Emisní povolenky a žaloby České republiky

Tak jsem si dnes užil deset vteřin slávy, abych posloužil jako „specialista na evropské právo“ v diskusi s ministrem Martinem Římanem v ranním vysílání na ČT 1 ohledně uvažované žaloby České republiky na Evropskou komisi. Žaloba se má týkat rozhodnutí Komise, kterým snížila český návrh emisí pro národní alokační plán ve smyslu směrnice 2003/87/ES, která upravuje obchodování s emisními povolenkami. Mojí rolí bylo sdělit, zda jsou žaloby členských států na unijní instituce běžným jevem, či zda se může jednat o politický problém.

Protože jsem o chystaném telefonickém dotazu věděl od včerejšího večera a během svých deseti vteřin jsem samozřejmě nemohl sdělit nic než banální názor: „žalob je relativně málo, nejsou však považovány za politicky problém“, rád bych se podělil se svými úvahami nad případnou žalobou. Bohužel – čtení Vám zabere déle, než mých deset vteřin…

Pokračování příspěvku:


Vyhledáváním v systému Curia jsem zjistil, že žalob členských států proti institucím je každý rok něco mezi pěti a deseti, přičemž jich většina směřuje proti Komisi, nikoliv Radě a/nebo Evropskému parlamentu. Důvod je zjevný: v Radě je mnohem více prostoru pro vyjednávání a tak se případný rozpor odstraní dříve, než dospěje do stádia soudní žaloby.

Co je zajímavé: relativní (ne)úspěšnost žalob: jen v několika málo případech členský stát skutečně uspěje, což je zvlášť patrné v žalobách proti Radě. Nerad bych se mýlil, ale myslím, že úspěšné žaloby by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Jasným příkladem je „tabáková reklama“, kde zvítězilo Německo (v žalobě, kterou však podalo o pět let později proti upravené směrnici již neuspělo), z poslední doby pak žaloba Španělska v případu C-310/04. Že se v podruhé jmenovaném případě jednalo o skutečnou výjimku může potvrzovat i skutečnost, že se záhy po jeho vynesení obrátili editoři Common Market Law Review na mého kolegu s žádostí o napsání komentáře.

Nemyslím, že by žaloba České republiky mohla nějak poškodit její pozici vůči Evropské komisi (jiná situace by samozřejmě byla v případě, kdyby ČR žalovala každé druhé rozhodnutí vydané Komisí). Nedomnívám se také, že by mezi Komisí a členkými státy někdy probíhalo jednání ve stylu: "když Vy nás zažalujete, tak my Vás taky"; vědět s jistotou to mohou samozřejmě jen právníci vládního zmocněnce Tomáše Bočka. Zajímavý byl postup Polska, které neváhalo a podalo prakticky okamžitě po přistoupení tři žaloby proti Komisi i Radě ve věcech, které se týkaly nadměrných zásob zemědělců (což je věc, kde nyní uvažuje o žalobě i Česká republika).

Pokud se týká samotných emisních povolenek, s jednou žalobou před Soudem před rokem a půl uspělo Spojené království. Jednalo se však pouze o procesní pochybení Komise, která neumožnila Spojenému království doplnit předložený národní alokační plán. V současné době je před Soudem prvního stupně i žaloba napadající posléze schválený alokační plán. V tomhle směru lze upozornit na další skutečnost, která hraje spíše proti podávání žalob na rozhodnutí Komise: čas soudního řízení. Ten se před Soudem prvního stupně pohybuje okolo dvou let, a tak v mnoha případech může rozsudek přijít v době, kdy potenciálně zasáhne do právních vztahů, které existují po dlouhou dobu. Přesto nyní před Soudem již několik žalob na Komisi, týkajících se národních alokačních plánů běží – jedná je podána i Slovenskem.

Nakonec ještě upozorním na řízení o předběžné otázce, kterou nedávno Soudnímu dvoru předložila francouzská Státní rada. Skupina průmyslových provozovatelů v ní napadá samotnou směrnici, čili podstatu celého systému obchodování s emisními povolenkami v Evropské unii. Generálním advokátem je Miguel Maduro (v České republice může být známý pro svoje stanovisko v případu ČEZ, kde na rozdíl od Soudního dvora dovozoval příslušnost rakouských soudů k žalobám proti Temelínu), takže se můžeme těšit.