K volebnímu právu duševně nemocných
“Všeobecné volební právo je základním principem evropského volebního dědictví. Lidé se zdravotním postižením nemohou být vyloučeni z volebního práva či by jim nemělo být bráněno účastnit se voleb z důvodů založených na jejich tělesném či duševním postižení, ledaže by k omezení jejich volebního práva či k určení jejich nevolitelnosti došlo individualizovaným soudním rozhodnutím založeným na zjištěném mentálním postižení.”
Toto ustanovení je součástí loňského materiálu zpracovaného Benátskou komisí k problematice účasti handicapovaných osob na volbách. Citované ustanovení bylo kritizováno jak mezivládním orgánem Rady Evropy - Výbor expertů pro participaci handicapovaných osob na politickém a veřejném životě (CAHPAH-PPL), tak též nevládní organizací Mental disability advocacy center (MDAC) a bylo navrženo, aby byl návod, jak mentálně zdravotně postižené lidi zbavovat volebního práva, nahrazen ustanovením Úmluvy o právech zdravotně postižených (č. 10/2010 Sb. m. s.) o tom, že osoby se zdravotním postižením mají, na rovnoprávném základě s ostatními, právní způsobilost ve všech oblastech života. Státy zajistí, aby tyto osoby s postižením mohly efektivně a plně participovat na veřejném a politickém životě na stejné bázi jako ostatní občané.
Při své poslední účasti na jednání Benátské komise jsem se zúčastnila několika debat o volebním právu postižených, ať už v kuloárech či na plénu. Pro ilustraci připojuji pár vět, které zde zazněly:
„Vážně duševně nemocní lidé přece nemají dostatečnou kapacitu, aby se mohli podílet na tak důležitém rozhodování jako jsou volby.“
„Moc jsem o tom přemýšlel a možná i proto, že se s ohledem na svůj věk rychle blížím k senilní demenci, tak si myslím, že by bylo dobré, abychom ve vztahu k duševně nemocným všeobecné volební právo poskytovali co nejširšímu okruhu lidí.“
„U nás ve Finsku myslím mohou volit všichni lidé, kteří chtějí, kromě těch, kteří dělali volební podvody, a proto jim je volit zakázáno.“
„To je přece blbost, aby mentálně postižení lidi mohli volit, u slepých to je něco jiného, ti ať volí, ale mentálně postižení?“
„Má to být interpretativní stanovisko, tak v něm nebudeme jen citovat větu z mezinárodní smlouvy, ale necháme tam z technických důvodů naše původní ustanovení.“
V Benátské komisi to zatím dopadlo tak, že v uvedeném materiálu zůstane původní verze textu, avšak členové se shodli, že se touto problematikou budou dále zabývat. Velmi mne potěšilo, že kompromisní návrh na změnu textu interpretačního doporučení od omezení volebního práva duševně nemocných soudem ke snaze zajistit participaci všech vzešel z Výboru pro demokratické volby Benátské komise. Ti skuteční evropští znalci volebního práva se nechali přesvědčit a požadavky MDAC i absenci reálného rizika této změny pochopili. Jejich iniciativa ale narazila u ostatních členů komise, nastal obvyklý scénář: ti, kteří věci rozumí méně, se zpravidla bojí více …
Když Pavel Molek organizoval pro studenty lidskoprávních seminářů setkání k 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv, tak ho nazval: „Jak jsem potkala lidská práva“, neboť na tom semináři přednášely jenom ženy. Ocenila jsem, že to bylo “potkala” a byla jsem ráda, že mne tam pozval taky. A tak jsem se musela zamyslet, kdy jsem poprvé potkala lidská práva. Základ pro moji pozdější profesní orientaci na ochranu lidských práv zřejmě položila má setkání s dětskými psychiatrickými pacienty, když mi bylo mezi pěti a jedenácti lety. Často jsem tehdy chodila do práce za maminkou, lékařkou uzavřeného psychiatrického dětského oddělení. Maminka někdy vzala na vánoce nebo na velikonoce k nám domů nějaké dítě, které jí zůstalo na oddělení (rodiče nebo vychovatelé v děcáku si nechtěli kazit sváteční idylu). Trochu jsem na ně žárlila, protože se jim maminka věnovala víc než mně, ale pak jsem objevila, co všechno se od těch malých pacientů já, jedináček se samými jedničkami, mohu naučit – například skočit v hale ze schodiště na gauč, který skvěle péroval, nebo si promluvit v rohu zahrady s čertem schovaným pod kompostem, nebo se podělit o hračky, nebo někomu přečíst pohádku, když jemu to nejde. (Mimochodem i Oliver Lewis, ředitel Mental disability advocacy center, má taky matku lékařku psychiatrie. Možná i on poprvé „potkal lidská práva“ na návštěvách v blázinci.) Na vlastní zkušenosti jsem si opakovaně ověřovala, že inicializace zájmu o lidská práva vychází téměř vždy z osobních prožitků a nikoli z chápání teoretických konstruktů nebo intelektuálních zdůvodnění. Možná by bylo přínosné s touto zkušeností počítat i při organizaci vzdělávání. Inspirativní může být setkávání s lidmi z jiných sociálních skupin nebo s nemocnými dětmi nejen pro budoucí humanrightisty, mělo by být součástí běžné výchovy k občanství.
Mé spolužačce z gymnázia se narodila dcera, která pro tělesné i mentální postižení nikdy zřejmě nevystuduje ani základní školu. Účastní se ovšem všech důležitých věcí se svou sestrou a maminkou (s tatínkem bohužel ne, ten odešel a stýká se raději jen s tou nepostiženou dcerou). Zdravotně postižená holčička určitě půjde na promoci své sestry, na mši, na ohňostroje, někdy rozhoduje, co bude celá rodina večeřet. Myslím, že pro rodinu takto duševně postižené holčičky i pro ni samotnou je důležité, aby se účastnila všech zásadních sociálních rituálů rodiny, komunity i státu. Osobně nepochybuji ani o tom, že takováto integrace je vlastně prospěšná pro všechny, když ne pro nic jiného, tak pro rozšíření běžné sociální imaginace. Z nějakého důvodu je totiž téměř každý schopný empatie s tělesně postiženým, ovšem skutečnost, že nějaká forma duševního postižení nebo jen stařecké demence může postihnout kohokoli je za hranicí představivosti řady z nás.
Ze zásady všeobecnosti volebního práva Evropský soud pro lidská práva jednoznačně vyvodil, že i vězni, tedy lidé, kteří se provinili proti nejzásadnějším společenským pravidlům, volit mohou, i kdyby se Británie stavěla na hlavu (rozsudek ESLP Greens a M. K. proti UK). Ale pokud má někdo vážné duševní postižení, tak by ho soud měl zbavit práva účasti na volbách? Pokud je volební právo všeobecné, jeho nositeli by tedy měli být všichni, přičemž jsme se shodli na tom, že do kategorie všichni můžeme zahrnout podvodníky a zloděje, ale cosi nám brání do kategorie všichni zahrnout část zdravotně postižených. Skutečně mne nenapadá, co jiného by mohlo být důvodem než prostý předsudek. Pokusme si představit nejtemnější scénář, jak by mohli mentálně postižení voliči případně ohrozit volební proces. Možná by o jednu desetinu procenta přibylo neplatných hlasů, možná by jedno promile voličů mechanicky kroužkovalo kandidáty s číslem 3, 6 nebo 13, možná by některé volební lístky byly pokresleny děsivými obrázky a symboly. Snad jedině obava, že vypočítavá, charismatická zdravotní sestra ovlivní volbu několika chovanců ústavu a dopomůže tak svému muži k veřejné funkci v Dobřanech, by mohla mít racionální základ. Zásadní exces takovéhoto typu je však řešitelný běžnými zákony a judikaturou.
Předesílám, že jako žena i občan dříve totalitního státu umím vnímat nesamozřejmost účasti na svobodných volbách i velmi příjemný pocit, který tato účast přináší (stejně jako přejet hranice do Rakouska bez kontroly nebo psát svobodně na tento blog). Tudíž smutně sleduji, že lidem, kteří prodali svůj hlas za stovku, kapacita volit zůstává. Zůstává i těm, kteří si účelově přehlásili své bydliště, a asi i těm, kteří se dopustili trestného činu maření přípravy a průběhu voleb a referenda (zákon u tohoto skutku s trestem zákazu výkonu aktivního volebního práva myslím vůbec nepočítá). Ale když si sem tam někdo popovídá s mimozemšťanem nebo ďáblem, tak ho k volbám nepustíme, i kdyby mimo ataku schizofrenie měl vyšší IQ než leckterý poslanec.
A jak to vypadá s právem volit u duševně nemocných u nás? Volební zákon stanoví, že lidé zbavení způsobilosti k právním úkonům nesmějí v České republice volit. Náš ústavní soud toto ustanovení nezrušil, ale aspoň řekl, že při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům jsou obecné soudy povinny zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb; své rozhodnutí v této věci pak musejí řádně odůvodnit (IV. ÚS 3102/08). Byli jsme tedy o něco opatrnější než Evropský soud pro lidská práva ve věci Kiss proti Maďarsku a o hodně opatrnější než slovinský ústavní soud, který obdobné ustanovení zrušil.
V této situaci za úspěch považuji aspoň to, že duševně nemocné (omezené ve způsobilosti) pustíme bez debat ke správnímu soudu (Pl. ÚS 43/10) a ten by jejich duševní nemoc měl vzít v potaz při komunikaci s nimi (6 Ads 133/2009).
Pro vývoj ochrany lidských práv je typické otevírání nových obzorů. Velký krok správným směrem udělala evropská kultura rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shtukaturov proti Rusku z roku 2008, které doporučuje rušení institutů zbavování a omezování způsobilosti k právním úkonům v jejich tradiční podobě. A doporučuje taková opatření, v jejichž důsledku osoba neztrácí způsobilost k právním úkonům, ale je jí poskytována pomoc s jejím uplatňováním. Evropský soud pro lidská práva zdůraznil, že pouhá existence duševní nemoci, a to ani závažné, nemůže být jediným důvodem k ospravedlnění zbavení způsobilosti k právním úkonům. Český ústavní soud nijak nezaostal, když o tři roky dříve obdobné závěry vyvodil v rozhodnutí zpravodajovaném Eliškou Wagnerovou (IV. ÚS 412/04). Teď zbývá jenom naučit respektovat ta rozhodnutí všechny obecné soudce i celou společnost.
I další kroky v oblasti integrace duševně nemocných do veřejného a politického života snad budou následovat. Ženy ve Švýcarsku také čekaly o padesát let déle na volební právo než my v Československu. A mládežníci, kteří mi umí spravit počítač, rozhodují o významné části rodinného rozpočtu, mohou být odsouzení za trestný čin či mohou být účastníkem sexuálních praktik dospělých, také zatím volit nemohou. Takže doufám, že se dožiju i já toho, že kdybych náhodou byla ve stáří senilní, tak mi dovolí jít volit s ostatními a se mnou bude volit šestnáctiletý dorostenec, který se bude díky svému volebnímu právu o politiku včas zajímat.
Toto ustanovení je součástí loňského materiálu zpracovaného Benátskou komisí k problematice účasti handicapovaných osob na volbách. Citované ustanovení bylo kritizováno jak mezivládním orgánem Rady Evropy - Výbor expertů pro participaci handicapovaných osob na politickém a veřejném životě (CAHPAH-PPL), tak též nevládní organizací Mental disability advocacy center (MDAC) a bylo navrženo, aby byl návod, jak mentálně zdravotně postižené lidi zbavovat volebního práva, nahrazen ustanovením Úmluvy o právech zdravotně postižených (č. 10/2010 Sb. m. s.) o tom, že osoby se zdravotním postižením mají, na rovnoprávném základě s ostatními, právní způsobilost ve všech oblastech života. Státy zajistí, aby tyto osoby s postižením mohly efektivně a plně participovat na veřejném a politickém životě na stejné bázi jako ostatní občané.
Při své poslední účasti na jednání Benátské komise jsem se zúčastnila několika debat o volebním právu postižených, ať už v kuloárech či na plénu. Pro ilustraci připojuji pár vět, které zde zazněly:
„Vážně duševně nemocní lidé přece nemají dostatečnou kapacitu, aby se mohli podílet na tak důležitém rozhodování jako jsou volby.“
„Moc jsem o tom přemýšlel a možná i proto, že se s ohledem na svůj věk rychle blížím k senilní demenci, tak si myslím, že by bylo dobré, abychom ve vztahu k duševně nemocným všeobecné volební právo poskytovali co nejširšímu okruhu lidí.“
„U nás ve Finsku myslím mohou volit všichni lidé, kteří chtějí, kromě těch, kteří dělali volební podvody, a proto jim je volit zakázáno.“
„To je přece blbost, aby mentálně postižení lidi mohli volit, u slepých to je něco jiného, ti ať volí, ale mentálně postižení?“
„Má to být interpretativní stanovisko, tak v něm nebudeme jen citovat větu z mezinárodní smlouvy, ale necháme tam z technických důvodů naše původní ustanovení.“
V Benátské komisi to zatím dopadlo tak, že v uvedeném materiálu zůstane původní verze textu, avšak členové se shodli, že se touto problematikou budou dále zabývat. Velmi mne potěšilo, že kompromisní návrh na změnu textu interpretačního doporučení od omezení volebního práva duševně nemocných soudem ke snaze zajistit participaci všech vzešel z Výboru pro demokratické volby Benátské komise. Ti skuteční evropští znalci volebního práva se nechali přesvědčit a požadavky MDAC i absenci reálného rizika této změny pochopili. Jejich iniciativa ale narazila u ostatních členů komise, nastal obvyklý scénář: ti, kteří věci rozumí méně, se zpravidla bojí více …
Když Pavel Molek organizoval pro studenty lidskoprávních seminářů setkání k 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv, tak ho nazval: „Jak jsem potkala lidská práva“, neboť na tom semináři přednášely jenom ženy. Ocenila jsem, že to bylo “potkala” a byla jsem ráda, že mne tam pozval taky. A tak jsem se musela zamyslet, kdy jsem poprvé potkala lidská práva. Základ pro moji pozdější profesní orientaci na ochranu lidských práv zřejmě položila má setkání s dětskými psychiatrickými pacienty, když mi bylo mezi pěti a jedenácti lety. Často jsem tehdy chodila do práce za maminkou, lékařkou uzavřeného psychiatrického dětského oddělení. Maminka někdy vzala na vánoce nebo na velikonoce k nám domů nějaké dítě, které jí zůstalo na oddělení (rodiče nebo vychovatelé v děcáku si nechtěli kazit sváteční idylu). Trochu jsem na ně žárlila, protože se jim maminka věnovala víc než mně, ale pak jsem objevila, co všechno se od těch malých pacientů já, jedináček se samými jedničkami, mohu naučit – například skočit v hale ze schodiště na gauč, který skvěle péroval, nebo si promluvit v rohu zahrady s čertem schovaným pod kompostem, nebo se podělit o hračky, nebo někomu přečíst pohádku, když jemu to nejde. (Mimochodem i Oliver Lewis, ředitel Mental disability advocacy center, má taky matku lékařku psychiatrie. Možná i on poprvé „potkal lidská práva“ na návštěvách v blázinci.) Na vlastní zkušenosti jsem si opakovaně ověřovala, že inicializace zájmu o lidská práva vychází téměř vždy z osobních prožitků a nikoli z chápání teoretických konstruktů nebo intelektuálních zdůvodnění. Možná by bylo přínosné s touto zkušeností počítat i při organizaci vzdělávání. Inspirativní může být setkávání s lidmi z jiných sociálních skupin nebo s nemocnými dětmi nejen pro budoucí humanrightisty, mělo by být součástí běžné výchovy k občanství.
Mé spolužačce z gymnázia se narodila dcera, která pro tělesné i mentální postižení nikdy zřejmě nevystuduje ani základní školu. Účastní se ovšem všech důležitých věcí se svou sestrou a maminkou (s tatínkem bohužel ne, ten odešel a stýká se raději jen s tou nepostiženou dcerou). Zdravotně postižená holčička určitě půjde na promoci své sestry, na mši, na ohňostroje, někdy rozhoduje, co bude celá rodina večeřet. Myslím, že pro rodinu takto duševně postižené holčičky i pro ni samotnou je důležité, aby se účastnila všech zásadních sociálních rituálů rodiny, komunity i státu. Osobně nepochybuji ani o tom, že takováto integrace je vlastně prospěšná pro všechny, když ne pro nic jiného, tak pro rozšíření běžné sociální imaginace. Z nějakého důvodu je totiž téměř každý schopný empatie s tělesně postiženým, ovšem skutečnost, že nějaká forma duševního postižení nebo jen stařecké demence může postihnout kohokoli je za hranicí představivosti řady z nás.
Ze zásady všeobecnosti volebního práva Evropský soud pro lidská práva jednoznačně vyvodil, že i vězni, tedy lidé, kteří se provinili proti nejzásadnějším společenským pravidlům, volit mohou, i kdyby se Británie stavěla na hlavu (rozsudek ESLP Greens a M. K. proti UK). Ale pokud má někdo vážné duševní postižení, tak by ho soud měl zbavit práva účasti na volbách? Pokud je volební právo všeobecné, jeho nositeli by tedy měli být všichni, přičemž jsme se shodli na tom, že do kategorie všichni můžeme zahrnout podvodníky a zloděje, ale cosi nám brání do kategorie všichni zahrnout část zdravotně postižených. Skutečně mne nenapadá, co jiného by mohlo být důvodem než prostý předsudek. Pokusme si představit nejtemnější scénář, jak by mohli mentálně postižení voliči případně ohrozit volební proces. Možná by o jednu desetinu procenta přibylo neplatných hlasů, možná by jedno promile voličů mechanicky kroužkovalo kandidáty s číslem 3, 6 nebo 13, možná by některé volební lístky byly pokresleny děsivými obrázky a symboly. Snad jedině obava, že vypočítavá, charismatická zdravotní sestra ovlivní volbu několika chovanců ústavu a dopomůže tak svému muži k veřejné funkci v Dobřanech, by mohla mít racionální základ. Zásadní exces takovéhoto typu je však řešitelný běžnými zákony a judikaturou.
Předesílám, že jako žena i občan dříve totalitního státu umím vnímat nesamozřejmost účasti na svobodných volbách i velmi příjemný pocit, který tato účast přináší (stejně jako přejet hranice do Rakouska bez kontroly nebo psát svobodně na tento blog). Tudíž smutně sleduji, že lidem, kteří prodali svůj hlas za stovku, kapacita volit zůstává. Zůstává i těm, kteří si účelově přehlásili své bydliště, a asi i těm, kteří se dopustili trestného činu maření přípravy a průběhu voleb a referenda (zákon u tohoto skutku s trestem zákazu výkonu aktivního volebního práva myslím vůbec nepočítá). Ale když si sem tam někdo popovídá s mimozemšťanem nebo ďáblem, tak ho k volbám nepustíme, i kdyby mimo ataku schizofrenie měl vyšší IQ než leckterý poslanec.
A jak to vypadá s právem volit u duševně nemocných u nás? Volební zákon stanoví, že lidé zbavení způsobilosti k právním úkonům nesmějí v České republice volit. Náš ústavní soud toto ustanovení nezrušil, ale aspoň řekl, že při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům jsou obecné soudy povinny zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb; své rozhodnutí v této věci pak musejí řádně odůvodnit (IV. ÚS 3102/08). Byli jsme tedy o něco opatrnější než Evropský soud pro lidská práva ve věci Kiss proti Maďarsku a o hodně opatrnější než slovinský ústavní soud, který obdobné ustanovení zrušil.
V této situaci za úspěch považuji aspoň to, že duševně nemocné (omezené ve způsobilosti) pustíme bez debat ke správnímu soudu (Pl. ÚS 43/10) a ten by jejich duševní nemoc měl vzít v potaz při komunikaci s nimi (6 Ads 133/2009).
Pro vývoj ochrany lidských práv je typické otevírání nových obzorů. Velký krok správným směrem udělala evropská kultura rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shtukaturov proti Rusku z roku 2008, které doporučuje rušení institutů zbavování a omezování způsobilosti k právním úkonům v jejich tradiční podobě. A doporučuje taková opatření, v jejichž důsledku osoba neztrácí způsobilost k právním úkonům, ale je jí poskytována pomoc s jejím uplatňováním. Evropský soud pro lidská práva zdůraznil, že pouhá existence duševní nemoci, a to ani závažné, nemůže být jediným důvodem k ospravedlnění zbavení způsobilosti k právním úkonům. Český ústavní soud nijak nezaostal, když o tři roky dříve obdobné závěry vyvodil v rozhodnutí zpravodajovaném Eliškou Wagnerovou (IV. ÚS 412/04). Teď zbývá jenom naučit respektovat ta rozhodnutí všechny obecné soudce i celou společnost.
I další kroky v oblasti integrace duševně nemocných do veřejného a politického života snad budou následovat. Ženy ve Švýcarsku také čekaly o padesát let déle na volební právo než my v Československu. A mládežníci, kteří mi umí spravit počítač, rozhodují o významné části rodinného rozpočtu, mohou být odsouzení za trestný čin či mohou být účastníkem sexuálních praktik dospělých, také zatím volit nemohou. Takže doufám, že se dožiju i já toho, že kdybych náhodou byla ve stáří senilní, tak mi dovolí jít volit s ostatními a se mnou bude volit šestnáctiletý dorostenec, který se bude díky svému volebnímu právu o politiku včas zajímat.
12 komentářů:
Nechť si klidně duševně nemocní volí, ale smysl takové volby pro společnosti i pro ně samotné mi uniká, když jsou zbaveni práv a povinností právě proto, že dlouhodobě nedokážou vůbec dohlednout účinky svého chování.
Drtivá většina pacientů v psychiatrických odděleních ani zbavena odpovědnosti není.
Jinak vězni většiny evropských států volební právo nemají, tak tomu bylo i u nás za první republiky a nevidím na tom nic špatného.
Michal Musil
Cynik ve mně hned klade otázku "a proč nemají volební právo děti?"
Vynikající post.
Škoda, že vyhrál na půdě Benátské komise pragamtizmus. Pro MDAC a Ligu lidských práv to znamená, že budeme muset pracovat na novém případu. Argumentaci můžeme zaměřit na absenci účelu v případě individuálních zásahů do volebního práva založených na přítomnosti zdravotního postižení. Protože nechceme další rozhodnutí Kiss proti Maďarsku, ani jiné zvláštní rozhodnutí Českého Ústavního soudu.
Dovolím si položit otázku: Dovedete si eventuálně představit jinou argumentaci? Dal by se využít argument diskriminace i s ohledem na čl. 29 CRPD? Děkuji.
Maroš Matiaško
Tomáš Marný:
Proč cynik? Uspořádání, kdy by za nezletilé děti volili jejich rodiče, si umím představit.
P.H.
Pokud duševní choroba zasahuje do rozlišovacích anebo volních vlastností člověka, je zde instrument zbavení .... dle rozahu postižení.
Vyjímat z toho hlasovací právo kromě zvditelnění se nějakých NGO nemá právně logického zdůvodnění, takže zbývá využití obecné textace úmluv, které toto ani v náznacích nezamýšlely realizivat.
Je to jednoduché, samotný duševně chorá člověk se nemůže takovým snahám o prosazení "jeho" práv bránit. Koukněte, "on se brání se právo volit" :-) to je opravdu duševně chorý člověk.
Ve své podstattě jde o nechutný parazitismus na duševně chorých, něco daleko horšího než absence hlasovací práva.
Marek Tichý
Skvělý post! Je zajímavé, že právní věda a ani politická věda nepřipouští otázku správnosti politické volby. Existují pouze roviny úvah o svobodě této volby (popřípadě o férové soutěži). Vyloučení duševně nemocných, které je odůvodněno předpokládanou absencí správnosti této volby, se tak v podstatě míjí s logikou volby, protože v obvyklých situacích (u nominálně duševně zdravých) nikdo její správnost ani nevyžaduje, ani nepředpokládá. V politické teorii se pak objevuje pojem racionalita volby, ale ten má ryze deskriptivní a statistickou povahu a s racionalitou v osvícenském slova smyslu (tedy správností) to nemá nic společného.
Trochu to paradoxně navazuje na Foucaultovu reflexi šílenství v průběhu času (Dějiny šílenství), podle které se považuje šílenství za vykročení z normy až v době osvícenské a pozdější, tedy shodou okolností od doby, která dala základ úvahám o všeobecném volebním právu. Zajímavé je že předsudek, který je strukturálně založen na předpokladu racionality jednání jedněch a označení za iracionální jednání jiných, se nejvíce uplatní ve vztahu k oblastem, které mají stejný strukturální původ jako onen předsudek, tedy ve vztahu ke svobodě, rovnosti a bratrství.
Věcně vzato není k omezení volebního práva důvod. Smysl jakéhokoliv omezení může být dán pouze ochranou nemocných nebo jejich okolí, což nepřichází v úvahu, protože akt lze téměř vždy umožnit s vyloučením těchto rizik, popřípadě vyloučením situace, ve které by nemocný trpěl, což s ohledem na dobrovolnost aktu a jeho povahu není příliš pravděpodobné.
Přiznám se, že lidská práva mentálně postižených vnímám v poslední době jako dobrou agendu "humanrightistů", která nemá pro zainteresované valný význam a ostatní společnost přivádí do rozpaků, případně do problémů. Pro mentálně postižené lidi je podstatné osobní přijetí (takové, jaké jim poskytla autorčina maminka), a ne nějaká práva, která nechápou. --- Západní demokracie rostly na představě (či mýtu), že při volbách zpodpovědní občané zodpovědně vybírají ty nejzodpovědnější ke správě věcí veřejných. Jak poukazuje autorka, tato představa byla již prolomena minimálně v případě vězňů - a tím byla dle mého soudu otevřena pandořina skříňka, na jejímž konci stojí voliči z řad dětí triviální školy. Jinými slovy: byla nastolena cesta od demokracie k ochlokracii. --- Pokud však vycházíme z cynického konstatování, že pokud by volby mohly něco změnit, už dávno by byly zakázány, pak ať si volí kdokoli.
ad Uhl :
Ujasněme si navíc pojmy. Nikdo duševně nemocné volebního práva zásadně nezbavuje (schizofreniky, slabší byž i chronické poruchy) , jen část z nich je způsobilosti k úkonům, a někdy jen částečně zbavena. Představme se nejprve každý takového duševně chorého, který nemá funkční polovinu mozku.
Podle vaší logiky by nikdy žádný soud neměl omezit způsobilost k právům ale jen k povinnostem duševně nemocných, protože právo zájmy duševně nemocného nemůže ohrozit. Jenže smysl zbavení způsobilosti je absolutně odlišný, chrání také adresáty úkonů a právní jistotu obecně. Nemáte pravdu v tom, že "idotiský" výkon volebního práva nemá vliv na ostatní a tedy že správnost je u voleb irelevantní. Jaká by asi byla legitimita voleb, kdyby většinu zvolili duševní pomatenci ?
Ohledně právní teorie také nemáte pravdu. Právní úkon musí být svobodný a ten kdo ho vykoná musí chápat jeho podstatu, jinak je neplatný. Stejně neplatný jako kdyby šel volit zfetovaný anebo totálně ožralý psychicky zdravý člověk.
Bojím se tedy také, že jde o umělé téma, protože nikdo pouze duševně nemocné práva volit nezbavuje a u těch zbavených potom ani nikdo netouží.
Radek Lázný
Ad p. Uhl:
Píšete: "právní věda a ani politická věda nepřipouští otázku správnosti politické volby".
Nevím, co připouští věda, ale právní a politická praxe tuto otázku připouští i řeší: Co jiného, než nepřipuštění nesprávné politické volby představuje zákaz politické strany (třeba té Dělnické)?
Ad Maroš Matiaško: I z debaty pod tímto postem vyplývá hlavní důležitá cesta v řešení problému volebního práva či paušálního zbavování způsobilosti duševně nemocných. Pro faktické řešení více než skvělá právní argumentace pomůže mainstreaming této otázky – např. oskarový film o tématu děvčete s Downovým syndromem, která si přeje volit, nebo charismatický politik, který bude mít vnuka s nějakou duševní nemocí (viz film Temple Grandin).
Úmluva o právech zdravotně postižených je formulačně smlouvou obdobnou např. Mezinárodnímu paktu o sociálních, hospodářských a kulturních právech, tedy self executing ustanovení tam moc nenajdete + není autoritativní judiciální orgán + krátká historie a absence judikatury jiných států o použití úmluvy. Asi bych vnímala jako přínos zejména to, že nyní už nelze zpochybňovat, že zdravotně postižení patří mezi skupiny, které nemají být diskriminováni (tedy, že zdravotní postižení bude interpretováno jako „jiné postavení“ v čl. 3 Listiny).
Úmluva o právech zdravotně postižených tedy určitě váže stát a státní orgány, ale ustanovení, jichž se může jednotlivec přímo před soudem dovolat a domáhat se jejich aplikační přednosti v Úmluvě moc není. Ale možná se mýlím a hodně by mne zajímalo, jak budou tuto novou úmluvu interpretovat špičkové evropské soudy.
Ad Radek Lázný: Jsem si vědoma, že volební právo lidí zbavených způsobilosti k právním úkonům je mnohem méně závažný problém než sama existence tohoto institutu. Tento měsíc jsem se rozhodla psát do blogu o tématech, která mne tento měsíc osloví a bylo to náhodou právě volební právo duševně nemocných. Vím, že v tomto případě jde jen o několik jednotlivců, kteří se domáhají volebního práva v situaci, kdy byli zbaveni způsobilosti. Samozřejmě, že je mnohem palčivější, že ze systému sociální pomoci v naší zemi skoro vypadli specializovaní sociální pracovníci, kteří byli školeni na komunikaci s duševně nemocnými a asistovali jim ve styku s úřady, potenciálními zaměstnavateli atd. Někteří soudci zbavujících a omezujících způsobilost k právním úkonům zástávají s dobrou vírou paternalistických přítup, že zbavení způsobilosti je to nejlepší, co mohou pro toho člověka udělat, a jsou v tom podporováni znalci i společností. Mí klienti, kteří byli zbavováni či omezováni ve způsobilosti, toto řízení považovali za svou životní prohru nebo jim to bylo líto. Myslím si tedy, že skutečně nejzásadnější pro právníka je si uvědomit nesprávnost používání institutu paušálního zbavení způsobilosti k právním úkonům. Doporučuji Vaší pozornosti zejména rozhodnutí Shtukaturov proti Rusku, kde je to myslím výborně vysvětleno. (A taky si člověk uvědomí, že v někde a někdy pobyt v psychiatrické léčebně může sám o sobě mít aspekty nelidského zacházení. – K tomu jen na okraj musím poznamenat, že je hodně zajímavá zkušenost nechat se na půl hodiny zavřít do síťového lůžka nebo do uzavřeného pokoje na psychiatrii – sama jsem to zkusila a považuji to za přínosnou součást svého vzdělání.)
To, že zbavení/omezení práv cití dotyční jako prohru je logické a argumentačně irelventní stejně jako tvrzení, že je paternalismem soudcovská víra v to, že zbavením způsobilosti se činí dobro. Tito lidé už zpravidla v minulosti nějakou botu udělali, a protože nejsou sto akceptovat omezní daná duševní poruchou, myslí si, že to příště ustojí. Neustojí a ví to i soudce, zatímco advokátovi je to šuma fuk. Jde o to,ž dotyčný může 99,9% svého života být ok tedy i v jednání s advokátem, jenže to 0,00001% stačí k tomu, že se ostatním protočí panenky.
Jinak ale souhlasím s tím, že znalecké posudky jsou bláboly a že je vědecky pofiderní doufat v to, že existuje prokazatelná škála poruch.
Radek Lázný
Jen pro úplnost, bouřlivá diskuze na podobné téma již proběhla na JP zde.
Jinak na autorce postu je velmi sympatický její empatický přístup k věci. Odpůrci i příznivci volebního práva duševně nemocných to dle mě berou spíše jako tvrdý souboj o vítězství, a to včetně MDAC, bez ohledu na lidi, o něž se jedná.
Okomentovat