Michal Ryška: Učitelka nechtěla pustit manžela do bytu aneb Soukromí před soudem a média

A zase to mimino

Před časem jsem se v rozhovoru pro Aktuálně.cz kriticky vyjadřoval k činnosti některých sdělovacích prostředků, které bez respektu k zájmům žalobkyně i jejího nezletilého dítěte zveřejnily jméno, příjmení i obrazové záznamy (či fotografie) žalobkyně ve věci wrongful birth žaloby a tím umožnily její veřejnou identifikaci a skandalizaci.

V době před jednáním soudu poskytovaly dotčená žena i její matka a advokátka k celé kauze rozhovory celostátním médiím, která o soudním sporu přinášela zpravodajství - vždy se zachováním anonymity ženy, tj. bez zveřejnění jejího jména, příjmení a podoby. Protože se však na adresu ženy často snášela velmi nevybíravá kritika, vznesla úvodem jednání její právní zástupkyně návrh na vyloučení veřejnosti, který odůvodnila skutečností, že v posledních dnech je ve vztahu k její klientce i ve vztahu k ní samotné činěn nepřiměřený mediální nátlak a jsou zde obavy z negativních dopadů této kauzy a zveřejnění jména a podoby žalobkyně do rodinného života žalobkyně, zejména do jejího vztahu k nezletilé dceři.

Při zvažování vzniklé kolize mezi veřejným zájmem (tj. zájmem na veřejné kontrole justice a na dostupnosti a šíření informací ohledně společensky poměrně závažné kauzy) na straně jedné a právy a zájmy žalobkyně a zejména jejího nezletilého dítěte na straně druhé soud zohlednil právě i skutečnost, že žena sama již před jednáním soudu poskytla své soukromí médiím ke zveřejnění a dospěl k závěru, že z hlediska zajištění anonymity žalobkyně neřeší případné jednání "za zavřenými dveřmi" ničeho.

Samo vyloučení veřejnosti ze soudního jednání by totiž nutně vedlo pouze k tomu, že v důsledku vyloučení přímé veřejné kontroly soudního řízení by se zásadně zvýšilo riziko zveřejnění nepřesných informací a polopravd o věci ze strany sdělovacích prostředků v porovnání se situací, kdy zástupci sdělovacích prostředků jsou přímo u zdroje informací a mohou tedy o věci referovat přesněji, bez "informačních šumů". Vyloučení veřejnosti nemohlo samo o sobě anonymitu žalobkyně zajistit, neboť případné vyloučení veřejnosti by se týkalo pouze jednací síně (s tím, že vyhlášení rozsudku by i tehdy bylo veřejné), nikoli však budovy soudu, okolí soudu či jiných míst, na nichž by se žalobkyně v souvislosti s účastí na jednání mohla dostat do kontaktu se zástupci sdělovacích prostředků. Mělo-li tedy být důvodem vyloučení veřejnosti dle § 116 odst. 2 o.s.ř. vyloučení rizika zveřejnění jména a podoby žalobkyně, nemohlo vyloučení veřejnosti tento zájem žalobkyni zajistit.

Soud proto návrh na vyloučení veřejnosti zamítl s tím, že je věcí odpovědnosti jednotlivých sdělovacích prostředků, aby v podmínkách svobody projevu a práva veřejnosti na informace zveřejňovaly informace o případu způsobem věcným, přiměřeně respektujícím osobnostní práva žalobkyně a jejího dítěte, nikoli způsobem skandalizujícím osobnost žalobkyně a nerespektujícím zájmy nezletilého dítěte.

Návazné zveřejnění identity ženy některými sdělovacími prostředky pak bylo excesem z výkonu zpravodajské licence, neboť rozdílně oproti zpravodajství o kauze samotné nemohlo mít mediální odhalení identity ženy z objektivního hlediska pro společnost žádnou informační hodnotu. Z pohledu možného přínosu pro diskusi o otázkách veřejného zájmu bylo totiž naprosto bezcenné.

Voyerismus ve veřejném zájmu

Poměrně ilustrativně se zde projevilo to, co na prosincové konferenci o ochraně soukromí výstižně vyjádřila Kateřina Šimáčková ve svém příspěvku Voyerismus ve veřejném zájmu (zpravodajství a ochrana soukromí). V něm totiž mimo jiné poukázala na fakt, že i pro české televizní zpravodajství platí, že je mnohem jednodušší, levnější a výnosnější uspokojit touhu po senzaci a primitivní zvědavost než analyzovat skutečně zásadní otázky veřejného života. V těchto souvislostech zdůraznila, že motivací drtivé většiny sdělovacích prostředků v současnosti je udržení či zvýšení sledovanosti a z toho plynoucí zvýšení zisku příslušné korporace; na mediálním trhu není místo pro plnění role hlídacího psa demokracie či dokonce vytvoření platformy pro společenskou diskusi. Cíli uspět na mediálním trhu jsou pak bez váhání obětovány hodnoty novinářské etiky či ochrany slabých či bezprávných lidských bytostí.

Do takto rozdaných karet poněkud (pro účely trestního řízení) zasáhl „náhubkový zákon“, který jsem ve vztahu k ochraně obětí chválil zde. Jeho dosah je však poměrně omezený a netýká se již např. situací, kdy jsou (primární či sekundární) oběti trestného činu nuceny žádat náhradu materiální či imateriální újmy v občanském soudním řízení (tedy mimo rámec adhezního řízení).

„Nechtěla pustit manžela do společného bytu“

V daném kontextu se pak jeví být mimořádně zajímavým aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2563/2009 ze dne 27.1.2011.

V konkrétním případě uveřejnila žalovaná obchodní společnost VLTAVA-LABE-PRESS, a.s. v Kroměřížském deníku článek, umístěný na titulní straně na čelném místě s velkým a tučným nadpisem „Nechtěla pustit manžela do společného bytu“, ve kterém popisovala průběh jednání u Okresního soudu v Kroměříži, který projednával obžalobu podanou na žalobkyni. Žalobkyně byla (dle textu rozhodnutí) obviněna z trestného činu "neoprávněného zásahu do práva domu, bytu či bytového prostoru" (správně "neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru"), když nechtěla bývalého manžela poté, co jí několikrát napadl, pustit do bytu. V článku, v němž je žalobkyně označena jménem a příjmením, povoláním a místem pobytu, je popisováno soužití mezi žalobkyní a jejím manželem, vztahy k rodičům, příteli a obdobné údaje z jejího soukromí.

Krajský soud v Ostravě žalobkyni – středoškolské učitelce v menším městě – přiznal finanční satisfakci 50.000 korun, když informace uvedené v článku neshledal nepravdivými nebo zkreslenými, dospěl však k závěru, že žalovaná uvedením jména a příjmení žalobkyně zasáhla do jejích osobnostních práv, in concreto do práva na soukromí. Dala tím bezdůvodně přednost právu na informace před právem na soukromí, neboť žalobkyně není osobou veřejně známou.

Vrchní soud v Olomouci přiznanou relutární satisfakci potvrdil. Konstatoval, že žalobkyni nelze vzhledem ke skutkovým okolnostem považovat za osobu veřejného zájmu, tj. zájmu převažujícího svou závažností pro veřejnost zájem na ochraně osobnosti. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že uveřejněním článku došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobkyně na ochranu jejího soukromí ve značné míře, když okolnosti jejího soukromého života byly uveřejněny tiskem, a žalovaná bezdůvodně dala přednost právu na informace před právem žalobkyně na ochranu její osobnosti a soukromého života.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, v němž akcentovala mimo jiné fakt, že (tak jako např. novináři) jsou i pedagogičtí pracovníci osobami veřejného zájmu a jako takoví jsou povinni strpět veřejnou kontrolu své osoby i svého soukromí. Uveřejněné informace o trestním stíhání žalobkyně, byť pro čin spáchaný v souvislosti s jejím rodinným životem, s ohledem na povolání žalobkyně jako středoškolské profesorky, souvisejí přímo s její činností ve veřejném životě – vzděláváním a výchovou mládeže. V důsledku posouzení žalobkyně jako osoby veřejného zájmu pak měl odvolací soud (i soud prvního stupně) dospět k závěru o neexistenci neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv a to i pro další výluku – výkon subjektivních práv a plnění právních povinností tiskem dle článku 17 Listiny základních práv a svobod. Informace uveřejněné v článku čerpala autorka na veřejném hlavním líčení u soudu, přičemž k přítomnosti autorky v jednací síni neměl nikdo (včetně žalobkyně) námitek.

Dovolání žalované se v očích Nejvyššího soudu nesetkalo s úspěchem. Nejvyšší soud v těchto souvislostech pro účely zamítnutí dovolání uvedl: „Je nepochybné, že povolání pedagoga je spojeno s jeho veřejným působením, byť - např. oproti politikům – do značné míry limitovaným. Jistě je též pravdou, že na tyto pracovníky jsou kladeny též zvýšené odborné i morální nároky, takže v tomto smyslu podléhají kontrole veřejnosti, a to zejména té, která se s jejich prací setkává. Naproti tomu je však třeba zdůraznit meze takového posuzování, které je nutno stanovit jako přísnější oproti veřejně obecně činným a známým osobnostem (tj. politikům umělcům apod.). Lze mít za to, že až na výjimky bude nezbytné respektovat soukromí takové osoby v souladu s požadavkem obsaženým v čl. 7 Listiny základních práv a svobod, zejména jde-li o privátní vztahy v rodině. Lze proto souhlasit s odvolacím soudem, že žalovaná dala bezdůvodně přednost právu na informace před právem žalobkyně na ochranu osobnosti – konkrétně jejího soukromého života.“

Argumentace obsažená v rozhodnutí Nejvyššího soudu (a dle jeho obsahu ani v rozhodnutí soudu prvního stupně či soudu odvolacího) nikterak blíže neřeší skutečnost, že zpravodajství se týkalo informací z veřejného fóra, kterým projednávání kauzy před soudem bylo. I přes tuto slabinu (či možná naopak právě vzhledem k ní) však jednoznačně potvrzuje - úvodem již naznačenou - myšlenku, že i účastníci řízení mají do určité míry právo na ochranu svého soukromí ve vztahu ke sdělovacím prostředkům, které o kauzách referují.