Usnesení ÚS k publikaci ve Sbírce - s připomínkou advokátům
Není tomu tak dlouho, kdy plénum Ústavního soudu rozhodlo (v souladu s § 59 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) o publikaci několika usnesení, vynesených v průběhu 3. čtvrtletí letošního roku. Publikována by měla být v 54. svazku (přičemž jsem nedávno dostal na stůl svazek 47...)
Smyslem publikace usnesení je zdůraznit jejich význam, nebude tedy na škodu na ně upozornit i tady (a teď). Jednomu z nich, kterého by si měli povšimnou především advokáti, věnuji trochu více pozornosti níže v postu.
Usnesení k publikaci jsou:
Usnesení spis. zn. Pl. ÚS 24/09 ze dne 1. září 2009 a 15. září 2009 (soudce zpravodaj Pavel Holländer) - jedná se o usnesení v případu Melčák; prvým z nich byla odložena vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny, druhým bylo zastaveno řízení o ústavní stížnosti poslance Melčáka,
Usnesení spis. zn. III. ÚS 1974/09 ze dne 10. září 2009 (soudce zpravodaj Jan Musil) a IV. ÚS 1221/09 ze dne 28. července 2009 (soudce zpravodaj Miloslav Výborný) se týkají intenzity přezkumu rozhodnutí obecných soudů.
Konečně v usnesení spis. zn. I. ÚS 1656/09 ze dne 1. července 2009 (soudkyně zpravodajka Eliška Wagnerová) Ústavní soud odmítl jako zjevně nepřípustnou ústavní stížnost podanou obecným zmocněncem účastníků řízení, ve kterých bylo napadenými usneseními rozhodováno o vyloučení soudců obvodního soudu.
Ústavní soud nejprve uvedl, že „[ú]stavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba [čl. 87 odst. 1) písm. d) Ústavy], jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Účastníkem řízení je pak stěžovatel a státní orgán, nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Nelze tedy podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně za účelem ochrany veřejných zájmů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99)“. Poté stížnost odmítl, jelikož stěžovatele nelze „považovat za osobu oprávněnou podat ústavní stížnost, neboť chybí elementární předpoklad - totiž to, že by stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž byla zpochybňovaná rozhodnutí vydána. Ústavní soud proto musel návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou“.
K uvedenému závěru však Ústavní soud připojil následující doušku, díky které si usnesení zřejmě vysloužilo svoji publikaci ve Sbírce:
Vzhledem k výše uvedenému a vzhledem k vysokému počtu podání nesplňujících elementární požadavky kladené zákonem o Ústavním soudu na ústavní stížnost tak, aby byla meritorně projednatelná, a to přes to, že jsou podávány prostřednictvím advokáta, konstatuje Ústavní soud, že takový profesně liknavý postup shledává nepřijatelným. Povinné zastoupení advokátem (ust. § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) v řízení před Ústavním soudem má zajistit, že k Ústavnímu soudu budou podávána formálně bezvadná podání, která budou meritorně projednatelná. Ústavní soud nesmí být zahlcován neprojednatelnými podáními, jejichž zpracování mu brání věnovat se těm věcem, které zasluhují pozornosti Ústavního soudu, popř. dokonce i jeho zásahu. Pokud advokát podá zcela neprojednatelný návrh, který trpí neodstranitelnými vadami (jako v nyní projednávané věci za osobu zcela zjevně neoprávněnou k jejímu podání), jedná se, dle názoru Ústavního soudu o neprofesionální výkon advokacie. Takové pochybení lze totiž vysvětlit jen buď jako neznalost procesních předpisů (zákona o Ústavním soudu) nebo jako snahu advokáta o získání majetkového prospěchu (odměny za sepsání ústavní stížnosti) bez ohledu na to, zda takový postup zákon umožňuje. Oba naznačené důvody jsou, dle názoru Ústavního soudu, porušením buď zákonných nebo etických povinností advokáta. Ústavní soud proto nevylučuje, že v případě opakovaného porušení povinností advokáta při poskytování právních služeb spojených s podáním ústavní stížnosti, předá věc k posouzení představenstvu České advokátní komory.
Kdysi jsem na Jiném právu psal o „Opomíjené proměnné v úloze o reformě justice“ (a podobně, i když s ironickým nadhledem, se úloze advokáta v justičním systému věnoval i Petr Černý). Usnesení Ústavního soudu je připomenutím, že právní zástupci nejsou jen pasivními poslíčky mezi svými klienty a soudy, ale účastníky procesu, na jehož konci by měla být spravedlnost. Odpovědnost za jeho fungování pak není jen na soudech, ale i na nich.
45 komentářů:
Nojo, ale problem je trochu jinde: prave proto, ze existuje povinne zastoupeni v rizeni pred Ustavnim soudem, je zadatel o urceni advokata na Komore automaticky uspesny. Muze klidne jit o notorickeho stezovatele s naprosto nesmyslnym tvrzenim - advokata, ktery mu musi zdarma "odstranit vady" ve stiznosti, vzdycky dostane (a nejlepe tri dny pred koncem lhuty, aby si dotycny advokat uzil). Mnoho mych kolegu uz muselo sepisovat nejruznejsi prisernosti, protoze dotcnemu stezovateli proste neni mozne vysvetlit ze nema sanci. Odmitnout ho nelze, protoze to by bylo karne provineni. Resp. zakon o advokacii sice zna odmintuti pro "zjevne bezduvodne uplatnovani prava", jenze o tom by prave mel rozhodnout soud. Hranice mezi podanim typu "co kdyby to vyslo" a "zjevne neymslnym" byva neostra, v pripade odmitnuti by se advokat vystavil riziku zaloby nebo jine kverulace ze strany notorickeho stezovatele a take zminenemu karnemu provineni.
Pokud chce US prihazovat jeste mlynsky kamen z druhe strany, tak to dle meho odhadu povede maximalne ke zvyseni nemocnosti urcenych advokatu. Navic karne komise budou z povahy veci vstricnejsi, pokud se pred nimi clovek ocitne v pozici "nebylo to jasne, tak jsem mu vyhovel i kdyz argumenty byly slabe" nez "odmitnul jsem urceni Komorou". Takze to nemuze fungovat.
Skoncim optimisticky: neda se nic delat, pokud ma US siroky mandat k rozhodovani o ustavnich stiznostech, ktere lze podat jednoduse a casto, tak je odsouzen byt zavalen balastem. Amen.
Martin Raz
Vyznění I. ÚS 1656/09 nepovažuji za šťastné. Namísto toho, aby se ÚS po cca 16 letech zamyslel, co, kolik a proč chce nadále projednávat, tak začne tahat za uši advokáty, že oni můžou svými nekvalitním podáním za to, že na ÚS přistávají blbosti. Nemůžou. Trochu mi to připadá Otesánka, který nedovede omezit svůj přísun jídla, ale přitom bude vyžadovat, aby ta kvanta, která stejně není schopen strávit, byl pouze kaviár a jazyky plameňáků.
Hereticky: dokud si stejný soud bude myslet, že ústavní stížnost má být o individuální spravedlnosti a stěžovatelé nesmějí být pouze „dodavateli materiálu“ pro sjednocování judikatury (nejpregnantněji asi ve sp. zn. IV.ÚS 128/05), tak asi těžko mohu od advokátů vyžadovat kvalitu. Ta totiž není podmínkou přístupu k ÚS a tím pádem je nic nenutí, aby napsali kvalitní podání. Tak proč bych se měl o kvalitní podání jako advokát snažit, když jej systém přístupu k ÚS po mě nevyžaduje, a ÚS by měl tak jako tak po vzoru Matky Terezy moji nekvalitní stížnost „opravit“, neboť mu jde o tu individuální spravedlnost v každé kauze?
(Ale to už bych se zase opakoval: http://www.eui.eu/Personal/Researchers/mbobek/docs/curia.pdf).
S narůstajícím nápadem jsou nůžky mezi "smetanou nálezů" a – prominete-li – "hnojem usnesení" u ÚS stále rozevřenější. Takové právní nesmysly, jaké je ÚS schopen napsat od odmítavého usnesení, se často nevidí ani u okresního soudu, možná snad ani u správních úřadů ne.
Souhlasím, že by s tím mělo něco urychleně dělat, současná praxe je nedůstojná jak pro samotný Ústavní soud, tak pro advokáty, kteří musejí svým klientům vysvětlovat, jak je možné, že podání "neumějí napsat".
Při tvorbě odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu musel být pisatel dost rozčilen:-) Za exces za míru přijatelnosti považuji hodnocení motivů advokáta, který zjevně nepřijatelnou stížnost jako zástupce podá či zaštítí: Ústavní soud má jasno - buď je advokát procesně neznalý, nebo zištný palmáre za nedůvodnou ústavní stížnost. Nevím jak u jiných kolegů, v naší praxi je nejčastější styk advokáta s ústavní stížností vyplývá z určení ČAK, kdy zištný motiv je nonsens. Druhou nejčastější kategorií jsou žadatelé o právní službu typu: pane doktore, za dva dny mi končí lhůta, jen mi k tomu dejte plnou moc, já už jsem to celé sepsal, nic dělat nemusíte. V těchto případech je opět majetkový profit nula od nuly.
Když to uzavřu, z mého hlediska problematické ústavní stížnosti vznikají spíš ze soucitu s klientem a v režimu pro bono. Podle mého názoru by nepřijatelnou stížnost by advokát měl i v takové situaci odmítnout sepsat. V hraničních ( nikoli zjevně nepřijatelných ) případech, kdy informovaný klient na podání trvá, však podat v zásadě musí. Toto rozhodování je však ve vztahu advokát-klienta a při vší úctě, Ústavnímu soudu do něj nic není.
Michale, já chápu Tvoje nadšení pro selekci nápadu vrcholnými soudy - a domnívám se, že její otevřené používání (tj. existence institutů zjevné nepřijatelnosti návrhů, které nepřekračují právní zájem navrhovatele, anebo rovnou certiorari) ve srovnání se selekcí skrytou (tj. "copy and paste" psaní odmítavých usnesení či nevyhovujících rozsudků/nálezů) žádnou reálnou úsporu energie a času justičního personálu nepřináší. Je to celé jen hra na to, jak tu věc formálně vyřídíme Docela by mě v té souvislosti zajímalo, zda skutečně trvá vyřízení kasační stížnosti v azylové věci usnesením o zjevné nepřijatelnosti o tolik kratší dobu, než když předtím NSS vydával odmítavá usnesení/zamítavé rozsudky jako na běžícím pásu).
Tvá úvaha o tom, že jsou vrcholné soudy nuceny chrlit balast, který nikdo nesleduje, je podle mě nesprávná: praxe si vždycky najde cesty, jak sledovat jen to důležité (např. usnesení, o nichž soud v rozšířeném složení rozhodne, že se budou publikovat). Opravdu němečtí advokáti nevědí, která rozhodnutí neměckého ÚS jsou důležitá (poněvadž SÚS nemá formální nástroje selekce)? Je to spíše o tom, jak které soudy zpřístupňují svoji judikaturu (srov. NALUS se stránkami NS anebo i NSS...)
Skutečné zefektivnění práce soudů musí nastat na vstupu - a v tom směru je podle mě usnesení ÚS krok správným směrem (a doufejme, že jelikož bylo schváleno celým plénem k publikaci, sdílí jeho závěry i ostatní soudci a budou podle něj případně postupovat). Skutečně je advokát povinen na ÚS podávat zjevně nepřípustná podání? Zdůrazňuji, nepřípustná, nikoliv neodůvodněná. A skutečně by mu za jeho odmítnutí hrozil kárný postih? I ve světle tohoto usnesení?
Trochu mi připadá, že se tady snažíš prosadit myšlenku, která k reálnému řešení problému prostě nevede a pohřbívaš jinou, která mi naopak v reálu přijde mnohem důležitější - -vytvořit v advokátech pocit zodpovědnosti za to, že jsou aktéry procesu poskytování spravedlnosti.
A ještě jedna poznámka: podle mě je problematické, s naším modelem ústavního soudnictví, uvažovat o institutu ústavní stížnosti jako o nástroji pro sjednocování judikatury: čí judikaturu má jako ÚS "sjednocovat"? To dělají přeci vrcholné soudy (NS a NSS) ve vztahu k nižším obecným soudům (a mají k tomu vymezené procesní nástroje). ÚS by pak měl pouze stanovovat ústavní mantinely jejich činnosti (samozřejmě je problém právě to, že někdy ÚS jenom sjednocuje judikaturu, aniž by otázka, kterou řeší, mělá ústavní rozměr).
Nejsem si tak jistý jako ty, že lze mezi ústavními stížnostmi (tak, jak je pojímá čl. 87 odst. 1 písm. c) a d) Ústavy) selektovat (aby např. jejich zájmy přesahovaly intenzitu zásahu do stěžovateli zaručených práv). Ústava k tomu podle mě nedává prostor (srov. to třeba s polským modelem, kde, pokud se nemýlím, ÚT vůbec nepřezkoumává individuální rozhodnutí a kontroluje pouze akty obecné povahy).
Řešení zahlcení ÚS není selekce jeho nápadu, jako spíše udržení doktrín, které jsou zdrženlivé v otázkách přezkumu rozhodnutí vrcholných soudů (jako např. ve vztahu k NSS to říká jedno z dalších usnesení, schválených k publikaci).
pro výše uvedené komentátory přidám odkaz na usnesnení sp. zn. I. ÚS 267/09, které vyjadřuje postoj soudkyně zpravodajky k současné praxi ustanovování právního zástupce pro řízení před ÚS Čakem.
Roman Skopal
"zda skutečně trvá vyřízení kasační stížnosti v azylové věci usnesením o zjevné nepřijatelnosti o tolik kratší dobu, než když předtím NSS vydával odmítavá usnesení/zamítavé rozsudky jako na běžícím pásu)."
Ne. Ale institut nepřijatelnosti kasační stížnosti se bohužel v praxi z několika důvodů pohřbil. Jedním z nich byl i strach před judikaturou ÚS na téma "protiústavnosti neodůvodňování".
“Opravdu němečtí advokáti nevědí, která rozhodnutí německého ÚS jsou důležitá (poněvadž SÚS nemá formální nástroje selekce)?”
Má. Začti se do § 93b a § 93d BVerfGG, zvláště pak § 93d odst. 1 poslední věta (přístupný třeba zde: http://www.gesetze-im-internet.de/bverfgg/BJNR002430951.html#BJNR002430951BJNG001802305). To, co najdeš na webu www.bverfg.de je brutální selekce výstupů (cca 10 až 20 rozhodnutí měsíčně), která pak člověku zaručuje, že se v tom alespoň trochu vyzná. Pak může člověk tušit, co je důležité, protože celková „produkce“ BVerfG, kterou je třeba sledovat, bude někde okolo 200 kousků ročně. Zbytek se vůbec neodůvodňuje, anebo pouze sumářem (cca 5 – 8 krátkých odstavců textu).
„Skutečné zefektivnění práce soudů musí nastat na vstupu - a v tom směru je podle mě usnesení ÚS krok správným směrem".
Souhlasím s prvním. Ohledně druhé se domníváme, že lidi bývá vhodné motivovat pozitivně, a nikoliv klackem.
Navíc jak již zde zmiňovali advokáti, klacek míjí podstatu problému v rámci Komory.
„čí judikaturu má jako ÚS "sjednocovat"?“
Pardon, to jsem nevyjádřil přesně, to bylo doslova převzato z toho rozhodnutí ÚS a směřovalo vůči NS (nenárokovatelná dovolání).
"Nejsem si tak jistý jako ty, že lze mezi ústavními stížnostmi (tak, jak je pojímá čl. 87 odst. 1 písm. c) a d) Ústavy) selektovat (aby např. jejich zájmy přesahovaly intenzitu zásahu do stěžovateli zaručených práv)."
Ovšemže lze – viz třeba § 93a odst. 2 BVerfGG, který zajímavým způsobem kombinuje obecný zájem (písm. a)) a zbytkově zájmy individuální kauzy v písm. b). Musím se pokusit najít, jestli nějaký německý akademik neudělal rozbor na poměr přijímání věcí k projednání podle písm. a) a podle písm. b).
"Pokud advokát podá zcela neprojednatelný návrh, který trpí neodstranitelnými vadami ... jedná se, dle názoru Ústavního soudu o neprofesionální výkon advokacie." a při opakování by měl následovat kárný postih.
OK, na takový názor má ÚS právo, i když se mi to taky nezdá. Plánuje ale ÚS podobný postup, pokud nějaký soudce vydá opakovaně (v různých věcech) nepřezkoumatelné rozhodnutí? Je to neprofesionální výkon justice a má následovat kárné řízení?:-)
OK, to jsou ale zákonná ustanovení o SÚS - předpokládám, že bys nechtěl, aby náš ÚS začal do zákona o Ústavním soudu vpisovat svými usneseními něco, co tam není? Bavíme se tady o reálných řešeních, která ÚS může zaujmout, ne o tom, že někdo v PS PČR otevře zákon o ÚS a začně ho v dobré víře novelizovat podle představ soudců ÚS...
Ohledně přehlednosti judikatury - jiný příklad - Cour de cassation stále vydává tisíce rozhodnutí ročně. Má ale taky systém klasifikace a s tím spojenou selekci publikace, která v těch tisících umožňuje orientaci. Takže argument o kvantech judikatury, ve které se nikdo nevyzná, prostě padá.
Ohledně konstrukce ústavní stížnosti ve smyslu českého ústavního pořádku - předpokládám, že § 93a odst. 2 BVerfGG není závazný pro český ÚS? Ale vážně: oba asi víme, že možnosti selekce ústavním soudem jsou věcí důvěry v obecné soudy. Ta je prostě v SRN jiná, než v ČR. A myslím, že oprávněně.
Shrnuto: některé Tvoje argumenty, jež některé možná platí pro obecné vrcholné soudy, prostě pro ÚS neplatí (sjednocovat judikaturu a selektovat si k tomu případy je prostě něco jiného, než poskytovat v první a poslední instanci ochranu ústavou zaručeným právům v rámci řízení o ústavních stížnostech; krásně to ukazuje tvoje citace nálezu IV.ÚS 128/05, která je prostě ve vztahu k ÚS nepřípadná, jakkoliv s jeho kritikou ve vztahu k obecným soudům souhlasím).
(A na okraj: stejný nesmysl je podle mě je konstruovat řízení o předběžné otázce k ESD jako problém přístupu k zákonnému soudci).
Nezbývá než zopakovat, že Ústavní soud by měl býti zrušen. Uvedený názor je ostudný a doufám, že se proti němu ČAK ostře ohradí.
Byl bych schopen akceptovat, že je možným kárným proviněním advokáta, když sepíše technicky vadné podání, kterému chybí obsahové náležitosti.
Nedokážu si však za žádných okolností představit, jak by mohlo být kárným proviněním advokáta, že předestřel soudu svůj právní názor jako třeba ten, že za určitých okolností je i obecný zmocněnec oprávněným stěžovatelem. Kárným proviněním by bylo, kdyby tvrdil klientovi, že je to jasná věc. Pokud se ale s klientem shodnou, že je to překvapivý nápad s malou šancí na úspěch, pak je zcela legitimní žádat, aby to soud rozhodl, a není možno advokáta jakkoli šikanovat.
Jako advokát odmítám v ČR a u ÚS pak především přebírat jakékoli garance stran odhadů toho, jak může věc dopadnout. Žádný, ani Ústavní soud, po mně nemůže chtít, abych mu dělal soudní předkolo a filtroval mu excentrické právní nápady. Soud má vůči advokátu nárok na jednu jedinou věc - aby mu advokát jasně a srozumitelně vysvětlil, co skutkově tvrdí, co chce a jak to právně hodnotí. Zbytek je práce soudu a ne advokáta.
Urážlivé výroky stran nízkých motivů advokáta jsou podle mě zralé na kárné řízení. Soudce.
Souhlasím s J. Komárkem. Problémem je vskutku šíleně nízká právní kvalita některých podání před ÚS. V Německu má SÚS možnost pokutovat stěžovatele za to, že jeho ústavní stížnost je zjevně zneužitím práva bez jakékoliv šance na reálný úspěch (byť je pravda, že tam není povinné advokátní zastoupení).
Pak má být pokutován stěžovatel, nikoli advokát. (S tím bych problém neměl.)
Trvám ale na tom, že není povinností advokáta "nepustit" k soudu účastíka, který má nejapný právní názor.
Povinností advokáta je klienta o excentričnosti postoje poučit a soudu tento názor jasně a pochopitelně popsat, pakliže na tom klient trvá. Tím to hasne.
Ad Zdeněk Kühn: Je možné uvést nějaký odkaz na konkrétní úpravu této pravomoci SÚS (pokutovat stěžovatele za podání ústavní stížnosti představující zneužití práva)?
P. Caban
Ad PC/
Pro konkrétní příklad aplikace "punitive court fees" u SÚS je možno odkázat na jedno nedávné rozhodnutí ESLP (č. 4041/06, MATTERNE proti Německu, 13. října 2009), kde povinnost stěžovatele zaplatit 250 Euro nebyla považována za porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Právní úpravu a praxi k tomuto institutu shrnul ESLP takto:
"Pursuant to Article 34 § 1 of the Federal Constitutional Court Act (Bundesverfassungsgerichtsgesetz) the proceedings before the Federal Constitutional Court shall be free of charge. According to Article 34 § 2 of the said Act, the Federal Constitutional Court may charge a fee of up to EUR 2,600 if the lodging of a constitutional complaint constitutes an abuse of process.
In its established case-law the Federal Constitutional Court has consistently held that the lodging of an obviously inadmissible or unfounded complaint is considered to be abusive if one can reasonably expect the complaint to be devoid of any prospect of success. The Federal Constitutional Court held on several occasions that this was the case if an applicant merely used the Federal Constitutional Court as an additional appellate instance without raising issues that were relevant under constitutional law in compliance with the procedural requirements. The Federal Constitutional Court also has repeatedly held in this context that it could not agree to be hindered in the exercise of its functions by complaints that clearly did not have any prospect of success, thereby delaying the protection of the basic rights of other citizens.
In a decision of 9 October 2008 (file No. 1 BvR 1356/03) the Federal Constitutional Court held that fees charged in accordance with Article 34 § 2 of the Federal Constitutional Court Act had to be legally qualified as court fees notwithstanding that they also had a punitive character. While Article 34 § 1 established the rule that proceedings before the Federal Constitutional Court were free of charge, its paragraph 2 established the conditions under which an exception to this rule could apply. A fee imposed on this basis could be considered an appropriate consideration for costs triggered by an abusive resort to the Federal Constitutional Court."
Jde o čl. 34 odst. 2 BVerfGG: Das Bundesverfassungsgericht kann eine Gebühr bis zu 2.600 Euro auferlegen, wenn die Einlegung der Verfassungsbeschwerde oder der Beschwerde nach Artikel 41 Abs. 2 des Grundgesetzes einen Mißbrauch darstellt oder wenn ein Antrag auf Erlaß einer einstweiligen Anordnung (§ 32) mißbräuchlich gestellt ist.
Co je ÚS do zcela soukromé věci jako je odměny advokáta? Že by bledá závist?!
Pak mě zaujala ta nabubřelá věta o "zasloužené pozornosti". :-)) Z vlastní zkušenosti vím, že ÚS často "pozorně" řeší kauzy nesmyslné, naproti tomu věci, které pozornost skutečně zasluhují odmítá.
Zkrátka snaha vytvořit si uzounkou byrokratickou cestičku po vzoru všemožných úřadů (typicky katastr), aby mohli odmítat, co se jim nehodí do krámu. ÚS se zkrátka tímhle formalistickým mentorstvím deklasoval na úroveň správních úřadů.
Petr Švéda
Ing. Fiala bude mít určitě radost, že se dostal dokonce i do Sbírky zákonů. :-P Divím se, že si touto formou potřebuje nafukovat své ego madam soudkyně Wagnerová, a nad tím, že se plénum ÚS rozhodlo tento ostudný produkt své činnosti publikovat ve Sbírce, nad tím mohu už jen nevěřícně kroutit hlavou.
Souhlasím s názorem p. Dvořáčka, že tohle by mělo být na kárné řízení s její ctihodností. Předpokládám, že v duchu hesla "soudci sobě" narozdíl od advokátu žádné podobné kárné aktivity ze strany ÚS soudcům nehrozí - a to ani v případech, kdy by si "profesionalita" soudců poznámku ohledně adevkátnosti výše jejich odměny zasluhovala měrou vrchovatou. :-(
Ráda bych jako advokátka poznamenala, že mne citované stanovisko ÚS nijak nepobuřuje.
Ústavní soud zjevně míří na případy, kdy podání nesplňuje náležitosti, nikoliv na neotřelé právní názory, i když připouštím, že zrovna v kontextu s tím neoprávněným stěžovatelem to nevyznívá šťastně.
Myslím si, že i ústavní stížnost, na které klient trvá, přestože evidentně nemá šanci na úspěch, lze podat technicky bezvadně a tak, že z ní bude zřejmé, že advokát rozumí své práci. Ale příliš se s tím nesetkávám, spousta klientů si nechá vysvětlit, kdy je třeba definitivně složit zbraně.
Mimochodem, nedávno jsem byla určena Komorou k podání ústavní stížnosti jednomu stěžovateli, určení bylo formulováno "k posouzení důvodnosti podání ústavní stížnosti a jejímu případnému podání", teď to neuvádím zcela přesně, nicméně bylo zjevné, že v rámci právní pomoci mám posoudit, zda nejde o zcela marné uplatňování práva, a teprve podle okolností stížnost podat či nepodat.
V daném případě šlo ovšem evidentně o důvodnou stížnost, tedy nebylo co řešit.
Patrně budu v menšině, možná jednočetné, ale mám pro uvažování Ústavního soudu určité pochopení.
Standardní (smluvní) odměna advokáta za sepsání ústavní stížnosti se pohybuje od 10 do 50 tisíc korun, a lze se domnívat, že je to příliš silné pokušení, než aby advokát svého klienta upozornil na to, že jde o výdaj s pravděpodobností blížící se k jistotě marný. Neřešíme zde situaci, kdy advokát vysvětlil, poučil, bránil se, a klient přesto nedal jinak; v takovém případě advokát sepsat a podat měl a musel, klient má právo i na zjevně bezúspěšné podání, je-li u něj dáno povinné advokátní zastoupení.
Na druhé straně je asi pravda, že Ústavní soud nemůže své obecné znechucení nad stavem výkonu advokacie vtělovat do podobných, v individuálním rozhodnutí vyjádřených "výkřikových" rekriminací, právě proto, že mu není nic o jednání mezi advokátem a klientem známo, a ani být nemůže: pokud by advokát do ústavní stížnosti cokoli v tomto smyslu pojal, dopustil by se zjevného deliktu a neloyality vůči klientovi.
Ad TP: Podívejte, kdyby paní Wagnerová nežila na Marsu, tak by věděla, že v případě pana Fialy je jakékoliv vysvětlování a poučování o zjevné bezúspěšnosti zcela marné. Tohle je hodně velký úlet ÚS, který odnesl dotyčný advokát naprosto neprávem.
Mne rovněž nepobuřuje sama myšlenka, že mizerné podání může být, za určitých dalších specifických okolností, kárným proviněním.
Jako advokáta mne ale pobuřuje, že ústavní soud tvrdí, že pakliže podá advokát zjevně nepřípustnou stížnost, je to buď proto, že je vůl, nebo proto, že je hamoun. To je to samé, jako kdybych tvrdil, že pakliže soudce vydá mizerný rozsudek, je to proto, že je buď slabomyslný nebo uplacený.
Pokud byla poznámka uvedena navíc v této věci, která je, podle mého mínění, v důsledku soudem hodnocena správně, nicméně bych ji nešacoval na zjevnou blbost, ale spíše na zajímavý nápad, jedná se o příležitost absolutně nevhodnou.
A konečně, Ústavní soud by si ve své velkoleposti měl uvědomit, že i on se dopouští překvapivých rozhodnutí a judikatorních obratů a že se tedy není co divit, že to advokáti zkoušejí - ono to totiž občas vyjde.
Ad včerejší Honza:
„předpokládám, že bys nechtěl, aby náš ÚS začal do zákona o Ústavním soudu vpisovat svými usneseními něco, co tam není? Bavíme se tady o reálných řešeních, která ÚS může zaujmout, ne o tom, že někdo v PS PČR otevře zákon o ÚS a začně ho v dobré víře novelizovat podle představ soudců ÚS...“ - Aha, tak z toho bych implicitně chápal, že se ÚS cítí vázán zákonem o ÚS? Tak to jsem rád, z debaty nad judikaturou ÚS z poslední doby také na JP jsem získal pocit, že se ÚS cítí vázán jenom materiálním ohniskem Ústavy.
Argumentaci německým BVerfG jsi do debaty vnesl Ty. Já jsem jenom reagoval na to, proč si myslím, že to nebyl argument přiléhavý.
„poskytovat v první a poslední instanci ochranu ústavou zaručeným právům v rámci řízení o ústavních stížnostech“ – no jo, jenže to je právě ta vize, která je nevhodná; jestli to myslíme či jednou budeme myslet se subsidiaritou ústavní ochrany před obecnými soudy vážně, tak ÚS poskytuje ochranu ústavou zaručeným právům pouze v instanci poslední.
Ale to nechme stranou: zpět k předmětu postu. Já naprosto chápu, že spatření některých podání účastníka řízení naplní soudce či asistenta čirým zoufalstvím. Ale i taková situace je součástí (běžných) pravidel hry. Máš nekvalitní zastoupení = prohraješ. Pokud to někdo odflákl, tak existují mechanismy, jak na situaci reagovat předtím, než začnu vyhrožovat kárným řízením:
- napíši to do odůvodnění a advokáta veřejně zostudím (nevidím absolutně žádný problém v tom, napsat, byť tedy kulantně, přímo do odmítavého/zamítavého rozhodnutí, že podání bylo pod psa a že to advokát odflákl);
- i v návaznosti na toto se pak může odehrát jistá dohra (anebo pokus o ni) mezi advokátem a klientem v dalších řízeních (odpovědnost);
- no a snad by se to taky mohlo promítnout do dobrého jména advokáta.
Uznávám ale, že výše uvedené, hlavně tedy bod druhý, nebudou fungovat v případech, které zmiňuje v první reakci M. Ráž, tedy odfláknuté ex offo; stěžovatel, který potřebuje právní pomoc zpravidla nebude ten, kdo by pak měl prostředky se dále soudit s advokátem a nebude to ani ten, jehož názor by, na rozdíl od nějakého korporátního klienta se zajímavým rozpočtem, budil do budoucna advokáta za sna. Zde souhlasím, že třeba opakovaná odfláknutá podání ve věcech ex offo, tedy právě ve věcech, kde jiné korekční mechanismy moc nebudou fungovat, asi nebudou mít mnoho jiných řešení než skutečně navrhnout Komoře, aby s tím něco dělala. Zdůrazňuji ale, že by se muselo dle mého názoru jednat o opakovaný fenomén.
No jo, zde se ale právě dostáváme k vnitřnímu argumentačnímu problému ocitované pasáže: její obecnosti a potenciálnímu dopadu. Co je to „zcela neprojednatelný návrh“ bych a má se přelít v kárný podnět bych vážně nechtěl posuzovat; v kontextu kauzy, která se zde zmiňuje, už vůbec ne. Kdo je osoba zcela zjevně neoprávněná k podání ústavní stížnosti? Myslel jsem si třeba, že to bývají, v souladu s prejudikaturou, orgány veřejné moci; pak ale ÚS začne projednávat ústavní stížnosti krajské státní zástupkyně v kárném řízení či předsedkyně NS. Hmm, nechci otevírat debaty na téma zda je či není státní správa soudů státní správou apod. (co je to tedy v kárných řízeních u prokuratury se neodvažuji hádat) ale kdybych předtím seděl na ÚS a koukl se do prejudikatury, tak bych v případě podobných ústavních stížností dovodil, že jsou podány osobou zjevně neoprávněnou.
Když se před časem debatovala novela ZSS, tak se shodou okolností snažilo MSp propašovat do novely kárné provinění soudce, které by spočívalo ve zkratce řečeno v „odfláknutém rozhodnutí“, tak se na JP všichni pohoršovali o tom, jaká to je ministerská zvůle – viz zde http://jinepravo.blogspot.com/2007/12/bodov-systm-na-soudce.html Poukazovalo se také na to, jak je něco podobného neuchopitelné a neobjektivní; v tom ohledu mě překvapuje, jak snadno vyskakuje obušek z pytle ven na advokáty, zatímco u soudců by to mělo být něco nepředstavitelného (když se tedy obě profese podílejí na té kvalitě justice)?
Ad JM:
Nad nevhodností se asi shodneme (a to i kdyby nešlo o osobnost stěžovatele tak svéráznou jako Ing. Jiří Fiala), přesto základ výtky ÚS směřované advokacii je správný: na Ústavní soud přichází řada podání, která jsou meritorně neprojednatelná – jsou opožděná, neuvádějí žádné relevantní stížní body, tvrzený zásah zjevně nemá ústavní intensitu nebo půdorys apod. – a statisticky vzato byla podána ve většině případů jen proto, že advokát klienta nepoučil a dal přednost vlastnímu snadnému výdělku před klientovým zájmem. Případů, kdy si klient prostě nedal říct a advokát podat musel, ač poučoval a přesvědčoval, je menšina, možná jen zlomek.
Jak by tedy měl ÚS postupovat, u vědomí, že tento pocit frustrace je obtížné vyjádřit v jednom konkrétním rozhodnutí (protože jde o závěr "statistický" a právě v té věci jedné to třeba mohlo být jinak)? Nevím, a postup Wagnerové mi v tomto světle zase nepřipadá tak nesmyslný, protože brojí-li zmocněnec proti zásahu do práv zmocnitele, je bezúspěšnost stížnosti patrná skutečně už cestou z pošty na Joštovu.
Osobně myslím, že příliš ostré formulace vyvolávají příliš ostré reakce, což mi skvěle dokazuje tato debata, kde se co chvíli mává kárnými obviněními.
Takže bych řekl, že do rozsudku nikdy nepatří ad personam, a to i když je k tomu věcný důvod; rozsudek se píše především pro strany, a ty se mají dozvědět podrobnosti o svém případu, a ne o svém advokátovi nebo o soudci.
Nikdy bych nenapsal, že bylo podání pod psa a že to advokát odflákl; v podání chybí to a to, argumentace tím a tím je nepřípadná protože, a tamto je mimo předmět projednávané věci.
Soudnictví je konfliktní činnost ze své podstaty, kde je třeba projednat věc za stavu, kdy obvyklé komunikace selhala; není naprosto žádný důvod přilévat oleje do ohně. Jen si tím zkomplikujete jednání.
Postup autora rozhodnutí je ostudný, neboť paušálně tvrdí, že meritorně neprojednatelné podání je výsledkem advokátovy demence či hrabivosti. Jakkoli tomu tak někdy býti může, nelze činit ani statistické, natož pak absolutní soudy o tom, v kolika případech tomu tak je. Je zcela zřetelné, že krom uvedených nečestných důvodů zde zčasta figuruje též výslovný pokyn klienta nebo odlišný právní názor advokátův nežli soudcův.
Podotýkám, že pokládám za napriosto nepřijatelné, aby bylo ústavně garantované právo na právní pomoc vykonávanou advokáty ohrožováno výroky ústavního soudu, který v zásadě otevřeně říká, že uvažuje o snaze o perzekuci advokátů, s jejichž právním názorem se neztotožnil.
Chápu, že jsou soudci z některých podání frustrováni, nicméně já jsem z některých soudních rozhodnutí taky frustrovanej. To k té práci patří. Jsou za ni zaplaceni dobře jak ve zlatě, tak ve slávě, takže nechť ráčí nést úděl ústavního soudce se vším, co k němu patří nebo nechť ctihodné místo opustí.
Pane Dvořáčku, snad se shodneme, že existuje cosi jako právní názory zjevně neobhajitelné. Advokát, který má za to, že ten předmětný obhajitelný je, měl by být, myslím, svěřen specialisované péči zařízení, které pro ten účel máte postaveno v Brně-Černovicích.
Wagnerová nemá na mysli neprofesionalitu ve vztahu advokát-Ústavní soud, ale advokát-klient.
1) Ač jsem v době svého mládí věřil, že existuje něco jako právní názory zjevně neobhajitelné, již tomu nevěřím. Stále vídám názory, o nichž si myslím, že jsou prima facie nesmyslné, ale již nikdy neříkám, že je takový názor neobhajitelný, protože justice je mocná čarodějka.
2) I kdyby byla pravda, že existují právní názory zjevně neobhajitelné, je non sequitur dovozovat, že podání je obsahující je automaticky výsledkem tuposti či hrabivosti, neboť zde existují též jiná možná vysvětlení, přičemž ÚS nemá prostředků, jak se in abstracto či concreto dozvěděti, které vysvětlení je případné.
3) Ústavní soudce by se neměl vyjadřovat neurvale o advokátním stavu jako celku.
4) Případ, který byl zvolen jako materiální substrát pro emocionální explozi frustrovaného soudce, je mimořádně nevhodný, protože nepředstavuje zjevný právní nesmysl, ale zajímavý ústavněprávní problém, jehož nastolení je zcela legitimní.
V posledním čísle časopisu Soudce se mimo jiné řeší neadekvátní hodnotící soudy z pera soudců NSS ve vztahu k prvostupňovým správním kolegům.
I v právu platí přirozený poznatek o silnějším (rozuměj výše postaveném) psovi. U soudu by ale měl mít takový "silnější pes" určitý (minimální) respekt k důstojnosti ostatních. Pokud ho (byť v mnohém důvodně) nemá, neměl by to alespoň odkrývat černé na bílém.
V případě onoho Mgr. Kutěje Wagnerová dotyčného setřela usnesením sp.zn. I.ÚS 1656/09 asi též z důvodu, že Kutěj podává x nesmyslných žádostí, jejichž věcné projednání ani zákon neumožňuje. Ing. Jiří Fiala (pro jeho bláboly a nechutnosti podrobněji viz zde: www.k213.cz) si Mgr. Kutěje pochvaluje právě proto, že je ochoten mu sepsat cokoliv, kde už jeho inženýrské, resp. kverulantské, znalosti nestačí, resp. je tam třeba zastoupení advokátem. Ing. Fiala s Mgr. Kutějem se ostatně dostali už i do judikatury NSS (opět s nepřípustným podáním, konkrétně kasační stížností), viz rozsudek NSS ze dne 22.10.2009, čj. 6 As 30/2009 - 79 (http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=21348&mark=). Nevím, zda mám Kutěje kvůli jeho mandantovi litovat, nebo zda to dělá z přesvědčení a pak mu ona stíravá usnesení a ostré rozsudky patří...
Jan Potměšil
Ad DD
Skutečnost, že ÚS o věci informuje AK, nevnímám jako perzekuci advokáta.
Já to jako perzekuci vnímám. Pokud hodlá ÚS usilovat o mé kárné stíhání z toho důvodu, že jsem učinil podání v němž jsem buď upřímně prezentoval svůj právní názor nebo věrne reprodukoval výslovné přání klientovo, pokládám to za nepřípustný nátlak na výkon advokacie. Ve výsledku to může vést advokáty k tomu, že budou odepírat ta či ona podání z obavy, kde je zase ÚS nabonzuje.
Ad JP: Vidím zde dva problémy - jednak se soud nevyjádřil k osobě konkrétního advokáta a jeho klienta, ale hovořil obecně o počínání advokátního stavu. Dále pak vyslovil dehonestující výroky právě v případě návrhu, který sice byl, souhlasím, nepřípustný, nicméně podle mého hlubokého přesvědčení nikoli pobuřující svou absurditou. (Já bych to klidne po poučení klienta že to nevidím nadějně, podepsal taky.)
Odkdy za žalobu odpovídá před soudem advokát a nikoliv klient ?
Pokud si spletu paragraf, tak ok, ale pokud pod nějakou větou rozumím A, tak je tady od toho soud, aby řekl, že platí B. Advokát v ideálním případě jen radí, jak toho dosáhnout co možná nejefektivněji.
Při představě že na žalobě uvidím podpis JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.H.L. se mi svírá kudla v kapse, ale přeci to nebudu řešit skrze odůvodnění rozhodnutí.
Michal Strnad
Ale ČAK může stížnost ÚS odpálkovat s tím, že je má laskavě přestat zavalovat kárnými stížnostmi, když tyto jsou postaveny na nesmyslném základě (následovala by pasáž s argumenty DD) a jsou tak odrazem neprofesionality těch, co je podávají :-)
Já pevně věřím, že by ČAK zaujal stanovisko pevné a jednoznačné. Nesu však nelibě samotný fakt, že ÚS haraší zbraněmi a je sprostý.
Dan Dvořáček:
Zbytečně se čílíte. Na TOMTO Ústavním soudu mne nemůže překvapit už vůbec nic, svou zaujatost politickou i odbornou předvedl již mnohokrát. To vyřeší jen obměna soudců, a proto jediné, co mne v souvislosti s ÚS zajímá, je osoba příštího prezidenta a budoucí složení Senátu.
P.H.
Ad DD Jakými zbraněmi ÚS haraší? Božský ÚS to neudělá právě proto, že tu reálně hrozí, že ho AK poníží ve stylu: "CO JE TI DO TOHO, TROUBO?"
Ad TP: ..." tvrzený zásah zjevně nemá ústavní intensitu nebo půdorys apod."
Áaaano, např. kauza Melčák, že? ;-)
Já mám také důvěru v Komoru v tom směru, že kárné senáty tvoří zkušení advokáti, kteří jsou schopni velmi dobře pochopit a rozlišit motivace advokáta k sepsání takové či onaké ústavní stížnosti.
Pokud se nemýlím, byl už například kárně projednáván advokát, který jen podepsal podání, které si sepsal klient sám. Nevím už přesně, jak to dopadlo, myslím, že pro advokáta nepříliš příznivě.
Stejně jako Dan Dvořáček považuji usnesení ÚS ve věci Fiala v. Městský soud v Praze za nehorázné. ÚS by si v první řadě měl zamést před svým vlastním prahem. Předně, ústava nikde neříká, že by právnické osoby byly oprávněny k podání ústavní stížnosti. Opačně Wagnerová: "Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba [čl. 87 odst. 1) písm. d) Ústavy]". To je výmysl zákonodárce. Usnesení opět nemá očíslované odstavce.
Co se týká odmítání ústavních stížností prosťáčků, zajímalo by mne, zda ÚS vůbec někdy odmítl samostatný návrh na zrušení zákona podatele podle § 64 odst 1 písm. a) nebo b) zákona o ústavním soudu.
Ale jinak je to zřejmě mnoho povyku pro nic. Tomáš Sobek má pravdu, že si to ÚS v praxi netroufne.
Víte, mě na tom včera večer napadla ještě jedna taková vtipná stránka věci. (Možná se pletu, samozřejmě.)
Připadá mi ale docela schizofrenní, že si Ústavní soud vybral k prezentaci svého postoje zrovna tuhle kauzu. Jeho prezentovaný názor, jenž by se dal shrnout jako "též advokát jako zástupce účastníka má vůči soudu svá přímá práva a povinnosti a není tak pouze kvalifikovaným poslíčkem, ale subjektem s vlastní procesní odpovědností mi připadá docela směšný ve spojení s odmítačkou na téma "zmocněnec účastníka je jen nastrčený pošťák, veškerá práva a povinnosti a odpovědnost jsou na účastníkovi."
Samozřejmě to trochu zjednodušuju, nicméně mi to připadá legrační.
Jo, to sedí.
Jak tady někdo píše výše, Wagnerové došla trpělivost. Nicméně pro svůj vztyčený ukazovák si vybrala z mnoha důvodů nevhodnou causu.
Je-li zde řeč o výtkách Ústavního soudu vůči kvalitě advokátova podání, připomíná se mi jeden spis obecného (okresního) soudu. V žalobách jistého advokáta se stále opakovala douška - "soudní poplatek bude uhrazen po vyzvání soudem". V jednom případě, když soud nezaslal výzvu k zaplacení soudního poplatku dostatečně rychle, poslal advokát soudu "urgenci", v níž se dožadoval urychleného vydání výzvy k zaplacení soudního poplatku. Přišla mu výzva k zaplacení SOPu s obsáhlým odůvodněním významu a povahy poplatkové povinnosti a úloze advokáta jako profesionálního poskytovatele právní pomoci. Zda se onen advokát poučil mi není známo, faktem zůstává, že žaloby s žádostí o výzvu k zaplacení SOPu jsou velmi častým jevem.
Za první republiky se soudní poplatky platily až po vydání rozhodnutí, takže bych se nedivil, kdyby přežívalo jako právní obyčej, že je to věcí soudu, stejně jako přežívá jako právní obyčej, že vlastník pozemku se stará o plot po pravé straně.
Zda se onen advokát poučil mi není známo, faktem zůstává, že žaloby s žádostí o výzvu k zaplacení SOPu jsou velmi častým jevem.
Komické, ale v době elektronických podání bohužel nikoli bez logiky. Psal jsem o tom na svém blogu.
Okomentovat