Srovnávací akademický styl

Evropské prostředí obecně a Evropský univerzitní institut zvláště jsou skvělou laboratoří pro srovnávání národních zvyklostí akademického projevu a argumentace. Argumentace v právu se velice liší: ne snad ani tolik s ohledem na to, jak se právník vyspal a co měl k snídani (Holmesova „breakfest jurisprudence“ a právní realismus, o kterém zde pojednal Zdeněk), ale kulturním ukotvením právní dogmatiky a právní argumentace daného kulturně-právního okruhu. Jestli se k tomu jednou dostanu, velice rád bych se věnoval srovnání metodologie právní argumentace a studii využívání výkladových metod v jednotlivých právních kulturách. Částečně se této otázky musím dotknout ve své disertaci, téma by si však zasloužilo hlubší rozbor. Nikdy mě totiž nepřestane fascinovat rozdílnost přístupu k právní argumentaci, která by měla být, podle dogmatiky pozitivního práva, v podstatě objektivním, logickým až matematickým cvičením. Posaďte ale Němce, Francouze, Angličana, Američana a kupříkladu Čecha do jedné místnosti a dejte jim stejný právní problém týkající se evropského či mezinárodního práva. Můžete si být jisti, že se každý z nich vydá po jiné argumentační stezce. Zatímco takový Němec počne s projekcí skutkových okolností případu pod pojmy a typicky deduktivní metodou podřazovat skutkové okolnosti pod existující definice („Begriff-Jurisprudenz“ a výchozí užití prostého sylogismu), Francouze bude především zajímat, cože na to říká „la doctrine“, Angličan se záhy vrhá na diskusi „policy“, což je něco, co Němec či Francouz otevřeně nepřipustí, atd. atd.

Rozdílnosti jsou patrné v již tak povrchních věcech, jako je kultura akademického projevu a jakýsi národní mluvený akademický „styl“. Kdybych měl zformulovat několik trestuhodných klišé, pak by byly asi následující:

Pokud kupříkladu vystupuje s odborným projevem zde na EUI německý „researcher“ mohu si být jist tím, že uslyším velice zhuštění, strohý, ale také podložený a dobře zdokumentovaný projev. Moc se nenasměji, ale mám „své jisté“.

Vystoupí-li se stejným projevem Francouz, projev bude méně „dokumentační“ a dle mých zkušeností ještě více abstraktní než projev německý. Francouz se ještě více než Němec bude odvolávat na autority: často nebývá klíčové, co si o daném tématu myslí přednášející, ale co napsal někdo z „velkých“ a „nesmrtelných“ právníků, kteří formují to, co si smí myslet „la doctrine“, tedy právní věda a následně právní praxe.

Angličané, především ti odkojení diskursivním „Oxbridge“ stylem, se obecně snaží o vtipný a živý projev. Suchý humor je proložen občasnou zajímavou myšlenkou, obecné vystupování skromné a roztomile roztržité (Jsou to jenom Skoti anebo je v anglických akademických kruzích v módě koktání, které má dokázat, jak zásadní myšlenka se právě rodí?). Člověk by se ale neměl nechat zmást. Velice slušná a „uctivá“ slupka je jenom formou: floskule „I would have thought“ či „I was wondering“ zpravidla jemně uvádí naprosto zdrcující kritiku přednášejícího, po jejímž vyslechnutí míváte dojem, že přednášející je mentálně postižený, že na to nepřišel sám.

Americká kultura akademického projevu je obecně degradovaná kultura anglická: u zdejších studentů americké provenience je zřejmé, že je od nich doma vyžadováno, aby presentovali svůj názor bez ohledu na to, zda nějaký (smysluplný) skutečně mají. Nicméně čím méně myšlenky, tím větší vehemence a sebestřednosti při jejím „prodávání“.

Z ostatních „větších“ národností na mě nejmenší dojem dělají obecně projevy španělské a italské. „Researchers“ z obou těchto latinských právních kultur mívají problémy koherentně formulovat své názory v angličtině nebo ve francouzštině. Vysvětlení je ve způsobu studia v obou kulturních okruzích, pro které je příznačná pasivita studentů a nábožné naslouchání vyučujícím. Studenti se nenaučí mluvit a jsou následně překvapeni, že by měli veřejně formulovat svůj názor. Skutečný protipól Američanů.

Poslední výraznější národnostní skupinou jsou Poláci. Ač je to asi to nejzajímavější z postkomunistického akademického světa, není možné říci, že by se polští researchers výrazně projevovali. Spíše se u nich projevují typické motivy postkomunistické akademie: často mají svůj názor a nezřídka velice dobrý, polské právnické fakulty je však ani nenaučily samostatnému projevu, ani schopnosti pracovat v mezinárodním prostředí. Přitom se jedná o špičku polského akademického dorostu.

U profesorů se výše uvedené kulturní rozdíly a především rozdíly v projevu dost stírají. V jejich případě se již spíše jedná o individualitu a jednotlivé schopnosti. Skutečně dobří vyučující jsou navíc po několika letech výuky na EUI či na zahraniční univerzitě schopni se oprostit od svých „vnitrostátních“ kořenů a jsou buď dobří, anebo průměrní bez ohledu na zemi původu. Silnější „vnitrostátní“ kulturní slupku lze pozorovat u hostujících profesorů, kterých bývají na Institutu davy (kdo by se nechtěl na pár dní, týdnů či měsíců podívat do Florencie a přidat si „very impressive“ zářez na CV?). Z kategorie „hostující“ na mě za uplynulý rok na Institutu nejlépe zapůsobili Američané a nejhůře Italové. Není asi pochyb o tom, že lepší Americké univerzity mají v současnosti nejvíce prostředků pro získávání špičkových lidí z celého světa. Přednášky lidí typu Guido Calabresi či Alec Stone Sweet je vskutku radost poslouchat. Naopak můj dojem z většiny italských profesorů, co se mihli na EUI (a nemám pochyb, že to bylo to nejlepší z italské akademie) bylo, že jsou placeni do věty a strašně rádi se poslouchají. Mnoho slov, málo myšlenek, ještě méně myšlenek k tématu. Když se kupříkladu někdo přihlásí do diskuse na téma horizontální účinek základních lidských práv a po deseti minutách je stále ještě u Ulpiana, nemyslím, že by byl problém v mé neochotě poslouchat.

Jak bychom charakterizovali český akademický styl? Obstojí v evropském srovnání?