc spravedlivé jedině, pokud by bylo aplikováno po celých ročnících.
Matky, kterým končí RD v zaměstnání do 3 let dítěte se tak najednou ocitli na druhé koleji. Byly přesvědčeny, že právě jejich návrat do zaměstnání je a jejich v boji o místa v MŠ v rámci současné populační vlny upřednostní před dětmi maminek, co jsou doma, například s dalším dítětem. Jenže významná část, byť stále ještě menšina krajů a obcí vzala stanovisko vážně a doporučila MŠ vyškrtnout kritérium zaměstnání obou rodičů. Tím jejich velká masa zjistila, že tento, nebo příští rok nebudou moci dát dítě do školek, a budou muset dát výpověď. Jejich vlakovou lodí se samozřejmě stala situace samoživitelek, které často musí nastoupit ve 2 či 3 letech, jinak se mohou údajně „jít pást“ (konec RP, navíc problém s registrací na ÚP atd.). Řadě pracujících matek totiž nepokryje jejich příjem ani nejlevnější formy hlídání či soukromé MŠ (cca 7000 Kč za měsíc na okraji Prahy v neziskové sféře).
Samozřejmě se zároveň ozvaly matky z druhého tábora, které mají či čekají dalšího potomka a chtějí, aby i jejich děti měly nárok chodit do školky dříve než v předškolní třídě. Ale pokud možno, tak třeba jen na dopoledne, na 4 dny apod.
První matky oponovali, že výchovně-vzdělávací účel, jako primární, u školek připadá v úvahu až u starších dětí, řekněme čtyřletých a předškolních, zatímco malé děti mají ze školek spíše stres a hrůzu. Že historicky vznikly jako zařízení hlídací pro pracující matky, že v souladu s vytyčeným směřováním EU je umožnit co nejširší skupině matek se zapojit do pracovního procesu a právě tyto preferovat. Že zařazení k výchovným institucím je v podstatě fikce, protože není povinná předškolní výchova. Dalším argumentem bylo, že byly-li by školky opravdu především výchovně vzdělávací, pak by správné a jediné spravedlivé řešení bylo zavést při nedostatku míst směnné vzdělávání formou dětí přijatých jen na dopoledne a jen na odpoledne.
Z kritérií pro přijetí zbývá jedině věk. Jenže i ten má své problémy, protože musí rozhodnout jako jediné kritérium o přijetí (nemít trvalé bydliště v obci bývá reálně úplným postavením mimo hru) a občas se ještě přihlíží k sourozenci ve stejné školce. A pokud je dítě například červnové, tak má malou šanci být přijato nejen ve 3 letech, ale i ve 4 letech. Protože třída je zaplněna, zbývá opět jen několik rezervních míst po odstěhovaných apod. a opět musí soutěžit se starším čtyřletými…
Jedna z navržených variant zněla přihlédnout k potenciální sociální situaci dítěte, pokud zastane doma například formou preference dětí samoživitelek (což ale je ale papírově každá 2.—3 žena, navíc je to morální hazard), nebo modelovat příjmovou situaci rodiny na počátku nového školního roku. (což je ale také problematické). A děti, které tímto sítem nebudou zachyceny již nechat standardně soutěžit podle věku.
A co tato diskriminace:
http://www.fithanybany.cz
... fitko jen pro dámy?
To je OK? Co by na to řekl "ombucman"?
ad Karel Vážný:
Krásně jste popsal modelovou situaci, kdy nediskriminace někoho může ze strany státní moci znamenat ihned diskriminaci druhého.
Podle nedávné judikatury NSS jde v mateřské školce o přístup dětí ke vzdělání. Ale naopak ty matky měly nějaká legitimní očekávání.
Osobně si myslím, že ochránce zde má pravdu, resp. že je nutno diskriminační zásahy vážit od toho nejzávažnějšího - obecně přece platí, že méně významná práva ustupují těm významnějším (právo na život trumfne jakékoli jiné právo).
A dopady na ty děti jsou potenciálně mnohem delší, širší a dlouhodobější, než relativně krátkodobé a "jen" ekonomické dopady na matky.
Ten komentář KV by si zasloužil samostatný článek, jako komentář u tohohle článku to zcela zanikne...
Mám svůj názor na možné řešení:
Tady jde o to, že veřejný statek, mateřská škola a vzdělání v ní se musí rozdělit. (Ač v daném případě jde skoro o nesmysl, jaké vzdělání, když totéž zvládne téměř KAŽDÁ matka. Jde o to uvolnit rodiče z VÝCHOVNÉ role, kterou po staletí běžně zastávali, včetně socializace dětí v kolektivu - hřiště, MC, ....).
Ve školství bude chybět 2,5 mld Kč.
Nechme rodiče dětí vyjma předškoláků zaplatit celý neinvestiční normativ (cca 35000 Kč na rok), čili to vyjde na cca 5000 Kč měsíčně včetně stávajících příspěvků. A pro sociální případy zaveďme adresnou věcnou dávku. Ta uspořená částka by při současném počtu dětí zřejmě velmi snadno pokryla potřebné úspory.
Jenže - jenže vládne populismus.
Ad František Novák:
Veřejný ochránce práv se k této problematice již vyjádřil. Jeho zprávu naleznete zde: http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/DISKRIMINACE/Kauzy/zbozi_a_sluzby/Fitnesscentra_urcene_pouze_pro_zeny.pdf
Jana Kvasnicová
Ad Michal Bobek: Díky za vtipnou repliku. Já jsem ve svém postu k tématu přistupoval diskursivně, tj. všímal jsem si toho, kdo a jak o diskriminaci mluví a snažil jsem se rozklíčovat, co ho k tomu vede. Nehodnotil jsem, záměrně, co je ta pravá diskriminace. Pro potřeby ochránce se toto škatulkování také příliš nehodí. Pokud bych mohl toto diskursivní tabu, které jsem si v článku da,l rovnou porušit, došel bych jistě k závěru, že v NHL se hraje nejlepší hokej, pokud použiju odkaz na Tvůj příspěvek. Právě důvody, které jsou spjaty s lidskou důstojností, mají největší sílu principy rovného zacházení emanovat až do soukromého práva. Myslím si však na druhou stranu, že v současné době je velmi těžko prosaditelná myšlenka, že se bude smět říkat diskriminace jen tomu, co je spjato s lidskou důstojností. Mimochodem podle mého soudu úkolem ochránce na poli diskriminace má být právě hrát NHL ;-) a chránit oběti zejm. důstojnostní diskriminace.
Argumentace tákající se zdůvodnění zákazu diskriminace v soukromo-obchodním sektoru mi v drtivé většině připadá poněkud absurdní. Typickým příkladem je ono zdůvodnění týkající se fitness center - pokud by v textu člověk vyměnil fitness-centrum za "hodpoda" a žena za "běloch", tak by na vyjádření ochránce práv nemusel nic měnit - kromě ex-cathedra tvrzení, že taková analogie není přípustná; stačilo by posunout debatu o 100 let zpět a díky pouze poněkud jiným subjektivním názorům ve společnosti by takový text byl brán jako naprosto normální.
Typicky se pak člověk dozví, že někoho poškozuje, když s ním neuzavře smlouvu, nebo třeba zjistí, že otevřít si fitness "pro ženy" v "Dolní vsi" je nemožné (protože muži by neměli kam chodit...jako by dnes měli...), zatímco v Praze ano. Nebo, že nechuť nacházet se ve fitku s osobou opačného pohlaví je OK, zatímco pokud se jedná o osobu jiného etnika, tak to OK není (tzv. legitimní a nelegitimní nechuť?).
Z nějakého neurčitého důvodu mám dojem, že celé zdůvodňování diskriminace v soukromém sektoru by šlo shrnout do teze: mně se to líbí/nelíbí a proto to povolím/zakážu. Možná bychom měli v rámci metrologického úřadu zavést "etalon líbí/nelíbí pro obyvatele ČR/EU - opovažte se, aby se vám líbilo něco jiného"...
Zpět k článku - V článku píšete, že se určité důvody byly zakázány pro jejich potenciál způsobit intrusi do důstojnosti. Jak se budeme vypořádávat s diskriminací na základě těchto důvodů, které žádnou intruzi nezpůsobují (typicky gendrová diskriminace pojišťoven)? Případně, jak se budeme vypořádávat s intruzí do důstojnosti, která ale naprosto nesouvisí s nějakou rozumně definovanou kategorií (např. když někoho pošlu někam). Vzhledem k tomu, že ztráta důstojnosti by měla být především brána očima toho, kdo o ní přišel..
můžeme v budoucnu očekávat rozpravu na téma "(ne)legitimní zásahu do důstojnosti" a "co to je vlastně ta důstojnost" - samozřejmě se spoustou odoborných disputací, kdy a jak je legitimní někoho někam... :)
ad Ondra.
Problém je, že jednotlivé diskriminační důvody si nejsou rovny. Diskriminace z důvodu etnicity představuje zásah do důstojnosti v podstatě vždy. Je to nejhorší možná forma ponížení, tedy zásahu do důstojnosti.
Pokud jste pozorně četl AdZ, tak víte, že rozlišování založené na diskriminačním důvodu není zakázané vždy, ale lze je určitým způsobem obhájit, což najdete v §§ 6 a 7 AdZ. Jak jsem napsal, podle mého názoru v podstatě ničím neobhájíte rasu, ale pohlaví už si představit dovedu (a sám zákon několik těchto výjimek stanoví).
Jinak ohledně role důstojnosti doporučuji k přečtení nový komentář k Listině (schválně, proč jen je ta důstojnost hned v prvním článku).
Ale celá problematika horizontality lidských práv je mnohem složitější a chápu, že z toho nemusíte být úplně nadšený...
Jen jako perličku o přípustné "etnické" diskriminaci.
Tvrdí se, že první prototypy systému snímání polohy osoby v jedné z herních konzolí na trhu měly problém s černochy. Prostě klíčové body těla bělochů a asiatů systém rozpoznat uměl, tmavší typy černochů nikoliv. Firma pochopitelně zapracovala (americká firma) a problém odstranila takže v současnosti má konzole problém jen s dlouhými sukněmi (ověřeno empiricky). A to jí nikdo z genderového hnutí jistě vyčítat nebude :).
Kdyby ovšem nějaká firma začala prodávat takovýto systém s poznámkou - nefunguje pro černochy - jistě by to nebyla diskriminace, pouze důsledek technické úrovně.
Okomentovat