Jiří Nantl: Bezprizorní studenti a vysokoškolská legislativa
Nyní, když se patrně definitivně uzavírá příběh plzeňské právnické fakulty, vznikla ve veřejné diskusi nová (ve skutečnosti očekávatelná) otázka, jaký tedy bude osud těch, kdo na dané fakultě v magisterském studijním programu nyní studují. Jedná se o přibližně 1400 studentů, což je počet pohybující se o dva řády nad dosud proběhlými analogickými případy.
Na situaci dopadá ustanovení § 80 odst. 4 zákona o vysokých školách: „Akreditace studijního programu zaniká oznámením vysoké školy o zrušení studijního programu nebo uplynutím doby, na kterou byla akreditace udělena. Vysoká škola zajistí studentům možnost pokračovat ve studiu stejného nebo obdobného studijního programu na téže nebo jiné vysoké škole.“ (Analogické pravidlo pak obsahuje § 86 téhož zákona pro případ pozastavení nebo odnětí akreditace.)
Zákon působí ne-li optimisticky, tedy alespoň uklidňujícím dojmem: vysoká škola se o studenty zaniklého oboru postará. To je samozřejmě vysvětlitelné dobou jeho vzniku (1998), kdy se přesuny studentů mezi studijními programy a obory děly v rámci jednotlivých vysokých škol jako jejich interní opatření, což za předpokladu konsensu všech dotčených fakticky opravdu problém není. S boomem vysokého školství se příliš nepočítalo (při přijímání vysokoškolského zákona se mělo za to, že vzniknou přibližně 4 soukromé vysoké školy – skutečnost překonala očekávání více než desetinásobně) a takovou věc, jako je zánik fakulty veřejné vysoké školy bez náhrady, si zřejmě nikdo ani představit neuměl.
Vysokoškolský zákon tak postavení studentů při zániku studijního programu řeší způsobem, který má ze všeho nejvíce potenciál vyvolat zklamání a spory. Pokud vysoká škola sama neprovozuje „stejný nebo obdobný“ studijní program, pak zcela zřejmě nedisponuje naprosto žádným právním prostředkem, kterým by dotčeným studentům mohla zajistit „možnost pokračovat ve studiu“. (Stranou ponechejme, co rozumět „obdobným“ studijním programem – vycházet by v koncepční rovině bylo možno z konstrukce „oblastí studia“ naznačených v § 46 vysokoškolského zákona.) Není zde kontraktační povinnost druhé strany, ani žádný mechanismus zapojení státní správy do řešení věci. Zákon tudíž nelze vykládat jinak, než že vysoké škole ukládá povinnost vynaložit veškeré možné úsilí k nalezení jiné vysoké školy s vhodným studijním programem a k dosažení dohody s touto institucí k přijetí dotčených studentů. Podrobnosti mechanismu převodu studentů zákon výslovně neupravuje, lze však mít za to, že § 49 odst. 3 pokrývá ve zmocnění ke stanovení „odlišných podmínek pro přijetí“ také pro tuto situaci.
Pro srovnání a inspiraci nahlédněme do Spojených států – země, kde soudní spory probíhají ohledně ledasčeho a samozřejmě také zániku vysokých škol a studijních programů. Zajímavé kulisy může nabídnout případ kampusu Univerzity Jižní Dakoty ve Springfieldu. Zákonodárný sbor státu přijal v roce 1984 zákon, kterým tuto složku státní univerzity přeměnil na vězení, studijní programy realizované v kampusu byly ukončeny a další osud zhruba 800 studentů byl upraven formulací, která by nám připadala povědomá („That the Board of Regents and the Board of Vocational Education take all necessary steps to insure that all students presently enrolled at the University of South Dakota at Springfield shall have the opportunity to complete their course of study in South Dakota at other public post-secondary educational schools, public higher education institutions or a combination thereof through an articulation of agreements.“) Protože „veškeré potřebné kroky“ nevedly k úspěchu, výsledkem byla série žalob, které byly projednávány do roku 1987, kdy nejvyšší soud Jižní Dakoty rozhodl, že právní vztah mezi univerzitou a studentem trvá pouze vždy pro každý jednotlivý akademický rok, na který je placeno školné, a faktickým nezajištěním možnosti pokračovat ve studiu v dalším akademickém roce tak nebyla právní povinnost porušena (AASE vs. State of South Dakota Board of Regents, 400 N.W.2d 269, S.D. 1987).
Větší štěstí měli studenti programu přípravy civilních pilotů, který byl uskutečňován na Montana Vocational Technical Center v Missoule a v rámci úsporných opatření byl v roce 1977 zrušen. Po mnoha procesních peripetiích před státními a federálními soudy získalo 14 bývalých studentů nakonec odškodné ve výši 2,5 mil. USD. Základním argumentem pro přiznání náhrady škody přitom byl fakt, že zrušený program nebyl nijak vnitřně strukturován, tj. nezahrnoval žádné samostatně kreditované vzdělávací jednotky, které by na základě uznání bylo možno přenést do jiného studia na jiné instituce.
Z obou uvedených případů plyne principiální a dle mého názoru rozumný závěr, který může být relevantní i pro naše poměry. Stát a jeho legislativa nemohou realisticky garantovat, že studenti zrušeného studijního programu budou stejný nebo analogický program moci dokončit jinde. Závisí to totiž na řadě okolností, které jsou mimo kontrolu státu i příslušné vysoké školy. Funkcí státu ale nepochybně je nastavit takové podmínky fungování vysokého školství, aby absolvovaná část studia byla uznatelná po přijetí jinou institucí do vhodného studijního programu. Pokud tomu tak z nějakého důvodu ale není – a student ve zrušeném studijním programu jednoduše ztratil čas a peníze – je třeba řešit otázku náhrady škody.
Do podrobností možných právních řešení za současné právní úpravy a pro futuro se zde pouštět nechci. Je jisté, že jde o velmi komplexní téma, kde se řešení navíc budou strukturovat podle toho, zda se pohybujeme ve vysokém školství veřejném nebo soukromém. Čas na profilaci realistických a funkčních právních názorů a patrně i legislativní úpravy se však pomalu naplňuje.
Vzhledem k demografickému vývoji můžeme očekávat existenční ohrožení značné části soukromých vysokých škol, které vyrašily v době kulminace převisu poptávky nad nabídkou studijních příležitostí přibližně před deseti lety, z nichž řada je jednooborová a tudíž snadno zasažitelná jakýmkoli výkyvem. Ve veřejném vysokém školství se zase nutně projeví fiskální vývoj, který můžeme odhadovat tak, že kolem roku 2015 bude pro veřejné vysoké školy k dispozici možná pouze 15-17 mld. korun (oproti 20 mld. v letošním roce, což i tak pro některé veřejné vysoké školy znamená meziroční pokles jejich rozpočtu až o 13,5 %). Je třeba počítat s tím, že české vysoké školství v této dekádě projde výraznou strukturální proměnou, jejímž stimulátorem nebude primárně systém kontroly kvality, ale souběh ekonomického a demografického poklesu. Nalezení legislativy efektivně upravující postavení a nároky studentů institucí a programů, které tento vývoj nepřežijí, bude v zájmu všech.
74 komentářů:
Vysoká škola zajistí studentům možnost pokračovat ve studiu stejného nebo obdobného studijního programu na téže nebo jiné vysoké škole.
***********
Proč si rovnou nepřiznat, že věta je stejný nesmysl jako: Každý má právo na příznivé životní prostředí(čl.35 (1)Listiny)? Tam, kde povinnost plnit není vymahatelná, na co práva? Nalití si čistého vína by v tomto případě umožnilo schopným studentům z Plzně rychle pochopit, že je jen na nich, jak se s problémem vyrovnají. Tímto bychom jim prokázali velkou službu. V opačném případě je povedeme do kouta.
Mají-li pocit, někteří, že jim byla způsobena křivda, nebo škoda, ať žalobou u soudu prokáží svoji schopnost se postarat o budoucí klienty.
Mirek Vorlický
Ad F.:
Jde o to, zda vzdělání považujeme za investici státu do vzdělanostní společnosti, přínos ke konkurenceschopnosti ČR a přínos pro HDP, neboť VŠ absolventi zpravidla platí vyšší daně, vytvářejí pracovní místa, jsou motorem pokroku, vytvářejí stabilní a politicky ne-extrémní střední třídu, na níž stát stojí, a nemalá část z nich slouží veřejnosti a zákonnosti. Nebo zda jde o službu, resp. zboží, (pouze) pro finančně zajištěnou elitu, které by "paraziti" (VK-sám vystudovavší zadarmo) či odírači prodavaček z Lidlu (Dobeš) chtěli "zadarmo". Je zarážející, jak se bolševici a tzv. pravice shoduje v přístupu i terminologii, jde-li o vzdělání. O dělnických mozolech, ze kterých studenti žijí, slyšeli dost a dost mí rodiče, kteří tento stát v rámci školství a zdravotnictví svými mizernými platy desítky let de facto dotovali. Teď slyším od naší neoliberální tzv. pravice totéž, z čeho mi bylo nevolno před rokem 1989.
Ke způsobené škodě přiměřeně odkazuji na otázku legitimního očekávání, rovnost v právech i před zákonem, na veřejný zájem i fakt, že vzdělání vůbec není "zadarmo", ať už jde o náklady (duševní i finanční) na straně studentů, či o to, že i jejich rodiče (a často i sami - pracující - studenti) na "bezplatné" vzdělání přispěli ze svých daní.
K otázce uplatňování ekonomických dogmat, klišé a ideologických schémat doporučuji článek Pavla Barši Čtverce probuďte se, krychle existují . Není to ovšem nic pro neoliberály, "lovce ekonomik" sloužící ekonomickým oligarchiím či volnotržní dogmatiky s omezeným rozhledem a la (např.) Martin Říman.
Jinak přes špatnou pověst Plzně upozorňuji, že - pominu-li protekční soudruhy - ti, kteří studovali za standardních podmínek, patří mezi kvalitní absolventy, a i v mezinárodním srovnání (Moot Courty apod.) byli plzeňští studenti velmi úspěšní, ne-li nejlepší. Takže je třeba být objektivní. Mezi darmožrouty, kteří by se - pokud by měli spoléhat jen na své schopnosti a (ne)způsobilost živit se prací, nikoliv ústy a stranickou a kmotrovskou loajalitou - počítám spíš lidi typu šéfporadce předsedy vlády nebo našeho "nejlepšího ministra školství". Skandály měly i jiné PF, viz Prahu či Olomouc, a korupce není problémem jen právnických fakult, ale je na všech fakultách, kde je převis poptávky nad nabídkou a kde někteří mají "konkurenční výhodu", že sice nic neumí, ale mohou sekretářce či šéfovi studijního koupit auto, zaplatit vilu či se jinak "odvděčit". Vždy ale zůstane nemalé % (cca 2/3 - 3/4) "volných míst" pro ty, kdo soutěží jen na základě svých znalostí a schopností. Na soukromých VŠ je situace mnohem děsivější (instantní rychlokursy MBA, zdarma studium pro vybrané soudruhy, diplom de facto automaticky za školné, kdy diplomka nestojí za nic nebo je opsaná), zde ovšem stát nezasahuje. Ex post se probudil jen v případě Plzně a zkomercionalizovat a dostat pod politickou/kmotrovskou a ekonomickou kontrolu se snaží dostat pouze školy veřejné. Jak to může v praxi vypadat, viz zde.
Ad článok a reakcie:
Opäť súhlas s J. Potměšilom. Vzdelanie sa dnes v "duchu kapitalizmu" (zisk a opäť zisk - tá klamlivá mantra) stáva súčasťou "trhu", kde platia zákony dopytu a ponuky. Ako takýto "protrhový" model spolu so štátnou reguláciou (veď prečo by sa do toho nezamiešal aj štát) vyzerá, vedia rozprávať vo Veľkej Británii, viď tento článok..
Samozrejme, že tam "vyhrávajú" postgraduálne odbory pre východnú Áziu, pretože to sú príjmy. Už ani nevraviac o tom, že "bežný" rektorský plat sa tam pohybuje okolo 250 000 až 300 000 libier ročne [áno, tie libry sú v tisíckach a mesačne (sic!) to vychádza asi na 6 až 7 stovák tisíc Kč]. Naši funkcionári môžu tak blednúť závisťou, čo by asi za to dali.
Vďaka podobnému systému + systému "publish or die" sa poriadny výskum už nerobí na Oxforde a o chvíľu sa nebude robiť ani na MIT. Samozrejme, ešte stále na MIT majú dobrý výskum, najmä keď ho porovnáme s tým v ČR a SR, ale úroveň klesá.
Takéto chápanie vzdelania v rámci "excelovských tabuliek" sa odrazilo v naoko lákavom systéme ECTS. Každý študent VŠ bude v celej EÚ mať možnosť v systéme ECTS získavať kredity (približne za 25-30 hodín jeden kredit, viď tu.), no a na základe toho si údajne bude môcť nakombinovať predmety ľubovoľne, aj medzi školami pendlovať ako poštár, pričom ak je študent jazykovo zdatný a trošku priebojný (s vedomosťami toto niekedy nemá nič spoločné), nemal by mať podľa predstáv problém sa vzdelávať v takomto systéme v čomkoľvek.
No a realita? X predmetov je povinných, vzdelanie sa nostrifikuje, mobilita (aj v prípade zrušenia odboru počas štúdia, o čom hovorí článok) je obmedzená. Ono, niektoré kvalitnejšie školy si predsa uvedomujú, že "30 hodín práce v Uni v Tilburgu nie je 30 hodín práce na KU Praha", čiže nie je kredit ako kredit. Toľko pokus o unifikáciu a štandardizáciu vzdelávania pre "potreby trhu".
No a teraz nadviažuc na článok samotný, údajne sa "s boomem vysokého školství příliš nepočítalo (při přijímání vysokoškolského zákona se mělo za to, že vzniknou přibližně 4 soukromé vysoké školy – skutečnost překonala očekávání více než desetinásobně) a takovou věc, jako je zánik fakulty veřejné vysoké školy bez náhrady, si zřejmě nikdo ani představit neuměl." To je tak, keď niekto chce predpovedať počasie. Ešte rozumiem, že normy sa robia pro futuro (aj keď simulácia výsledku pred "release" by nezaškodila, základná metóda by mala byť "kapitalistická", čiže aplikácia normy za predpokladu maximálnej pažravosti jej adresátov), avšak neviem, akou záhadnou výpočtovou metódou prišli na bulharskú konštantu 4.
Čiže podľa predstavy legislatívcov: ak máme systém ECTS a plnú mobilitu medzi školami, a v po 2.roku štúdia zavrú kvôli akreditačným nedostatkom odbor na 1 fakulte, študenti by mohli plynulo "migrovať" medzi ostatné fakulty v blízkom okolí, ba priam v celej Európe, s tým, že ak aj nedoštudujú úplne rovnaký, ale vzdialene príbuzný odbor, majú "špecifické" vzdelanie, ktoré vzhľadom na dnešný dopyt po "úzkych špecialistoch" akéhokoľvek smeru by malo byť dokonca konkurenčnou výhodou.
Či nie a ja som sa iba prebral zo sna?
Ondrej Pivarči
Článek je zajímavě napsán; ostatně přiznávám, že nic jiného bych od Jiřího Nantla nečekal. Rozhodně je zajímavé vědět, jak to vypadá jinde ve světě a že se tam podobné věci také dějí.
Na druhou stranu, článek vlastně neříká nic nového; že zde ta situace je a musí se nějak řešit je jasné a v článku nejsou možná řešení ani naznačena. Popravdě, když jsem jej přečetl, vyvolalo to ve mně dojem, jako by MŠMT pouštělo do světa vlaštovku na téma "FPR ZCU se jen tak zruší a studenti mohou jít... si stěžovat třeba na lampárnu. Ministerstvo je v tom nechá".
Jelikož vím, že Jiří Nantl před nedávnem odstoupil z funkce šéfa odboru vysokých škol, doufám, že tomu tak není a na vině je má podezřívavá povaha.
Leč k věci. Záměr par. 80 ZVŠ v základu není špatný. Ponechává totiž na úvaze vysoké školy, který studijní program bude provozovat a který ne. Z logiky věci vyplývá, že pokud se škola rozhodne některý studijní program zrušit, musí jeho studenty nechat dostudovat v nějakém jiném, ideálně co nejpodobnějším a se stejnou využitelností vzdělání; např. pokud se filosofická fakulta rozhodne zrušit kulturologii, může převést studenty na sociální antropologii. Není to úplně totéž, ale uplatnění v praxi je podobné.
Samozřejmě již zde je zakopáno několik drobných problémů. Dotyčná filosofická fakulta má desítky studijních programů; když přijde o jeden, dva či deset, na existenci jí to neohrozí a počet studentů, jichž se to bude týkat, nikdy nedosáhne tak alarmujících čísel o nichž je řeč v souvislosti s FPR ZCU. Některé obory jsou těžko nahraditelné; existují i obory zcela unikátní, které nahradit prostě nelze. Již zde má ZVŠ značnou mezeru, nicméně pokud by zůstalo u par. 80, není to nepřekonatelné. Pořád si totiž o tom, zda dotyčný program zruší nebo ne, rozhoduje vysoká škola sama.
V par. 86 téhož zákona se však dostáváme na tenký led. Zde se totiž zásadně rozchází subjekty, které jsou nositeli práv a povinností. Zatímco v par. 80 má VŠ právo zrušit studijní program a povinnost zařídit dostudování, par. 86 přenáší právo ke zrušení programu na třetí osobu, která však za své rozhodnutí nenese žádnou odpovědnost, neboť povinnost zůstává na bedrech školy. Ta se tak dostává do nezáviděníhodné pozice a musí napravovat škodu, kterou nezpůsobila. Ano, jistě lze říci, že neobhájení akreditace je vina školy a tudíž je to vlastně její chyba, ale to je v podstatě oslí můstek.
Antonín Thurnwald
Jinými slovy, v par. 86 je zakopaný pes a to hodně hluboko, neboť zmíněné právo a povinnost si přestaly odpovídat. Dalo by se tomu určitě čelit přesnějším nastavením akreditačního procesu, např. ustanovením, že akreditace se uděluje na dvojnásobek doby trvání studijního programu, ale reakreditace se provede již po polovině tohoto cyklu. Tím by bylo zaručeno, že studenti, kteří v dobré víře do školy nastoupili, budou moci dostudovat.
Osobně se domnívám, že otázka náhrady škody je sice zajímavá, nicméně s uvedeným problémem souvisí jen okrajově. Kolega Fortuna sice navrhuje nechat studenty "prověřit praxí", ale popravdě mi takový návrh přijde poněkud... nereálný. Studenti mají přece studovat a ne se zabývat žalobami na školu (stát atd.) namísto studia. Pokud by současně s tím studovali, pak by to ničemu nevadilo, jenomže pokud budou studovat, pak nemají mnoho důvodů k žalobám. Samozřejmě mohou jít studovat "od nuly", ale je zřejmé, že na všechny se prostě nedostane, když počet studijních míst v republice klesne o cca 1400. A pokud budou studovat od nuly, mají žalovat školu, která jim neuznala předchozí studium?
Není příliš rozumné, aby vedli spory o náhradu v době, kdy potřebují studovat namísto studia, zejména při obvyklé délce soudních řízení. Nepochybuji rovněž o tom, že zmíněný efekt "osvědčení se před budoucími klienty" by nenastal, neboť nasnadě by byla hromadná žaloba vedená patrně zkušeným advokátem.
Otázkou rovněž je na kom leží odpovědnost za předčasné ukončení studia. Zákon tím, kam směruje svou povinnost, ukazuje na vysokou školu. Jenomže škola může namítat, že udělala vše aby akreditaci dostala, ale nedostala ji. Leží pak odpovědnost na ministerstvu? Nebo na akreditační komisi, když ministerstvo nemůže jednat proti jejímu verdiktu? Samozřejmě, hodnotícímu orgánu nelze přičítat odpovědnost za škodu jen proto, že plní své povinnosti, k nimž je povolán; pokud ovšem, jak tvrdí některé hlasy z FPR ZCU, nejedná contra legem. Mají tedy studenti žalovat o náhradu škody školu a škola bude následně žalovat stát? A přitom by pro zákonodárce nemohlo být nijak těžké tuto oblast několika větami v zákoně upravit tak, aby bylo ve všem jasno. Škoda, že se tak nestalo; hrozba zrušení visí na Plzeňskými právy už skoro tři roky, ale žádnou legislativní iniciativu nevyvolala (ano, nevyvolala ani žádnou snahu ZCU o vyjednání případného dalšího studia, ale přiznejme si na rovinu, že se jedná o nereálný úkol).
Antonín Thurnwald
PS: děkuji Janu Potměšilovi, že zmínil to, nač se obecně v aféře kolem plzeňských práv zapomíná: že i z nich vzcházejí kvalitní absolventi.
ad Antonín Thurnwald
Dovolím si tvrdit, že nejzakopanější zakopaný pes nespočívá v par., ale v představě, že situaci v Plzni lze tak řešit. Právnická fakulta ztratila oprávnění plnit svůj účel. Ona by chtěla plnit, ale nesmí. Stejně tak řidič, který přijde o své oprávnění řídit náklaďák, nesmí dál rozvážet zboží. Zavázal-li se před tím, že zboží rozveze, má smůlu, protože jeho zákazník jej bude soudit za škodu, kterou mu způsobil tím, že zboží nebylo rozvezeno. Tak zcela logicky soud v Jižní Dakotě hledal právní vztah mezi školou a studentem a rozhodl, že univerzita se zavázala plnit jen na dobu, kterou student před tím zaplatil. Jiná řešení nejsou a nelze je tedy naznačovat. Chybu nehledejme v par. 86, ale v lidech, kteří si usmysleli, že je třeba.
Odpovědnost za předčasné ukončení studia leží na škole. Je tu snad někdo jiný? Kdo vyučoval? Otázkou ale není na kom leží, ale zda se škola k pokračování studia zavázala. Když ano, tím, že studium přestává umožňovat, porušuje ona svůj závazek. Co se týče pak náhrady škody, někteří studenti ji asi odepíší a jiní se budou soudit. Zda se rozhodnout tak činit při studiu, nebo namísto, je jen na nich. Stejně tak jako člověk, který pracuje a musí čelit soudním kauzám, kterým by se raději vyhnul. Bylo-li škole protiprávně zabráněno v poskytování svého závazku a následně udělování titulů, ať potom škola zažaluje toho, kdo tak jednal a jí škodu způsobil.
Mirek Vorlický
Ad A.Thurnwald:
ZVŠ asi nepredpokladá,že "škola hrubo ignoruje fakt,že s akreditáciou bude problém". Neviem,ako je to v ČR,ale v SR sa kritériá akreditácie menia ako počasie (bohužiaľ) a napriek tomu väčšina škôl sa "prispôsobí". Toto by naznačovalo skôr skutočnosti,že VŠ vie predvídať,ako akreditácia dopadne a vie predvídať a môže odvrátiť to,aby o akreditáciu neprišla.
Snaha mnohých vedení škôl (najmä súkromných) je však mať čím viac peňazí v čo najkratšom čase (tzv. kapitalizácia),kvalita je až následná priorita, čo sa nutne odráža na akreditácii. Prirovnal by som situáciu k auditu. Ak je Akreditačná komisia audítorom,prečo by mala byť zodpovedná za výsledky školy,ktorá mala dosť času zistiť,že niekde jej kvalita zaostáva? Je vari problémom tej komisie,keď niektoré školy plnia kritéria fakticky "nadoraz" a stále im hrozí rušenie odborov?
Z toho,čo viem o "prípade Plzeň",mám pocit,že sa tam škola až nezdravo spoliehala na "strýčka Náhodu",s ktorého pomocou sa "snáď už tou akreditáciou nejako prelezie", resp.ešte presnejšie "treba zarábať,či škola prežije,nie je to najdôležitejšie".
Pokiaľ viem,škola môže rozhodnúť,či príjme študentov alebo nie. Samozrejme,školy si robia reklamy cez "dni otvorených dverí" a pod.(najmä tie súkromné) Takže otázka "dobrej viery" by sa jednoducho mohla týkať školy, nakoľko ak viem,že môžem mať problém s akreditáciou,predsa na ďalšie roky neprijímam študentov.
A študenti by sa nemuseli zaoberať žalobami namiesto štúdia,ale popri štúdiu,veď systém ECTS by im mohol po uznaní predošlej časti štúdia umožniť ďalej študovať svoj (či príbuzný) odbor po celej Európe.
Prečo by sa mala akreditácia udeľovať na nejaké obdobie? Jednoducho,ak podmienky nespĺňam kedykoľvek,prídem o akreditáciu kedykoľvek.A ak ich spĺňam,nemám sa čoho obávať. Pokiaľ prestanem spĺňať podmienky,žalujú ma študenti. Či v ČR nemajú VŠ právnu subjektivitu? Lebo v SR majú a z rozpočtu dostávajú len dotácie. Ak nie,tak by som na to tlačil.
Schválne,doporučujem sa pozrieť na počet slovinských vysokých škôl ... zdroj je tu: Univerzity v Ľubľane,Maribore,Novej Gorici,Koperi a jedna "College" v Ľubľane. Počet obyvateľov Slovinska je:
2 050 189 ľudí. čo je niečo menej ako 1/5 obyvateľov ČR: 10 562 214 ľudí. Napriek tomu v ČR je 85 vysokých škôl. V SR je situácia s počtami obdobná ako v ČR (asi 35 VŠ: viď tu.). Na, wo liegt der Hund begraben?
Ondrej Pivarči
ad Fortuna:
Krom náhrady škody je ve hře ještě jiná, z hlediska studentů podstatnější věc: jestli budou či nebudou moci dostudovat. Veškeré spory o náhradu škody jsou v podstatě věcí ležící "over the horizont" z hlediska zájmů dotčených studentů.
Nejsme v Dakotě a vztah platící student - vyučující škola není na veřejné VŠ zdaleka tak jasný jako v té citované Americe. Ani příměr s řidičem není přesný. Služba řidiče je totiž běžně dostupná a snadno nahraditelná.
Antonín Thurnwald
ad Antonín Thurnwald, 28.2.2012, 10:54
Děkuji za reakci.
Ne, že se student musí soudit, ale měl by mít tu možnost (já bych se na jeho místě snažil nejdříve zjistit, jakou povinnost vůči mně škola vlastně má - i to by byl pohled do praxe práva, a pak bych se rozhodl - možná, že bych během zkoumání dospěl k názoru, že než studovat práva, půjdu se vyučit kominíkem! a hned bych přestal zvažovat škodu,neboť tím, že Plzeň končí, jsem byl větší škody vlastně ušetřen! JINÉ PRÁVO/JINÝ POHLED na věc).
Služba řidiče je skutečně běžně dostupná a proto škoda, kterou zákazník utrpěl, by asi nebyla značná, princip je určitě ale stejný.
Mirek Vorlický
ad OP: možná máte s tím spoléháním se pravdu, možná ne. Kolem je příliš mnoho spletitých vztahů, než abych si to troufl takhle zjednodušeně hodnotit. Přestože se o věc aktivně zajímám, poodhalil jsem jen velmi malý kousek celé záležitosti. Problémem je už např. to KDO vlastně je škola - za sledované období se vystřídala 4 vedení fakulty.
S tím nepřijímáním studentů si dovolím podotknout, že dotyčný návrh není příliš smysluplný - ekonomická realita nutí školu přijímat nadoraz. Jakmile by nepřijala studenty, zahájí v podstatě vlastní ekonomickou likvidaci. Čili to je z bláta ne do louže, ale rovnou do hlubokého moře; přijímat je jednoznačně menší zlo. Škole v podstatě nezbývá nez doufat, že to vyjde, takže z toho bych ji zase nevinil. Otázkou je jen to zda pro to udělala co bylo třeba, abyto vyšlo; škola tvrdí že ano a že podmínky splňuje, AK nesouhlasí. Zpráva AK i stanovisko školy jsou dostupné na webu v .pdf formátu (u stanoviska školy je vypuštěn odstavec pojednávající o problematice nezaujatosti AK).
Co se týče uznání dosavadního studia (např. přes ECTS) pak studenti nemají proč žalovat (viz. můj první příspěvek). Problém vidím spíše v možnosti dostudovat; studium práva je dosti specifická disciplína; lékařství nebo architekturu můžete vystudovat kdekoli na světě stejně, právo je všude jiné.
PS: Právě jsem se dočetl, že Jiří Nantl se stal náměstkem ministra; tak gratuluji a doufám, že na mé obavy nedojde :-)))
záznam z 28.02.12 13:53
jsem psal já
Antonín Thurnwald
ad Fortuna:
Povinnost školy vůči studentovi je jasná, je daná právě tím ustanovením, že škola musí zařídit ono přemístění a možnost dostudování. Jenže to je právě ten kámen úrazu, o kterém článek Jiřího Nantla pojednává a četl jsem i názor, že ustanovení ZVŠ je obsoletní, protože to není možné zařídit. Osobně se domnívám, že je těžké dopředu rozhodnout, zda je to či není možné zařídit, ale jen těžko to zařídí škola sama, zejména při roli, jakou hraje MŠMT při rozdělování financí. Nicméně se rozhodně nejedná o nemožnost zjevnou.
Jinak úvaha o "přínosu, který studenti uzavřením své školy získají" je zajímavá (byť nikoli originální) - schválně se zkuste zeptat co si sami studenti o tomto "přínosu" myslí. Navíc bychom se úvah o náhradě škody nezbavili, protože v tom případě by měli žalovat absolventi :-))) a pak už opravdu je otázka koho :-).
Antonín Thurnwald
Ad A.Thurnwald (28.02.12 13:53):
No,práve to som podotýkal,že v SR majú právnu subjektivitu vysoké školy (nie fakulty,hoci aj to tu chvíľu bolo) a sú verejnými VŠ (nie štátnymi, od štátu majú len dotácie).
Že je systém financovania "per študent" a nie inak,je zas len chyba VŠ,ktoré majú najlepšie možnosti tlačiť na zmenu financovania (inak - o nás bez nás). Už mal byť príslušný rezort za toto pod paľbou kritiky. To, že tomu tak nie je, naznačuje však čosi iné.
A áno, štúdium práva je špecifické,ale len do určitej miery,pretože existujú právne systémy. A existujú vedomosti,ktoré sa zídu každému právnikovi, či už v Nemecku alebo vo Švédsku alebo v ČR (napr. civilné zásady, princípy trestného práva, deriváty rímskeho práva, nekalá súťaž, európske právo a veci ním harmonizované, právna logika, legal english a pod.). Takže nemyslím si,že tento rozdiel je neprekonateľná prekážka,najmä ak existuje Erazmus a uznávanie časti štúdia aj medzi právnickými fakultami.
Ondrej Pivarči
ad Antonín Thurnwald, 28.2.2012, 13:53
Povinnost - je to jak AT popisuje. Dovolím si ale tvrdit, že je naprosto zjevné a to předem, že škola nemůže být schopná takovou povinnost plnit, či splnit pro případy jako ten, který teď nastal.
Je to jako žádat na mrtvém, aby splatil svůj dluh.
Snad se studenti ozvou sami.
Mirek Vorlický
ad OP: nějaké uznávání bezesporu existuje, ale co jsem sledoval dění v posledních letech, situace mu není nijak zvlášť nakloněna; viz. případy kdy advokátní komora nezapsala či dokonce vyškrtla absolventy některých škol jako nesplňující požadavek právnického vzdělání ohledně českého práva.
ad Fortuna: je-li zjevné, že zákon je nefunkční, nemůže nést odpovědnost vysoká škola, nýbrž ten, kdo nefunkční zákon uvedl v život.
Studenti se, pokud vím, ozývají; nicméně tady bych nerad předjímal jak MŠMT vlastně rozhodne a jak dopadnou případné další právní kroky.
ad 29.2.2012, 16:33
opět děkuji za reakci, ale teď si dovolím oponovat.
otázka 1
utrpěli studenti škodu? Pakliže ano, je nutno zjistit, kdo ji zapříčinil.
otázka 2
měl ten, kdo ji zapříčinil povinnost se starat, aby studenti neutrpěli škodu? (tedy povinnost umožnit studentům studium?) Pakliže ano, je věc jasná. Pakliže ne, studenti sice utrpěli škodu, ale nic nedostanou. Jedině, že uzavřeli pro takový případ pojistku.
Škodu ale v žádném případě nezpůsobil ten, kdo uvedl v život nepoužitelný zákon. Problém, zakopaného psa, vidím hlavně v tom, že se jedním dechem mluví o zákonu a o rozhodování MŠMT. MŠMT je moc výkonná, zákony jsou věcí moci zákonodárné a nějaké rozhodování MŠMT nelze slučovat se zákony.
Mirek Vorlický
ad Fortuna:
1) jestli studenti utrpěli škodu zatím nevíme, záleží jak dopadne reakreditační proces. Zatím je ve hře mnoho neznámých. Pokud škodu utrpí (což by nastalo zejména kdyby neměli možnost dostudovat a započíst již absolvované studium), pak je skutečně otázka kdo škodu způsobil. Osobně to tak jednoduše nevidím. Jelikož akreditační proces nemá jasně dané mantinely, jejichž dodržení by bylo lze objektivně kontrolovat (prostým pohledem laika), je rozhodování o akreditaci zatíženo subjektivním přístupem a tudíž do značné míry nepředvídatelné. Já prostě tu otázku odpovědnosti vidím jako poměrně složitou a závislou na posouzení mnoha faktorů.
S onou povinností si rovněž nejsem jist; nedokážu totiž definovat základ vztahu student - veřejná VŠ, případně student - stát (v zmíněné Americe to je prosté, jednalo se o vztah smluvně upravený). Nicméně se stále domnívám, že právu musí odpovídat příslušná povinnost. Má-li tedy student (na základě splnění nějakých kritérií) právo účasti na veřejném vzdělávacím procesu, musí zde být nějaká odpovídající povinnost. Pokud do práv osoby zajišťující tuto povinnost intervenuje třetí osoba, je dle mého soudu rozhodným faktorem zda tak činí v souladu se zákonem a s dostatečnou předvídatelností rozhodování. O čemž se, jak předpokládám, dozvíme patrně od NSS, nebo kam až spor dojde.
Antonín Thurnwald (i předtím)
ad Antonín Thurnwald, 1.3.2012, 16:27
1)Ano, škodu studenti utrpí,když nebudou mít možnost dosáhnout svého cíle, ale s výsledkem reakreditačního procesu to má souvislost jen nepřímou.
Akreditace je už vztah mezi školou a tím, kdo akreditaci dává. Akreditační komise nevyučuje. Pro studenty je to tedy až druhotná věc. Věřím, že jsou i studenti, které ani nezajímá, zda škola akreditaci má (pokud vše funguje dobře). A akreditace pak určitě není podmíněna tím, že škola bude vyučovat a koho, ale zda je schopná vyučovat a svým rozhodnutím komise jen popisuje skutečnost, ale nerozhoduje o ní.
2)v česku, právně, nezřídka se věci jen dějí, aniž by byla dobře ošetřena jejich podstata. (Ani tak, se domnívám, není vztah mezi školou a studenty jen, že škola může říci, dnes vyučujeme a zítra ne, dělejte si co chcete.) Z toho pak plynou problémy. Nejsem si jist, že - jak píše AT - student má právo (tedy, že na straně druhé je povinnost). Člověk má právo na základní vzdělání, a z toho pak pro něj plynou určité povinnosti.
Když si JÁ něco zaplatím navíc, nebo nasmlouvám, pak JÁ mám právo to dostat. Možná že existuje, byť třeba jen implicitní, smlouva mezi studenty a VŠ. Nevím.
Mirek Vorlický
V Plzni se "nic" nestalo:
http://www.novinky.cz/domaci/261364-dobes-prodlouzil-akreditaci-plzenskych-prav-o-ctyri-roky.html
Pro dokreslení situace:
http://denikreferendum.cz/clanek/12704-podvody-na-plzenskych-pravech-pokracuji-je-treba-je-zavrit
Jen doplňkově k tématu:
- K dnešnímu rozhodnutí MŠMT o prodloužení akreditace ZČU v Plzni v programu právo a právní věda.
Podíval jsem se do ZVŠ a na řízení o prodloužení akreditace platí "přiměřeně" řízení o akreditaci, tzn. při nesouhlasném stanovisku AK nesmí MŠMT prodloužit akreditaci (ani udělit).
"Přiměřeně" sice v legislativně-právním jazyce znamená volněji, např. proto volněji, že dosavadní akreditace již byla dána a lidé se podle ní chovají. Ale ne zase až tak volně. Účel totiž zůstává stejný, tzn. odborné posouzení AK a odborný význam jejího nesouhlasnému stanoviska. Rozhodování MŠMT není rozhodováním prezidenta republiky o milostech (humanitární důvody).
"Volněji" lze proto chápat jako dokončení semestru, tedy např. do konce září 2012, jak ostatně znělo původní stanovisko AK. "Volněji" již ale neznamená dokončení celého magisterského studia od prvního ročníku do konce, jestliže není odborná záruka řádného obsahu studia a jeho personálního zajištění apod. Takovéto "volněji" totiž již představuje obcházení účelu i obsahu ZVŠ. A to je obrovský problém MŠMT!
MŠMT tím nastavilo právně pochybnou laťku pro všechny další případy a přispělo k relativizaci diplomů.
Údajné tvrzení ministra o AK jako o "poradním orgánu ministra" je hrubý omyl. Snad to platí o jiných AK, kterých je více, nikoli ale podle ZVŠ.
Otázkou je, nakolik je dnešní rozhodnutí MŠMT ovlivněno neschopností MŠMT blíže stanovit zákonnou úpravu "převzetí" studentů při neprodloužení akreditace (anebo neschopností ji vyřešit "metodicky", tedy i finančně). Jinou otázkou je, nakolik je toto rozhodnutí ovlivněno populisticky, a to i s ohledem na stranickou příslušnost ministra k Věcím veřejným.
Důvod pro veřejnou žalobu NSZ tu je dán.
Zde je stanovisko Akreditační komise. Pokud je pravdou, co je v něm obsaženo, pak MŠMT vykonává vadně veřejnou správu.
http://www.akreditacnikomise.cz/attachments/article/357/akreditaceprotest.pdf
ad Ivo Telec:
Rozumím Vašemu názoru, pane profesore, nicméně pokud již jste věnoval tomuto tématu čas, rád bych poprosil abyste si pročetl i stanovisko školy.
AK uvádí, že "ministr jde proti nesouhlasnému stanovisku" a Vaše analýza z toho předpokládám vychází.
Pokud tuším správně, ministr své rozhodnutí založil na jiné úvaze. V prvním rozhodnutí o akreditaci AK akreditaci udělila, ovšem s časovým omezením. Návrh školy zněl, že "přiměřeně" se vztahuje pouze na věcné rozhodování, tj. akt udělení/neudělení akreditace, zatímco stanovení lhůty je akt procesní, kterým ministerstvo ve svém rozhodování není vázáno a má pouze formu doporučení. ZVŠ ostatně nestanoví přesně kdo určuje dobu udělení akreditace; z logiky věci však vyplývá, že ministerstvo, které akreditaci uděluje. ZVŠ ani neříká, že by ministerstvo bylo vázáno jiným rozhodnutím AK než rozhodnutím o udělení/neudělení akreditace.
Škola navíc rozporovala zprávu AK dle par. 79. odst. 8 - tedy jako nesouladnou se skutečným stavem věci. Když ministerstvo vyzvalo AK k odstranění rozporu (což předpokládá, že se se stanoviskem školy ztotožnilo), AK odmítla o věci znovu jednat, pouze změnila svůj původní názor z udělení akreditace (na omezenou dobu) na neudělení. Je otázkou, zda takový akt AK je vůbec platný (resp. zda je to vůbec akt). Otázkou rovněž je, jestli se na tento proces vztahuje zákaz reformatio in peius.
Přiznávám, že posouzení těchto skutečností je daleko za horizontem mých znalostí, takže jsem rád, že jste věnoval problematice chvíli svého vzácného času.
O tom, že na rozhodování MŠMT měla vliv nedostatečná zákonná úprava, o níž Jiří Nantl v článku píše, nepochybuji.
Antonín Thurnwald
Dnešní rozhodnutí ministerstva je svým způsobem "zákeřné", neboť i pokud by platila slova předsedkyně AK Dvořákové, že "podáme žalobu ve veřejném zájmu", tj. věc je již zřejmě předjednána s nejvyšším státním zástupcem, tak realistický výsledek, jehož může dosáhnout, je návrat zpět do správního řízení, kdy ministerstvo zaujme odůvodnění "B".
Nemusí být pravda, že udělení akreditace a prodloužení akreditace je hmotněprávně totéž. Je rozdíl pokud se něčemu teprve dává vzniknout, v takové situaci má "odborná" stránka do jisté míry převážit (což i to je de lege ferenda sporné, pokud AK uplatňuje názor, že právnická fakulta už musí existovat, aby mohla vzniknout), než když je na druhé straně zasahováno do právních poměrů tisíce studentů. V této situaci by mělo být stanovisko AK jen podkladovým materiálem, podobně jako nezávazné stanovisko památkářů či odboru životního prostředí v jiných typech řízení, stěžejní roli by měl mít už správní orgán ochraňující jak veřejný zájem, tak subjektivní práva. I tak lze vykládat přiměřené použití norem vztahujících se k akreditaci na prodloužení akreditace. Svoji váhu mají i názory, že přiměřené použití se má týkat toliko "řízení", nikoli hmotného práva.
Pokud se ministerstvo vypořádá s důvody AK, např. že jsou objektivně nedůvodné (paušalizující počítání závazků, navíc arbitrární navozující dojem kartelu, pokud odborný potenciál lze "rozmělňovat" pouze na jiné škole, nikoli v advokacii či ve státním orgánu, nutnost mít akademický "domácí" kádr, nestačí být ústavním soudcem či předsedou Nejvyššího správního soudu, aby mohl být vyučován daný obor), není důvod, proč neponechat to, co již existuje.
Předsedkyně AK Dvořáková na mě působí (též mimo jiné i jako) učitelka, které si zasedla na žáka, jehož problémy tím jsou prohlubovány, utvrzovány, nikoli řešeny. Měla by rezignovat.
Problém je, že se zcela zřejmě neví, čím je škola oprávněná udělovat akademické tituly. Logicky by to měla být AK, kdo o tom rozhoduje (akreditiv = pověření).
Potom, možné vystupňování problému vidím v, Ivo Telec, 09.03.12., 11:30:
"Otázkou je, nakolik je dnešní rozhodnutí MŠMT ovlivněno neschopností MŠMT (tedy vlastní?) blíže stanovit zákonnou úpravu "převzetí" studentů při neprodloužení akreditace...."
Pakliže IT míní ne "stanovit zákonnou úpravu" ale "pochopit zákonnou úpravu" pak problém bych neviděl, ale pakliže míní co napsal, pak problém je. Byl by to pokus řešit problémy moderní (snad demokratické) společnosti feudálním přístupem.
Pakliže AK zkoumá schopnost školy udělovat tituly (a před tím pro ten účel učit) a škola bude navzdory výroku AK vyučovat, někdo by mohl považovat tituly na ní získané za bezcenné. Toto by pak mohlo vést k dalším sporům. Studenti by de facto byli podvedeni, zatímco teď to vypadá, že mají "jen" smůlu.
Mirek Vorlický
ad Antonín Thurnwald:
- Je správné, že poukazujete na více úhlů i na stanovisko ZČU. Zdá se, že věc může být i právně složitější. V takovém případě by ale skutečně mohla přicházet v úvahu žaloba ve veřejném zájmu k NSS, protože musí být v těchto věcech jasno. Jedná se totiž o zcela zásadní právní otázku, která překračuje event. "kompetenční spor" mezi AK a MŠMT.
- věc má ovšem i tento aspekt: zavedená správní praxe (rozhodovací i posudková); a tudíž i očekávatelnost rozhodnutí podle toho, jak bylo rozhodováno v jiných věcech. Zde bych hledal odpověď na to, kdo stanoví dobu akreditace. (Alespoň dílčí odpověď a omezenou.) Myslím, že i zde se může jednat o odbornou věc posudkovou v kompetenci AK, např. u pracovních poměrů na dobu určitou nebo neurčitou apod., které posuzuje AK v rámci personálního zabezpečení a vůbec u věkového složení akademiků. I tyto skutečnosti mohou mít vliv na dobu trvání akreditace. MŠMT je přitom samo nezjišťuje, neboť k tomu má právě AK.
Ale to už spíše jen na okraj.
Rozhodnutí MŠMT je zde:
http://www.msmt.cz/file/20722
"Souhlasné" stanovisko AK (únorové) na dobíhající dobu skončení stávajícího semestru je ve své podstatě a smyslu "nesouhlasné".
"Souhlas" totiž sleduje jen doběhnutí semestru z důvodu ochrany studijního zájmu třetích osob (studentů).
Tak mělo být toto stanovisko vyloženo ze strany MŠMT. Každý správní akt totiž podléhá výkladu podle přezkoumatelných metod. Proto hraje roli nejen výrok, ale též odůvodnění. Pravda, AK se mohla vyjádřit jednoznačněji již v únoru (ovšem i přísněji). Podle všeho ale vycházela ze zavedené správní praxe, kterou nyní MŠMT zásadně obrátilo proti AK. - Zde je problém!
Nakonec ono nešťastné únorové "nesouhlasné souhlasné" stanovisko bylo následně potvrzeno již výslovně nesouhlasným stanoviskem (březnovým). Proto původní únorové stanovisko, jehož se jako jediného významného dovolává MŠMT, mělo a mohlo být vyloženo v kombinaci s březnovým.
Odborná vůle AK je přitom jasná: ne.
Právně mi to přijde zcela jasné. Nesouhlas byl dán, byť v "kombinaci" či zjištěný výkladem.
Politicky mi to je přijde také jasné ..., žel ... Straník z populistické strany Věci veřejné nepůjde proti "studentům", kteří by si ale na trhu práce polepšili, pokud by (předpokládaně) dostudovali na PF UK v Praze (místem v Plzni). Diplom z UK je stále více než ze ZČU. Docela se těm studentům divím. Řekl bych, že sami propásli šanci absolvovat UK, aniž by se přitom hnuli z Plzně.
Jedná se o extrémně formalistický a právně metodicky zcela vadný postup, který navíc nemá obdobu v dosavadní rozhodovací praxi MŠMT, z níž naprosto vybočuje.
Žel, nelze se zbavit dojmu, že se jedná o právně jasný politický exces na úrovni Věcí veřejných (nebo dříve podobně KSČ, která se chovala podobně, když překrucovala právo).
Odborná vůle AK byla jasné "ne". Snad jen nějaký "právník" politicky podřízený ministrovi z Věcí veřejných by mohl dojít k opaku. Jak ministr zavelí, tak právník napíše ... Ano, to zde už jednou bylo za komunistů. Nestačím se divit, jak se historie může rychle opakovat ...
- k Akreditační komisi: Za dobrotu na žebrotu, když v prvním stanovisku AK nechala studenty dokončit ročník či semestr (kvůli snadnému uznání na jiné škole).
I kdyby snad druhé, již výslovně nesouhlasné, stanovisko AK bylo jen nějakým "vyjádřením", jak tvrdí MŠMT, pak se s ním mělo MŠMT důkazně vypořádat.
Navíc za stavu, kdy byla víceméně předjednaná faktická možnost převzetí studentů na PF UK.
Rozhodnutí vstoupí do právních dějin jako příklad překrucování práva v duchu politického populismu.
Oba náměstci ministra školství, mládeže a tělovýchovy Dobeše, tj. prof. Wilhelm i mgr. Nantl, by se měli (a mohli) od svého nadřízeného z Věcí veřejných, resp. bezpečnostní agentury ABL veřejně distancovat, pokud nechtějí spáchat profesní sebevraždu a chtějí být bráni právně a politicky nadále vážně.
Namístě je ovšem též otázka, nakolik je profesně (a politicky) vůbec únosné dělat náměstka zrovna ministrovi z Věcí veřejných (rozuměno ABL)? A zároveň mu dělat legitimizující "křoví" na tiskové konferenci před zraky národa?
Případ je vhodný k tomu, aby se jím kriticky zabývali studenti na seminářích ... Jména aktérů a legitimizujícího "křoví" tak alespoň nezapadnou ...
Škoda, že MŠMT dosud nebylo ochotno nebo schopno (ač dávno mělo) rozhodnout i o dalších případech, které má na stole ... včetně případu ZČU. Takhle si nelze představovat dobrou správu veřejných věcí ani omylem.
Nesvalujme ale vše na politického ministra, jedná se o záležitost MŠMT jako správního úřadu, tedy zejména odboru vysokých škol a jeho ředitelování.
- ke studentům ZČU: Proč studenti neprotestovali, když ze ZČU odcházeli prof. Eliáš, prof. Šámal, prof. Válková, doc. Havel, dr. Bezouška, dr. Hulmák, dr. Bednář a mnoho dalších? Proč studenti nekřičeli "zůstaňte s námi"? Předpokládám, že ZČU zná odpověď. Škoda, že ji neřekne veřejně ...
Ad Ivo Telec: pokud někdo věc politizuje, jste to spíše Vy. Rozhodnutí ministersva není excesem, ale pohybuje se v rámci akceptovatelných mezí.
Ano, je založeno na formalismu, ale z důvodů, které jsou obecně akceptovatelné: AK má atypické postavení, které v sobě koncentruje příliš mnoho moci, proto je třeba chránit práva účastníka řízení tím, že bude přiznivější stanovisko, byť formalisticky vyložené, chráněno proti změně v rámci správního řízení, tj. že např. se nepůjde postupem in peius.
Podle české konference rektorů prý ministr zasáhl do akademických svobod. Hm, asi bylo lepší, když lze celou jednu akademickou obec zrušit netransparentním, svévolným postupem jedné komise, fungující stylem "číslo pět" (viz počet projednaných akreditací/ doba jednání), a nikoli též správním rozhodnutím, splňujícím podmínku přezkoumatelnosti a zvažujícím i další aspekty věci...
Ivo Telec:
Vidím, že jste na věci zřejmě silně zainteresován, minimálně obeznámen. Co takhle zveřejnit vyjádření ZČU ke stanovisku AK z 20. února 2012? Aby si každý mohl udělat obrázek ...
P.H.
ad P. H.:
Vyjádření ZČU jsem hledal, ale nenašel, kromě níže uvedeného, z něhož nic moc neplyne (kromě obecného sdělení):
http://fpr.zcu.cz/media/Press/ZCU_vyjadreni_na_MSMT_200212.pdf
Možná mi to ale uniklo.
Neřeším však primárně věcnou otázku (věcný obsah stanoviska AK). Některé podobné nedostatky se mohou najít i jinde (a také nacházejí). Sám jsem s AK kdysi hodně "bojoval" a možná mě to zase někdy čeká.
Jedná se mi hlavně o právní poměr mezi AK a MŠMT, kdy nesouhlas AK vydává MŠMT za souhlas, což skutečně považuji za překrucování práva. V mnoha ostatních případech za řadu let tomu totiž vždy bylo právě obráceně. Takže se lze jen divit takto zásadní změně rozhodovací praxe.
Jistě, lze zásadně změnit rozhodovací (a výkladovou) praxi, ale pro takový případ platí určitá přezkoumatelná pravidla, např. nastolená ÚS ve věci slovenských důchodů.
ad David Schmidt:
Trvám na tom, že kdyby MŠMT provedlo alespoň jen logický výklad obou stanovisek AK podle "zdravého rozumu", muselo by dospět k závěru, že se jedná o "nesouhlas".
Zda věcně opodstatněný, nebo ne, je ale jinou otázkou, kterou zde ani nemohu řešit. Třeba opodstatněný, třeba nikoli.
Faktem ale je, že pokud by studenti ZČU "zabránili" loňskému odchodu řady akademických pracovníků včetně poměrně známých právních vědců, možná by AK dala pozitivní stanovisko, pokud jde o personální zabezpečení a o právní výzkum "výzkumné univerzity" ZČU. Ale opakuji, to jsou věcné záležitosti (a věcné spekulace), kterých jsem se jen na okraj dotknul.
- Souhlas AK do 31. 10. 2012 znamená nesouhlas po 31. 10. 2012. Logické a navíc dlouhodobě zavedené. Myslím si, že to musí být jasné i účastníkovi řízení (ZČU), který se podle všeho musel s podobným postupem již mnohokrát setkat v rámci všech studijních programů na ZČU.
Co k tomu "právně" říci více?
Nesouhlasem AK je MŠMT vázáno. Dobrodiní doběhu do 31. 10. 2012 je projevem "přiměřené" aplikace ustanovení o "prvoakreditaci" na případ prodloužení již běžící akreditace s ohledem na účelnost doběhu semestru či ročníku.
Z těchto důvodů - a s přihlédnutím k předpokládanému převzetí studentů ze strany PF UK v Praze (místem v Plzni) - nelze rozptýlit dojem z politicky účelového, populistického, postupu, jenž představuje porušení či obcházení ZVŠ.
Otázka "silné" nebo "slabé" AK je věcí event. budoucího nového zákona. AK máme u nás od roku 1990, v aktuální podobě od 1998. Za tu dobu se již hodně ustálilo, vyřešilo a nastavily se mantinely i jednotné (možná moc přísné) standardy, které ale MŠMT v tomto případě překročilo.
Ano, možná případ politizuji. Jedná se ale o tak flagrantní porušení ZVŠ ze strany orgánu veřejné moci (MŠMT), že nelze vnést mimoprávní politickou pochybnost. V opačném případě by se jednalo "jen" o triviální právní chybu. MŠMT má ale dostatek právníků na to, aby se nedopouštělo triviálních chyb.
Do kontextu spadá i to, že MŠMT z důvodů průtahů řízení (jinak to asi nelze nazvat) dosud nerozhodlo o stanovisku AK z loňského roku ohledně přijímání nových studentů. Čili, zásadní chyba MŠMT, protože platí správní rozhodování bez průtahů.
Proč se nikdo nezastává práva účastníka řízení (ZČU) na rozhodnutí, a tedy i nastolení právní jistoty ve vztahu k budoucím studentům a veřejnosti, bez průtahů?
Jako účastníku řízení by mi tato nejistota, vyvolaná nečinností MŠMT, docela vadila ...
Vyjádření FPR bylo k dispozici na webu, ale nyní se mi již nepovedlo jej najít. Zavčasu jsem jej však uložil a tak jej nyní poskytuji.
http://uloz.to/xkqBXNG/vyjadreni-ke-stanovisku-ak-cr-pdf
Podotýkám nicméně, že není kompletní; z této "veřejné" verze byl vypuštěn článek III., pojednávající o problematice nepodjatosti Akreditační komise.
Antonín Thurnwald
Ad Ivo Telec:
1. Co se merita věci týče, přikláním se k názoru, že rozhodnutí o akreditaci studijního programu a rozhodnutí o (ne)prodloužení akreditace jsou hmotněprávně natolik odlišné, že je lze přirovnat např. k postavení nového domu na okraji obce a k zbourání již obydleného domu uprostřed obce. Proto nelze automaticky přejímat pravidla akreditace na prodloužení akreditace, mělo by být spíše přijato zákonem předvídané "přiměřené" užití (§80 odst. 2). Jiný okruh úvah bude mít svoji váhu v prvním případě, kdy existuje jen záměr něčeho budoucího, jiný je třeba uplatnit v druhé případě. Odporovalo by přiměřenosti právní regulace takto stejně hodnotit situace, které jsou tolik odlišné. Tam, kde je již určitá minulost, vynaložené úsilí "pro fakultu", absolventi s diplomem této fakulty, tam, kde jsou s existencí fakulty spojena legitimní očekávání tisícovky studentů, tak tam také musí existovat náležité šetření těchto všech právních statků. A to jde zcela mimo možnosti akreditační komise, jejíž role je mít naopak proti tomuto "klapky na očích", aby správní orgán měl nezávislé stanovisko a mohl na základě všech skutečností a důvodů rozhodnout, zda již existující projekt má mít ještě naději, zaslouží si šanci, nebo musí být opuštěn a deklasován, zda uvedené nedostatky jsou kritické, závažné, napravitelné v kontextu všech ostatních skutečností. To je role, kterou by měl sehrát správní orgán, který šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a který do do těchto práv zasahuje v nezbytném rozsahu a dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem. Naproti tomu něco jiného jsou jen práva např. prof Eliáše na novou fakultu, kde toto vše - ona Dobešova, ať už ho někdo musí, nebo ne "lidská" stránka - odpadá a závazné stanovisko AK má racionální smysl, tj. nedochází zde k opomenutí relevantních úvah. Zrovna Vy, který se zabýváte duševním vlastnictvím, přeci tento rozdíl musíte chápat.
Přirozeně, stejně tak je možno na celou věc nahlížet jen tak, že má absolutně převážit tzv. odborné hledisko jako jediné kritérium. Ale možnou interpretací je i první varianta, k níž se přikláním. "Rozpuštění" akademické obce si zaslouží širší hlediska a dvojí posouzení, ne jedinou vůli komise, jejíž samotná předsedkyně si stěžuje, že nemá skoro žadné zaměstance.
2. Ač mi je bližší spíše uvedené zdůvodnění, nijak mě nepohoršuje rozhodnutí založené na "souhlasném" stanovisku. Je tím pro futuro upřesněno, co je v kompetenci komise, buď souhlasit, nebo ne.
Tím, že předsedkyně Dvořáková den před rozhodnutím vyhrožuje ministrovi trestním stíháním, tam jen potvrzuje spolu s dalšími výroky (nesnažte se bránit, raději se podrobte rozhodnutí, parafrázuji-li), že její právní vědomí není s to být zrovna základem správní úvahy.
Ivo Telec:
Ale s tím souhlasím, že Dobeš je ... taková nahrávka, a MŠMZ to neumí ani formálně správně zúřadovat.
Ale stanovisko AK bylo postavené čistě na tom, že učitelé nesplňují úvazková a publikační kritéria, mimo jiné publikace v zahraničí ... prostě se muselo něco za každou cenu najít, tak se to tedy našlo. A mediální výstupy pí Dvořákové v posledních dnech to jen potvrzují, ta paní to rozhodnutí bere osobně. Pro mne je zaujatá od samého počátku a na místě ZČU bych především zpochybnil nezaujatost členů AK a následně platnost jejich výstupu.
A bylo by na čase přestat řešit minulost, od prodejců diplomů přeci už dávno očistil ministr Pospíšil, při jeho vynikajících schopnostech nepochybuji, že fakulta je dnes dokonale čistá, a začít řešit budoucnost: Když si vezmu mapu ČR a vyznačím tam všechny 4 právnické fakulty, je vidět, že ta plzeňská by chyběla a spíše dříve než později by ji musela nahradit nějaká jiná.
P.H.
ad Ivo Telec:
Jako současný NEPROTESTUJÍCÍ student dotčené instituce se musím ohradit proti uvažování, že studenti neprotestovali proti odchodu 30 pedagogů minulý letní semestr. V průběhu minulého akademického roku byly dva pokusy o odvolání tehdejšího děkana Růžičky, avšak díky dvojnásobné převaze učitelské kurie, oproti studentské, oba dva ztroskotaly přehlasováním studentské kúrie od kúrie učitelské. Pak musím i podotknout, že proti odcházivším učitelům byla vedena poměrně silná dehonestující kampaň, která se snažila situaci zlehčovat a snažila se vyvolat ve studentech dojem, že je vše v pořádku, a že se odchodem pedagogů nic nezmění a fakulta pojede dál. Studentská komora a její podporovatelé se vždy snažili nahlížet na situaci z jiné časové perspektivy a snažili se hledět do budoucna a kroky AK předvídat. Studenti fakulty byli na tuto možnou situaci neustále upozorňováni, avšak docházkový systém založený na dobrovolnosti docházky dovedl většinu studentů k laxnosti o zajímání se o situaci na fakultě. Nyní jen populisticky jdou za koordinátory protestů, kteří se netají politickými ambicemi v budoucnu a jež byli v současné situaci mohutně finančně podporováni advokátní kanceláří Kindl&partneři, která zajišťovala zejména financování autobusů a kdo ví, čeho nebo koho ještě. Sluší se na závěr podotknout, že Doc. Kindla stále neopustily myšlenky a ambice, že se jednoho dne na fakultu vrátí.
Dle vývoje v nastalé situaci, jakožto dotčené osoby, zvažujeme napadnutí rozhodnutí MŠMT správní žalobou, kdy se na MŠMT "pečliví úřednící a hospodáři" spoléhají zejména na to, že jejich rozhodnutí nikdo z účastníků nenapadne.
Edward Sparkles
Můj zcela osobní (historický) názor byl takový, že již před lety měla být FPR ZČU zrušena a následně zase založena.
Přeťaly by se tak vazby, mohla tak vzniknout "staronová" fakulta novým výběrem a studenti by pokračovali na nové fakultě na stejném místě. Proto by to studenti ani příliš nepoznali. Při novém přijetí by se zároveň prověřily jejich zkoušky, které by se buď uznaly, anebo ne (s opravnými prostředky). Nicméně vazby by se narušily.
Toto řešení ale přišlo ZČU jako radikální, ačkoli bylo v kompetenci ZČU (jejího statutu). Musel by to ovšem chtít v prvé řadě rektor. Možná to nebylo ideální, ale model řešení to byl.
- k "lidskému faktoru": jistě studenti mají oprávněné očekávání dostudování (se všemi sociálními vazbami), ovšem zákon předem počítá i s jejich převzetím jinou VŠ pro případ zániku akreditace.
Proto studenti musí (byť to může být osobně a sociálně tvrdé) předem očekávat i možnost dostudování jinde, je-li škola v potížích.
- Stále narážím na uvažované dostudování na PF UK v Praze (místem v Plzni) s diplomem z UK a s jeho relativně vyšší cenou na trhu práce (i v cizině nebo hlavně v cizině).
- tedy studenti měli a mohli očekávat i to, že na ZČU, u níž není od loňska jasno, zda bude, či nebude moci od září 2012 přijímat další studenty, existuje docela vážný problém, který může skončit i jejich dostudováním na jiné vysoké škole.
Nikoli vyhozením na ulici!
Pakliže by studenti fakticky zůstali i ve stejné budově (jen pod jinou hlavičkou a pod jiným odborným vedením - dohledem), v čem by jejich práva a očekávání byla nepřiměřeně dotčena?
Podle mě v ničem, co by bylo lidsky až tak zásadní. (Necháme-li stranou místní patriotismus.)
- pakliže ustanovení ZVŠ o převzetí studentů jsou platná, ale špatná, mělo a mohlo MŠMT je dávno nebo loni nebo letos změnit. Určitě by se to "někam přilepilo".
Černý Petr tak zůstává na odboru vysokých škol MŠMT a na náměstkovi ministra pro vysoké školy. Nejméně od roku 2009 jim muselo být jasné, že takový případ může nastat (třeba právě u ZČU s velkým množstvím studentů) a že by stálo zato dopracovat ZVŠ. - Ostatně myslím si, že jde více o věc metodickou a hlavně rozpočtovou (exekutivní) nežli legislativní.
Leckterá VŠ by možná velmi ráda převzala studenty, kdyby na tom hodně vydělala.
- oprávněná očekávání studentů a práva nabytá v dobré víře musíme hodnotit i v tomto kontextu.
Studenti se přitom sami přihlásili na ZČU, která ještě neměla (a nemá) tak úplně vyhráno. Chápu však, že jako Západočech bych nechtěl pět let dojíždět na Hanou. Musel bych ale počítat se všemi riziky spjatými se ZČU.
- schválně zde píši ZČU častěji nežli fakulta, protože ZČU měla a má páky na fakulty. Např. rektor řídí děkana v jednotném zájmu VŠ (jediné právnické osoby, jediného zaměstnavatele a jediného studijního místa), a to platově. (Kromě krajního návrhu na odvolání). Stačí ubrat nebo přidat. (Hlavně dnes, kdy je "vše" o penězích.) Rozdíl může být v desítkách tisíc (např. propad o 50 až 60 tis. měsíčně), a to se už "doma" pozná. Který rektor by to ale udělal? ...
Zřejmě nebylo jasné, jestli AK má odpovědět na otázku:
1) "Souhlasíte s prodloužením akreditace na dobu X (přičemž můžete určit X)?", anebo na otázku:
2) "Souhlasíte s prodloužením akreditace (přičemž nemůžete určit její dobu)?"
Vezměme, že platí 1). Na takto vymezenou otázku AK odpověděla v únoru: "Souhlas do konce září 2012."
Vezměme, že platí 2). Na takto vymezenou otázku AK odpověděla až v březnu: "Nesouhlas."
Nicméně osobně jsem velmi rád, že studenti můžou dostudovat v Plzni ve svém studijním programu.
Zapomněl jsem se podepsat. Tomáš Sobek
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jedné studentky plzeňských práv dne 29. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 466/12, zde:
http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=73276&pos=1&cnt=1&typ=result
Podle Ústavního soudu nesmí MŠMT prodloužit akreditaci na dobu delší nežli dovoluje stanovisko Akreditační komise.
MŠMT ale učinilo pravý opak.
MŠMT se tak dostalo do rozporu s Ústavním soudem.
ad Edward Sparkles:
Měl jsem na mysli "masu" studentů, která byla na ulici a před MŠMT.
Máte samozřejmě pravdu.
- I tu "masu" studentů lze ale pochopit, pokud byla ovlivněna "dospělými", kteří jí tvrdili, že se "nic neděje" a "každý je nahraditelný".
P.S. Zajímalo by mě, co učiní náměstci ministra školství, mládeže a tělovýchovy, vedení odboru vysokých škol (a sám ministr) po rozhodnutí ÚS z 29. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 466/12 - viz předchozí upozornění s odkazem na odmítnutí ústavní stížnosti plzeňské studentky a nemožnost MŠMT prodloužit akreditaci na delší dobu než je stanovisko AK.
Svolají tiskovou konferenci?
Okolnosti:
http://zpravy.idnes.cz/dobes-podle-dvorakove-podporuje-klientelismus-fra-/domaci.aspx?c=A120313_074123_domaci_jj
Ivo Telec a usnesení I. ÚS 466/12:
Sám víte, že odmítající usnesení Ústavního soudu nemá kvalifikovanou závaznost ani pro Ústavní soud a nebrání tomu, aby byl v dané věci zaujat meritorní právní názor. Jádrem usnesení byla nepřípustnost, neukončenost řízení, vše navíc jsou jen zběžné úvahy.
Citované rozhodnutí by bylo chybné, pokud by bylo výsledkem meritorní argumentace, tj. za situace, kdyby ministerstvo trvalo na tom, že může prodloužit akreditaci i proti nesouhlasnému stanovisku AK (1. takové bylo vydáno, 2. v přiměřené lhůtě nezměněno) neboť jedině tak lze ochránit veřejná subjektivní práva účastnice řízení.
Toto Ústavní soud zjevně nezvažoval, proto je nekorektní vytvářet představu, že zde existuje závazné rozhodnutí ÚS. To již se dostáváte do plytkého světa Otázek V.M. kde mezinárodní smlouvy ratifikuje Parlament a akreditaci udílí AK... Je právním ignoranstvím opomíjet, že pravidla akreditace se na prodloužení akreditace vztahují přiměřeně, nikoli "obdobně" (viz Legislativní pravidla). Tento případ učebnicovým příkladem co znamená přiměřené užití, tj. mimo jiné i neopomíjení relevatních právních statků spojených s již udělenou akreditací.
Já jsem naopak přesvědčen, že je povinností ministerstva řádně zvážit všechny relevantní právní úvahy, které na věc dopadají, jinak by mohlo dojít nejen k porušení veřejných subjektivních práv ZČU, ale i k protiústavnímu zásahu do akademických svobod.
Jinak mediální výstupy prof. Dvořákové jen ukazují, že řeči o tom, že je přední českou marxistkou nemusí být až tak daleko od pravdy (za právní názor do vězení). Stejně tak by se dalo říci, že akreditační komise může být tou "zlou", netransparentní, zkorumpovanou, kartel existujících škol hájící atd., když už se bavíme na této hypotetické úrovni...
ad David Schmidt:
Povaha usnesení ÚS je jasná ("slabá"). Nicméně je v něm vyjádřen výkladový právní názor, se kterým se bude nutno argumentačně vypořádat. Byť se jedná jen o "něco na okraj".
Určitě bude zajímavé, jak se s tím argumentačně vypořádá MŠMT, které se nevyjádřilo.
Prozatím tedy existuje výkladový právní rozpor mezi dvěma orgány veřejné moci. Na tento rozpor lze veřejně poukázat.
- pokud jde o subjektivní právo ZČU na hospodaření ve vzdělávání a výzkumu a o subjektivní práva studentů na vzdělání bylo by právní chybou (poměrně častou) vidět jen tato práva osamoceně.
Subjektivní práva totiž běžně bývají ve vzájemné kolizi anebo v kolizi s veřejnými blahy.
- v případě ZČU došlo ke kolizi mezi oběma uvedenými subjektivními veřejnými právy (ZČU a studentů) a mezi dvěma obecně sdílenými, nesubjektivizovanými veřejnými blahy, a to:
-- ohroženou veřejnou bezpečností, pokud jde o ochranu demokratického právního státu před klientelistickými vazbami.
Příklad: poskytnu výhody studentům policistům, kteří si tím (touto výhodou) uchovají služební poměr, ačkoli za běžného (a s jinými školami srovnatelného) studia by tomu nebylo.
Objektivně je vyvolán dojem (i stav) zavázanosti, i kdyby to snad nebylo (přímým) úmyslem. Již toto jednání ZČU lze - mimo jiné - kvalifikovat jako nekalou soutěž na trhu vzdělávacích služeb a přístupu k veřejným podporám na tyto služby. Na podrobnosti zde ale není místo.
-- ohroženým stavem (nižší úrovní) právnické vzdělanosti poskytované s veřejnou podporou, ačkoli lze legitimně očekávat tuto úroveň vyšší.
Zažil jsem to osobně v komisích ZČU pro obhajoby disertací. Žel, to, co občas loni nebo předloni (nikoli v roce 2009 a dříve!) prošlo, by neprošlo ani jako diplomka na žádné ze zbývajících tří právnických fakult. Dokonce jsem napsal (od 1991 asi jen třetí nebo čtvrtý negativní posudek, a to počítám veškeré posudky!), a byl jsem přehlasován. I tuto práci (a další) však hodnotí (či v budoucnu zhodnotí) AK.
Je-li práce skutečně špatná, má být raději vrácena studentovi a zveřejněna až v konečné lepší podobě. Takovýto postup je jak v zájmu studenta (jeho vizitka), tak i v zájmu ZČU (její vizitka). Primárně se ovšem jednalo o hrubé nedostatky ze strany školitelů, akademických pracovníků ZČU, které se už při vší dobré vůli nepodařilo někde na konci napravit.
- přidat bychom mohli veřejné blaho výzkumu (a jeho zveřejněných právovědných výsledků), protože ZČU je (chce být) výzkumnou univerzitou a za tím účelem také pobírá státní dotace, které někam nějak vynakládá.
ad David Schmidt: - dokončení
Ohrožení všech veřejných blah podléhá skutkovému dokázání, např. z nezávislých kontrolních zápisů, nezávislých etických komisí, výsledků grantových veřejných soutěží (nezaměňovat s operačními programy apod.!) z veřejných rejstříků (RIV) apod.
Otázkou však je, zda musíme pokaždé a vždy dospět až k důkazní jistotě (v nejvyšší míře) anebo zda stačí např. "reasonable demonstration", volně řečeno, důkaz obecnou zkušeností, známý z některých řízení, např. i u nekalé soutěže aj. - Pokud jde např. o poskytnuté výhody či alespoň o vyvolání dojmu výhod, a tak i navození dojmu očekávání vzájemnosti; např. "jen" u špatného parkování, kdy se "vzájemnost" projeví odložením věci, k níž by jinak nebylo došlo, jestliže by zde nebylo to, čemu se říká klientelistická vazba. Blíže např. v (německé) právní nauce o nekalé soutěži.
- Pokud bychom si cvičně udělali test poměrnosti, tak i s ohledem na to, že ZČU je veřejná vysoká škola financovaná z veřejných prostředků, podle všeho vyhrává veřejný zájem na upřednostněné ochraně všech uvedených veřejných dober, a to před subjektivními právy ZČU (hospodařit) a studentů (vzdělávat se).
Princip šetrnosti k těmto subjektivním právům ovšem říká, že studenti dostudují jinde, viz již dříve a výše řečené. Tedy, jejich právo na vzdělání, oprávněné očekávání, dobrá víra atd. se podstatně (či dokonce vůbec nijak) nezkrátí. Jen se dokončí jinde (např. na PF UK v Praze, místem v Plzni).
Co se ovšem zkrátí, to je veřejné subjektivní právo ZČU hospodařit na vzdělávacím a výzkumné trhu včetně přístupu ke státním dotacím. Potažmo se zkrátí (až zaniknou) interní pracovní zájmy či "interní" zaměstnanecká práva námezdních sil ZČU, jejích akademických a administrativních pracovníků.
Možná, že právě zde je "jádro pudla".
ad Ivo Telec, 14.3.12, 13:24
Rozsáhlá úvaha.
Jádro pudla je v tom, že v Plzni (a určitě i jinde) to obrátili:
"Máš JUDr a tedy schopnosti, ne, máš schopnosti a proto jsi JUDr."
Je to tak pro toho policistu mnohem snažší a profesoři mohou jít na pivo (jak jinak v Plzni?) a ještě si takto přivydělat. Nebo to snad bylo jinak?
Mirek Vorlický
Stojí za zamyšlení:
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-zak.php?itemid=15876
Houba
http://prohlaseni.xf.cz/
Beze slov:
FF kontra PF ZČU?
Předsednictvo České konference rektorů je velmi znepokojeno mocenským zásahem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy do odborného a právně závazného stanoviska Akreditační komise ve věci Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni. Ministr Dobeš učinil bezprecedentní krok, který zcela jistě nesvědčí o deklarované snaze o zvýšení kvality vysokoškolského vzdělávání a vzbuzuje zásadní pochybnosti o respektu ministra k platnému zákonu o vysokých školách.
http://crc.muni.cz/resolutions/misc009.html
......................
Iniciativa Za svobodné vysoké školy ostře protestuje proti bezprecedentnímu a nezákonném kroku ministra školství, mládeže a tělovýchovy Josefa Dobeše, kterým obešel rozhodnutí Akreditační komise a navzdory jejímu stanovisku prodloužil akreditaci magisterského studijního programu Právo a právní věda se studijním oborem Právo na Právnické fakultě v Plzni do 31. 7. 2016.
http://zasvobodnevysokeskoly.cz/?p=1068
"Rozhodnutí ministra Dobeše odsuzujeme a považujeme jej za mocenský zásah do fungování Akreditační komise," uvedl Jašůrek. Doplnil, že se tím potvrdila i obava studentů z možných mocenských zásahů do fungování vysokých škol v případě prosazení reforem vysokých škol.
http://www.mediafax.cz/domaci/4022116-Studentska-komora-odmita-rozhodnuti-ministra-Dobese-o-pravech-v-Plzni
Prohlášení učitelů a studentů Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni
Postoj vedení ZČU vyjádřený v oficiálním stanovisku vydaném dne 12. 3. 2012, ve kterém je prodloužení akreditace magisterského studijního programu FPR ZČU traktováno jako „lidsky vstřícný krok“ ze strany MŠMT, resp. ministra Dobeše, považujeme za mimořádně ponižující pro naši odbornou i učitelskou práci, jakož i pro obraz ZČU jako celku. Zásadně přitom odmítáme argument o „záchraně“ stovek studentů FPR ve chvíli, kdy její existence odborně i profesně poškozuje tisíce studentů, učitelů a absolventů ZČU, a to ze všech fakult.
Dlouhodobě jsme znepokojeni bezprecedentními pokusy o omezování akademických svobod, akademické samosprávy a opakovanými mocenskými zásahy do fungování veřejných vysokých škol ze strany MŠMT a podivujeme se dosavadním postojům nejvyššího vedení ZČU v Plzni, které tyto kroky buď ponechává bez jasných a nedvojznačných reakcí a nebo jim dokonce vyjadřuje podporu.
My níže podepsaní se vším důrazem proto prohlašujeme a žádáme:
1. V duchu předchozích rezolucí AS FF ZČU i všech mediálních a dalších prohlášení studentů a pedagogů fakulty během tzv. Týdne neklidu, považujeme za nepřijatelné další útoky na samosprávné fungování veřejných vysokých škol a stávající mechanismy jejich řízení.
2. Za nejhrubší možnou formu takového útoku považujeme rozhodnutí ministra školství Josefa Dobeše, kterým zvrátil rozhodnutí AK ve věci prodloužení akreditace FPR ZČU.
3. Jako pedagogové a studenti FF ZČU vnímáme jako zničující pro naši odbornou i učitelskou práci neustálé prodlužování agónie FPR, která svým fungováním trvale stigmatizuje ZČU jako celek.
4. Žádáme vedení ZČU, jmenovitě rektorku Doc. PaedDr. Ilonu Mauritzovou Ph.D., aby přehodnotila své stanovisko a veřejně nevyjadřovala podporu MŠMT a ministru Dobešovi ve věci prodloužení akreditace magisterského studijního programu FPR. Považujeme za nepřijatelné, aby kvůli FPR, která dlouhodobě poškozuje reputaci celé ZČU, docházelo k destabilizaci systému akreditací vysokých škol v ČR, jak to svým krokem učinil ministr školství. Proto vyzýváme rektorku, aby veřejně odmítla podporu přijímání nových studentů do prvního ročníku magisterského studijního programu.
5. Vyzýváme studenty a pedagogy všech ostatních fakult a součástí ZČU k soustavné podpoře všech snah o očištění ZČU a k aktivitám hájícím akademické svobody, což vše jsou cíle, kterých lze dosáhnout jen společným postupem proti nejrůznějším formám politické a mocenské zvůle.
Iniciátoři:
PhDr. Jiří Woitsch, Ph.D., vyučující FF ZČU
PhDr. Přemysl Rosůlek, Ph.D., vyučující FF ZČU
Mgr. Tomáš Hirt, Ph.D., vyučující FF ZČU
PhDr. Jan Váně, Ph.D., vyučující FF ZČU
PhDr. Petr Krištuf, Ph.D., vyučující FF ZČU
Mgr. Petra L. Burzová, Ph.D., vyučující FF ZČU
Mgr. Ľubomír Lupták, Ph.D., vyučující FF ZČU
Mgr. Ladislav Toušek, vyučující FF ZČU
Mgr. Ema Hrešanová, Ph.D., vyučující FF ZČU
Bc. Nikola Indrová, studentka FF ZČU
PhDr. Vladimír Naxera, student FF ZČU
Bc. Jan Paul, student FF ZČU
Bc. Petr Kalinič, student FF ZČU
Bc. Ondřej Hejnal, student FF ZČU
V Plzni dne 13. 3. 2012
Kontaktní e-mail: protestprotivedenizcu@gmail.com
Link na předchozí prohlášení FF ZČU:
http://prohlaseni.xf.cz/
Prohlášení FF ZČU, směřující proti prodlužování stavu na právnické fakultě, ministerskému rozhodnutí a jednání vedení ZČU, již podepsalo 443 lidí.
To není málo na jednu fakultu.
,Ivo Telec:
Nesouhlasím, že zde existuje rozpor mezi ÚS a MŠMT. Usnesení soudkyně zpravodajky I. Janů (ani ne senátu) neznamená právní kvalifikaci obsahu pravomoci MŠMT. Sám víte, že to je v kompetenci obecných soudů, v poslední instanci Nejvyššího správního soudu Ústavní soud je naopak povolán primárně k ochraně ústavnosti a základních práv. Odůvodnění odmítajícího usnesení pro nepřípustnost tak není způsobilé tuto otázku řešit. Ideálně by samozřejmě mělo být formulované minimalisticky tak, aby se dotýkalo pouze důvodů odmítnutí (dosud neukončené řízení), ale při počtu takových usnesení by bylo zbytečně zatěžující právně vypilovávat každý detail. Usnesení nevypovídá o ničem jiném než o zběžném, nemeritorním náhledu soudkyně zpravodajky, který je v souladu s dosud většinově chápaným vnímáním prodloužení akreditace, to však nestačí, neboť správní praxi lze změnit, zejména právě při "landmark case". Právo není doménou zběžných náhledů, ale "meče a štítu", teprve při boji o právo je možné poznat jeho obsah.
Samozřejmě, že svoji roli hrajou i "obecné zájmy" země na hospodárně vynakládaných veřejných financí, na potřebnou úroveň škol atd. Správní orgán není zavázán pouze k ochraně veřejných subjektivních práv, ale i veřejnému zájmu. Přesto přese všechno tvrdím - což jste dosud nijak nevyvrátil - že existuje podstatný rozdíl mezi udělením akreditace a jejím prodloužením u již fungující akademické obce. Není v silách, kompetenci a legitimitě akademické komise vykonat v případě "odejmutí" akreditace správní úvahu, tu nezvládla učinit ani v tomto případě, který si arbitrárně zvolila jako exemplární případ. Akreditační komise je úzce vyprofilovaným odborným orgánem, který má poskytnout pouze své stanovisko, nikoli vykonávat správní činnost.
V tomto ohledu při udělení akreditace má racionální smysl (není zjevně nerozumné) nedávat vzniknout projektu, který si nezískal odborné souhlasné stanovisko, neboť není nic jiného co posuzovat. V případě prodloužení akreditace má nezávislý odborný hlas svoji roli, nemůže však plnohodnotně nahradit správní orgán, který přímo autoritativně vstupuje do práv a povinností nejen univerzit, ale i množství jednotlivců, viz §56 odst. 1 písm. c).
Ideální je vzájemné uznání a respektování akademické komise a ministerstvo se řádně vypořádá v případě nesouhlasu s jejím stanoviskem. Je však v plně v jeho kompetenci a na jho odpovědnosti stanovit, že určitá akademická obec má mít ještě šanci, neboť její pochybení nejsou tak závažná, nenapravitelná, kritická, aby bylo nutné deklasovat nejen jednu celou fakultu, ale nepřímo její absolventy. Učinit tak razantní zásah do právem chráněných hodnot, tak jak jsou tradičně v kontextu ČR vnímány, může jen správní orgán.
Stejně tak má ministerstvo pravomoc při nesouhlasu tuto akreditaci prodloužit z důvodu minimalizace zbytečných nákladů, tj. dát nikoli již šanci (příslib), ale jen čas pro plynulý zánik v době, kterou neurčuje AK (to není její pravomoc), ale opět ministerstvo jako správní orgán.
Proto uzavírám, že jsou dány důvody, proč podle § 80 odst. 2 neuplatnit § 79 odst. 5 písm. f), neboť by se pro odlišnot obou právních situací nejednalo o přiměřené užití právních norem.
Jinak změna správní praxe je přípustná, viz např. zde.
K zde prezentovaným výrokům akademických "odbořářů" podotýkám, že pokud nepoznají prohloubení akademických svobod, tak to vypovídá o skutečné povaze jejich politických aktivit. I kdyby vyhodili z okem právnické fakulty kolik melounů by chtěli, i kdyby uspořádali tisíce vystoupení na úrovni komunistických besídek, skutečné akademické svobody leží jinde.
Tedy musím říci, že mě tu současná diskuse poměrně překvapuje. Předně musím říct, že stejně jako profesor Telec nechápu, jak mohlo MŠMT rozhodnout tak jak rozhodlo.
1) Nemusíte souhlasit s pravomocemi AK, nemusíte souhlasit s jejím personálním obsazením - důležité je, co stanoví zákon. A zákon stanoví jasně, že nelze prodloužit akreditaci proti nesouhlasnému stanovisku AK.
Již zde byl rozebrán osobní postoj prof. Dvořákové i její mediální výstupy, když tak snad každému člověku v této zemi (a tak i úředníkům MŠMT)byl jasný postoj AK. Zcela tak nechápu, jak někdo může obhajovat odůvodnění, že AK vydala souhlasné stanovisko? Vždyť to je založeno na velmi pochybném právním formalismu, když se jedná o zcela zjevné překrucování práva. To by bylo, jako kdyby v žalobě o 10.000.000,- byl nárok žalobce zamítnut pro 20.000,- a uznán pro 9.980.000,- a žalovaný by na žalobce podal trestní oznámení pro podvod, když po něm chtěl 20.000,- na které neměl nárok.
2) Kolegové z Prf ZCU by jistě také měli souhlasit, že správný postup by bylo rozhodnout o neprodloužení akreditace, podat rozklad a následně věc řešit soudně dle SŘ a SŘS.
3) K domnělému osobnímu dotčení prof. Dvořákové či prof. Telce, když podle některých diskutujícíh je to bráno osobně.
Já to také beru osobně jako student Prf UK, stejně jako to bere osobně i FF ZČU. A proč také ne? Je tu mediální obraz českého vysokého školství, který je celou kauzou nenávratně poškozen. Běžní lidé třeba ze základním vzděláním se nezaobírají rozlišováním vysokoškoláků. Oni si nyní myslí, že si každý svůj titul kupuje či dostává přes protekci.
Jako student práv se s tím setkávám ještě častěji. Když kdekoliv řeknu, že studuju práva, následuje věta, jestli v Plzni a za kolik. A přiznám se, že mě to už nebaví vysvětlovat každému, že titul nelze všude koupit.
Právo by mělo dle starého citátu být minimem morálky. Opravdu jsme na tom tak špatně, že se s morálkou dostáváme i pod toto minimum ze strany vrcholného správního orgánu?
Martin K.
Akreditační komise pouze hodnotí, vydává stanoviska a dává návrhy ministerstvu ve věci akreditace. Stačí otevřít zákon. Že v důsledku mediálního vystupování své předsedkyně získala nimbus exekutivního a vyšetřovacího orgánu a ministerstvo roli kancelářského servisu je z hlediska zákona na škodu postavení této komise, neboť ministerstvo má pravdu v tom, že za vydání řádně odůvodněného správního aktu a za případné škody při nedodržení zákonných náležitostí je odpovědno ministerstvo, nikoli AK. Že bylo nyní veřejně sníženo její postavení, je jen důsledek.
Zda je užití právních norem k udělení akreditace přiměřeným ve věci prodloužení akreditace, které je z důvodu kontinuity studijních programů materiálně srovnatelné s rozhodnutím ve věci odnětí akreditace, je předmětem právního posouzení. Není to právní klička, detail, ale podstata. Přiměřené užití neznamená oproti obdobnému, že přenesení právní úpravy na jiné skutkové okolnosti je sice komplikovanější, ale ideálem je absolutní implementace odkazovaných právních norem "v plném rozsahu". Nikoli. Je povinností správního orgánu neopomenout relevantní rozdíly obou právních situací a odkazované normy použít pouze v případě, kdy je dán objektivní věcný důvod a kdy je zřejmý záměr zákonodárce upravit určitým způsobem i odkazované právní vztahy. A v tomto bodě, z důvodů uvedených výše, zde relevantní rozdíl dán je a zákonodárcův odkaz mířil spíše do procesní roviny.
Ale o to nechť je vedena diskuze. Údivy, překvapení, poplácávání po zádech, proklamace nechť je doménou řvounů na náměstích.
Prof. Dvořáková má ovšem v rukou právní nástroj, jak po mediálním úvodu postupovat z titulu své funkce a nikoli jako angažované občanky. Může efektivně pokračovat v tom, že Právnická fakulta v Plzni bude nadále objektem pivních vtípků a aplikací Thomasova teorému v praxi. Taková reality show, když už se nepodařilo skoro nic vyřešit, neodhalit kvanta nepoctivých studentů a další pochybení, které jistě na stejně pečlivě vyšetřovaných školách nejsou k nalezení, ale spíše soap opera. Může navrhnout ministerstvu odnětí akreditace. Tak alespoň sledujme sebenaplňující proroctví toho, co přijela do Plzně vyšetřit každý 120. den v roce... +/- v závislosti na tom, zda ministerstvo bude postupovat podle zákona.
Jinak můj osobní názor je ten, že ač z Plzně odešli lidé, jichž si podle zběžného náhledu snad i vážím, a i když si v minulosti doc. Kindl spíše muchloval s mývaly místo toho, aby byl na fakultě, když přijede návštěva z AK (komise, ne kanceláře), a pořádal netransparentní potenciálně korupční (např. přijímací) systém, a i když možná dnes v Plzni nezbyly všechny největší esa, přesto si myslím, že to není důvod, proč deklasovat celou jednu část tuzemských právníků zrušením jejich fakulty. Podotýkám, že nejsem z Plzně.
Prof. Dvořáková má jen opačný osobní názor. Cítí, že fakulta musí být vypálena do základů a na místě 100 vytrháván i plevel, aby tam nic nevrostlo. Tento názor samozřejmě nemůže vyjádřit otevřeně, neboť by dosvědčila svoji podjatost. Proto jen hledá důvody jako např. dost směšné počítání závazků na desetinná místa, ale pouze na jiné škole, nikoli v jiném zaměstnání. "Rozmělňovat" odborný potenciál na jiné škole vadí, v AK však nikoli. Jinak by se totiž ukázalo, že s jejím kritériem by musely být pozrušeny skoro všechny fakulty kromě např. filozofických.
David Schmidt: Otevřel jsem si zákon a dle § 79 odst. 5 zákona o vysokých školách: Ministerstvo akreditaci neudělí, jestliže ....
f) Akreditační komise nevydala souhlasné stanovisko ....
Troufám si tvrdit, že zákon zde hovoří více než jasně a ač vydává AK jen stanoviska, pro ministerstvo závaznost evidentně dle zákona mají. Jak jsem už uvedl výše, nemůže být o udělení souhlasného stanoviska z materiálního hlediska vůbec řeč, když i v případě formálním se jedná o čisté překroucení jasného úmyslu zákonodárce. Je to účinný zákon, tak proč ho nedodržovat?
Martin K.
Martin K a "Ministerstvo akreditaci neudělí, jestliže .... f) akreditační komise nevydala souhlasné stanovisko ...."
Pokud Vás to zajímá:
Rozhodnutí o prodloužení akreditace, jak zde již bylo zmíněno, je hmotněprávně z hlediska správního uvážení srovnatelné spíše s rozhodnutím ve věci odnětí akreditace podle §85, nikoli s rozhodnutím ve věci udělení akreditace. I tak byl konečně obecně vnímán případ plzeňských práv v době před změnou správní praxe. Nikoli že právnická fakulta v Plzni nezískala novou "koncesi", když už měli mít všichni preventivně sbalené kufry, budovu fakulty připravenou k předání a provoz omezen na minimum, neboť udělení nové akreditace není jisté a nelze programově předjímat rozhodnutí nezávislé komise, ale tak že plzeňským právům byla akreditace de facto odňata. Rozdíl s §85 je pouze formální, procesní, ne však věcný, aby odůvodňoval aplikaci § 79 odst. 5 písm. f) podle § 80 odst. 2. Přičemž u odnětí akreditace je AK pouhým navrhovatelem.
Smyslem prodloužení akreditace pak je, aby ke ztrátě akreditace nedocházelo pouze incidentně, ale i v rámci pravidelných kontrol. Možná i proto zákonodárce dal - uvažováno na objektivní rovině tzv. racionálního zákonodárce - výslovně otázku prodloužení akreditace do dalšího ustanovení § 80, nikoli do jednoho §79 s tím, že by např. v posledním odstavci stanovil stejný režim i pro prodloužení akreditace. A protože prodloužení akreditace je procesně (když ne hmotněprávně) srovnatelné s udělením akreditace, tak proto odkázal na § 79. Ale protože je dána věcná odlišnost, nestanovil, že užití § 79 má být obdobné, ale přiměřené.
Já se stále nemohu zbavit dojmu, že to celé je připravený komplot, že tak, jako kdysi jedna skupina pro sebe "vystávkovala" Českou televizi, tak dnes zase jiná skupina se snaží pro sebe "vybojkotovat" plzeňská práva:
1. Děkanem není zvolen ze všech nejlepší prof. Eliáš.
2. Odchází celá skupina učitelů.
3. Akreditační komise dospívá k závěru, že na fakultě není řádně zajištěna výuka ...
Jsem jediný, komu to přijde jako předem dohodnuté? To není tvrzení, jen podezření. Bylo by dobvře, kdyby je někdo vyvrátil, jinak se bude prohlubovat.
Pavel Hasenkopf
David Schmidt: Vaše argumentace mi připadá sice možná, ale obdobně "přitažená za vlasy" jako rozhodnutí minsterstva. Smyslem akreditační komise je vydávat na základě odbornosti závazná stanoviska ministerstvu. Dle Vašeho pohledu na věc je sice nutno ji repektovat při udělování akreditace, ale při jejím prodlužování (kdy hodnotí ty samé atributy jako při udělování)může do jejího stanoviska jako mávnutím kouzelného proutku chytrý a vysoce odborný ministr zasáhnout a s odůvodněním, že AK je jen jeho poradním orgánem jít proti ní? Myslím, že to tak nebude. A rozhodnutí ÚS, byť nezávazné, tento právní názor explicitně potvrzuje.
Robin S.
ad Martin K.:
Myslím, že z předchozích příspěvků Davida Schmidta je zjevné, že Vámi uvedené ustanovení nijak nerozporuje.
Podotýká však - správně - že jsme v procesu prodloužení, nikoli udělení akreditace (tzv. reakreditace). Na tento se Vámi uvedené ustanovení vztahuje "přiměřeně". Celý spor kolem rozhodnutí MŠMT se v zásadě vede kvůli výkladu tohoto slovíčka. David Schmidt poukazuje, že přímá aplikace ustanovení, jíž se dovoláváte, by nebyla "přiměřeně", nýbrž "obdobně", aspoň pokud jsem jeho stanovisko správně pochopil, viz:
Proto uzavírám, že jsou dány důvody, proč podle § 80 odst. 2 neuplatnit § 79 odst. 5 písm. f), neboť by se pro odlišnost obou právních situací nejednalo o přiměřené užití právních norem.
Nelze pochybovat o tom, že rozhodnutí MŠMT se skutečně vyznačuje jistým formalismem; jedná se však o, abych tak řekl, "postformalismus". Formální kriteria vnesla do svého rozhodování již AK sama (viz. zmíněné přepočítávání úvazků) a sám zákon, abych tak řekl, "není právě dvakrát neformální". :-)))
Jinak osobně sdílím názor, že "zákonnější" cestou by bylo řízení před správním soudem, který (jak jsme se mimo jiné dozvěděli z onoho odmítavého usnesení US) může přezkoumat nejen samotné rozhodnutí MŠMT, ale i stanovisko AK. Nicméně je možné, že cestou žaloby ve veřejném zájmu se k tomu stejně dostaneme a potom je jistě lepší, když se proces bude odehrávat za podmínek, kdy studenti mají svou (byť mnohými zpochybňovanou) "jistotu", než aby viseli v nějakém právním vzduchoprázdnu.
Antonín Thurnwald
PS: na rozdíl od prof. Telce si nemyslím, že by morální a profesní integrita pánů Wilhelma a Nantla byla jejich účastí na rozhodování MŠMT nějak dotčena.
Jsem názoru, že rozsudek správního soudu by byl sice žádoucí pro vnesení řádu do jednání všech zúčastněných aktérů, soudní řízení by však bylo v rozporu s veřejným zájmem. Byla by tím prodlužována ona agónie, ale ne z vnitřních příčin, ale v duchu již zmíněného Thomasova teorému. Poškozování právě na úrovní "pivního" hodnocení a titulků bulváru. Výsledkem může být ale i opak, škola se semkne a v bojové atmosféře bude fungovat x měsíců či let. Nikdo neví. Je opravdu otázka, zda je ve veřejném zájmu tato reality show a spor těch, kteří mají ze zákona jednat v zájmu dobré správy a nalézt v sobě spíše než zášť, velkorysost. A když už padlo rozhodnutí, tak jej nemařit.
Pokud se předsedkyně Akreditační komise domnívá, že nejsou dány zákonné důvody k prodloužení akreditace, má možnost podat ministerstvu řádně zdůvodněný a konkrétními skutečnostmi podložený návrh k odnětí akreditace. A ministerstvo může do 120 dnů rozhodnout, zda je opravdu racionální např. ono počítání závazků pouze "u konkurence", jestliže není prokázáno, že skrze smluvně zavázané "hosty" nelze stejně tak dobře realizovat akreditovaný studijní program a personálně jej zabezpečit, možná i lépe. Ostatně, proč ne. Proč mají být diskriminováni lidé z praxe či "od konkurence", proč má mít každá fakulta své vlastní personální stálice, akademiky s vlastními knihovničkami a vlastní seslí, navíc právnická fakulta i na hlavní studijní předměty, jmenovitě dokonce Římské právo a Teorie práva? Není to vynucování ideálu, tak kde mají být spíše zkoumány vážné nedostatky? To je jako nutit lidi, aby všichni kocouři byli kastrovaní, protože pak nikam nechodí a nejsou problémy, kdo je čí a vůbec nejsou problémy... Stejně na výši jsou důvody uváděné prof. Dvořákovou.
Chápu hlavní důvod. V Plzni nejsou progresivní a možná i v jistém ohledu liberální. Ale to není důvod ke zrušení. Právní stát by měl mít přeci jen jemnější nástroje... např. navrhovanou reformu, která právě zapouzdřenost veřejných vysokých škol řeší větším zapojením veřejnosti. A je pak např. na rektoru Hamplovi, aby nebyla řeč jen o Plzni, zda si do správní rady navolí politiky, jak dosud činil.
K obhájcům rozhodnutí MŠMT:
Krátce jsem se již zmiňoval o nutnosti výkladu právních rozhodnutí (v širším smyslu i úředních stanovisek, zejména těch, které mají být závazné). Možná to zaniklo. Proto věc mírně rozvádím zde:
- obě stanoviska AK podléhají výkladu podle celosvětově obecně uznávaných metod na základě obecně uznávané právní metodologie,
- kupř. ESLP a SD EU mají zvláštní druh řízení o výklad svých rozhodnutí. V praxi k tomu sice nedochází, ale působí to alespoň preventivně. Jedná se např. o výklad rozsahu (dopadu) rozhodnutí ESLP nebo SD EU,
- vedle výkladu právních předpisů a mezinárodních smluv (či jiných pramenů práva), známe výklad právních úkonů a do třetice výklad právních rozhodnutí,
- učiníme-li "cvičný" metodický výklad významu obou stanovisek AK (včetně použití poznávací metody dlouhodobě zavedené správní praxe se zřetelem na předvídatelnost), odstraníme pochybnosti o významu obou stanovisek tak, že se jedná o nesouhlas; tudíž MŠMT jím je vázáno,
- považuji za chybu MŠMT, tedy i náměstka ministra, že si tento výklad "cvičně" neprovedlo. Nakonec, nejen "cvičně, ale zcela úředně, "na ostro". Nezbývá proto, než aby jej provedl někdo jiný za ně; tedy soud, což jistě věc zbytečně komplikuje a protahuje,
- z praxe je známo coby, žel, notorieta, že výklad se neprovádí např. tehdy, pokud by jeho předběžný závěr byl v rozporu s politickým přáním, kdy právo a právní věda údajně musí "ustoupit" politickým cílům,
- výklad právních rozhodnutí má být běžně vyučován v teorii práva. Že tomu tak u nás běžně není, je vada našeho vzdělávání. MŠMT tím ale nelze omlouvat, protože se mohlo a mělo "právně dovzdělat" ve vyspělejší cizině.
Prohlášení děkanů UP v Olomouci:
http://www.upol.cz/aktualita/clanek/dekanky-a-dekani-univerzity-palackeho-nesouhlasi-s-postupem-msmt/
Ivo Telec:
Tím, že ministerstvo výslovně nestanovilo, že v případě nesouhlasného stanoviska je toto pouhým podkladem, s nímž je sice nutné se vyrovnat, nicméně je možné jít v odůvodněných případech proti jeho výroku, tak tím také neučinilo závěr, že souhlasnost stanoviska toliko znamená jednodušší proces, tj. nepoužilo věc jako "podvozek" proti AK. Za jádro rozhodnutí však pokládám přiměřenost ve smyslu § 80 odst. 2, kterou jste nevyvrátil (nevypořádal).
Výklad ministerstva (tj. je zde stanovisko akreditaci prodloužit, ovšem 1. dobu neurčuje AK, ale ministerstvo, dobu je tudíž nutné modifikovat správní úvahou a 2. nelze jít postupem in peius, kdy je účastník "trestán" za to, že se brání a 3. AK má do budoucna přesněji vymezené pravomoci, tj. že není na ní zvažovat dopady svého nezávislého stanoviska) je v souladu s obecnými principy právní interpretace více než Váš tendenční a zjevně absurdní výklad usnesení Ústavního soudu. :)
ad David Schmidt:
- "přiměřeností" jsem se již zde krátce zabýval ve smyslu dostudování semestru, resp. běžícího ročníku. Pro nesouhlas s prodloužením akreditace tak platí přiměřené použití nesouhlasu s prvoakreditací, tzn. doběh do 31. 10. 2012,
- o postup in peius nemůže jít, protože druhé stanovisko AK je shodné s prvním v tom, že v obou případech se jedná o nesouhlas. Ve druhém ovšem "okamžitý", bez přiměřeného doběhu,
- co v diskusích chybí, je výklad obou stanovisek AK, protože obě stanoviska musí být podrobena výkladu tak, jako jakýkoli jiný právní akt. Sám jsem výklad zhruba naznačil, protože jinak to zde ani nelze. Zajímavé je, že právní laici z akademické veřejnosti jasně chápou (vykládají) obě stanoviska jako nesouhlas. Jen někteří právníci v tom vidí problém nebo něco jiného,
- dále v diskusích chybí vyvrácení dlouhodobě zavedené správní praxe, kdy AK postupovala podobně v mnoha případech, o nichž ZČU ví. MŠMT dosud nikdy tuto praxi nenapadlo. To má svůj značný právní význam z hlediska jistoty a předvídatelnosti. - Proto také má kritika náměstků ministra.
K obhájcům rozhodnutí MŠMT:
Z § 79/5 zákona o VŠ
Ministerstvo akreditaci neudělí, jestliže
f) Akreditační komise nevydala souhlasné stanovisko.
Dovozujete z § 80/2 (Platnost akreditace lze i opakovaně prodloužit. Na řízení o prodlou-žení platnosti akreditace se přiměřeně vztahuje ustanovení § 79.)
…že Ministerstvo akreditaci může prodloužit i v případě, jestliže AK nevydala souhlasné stanovisko.
To je v podstatě přesný opak…domnívám se, že taková argumentace je chabá a nepředpo-kladatelná. Kdyby měl zákonodárce v úmyslu do zákona zakotvit takovou zásadní odlišnost, zvolil by zcela jistě jinou cestu.
Robin S.
Ivo Telec: Vím, že jste s otázkou přiměřenosti částečně vypořádal tím, že jste přiměřené užití pojal jako nástroj, jak eliminovat disproporční důsledky aplikace odkazovaných právních norem, nicméně ideálem je "obdobné" užití. Rozdíl mezi oběma typy odkazů má tak být minimální, přiměřenost je jen volnější. Tak to ale není. Ideálem vůbec není co možná úplná implementace odkazovaných právních norem, z obdobného užití konečně též nevyplývá identita. Zákonem přípustnou je v případě přiměřeného užití naopak pouze taková aplikace odkazovaných právních norem, která je přiměřená k dané právní situaci a nevzbuzuje pochybnosti, že záměrem zákonodárce takové užití nebylo, neboť je dána významná odlišnost obou právních situací, což je právě případ rozhodnutí ve věci neprodloužení akreditace (§80), které je z mnoha odhledu srovnatelné spíše s rozhodnutím ve věci odnětí akreditace (§85), nikoli udělení akreditace (§79).
ad I. Telec:
o postup in peius nemůže jít, protože druhé stanovisko AK je shodné s prvním v tom, že v obou případech se jedná o nesouhlas. Ve druhém ovšem "okamžitý", bez přiměřeného doběhu
Nejvyšší soud v judikátu 3 Tdo 687/2006 vysvětlil postup in peius takto:
Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného podle citovaného ustanovení je nutno považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká.
O tom, že druhé rozhodnutí je méně příznivé (a tudíž došlo ke změně k horšímu) netřeba polemizovat - zkrácení doby akreditace postihne např. možnost konat státní zkoušky v podzimních termínech, zkrátí dobu na vyjednání o osudu studentů atd. To je skutečnost seznatelná "prostými smysly".
Citované ustanovení se nicméně týká trestního práva; otázku zda bude tento princip zachován i v právu správním (byť formulace v správním a trestním řádu je obdobná) ponechávám na úvaze každého čtenáře.
Při četbě Vašich argumentů jsem si nicméně uvědomil, že připouštíte možnost prodloužení akreditace i nesouhlasným stanoviskem AK :-)) - právě ve vztahu k "přiměřenosti".
S trochou nadsázky lze říct, že MŠMT vlastně postupuje v souladu s tímto názorem, jen onu "dobu na dostudování" stanovilo poněkud delší, což učinilo na základě správní úvahy.
To, že akreditaci prodloužilo na 4 roky a nikoli na 5 svědčí o tom, že zmíněné prodloužení je skutečně míněno "na dostudování".
Antonín Thurnwald
http://www.akreditacnikomise.cz/attachments/article/358/podnet_AK_NSZ_03_2012.pdf
Podnět není ve své argumentaci poctivý:
"Zákon stanoví zcela kategoricky" ... "Z textu zákona je tak zjevné" ... "Tomuto přísnému pravidlu" ... "tento specifický orgán je nejenom právně, ale i věcně nadán posoudit otázku způsobilosti dostatečně odborně a nezávisle" ... "Výklad práva trvající na nezpochybnitelné závaznosti nesouhlasného stanoviska zaujímají i souhlasně nejvyšší soudní instance" (následuje citace dvou nemeritorních úvah soudů, samozřejmě i "jednoznačný závěr" I. ÚS 466/12)... "Citované závěry nemají ani v obecné akademické doktríně ani v jiných soudních rozhodnutích oponentní stanovisko či názor." "Lze tedy mít za nepochybné, že výklad práva, dle kterého je stanovisko závazné, není nijak zpochybněn. "
Tímto mohou přesvědčovat na náměstích skandující prváky či akademické "čekatele" bránící si svá budoucí místa, případně "spolupracující" akademické obce chtějící mít klidnou akreditaci, snad ne nejvyššího státního zástupce... Prof. Dvořáková jen prokázala, že buď nečetla vyjádření ZČU či odůvodnění MŠMT (kde je oponentní názor obsažen), nebo jen jednoduše spoléhá, že NSZ nebude číst jiné podklady. A nebo jen dehonestuje opačný názor tím, že není nutné se jím zabývat, jakoby neexistoval. Vždyť je protistrany, ech pardon účastníka řízení... Jak mohla Akreditační komise více ukázat, že jedná podjatě, v rozporu se správní úvahou, než otevřeným ignorováním právního stanoviska ZČU?
Akreditační komise nehájí právní stát. Akreditační komise hájí svojí dotčenou svévoli. Prof. Dvořákové se nepodařilo v Plzni nic vyšetřit a teď pod směšnými záminkami se snaží zlikvidovat akademickou obec, která se při volbě své reprezentace neřídila jejími doporučeními. Ano, může zde existovat problém zapouzdřenosti, ten nechť je ale řešen systémově, ne tímto způsobem zakládajícím precedent, že prostá vůle, nikoli správní úsudek přezkoumatelný a zpochybnitelný před konečnou správní instancí před nabytím právní moci, je dostačujícím důvodem, proč zrušit akademickou obec. Vždyť to je návrat zpět do komunismu, tam také stačilo, když se výbor "moudrých" usnesl o odnětí práv a jaképak zpochybňování...
Ještě pro prof. Telce
"Příměřené užití" není to samé jako "obdobné, leč nikoli nepřiměřené".
Nejde jen o legalitu, ale i o legitimitu:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/osobnosti-na-ct24/168995-problem-plzenskych-prav-oslabuje-celou-akademickou-obec-rika-jiri-woitsch/
Dovoluji si přiložit odkaz na příspěvek, v němž jsem trochu doplnil proběhlou debatu, která mi dost pomohla v ujasnění věci.
Podnět Akreditační komise k žalobě ve veřejném zájmu zde:
http://www.akreditacnikomise.cz/attachments/article/358/podnet_AK_NSZ_03_2012.pdf
Okomentovat