Lze nákup či prodej hlasů ve volbách právně postihnout?
Představme si situaci, že osoba či skupina osob (snad to ani nemusí být zločinné spolčení ve smyslu § 89 odst. 17 TZ) nabízí 1000 Kč každému, kdo vhodí hlasovací lístek pro určitou stranu. Prosté a jednoduché kupování volebních hlasů. Byla by některá z obou stran „transakce“ trestně či obecně právně postižitelná?
Debaty podobného typu jsem vedl s bulharskými a německými přáteli s ohledem na nedávné volby do Evropského parlamentu a jejich pochybný průběh v některých místech Bulharska. Kupování volebních hlasů se v Bulharsku již v minulosti údajně odehrálo (a nejenom tam). Nikdo to však nebyl schopen trestně či jinak postihnout, a to jak s ohledem na trestní hmotu, tak trestní proces. V mezidobí byla v Bulharsku přijata novela trestního zákona, která činí trestně odpovědným jak „nákupčího“, tak „prodejce“ hlasů ve volbách. Jakékoliv trestní stíhání však i při existenci skutkové podstaty končí na procesu – obtížné prokazatelnosti skutku a naplnění všech znaků skutkové podstaty.
Přemýšlím, jak by se v obdobném případě postupovalo podle českého trestního zákona (tedy doposud účinného zákona č. 140/1964 Sb.). Byla by některá ze stran volebního „obchodu“ trestně odpovědná?
Těžko. Byť se podobnému postupu běžně říká „volební podvod“, o podvod ve smyslu § 250 TZ se nejedná. Nakupování hlasů by nenaplnilo objektivní stránku skutkové podstaty podvodu. Za prvé, podvod je trestným činem proti majetku („Kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí“). Kdo se v případě nakupování volebních hlasů obohacuje na úkor koho? Ve vztahu „prodávající“ – „kupující“ asi nikdo, ledaže bychom tvrdili, že volební hlas je penězi neocenitelná hodnota a její „prodej“ jako takový je již sám o sobě způsobem obohacení, ať je cena jakákoliv. To je ale těžko udržitelný argument. O obohacení by se však mohlo jednat v sekundární rovině u „kupujícího“, pokud by se jednalo o určitou politickou stranu, které by masový nákup hlasů později zajistil státní příspěvek za hlasy či za získané mandáty. Pak by šlo argumentovat, že se tato politická strana a její zástupci obohacují na úkor státu.
Nicméně i kdybychom se přes element obohacení nějak přenesli, podřazení nakupování hlasů ve volbách pod podvod ztroskotá na druhém definičním znaku této skutkové podstaty, tedy uvedení v omyl („uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti“). Náš nákupčí hlasů postupuje naprosto cynicky a transparentně – prodávající ví, co prodává, nikdo není uveden v omyl ani není jeho omylu o existenci určitých skutečností zneužito. Opět by asi bylo možné nějaký argument vymyslet (jako že kupříkladu „kupující“ „prodávajícímu“ zamlčel, že volby jsou svobodné a výkon volebního práva je nezcizitelný apod.), ale to už je skutečně drbání pravou rukou za levým uchem zkratkou přes podpaží.
Takže podvod to nebude. Co jiného nabízí trestní zákoník? Šlo by prodávání a nakupování hlasů vnímat jako formy úplatkářství (§ 160 a § 161 TZ)?
Tady je startovací pozice asi o něco lepší než u podvodu. Obecný chráněný zájem v hlavě III. je pořádek ve věcech veřejných. Oddíl třetí této hlavy pak chrání proti korupci při obstarávání věcí veřejného zájmu. Co by tedy bylo nezbytné prokázat, abychom naplnili objektivní stránku trestného činu? Minimálně to, že volby jsou typem obstarávání věcí obecného zájmu, stejně jako že prodej hlasů při volbách je mimo dispoziční volnost fyzické osoby, tedy platba za hlas je neoprávněná majetková výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení (zákonná definice úplatku - § 162a odst. 1 TZ), nikoliv zákonné protiplnění za něco, čím je fyzická osoba volně oprávněna disponovat.
Tvrzení, že volby jsou věcí obecného zájmu, je udržitelné. Rozhodně se asi nebude jednat o soukromý podnik. Již obtížnější je to s volbami jako typem „obstarávání“ veřejného zájmu. Trestní zákon obstarávání věcí obecného zájmu vyčerpávajícím způsobem nedefinuje; ustanovení § 162a odst. 3 TZ pouze rozšiřuje předem blíže nespecifikovaný pojem také na „zachovávání povinnosti uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté, jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají.“ Je jasné, že ustanovení § 160 a § 161 primárně směřují k situacím jako je zadávání veřejných zakázek, veřejné podpory apod. Poněkud extenzivním výkladem (hezká věc obecně v trestním právu hmotném) by ale šlo také dojít k závěru, že obě ustanovení se mají vztahovat na jakoukoliv správu věcí obecného zájmu ve veřejném prostoru, tedy včetně volebního aktu. Ten můžeme vnímat jako typ „obstarání“ artikulace politických preferencí subjektů.
Již o něco problematičtější je to s nezákonností prodeje a nákupu hlasů. Nezákonnost je zde definičním znakem úplatku. Zde se ale dostáváme k jádru pudlíka: z jakého předpisu dovodíme zákaz prodat/nakoupit hlas?
Ústava a jednotlivé zákony o volbách trvají pouze v obecné rovině na tom, že volby jsou všeobecné, rovné, přímé a tajné, respektive svobodné. Z toho zákaz prodeje hlasu asi neuvaříme. Nepřímo by jej asi šlo dovodit z čl. 21 ve spojení s čl. 1 Listiny (nezcizitelnost základních práv zaručených Listinou, mezi které patří také právo volební). Dovozovat však z politické proklamace o nezcizitelnosti základních práv trestní odpovědnost subjektů, které se jeho výkon snaží prodat, by ale byla trochu silná káva i pro ústavní optimisty, kteří by jinak tvrdili, že Ústava a Listina jsou přímo aplikovatelné předpisy.
V této fázi jsem nucen přiznat, že mi dochází trestně-právní fantazie. Rád se nechám opravit, ale tvrdím, že za současného právního rámce nelze trestně postihnout ani prodávajícího, ani kupujícího hlasů ve volbách. Stejně tak nejsem schopen dohledat, že by bylo toto jednání postižitelné jako přestupek.
Jen na okraj lze zmínit, že i kdyby existovala hmotně-právní ustanovení, které by trestala, ať již trestně či správně, nákup či prodej volebních hlasů, stále by existovaly významné procesní problémy. Jak prokázat „nákupčímu“, že nakupuje (či se o to alespoň pokouší), anebo „prodávajícímu“ že svůj hlas prodal? Jak prokázat úmysl? Zkušenosti z již zmiňovaného Bulharska jsou zajímavé: nákupčí, kteří pojedou třeba do rómských osad a vyměňují hlasy za šaty, potraviny či alkohol, budou tvrdit, pokud přistiženi, že dělají charitu. Pokud bude někdo zadržen se svazky bankovek a se seznamy a adresami stovek voličů, od kterých patrně kupoval hlasy, pak bude tvrdit, že je to seznam politických aktivistů, kterým nyní platí za jejich pomoc v kampani. Konečně pokud jsou volby tajné, pak nikdo tomu, kdo svůj hlas prodal, nebude nikdo schopen nikdy dokázat, že tak učinil a koho volil. I kauzy z jiných států (třeba i USA) ukazují, že dovést podobnou kauzu procesně do konce je skoro nemožné.
Proč se ale vlastně snažit o to zabránit prodávání hlasů ve volbách? Snaha o omezení či potírání korupce při hlasování a volbách je naivním bojem s větrnými mlýny. Cynicky řečeno, je vlastně jedno, kdy bude „úplatek“ poskytnut – jestli před volbami v podobě 25 Euro za hlas, či až po volbách ve formě dávek, přídavků a důchodů. V okamžiku, kdy se politika omezuje na různé varianty redistribuční korupce určitých sociálních skupin a soutěž, kdo nabídne voličům více, proč se vlastně bránit kupování hlasů? Jediný rozdíl je v tom, jestli budou peníze předány před nebo až po volbách.
Sečteno a podtrženo: kupujte a prodávejte hlasy, jste (právně) nepostižitelní …!?
Debaty podobného typu jsem vedl s bulharskými a německými přáteli s ohledem na nedávné volby do Evropského parlamentu a jejich pochybný průběh v některých místech Bulharska. Kupování volebních hlasů se v Bulharsku již v minulosti údajně odehrálo (a nejenom tam). Nikdo to však nebyl schopen trestně či jinak postihnout, a to jak s ohledem na trestní hmotu, tak trestní proces. V mezidobí byla v Bulharsku přijata novela trestního zákona, která činí trestně odpovědným jak „nákupčího“, tak „prodejce“ hlasů ve volbách. Jakékoliv trestní stíhání však i při existenci skutkové podstaty končí na procesu – obtížné prokazatelnosti skutku a naplnění všech znaků skutkové podstaty.
Přemýšlím, jak by se v obdobném případě postupovalo podle českého trestního zákona (tedy doposud účinného zákona č. 140/1964 Sb.). Byla by některá ze stran volebního „obchodu“ trestně odpovědná?
Těžko. Byť se podobnému postupu běžně říká „volební podvod“, o podvod ve smyslu § 250 TZ se nejedná. Nakupování hlasů by nenaplnilo objektivní stránku skutkové podstaty podvodu. Za prvé, podvod je trestným činem proti majetku („Kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí“). Kdo se v případě nakupování volebních hlasů obohacuje na úkor koho? Ve vztahu „prodávající“ – „kupující“ asi nikdo, ledaže bychom tvrdili, že volební hlas je penězi neocenitelná hodnota a její „prodej“ jako takový je již sám o sobě způsobem obohacení, ať je cena jakákoliv. To je ale těžko udržitelný argument. O obohacení by se však mohlo jednat v sekundární rovině u „kupujícího“, pokud by se jednalo o určitou politickou stranu, které by masový nákup hlasů později zajistil státní příspěvek za hlasy či za získané mandáty. Pak by šlo argumentovat, že se tato politická strana a její zástupci obohacují na úkor státu.
Nicméně i kdybychom se přes element obohacení nějak přenesli, podřazení nakupování hlasů ve volbách pod podvod ztroskotá na druhém definičním znaku této skutkové podstaty, tedy uvedení v omyl („uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti“). Náš nákupčí hlasů postupuje naprosto cynicky a transparentně – prodávající ví, co prodává, nikdo není uveden v omyl ani není jeho omylu o existenci určitých skutečností zneužito. Opět by asi bylo možné nějaký argument vymyslet (jako že kupříkladu „kupující“ „prodávajícímu“ zamlčel, že volby jsou svobodné a výkon volebního práva je nezcizitelný apod.), ale to už je skutečně drbání pravou rukou za levým uchem zkratkou přes podpaží.
Takže podvod to nebude. Co jiného nabízí trestní zákoník? Šlo by prodávání a nakupování hlasů vnímat jako formy úplatkářství (§ 160 a § 161 TZ)?
Tady je startovací pozice asi o něco lepší než u podvodu. Obecný chráněný zájem v hlavě III. je pořádek ve věcech veřejných. Oddíl třetí této hlavy pak chrání proti korupci při obstarávání věcí veřejného zájmu. Co by tedy bylo nezbytné prokázat, abychom naplnili objektivní stránku trestného činu? Minimálně to, že volby jsou typem obstarávání věcí obecného zájmu, stejně jako že prodej hlasů při volbách je mimo dispoziční volnost fyzické osoby, tedy platba za hlas je neoprávněná majetková výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení (zákonná definice úplatku - § 162a odst. 1 TZ), nikoliv zákonné protiplnění za něco, čím je fyzická osoba volně oprávněna disponovat.
Tvrzení, že volby jsou věcí obecného zájmu, je udržitelné. Rozhodně se asi nebude jednat o soukromý podnik. Již obtížnější je to s volbami jako typem „obstarávání“ veřejného zájmu. Trestní zákon obstarávání věcí obecného zájmu vyčerpávajícím způsobem nedefinuje; ustanovení § 162a odst. 3 TZ pouze rozšiřuje předem blíže nespecifikovaný pojem také na „zachovávání povinnosti uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté, jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají.“ Je jasné, že ustanovení § 160 a § 161 primárně směřují k situacím jako je zadávání veřejných zakázek, veřejné podpory apod. Poněkud extenzivním výkladem (hezká věc obecně v trestním právu hmotném) by ale šlo také dojít k závěru, že obě ustanovení se mají vztahovat na jakoukoliv správu věcí obecného zájmu ve veřejném prostoru, tedy včetně volebního aktu. Ten můžeme vnímat jako typ „obstarání“ artikulace politických preferencí subjektů.
Již o něco problematičtější je to s nezákonností prodeje a nákupu hlasů. Nezákonnost je zde definičním znakem úplatku. Zde se ale dostáváme k jádru pudlíka: z jakého předpisu dovodíme zákaz prodat/nakoupit hlas?
Ústava a jednotlivé zákony o volbách trvají pouze v obecné rovině na tom, že volby jsou všeobecné, rovné, přímé a tajné, respektive svobodné. Z toho zákaz prodeje hlasu asi neuvaříme. Nepřímo by jej asi šlo dovodit z čl. 21 ve spojení s čl. 1 Listiny (nezcizitelnost základních práv zaručených Listinou, mezi které patří také právo volební). Dovozovat však z politické proklamace o nezcizitelnosti základních práv trestní odpovědnost subjektů, které se jeho výkon snaží prodat, by ale byla trochu silná káva i pro ústavní optimisty, kteří by jinak tvrdili, že Ústava a Listina jsou přímo aplikovatelné předpisy.
V této fázi jsem nucen přiznat, že mi dochází trestně-právní fantazie. Rád se nechám opravit, ale tvrdím, že za současného právního rámce nelze trestně postihnout ani prodávajícího, ani kupujícího hlasů ve volbách. Stejně tak nejsem schopen dohledat, že by bylo toto jednání postižitelné jako přestupek.
Jen na okraj lze zmínit, že i kdyby existovala hmotně-právní ustanovení, které by trestala, ať již trestně či správně, nákup či prodej volebních hlasů, stále by existovaly významné procesní problémy. Jak prokázat „nákupčímu“, že nakupuje (či se o to alespoň pokouší), anebo „prodávajícímu“ že svůj hlas prodal? Jak prokázat úmysl? Zkušenosti z již zmiňovaného Bulharska jsou zajímavé: nákupčí, kteří pojedou třeba do rómských osad a vyměňují hlasy za šaty, potraviny či alkohol, budou tvrdit, pokud přistiženi, že dělají charitu. Pokud bude někdo zadržen se svazky bankovek a se seznamy a adresami stovek voličů, od kterých patrně kupoval hlasy, pak bude tvrdit, že je to seznam politických aktivistů, kterým nyní platí za jejich pomoc v kampani. Konečně pokud jsou volby tajné, pak nikdo tomu, kdo svůj hlas prodal, nebude nikdo schopen nikdy dokázat, že tak učinil a koho volil. I kauzy z jiných států (třeba i USA) ukazují, že dovést podobnou kauzu procesně do konce je skoro nemožné.
Proč se ale vlastně snažit o to zabránit prodávání hlasů ve volbách? Snaha o omezení či potírání korupce při hlasování a volbách je naivním bojem s větrnými mlýny. Cynicky řečeno, je vlastně jedno, kdy bude „úplatek“ poskytnut – jestli před volbami v podobě 25 Euro za hlas, či až po volbách ve formě dávek, přídavků a důchodů. V okamžiku, kdy se politika omezuje na různé varianty redistribuční korupce určitých sociálních skupin a soutěž, kdo nabídne voličům více, proč se vlastně bránit kupování hlasů? Jediný rozdíl je v tom, jestli budou peníze předány před nebo až po volbách.
Sečteno a podtrženo: kupujte a prodávejte hlasy, jste (právně) nepostižitelní …!?
22 komentářů:
S určitou dávkou dobré vůle by se koupě hlasů dala postihnout podle § 177 TrZ alinea quarta, samozřejmě pokud by k ní došlo v dostatečně velkém rozsahu.
Proč by nemohlo být volební právo zcizitelné ? Jestli si to jedna stran koupí přímo a ferově anebo druhá nepřímo - sliby je jen jiný způsob placení.
Milan Koudelka
Ad T.P. - právě nad tím dumám, zda by to bylo nepřípustné rozšíření skutkové podstaty nebo nikoliv?
Ad T. Pecina – nad 177 TZ jsem meditoval, ale svojí charakteristikou mi přišel ještě vzdálenější, než podplácení/podvod. Nákupce hlasů volby nikterak nemaří, naopak, za všemi chodí a chce, aby se voleb účastnili a hlasovali. Tudíž, při dostatečné míře „dobré vůle“, těm volbám dost pomáhá (tedy hlavně volební účasti ;-). A příprava/průběh voleb zjevně míří na něco jiného, než výsledek v podobě „nezkalené“ vůle lidu.
Ta skutková podstata by ale byla zajímavá v případě, kdyby chtěl třeba volební podvody někdo začít vyšetřovat. Jakýkoliv státní zástupce (kdyby to chtěl někdo vyšetřovat, což je scénář dost hypotetický) by mohl rychle sám naběhnout právě na 177, třetí alinea TZ.
Nezákonnost "protiplnění" není definičním znakem úplatku, o uplácení může jít i v případě, že směřuje k úkonu, který sám o sobě není nezákonný (např. urychlení vyřízení jeho žádosti). Na straně upláceného může takový úkon dokonce úplně chybět (podplácený počítá, že s dost velkou pravděpodobností k žádanému efektu dojde i bez jeho aktivního přispění).
Omlouvám se, ještě podpis: Zdeněk Salvet
Podle mého názoru je nesprávné uvažovat o kriminalizaci tohoto jednání. Nastoluje se tím domněka, že stát ví, na základě čeho je správné, aby se voliči rozhodovali, komu dají hlas. To je cesta do pekla.
Zajímalo by mne, o ce je méně politicky adekvátní odevzdat hlas tomu, kdo mi dal peníze, než odevzdat ho tomu, za koho kandiduje sympatický hokejista.
Ad Ch&MB:
Chce to přimíchat do odůvodnění trochu ústavněprávní argumentace. Kupčení s hlasy bezpochyby narušuje účel voleb, tzn. objektivní zjištění vůle voličů ohledně správy veřejných věcí.
Rozšíření skutkové podstaty to není, ta je vymezena demonstrative, což není nutně protiústavní, je-li dostatečně určitě stanoven objekt trestného činu, tedy v daném případě zájem na regulérnosti voleb.
Myslím si, že § 177 TZ na to sedí velmi dobře. Pojem voleb nelze zúžit na čistě mechanickou rovinu, ve které jde o čistě o ten proces odevzdávání hlasů (a související přípravu), ale ve shodě s Listinou ho musíme ho vykládat jako vyvrcholení svobodné soutěže politických sil, které má určité charakteristiky. Kupování hlasů je podle mne zjevně v rozporu s principem svobodných voleb. Ve hře je ostatně i pricip tajnosti: kupující si patrně bude chtít nějak pojistit, že ten hlas opravdu získá, ať už to provede jakkoliv, čímž se tajnost poruší.
Chápu, že v roce 1961, když psali trstní zákon, asi o volbách měli mírně odlišnou představu. :-) Přesto to nepovažuju za nepřiměřené rozšiřování té skutkové podstaty. Znak "hrubého maření průběhu voleb" je podle mne kupováním hlasů naplněn.
Mimochodem, existuje případ, kdy trestní soud řešil případ členky volební komise, která před dnem voleb roznášela sady volebních lístků lidem v domově důchodců. Některým však místo sady dala pouze lístek jediný. Někdo si stěžoval, takže byla zjednána náprava, důchodci dostali kompletní sady a paní skončila u soudu. Chápu, že to není úplně totéž, vazba na maření přípravy voleb je tu přímočařejší, ale ve své podstatě tu šlo taky o ochranu svobodného rozhodnutí dotyčných voličů.
(Nebohá paní z toho nakonec vyvázla. Hájila se tím, ji některé obyvatelky domova důchodců samy žádaly o radu, koho mají volit, a ptaly se jí, koho sama volí. Když jim odpověděla, že X., rozhodly se prý následovat jejího příkladu a údajně na jejich žádost pak z obálky vyndala ostatní hlasovací lístky. Okresní soud ji obžaloby zprostil, protože podle něj šlo o neetické a neprofesionální jednání, ale nebylo natolik závažné čin, aby došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu.)
S § 177 TrZ mám největší problém v pojmu svobodné vůle voličů. Je-li regulérní ovlivňovat tuto vůli nepravdivými sliby (tj. ve smyslu nepravdivými v okamžiku slíbení), jako je (n+1)-í, (n+2)-ý až (n+k)-ý důchod, nebo dálnice do KV, ačkoli je jasné, že na to nebudou peníze, proč ne přímá finanční motivace? A pokud ne, měli bychom podle stejné skutkové podstaty zavřít tři čtvrtiny poslanců a 90 % senátorů, protože i v takovém případě je svobodná vůle voličů deformována vědomě lživým příslibem.
Souhlasím s p. Pecinou - přitom nemusí jít jen o sliby. Co například ovlivňování vůle voliče jinými (nepeněžitými) plněními - guláše, poskytnutí bezplatného poslechu známého zpěváka nebo zpěvačky? Takové jednání dle mého názoru formální stránku TČ nenaplňuje, tedy ani peněžité plnění by nemělo.
U nás se děje podobná ale né stejná forma manipulace. Pravidlně jisté osoby vykupují listky KSČM a ČSSD po dvěstě korunách "v hospodě". Nemusím říkat komu tato aktivita prospěje...
Ad M. Antoš: „Kupování hlasů je podle mne zjevně v rozporu s principem svobodných voleb.“
Proč?
Svoboda voleb znamená absenci nátlaku a útisku při hlasování (či přístupu k němu apod.). Na tom se myslím shodneme, je to stejné, jako obecná svoboda jednání. Jestli se někdo (naprosto svobodně – žádná nouze, žádný útisk) rozhodne, že svůj hlas střelí za 1000 Kč, pak v tom nevidím pražádné narušení svobody voleb. Reprezentativnosti možná. Vypovídající hodnoty taktéž. Ale svobody? Naopak, mohu tvrdit, že porušení mé svobody je právě zákaz zcizení hlasu.
Když už jsem u geneze TZ 1961 – Ano, souhlasím, že tehdejší představy o volbách byly asi odlišné. Na druhou stranu se tepaly nešvary První republiky, kde sekundární i primární korupce ve volbách existovala, a přitom to nikdo nepovažoval za nutné kriminalizovat.
No vida, a já myslel, že by z ústavních kautel trestní odpovědnost nikdo nevařil … a přeci … ;-)
Zřejmě je potřeba rozlišovat dva případy.
Pokud je peněžité plnění poskytnuto, aniž by tím byla ovlivněna mechanika voleb, jde o smlouvu, jejíž protiplnění nemůže být nijak kontrolováno, natož vynucováno. Takové jednání bych jako trestné neposuzoval.
Naopak, pokud se od voliče vyžaduje, aby své hlasování za úplatu kompromitoval, buď tak, že úplatci poskytne volební lístky ostatních subjektů, anebo jinak (možných způsobů je asi víc, ale jsem líný vymýšlet příklady), je to už zásah do principu tajnosti volebního práva, a to by trestný čin být mohl.
Jakub Schildberger: Podle mě ta aktivita prospěje jen těm, kteří dostanou ty peníze. Kdyby opravdu chěli volit ty strany, ve volební místnosti mohou požádat stejně o nové.
Čirou náhodou jsem článek o kupčení s hlasy už jednou psal (inspirován krajskými volbami, narozdíl od tvých evropských - vida, jak se naše zaměření projevuje:-))
http://leblog.cz/?q=node/306
A jinak by to mohlo být opravdu jedině §177, ale stejně si nemyslím, že to odpovídá smyslu toho ustanovení...
Ad MB:
Podle mě není jedno, KDY je "úplatek" poskytnut. Je totiž nutné rozlišovat peníze/naturální plnění PŘED VOLBAMI a slíbené peníze/naturální plnění PO VOLBÁCH. Druhý scénář není až zas takový problém - slibovat (a posléze neplnit sliby) mohou všechny strany a taky tak činí. První scénář ale narušuje volební soutěž, tím, že nepřiměřeně zvýhodňuje finančně silné strany (tj. stávající politické strany pobírající příspěvek + strany se silným finančním partnerem), neboť peníze/naturální plnění nemůže před volbami poskytovat jen tak někdo. Teoreticky by tak mohl být v důsledku porušen čl. 21-4 LZPS.
Analogie s gulášem rovněž neobstojí - ten je odměnou za návštěvu mítinku, a nikoliv závazkem volit určitým způsobem (kdyby nějaká PS dávala 1000 Kč za návštěvu mítinku, přišlo by asi hodně lidí..., ale o tom, že by nutně tutéž stranu volili, si nejsem tak jistý).
Na trestní odpovědnost bych to ale rovněž neviděl - extenzivní výklad opravdu do trestu nepatří a dokazování je v těchto věcech opravdu problematické.
Dostatečnou zárukou je podle mě možnost zneplatnění voleb (důkazní břemeno je zde výrazně nižší než v trestních věcech), což by "kupujícího" nutilo platit znovu, přičemž média a veřejnost by už snad průběh opakovaných voleb nějak ohlídala.
Problém spočívající v tom, co uváděl TP - tj. přijetí peněz voličem a odevzdáním ostatních hlasovacích lístků - by taky neměl být zas tak neřešitelný. Za prvé, pokud je mi známo, každý si může ve volební místnosti vyzvednout novou sadu hlasovacích lístků. Za druhé, "kupující" má stejný problém s kontrolou protiplnění (pán v černých slunečních brýlích a.k.a. zástupce "kupujícího" postávající ve volební místnosti po celý den by asi nebyl zrovna nenápadný) a za třetí, co Vám pak "kupující" může, když budete hlasovat jinak?
Heslo dne: Vzdělaný občan = záruka smysluplných voleb.
"První scénář ale narušuje volební soutěž, tím, že nepřiměřeně zvýhodňuje finančně silné strany."
Tato argumentace implikuje požadavek na regulaci výdajů na předvolební kampaň.
Za prvé, pokud je mi známo, každý si může ve volební místnosti vyzvednout novou sadu hlasovacích lístků.
To ti hloupí ale nevědí a ti chytří si díky tomu dají zaplatit dvakrát :-)
Ad DK: "Analogie s gulášem rovněž neobstojí - ten je odměnou za návštěvu mítinku, a nikoliv závazkem volit určitým způsobem"
S tím úplně nesouhlasím. Pokud se volič účastní mítinku, kde (za odměnu) obdrží nějaké plnění, může to být při jeho rozhodování, koho volit, stejně významné, jako kdyby přijal od nějakého kandidáta peníze a zavázal se pro něj hlasovat. Voliči jsou různí, některý se bude cítit zavázaný v okamžiku, kdy dojí poslední sousto, jiný závaznost nepocítí ani po té, co přijme větší finanční částku a naslibuje kandidátovi hory doly. Ostatně to, jak volič nakonec bude hlasovat, kandidát nemůže zkontrolovat.
Šlo mi tedy spíš o to, že "kupování" hlasů může být regulérním způsobem motivace voliče, protože ovlivňuje jeho vůli a nikoliv jeho svobodu vůle.
A konečně, je sice pravdou, že "kupování" hlasů by mohlo zvýhodňovat finančně silné kandidáty... Na druhou stranu, neplatí to pro každou předvolební kampaň (i bez "kupování" hlasů)?
O problému jsme diskutovali tady:
http://angelarogner.blog.respekt.cz/clanok_disk.asp?cl=106525&st=2
Napadá mne velmi jednoduchá a právně nepostižitelná kontrola, zda prodávající splnil svůj slib: stačí, když kupující nakoupí v nějakém okrsku nějaký počet hlasů a po volbách si zkontroluje, jak to v tom okrsku dopadlo: byly tam ty hlasy nebo ne? Jakmile klesne počet výsledných správných hlasů pod ty nakoupené, celá skupina nedostane "druhou půlku tisícikoruny". Samozřejmě je to nevhodné pro etablované strany, kde je značný počet normálních příznivců - ale i tam je pořád aspoň ta absolutní hranice, pod kterou nesmí počet hlasů poklesnout.
Ovšem pokud není prodej hlasu právně postižitelný, umím si docela dobře představit, jak někdo těch potřebných 5% získá, platných hlasů bylo v r. 2006 5348976, 5% je nějakých 267448, tj. za 30 mil. je nová strana v parlamentu. Je to víc nebo méně než cena volební kampaně? Přitom to je poměrně jistý výsledek, žádný styl ala Soukup/Zubová, billboardy všude, výsledek nula.
Osobně doufám, že tuhle Pandořinu skříňku u nás nikdo neotevře.
Ivo Kaipr
A co říkáte na tohle? Nezavání to také nákupem hlasů, tentokrát pomocí karty?http://www.radekjohn.cz/podminky-radka-johna
Okomentovat