Consideration na český způsob

Consideration představuje jeden z klasických institutů angloamerického smluvního práva, který pochází přibližně z 13. století. Dodnes představuje „základní náležitost vynutitelného závazku“ [srov. např. Pennsy Supply, Inc. v. American Ash Recycling Corp. of Pennsylvania, 895 A. 2d 595 (2006)]. Aniž bych se zde pouštěl do rozboru benefit/detriment theory nebo bargain theory (viz např. Knapp, Ch. L., Crystal, N. M., Prince, H. G. Problems in Contract Law: Cases and Materials. 6th edition. New York: Aspen Publishers, 2007, s. 83), vychází angloamerické smluvní právo z principu, podle kterého consideration je dáno tehdy, pokud ten, kdo je povinen něco plnit druhé straně, od této druhé smluvní strany něco dostává (in exchange for). Zásadně tak nelze v rámci common law vynutit smluvní povinnost, pokud se „kontrakt“ sestává pouze z povinností jedné strany, kterým neodpovídá žádná povinnost (ztráta) druhé smluvní strany. Consideration přitom může mít podobu peněz, věci, úroku, poskytnutí služby, závazku zdržet se atp.

České smluvní právo na koncepci angloamerického consideration nespočívá (srov. ustanovení § 488 ObčZ, podle kterého závazkovým právním vztahem je „právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka)od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek“). Nicméně, ozvěny angloamerického consideration nalézám v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu.

Například v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, dovolací soud uvedl: „Rozpor citovaného smluvního ujednání s dobrými mravy spočívá především v tom, že žalobkyně byla podle rámcové smlouvy povinna přispívat dovolatelce na otevření nových prodejen, avšak této její povinnosti podle skutkového zjištění odvolacího soudu neodpovídala žádná povinnost na straně dovolatelky […] Žalobkyně tak byla nucena přispívat na investiční náklady dovolatelky, aniž by se jí za to dostalo jakéhokoliv závazně ujednaného protiplnění [… ] Rozhodující z hlediska posouzení předmětného ujednání jakožto rozporného s dobrými mravy je však skutečnost, že žalobkyně tím, že byla podle ročních smluv povinna přispívat na náklady spojené s otevřením nových prodejen žalované, se podílela na nákladech žalované, ač je věcí každého podnikatelského subjektu, aby si své náklady podnikání hradil sám. Nemá totiž žádné opodstatnění, aby ve vztahu dvou samostatných podnikatelských subjektů přispíval jeden z těchto subjektů na investiční, či provozní náklady druhého subjektu.“

V angloamerickém common law by vynutitelnost uvedeného závazku neobstála pro absenci consideration. Není však bez zajímavosti, že i Nejvyšší soud dochází k tomu, že závazky postrádající protiplnění mohou být považovány za rozporné s dobrými mravy, přestože české právo existenci consideration pro vznik a platnost závazku obecně nevyžaduje. Otázkou zůstává, zda požadavek protiplnění nezasahuje v českých podmínkách do principu smluvní svobody, jakkoliv jde samozřejmě o konkrétní skutkové okolnosti případu.