Consideration na český způsob
Consideration představuje jeden z klasických institutů angloamerického smluvního práva, který pochází přibližně z 13. století. Dodnes představuje „základní náležitost vynutitelného závazku“ [srov. např. Pennsy Supply, Inc. v. American Ash Recycling Corp. of Pennsylvania, 895 A. 2d 595 (2006)]. Aniž bych se zde pouštěl do rozboru benefit/detriment theory nebo bargain theory (viz např. Knapp, Ch. L., Crystal, N. M., Prince, H. G. Problems in Contract Law: Cases and Materials. 6th edition. New York: Aspen Publishers, 2007, s. 83), vychází angloamerické smluvní právo z principu, podle kterého consideration je dáno tehdy, pokud ten, kdo je povinen něco plnit druhé straně, od této druhé smluvní strany něco dostává (in exchange for). Zásadně tak nelze v rámci common law vynutit smluvní povinnost, pokud se „kontrakt“ sestává pouze z povinností jedné strany, kterým neodpovídá žádná povinnost (ztráta) druhé smluvní strany. Consideration přitom může mít podobu peněz, věci, úroku, poskytnutí služby, závazku zdržet se atp.
České smluvní právo na koncepci angloamerického consideration nespočívá (srov. ustanovení § 488 ObčZ, podle kterého závazkovým právním vztahem je „právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka)od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek“). Nicméně, ozvěny angloamerického consideration nalézám v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu.
Například v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, dovolací soud uvedl: „Rozpor citovaného smluvního ujednání s dobrými mravy spočívá především v tom, že žalobkyně byla podle rámcové smlouvy povinna přispívat dovolatelce na otevření nových prodejen, avšak této její povinnosti podle skutkového zjištění odvolacího soudu neodpovídala žádná povinnost na straně dovolatelky […] Žalobkyně tak byla nucena přispívat na investiční náklady dovolatelky, aniž by se jí za to dostalo jakéhokoliv závazně ujednaného protiplnění [… ] Rozhodující z hlediska posouzení předmětného ujednání jakožto rozporného s dobrými mravy je však skutečnost, že žalobkyně tím, že byla podle ročních smluv povinna přispívat na náklady spojené s otevřením nových prodejen žalované, se podílela na nákladech žalované, ač je věcí každého podnikatelského subjektu, aby si své náklady podnikání hradil sám. Nemá totiž žádné opodstatnění, aby ve vztahu dvou samostatných podnikatelských subjektů přispíval jeden z těchto subjektů na investiční, či provozní náklady druhého subjektu.“
V angloamerickém common law by vynutitelnost uvedeného závazku neobstála pro absenci consideration. Není však bez zajímavosti, že i Nejvyšší soud dochází k tomu, že závazky postrádající protiplnění mohou být považovány za rozporné s dobrými mravy, přestože české právo existenci consideration pro vznik a platnost závazku obecně nevyžaduje. Otázkou zůstává, zda požadavek protiplnění nezasahuje v českých podmínkách do principu smluvní svobody, jakkoliv jde samozřejmě o konkrétní skutkové okolnosti případu.
19 komentářů:
Vďaka za upozornenie na zaujímavé rozhodnutie, len si myslím, že hľadať v tom consideration je wishful thinking. Okrem toho, v týchto prípadoch by bolo mimoriadne sporné, či consideration naozaj nebola (klbko vzťahov, kde existovalo mnoho protiplnení).
Váš Najvyšší súd sa iba snaží zmluvnoprávne riešiť otázky, ktoré hraničia so súťažným právom (už asi od Robinson-Patman Act), teda otázku Buyer power. Civilizované krajiny k tomu pristupujú osobitnou skôr súťažnou úpravou (§ 20 ods. 3 Gesetz gegen
Wettbewerbsbeschränkungen, - správa bojovej skupiny, briti soft-law Supermarkets Code of Practice - obdobná správa úderky, Slováci zákon č. 172/3008 o neprimeraných praktikách - k tomu kto hľadá, nájde...napríklad aj môj článok ;)). Takže NS tu iba využil (povedzme, že nie úplne rozumne - viz vzťah dobré mravy a poctivý obchodný styk) vehikel, ktorý si arbitrárne vybral podľa účinku (absolútna neplatnosť).
PS: prestalo byť zvykom linkovať na prístupné zverejnenia - napríklad Wiki?
Těchto smluv je hodně, zejména ve vztazích mezi drobnými dodavateli a velkými odběrateli, např. obchodními řetězci typu Tesco. Velcí si od malých nechávají zaplatit kdeco, reklamními materiály a regály počínaje a silvestrovskou party konče. Ale je to věc spíš pro regulátora než pro soud, ten obecně není pro řešení kontraktů typu "smlouva o výpalném" příliš dobře vybaven (neúspěšný žalovaný má úspěšného žalobce v hrsti nezávisle na znění rozsudku).
Nevím, ale přijde mi princip consideration historicky daleko mladší než princip dobrých mravů. A vsadil bych se, že je consideration z této staré zásady odvozen. Podle mého soudu je stará římská zásada daleko flexibilnější v čase a ne tak "primitivní", tj. podle consideration by prošlo, kdyby zato vše zaplatil např. 1 EUR, což u dobrých mravů nehrozí.
Ohledně řetězců jde o to, že je úplně jedno, jak se to nazve, jde samozřejmě o provizi, která ale není závislá na počtu prodaných kusů, ale na nějaké stálé veličině, např. počtu prodejen. Že se to lidu nelíbí, může být, ale tahle praxe existuje tisíce let.
Tomáš Prchal
Děkuji za připomínky. Netvrdím, že tím soud zavedl do českého právního řádu "consideration", spíše jsem v tom viděl vzdálenou ozvěnu mé chicagské zkušenosti.. :)
Ad Tomáš Prchal: "tj. podle consideration by prošlo, kdyby zato vše zaplatil např. 1 EUR, což u dobrých mravů nehrozí." Ne tak zcela, američané na to mají koncept "nominal consideration".
Ad J.L.: potom nerozumiem účelu postu ;)
Inak beletristicky filozofovať o consideration a kĺzať pri tom na hladine nemá až taký význam. Consideration nie je až taká blbá doktrína. Vo svojom zmysle je tu už od čias Ríma - nie veľmi nadšené vnímanie bezodplatných prevodov, a máme ju do určitej miery aj my (práve pri formálnych požiadavkách na bezodplatné úkony. Consideration je ale v C-L v mnohom dopĺňaná zvláštnymi mechanizmami (napr. promissory estoppel).
Taktiež iné deliktuálne právo rieši nedostatky zmluvného (viz. Gilmorov Death of Contract), atď...
Ad T.P.: Zaujímavý článok nielen k vývoju doktríny z pohľadu kontinentálneho civilistu, kde podľa mňa dobre operuje s vecnoprávnymi aspektami zmluvného práva a do toho zasadzuje aj doktrínu consideration je napríklad tu.
Ad K.C. Sice nemám za to, že uvedeným rozhodnutím bylo do ČR přineseno consideration, ale to nezmanená, že dané rozhodnutí je nezajímavé :), a to s ohledem na princip smluvní svobody a absenci požadavku na protiplnění v českém právu.
O promissory estoppel vím, ale tak daleko jsem jít nechtěl(ostatně píšu "Zásadně tak nelze v rámci common law vynutit smluvní povinnost..." :)
Děkuji za odkaz na článek!
Pozn. č. 1:
Je potřeba rozlišovat consideration v Anglii a USA. Takže "angloamerické" pojetí consideration je nesmysl.
Pozn. č. 2:
Myslím si,že připodobňovat aplikaci některých institutů českého práva aplikaci consideration je přitažené za vlasy a neobstojí ani z hlediska funkcionální komparativní metody(natož pak sofistikovanějších metod komparativního práva).
Ad Tomáš Prchal:
Obávám se, že dobré mravy nesměřují na cenu za plnění. Cena je věcí dohody stran (do té míry dokud není narušena hospodářská soutěž).
Ostatně v českém právu nemáme doposud laesio enormis(nový OZ tento institut ale již má zakotvovat, nemýlím-li se).
Podobně by např. anglický soud nenapadlo seznat smlouvu, v níž se za £1 zavážete uklidit objekt nějaké továrny o rozloze 3 ha za nevynutitelnou z důvodu absence consideration.
Soud neví, proč strany sjednaly nominální cenu ve výši 1 Kč. To vědí lépe strany. A platí zde zásada smluvní svobody. Zvláště v obchodním právu by soudy neměly do zasahovat bez dobrého důvodu do alokace smluvních rizik stranami při sjednávání smlouvy.
A k čemu jinému tedy dobré mravy směřují ? To už je opravdu tak velký problém rozumět jednoduchému zdůvodnění ? Dobré mravy právě proporcionalitu plnění předpokládají, jinak jde o smluvní krádež jako důsledek vydírání !
T.Prchal
Ad Z.N.:
Poznámka č. 1: A nemajú žiadny spoločný menovateľ, že...
Poznámka č. 2: Trochu silné kafe. Myslím, že je dosť dobre možné uvažovať o (mimoriadne spornom) účele consideration v C-L a sledovať, či rovnaký účel je zabezpečovaný aj v našom práve (a ako). Ale radšej sa nesnažme jeden druhého nachytať na banalitách, predpokladám, že banality tu ovládame všetci.;) (a minimálne knižku od Milana Hulmáka sme čítali, ak už by sme reči cudzej nerozumeli...)
Inak, samozrejme nič nebráni tomu, aby dobré mravy smerovali aj na materiálnu nespravodlivosť zmluvy (plnenie vs. protiplnenie), najmä v prípade extrémnej nevyváženosti. Síce sa dobré mravy ako korektív používajú/mali by sa používať podľa mňa najmä vtedy, ak je aj nejaký procedurálny nedostatok (nedostatok pri kontraktácii), ale práve extrémny nepomer môže indikovať procedurálnu nespravodlivosť (o tom sme ale už na tomto fóre raz diskutovali, a aj som dával odkaz na kolegov článok...). Sledujúc Vašu argumentáciu by ani výška úrokov nemohla byť v rozpore s dobrými mravmi. To by bolo radosti v našom kraji...
Ad K. Csach:
1. Svojí první poznámkou jsem jen chtěl naznačit, že vývoj consideration ve Státech a v Anglii je dost rozdílný, navzdory společným historickým kořenům. Proto je poněkud zrádné generalizovat.
Jednak jsem v plném souhlasu s tím, co jste zmínil - vidět v tomto rozhodnutí consideration je skutečně "wishful thinking".
Jinak uvažovat lze o mnoha věcech, otázka je, zda toto uvažování vede ke smysluplným závěrům (což podle mě připodobňování consideration k institům českého práva nevede).
2. Nezaměňovat úroky z prodlení a cenu.
Jinak k nemravnosti ceny - podívejte se např. na směrnici o nekalých smluvních ujednáních, kde se tato směrnice (nikoliv náhodně) nevztahuje na ujednání o ceně. A to je B2C vztah, kde skutečně lze očekávat nerovnou vyjednávací pozici stran.
Kdo by potom uvažoval o "nespravedlivé ceně" v B2B vztazích? Nevedlo by naopak Vaše uvažování k pokušení smluvních stran k ex post oportunistickým snahám podávat návrhy soudu, aby přezkoumával "spravedlnost" ceny v případě, že pro jednu ze stran smluvní vztah vyústil v neúspěch?
Nevedlo by toto k podporování neschopných a neprofesionálních obchodníků?
3. Nepodceňovat svobodnou vůli stran. Dokud mám reálně na výběr, zda budu plnit za protiplnění v nominální hodnotě, pak je vše v pořádku.
Ostatně není tak jednoznačné-co je spravedlivé ve smluvním právu. Podle mě, by alespoň mezi obchodníky mělo platit okřídlené "qui dit contractuel, dit juste" (čekám na útoky zastánců "sociální" spravedlnosti ve smluvních vztazích a na nazvání mne liberálním zpátečníkem:))
4. Ale abych jen nekritizoval, je potřeba říci, že je dobře, že Honza Lasák téma consideration uvedl do povědomí čtenářů tohoto blogu. A náleží mu tedy poděkování.
Jinak by bylo možná dobré dodat, že ani Principy UNIDROIT ani PECL úmyslně nezakotvují institut "consideration."
5. Jinak doufám, že se Vám na EUI daří dobře.
Ad 2. ja som nehovoril o úrokoch z omeškania (narážal som na situáciu, ktorá hraničí s úžerou). Ale aj keby áno, tak aj úroky z omeškania sú vlastne (+/-) cena za (ne-)disponibilný kapitál (okrem iného).
Čo sa týka smernice o nekalých podmienkach: pokiaľ ma pamäť neklame, tak napríklad Grécko, Luxembursko, Portugalsko, Španielsko a severské štáty neprevzali predmetné obmedzujúce ustanovenie čl. 4 ods. 2 smernice 93/13 a viac menej podrobujú kontrole primeranosti aj cenu/predmet a ich pomer. Čo treba chápať pojmom cena pritom nie je vôbec jasné. Napríklad BGH vyvolal silné nepokoje, keď prehlásil (BGHZ 137,27), že klauzuly o poplatkoch za zahraničné bankové transakcie sú vylúčené spod kontroly, lebo sa týkajú "ceny" služby (inokedy sa rôzne vedľajšie poplatky, Preisnebenabreden za cenu nepovažujú). Preto by som to až tak jednoznačne nevidel.
Ale inak súhlas. Materiálna zmluvná spravodlivosť je nezmysel (okrem prípadov, kedy slúži ako lakmusový papierik na určenie procedurálnej nerovnosti, čím znižuje dôkazné bremeno). Procedurálna spravodlivosť je to, na čom záleží. Ale to konštruujeme niečo v zákone, ktorému je to tak trochu jedno a umožňuje rôzny výklad.
Ad 5: Už som z EUI preč (kto by to tam teraz v teple vydržal, a práve tam máme kolegyňu), teraz som u severanov na MPI v Hamburgu. ;)
Ciste pro zajimavost : Ve francouzskem pravu exituje obdobny institut nazyvany "la cause" (Cl.1131 Code civil). Pro platnost zavazku, nestaci, aby existovala, ale jeste musi byt prava, zakonna a nesmi byt smesna. Podobna situace by se pred francouzskymi soudy v ramci obcanskeho prava pravdepodobne resila na tomto poli.
Ad K. Csach:
1.Úroky z prodlení netvoří cenu plnění tak, jak jí v soukromém právu tradičně rozumíme.
2.Jinak souhlasím s tím, že Směrnice 93/13/EEC představuje minimální harmonizaci, takže některé členské státy rozšířily nemravnost i na otázku ceny.
Podle mě tento fakt ale nezpochybňuje samotnou myšlenku, že cena není směrnicí jako takovou považována za nemravnou.
3. K námitce že není jasné, co je "cena": To je samozřejmě pravda a lze nad tím filozofovat. Nicméně asi každý intuitivně ví, co je cena v kupní smlouvě, smlouvě o dílo atd.
4. Ani tvrzení, že si BGH nebyl jist v konkrétním případě, co je "cena", nezpochybňuje argument, že cena nemůže být v rozporu s dobrými mravy.
Kdyby mi připadla cena 2,90 Kč za rohlík subjektivně nemravná, nemusím si jej koupit. Pokud si jej koupím, pak nemohu namítat nemravnost ujednání o ceně.
Kdyby toto právní řád připustil, tak by to bylo nepochybně velmi zajímavé, protože by se mnozí z nás soudili o nemravnost cen různých věcí, které denně nakupujeme. Většinu volného času, bychom tedy strávili u soudu.
Ti z nás, kteří se neradi soudí, by se pak v noci plížili k supermarketům a z nenávisti k nim, protože mají nemravné ceny, by je pomalovávali graffiti, která by zobrazovala §39 OZ:) (Toto není návod k protiprávnímu jednání)
Ad Josef Nejedlý:
Případná poznámka.
Já už jsem minule němel sílu ještě pojednávat o kauze.
Skutečně, kauza je jedním ze základních insitutů francouzského občanského práva, podobně jako např. italského. A může mít podobné následky jako nedostatek consideration. Ale opět caveat comparator!
Ad Z. Nový: IMHO, mám pocit že to, čo píšte nie celkom zodpovedá bežnému náhľadu na to, čo v našich krajinách platí... snáď keď pridám nejakú autoritu :) :
Tak napríklad rozhodnutie Vášho NS 21 Cdo 1484/2004:
"Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy."
Holt cena je posudzovaná podľa dobrých mravov, dokonca "nemohou být žádne pochybnosti". Ale takých prípadov je tak strašne veľa, že som si myslel, že je to jasná vec (Beriem, že výška úrokov je na rozdiel od iných komodít zhora ohraničená úžerou, ale aj tak je to excelentný príklad na to, že aj cena za predmet zmluvy môže byť v rozpore s dobrými mravmi). Myslím, že to sa nedá neuznať.
Moje obľúbené je toto rozhodnutie (je to síce profesíjna etika, ale koncepčne sú to vlastne dobré mravy) California Supreme Court, Bushman v. State Bar (1974): "The fees charged, and those which Bushman attempted to collect, were
excessive, overreaching, exorbitant, and unconscionable... It is settled that gross overcharge of a fee by an attorney may warrant discipline. The test is whether the fee is 'so exorbitant and
wholly disproportionate to the serivces performed as to shock the
conscience'."
:) A jeden by povedal, cena za predmet zmluvy...
Okrem toho priznávajú viaceré krajiny či už lésion, alebo excessive prices + unconscionable overreaching (a keby v Angl. poznali aj dobré mravy, tak by to riešili cez dobré mravy).
K smernici 93/13. Smernica je ale predsa koncepčne postavená na procedurálnej spravodlivosti (štandardné zmluvy), nie na materiálnej. Teda to, že sú z pôsobnosti vylúčené niektoré klauzuly neznamená, že ich považuje za primerané, ale primárne to, že nie sú štandardné (individuálne dojednania a práve aj cena a predmet zmluvy, ktoré sú vlastne de facto tiež individuálnymi dojednaniami). Takže úplne iná perspektíva, pri ktorej netreba riešiť materiálnu nespravodlivosť...
Ad K. Csach:
Pasáž rozhodnutí NS ČR přeci nic nezmiňuje o ceně, ale o "nepřiměřeně vysokých úrocích z prodlení."
Jistě, úroky mohou být nemravné, ale nikoliv cena za plnění. Úroky nikdy netvořily a ani netvoří součást ceny.
K americkému případu nemohu nic uvést, neboť neznám jeho kontext.
Nicméně, prima vista soudě zde jde o dosti specifický případ "fees", který nepůjde zřejmě zobecňovat, kdy "fees" účtované advokáty mají určitý "veřejnoprávní" nádech jednak ve vztahu k zastupování před soudem, jednak ve vztahu k profesní etice.
Jinak bych rád viděl obličej amerického profesora, který učí contract law, při vyslovení výrazu "nemravná cena".)
Nadto tak či onak, od začátku se zde bavíme o nemravnosti ceny v českém právu.
Nikdy jsem nepopíral, že by neexistovalo laesio enormis, např. v rakouském právu. Ale stejně, je leasio enormis výrazem nemravnosti, anebo nepoměru plnění z ekonomického hlediska?
Nicméně v českém právu nic jako laesio enormis zakotveno není.
Mé osobní stanovisko zkrátka je, že pokud si strany sjednají např. v kupní smlouvě, že tovární hala stojí 1 Kč, je to jejich soukromá věc a soud do tohoto nemá co zasahovat.
Pokud se týká směrnice 93/13/EEC, máte pravdu, že můj argument touto směrnicí nebyl více než podpůrný.
Nicméně moc nerozumím, co chápete procedurální spravedlostní v souvislosti s touto směrnicí? Mohl byste to osvětlit?
1. Čítame obaja to isté rozhodnutie 21 Cdo 1484/2004? Možno som už unavený, ale v prípade išlo predsa o úrok za pôžičku (5% mesačne). Opakujem, nikdy som nevravel o úroku z omeškania... A úrok je cena za poskytnutú pôžičku (z rozhodnutia: "Úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny."), alebo je podľa Vás úročená pôžička bezodplatná?
Možno lepší príklad je toto rozhodnutie, kde podľa vyhľadávania nie je ani slovkom spomenutý úrok z omeškania. Toľko k úroku za prenechanie kapitálu ako cene za plnenia a jej rozporu s dobrými mravmi. V poslednom právníkovi prof. Bejček toto téma tiež načal... a dosť zo široka, nie iba na úrok.
2. Fees. Súhlasím, nedá sa zovšeoecňovať (naviac, mám pocit, že advokát mal povinnosť žiadať "reasonable" cenu), ale je to mimoriadne poetický poukaz na kontrolu cenotvorby na základe určitých morálnych kritérií.
3. Morálna cena v USA. Hm,neviem, tí US profesori, ktorých poznám, by povedali všeličo - minimálne na hodine kompary :):). Každopádne sú úroky (cena za pôžičku) aj v rámci USA obmedzené (ako tú policy reasoned hornú hranicu nazveme a akým vehiklom ju budeme napádať je technikália).
4. procedurálna nespravodlivosť a 93/13? Do veľkej miery nič nové, iba aplikácia prístupu lorda Blackburna v Peek v. North Staffordshire Rly. Co. na moderné časy. :) Ale vážne, viac neprezradím, lebo je to v knihe, ktorá mi (snáď) čoskoro vyjde. :)
5. Btw, podľa mňa vždy, keď C-L súdy posudzujú niečo (napríklad obmedzenie zodpovednosti) podľa kritérií just and reasonable, tak to vlastne posudzujú (+/-) podľa dobrých mravov.
Ad K. Csach:
Omlouvám se, už to vidím:)
Nicméně stejně jde o smluvní úroky, nikoliv o tedy cenu. Myslím, že nelze chápat cenu jako cenu za půjčku.
To sice možná konvenuje ekonomickému vnímání světa, nikoliv však soukromému právu. Není asi potřeba vysvětlovat, co je kupní cena, cena za dílo atd.
V každém případě by však soudy neměly přezkoumávat cenu z hlediska dobrých mravů, to není jejich úloha.
Na knihu se každopádně těším.
Mezi povinností poskytnout consideration a dobrými mravy je skutečně dost rozdíl. Uvažoval jsem nad tím nedávno v případu bankou vybíraného poplatku za projednání žádosti o úvěr.
Podle českého práva v tom problém není, protože bance objektivně vznikají v souvislosti s posouzením žádosti náklady, ale přitom není za poplatek poskytováno žádné protiplnění. Náklady rozhodnutí, zda využít nebo nevyužít business proposition, by měly jít podle americké doktriny k tíži banky.
Okomentovat