07 května 2007

Proč by měl český soudce znát cizí jazyk(y) ...

Jirka Kindl zde onehdy uváděl ukázkový příklad překladatelského zmetku a my bychom na něj chtěli tímto postem navázat a uvést zde pár dalších příkladů, kdy v přeložené verzi vdechl překladatel textu zcela nový, samostatný a originálem příliš nezatížený život.

Účelem této demonstrace však rozhodně nemá být pranýřování nebohých překladatelů a jejich nepochybně náročné práce, neboť chybovat je lidské a omyly se nevyhnou nikomu z nás. Cílem je spíše ukázat, že v dnešní době, kdy soudce musí častěji než kdy jindy interpretovat a aplikovat nadnárodní legislativu a judikaturu, je jistým handicapem, pokud na odpovídající úrovni nezvládá více než rodný jazyk, v lepším případě jazyk(y) našich východních sousedů, a musí se tak spoléhat na jedinou jazykovou verzi (pokud je tato vůbec k dispozici).

Pokračování příspěvku:
Ukázku překladatelských přehmatů začněmež nedávným judikátem Lechouritou, o němž bylo blogováno níže a kterýžto pěkně demonstruje, co se stane, když z překladu vyklouzne důležité slovo. V angličtině zní bod 42 judikátu takto:

42. Second, the reference made to the rules governing jurisdiction which are specifically set out in Article 5(3) and (4) of the Brussels Convention is immaterial, because the issue as to whether the Convention falls to apply to the main proceedings logically constitutes a prior question which, if answered in the negative as here, entirely relieves the court before which the case has been brought of the need to examine the substantive rules laid down by the Convention.

Správný český překlad přitom měl znít přibližně takto:

42. Dále odkaz učiněný na pravidla příslušnosti podrobněji uvedená v čl. 5 bodech 3 a 4 Bruselské úmluvy je neúčinný, neboť otázka, zda se Úmluva uplatní na spor v původním řízení, je logicky předběžnou otázkou, která v případě negativní odpovědi, jako v projednávané věci, zbavuje soud, kterému byla předložena, nutnosti analyzovat základní pravidla stanovená toutéž úmluvou.

Z českého překladu se však slovo „Convention“ (Úmluva) ztratilo a vznikl tak pravý opak toho, co chtěl ESD říci:

42. Dále odkaz učiněný na pravidla příslušnosti podrobněji uvedená v čl. 5 bodech 3 a 4 Bruselské úmluvy je neúčinný, neboť otázka, zda se uplatní na spor v původním řízení, je logicky předběžnou otázkou, která v případě negativní odpovědi, jako v projednávané věci, zbavuje soud, kterému byla předložena, nutnosti analyzovat základní pravidla stanovená toutéž úmluvou.

Úplně nejpřesnější není ani překlad úvodní věty bodu 44 předmětného judikátu, která v angličtině, francouzštině a němčině zní:

44. In addition, the proposition put forward in this regard by the plaintiffs in the main proceedings, if accepted, would be such as to raise preliminary questions of substance even before the scope of the Brussels Convention can be determined with certainty.

44. En outre, la thèse défendue à cet égard par les requérants au principal, si elle était admise, serait de nature à soulever des questions de fond préalables avant même que le champ d’application de la convention de Bruxelles puisse être déterminé avec certitude.

44. Die von den Klägern des Ausgangsverfahrens hierzu vertretene Ansicht würde außerdem materielle Vorfragen aufwerfen, noch bevor der Anwendungsbereich des Brüsseler Übereinkommens mit Sicherheit bestimmt werden könnte.

Český překlad zněl takto:

44. Kromě toho, pokud by byla přijata, teze obhajovaná žalobci v původním řízení by mohla vznést zásadní předběžné otázky dokonce ještě dříve, než by mohl být s jistotou určen rozsah působnosti Bruselské úmluvy.
Teze, kterou žalobci prezentovali, může určitě vznést zásadní předběžné otázky, nicméně Soudu šlo o to, aby se národní soudce při určování příslušnosti nemusel zabývat věcným přezkumem, tedy řešit předběžné otázky týkající se podstaty případu, a to ať už jsou zásadní či nikoliv.

Velkým průšvihem ovšem je, když chybně přeloženo je již samotné ustanovení právního předpisu, k jehož výkladu byl ESD v řízení o předběžné otázce povolán.

Článek 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody (Úřední věstník L 239 , 22/09/2000 S. 0019 - 0062) v češtině zní:

Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.

Pozornému čtenáři neunikne, že je zde něco v nepořádku, a to aniž by musel český překlad porovnat s originálem: pokud byla osoba „odsouzena“, proč se dále ve větě objevuje upřesnění „v případě odsouzení“?

Příslušné ustanovení v původní francouzské jazykové verzi znělo takto:

Une personne qui a été définitivement jugée par une Partie Contractante ne peut, pour les mêmes faits, être poursuivie par une autre Partie Contractante, à condition que, en cas de condamnation, la sanction ait été subie ou soit actuellement en cours d'exécution ou ne puisse plus être exécutée selon les lois de la Partie Contractante de condamnation.

Britové si to pak přeložili následovně:

A person whose trial has been finally disposed of in one Contracting Party may not be prosecuted in another Contracting Party for the same acts provided that, if a penalty has been imposed, it has been enforced, is actually in the process of being enforced or can no longer be enforced under the laws of the sentencing Contracting Party.

Nelogičnost české verze článku 54 vyplula v celé své nahotě na povrch v rozsudcích z 28. září 2006 Gasparini a Van Straaten, ve kterých ESD čelil kromě jiných také otázkám, zda:

- je závěr soudů jednoho členského státu o promlčení trestného činu závazný pro soudy ostatních členských států (Gasparini);
- je možné říci, že je osoba „odsouzena“ ve smyslu článku 54 Úmluvy, pokud o obviněních této osoby bylo prohlášeno, že nejsou legálně a přesvědčivě prokázána, a pokud tato osoba byla rozsudkem zproštěna obžaloby (Van Straaten).

Překladatele to bohužel ani tak netrklo (nebo s tím možná v rámci svých kompetencí nemohl nic dělat), a tak se v odůvodnění rozsudku Van Straaten můžeme například v bodě 56 dočíst:

Hlavní věta obsažená v jediné větě představující článek 54 ÚPSD nijak neodkazuje na obsah rozsudku, který se stal pravomocným. Až ve vedlejší větě se článek 54 ÚPSD týká situace odsouzení, když uvádí, že v tomto případě je zákaz trestních stíhání podmíněn zvláštním předpokladem. Pokud by obecné pravidlo uvedené v hlavní větě bylo použitelné pouze na odsuzující rozsudky, bylo by nadbytečné upřesňovat, že se zvláštní pravidlo použije na případy odsouzení.

Člověk plně odkázaný na českou verzi příslušné úmluvy musí být v této chvíli zcela zmaten.

Vzhledem k tomu, že bratři Slováci přeložili článek 54 Úmluvy stejně chybně jako my, zbývá zjistit, kdo od koho opisoval ...

To bratři Poláci od nás, zdá se, neopisovali:

Osoba, której proces zakończył się wydaniem prawomocnego wyroku na obszarze jednej Umawiającej się Strony, nie może być ścigana na obszarze innej Umawiającej się Strony za ten sam czyn, pod warunkiem że została nałożona i wykonana kara lub jest ona w trakcie wykonywania, lub nie może być już wykonana na mocy przepisów prawnych skazującej Umawiającej się Strony.

ESD dospěl ve výše uvedených rozsudcích kromě jiných také k následujícím závěrům:


Gasparini:
Zásada zákazu dvojího trestu zakotvená v článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody [...] se uplatní na rozhodnutí soudu smluvního státu vydané na základě trestního stíhání, kterým je obžalovaný pravomocně zproštěn obžaloby z důvodu promlčení trestného činu, kvůli kterému bylo zahájeno stíhání.
Van Straaten:
Zásada zákazu dvojího trestu zakotvená v článku 54 této úmluvy se uplatní na rozhodnutí soudních orgánů smluvního státu, kterým se obžalovaný pravomocně zprošťuje obžaloby pro nedostatek důkazů.

A opět nám tady něco hapruje, že. Jakýpak to může být dvojí trest, když napoprvé zůstal dotyčný z různých důvodů nepotrestán?

Věc se má tak. Článek 54 je součástí kapitoly 3 hlavy III Úmluvy nazvané v češtině Zákaz dvojího trestu. Francouzi však mají Application du principe ne bis in idem a Britové Application of the ne bis in idem principle. Nejde tudíž (pouze) o zákaz dvojího trestu, ale o zákaz konání dvojího řízení v jedné a téže věci (ne bis in idem).
Budiž na toto místo vsunuta pochvala tvůrcům Protokolu č. 11 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kteří překladateli do češtiny nedali šanci se zmýlit, neboť ustanovení článku 4 Protokolu č. 7 dodatečně nadepsali Droit à ne pas être jugé ou puni deux fois/ Right not to be tried or punished twice, z čehož správné Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát prostě nešlo neudělat.

Výše uvedené příklady ukazují, že český soudce odkázaný pouze na mateřskou verzi může mnohdy aplikovat něco jiného či dokonce pravý opak toho, co chtěla originální verze říci. Je přitom (snad už i v ČR plně akceptovanou) pravdou, že každý národní soudce je v plném rozsahu vázán komunitárním právem, které je povinen také odpovídajícím způsobem aplikovat. Platí přitom, že „výklad ustanovení komunitárního práva [...] zahrnuje porovnání různých jazykových verzí“, vlastně přesněji musíme říci, že „an interpretation of a provision of Community law [...] involves a comparison of the different language versions“, neboť legendární případ CILFIT, včetně bodu 18, z něhož je tato citace, nemá zatím oficiální českou verzi. Platí totiž, že:

Rozhodnutí Soudního dvora vydaná před českým přistoupením nebudou nikdy všechna přeložena. Překládat se bude pouze 869 rozsudků tzv. historické judikatury (jurisprudence historique), vybraných Oddělením překladů Soudního dvora. Jedná se o výběr rozhodnutí nejzásadnější povahy, která budou přeložena a vydána ve zvláštním vydání české sbírky (obdobné sbírky byly vydány též v jiných státech, které přistoupily k EU později, např. ve Švédsku, Finsku apod.). Tyto překlady však v současnosti ještě nejsou dokončeny a potřebné vydání historické judikatury zůstává zatím v nedohlednu.[1]

Třebaže CILFIT by jednou měl být mezi těmi vybranými a přeloženými, zůstává nepopiratelným faktem, že ne všechna rozhodnutí budou přeložena, že ta přeložená nejsou vždy přeložena správně (to platí i o komunitární legislativě) a navíc že je soud povinen provádět komparativní jazykový výklad.

Přidejme k tomu, že rozsudky ESLP jsou vydávány pouze ve francouzštině nebo angličtině, v obou jazycích potom v poslední době již zcela výjimečně. Jakékoliv překlady do češtiny jsou pouze neoficiální (a s výjimkou Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP jsou prováděny pouze na komerční bázi), takže pracuje-li soudce s oficiální verzí rozhodnutí, je pro něj vlastně nezbytná znalost obou těchto jazyků.

Oklikou se tak vracíme ke stěžejní otázce – je v dnešní době stále ještě vhodné, aby ve výčtu podmínek, které musí justiční čekatel pro jmenování soudcem splnit, chyběla znalost cizího jazyka?

S ohledem na výše uvedené se domníváme, že nikoliv - podle našeho názoru by měla být vyžadována alespoň znalost angličtiny či francouzštiny (případně němčiny, nicméně ta neřeší „štrasburský“ problém), přičemž je na diskusi, jaký jazykový stupeň (resp. které jazykové zkoušky) by byl vyžadován. Samozřejmě by tento požadavek platil pouze pro budoucí soudce, a to nejen proto, že ctíme zásadu neretroaktivity, ale též že si uvědomujeme, že starší generace soudců měla jen velice omezenou možnost tyto jazyky studovat, a proto by bylo nespravedlivé takovou znalost po nich požadovat. Za úvahu stojí, zda by tento požadavek měl být limitován pouze na nejvyšší soudy (včetně ústavního), které s cizími prameny pracují nejčastěji. Osobně se nicméně kloníme k tomu, že by se daná povinnost (i ve světle CILFITu) měla vztahovat na soudce všech stupňů.

Podle našeho názoru by to byl další (byť drobný) krok ke zkvalitnění českého soudnictví.

Petr Bříza & Jiří Kmec

---------------------------

[1] Kühn, Z., Bobek, M., Polčák, R. (eds.) Judikatura a právní argumentace; Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Auditorium : Praha, 2006, str. 122.


7 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Upozornil jsem (i tentokrát) vedoucího českého překladatelského oddělení ESD, pokud jde o věc Makropoulos... tedy vlastně Lechouritou. Během zítřka by to mělo být opraveno.

Obávám se, že ostatní problémy skutečně nejsou tak snadno řešitelné - je-li problém v sekundárním právu nebo ještě výše, interní e-mail už nestačí...

Obecně myslím, že tento typ komplikací a z nich vyplývající riziko diferenciace sémantických obsahů termínů s primárně unikátním designátem jsou nedisociovatelným elementem integračního procesu, na jehož realizaci aspiruje Evropská unie, a že tudíž nikdy nedojde k jejich plné eliminaci. Bude-li ovšem latentní eufunkci tohoto fenoménu fakt, že příslušníci české magistratury budou pro futuro solidně jazykově disponování, pak nezbyde než nastalou situaci interpretovat pozitivně.

Nechám na p.t. čtenářích, aby hádali, který z předchozích jinoprávních postů jsem četl, než jsem začal psát komentář...

Michal Bobek řekl(a)...

Souhlasím s návrhy obou pánů. Otázka politické prosaditelnosti podobného návrhu a reálné provedení testování znalostí kandidátů na talár je odlišnou otázkou.

CILFIT byl nesmysl již v okamžiku svého přijetí. S postupem času a dalšími jazyky jenom nabýval na zcestnosti.

Abych kopnul míč na druhou stranu hřiště: nemyslím, že by při vnitrostátní aplikaci evropských práv byl hlavním problémem jazyková nekompetence soudců jako spíše skutečnost, že je na nesrovnalosti v jazykových verzích nikdo neupozorní. V iura novit curia v těchto otázkách věří jenom stejný okruh jedinců, který po večerech vzývá CILFIT. Neměla by tedy znalost cizího jazyka být též podmínkou k výkonu činnosti advokáta, státního zástupce či státního úředníka?

Anonymní řekl(a)...

Obstojná znalost alespoň jednoho cizího jazyka by v zásadě měla být povinná pro jakoukoliv právní (ne-li pro jakoukoliv duševní) činnost - je-li člověk omezen na svou mateřštinu (a je-li navíc jeho mateřštinou jeden z "menších" jazyků), nemá prakticky šanci podrobněji zjistit, jak "to" dělají jinde a proč, takže často znovu vynalézá kolo. Což je obzvláště v situaci země, která se snaží vzkřísit svůj právní řád po letech degenerace, velmi riskantní (byť chvílemi kratochvilný - viz některé obzvláště vypečené české předpisy a judikáty) podnik. Inu - přinejmenším pokud jde o vytváření (a dotváření) práva, není originalita vždy (nebo snad zpravidla?) žádoucí...

Petr Bříza řekl(a)...

S rozšířením požadavku i na advokáty souhlasím, pokud jde o státní úředníky, tak ti, co přichází do styku se zahraničím musí takové požadavky již několik let splňovat, na Ministerstvu spravedlnosti je to třeba 3. jazykový stupeň, nejlépe z ANJ (CAE, TOEFL přes 213, IELTS víc jak 6,5, všeobecná státnice apod.). Pokud by se to však mělo vztahovat na všechny státní úředníky, pak by spousta míst zůstala neobsazena, což je věc, která myslím u soudců či advokátů tak nehrozí.

Anonymní řekl(a)...

ad Petr Bříza
A vzhledem k tomu, že se počet úředníků, kteří přicházejí do styku se zahraničím, zvětšuje, zvyšuje se i znalost cizích jazyků ve státní správě. Bohužel, a to bude případ i soudců a advokátů, na to, aby cizí jazyk byl více rozšířen, si budeme muset počkat, dokud se nevymění generace. Pořád jen těžko můžete plošně nutit všechny, aby uměli jazyky. I když např. právě ve státní správě bylo stanoveno, že do určité lhůty (v průměru cca 3 roky) si musí ti, pro jejichž místo byla nově stanovena jako podmínka znalost cizího jazyka, tuto znalost doplnit. Bohužel v řadě případů se pak udělovali tzv. výjimky, což celý přístup znehodnotilo.
Nicméně, každý absolvent VŠ by měl cizí jazyk znát a to natolik, aby v něm byl schopen pracovat.
Jana Jirkalová

Anonymní řekl(a)...

A ještě si neodpustím jednu kategorii lidí, kteří by rozhodně měli umět cizí jazyky, a sice soudní znalce v oboru cizího jazyka.
Měla jsem tu čest se setkat jen se dvěmi, ale stálo to za to. Jeden, coby přiznaný soudní tlumočník, uměl anglicky tak špatně, že poškozeného raději překládala jeho přítelkyně a sám soudce. S druhým jsem se pak hádala, jak se má přeložit diplom z PF, protože jsem bohužel potřebovala úředně ověřený překlad.
Jana Jirkalová

Anonymní řekl(a)...

Pridam sa jednym peknym prikladom prekladatelskej schopnost sekundardneho prava (recitál smernice 93/13/EHS):

...keďže medzi iným, zmluvy týkajúce sa zamestnania, zmluvy týkajúce sa nástupníckych práv, zmluvy týkajúce sa rodinného práva
a zmluvy týkajúce sa dohôd o včlenení a organizácii spoločností
alebo partnerstve sa musia vylúčiť z rozsahu platnosti tejto smernice;

zjavne brali za vzor anglické znenie:

... whereas as a result inter alia contracts relating to employment, contracts relating to succession rights, contracts relating to rights under family law and contracts relating to the incorporation and organization of companies or partnership agreements must be excluded from this Directive;

To chce naozaj vôľu tak zle preložiť sekundárne právo... :)