Účastenství v řízení před volebními soudy
Včerejší nález Ústavního soudu ve věci pražských voleb bude jistě tématem mnoha více či méně odborných diskusí. Já se budu nyní kriticky věnovat toliko jediné a zdánlivě okrajové otázce – vymezení účastníků řízení.
Problém účastenství je letitý a osciluje mezi dvěma póly. Na straně jedné je určitě obtížně představitelné, aby účastníkem řízení nebyl ten, jehož se rozhodování volebního soudu bytostně týká, tzn. zvolený zastupitel. Na straně druhé je prioritou soudního přezkumu voleb rychlost a právní jistota a není prostě reálné všem zainteresovaným zajistit takový procesní komfort, jako tomu je v jiných typech řízení. Zákonná úprava je přitom poměrně jasná: § 90 odst. 2 soudního řádu správního stanoví, že účastníky jsou navrhovatel, příslušný volební orgán a „ten, jehož volba byla napadena“. Již v roce 1996 ostatně Ústavní soud (nález Pl. ÚS 30/95) zrušil jako protiústavní ustanovení § 200l odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož platilo, že účastníkem řízení je (pouze) navrhovatel, a to s odůvodněním, že z čl. 38 odst. 2 Listiny plyne právo každého, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Protiústavnost shledal v tom, že „předmětné ustanovení umožňuje jednat o základním politickém právu občana na účast na správě veřejných věcí, aniž by se mohli všichni, kterých se to týká, soudního řízení účastnit a dokonce se o něm vůbec dozvědět.“ V tomto směru je citovaná platná zákonná úprava ústavně souladná, nicméně z praktického hlediska je velmi obtížně proveditelná a není proto povýtce volebními soudy důsledně respektována.
To bylo mimo jiné namítnuto i ve včera rozhodnuté kauze. K této námitce však Ústavní soud pouze uvedl, že mu je „z přezkumu volebních rozhodnutí známo, že jednotlivé správní soudy nepřistupují k otázce účastenství v řízeních, v nichž je přezkoumávána platnost voleb, jednotně; v některých případech jednají jako s účastníky se všemi zvolenými zastupiteli, v jiných nikoliv, aniž by byl rozdíl v postupu nějak objasněn. Kritériem se jeví být jen – těžko akceptovatelné – praktické hledisko, podle kterého se účastenství přiznává zastupitelům malých sborů a naopak nepřiznává zvoleným členům sborů početných. Takový stav jistě není ideální. Ovšem Ústavní soud není tím, kdo by měl pravidla soudně správního přezkumu vykládat, resp. jejich výklad sjednocovat. Zvláště pak, když v nyní vedeném řízení nejde o návrh opírající se právě o upření možnosti účastnit se řízení o přezkumu platnosti voleb. Na druhou stranu je otázka, zda bude mít Nejvyšší správní soud vzhledem k jednoinstančnosti volebního přezkumu možnost problém vyřešit. Ústavní soud proto považuje za žádoucí poznamenat, že jemu je bližší interpretace, podle níž v případě napadení voleb jako celku nejsou účastníky řízení v těchto volbách zvolení kandidáti, neboť pak by nebyl důvod vylučovat z účasti na řízení ani nezvolené kandidáty, a to by již mohlo proces neúměrně zkomplikovat. Navíc je otázkou, zda v případě napadení voleb jako celku nejsou dotčeny spíše zájmy politických stran a hnutí, které do voleb vyslaly své kandidáty, než zájmy jednotlivých kandidátů. V tomto typu volebního přezkumu totiž nejsou výhrady individualizovány jako v řízeních, kde je napadána volba konkrétního kandidáta a kde je proto logické, že zákon dává tomu, jehož volba byla napadena, možnost svojí účastí v řízení konkrétní námitky směřující proti jeho zvolení vyvrátit.“ Sdělení Ústavního soudu lze zjednodušeně číst třeba takto:
Víme, že účastenství ve volebním soudnictví je řešeno krajskými soudy rozdílně, ale my ho sjednocovat nebudeme, ačkoliv víme, že s ohledem na zásadu jednoinstančnosti řízení nikdo jiný oprávněný k takovému sjednocení není.
Současná situace se nám nelíbí, nicméně kloníme se k výkladu, který jde proti současnému znění zákona. Byť jsme v roce 1996 výslovně uvedli, že účastníkem řízení musí být i zvolený člen zastupitelstva.
Tvrdím, že již toto pochybení městského soudu vážně ohrozilo jeho ústavnost, byť je zřejmé, že daleko ostřejší kontury by nabylo až tehdy, pokud by soud volby prohlásil za neplatné, aniž by jednal s účastníky řízení tak, jak je určuje zákon. V každém případě se však judikatura Ústavního soudu, viděná v dlouhodobější perspektivě, jeví v této otázce jako velmi nekonzistentní. Pozitivní zprávou na závěr snad může být jen naděje, že i tento případ bude zákonodárce motivovat k vyjasnění účastníků řízení tak, aby v případě neplatnosti voleb jako celku byla účastníkem pouze dotčená volební strana a nikoliv všichni zvolení kandidáti. Do té doby bych volebním soudům sám za sebe doporučoval jednat raději se všemi zvolenými kandidáty, protože nikdy není dopředu zcela jasné, zda bude volební stížnosti vyhověno či nikoliv.
