Krucifixy v evropských veřejných školách

Paní Soile Lautsi dosáhla po sérii neúspěchů před italskými správními soudy v listopadu 2009 toho, že sedmičlenný senát ESLP jednomyslně (!) prohlásil přítomnost krucifixů ve třídách italských veřejných škol za rozpornou s čl. 2 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě ve spojení s čl. 9 Úmluvy. Jen pro pořádek, čl. 2 Dodatkového protokolu chrání právo na vzdělání (mj. při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením); čl. 9 Úmluvy zajišťuje svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Podle ESLP totiž krucifix ve třídě nejen stojí v rozporu s přesvědčením dětí stěžovatelky, ale navíc je s to emočně rozrušit ateisty a členy jiných náboženství.

Rozhodnutím z tohoto pátku velký senát ESLP hlasy patnácti soudců (proti dvěma disentům) rozsudek senátu zvrátil. Od pátku je tedy zřejmé, že krucifixy ve veřejných školách v Evropě být mohou. Podívejme se na zajímavé rozhodnutí velkého senátu detailněji.

„Soud lidských práv si nemůže dovolit trpět historickým Alzheimerem“, říká konkurující soudce Giovanni Bonello (Malta). A ve svém ohnivém a emocionálním stanovisku pokračuje: „Evropský soud nemůže být vyzýván k tomu, aby zlikvidoval staletí evropské historie. Žádný soud, a zcela jistě nikoliv tento soud, nemůže oloupit Italy o část jejich kulturní historie. Věřím tomu, že předtím než zahájíme křížovou výpravu s cílem démonizovat krucifix, bychom měli začít s tím, že zařadíme přítomnost krucifixu v italských školách do pravdivého historického kontextu.“ Myslím si, že Bonellova konkurence vystihuje ve zkratce to, co detailněji rozvádí rozhodnutí většiny velkého senátu ESLP.

Důležitost rozhodnutí velkého senátu podtrhuje řada nevládních organizací, které v řízení intervenovaly. Intervenovalo též 33 poslanců Evropského parlamentu, společně intervenovaly též vlády Arménie, Bulharska, Kypru, Ruska, Řecka, Litvy, Malty, Monaka, Rumunska a San Marina. Posléze uvedené vlády si najaly jako společného právního zástupce věhlasného prof. Weilera z NYU. Joseph Weiler kritizoval rozhodnutí malého senátu ESLP mj. proto, že do evropského prostoru nepřípustně přenáší ojedinělou americkou koncepci rigidního a striktního oddělení náboženství a státu. O tomto aspektu již psal J. Kmec tady.

Velký senát zdůraznil, že stát nesmí ve vztahu ke svým žákům provádět indoktrinaci (§ 69). Krucifix je však poměrně pasivní symbol, jeho role není srovnatelná s aktivním šířením náboženství ze strany státu (§ 72). Nejdůležitějším důvodem rozhodnutí velkého senátu byla zřejmě skutečnost, že v dané otázce náboženských symbolů neexistuje v Evropě konsensus. Země přistupují ke krucifixu nebo jiným konfesním symbolům s ohledem na tradice právního a společenského systému. Z toho vyplývá poměrně široký prostor pro uvážení států (§ 68, § 70). Na jedné straně stojí Francie, kde je na veřejných školách jakýkoliv náboženský symbol tabu, což se projevuje nejen ve vztahu ke škole, ale též ve vztahu k žákům (viz nedávný zákaz konfesní symboliky v oblečení studentů, který je často médii zjednodušován jen na zákaz islámských šátků). Na straně druhé státy jako Itálie, které nejenom že mají v učebnách krucifixy, ale současně jsou velmi liberální i vůči náboženské symbolice ze strany žáků. Italské školy běžně umožňují slavit ramadán, nemají problém s oblékáním muslimských žáků, ve vztahu k židovským činí úlevy během jejich svátků (viz argumenty italské vlády v § 39). Zákony některých evropských zemí výslovně požadují krucifix ve třídách (vedle Itálie např. Rakousko, některé země v SRN, Polsko). Disent sice kritizuje většinu za to, že takovýchto států je jen velmi malý počet, podle mne však opomíjí, že praxe krucifixů se spíše projevuje via facti než nějakou zákonnou úpravou (fakticky bez zákonné úpravy má krucifixy ve třídách mnohem více zemí, např. Španělsko, Řecko, Irsko, Malta, San Marino a Rumunsko, srov. § 27).

Základní omyl rozhodnutí malého senátu ESLP byl podle mne v tom, že konfesní neutralitu ztotožnil s vypjatým sekularismem. Velmi hezky na to poukázala ve své konkurenci irská soudkyně Ann Power: „Senát správně odkázal na povinnost státu zajistit konfesní neutralitu ve veřejné výchově (§ 56). Pokračoval však nesprávně směrem, který v podstatě nadřadil jednu ideologii (nebo soustavu myšlenek) nad všechny jiné náboženské a / nebo filozofické světonázory. Neutralita předpokládá pluralitu názorů ze strany států, nikoliv sekularismus. Zakládá respekt pro všechny světonázory spíše než preference jen pro jeden z nich. Podle mne senátní rozhodnutí do očí bije svou neschopností uznat, že sekularismus (který byl stěžovatelčinou preferovanou vírou nebo světonázorem) je v podstatě jen jednou z mnoha ideologií. Preference sekularismu nad alternativními světonázory – ať již náboženskými, filozofickými nebo jinými – není neutrálním řešením.“

Co zarazí, je že během roku a půl dokázal ESLP vydat dvě naprosto rozdílná rozhodnutí. Prvé jednomyslné, druhé přijaté drtivou většinou. Takovéto rozptyly jednomu soudu příliš nelichotí. Druhé rozhodnutí je podle mne nicméně výsledkem drtivé kritiky, která se na štrasburskou adresu snesla (v podstatně menší míře ta kritika rezonovala též v českých médiích). Pokud by štrasburský soud sledoval více historický a komparativní kontext celé diskuse, myslím, že by nikdy prvé rozhodnutí nepřijal. Ostatně i nejsilnější evropský ústavní soud, německý Spolkový ústavní soud, se svým krucifixovým rozhodnutím z poloviny 90. let v Bavorsku narazil, takže dodnes v Bavorsku jen nepatrně pozměněná úprava platí.