Jeden (ne)obyčejný judikát Soudního dvora, aneb když válku řeší právníci
Na první pohled to byl úplně obyčejný případ svěřený druhému senátu. Ten 15. února 2007 na první položenou předběžnou otázku odpověděl tak, jak všichni čekali, a druhou se nezabýval. Rozhodnutí samo se nijak neodchylovalo od ustálené judikatury a řízení trvalo dobu obvyklou pro předběžnou otázku. Zkrátka nic zvláštního; jedna z těch věcí, jakých ESD rozhoduje mraky...
A přece pohled další a bližší odhaluje, že lucemburské orákulum mělo před sebou případ, který nebyl jako každý druhý. Jeho krvavé skutkové okolnosti se udály již před více než 60ti lety, kdy jednotky SS vyvraždily v obci Kalavrita 676 řeckých občanů. Jejich potomci se až po dlouhých 50ti letech dovolávali náhrady škody, podobně jako to ve stejné době udělali potomci jiného masakru řeckých obyvatel, k němuž došlo o rok později u obce Distomo. V obou případech byl za viny svých předků žalován nejlidnatější stát EU, Spolková republika Německo.
Tím však podobnost končí, oba případy žily své vlastní životy. V tom našem odmítl prvoinstanční soud v Kalavritě žalobu, protože Německo je svrchovaný stát, který nelze podle čl. 3 řeckého občanského soudního řádu žalovat. Odvolací soud (Efeteio Patron) pak přerušil řízení, aby vyčkal rozhodnutí řeckého zvláštního nejvyššího soudu (Anotato Eidiko Dikastirio) ohledně otázky, zda soudní imunita svrchovaného státu je opravdu všeobecně uznaným pravidlem mezinárodního práva, které brání takový stát žalovat i za škody způsobené válečným masakrem. Anotato zodpověděl tuto otázku kladně, tedy, že brání.
V té době již však bylo Německo pravomocně odsouzeno za distomský masakr. Prvoinstanční soud v Livadii věc zjevně viděl jinak než jeho kolega z Kalavrity, a co více, rozhodnutí livadského soudu potvrdil i řecký nejvyšší soud (byť nebyl „zvláštní“). Když se již zdálo, že Německo nezachrání ani svěcená voda, zachránil jej řecký ministr spravedlnosti, který tomuto rozhodnutí neudělil autorizaci podle čl. 923 řeckého občanského soudního řádu, která je potřebná vždy, směřuje-li výkon rozhodnutí proti cizímu státu. Potomci distomských obětí se však nedali tak snadno a hnali věc k ESLP, jakožto porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy, konkrétně pak jako porušení práva na soud (rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ze dne 12. 12. 2002 ve věci Kalogeropoulou a ostatní proti Řecku a Německu, stížnost č. 59021/00). ESLP posoudil imunitu státu jako obecně uznané pravidlo mezinárodního práva, což činí tuto restrikci práva na soud restrikcí „přiměřenou“. Žalobci učinili poslední zoufalý pokus a pokusili se uznat a vymoci rozsudek řeckých soudů v Německu, nicméně byli odmítnuti ze stejných důvodů jako předtím u řeckého ministra a ESLP. Poslední a definitivní hřebík do rakve jejich nároku vrazil dne 15. února 2006 německý ústavní soud (rozsudek ze dne 15. 2. 2006, 2 BvR 1476/03). Den po svátku sv. Valentýna se tak stal významným pro oba tyto válečné případy.
A ani v jednom žalobcům štěstí nepřinesl. ESD dal v našem případě onoho dne zápornou odpověď na otázku, zda daný případ spadá do působnosti Bruselské úmluvy,[1] určující mezinárodně příslušné soudy v rámci EU. Efetio Patron měl totiž z popudu žalobců pochybnost, zda Úmluva v případě, že je aplikovatelná, nepřeváží přes koncept imunity státu. Již generální advokát Colomer vyloučil, že by se pojem „občanských věcí“ vymezující působnost Bruselské úmluvy vztahoval na škodu způsobenou vojsky, tedy při výkonu veřejné moci. Žalobcům se Colomerův názor vůbec nelíbil a udělali věc, která též činí tento případ jiným mezi stejnými – napsali dopis, v němž vyjádřili své připomínky k stanovisku generálního advokáta a zároveň požádali ESD, ať rozhodne věc v plénu, nebo, když nic jiného, tak aspoň ve velkém senátu. Báli se, že druhý senát věc posoudí stejně jako Colomer. Nejen, že se tak opravdu stalo, ale navíc v úvodu svého judikátu Soud zdvořile odmítl takovéto dopisovací praktiky.
Zajímavé je, že si ani Soud ani generální advokát nelámali hlavu tím, že možná dávají zbytečnou odpověď. Pokud totiž v daném případě existuje imunita státu, měla by jako pravidlo mezinárodního práva převážit nad Bruselskou úmluvou, neboť „[k]omunitární právo musí být vykládáno, a jeho působnost omezena, ve světle relevantních pravidel mezinárodního práva”.[2] Zkoumat za těchto okolností rozsah občanských věcí podle Bruselské úmluvy je stejně zbytečné jako hledat hrob Járy Cimrmana (jakkoliv může být obé zajímavé). Ostatně druhá otázka Efetia Patron se týkala právě toho, zda imunita státu vylučuje použití Bruselské úmluvy (Efetio měl radši tuto otázku položit jako první, zřejmě by tak nedošlo k této blamáži). Generální advokát přitom v odpovědi na tuto druhou otázku sám přiznal, že imunita státu má před Bruselskou úmluvou přednost a je třeba ji řešit jako otázku první; bůh ví, proč tedy nejdříve sáhodlouze řešil právě Bruselskou úmluvu, aby její analýzu završil prohlášením, že ve světle odpovědi na první otázku není třeba se druhou zabývat (!) (on se jí však zabývat musel pro případ, že by ESD byl jiného názoru). Colomer tedy vlastně řekl, že otázka, kterou není třeba se zabývat, se má řešit jako první a odpověď na ni činí zbytečnou odpověď na otázku, jíž se opravdu zabýval... Proč tuto podivnou logiku následoval i ESD, ví jen on sám.
Ať tak či onak, ESD pravomoc řeckého soudu vyloučil a jedinou otázkou zůstává, zda opravdu bude znamenat 15. únor právní konec nejen pro distomský, ale i pro kalavritský masakr? Zřejmě asi jen v případě, že by o něm v ten den rozhodoval ESLP. Bylo by totiž divné, kdyby se nezdolní žalobci nepokusili obrátit i na něj, zvláště, když se celá věc táhne již 12 let a stále se teprve řeší soudní příslušnost. Průtahy par excellence...
Kdo se chce podívat, jak se soudí případ stejný jako mraky jiných, ať si přečte rozsudek a stanovisko generálního advokáta ve věci Lechouritou. Koho by zajímal jeho podrobnější rozbor než byla tahle blogová zkratka, může si, bude-li mít chuť, přečíst můj komentář, jenž vyjde v Soudních rozhledech (pravděpodobně 6/2007).
[1] Úmluva ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (JO 1972, L 299, s. 32), ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (OJ 1978, L 304, s. 1, a pozměněné znění s. 77), Úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky (OJ 1982 L 388, s. 1), Úmluvy ze dne 26. května 1989 o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky (OJ 1989 L 285, s. 1) a Úmluvy ze dne 29. listopadu 1996 o přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království (OJ 1997, C 15, s. 1).
[2] Rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 21. září 2005 ve věci T-306/01, Yusuf, Sb. rozh. s. II‑03533, bod 249. Srov. též věc C-162/96 A. Racke GmbH & Co. v Hauptzollamt Mainz [1998] ECR I-3655, bod 45, nebo C-286/90 Anklagemyndigheden v Peter Michael Poulsen and Diva Navigation Corp. [1992] ECR I-6019, bod 9.
3 komentáře:
"Colomer tedy vlastně řekl, že otázka, kterou není třeba se zabývat, se má řešit jako první a odpověď na ni činí zbytečnou odpověď na otázku, jíž se opravdu zabýval..."
Když jde případ shodit jak na A, tak na B, je asi jedno jestli se soud:
zabývá A a řekne, že není již třeba zkoumat B; anebo
zabývá B a řekne, že není již třeba zkoumat A.
Připadá mi, že je lépe case sundat na otázce, ve které má soud rozhodující slovo -- zde tedy na otázce evropského, ne mezinárodního práva.
Ale, jak píšete, (generální) advokát se má zabývat A i B, kvůli pojistce.
Účastníkům hlavního řízení asi je opravdu jedno, z jakého důvodu jim to ESD shodí, ale zdá se mi, že stanovisko GA je problematické z toho hlediska, že ESD deklaruje, že nedává akademické posudky a odpovědi na hypotetické otázky (srov. např. rozsudek ze dne 1. března 2005, Andrew Owusu proti N. B. Jackson, jednajícímu pod obchodní firmou "Villa Holidays Bal-Inn Villas", a dalším, C 281/02, Sb. rozh. s. I 01383., odst. 50 (a případy tam citované)), které nejsou relevantní pro rozhodnutí věci v hlavním řízení. Jestliže Colomer, který tuto judikaturu jistě zná, věděl, že je v daném případě dána imunita státu (to už si řecké soudy vyřešily) a zároveň jasně řekl, že je to prvotní otázka a že je-li imunita dána, tak nad Bruselskou úmluvou převáží (a první otázka se tak stává irelevantní), pak těžko chápu, proč několik desítek odstavců řeší, zda daná věc do působnosti Bruselské úmluvy spadá a místo toho nedoporučil ESD zabývat se jako první otázkou druhou, když se podle něj má řešit jako první, a nevěnoval jí ve svém stanovisku také i více pozornosti než otázce první. Samozřejmě stále platí, že on jako GA se musí zabývat oběma otázkami, ale prostor, které každé věnuje je jen na něm.
Když si vezmete stanovisko GA jako celek, tak z něj vyplývají následující poznatky:
1. Imunita se řeší jako první;
2. je-li dána (a v daném případě Colomer věděl, že je), nemá cenu se zabývat rozsahem působnosti Bruselské úmluvy,
3. největší část stanoviska je věnována právě rozboru působnosti Bruselské úmluvy...
Máte ale pravdu, že ode mne bylo zjednodušující říci, že ESD Colomerovu podivnou logiku "následoval", protože Soudu asi mohlo být skutečně srdečně jedno, na které otázce to shodí a tak šel prostě nejméně problematickou cestou.
Díky za dobrý podnět!
Okomentovat