Pomníkové paralely

Celý postsovětský svět (a to nejen zeměpisně postsovětský) dnes slaví Den vítězství a raduje se, jak jednonozí letci a jiní opravdoví lidé vedení moudrým Stalinem zvítězili ve Velké vlastenecké válce a prosadili své dobro do každé vísky po Vltavu, Labe a Nisu... Tradiční součástí dnešních (v tomto směru u nás v EU „dnes znamená včera“) oslav je i kladení věnců k různým pomníkům. Zatímco naši státníci si již po včerejšku masírují ruce, jejich východní kolegové jsou právě v nejlepším. Nejzajímavější situace je pak momentálně na střetu obou těchto kultur, konkrétně v Estonsku, kde neřeší pouze otázku, kdy slavit, ale hlavně koho oslavovat.

Nejsme blogem politických rádobykomentářů, proto zde nechci rozebírat, kdo má v estonské kauze odstraňování pomníku rudoarmějcům v Tallinnu (blíže viz např. http://svet.ihned.cz/c4-10030280-21082290-003200_d-estonska-vlada-polozila-kvetiny-u-sporne-sochy-rudoarmejce) pravdu. Jsem v tomto směru ostatně hrubě podjatý, jednak proto, že paradoxně více mých kamarádů hovoří estonsky než rusky, a jednak je mi apriorně sympatičtější a bližší milionový pobaltský národ píšící latinkou, než jeho ruský velesoused, kterému opět někdo připomněl, kde nyní končí jeho státní hranice, a tak volá na západ své „Nu pagadi“ za současného zavírání přísunu energetických surovin. Z jinoprávního (prosadíme tuhle složeninu do běžné češtiny jako neologismus?) hlediska je ale zajímavější paralela, která se mi vnutila, jakmile jsem o případu odsunutého rudoarmějce slyšel, a to paralela s československou prvorepublikovou správní judikaturou. Tož jen tak pro ilustraci přikládám několik úryvků z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 1924, 8811/24 (Boh. A 3637/24), které zajímavě dokumentují, jak interpretace významů různých pomníků hýbe veřejným pořádkem a právním světem tu i tam, tehdy i dnes:

„Výměrem z 31. října 1920 okresní správa politická nařídila obci T. z důvodů udržení veřejného klidu a pořádku zabedniti pomník bývalého císaře Josefa II., postavený na ..... náměstí, a dalším výměrem z 8. listopadu 1920 rozkázala, aby v zájmu zachování veřejného klidu a pořádku jakož i míru v městě i okresu byl pomník odstraněn. Naříkaným rozhodnutím ministerstvo vnitra ... došlo k přesvědčení, že další trvání pomníku Josefa II. v T. jest překážkou udržení veřejného klidu a pořádku, a poněvadž okresní správa politická, která jest na základě §§ 22 a 35 ministerského nařízení z 19. ledna 1853 č. 10 říšského zákona povinna pečovati o udržení veřejného klidu a pořádku, byla oprávněna odstranění pomníku naříditi. ... Spisy je zjištěno, že dne 28. října 1920 konán na ..... náměstí v T. tábor čsl. lidu, na němž došlo k projevům rozhořčení nad tím, že na náměstí dosud stojí pomník Josefa II. z rodu Habsburků, pod jehož jhem čsl. národ tolik trpěl, žádáno kategoricky jeho odstranění a hrozeno případně odstraněním násilným. Totéž se opakovalo i když pomník byl zahalen, na shromáždění čsl. lidu na jiném náměstí dne 31. října 1920. Události tyto vyvolaly odezvu na straně německé, která svolala tábor lidu na 6. listopadu 1920, aby proti nim bylo protestováno. V předvečer tohoto táboru zástup příslušníků národnosti německé shlukl se před pomníkem a násilím odstranil bednění, jímž pomník zatím z příkazu okresní správy politické byl zakryt. Na německém táboru lidu 6. listopadu 1920 bylo pak proti útokům podnikaným proti pomníku ostře protestováno a hrozeno násilnou sebeobranou.

Tyto události, které způsobily značné rozjitření a pobouření na obou stranách, zavdaly politickému úřadu podnět, aby nařídil obci nejprve zabednění a potom úplné odstranění zmíněného pomníku. Obecní správě nebylo neznámo, že jsou to právě tyto události, které vedou politický úřad k zmíněným opatřením; bylyť události ty notorické a politický úřad opětovně jednal se správou města o tom, aby zabedněním, event. odklizením pomníku odstraněna byla příčina všeobecného vzrušení, jež událostmi oněmi bylo vyvoláno. ... Je tedy otázkou jen, lze-li existenci pomníku Josefa II. kvalifikovati jako takový stav policejně závadný. ...

Je všeobecně uznáno, že císař Josef II. si svými reformami získal velikých zásluh o veškeré obyvatelstvo svého státu, a možno také připustiti, že snahy jeho o sjednocení státní správy, jak se jevily m.j. také v úsilí po zavedení německého státního jazyka, nebyly diktovány motivy nacionálními, nýbrž měly svůj původ v úvahách administrativní techniky. Okolnosti tyto nemohou však ničeho změniti na skutečnosti, že v pozdějších dobách, v posledních desítiletích XIX. století osoba Josefa II. stala se pravým symbolem nadvlády německého jazyka a německého národa nad ostatními národy bývalého Rakouska. Byly to německé politické strany zejména ze zemí nynější republiky čsl., které v tehdejších dobách stály v úporném boji proti tzv. železnému kruhu pravice a proti tehdejšímu vládnímu směru, přiznávajícímu neněmeckým národům určitá jazyková práva, a používaly tehdy i potom osoby Josefa II., aby oslavováním jeho, které se jevilo zejména také stavěním pomníků, projevovaly ostentativně svůj odpor proti rovnoprávnosti národnostní a jazykové, jak se o ni snažily národy neněmecké. Je také všeobecně známo, že se stalo oblíbeným zvykem, právě před pomníky tohoto císaře veřejně manifestovati politické přesvědčení uvedeného směru. Tím, že německé strany oslavovaly takto Josefa II. jako svého německého císaře, stala se přirozeně osoba jeho z druhé strany československému lidu symbolem germanizace a utiskování českého národa. Je samozřejmé, že trvání pomníku, ztělesňujícího takový symbol, nelze srovnati s ideou čsl. státu, a že proto také odporuje veřejnému řádu, jaký odpovídá poměrům nastalým vznikem samostatného státu čsl. Ale pak již existence pomníku císaře Josefa II. o sobě je rušením veřejného řádu, stavem policejně závadným, za nějž odpovídá ten, komu přísluší dispozice s pomníkem, tedy vlastník. Nelze proto - jak nejvyšší správní soud již ve svém nálezu Boh. 1976 adm. byl vyslovil, spatřovati nezákonnost v tom, když úřad, shledav z událostí výše zmíněných, že pomník Josefa II. v T. zavdává podnět k jitření myslí a k nepokojům, svým policejním příkazem zakročil proti dalšímu trvání pomníku samého na uvedeném místě a obci jako vlastnici pomníku nařídil jeho odstranění.“

Málem jako by stačilo místo Josefa II. dosadit „neznámého vojína“ a pak už jen psát, že „je všeobecně uznáno“, že vytlačil nacisty z celé východní poloviny Evropy; že je ale zároveň i symbolem prvé (té z let 1940/41) a třetí (1944/1991) sovětské okupace Estonska, proti níž byla ta nacistická spíše méně tragickou mezihrou, pro nežidovskou estonskou inteligenci pak téměř požehnáním. Prvním způsobem čtou symbol pomníku rudoarmějce estonští Rusové (kteří ostatně přišli v jeho stopách), druhým místní Estonci, jejichž elity – společně s ostatními pobaltskými národy) dodnes vzpomínají na nedobrovolné pobyty svých rodičů a prarodičů v sovětském gulagu (sentimentálním typům doporučuji zejména vzpomínky první lotyšské komisařky Sandry Kalniete, které u nás vyšly pod titulem „V plesových střevíčkách sibiřským sněhem“) a na dlouhá léta partyzánského boje proti druhé sovětské okupaci a desetiletí odnárodňování a předělávání Estonců do podivného kadlubu homo sowieticus. Tímto druhým pohledem viděno je pak možná pochopitelnější (i pro Čechy, kteří v prostém rudoarmějci přes jisté „frikce“ spojené s osvobozováním přeci jen vidí onoho mytického osvoboditele), že „trvání pomníku, ztělesňujícího takový symbol, nelze srovnati s ideou estonského státu, a že proto také odporuje veřejnému řádu, jaký odpovídá poměrům nastalým vznikem samostatného státu estonského....“A jak ukazuje onen československý případ, jsou historické otázky, na které se snadno neodpovídá ani po desetiletích. Jak vlastně označit ty odstraňovače pomníků? Jako estonské fašisty (české šovinisty) nebo obhájce velkých svobod malých národů? A koho hájí jejich odpůrci? Odnárodňující nadvládu (v obou případech) nebo osvoboditele (od nevolnictví respektive nacismu)? A pokud přijmeme axiom, že komunismus je stejně absolutní (tedy neměřitelné) zlo jako nacismus, nezbývá než se vydat společně s Estonií do rozbouřených vod postmoderní relativity pojmů...

Svět pomníků je vážně záhadný...