Petr Uhl: Potřebujeme změnit úpravu práva shromažďovacího? II
Na závěr diskuse nad mým textem Potřebujeme změnit úpravu práva shromažďovacího? Aneb i neonacisté mají svá práva, který mi jako hostu zveřejnilo Jiné právo, se zmíním o několika otázkách, týkajících se práva shromažďovacího, které se nyní často veřejně probírají – v médiích, ale i na konferencích a při jiných diskusích a které považuji za „nesplacený účet“ právníků a práva vůči společnosti a občanovi.
Omlouvám se za pozdní reakci, můj text zveřejnilo Jiné právo již 6.5.2009.
K reakcím na můj text
Nepříjemně jsem překvapen tím, jak liberálnědemokratický přístup k právu (jehož jsem i já stoupencem) může vyústit v netečnost vůči šíření nenávisti ke skupině lidí, která je v ČR - a pokud vím všude na evropském kontinentě - závažným trestným činem (v ČR viz například ustanovení §260 trestního zákona). Krajní případ je ve vyjádření Petra Navrátila, který se mylně domnívá, že řešení problémů vidím ve změně zákona (nebo že chci zákon ohýbat) a dodává: Ať si klidně náckové řvou, hajlujou, židé ať si stěžujou a vyhrožujou, muslimové ať zapalujou ambasády, normální většina naštěstí takto přecitlivělá není, takže bych zákon nechal na pokoji a spíš se zamyslel nad něčí psychickou stabilitou.
Také Guy Peters napsal: Jakékoliv násilí by mělo být velice přísně trestáno, rasově motivované tím více. Ale slova ještě nikdy nikomu neublížila. Terror nezačíná řečněním, nýbrž činem. Rozlišit slovo a čin je záležitost zcela triviální.
Tento názor je rozšířen. I Aleš Roztočil napsal: Trestní represe je ultima ratio. Žádné verbální delikty do trestního práva nepatří, natož urážka obětí režimů. Co tou urážkou obětí vlastně je? Celá západní civilizace je postavena na individuálním pojetí práv.
Mnoho skutkových podstat trestných činů je ovšem verbální povahy – návod, zosnování či řízení trestného činu, pomoc k němu radou či utvrzováním, podněcování k trestnému činu a jeho schvalování, nehledě na křivou výpověď, pohrdání soudem, a ovšem různé formy hanobení, podněcování k nenávisti a samozřejmě podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. A tyto verbální činy se stále rozšiřují – popírání holocaustu, podněcování k nenávisti vůči skupině osob, ohrožování mravnosti a další. I když jako bezvěrec nevěřím v nadpřirozenou sílu slova, jsem rád, že se taková verbální jednání trestají. Slova opravdu předcházejí činům. Pogromy, lynčování a kamenování cizoložníků jsou výsledkem štvaní, stejně jako k popravě ve vykonstruovaných procesech typu Horáková nebo Slánský byly zapotřebí náklaďáky, vozící k Nejvyššímu soudu rezoluce pracujících, dožadující se trestu smrti.
Za pokrok jsem považoval, když 1. 7. 1990 začalo platit i ustanovení §238a trestního zákona – porušování svobody sdružování a shromažďování, které zahrnuje i pohrůžky násilím a protivení se pořádkovým opatřením svolavatele či pořadatelů shromáždění. Proč policie tohoto ustanovení nepoužila proti vrhačům vajíček a lidem, které pro jejich chování (masky, transparenty) pořadatelé ze shromáždění vykazovali? Dovedu si představit diskusní shromáždění, ale svoboda projevu při jakémkoli (oznámeném) shromáždění je do značné míry suspendována ve prospěch práv svolavatele a pořadatele shromáždění, kteří určují jeho průběh.
V diskusi se vyskytl i druhý extrém - snaha pojmenovávat politický či ideový proud nebo státní režim, nějakým „ –ismem“ a vtělit do zákona či do judikatury zákaz projevů takového „-ismu“. To si přeje Karel Vážný: Já bych vedle propagace hnutí potlačujícího základní práva přidal ještě do trestního zákona specificky urážku obětí režimů potlačujících základní práva a svobody a jmenovitě bych tam vypsal nacismus a komunismus. (...) Zřejmě by zákaz takovýchto oslav zjednodušil důkazní nouzi i pro účely rozpuštění shromáždění. Osobně bych klidně přidal, dodává Karel Vážný, i národně„demokratický“ režim 1945-48, kvůli zvěrstvům Čechů na Němcích, ale to by mi asi neprošlo. Pokud by se šlo ještě více do historie, tak i náboženská totalita 1621-1771.
Na návrh poslanců Bohumila Doležala a Emanuela Mandlera rozšířilo v roce 1991 Federální shromáždění ustanovení § 260 trestního zákona o závorku: Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť (jako například fašismus nebo komunismus), bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Oba poslanci potom v kuloárech tvrdili, že to navrhli z recese. Myslím ale, že tím spíše chtěli postavit „komunismus“ (tak nazývali hnutí, jež se samo vydávalo za „mezinárodní dělnické a komunistické hnutí“) na roveň „fašismu“, tedy zřejmě německého nacistického (národněsocialistického) hnutí.
Nikoliv však z těchto důvodů politických, nýbrž z důvodů čistě právních, tedy ústavněprávních, zrušil ústavní soud čs. federace 4.9. 1992 onu závorku. Asi by se každý, kdo se pouští do debaty o rovnici komunismus = fašismus v právních předpisech (stávajících nebo kýžených), měl seznámit s nálezem tohoto soudu Pl. ÚS 5/92.
Píšu-li o reakcích na svůj text, musím se také omluvit. Napsal jsem, že v Rakousku a Německu je povolovací režim při pořádání shromáždění, byť k úřadům podobně přísný jako náš oznamovací. O Rakousku to neplatí vůbec. V Německu se oznámené shromáždění nejen zakazuje, ale úřad může jeho konání vázat na určité podmínky, což se už dá k povolení přirovnat.
Rezervace veřejného prostoru
Tisíce oznámení veřejných shromáždění zaplavily republiku, tedy její městské úřady, které jsou podle zákona povinny je přijímat i šest měsíců před akcí. Jak řečeno, oznámené akce se zakazují nesnadno. Židovské obce a spolky a další antifašisté ale nechtějí – stejně jako většina společnosti – poskytovat neonacistům veřejný prostor pro šíření jejich zášti – k Romům, Židům, cizincům. Proto úřadům oznamují něco, co pořádat nechtějí. Úřad pak musí zakázat každé jiné shromáždění, oznámené na totéž místo a dobu.
Účelová rezervace náměstí a celého středu města třeba denně od 9 do 21 hodin na půl roku dopředu je podle mého názoru přestupkem proti zákonu shromažďovacímu, neboť brání jinému ve výkonu práva shromažďovacího. I neonacisté toto právo mají. Předem se neví, zda budou jen tepat stát za korupci, narkomanii a nezaměstnanost, jak oznamují úřadu, nebo zda budou šířit nenávist proti skupině lidí, a tím porušovat zákon. Krajní pravice má toto právo proto, aby ho měli i pacifisti, odboráři, komunisté, anarchisté či odpůrci potratů, tedy všichni „extremisté“, jak je vidí milovníci pořádku. Je tedy důležité, aby toto právo měl každý. To je demokracie.
Starostům neonacisté vadí proto, že obec mívá problém se soudy. Občanské tlaky, aby se zakazovací režim změnil v režim povolovací, nebyly úspěšné. Formálně to ani nejde, nikdy po roce 1918 to tu nebylo, a faktický přechod k zákazu podle volné správní úvahy úřadu, jako to bylo před rokem 1990, už také není možný. Platí evropská úmluva a česká Listina, a ty měnit dost dobře nelze.
Drobná novela a manuál vnitra
Je třeba zákon novelizovat? Když jsem v květnu psal svůj text do Jiného práva, nemyslel jsem si to. Mezitím ale Sněmovna v prvním čtení (tedy zcela výjimečným postupem) schválila vládní návrh novely shromažďovacího zákona, která prodlužuje lhůtu, v níž lze zakázat shromáždění, a to ze tří kalendářních dnů na tři dny pracovní. Samo prodloužení – i když je legislativně sporné, protože na jiném místě zákona stále bude stát, že dny se počítají na hodiny – není asi nijak škodlivé. Důvodová zpráva uvádí, že je potřeba, aby měl úřad dost času na rozhodnutí (vyslovení případného zákazu). Proti použití zrychlené procedury i proti přijetí zákona byl jen poslanec profesor Zdeněk Jičínský. Problém není v zákoně, řekl, ale v praxi úřadů a policie, když v rozporu se zákonem akci nerozpustí. Přijatá novela, schválí-li ji Senát, ale moc škodit nebude.
Chápu, že k posouzení, zda oznámený účel shromáždění není v rozporu se zákonem, je někdy potřeba více času. Jenže přijímání novely provázely úvahy o dostatečném čase nikoliv k posouzení oznámeného účelu, nýbrž účelu skutečného, svolavatelem zastíraného účelu shromáždění. Posuzovat by se prý měla i osoba svolavatele, internetové výstupy organizace nebo hnutí, z něhož údajně svolavatel pochází, dodatečně zveřejněné výzvy apod.
To zvýrazňuje manuál (česky příručka), který na pomoc obcím vydalo minulý týden ministerstvo vnitra. Manuál je vrcholem neliberálního, paternalistického přístupu, který tu byl typický před více než dvaceti lety. Nabádá obce, aby odhalovaly skutečný účel shromáždění i prověřením osoby svolavatele, zda nebyl v minulosti extremista! Opírá se i o judikát NSS z 5.11.2007, který jsem kritizoval už ve svém prvním textu a který Ústavní nebo štrasburský soud stejně jednou zruší. Cituje z něho (jinou pasáž než já), a mezi tím, co by úřad a správní soud měly, a tím, co je podle názoru senátu NSS možné, vede krátké spojení, že úřad to činit má.
Považuji stále části tohoto rozhodnutí NSS, vyslovené obiter dictum, za nepřípustné popření dikce zákona a věřím, že český Ústavní soud dá za pravdu stěžovateli (bude to asi nějaký neonacista!) a tento právní názor zruší. Argument, že je možno použít přirozeněprávní přístup, který přece podporuje Ústavní soud, je nicotný proto, že rozšíření zákonné úpravy nad rámec znění zákona, pokud je takové rozšíření v jeho duchu (smyslu) a rozšíření samo není v rozporu s ústavou, je možné tehdy, prospívá-li to právům a svobodám člověka, tedy stěžovatele. Zde to ale prospívá jen omezení shromažďovacího práva, upraveného ústavní Listinou a zákonem.
Trochu mi to připomíná předsedu soudu, který se u Ústavního soudu domáhal svého základního (lidského) práva zastávat funkci předsedy soudu, nebo ministra, který se cítil ve svém základním právu zkrácen tím, že nemohl být osobně přítomen jednání soudu, který rozhodoval o podání, jež podal on jako ministr. To jsou skutečné případy z minulých let.
Pomocí manuálu a případně i s pomocí rady ministerského odborníka, uvedla média, by pak mohli úředníci správního orgánu (městského úřadu) případný zákaz extremistické akce odůvodnit tak, aby byla velká pravděpodobnost, že soud odvolání pořadatelů zamítne. Doporučuje se studium internetu, „extremistických“ struktur, zkoumání, zda onoho dne není nějaké výročí – ministerská příručka jich uvádí skoro padesát během roku, včetně 1. máje a letního slunovratu. Obce si mohou (nebo nemohou?) zřídit vlastní zpravodajské služby, mohou (nebo nemohou?) úkolovat státní tajné služby. Nejzábavnějším bude ale zkoumat, asi pomocí tajných služeb nebo soukromého detektiva, osobu svolavatele, tedy jeho „extremistickou“ minulost. Možná, dodávám žertem, i jeho příbuzných. Zábavné to bude i pro veřejnost, která se výsledky tohoto zkoumání dočte v odůvodnění zákazu.
Ale vážně. Uvážit se nyní musí spíše právní cesta, jak manuál zrušit. Skutečnost, že je návodem k porušení ústavních základních práv na soukromí a na ochranu dobrého jména, je jistě jen jedním z důvodů takového úsilí.
K potřebnosti větší novelizace
Před případnou novelizací musíme vždy odlišovat úpravu de lege lata – ústavní Listinu, zákony a judikáty, včetně těch protiústavních – od úpravy de lege ferenda, tedy spíše té úpravy, kterou by si mluvčí či pisatel přál. Vydávat přání za postup, který je v souladu se stávající právní úpravou, je cesta do pekel, tedy méně lidově řečeno – cesta do civilizačního okruhu svévole, kterou jsme poznali v letech 1948 – 1949 a pak ji po desetiletí zažívali.
K novelizaci jsou důvody. Osobně považuji za největší nedostatek zákona, že umožňuje ono „zamluvení si“ veřejných prostor na půl roku dopředu. Ale i lhůty pro úřad a soud jsou sporné, v Rakousku se oznamuje akce i jen 24 hodin předem, v Německu 48 hodin, a je na úřadu, zda ji stihne zakázat. Lhůtu mu zákon nestanoví. Lhůta pro rozhodnutí správního soudu a kasačního soudu také nebývá v úpravách jiných zemí uvedena. Působnost k zákazu a rozpuštění by měla možná být na policii (Policii ČR) a na obecních úřadech jen výjimečně, jako je tomu v Rakousku. Skutkovou podstatu přestupku proti právu shromažďovacímu je nutno zpřesnit a rozšířit, zvýšit pokuty a začít postupně vytvářet judikaturu k trestnému činu porušování svobody sdružování a shromažďování. Povinnost nebýt zahalen je třeba asi opět omezit jen na již rozpuštěné shromáždění, nejen s ohledem na budoucí demonstrace muslimek. Uvažovat je ale možno i o zákazu nošení uniforem, který platí v Německu. To je ostatně vzorem pro podrobnou ochranu před národněsocialistickými a neonacistickými projevy.
Jen jednoho bych se bál – vypuštění slova „oznámený“ před slovem „účel“, tedy aby správní orgán mohl čin dokonce musel posuzovat i případný účel zastíraný. Bylo by to možné, v Německu to tak funguje, ale tam mají zkušenosti, načerpané už po několik desetiletí. U nás je demokracie mladá, a zkušenosti se zákazy a rozpouštění demonstrací krajní pravice jen několikaleté. Bojím se hlavně toho proto, že nemáme kvalitní úředníky a soudce, kteří by vycházeli z vysoké ceny práva na pokojné shromažďování. To totiž spolu se svobodou náboženskou, svobodou projevu (včetně práva vyhledávat a šířit informace) a práva na svobodné sdružování se stojí hierarchicky v katalogu (evropském i českém) práv nejvýše. Je možno je omezit nejen zákonem, jako další základní práva, ale navíc jen tehdy, je-li takové zákonné omezení v demokratické společnosti nezbytné například pro ochranu práv a svobod druhých, pro ochranu veřejného pořádku atd. Ona čtyři práva jsou základem naší svobody. Nezbytnost hledat fiktivní účel demonstrace vidím v Německu, možná v Rakousku, ale ne v České republice nebo třeba na Slovensku či v Polsku. O tom bude rozhodovat, pokud to někdo navrhne, český parlament, a ne autoři manuálu vnitra, ba ani jeden senát NSS, který je i u tohoto soudu zřejmě v menšině.
Jako neprávník si dovolím pocit. Z rozhodnutí soudů mám dojem nejednotnosti a hlavně nepřiměřenosti při vážení (pokud to soudy vůbec váží) zájmu člověka na právo shromažďovací oproti dalším hodnotám a skutečnostem – pořádek, doprava, majetkové škody, hluk atd. Nedávno jsem se znepokojením vyslechl slova jedné krajské soudkyně, která se agendou zákazů shromáždění zabývá. Opakovaně přirovnala tento typ soudního řízení ke stavebnímu řízení – tedy řízení o vydání stavebního povolení. Vůbec si tedy neuvědomuje váhu práva na pokojné shromažďování. Počkal bych tak třicet let ještě.
Přitvrdit při rozpouštění shromáždění – je úplný závěr mé úvahy
Pokud jde o politické radikály, musejí obce a policie dodržovat platný zákon a rozpustit každou akci už při prvním jeho porušení. Tím je samozřejmě i šíření nenávisti.
Omlouvám se za pozdní reakci, můj text zveřejnilo Jiné právo již 6.5.2009.
K reakcím na můj text
Nepříjemně jsem překvapen tím, jak liberálnědemokratický přístup k právu (jehož jsem i já stoupencem) může vyústit v netečnost vůči šíření nenávisti ke skupině lidí, která je v ČR - a pokud vím všude na evropském kontinentě - závažným trestným činem (v ČR viz například ustanovení §260 trestního zákona). Krajní případ je ve vyjádření Petra Navrátila, který se mylně domnívá, že řešení problémů vidím ve změně zákona (nebo že chci zákon ohýbat) a dodává: Ať si klidně náckové řvou, hajlujou, židé ať si stěžujou a vyhrožujou, muslimové ať zapalujou ambasády, normální většina naštěstí takto přecitlivělá není, takže bych zákon nechal na pokoji a spíš se zamyslel nad něčí psychickou stabilitou.
Také Guy Peters napsal: Jakékoliv násilí by mělo být velice přísně trestáno, rasově motivované tím více. Ale slova ještě nikdy nikomu neublížila. Terror nezačíná řečněním, nýbrž činem. Rozlišit slovo a čin je záležitost zcela triviální.
Tento názor je rozšířen. I Aleš Roztočil napsal: Trestní represe je ultima ratio. Žádné verbální delikty do trestního práva nepatří, natož urážka obětí režimů. Co tou urážkou obětí vlastně je? Celá západní civilizace je postavena na individuálním pojetí práv.
Mnoho skutkových podstat trestných činů je ovšem verbální povahy – návod, zosnování či řízení trestného činu, pomoc k němu radou či utvrzováním, podněcování k trestnému činu a jeho schvalování, nehledě na křivou výpověď, pohrdání soudem, a ovšem různé formy hanobení, podněcování k nenávisti a samozřejmě podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. A tyto verbální činy se stále rozšiřují – popírání holocaustu, podněcování k nenávisti vůči skupině osob, ohrožování mravnosti a další. I když jako bezvěrec nevěřím v nadpřirozenou sílu slova, jsem rád, že se taková verbální jednání trestají. Slova opravdu předcházejí činům. Pogromy, lynčování a kamenování cizoložníků jsou výsledkem štvaní, stejně jako k popravě ve vykonstruovaných procesech typu Horáková nebo Slánský byly zapotřebí náklaďáky, vozící k Nejvyššímu soudu rezoluce pracujících, dožadující se trestu smrti.
Za pokrok jsem považoval, když 1. 7. 1990 začalo platit i ustanovení §238a trestního zákona – porušování svobody sdružování a shromažďování, které zahrnuje i pohrůžky násilím a protivení se pořádkovým opatřením svolavatele či pořadatelů shromáždění. Proč policie tohoto ustanovení nepoužila proti vrhačům vajíček a lidem, které pro jejich chování (masky, transparenty) pořadatelé ze shromáždění vykazovali? Dovedu si představit diskusní shromáždění, ale svoboda projevu při jakémkoli (oznámeném) shromáždění je do značné míry suspendována ve prospěch práv svolavatele a pořadatele shromáždění, kteří určují jeho průběh.
V diskusi se vyskytl i druhý extrém - snaha pojmenovávat politický či ideový proud nebo státní režim, nějakým „ –ismem“ a vtělit do zákona či do judikatury zákaz projevů takového „-ismu“. To si přeje Karel Vážný: Já bych vedle propagace hnutí potlačujícího základní práva přidal ještě do trestního zákona specificky urážku obětí režimů potlačujících základní práva a svobody a jmenovitě bych tam vypsal nacismus a komunismus. (...) Zřejmě by zákaz takovýchto oslav zjednodušil důkazní nouzi i pro účely rozpuštění shromáždění. Osobně bych klidně přidal, dodává Karel Vážný, i národně„demokratický“ režim 1945-48, kvůli zvěrstvům Čechů na Němcích, ale to by mi asi neprošlo. Pokud by se šlo ještě více do historie, tak i náboženská totalita 1621-1771.
Na návrh poslanců Bohumila Doležala a Emanuela Mandlera rozšířilo v roce 1991 Federální shromáždění ustanovení § 260 trestního zákona o závorku: Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť (jako například fašismus nebo komunismus), bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Oba poslanci potom v kuloárech tvrdili, že to navrhli z recese. Myslím ale, že tím spíše chtěli postavit „komunismus“ (tak nazývali hnutí, jež se samo vydávalo za „mezinárodní dělnické a komunistické hnutí“) na roveň „fašismu“, tedy zřejmě německého nacistického (národněsocialistického) hnutí.
Nikoliv však z těchto důvodů politických, nýbrž z důvodů čistě právních, tedy ústavněprávních, zrušil ústavní soud čs. federace 4.9. 1992 onu závorku. Asi by se každý, kdo se pouští do debaty o rovnici komunismus = fašismus v právních předpisech (stávajících nebo kýžených), měl seznámit s nálezem tohoto soudu Pl. ÚS 5/92.
Píšu-li o reakcích na svůj text, musím se také omluvit. Napsal jsem, že v Rakousku a Německu je povolovací režim při pořádání shromáždění, byť k úřadům podobně přísný jako náš oznamovací. O Rakousku to neplatí vůbec. V Německu se oznámené shromáždění nejen zakazuje, ale úřad může jeho konání vázat na určité podmínky, což se už dá k povolení přirovnat.
Rezervace veřejného prostoru
Tisíce oznámení veřejných shromáždění zaplavily republiku, tedy její městské úřady, které jsou podle zákona povinny je přijímat i šest měsíců před akcí. Jak řečeno, oznámené akce se zakazují nesnadno. Židovské obce a spolky a další antifašisté ale nechtějí – stejně jako většina společnosti – poskytovat neonacistům veřejný prostor pro šíření jejich zášti – k Romům, Židům, cizincům. Proto úřadům oznamují něco, co pořádat nechtějí. Úřad pak musí zakázat každé jiné shromáždění, oznámené na totéž místo a dobu.
Účelová rezervace náměstí a celého středu města třeba denně od 9 do 21 hodin na půl roku dopředu je podle mého názoru přestupkem proti zákonu shromažďovacímu, neboť brání jinému ve výkonu práva shromažďovacího. I neonacisté toto právo mají. Předem se neví, zda budou jen tepat stát za korupci, narkomanii a nezaměstnanost, jak oznamují úřadu, nebo zda budou šířit nenávist proti skupině lidí, a tím porušovat zákon. Krajní pravice má toto právo proto, aby ho měli i pacifisti, odboráři, komunisté, anarchisté či odpůrci potratů, tedy všichni „extremisté“, jak je vidí milovníci pořádku. Je tedy důležité, aby toto právo měl každý. To je demokracie.
Starostům neonacisté vadí proto, že obec mívá problém se soudy. Občanské tlaky, aby se zakazovací režim změnil v režim povolovací, nebyly úspěšné. Formálně to ani nejde, nikdy po roce 1918 to tu nebylo, a faktický přechod k zákazu podle volné správní úvahy úřadu, jako to bylo před rokem 1990, už také není možný. Platí evropská úmluva a česká Listina, a ty měnit dost dobře nelze.
Drobná novela a manuál vnitra
Je třeba zákon novelizovat? Když jsem v květnu psal svůj text do Jiného práva, nemyslel jsem si to. Mezitím ale Sněmovna v prvním čtení (tedy zcela výjimečným postupem) schválila vládní návrh novely shromažďovacího zákona, která prodlužuje lhůtu, v níž lze zakázat shromáždění, a to ze tří kalendářních dnů na tři dny pracovní. Samo prodloužení – i když je legislativně sporné, protože na jiném místě zákona stále bude stát, že dny se počítají na hodiny – není asi nijak škodlivé. Důvodová zpráva uvádí, že je potřeba, aby měl úřad dost času na rozhodnutí (vyslovení případného zákazu). Proti použití zrychlené procedury i proti přijetí zákona byl jen poslanec profesor Zdeněk Jičínský. Problém není v zákoně, řekl, ale v praxi úřadů a policie, když v rozporu se zákonem akci nerozpustí. Přijatá novela, schválí-li ji Senát, ale moc škodit nebude.
Chápu, že k posouzení, zda oznámený účel shromáždění není v rozporu se zákonem, je někdy potřeba více času. Jenže přijímání novely provázely úvahy o dostatečném čase nikoliv k posouzení oznámeného účelu, nýbrž účelu skutečného, svolavatelem zastíraného účelu shromáždění. Posuzovat by se prý měla i osoba svolavatele, internetové výstupy organizace nebo hnutí, z něhož údajně svolavatel pochází, dodatečně zveřejněné výzvy apod.
To zvýrazňuje manuál (česky příručka), který na pomoc obcím vydalo minulý týden ministerstvo vnitra. Manuál je vrcholem neliberálního, paternalistického přístupu, který tu byl typický před více než dvaceti lety. Nabádá obce, aby odhalovaly skutečný účel shromáždění i prověřením osoby svolavatele, zda nebyl v minulosti extremista! Opírá se i o judikát NSS z 5.11.2007, který jsem kritizoval už ve svém prvním textu a který Ústavní nebo štrasburský soud stejně jednou zruší. Cituje z něho (jinou pasáž než já), a mezi tím, co by úřad a správní soud měly, a tím, co je podle názoru senátu NSS možné, vede krátké spojení, že úřad to činit má.
Považuji stále části tohoto rozhodnutí NSS, vyslovené obiter dictum, za nepřípustné popření dikce zákona a věřím, že český Ústavní soud dá za pravdu stěžovateli (bude to asi nějaký neonacista!) a tento právní názor zruší. Argument, že je možno použít přirozeněprávní přístup, který přece podporuje Ústavní soud, je nicotný proto, že rozšíření zákonné úpravy nad rámec znění zákona, pokud je takové rozšíření v jeho duchu (smyslu) a rozšíření samo není v rozporu s ústavou, je možné tehdy, prospívá-li to právům a svobodám člověka, tedy stěžovatele. Zde to ale prospívá jen omezení shromažďovacího práva, upraveného ústavní Listinou a zákonem.
Trochu mi to připomíná předsedu soudu, který se u Ústavního soudu domáhal svého základního (lidského) práva zastávat funkci předsedy soudu, nebo ministra, který se cítil ve svém základním právu zkrácen tím, že nemohl být osobně přítomen jednání soudu, který rozhodoval o podání, jež podal on jako ministr. To jsou skutečné případy z minulých let.
Pomocí manuálu a případně i s pomocí rady ministerského odborníka, uvedla média, by pak mohli úředníci správního orgánu (městského úřadu) případný zákaz extremistické akce odůvodnit tak, aby byla velká pravděpodobnost, že soud odvolání pořadatelů zamítne. Doporučuje se studium internetu, „extremistických“ struktur, zkoumání, zda onoho dne není nějaké výročí – ministerská příručka jich uvádí skoro padesát během roku, včetně 1. máje a letního slunovratu. Obce si mohou (nebo nemohou?) zřídit vlastní zpravodajské služby, mohou (nebo nemohou?) úkolovat státní tajné služby. Nejzábavnějším bude ale zkoumat, asi pomocí tajných služeb nebo soukromého detektiva, osobu svolavatele, tedy jeho „extremistickou“ minulost. Možná, dodávám žertem, i jeho příbuzných. Zábavné to bude i pro veřejnost, která se výsledky tohoto zkoumání dočte v odůvodnění zákazu.
Ale vážně. Uvážit se nyní musí spíše právní cesta, jak manuál zrušit. Skutečnost, že je návodem k porušení ústavních základních práv na soukromí a na ochranu dobrého jména, je jistě jen jedním z důvodů takového úsilí.
K potřebnosti větší novelizace
Před případnou novelizací musíme vždy odlišovat úpravu de lege lata – ústavní Listinu, zákony a judikáty, včetně těch protiústavních – od úpravy de lege ferenda, tedy spíše té úpravy, kterou by si mluvčí či pisatel přál. Vydávat přání za postup, který je v souladu se stávající právní úpravou, je cesta do pekel, tedy méně lidově řečeno – cesta do civilizačního okruhu svévole, kterou jsme poznali v letech 1948 – 1949 a pak ji po desetiletí zažívali.
K novelizaci jsou důvody. Osobně považuji za největší nedostatek zákona, že umožňuje ono „zamluvení si“ veřejných prostor na půl roku dopředu. Ale i lhůty pro úřad a soud jsou sporné, v Rakousku se oznamuje akce i jen 24 hodin předem, v Německu 48 hodin, a je na úřadu, zda ji stihne zakázat. Lhůtu mu zákon nestanoví. Lhůta pro rozhodnutí správního soudu a kasačního soudu také nebývá v úpravách jiných zemí uvedena. Působnost k zákazu a rozpuštění by měla možná být na policii (Policii ČR) a na obecních úřadech jen výjimečně, jako je tomu v Rakousku. Skutkovou podstatu přestupku proti právu shromažďovacímu je nutno zpřesnit a rozšířit, zvýšit pokuty a začít postupně vytvářet judikaturu k trestnému činu porušování svobody sdružování a shromažďování. Povinnost nebýt zahalen je třeba asi opět omezit jen na již rozpuštěné shromáždění, nejen s ohledem na budoucí demonstrace muslimek. Uvažovat je ale možno i o zákazu nošení uniforem, který platí v Německu. To je ostatně vzorem pro podrobnou ochranu před národněsocialistickými a neonacistickými projevy.
Jen jednoho bych se bál – vypuštění slova „oznámený“ před slovem „účel“, tedy aby správní orgán mohl čin dokonce musel posuzovat i případný účel zastíraný. Bylo by to možné, v Německu to tak funguje, ale tam mají zkušenosti, načerpané už po několik desetiletí. U nás je demokracie mladá, a zkušenosti se zákazy a rozpouštění demonstrací krajní pravice jen několikaleté. Bojím se hlavně toho proto, že nemáme kvalitní úředníky a soudce, kteří by vycházeli z vysoké ceny práva na pokojné shromažďování. To totiž spolu se svobodou náboženskou, svobodou projevu (včetně práva vyhledávat a šířit informace) a práva na svobodné sdružování se stojí hierarchicky v katalogu (evropském i českém) práv nejvýše. Je možno je omezit nejen zákonem, jako další základní práva, ale navíc jen tehdy, je-li takové zákonné omezení v demokratické společnosti nezbytné například pro ochranu práv a svobod druhých, pro ochranu veřejného pořádku atd. Ona čtyři práva jsou základem naší svobody. Nezbytnost hledat fiktivní účel demonstrace vidím v Německu, možná v Rakousku, ale ne v České republice nebo třeba na Slovensku či v Polsku. O tom bude rozhodovat, pokud to někdo navrhne, český parlament, a ne autoři manuálu vnitra, ba ani jeden senát NSS, který je i u tohoto soudu zřejmě v menšině.
Jako neprávník si dovolím pocit. Z rozhodnutí soudů mám dojem nejednotnosti a hlavně nepřiměřenosti při vážení (pokud to soudy vůbec váží) zájmu člověka na právo shromažďovací oproti dalším hodnotám a skutečnostem – pořádek, doprava, majetkové škody, hluk atd. Nedávno jsem se znepokojením vyslechl slova jedné krajské soudkyně, která se agendou zákazů shromáždění zabývá. Opakovaně přirovnala tento typ soudního řízení ke stavebnímu řízení – tedy řízení o vydání stavebního povolení. Vůbec si tedy neuvědomuje váhu práva na pokojné shromažďování. Počkal bych tak třicet let ještě.
Přitvrdit při rozpouštění shromáždění – je úplný závěr mé úvahy
Pokud jde o politické radikály, musejí obce a policie dodržovat platný zákon a rozpustit každou akci už při prvním jeho porušení. Tím je samozřejmě i šíření nenávisti.
21 komentářů:
S autorem se zásadně shoduji v otázce nevhodnosti až trapnosti ministerského manuálu (více zde), zásadně se rozcházím v otázce vhodnosti trestat verbální delikty a mám za to, že se mýlí, pokud v házení vajíček na Paroubka & spol. spatřuje trestný čin podle § 238a TrZ; podle mne je to pouhý přestupek, trestný čin by vyžadoval o stupeň vyšší intensitu rušivého jednání (kupř. kdyby místo vajíček létaly exkrementy).
Nesouhlasím s autorem v této pasáži, cituji:
"Mnoho skutkových podstat trestných činů je ovšem verbální povahy – návod, zosnování či řízení trestného činu, pomoc k němu radou či utvrzováním, podněcování k trestnému činu a jeho schvalování, nehledě na křivou výpověď, pohrdání soudem, a ovšem různé formy hanobení, podněcování k nenávisti a samozřejmě podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. A tyto verbální činy se stále rozšiřují – popírání holocaustu, podněcování k nenávisti vůči skupině osob, ohrožování mravnosti a další. I když jako bezvěrec nevěřím v nadpřirozenou sílu slova, jsem rád, že se taková verbální jednání trestají. Slova opravdu předcházejí činům. Pogromy, lynčování a kamenování cizoložníků jsou výsledkem štvaní, stejně jako k popravě ve vykonstruovaných procesech typu Horáková nebo Slánský byly zapotřebí náklaďáky, vozící k Nejvyššímu soudu rezoluce pracujících, dožadující se trestu smrti."
Za prvé, to není ani tak argument, ale zopakování svého názoru v kruhu (je to tak, protože to tak je). Jestliže někdo říká, že je pro, aby uvedené jednání nebylo trestným činem, pak nemůžete argumentovat tím, že teď trestným činem je. Právě o tom je přece řeč, o rozdílu mezi sollen a sein. Když řeknete, že ta polévka by neměla být tak slaná, nemůže vám kuchař odpovědět, že ta polévka musí být tak slaná, protože do ní dal hodně soli. To není žádný důvod, proč by ji musel tak moc solit. A stejně tady, to, že je nějaké jednání zakázáno, ještě není důvod, který vysvětlí, proč je zakázáno. Jedinou argumentační hodnotu má poslední věta, že štvání podněcuje projevy násilí. Ale jednak někteří argumentátoři říkají, že stačí postihovat to násilí a za druhé ...
Za druhé: nerozlišujete různé trestné činy a na druhé straně účastenství na trestném činu. Návod není verbální trestný čin, návod je prostě nabádání někoho, aby nějaký trestný čin spáchal. Třeba neverbální (běž a dej mu do držky - ublížení na zdraví). Jenže o tomhle nikde řeč není. Nikdo zatím nezpochybňuje trestnost účastenství na trestném činu, ale jen konkrétní trestné činy. Takže se částečně bráníte proti tomu, co nikdo zatím nenapadá.
Pokud chcete trestat i za slova a gesta a posuzovat zda je pro demonstraci svolatel osoba vhodná, pak je už skoro lepší zavést Národní frontu a navázat na ústavní poměry před r. 89.
V čem je hajlování nebezpečné ?
Mirek Kipling
Zcela souhlasím s MB, že příslušný odstavec jest argumentačně vadný. Podle mě je vadná i poslední věta, neboť nemám pochyb, že tehdejší režim by zle zatočil s M. Horákovou a spol. i bez rezolucí pracujícího lidu. Ty rezoluce nebyly podmínkou "úspěchu", ale spíše způsobem, jak proces ještě lépe využít k represáliím. Nebyly cíleny na M. Horákovou, se kterou už bylo tak jako tak zle, ale na potenciální Horákové, aby viděly (ale i viděli), že jejich případná snaha je marná, neb bouři lidu stejně nevyvolá.
Na jinou strunu - nedávno jacísi komouši mávali v Lidicích vlajkou s teroristou Ernestem Guevarou. Zajimalo by mne, zda budou postiženi stejně, jako kdyby tam mávali vlajkou s Henleinem, Hessem nebo jinou podobnou kreaturou. A je jasné, že nebudou. Komunistům se v ČR stále fandí :(
Potíž s tím Guevarou je právě v tom, že můžeme jít dál? A co Tiso - ten sice Č-SR rozbil vcelku z donucení, ale pak deportoval Židy. A co třeba Hlinka? A co třeba Franco? Nebo Horty? Nebo Allende a Pinochet? A co třeba režim Františka Josefa I. v jeho závěrečné fázi (vynesené tresty smrti za vlastizradu, rozpoutání agresivní války, ...)? A co když naopak do tohoto panoptika řadím zasloužilého Beneše s jeho genocidou českých Němců?
Z toho, že se těžko hledá hranice liberál vyvodí, že radši žádnou nestavět. A já jako konzervativec spíše vyvodím, že stojí za to vyjmenovat určité konkrétní zakázané prvky, aniž to nutně musí být systematické, pokud to jiným nezabrání v pravdivém historickém zkoumání apod.
A že k těm prvkům asi bude patřit výčet několika dějinných zvěrstev, které se nejvíce dotýkají naší duše a pak několik myšlenek, jejichž propagace je zakázaná (násilná změna režimu, násilí na skupině obyvatel mimo rozsah základních práv, výzvy k porušování rovností skupin zaručených listinou ...). A definovat přesněji i co je to ta propagace.
Obecně mi jako konzervativci nevadí pravidla, ani nesmyslná pravidla, pokud se mezi nimi dá rozumně žít.
Karel Vážný
Přesně ! Například takový Eichmann by mohl klidně viset nad stolem dobrého státního úředníka, protože splňoval úřednické ctnosti :
a) byl oddaný nadřízeným
b) plnil příkazy rychle a efektivně
c) navrhoval některá vylepšení a tyto návrhy postupoval na správná místa dle instrukcí
d) dodržoval pracovní dobu
Urválek by zase mohl viset na státní zastupitelství :
a) aktivně rozkrýval trestnou činnost, nečekal na příkaz nadřízených
b) na hlavním líčení se aktivně zapojoval do řízení a v případě nedostatků s dokazováním kladl obviněným chytré otázky
c) následně svoje zkušenosti zůročil ve výzkumném ústavu na nejvyšším soudě
Takhle se to dá doplnit ke každému. Mladí třeba obdivují na Třetí Říši design (nenalhávejme si, že nejsou nacistické pozdravy, sjezdy, výzdoba a někdy i proslovy fascinující), pořádek a řád.
Děsí mě prohlášení soudce, že se zde hajlovat nebude. Zítra přijde jiný a řekne, že ženy nebudou nosit minisukně (muslim), že žena má být doma v kuchyni a plodit děti (frankista nebo muslim), že práce osvobozuje (mormon nebo nacista), že nesmíte mít majetek (komunista), že nesmíte mít auto (zelenej a komunista), že musíte mít trenky z trikolory (nacionalista), že nesmíte mít antiko (evangelík, katolík, pravoslavnej,budhista), že musíte poslouchat ve všem kolektiv (komunista nebo muslim).
Ivan Hrozný
Ad KV: Ale tak jo, klidně. Není to sice můj šálek názorového čaje, ale je to jistě možný systém. Já jen říkám, že mávat fanglí se buď má náckům i komoušům povolit nebo náckům i komoušům zakázat. Sám bych spíše povolil, nicméně beru i zakázat.
Co neberu je stav, kdy je odporný nacismus zakázán a odporný komunismus tolerován.
Ad Petr Uhl: Dovolím si dvě poznámky: onen kritizovaný judikát osmého senátu, alespoň jak já jej čtu, nemluví o tom, že máme namísto oznámeného účelu zkoumat (do oněch všech podrobností) účel skutečný, nýbrž jen, že tam, kde oznámený účel je zjevnou maskou, za kterou se evidentně skrývá cosi úplně jiného, pak místo toho fingovaného účelu máme začít zkoumat skutečný. A protože tím na sebe daný orgán uvaluje dosti těžké důkazní břemeno, může své odvážné tvrzení o fingovanosti účelu opřít o všechny indicie, které jste vyjmenoval.
Druhá poznámka je pak k oněm čtyřem právům, která jste předsadil před závorku. Pořád úplně nechápu, z čeho tato hierarchizace pramení, podle toho, jak je uvádíte, se zdá, že jaksi samo sebou, já bych o tom měl ale značné pochybnosti. Jednak považuji za velmi podezřelou jakoukoli hierarchizaci lidských práv, u této konkrétní mi pak jednak chybí, oč je opřena, jednak mě překvapuje, že by v jakkoli vymezené první lize lidských práv chyběla taková práva, jako je právo nebýt mučen nebo právo na život. Až se střetnou tato práva s právem shromažďovacím, budou muset ustoupit? V zájmu vlastní tělesné integrity doufám, že u takového střetu lidských práv budu chybět...
ad) Pavel Molek
Základní problém pak bude v rozlišení toho, kdy jde o zcela fiktivní účel (zjevnou masku) a kdy to natolik „zjevné“ nebude.
Už jen tím, že úřad má možnost dle zmíněného judikátu zkoumat jiný účel, než účel oznámený, vybočujeme z mezí zákona a tedy omezujeme ústavně zaručené právo nad rámec zákona, popř. vykládáme zákon nikoli restriktivně a předvídatelně (jak je při omezení ústavního práva potřeba), nýbrž naopak extenzivně a nepředvídatelně. Už samo dohledávání jiného účelu představuje značnou míru volného prostoru pro úvahy úřadu.
Tím, že omezíme posuzování skutečného účelu pouze na případy „zjevné masky“, jak naznačuje Pavel, tak problém dle mého názoru pouze posuneme o stupeň dál. Opět bude mít úřad možnost v rámci své diskrece zvažovat, zda jde o natolik fiktivní účel, že se již bude moci pustit též do zkoumání onoho skutečného účelu, anebo zda fiktivnost natolik zřejmá není, a pak se bude muset držet dikce zákona a zkoumat jen účel oznámený. Opět je tu značný prostor pro libovůli. Rozdíl mezi povolovacím a oznamovacím režimem je právě v míře diskrece.
Prokazovat účel shromáždění, které má teprve nastat, je něco podobného jako (i když teď to zjednodušuji) kdybychom někomu zakázali napsat knihu, protože víme, co v ní asi bude (z řady indicií i dosavadní tvorby autora to může být snadno předvídatelné). Jsem si vědom toho, že cenzura je obecně nepřípustná, zatímco zákaz shromáždění nikoli. Přesto však je tato „shromažďovací cenzura“, teda apriorní znemožnění realizace ústavního práva, specifickou zákonem připuštěnou výjimkou ze shromažďovacího práva, která má být vykládána úzce, nikoli tak, že možnosti zákazu rozšiřuje. To, že je tato výjimka vázána na „oznámený účel“ není dle mého názoru deficit zákona nebo nedbalost zákonodárce, nýbrž cíl: shromáždění je v zásadě vždy přípustné a zákaz je možný tam, kde je účel předem nesporný a oznamovatel se k němu hlásí, sporné je pouze to, zda je tento oznámený účel ještě zákonný (tedy v mezích § 10). Zákaz podle mne není možný tam, kde svolavatel tvrdí účel A, ale veřejná moc mu vnutí účel B a z daného důvodu akci zakáže. Problém lze řešit méně závažným zásahem do práva shromažďovacího, tj. počkat na konání, účel ověřit a v případně potřeby akci hned rozpustit.
Jinak pokud jde o nějakou předem danou hierarchizaci práv, souhlasím s Pavlem.
Michal Bartoň
Ad Michal Bartoň: V zásadě ve všech východiscích s Tebou souhlasím, ale myslím, že i u účelu, který má maskovat účel skutečný (a nechci se vracet k tíživosti toho důkazního břemene, která by měla znemožnit, aby byl svolavateli "vnucen" nějaký účel, navíc nad jeho hrozící libovůlí bdí správní soudy), je potřeba rozlišit dvě situace:
- situace, kdy je shromažďovací cenzura odůvodněna jen ochranou veřejného pořádku, tedy utilitaristicky (vždycky jste dělali při svých shromážděních nepořádek, ničili výlohy obchodů, takže už vám to shromáždění zakážeme, přestože píšete, že účelem je podpořit letní slunovrat, z vašeho webu ale víme, že tam píšete, ať si příchozí zase vezmou dělbuchy a materiál na koktejl Molotov). Tady bych se s Tebou shodl, že by šlo o nepřípustný rozšiřující výklad omezení základního práva (jakkoliv daňového poplatníka a kryptopaternalistu ve mně svrbí prsty;) a jen ať se těžkooděnci oblečou a chrání veřejný pořádek a majetky nadnárodních řetězců.
- od toho je ale podle mne potřeba odlišit situaci, kdy tím skutečným účelem (web, agenti mezi extrémisty) má být porušování lidských práv jiných (hanobení obětí šóa, komunistické perzekuce, zastrašení národnostní menšiny v nějakém městě). Zde jde přeci spíš o střet mezi dvěma právy (například proto, že ty oběti mají přeci právo, aby jim stát vyslal signál, že nedopustí znevážení výročí jejich transportu do Osvětimi nebo výročí Křišťálové noci vyvoláváním protižidovských hesel a následnými policejními manévry - při rozpouštění - před synagogou, kde jsou právě čtena jména obětí). A za situace, kdy shromažďovací cenzura není zakázána tak jednoznačně, jako cenzura svobody projevu v čl. 17 odst. 3 Listiny, nenarazí takové vyvažování na striktní limit zákazu cenzury...
To je "účelová" ekvilibristika, se kterou se nemohu ztotožnit.
Uvědomme si, že sám požadavek na intimaci účelu je mimoústavní, a stejně tak nemá ústavní podklad žádat, aby deklarovaný účel odpovídal skutečnému záměru svolavatele a účastníků shromáždění. Jediným legitimním účelem oznámení účelu je, aby se orgány veřejné moci na shromáždění mohly adekvátně připravit, protože na shromáždění katholické mládeže k výročí úmrtí papeže nebudeme posílat těžkooděnce a na shromáždění ultras Sparty za účelem protestu proti vyhození trenéra nepošleme dva pochůzkáře.
Tvrdím, že senát NSS 8 Ca překročil ústavní mantinely velmi zřetelným způsobem, a soud by měl své pochybení v nové judikatuře napravit, anebo, což by se mi líbilo ještě víc, by se k tomu měl vyslovit Ústavní soud.
Tomáš Pecina a Michal Bartoň již to podstatné vyjádřili.
Pavel Molek:
Je třeba si uvědomit, že mnohé zákazy mají vysloveně šikanózních charakter a jejich cílem je zkrátka zabránit shromáždění, které se úředníkovi či především jeho nadřízeným papalášům nelíbí. Asi nejkřiklavější byl případ v Plzni, kde primátor "zákázal" shromáždění řadu dní po prekluzivní lhůtě, aniž by k tomu měl pravomoc a navíc zjevně z protiprávního důvodu. Jelikož lidem jako on jde policie na ruku a politická a mediální objednávka byla silná, šance na pokojné uskutečnění navzdory nicotnému zákazu byla nulová, jelikož by to policejní batmani okamžitě krvavě rozehnali. Shromáždění se nekonalo, tím dosáhl primátor svého a navíc stejně mu díky známostem a ideovým sympatiím (masmédia i mnozí politici jej dokonce vydávali za hrdinu) žádný trestní postih za zjevné a netajené zneužití pravomoci nehrozil. Že soud pak rozhodl, že zákaz byl protiprávní už demonstrantům shromáždění v ten den nevrátí. Kdyby to bylo třeba před volbama, nebezpečí tohoto obstrukčného chrakteru je ještě zjevnější.
Zkrátka úředníkům v těhlech věcech nedávat nové pravomoci, například pro rozpuštění na místě, proti kterému nemá poškozený účinné okamžité obrany, jim je ještě spolu s fízlama omezit.
Pavel Molek:
Jinak nechápu, proč Vám z těch fantazijních možností vadí méně možnost, že by někdo mohl ničil majetek či dokonce způsobit někomu újmu na zdraví, než že by vyjádřil svůj politický názor ve vztahu k historii či současnosti. I když jsou tyto politické trestné činy v TZ falešně řazeny mezi tr. činy proti lidskosti, stejně to z těchto verbálních victimless crimes porušování lidských práv nedělá. To právo mezinárodního řetězce na majetek má neskonale vyšší hodnotu, než něčí ublíženost, když bude někdo říkat, co si myslí o minulosti, a třeba i hanět oběti Bartolomnějské noci, holocaustu či Římsko-punských válek, a někomu se to zase nebude líbit.
Petr Pithart taky haní Čechy ve své knize "Češi v dějiných nové doby" (je tedy spoluautorem) a taky nedělám hysterku, ale řeknu si: "Fuj Pitharte, píšeš hnus, ale do kriminálu tě za to zavírat či to zakázat hlásat i na shromážděních by bylo ještě odpornější než obsah té tvé knihy."
Ad Jan Horák: to je otázka volby toho, jestli se chceme bavit o optimálním stavu veřejném správy, která chce sofistikovaně uvažovat o tom, kdy je legitimní nějaké právo omezit, a kdy nikoli; nebo o tom, jak to v reálu naplňují Vaši "fízlové" a politici, kteří se chtějí zviditelnit. V tomhle směru mluvíme každý o něčem jiném.
Jinak se sám těším na dobu, kdy popírání holocaustu bude opravdu "victimless crime", například pro Němce to bude znamenat, že jejich národní stigma z druhé světové přestane definitivně krvácet, což bych jim moc přál. Zatím bych ale holocaust neházel do jednoho pytle s punskými válkami, protože Arnošt Lustig ještě žije, Hanibal, nepletu-li se, nikoli. A taky předpokládám, že v Osvětimi bych se cítil trochu jinak, než na bojišti u Zamy. Když si srovnám Mauthausen a Moravské pole, byly mé pocity dost odlišné... Ale možná mám jen rozostřené vnímání času a čas mých prarodičů už je opravdu jen látka pro archeology.
Pavel Molek: Bylo by strašně krásné vycházet z optimálního stavu veřejné správy a podle toho dolaďovat různé pravomoci, ale ten tu bohužel není. Pokud budou úřady fungovat jak fungují a policie bude v těhlech věcech ostentativně jednat na politickou objednávku, jediná šance jak fakticky docílit ochrany ústavou garantovaného shromažďovacího práva je držet je zkrátka.
Až (či spíše pokud), se tu nebudou opakovaně dít takové do očí bijící případy jako třeba Rödl, má smysl uvažovat o tom, zda uředníkům nějakou tu pravomoc nepřidat. Pokud však ano, mělo by se to dít přes zákon a ne přes judikaturu NSS, která tvrdí něco, co v zákoně zjevně není a být nemá.
Pro mou dceru je již období normalizace něčím, o čem si čte v učebnici stejně jako o Kartágu.
Sama mám pro dějiny a jejich význam pro dnešek větší slabost, a když už tu někdo píše o PODIVENOVI a knize "Češi v dějinách nové doby", tak se mne dotýká víc než nějaké skeptické knihy o holocaustu. Chápu však, že jako mne uráží zlehčování a urážení národního obrození a první republiky, tak třeba Poláka zase tíží zlehčování či ospravedlňování masakru v Katyni, Žida holocaustu, Němce bombardování Drážďan atd.
Ale zavírat za to do kriminálu a zvát to "zločinem proti lidskosti"? Kdyby to nebyla realita, tak to zní jako špatný vtip.
Mě hlavně nepřestane zas a znova pohoršovat, že na jednu stranu kriminalizujeme lidi, kteří v celkem pevně ukotvené demokracii verbálně vyjadřují podporu takovým či onakým hnusným myšlenkám, zatímco jsme nebyli a nejsme schopni kriminalizovat lidi, kteří BYLI ČLENY těch hnusných organizací, když tyto byly u moci a aktivně tak přispívali k potlačování tzv. lidských práv. Argumentujeme přitom, zpravidla, zásadou že není trestného činu bez zákona a že bejt komouš tehdy trestné nebylo. Jest zajímavé, že omezit svobodu slova v zájmu ochrany důstojnosti osob stižených holokaustem lze, kdežto omezit tuto jinou ústavní kautelu v zájmu potrestání zcela evidentní prasárny a ochrany osob stižených komunismem nelze. To je podle mě k smíchu.
Každý řadový člen KSČ je podle mě horší než neonácek mávající kdesi fanglí, o členech orgánů strany nemluvě. Takže kriminalizace těch, co minulost dnes nějak hodnotí, za současné nekriminalizace těch, kdož tu minulost utvářeli, je trapná.
Ad Dan Dvořáček: Sorry, byl jsem delší dobu mimo blog a o něco méně dlouhou dobu mimo web, ale nedá mi to, abych nereagoval. Tenhle post byl o shromažďovacím právu, nikoli o kriminalizaci. Jestli má být popírání holokaustu trestným činem, nevím, nemám na to silný názor. Zůstaneme-li u dilematu úředníka, zda má nebo nebo nemá zakázat shromáždění, na němž se má totéž propagovat, kde je jaká kriminalizace? Kde je kriminalizace v tom, pokud ten úředník řekne: milí hoši, z Vašeho webu vím, že před tou synagogou máte v plánu hlásat to a to, což by ranilo ty a ty (sobota nebyla dobrá volba dne...), což se vám zakazuje. Zkuste to jindy a jinde. A pokud bys učinil trestným členství v KSČ, máš nějakou jasnou představu, od kdy? Od založení do roku 1989? Takže předválečné komunisty zachránilo jen to, že včas umřeli, včetně těch, co umřeli za války? Pithart a jemu podobná parta idealistů, kteří podlehli třeba deziluzi z Mnichova, třeba ze světové hospodářské krize, třeba opojení ze sovětského osvobození (ať už byla jeho motivace jakákoli), a došlo jim to až v osmašedesátém, tak by měli být trestně stíhaní? A budeme stíhat třeba normalizační kariéristy za kariérismus? A jsme si jistí, že kdybychom se my narodili o dvacet nebo čtyřicet let dřív, že bychom nejednali stejně? Pokud ano, závidím Ti sebedůvěru ve vlastní morální integritu, já Lysenkovi nevěřím, takže myslím, že nekomunistou ani komunistou, se člověk nerodí... Tolik jednom k rozvedení jedné Tvé zkratky, která se mi zdá absurdní, uspěchaná a mylná.
Nemám na svém postu co měnit. Za mávání fanglí s hitlerem je možno zavřít. Za členství v ÚV KSČ nikoli. To je podle mě bez dalšího zcela směšné a jelikož za členství v ÚV KSČ zavírat bohužel nehodláme, nemůžeme podle mě zavírat ani za to mávání fanglí, které je zřetelně společensky méně nebezpečné.
Abstrahoval bych od pouhého zakazování shromažďování (které mi vadí, ale nešť...) a od "řadových členů" KSČ, kteří se mi hnusí, leč to je tak vše, co bych s nimi provedl.
Post, jakkoli mohl být offtopic, srovnával výlučně kriminalizaci verbálních projevů propagujících určitá hnutí na straně jedné s nekriminalizací členství v těchto hnutích v dobách, kdy tato hnutí páchala odpornosti. To pokládám naopak za absurdní já. Říkat, že holokaus nebyl, se nesmí, být členem SS a holokaust provádět je košer. (Nebo totéž v rudém.) To je podle mě směšné a absurdní zaráz.
Ad DD: je to mou letní únavou, anebo Vám utekla retroaktivita?
HB: Ale neutekla. Ostatně se nebavím de lege lata. Já samozřejmě vím, že kolaboranti s rudým režimem jsou beztrestní z důvodu (mimo jiné) nepřípustné retroaktiví aplikace předpisů trestního práva.
Já jenom říkám, že je to špatně a že jsme-li v zájmu tzv. demokracie ochotni omezovat ústavně garantovanou svobodu slova, měli bychom být úplně stejně připraveni prolomit zákaz retroaktivity vůči komoušům.
Tedy, jinými slovy - pokud by, de lege ferenda, byl na stole návrh právního předpisu, podle nějž všichni členové ÚV KSČ a dalších orgánů strany budou bez ohledu na netrestnost jejich jednání v době nesvobody potrestání odnětím svobody a propadnutím majetku, pak jsem 100% pro.
A pokud tohoto nejsme schopni, nemáme, podle mého názoru, dostatečnou legitimitu ke stíhání těch, co něco "hlásají".
Mladistvý nácek bude trestně stíhán za vykřikování nacistických hesel a Milouš Jakeš žije v jakési vile kdesi a bere státní důchod. To je vrchol vší absurdity.
Okomentovat