Jiné právo literární: Úvodem

Bude to buď o Kafkovi, nebo to bude o těch jiných Kafcích, anebo to bude pěkná kafkárna. Podobná sekvence patrně prolétne hlavou náhodnému čtenáři při spatření obálky této knihy a po prohlédnutí jejího obsahu. Ve všech bodech má i nemá pravdu. Jeden příspěvek o Kafkovi kniha skutečně obsahuje. Je sepsána řadou potenciálních budoucích Kafků. Nu, a jestli je výsledkem kafkárna, posoudí čtenář sám.

Právo a literatura bývají vnímány různě. Tradičně se jedná spíše o dva nesourodé světy: právo dělám v práci pro obživu, literaturu čtu doma pro potěšení. V tom méně tradičním pojetí a spíše mezi okruhem zasvěcenějších je „právo a literatura“ jednou z těch fešných novějších oblastí zkoumání typu „právo a cokoliv“. Při vyslovení tohoto spojení se pak člověku vybaví skupinka intelektuálů, kteří vedou vleklé monology na téma „Epistemologické a gnoseologické proměny strukturálního paradigmatu Ferdy Mravence“, zakončené zásadním, ale skutečně zásadním sporem o interpretaci vztahu Berušky a Brouka Pytlíka.

Jiné právo literární vzniklo z myšlenky trochu jiné: z myšlenky propustnosti mezi světem práva a světem umění obecně a literatury zvláště, a to propustnosti běžného dne, nikoliv propustnosti následně dohledávané. Propustnost může být v tomto ohledu dvojí: osobní a obsahová.

Právníci bývají vnímáni jako nudní patroni bez fantazie a invence. Někteří tací skutečně bohužel jsou. V ostatních však dřímá literární talent, potlačovaný lety praxe psaní podání, rozsudků či statí. Všem těmto utiskovaným talentům nabídlo Jiné právo literární osvobození, a to především ve druhé části této knihy. Tito osvobozenci názorně ukazují propustnost osobní mezi právem a literaturou, která vždy existovala. V historii nalezneme mnoho známých jmen, která volně migrovala z oblasti jedné do oblasti druhé. Tedy zpravidla spíše od práva k literatuře; posun druhým směrem již v novověku tak častý nebývá.

Propustnost obsahová je bohužel otázkou dosti zanedbávanou. Novověký pohled na právo je technokratický: je to soubor norem a procesů, mezi nimiž má privilegované postavení právě ten proces. Autorita právníka není především osobní, ale odvíjí se od znalosti objektivních procesů a formulek. Dobrý právník tak vlastně nemusí být dobrý spisovatel či rétor, který strhne dav na fóru tím, že umí složitou kauzu podat srozumitelným způsobem, krásně napsat a přednést. Bývá to spíše ten, kdo snese nejvíce floskulí (ideálně v latině či nověji v angličtině), natahá do svého textu co nejvíce přejatých textů, judikatury, odborné literatury a celé to sepíše v té správné komplikované dlouhovětné právničině, které nejenom, že nerozumí nikdo z vnějšího světa, ale často ani ostatní právníci. Takový právník se stává příslovečným sebeparodujícím doktorem Cvachem, který sice dokáže během návštěvních hodin před příbuznými pacientů exhibovat znalostmi zahraničních medicínských časopisů, avšak ve skutečnosti touto užvaněností zakrývá myšlenkovou prázdnotu a odbornou neschopnost.

Jakékoliv literární ambice ohledně srozumitelnosti nebo čtivosti jsme z práva vytěsnili jako „nevědecké“, respektive přinejmenším jako „neodborné“. Aby nedošlo k nedorozumění: literární ambicí zde není myšleno samoúčelné trylkování na téma, kolik krásné literatury autor textu přečetl či kolik jazyků umí, prošpikované citáty čehokoliv, které sice mají nulový argumentační význam, ale jsou sexy. Podobná „literatura v právu“ vytváří ve svém součtu naprosto stejnou bezobsažnost, jako prázdná právničina.

Obsahovou propustností mezi literaturou a právem je naopak myšleno snažit se právo zlidštit a učinit srozumitelným skrze poznání, že právo je vlastně typem literatury. Jsme to, co píšeme. Kupříkladu rozhodnutí soudu je především příběh. Někdy povídka, jindy spíše už román a pro polovinu účastníků asi i tragédie, či dokonce horor. Proč je ale redukovat na sled čísel jednacích, seznamů brojení, odporů, rozkladů, stížností, odvolání, kasací, následně „obohacených“ o telefonní seznam právních předpisů? Soudní spor je právě ta povídka, díky níž kauzu každý lépe pochopí a zapamatuje si.

Že v textu právního předpisu mnoho lidí nehledá poezii běžného dne, je pochopitelné. Pomůžeme ale jeho budoucímu dodržování a čtení, pokud jej formulujeme tak, že jej vytlačíme za hranice srozumitelnosti nejenom běžného člověka, ale i většiny právníků? Pochopitelně, časy, kdy Stendhal čítával dvě či tři stránky francouzského občanského zákoníku, aby chytil tu správnou literární slinu,(1) jsou skutečně dávno pryč. Četbou současné Sbírky zákonů či Úředního věstníku Evropské unie chytí člověk tak maximálně (či spíše minimálně) tik v oku, těžko ale literární slinu. Ovšem i tak lze právní předpis, pochopitelně za předpokladu, že si s ním chce také někdo dát práci, napsat lidsky.

Konečně nejzajímavější (či nejsmutnější) je pohled na produkci odborných článků: ve formátu a na fóru, kde je právník vlastně nejsvobodnější, a může psát skutečnou povídku či napínavý příběh, dominuje kult právničiny a nesrozumitelna. Převládá názor, že vědeckost textu je v přímé úměře k jeho nesrozumitelnosti, a nikoliv, jak je tomu skutečně, v úměře nepřímé. I základy kvantové fyziky lze vysvětlit desetiletému dítěti; nutným předpokladem zde však je, že tématu skutečně rozumí sám přednášející.

Právě na základě podobných úvah vznikla tato kniha. Vychází z myšlenky, že dobrý právník by neměl být příslovečný „fachidiot“, vybavený nezbytným „sitzfleischem“, jehož hlava není ničím jiným než přenosným softwarem naplněným právními předpisy, judikaturou a komentáři. Dobrý právník prostě není ten, z něhož okamžitě vypadne přesné znění zákonného ustanovení. A není to ani ten suchý patron, s nímž se dá bavit kromě práva snad jen o ceně a technických parametrech luxusních aut či sportovních letadel, o době zrání skotské whisky anebo o módních novinkách od Huga Bosse. Dobrý právník by měl především vědět, jaké má právo smysl, co se od něj očekává a měl by být značně střízlivý v očekávání, co vše ještě lze právem dosáhnout. A právě k tomu prozření a k podpoře zdravé skepse si právník potřebuje neustále rozšiřovat svoje duchovní obzory nad úzký „právní horizont“. Citlivé vnímání umění právníkem totiž nutně vede i k tomu, že přestává být prostým nádeníkem, který plní přání klienta, píše správní či soudní rozhodnutí v souladu s přesným zněním právních norem a poskytuje studentům obsáhlé výklady na téma funkce a metody toho kterého právního odvětví. Přečtení dobré knížky, shlédnutí duchaplného divadelního či filmového představení či návštěva zajímavého muzea může napomoci k příslovečnému „otevření očí“. Stejný právník si najednou opět klade otázky nejen „jak něco udělat“, nýbrž také, proč vlastně se něco má dít a zda to je správné.

Každá profese nutně způsobuje určité okorávání, vedoucí někdy až k profesnímu cynismu. Nadšená učitelka prvního stupně základní školy přestává ve svých žáčcích vidět roztomilá děťátka; začne je považovat za zákeřné bestie. Vlídný úředník, zaujatý životním osudem každého dalšího žadatele, je postupem času považuje výhradně za kverulanty a odmítá se s nimi bavit jinak než písemně. Přinejmenším zpočátku ideály prodchnutý lékař se začíná zajímat jen o stav svého konta v bance.

Krátce řečeno, i pohádkový Petr Pan může nakonec vyrůst. Existují však možnosti, jak i ti nejvíce okoralí právníci mohou alespoň občas dostávat potřebné infuze širšího náhledu na okolní svět, idealismu a dobré nálady. Ačkoliv ne každý má takové štěstí jako zmíněný Petr Pan, který nabírá sílu posloucháním pohádek u Wendy, může si každý právník takovou „svoji Wendy“ vytvořit alespoň tím, že bude vnímavý k impulsům pocházejícím z umění.

Ponořte se proto s námi do světa Jiného práva literárního. Hned v úvodu se „drze přiznáváme“, že název knihy poněkud klame. Část textů totiž není o právu a literatuře, jelikož náš výlet nesměřuje pouze do oblasti literární, nýbrž také hudební, filmové a zcela neopomíjíme ani architekturu. V první části knihy proto naleznete úvahy o propojení obou světů, tedy práva a literatury, či spíše obecněji umění. Druhá část obsahuje originální autorské počiny, vážné i nevážné, a to nejenom z pera právníků. Závěrečná třetí část opět nabízí, po vzoru Jiného práva offline,(2) to nejlepší z blogu Jiné právo za poslední tři roky. Obsahuje nejenom autorské výběry stálých přispěvatelů Jiného práva, ale také počiny našich hostů. Příslovečnou třešničkou na dortu je pak samostatná cimrmanologická sekce, která se zrodila v rámci hostování Járy Cimrmana na Jiném právu v aprílu 2009. Podotýkáme, že tato třetí část zůstala ponechána v autentické podobě. Avšak domníváme se, že zaměření a obsah těchto textů, byť starých i několik let, je pořád dostatečně aktuální.

Příjemné čtení!

Michal Bobek & Vojtěch Šimíček

Fiesole/Brno
Únor 2011

***
(1) Volná parafráze původního citátu: „En composant la Chartreuse, pour prendre le ton, je lisais de temps en temps quelques pages du Code civil.” Dopis Stendhala H. Balzacovi z října 1840, citováno dle Henri Beyle Stendhal: Mémoire de la critique. Paříž: Presses de l´Université de Paris-Sorbonne, 1996, s. 162.
(2) Bobek, M., Komárek, J. (eds.), Jiné právo offline: co v učebnicích práva nenajdete. Praha: Auditorium, 2008.